Akce Krušnoton 2016

Akce Krušnoton patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2016-08-13.

Nejdelší varianta má délku 250.00 km.

:: Propozice :: Mapka :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto a video Koloshop :: Foto :: Video :: Report a foto Standa Prokeš

Historie: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015

• Dreamer – Jízda o pódium a zastavení 1,2,3,4,5
  
  

  Letosni Krusnoton mel potvrdit moji letosni formu a zavrsit tak uspesnou sezonu, kde jinde prodat stale se drzici formu, nez na nejtezsim maratonu u nas, ktery ma 250 km a 4600m prevyseni? Byl jsem tak plny ocekavani, na druhou stranu je tenhle maraton tak dlouhy, ze se pokazde stane neco nepredvidatelneho a nikdy zavod nevypada tak, jak si ho naplanujete dopredu, 8-10h v sedle kola je toho zarukou. Sobotni vstavani ve 4h mi jednou za rok nevadi, v noci se mi dari i docela spat, i kdyz se tedy jednou probudim zpoceny a sny jsem mel take divocejsi nez obvykle, ze by predzvest toho, co se dneska bude dit pri zavode? Do Teplic dorazim kratce po 6h rano, registrace, toaleta, naplnit kapsy zasobami a hura na start. Beru bidon Jirusovi, jeho manzelka by nam mela podat bidony na vrcholu Komari Vizky, to se bude hodit, snad tam jeste budeme spolu.
  
  Po chladne polovine tydne je dneska rano mnohem tepleji kolem 17st, ale kolem Teplic lezi ranni mlha a silnice jsou take mokre, no ale proti mistraku v Policce pred 14 dny je to prochazka ruzovym sadem. V 7h start, rychly pozdrav s Ricem a Jirusem a jdeme na to. Jako tradicne je v baliku hodne slyset nemcina, vsak je tu opet lonsky suverenni vitez z teto zeme. Z ceskych jmen tu prekvapive moc elitaku neni, krome Swaczyny. To ma za nasledek ze se uvod moc nejede, ale ono se neni co divit, je brzo rano, je mlha a silnice neprijemne klouzou. I moje Contiky maji prekvapive problemy a na par mistech mi to neprijemne klouze, takze radeji zatacky a sjezdy jezdim hodne opatrne i za cenu ze se trochu propadam. Blizime se k prvnimu kopci, kde se to vzdy deli, Neznabohy. Jirus si poodskoci pred balik s par jedinci, ale pod kopcem jsme spolecne. Neznabohy se mi jedou dobre, nahore je balik presto vyrazne mensi. Po sjezdu nas jeste dost lidi sjede, takze pred Sneznikem je nas porad tak kolem 40ti odhadem. Ale prave na te hlavni pod Sneznik mi v zatackach kolo nejak divne ustreluje, takze mam co delat, abych v najezdu do kopce nebyl moc vzadu.
  
  To se dari a delam dobre, protoze na Snezniku za to Nemci zacnou brat a skupina se uz hodne redukuje, odpada S. Prokes a rada dalsich dobrych jmen, ja s Jirusem i Bedou Pruchou tam jsme, nahore je nas tak 10-12. Vtipne je ze nekteri Nemci se i pri tom srotu mezi sebou jeste stihaji vybavovat, pro nekoho to tedy jeste bylo povidaci tempo. Sjezd pres Tisou se nastesti jede opatrne, takze tam v pohode jsem. Tady nekde zjistuju prvni neprijemnost dnesniho dne, nekde jsem vytratil balicek mych energetickych tablet, ktere mi docela funguji, kdyz prichazi krize. Sice mam dost tycinek i gelu, ale citim ze tohle mi bude chybet. Pro jistotu satram vsemi kapsami, ale at hledam jak chci, tablety nikde. Tak to je smula a pritom v Alze jich rozdavaji denne stovku! Pred Naklerovem nas jeste doskoci mensi skupinka i se Standou, ale v kopci na Naklerov se to zase trha a nahore je nas opet tak 10-12. Dalsi sjezd na hlavni se opet jede opatrne, to mi vyhovuje.
  
  A tak jako je jiz tradici, i do Krupky pod Komari Vizku dojizdim s celem. Tady uz se skupina rozpada, asi 5 lidi nam odjizdi a ja jedu za Jirusem s Bedou, s kluky s Trnavy a jeste nekym. Cely kopec jede Jirus nadherne na spici, chce utrhnout Slovaka o kterem vi ze je jeho kategorie. Na me je Jirusovo tempo trochu moc dneska, ale drzim se a nahore prebiram od jeho dcery plny bidon, parada! Navic sjedeme dalsich par lidi a na Cinovci je nas tak skupinka asi 6-7 lidi a dle informaci je pred nami jen ten vitezny Nemec z lonska (ktery ale pozdeji pichnul a nedojel, ale to jsme v te chvili nevedeli), Swaczyna a jeste jeden. Cinovec tedy dle ocekavani nestavime, mne to nevadi, vody mam dost, navic je porad spis zatazeno, mlhavo a kolem 18st, takze zadne horko. Vlastne mi nic nechybi, krome tech tabletu.
  
  Sjezd z Cinovce v pohode, porad mokro. Prichazi kopec pres Mikulov a my vidime uplne celo zavodu. To ma za nasledek ze Trnava cyklisti rozjedou silene tempo a chteji ty 3-4 lidi pred nami sjet. Pak jede Jirus, Beda a ja. Na vrcholu si doskaceme i na to uplne celo, ale opet citim ze tenhle kopec se jel na muj vkus ostreji nez bych jel normalne. Prichazi Flaje kde podle vysledku jeste projizdim na krasnem 4. celkovem miste, coz samozrejme netusim. Co ale tusim a citim je moje druha dnesni neprijemnost. Strasne se mi chce na malou. Na obcerstvovacce stavi jen Chamrad a zahy za to plati v brdcich kolem prehrady kde odpada, protoze si nad predtim musel pracne doskakovat. Nenapadne sonduju v baliku ze bychom jako mohli zastavit, ale Jirusovi se moc nechce a tak holt jedu dal. Sjezd do Litvinova se trochu propadam, ale dole si to jeste doskocim. Spatne zaroven je, ze i kdyz si davam tycinku nebo gel a piju, nejaky priliv energie moc necitim.
  
  Tusim ze na Dlouhe Louce to na me prijde. Tusim spravne. Po par desitkach nastoupanych metru si vystupuji a skupina mi odjizdi. Prvni krize tedy prisla. Jedu sam, presto je to nastesti o neco mensi krize nez v minulych letech, kdy jsem odpadl uplne. Ze sedla ale moc nemuzu. Vidim ze odpadl i Beda, stale vidim auto jeho taty. Dokonce se zda ze ho pomalu za polovinou kopce dojizdim. Potreba dojit si na malou po 5h zavodu je uz tak velka, ze musim zastavit a ulevit si. Mam co delat abych se udrzel na nohou, kdyz z kola slezu. Sice ztratim pres pul minuty, ale hned se citim lepe. Dokonce na vrcholu kopce dojedu Bedu, to mi doda optimismus a rikam si ze treba tohle byla jedina pricina te krize. Par km Bedu tahnu, nez zacne spolupracovat. Vim ze na druhych Flajich stavet nebudu a tak se domlouvame a dostavam od jeho taty bidon s pitim, dekuji! Druhe Flaje jeste projedu na celkovem 7. miste, jo jo. Jenze v brdcich kolem prehrady me sily opousti tak rychle, jako se predtim vratily. Beda mi odjizdi. Ne o moc, ale odjizdi. Predjizdi me i lidi z kratke, je to fakt deprimujici, kdyz vedle me jede holka a neni i nic pomalejsi, realita nekdy boli, ale to je dobre.
  
  Jeste pred druhym sjezdem do Litvinova me dojizdi vetsi skupina s dalsimi Trnava boys, Chamradem, Gondou, atd. Mam co delat abych se udrzel. Cely sjezd jedu za nimi za oci s dirou, sam se divim ze dole mi neujeli. Ale vim ze ani v tehle skupine nemam pravo byt. Po sjezdu dojedeme i Bedu. Vydrzim i odbocku k Milesovu, i peknych par km nez se silnice zacne zvedat. Ale uz nemam opet piti. Zkousim jeho tatu, ale jak na nej cekam, chytim diru a balik mi odjizdi. Je to uz stejne jedno, ujeli by mi i tak. Dostavam plechovku coly, moc dekuji podruhe! Tata mizi s autem za Bedou, mne Cola trochu nakopne, takze bojuju, uz nechci aby me moc lidi dojelo. Pred Mirosovem prichazi zastaveni druhe, opet musim na malou, az se divim, cim to je, protoze sice piju, ale ze bych do sebe lil jeden bidon za druhym to fakt ne, vsak rano jsem vypil jeden bidon za prvni 3 hodiny, takovy muj tradicni hydratacni vykon. Pred poslednim bufetem davaji krasne plne cervene bidony, no vzal jsem si jeden a na posledni obcerstvovacce tak jen vzal jeden kolacek a maly chleba se skvarky. Stoji tam jeden borec z dlouhe, ktery je take evidentne prosity, jede pak chvili za mnou ale odpada. Zase se mi chvili jede dobre, jsou to takove petiminutovky nadeje a beznadeje.
  
  Presto se na Lukove ohlednu a kousek za mnou dalsi skupinka, tentokrat ta se Standou Prokesem. Ten me pozdravi slovy "cau" a mine me pro me kosmickou rychlosti. To me tak psychicky zdepta, ze malem spadnu z kola, vazne, do te doby jsem jel kopec svym tempem a po predjeti jsem myslel ze poprve v zivote na Lukove slezu, ze to nedam. Zbytek skupiny me mine s mirnym odstupem za Standou. To uz vim ze TOP20 je asi ztracena, hodne me to v tu chvili mrzi, moc rad bych jel vic, ale nejde to, jakmile to zkusim, citim zacinajici krece do stehna, tak radeji jedu at to vubec nejak dojedu. Lukov nakonec vyjedu bez zastaveni. Tak a jeste Milesov. Tam me nastesti uz nikdo nedojede, tak ho vyjedu svym tempem. Nicmene prichazi zastaveni treti, ano opet se mi chce na malou. Uz se tomu ani nedivim, za ty roky jsem toho na kole zazil tolik, od dehydratace po lopuchove listy, ze dnesek do toho jen krasne zapada. Pritom jinak zadne typicke obtize na tak dlouhem maratonu jako ze by me bolel zaludek, atd. nemam, dokonce nemam ani prosoleny dres, jak pozdeji zjistuji v cili. Jedu dal, do cile je to kousek. Z kopce to rozjedu co to jde, uz by me opravdu potesilo kdyby me nikdo nedojel. Dojede, ale je to "jen" celo stredni, asi pet lidi. Cekam ze budu bez sance se jich udrzet dele nez par set metru, ale nakonec se mi to docela dari a az kdyz si zacnou nastupovat par km pred Teplicemi tak mi mizi. To uz je jasne, ze me nikdo dalsi nedojede a tak i ja nakonec dorazim uspesne do cile, kde nasleduje zastaveni ctvrte, jake nemusim asi dodavat.
  
  V cili nakonec 18. misto tesne pod 8:25h. Ztrata na skupinu se S. Prokesem 5min, na Bedu 10min, na Jiruse 20min. Mohlo to dopadnout hure i lepe, jako vzdycky. 5-10 minut je v tak dlouhem maratonu nic, zvlast kdyz prijde nejaka krize. Ta u me prisla, ale jsem rad ze jsem i tak v ramci moznosti zabojoval a nakonec je to muj nejlepsi cas z Krusnotonu. Takze jasne, moc rad bych dojel kolem TOP10, to bylo v mych silach a mrzi me ze to nevyslo. Kazdy den to ale nesedne a vetsinou se presne priciny nedopatrate, kdyz se to stane. Pil jsem malo, nebo moc? Byl jsem lehce nachlazeny, nebo mi chybely tablety? Nemel jsem v tydnu jezdit na 3 kopce, nebo jit dalsi den jeste behat? Dalo by se najit opravdu hodne pricin, ale ktera je ta prava nebo mix kterych je pricinou, nejde odhalit, coz je trochu skoda, protoze by bylo zajimave to vedet. Po zavode pospicham na Sumavu a tak stihnu jen rychly pohovor se super Jirusem a McHamerem, snim si testoviny, piti si radeji ani nedavam a jedu domu. Mezi Prahou a Plzni prichazi zastaveni pate, jak symbolicke. letosni Krusnoton byl krasnym zazitkem, opet spousta emoci a novych zazitku, protoze kazdy rok je to jine a to je na tom to nejhezci!

  
  
  
• Strejda – A pece se to povedlo
  
  

  Stredniho Krusnotoha jedu jiz poctvrte, trat je posledni tri roky je uplne stejna, takze tady lze porovnat svoji vykonnost s predchozimi lety. Prave predloni se nam tady ve spolecnosti RiC, Hrabos a Strejda povedl hodne pekny cas, jelo se nam vyborne, skupina byla velmi sehrana, nikdo nedostal vaznejsi krizi a bylo mi jasne, ze tamten vysledek (7:49) uz zrejme nikdy nezopakuji. Nicmene do sve tradicni tabulky stoupani zapsal jsem prujezdove casy prave z tohoto povedeneho rocniku, at vim v prubehu zavodu, kolik ztracim. Na druhou stranu, papirove stredni Krusnoton je temer na chlup stejny, jako dlouhy Beskyd (vzdalenost a prevyseni). Takze pod 8 hodin bych to dat mel.
  Uprime receno, nepocital jsem s zadnou skupinou. Bylo mi jasne, ze Pepino bude chtit zajet rychlejsi cas, Hrabos taky nejspise mi ujede hned na zacatku. Nu a Kolbaba a Lenka, az je dojedu, tak to uz budou mit v nohach vic o 80 kilometru a taky o dva velmi tezke kopce, takze asi rychlost bude prece jen odlisna.
  Taky poprve v zivote jsem zariskoval a vzal jsem s sebou jen jeden bidon. Sice budu muset se zastavit na kazde obcerstvovacce, ale zase mam skoro o kilo mene. Nu a do pradneho kosiku jsem nastrkal rezervni galusku.
  Prubeh zavodu vysel temer presne podle ocekavani: na zacatku mne ujel Hrabos, ale zaradil jsem se do dalsi skupiny a pod Komarku jsem se celkem komfortne dovezl. Pred vrcholem Komarky dojizdim Kolbabu, ale pochopitelne je pomalejsi. Mam tu uplne stejny cas, jako preloni, coz je dobry. Ve soupani na Mikulov predjizdim Lenku a Hrabose, ktery gentelmansky zustava pomoci dame. Ale dojel jsem taky stareho znameho Standu Polnara, ktery jede dlouhou. Ten mne dobre zna, chyti se mne a jiz mne nepusti az do cile. Nahore uz mam naskok asi 2 minuty. Prekvapuje mne to, ale zustavam v klidu. Pripojuje se k nam jese jeden zavodnik (podle vysledkove listiny je to Honza Huml). Zrejme mne taky odnekud zna, vyptava se na Ivcu. A taky se nas porad drzi, zrejme vi, ze pojedu stabilni tempo. Po pvnim prujezdem Flaje jsou dva brdky. Maji docela nevyrazny vrholek, proto si myslim, ze naskok oproti predlonsku, co se navysil ji na 6 minut asi bude jen chyba mereni. Ale ne, Dlouha louka ma vrcholek naprosto zretelny a tam ten naskok mam taky 6 minut. Zvlastni… Jim, piji, polykam anticrampy. Nicmene krece prichazeji presne tam, kde je cekam: v kratkych kopcich po dloihych sjezdech. Ale nastesti vzdy jen kratce a stridave: nejdrive do prave nohy, a az tam to povoli, tak do leve. Ale tocit porad muzu.
  Po druhem Litvinovu se nam najednou skupina rozroste na 6 nebo 7 hlav. A jsou tu same zname tvare: Polnar, Kanadien, Pazout. Citim se najednou vyborne, a hlavne nemusim porad tahat, mohu se i orazit. Pred poslednim bufetem naskok cini uz 9 minut, porad se mi tomu nechce verit, ale zrejme je to pravda. Lukov a Milesov – to neni to prave misto na hrdinstvi, mam z tech kopecku velky respekt a jedu je jen na preziti. Na vrchou posledniho kopce rodil oproti 2014 minus 8 minut (zrejme to je buffet, pedloni jsme posledni vynechali). Dal uz jedu to maximalni tempo, na ktere jsem schopny. Nevyhoda je, ze pokud nekdo zrychli, to uz nemam sanci zareagovat. A tak nam postupne nastupuji a odjizdeji Kanadien a Huml, kaslu na ne, dojedeme ve dvou se Standou Polnarem, ktery je cely stestim bez sebe, ze to zvadl s prehledem pod 11 hodin. Ja to mam za necelych 7:41, osobni rekord trasy, zlepseni o 8 minut. Tak ted uz mohu ric, ze sezona byla uspesna.
  

  
  
  
• Kolíkáč – Týmový koncert aneb malá splátka dluhu
  
  

  Tradiční úterní předkrušnotonský Zlaťák klapnul, sice s vodní lázní, ale nakonec se na to s odstupem času bude hezky vzpomínat. Ale hlavně jsem dostal i velkou chuť na Krušnotona. Hodně jsem se těšil, nějak vnitřně jsem cítil, že by to mohlo výkonnostně sednout s Kaprem. Pomoci mu třeba k pódiu, ale hlavně oplatit mu ty předešlé roky, kdy on mi umožnil zažít neskutečné příběhy. A tak jsem začal ještě lanařit další Šlapky do plánované grupy. V předstartovním rozechvění jsem ještě stačil ve čtvrtek vytunit do týmových barev i svoji zbraň pod zadkem. Předpověď parádní, takže nic již nebránilo vydat se v sobotu i s rodinnou do Teplic.
  Krušnoton roste každým rokem, letos už jsme parkovali hodně daleko od prezentace. A Krupská ulice narvaná k prasknutí, asi to bude chtít od příštích let oddělit starty krátké a střední, jelikož 600 lidí je už pořádný dav. A navíc na dělení tratí pod prvním kopcem - Komáří Vížkou chce být většina vepředu!
  Stojíme v koridoru již 25 minut před startem, Kapr se ještě rozjíždí, já s Mlhošem zavlažujeme betonové truhlíky s květinami, kontrolujeme si tepy a boucháme si pěstmi pro štěstí. Postartovní mela začala, není radno se někde zapomenout. Doubravka v Teplicích na 4 km již žene tepovku pěkně vzhůru, vůbec jsem se nerozjel a pěkně to bolí. Pak po oslintaných silničkách se hnát a tlačit stále dopředu, dopředu. Kapra s Camrdou na dohled, Čespa zkouší úplné čelo. O nervózní chvíle není nouze, jednou si zasmykuji zadním kolem, když to přede mnou málem stojí. S Camrdou prohodit pár povzbudivých slůvek, přeletět dva přejezdy a Krupka je cítit ve vzduchu.
  Široká silnice na Přestanov láká k předjetí balíku, tak proč to nezkusit. Rozbušit srdce k dnešní maximálce a lebedit si vedle Čespy na úplné špici! A teď vydržet, úzká a nepřehledná silnička přes Maršov a Bohosudov. A před námi Kolbaba z dlouhé. Pár lidí mě předjelo, ale věřím, že v TOP30 jsem. A jak se to setksakra hodí, dělení tras, doleva krátká, fíha těch je, a doprava střední do horoucích pekel.
  Krupka, den poté si to tady vykračujeme s holkami pěšky a jen s hrůzou koukáme na ten krpál. Teď ale nohy z nebes! Díky manévru na hlavní mám až příliš času počkat na svého leadera. Za chvíli je tu Camrda na kterém je vidět, že chce taky s námi . Ještě povzbudit Lenku Bartošovou z dlouhé a pak si zařvat: „Brácho pojď!“ Ty nejprudší procenta sklonu a jsme po kupě. Dřeme jako ti horníci, co tu před 100 lety kutali cín. Lejou mi z čela do očí potoky potu. Kapr zahlásil, že před námi je Robert Kleiner. S Camrdou lezeme na špic tvořící se grupy a jedeme vrchařské řemeslo. Jako když SKY jede špic Froomovi. Neskutečný chvíle! Takhle jsem si to představoval!
  Je to sen, je jasné, že grupa s Robertem bude naše. Pomalu se přibližujeme, ten kopec mě vůbec nebolí, to je zase stav, vydrží to až do konce? A zezadu si nás ještě doskočilo vypečené duo CFC - Víťa Novák a Marek Andrejs! Prý startovali ze zadních řad a furt naháněli čelní pozice …
  Je nás kolem 20 kusů a k Cínovci rozjíždíme předpisový kolotoč. Především Camrda roztáčí svoje karbóny na dlouhé minuty a galdy jenom zvoní. Na bufetu chytnout banán, rozdělit se s Kaprem a lehnout na to. Parádní sjezd málem bez brzd po hlavní a široké silnici je cyklistickou lahůdkou. Dole na hlavní se srovnáme a zase točíme k dalšímu stoupání z Hrobu na Mikulov.
  Mirek Thuma udává tempo a já se snažím držet jeho zadního kola. Po chvíli hlásí Kapr hele Čespa a opravdu, v dáli je oranžový dres. Ale není to Čespa je to náš RiC z dlouhé trasy. Trochu ho povzbudit a šněrovat dále to nekonečné stoupání. Většina grupy drží krásně při sobě, takže k Flajům jedeme zase v krásném seskupení. Bohužel Víťa defektí a Marek zůstává s ním. Bufet nestavím, Kapr čapnul bidon, tak si ho pak předáváme, aby ho netáhl do kopců, a já mu dávám svůj poloprázdný.
  Teď je silnice dost zahuštěná cyklisty, mix krátké, střední a dlouhé trasy, naštěstí jsou startovní čísla na rámu barevně oddělena. Mám trochu obavy ze sjezdu z Klínů do Litvínova, ale nejede se taková hrana jako třeba při Krušnohorském pekle, takže docela bez problémů jsem dole s nejlepšími z naší grupy. V předtuše Dlouhé Louky dávám magnesium a piju svůj výbušný bidon, kam jsem ráno natlačil pár gelů. Už asi po páté sděluji Camrdovi s Kaprem tu skvělou věc, že vlastně piju a i jím zároveň .
  Vše se zdá v pohodě, stále věřím, že vyjde náš plán, a po Dlouhé Louce začneme sjíždět všechny soupeře Ale opak je pravdou! Ještě na rovině v Litvínově mě začíná lechtat pravé stehno a po chvíli se zakusuje minikřeč. Tak to potěš, domestik před nej hitem Krušnotona kolabuje. Camrda stále operuje na špici, Kapr si lebedí uvnitř grupy a já tiše odpadám!! Díra naskakuje, já skáču ze sedla do sedla, měním převody, jen ať se proboha nezakousne úplně.
  Uff mrcha povolila a snad jsem ji odehnal, ale co budu dělat v tom kopci? Na těžký převod jsem si dolétl skupinu, musím s nimi vydržet! Ale co to? Kapr couvá… néé, teď nééé, až jindy! Je mi to strašně líto, ale tato skupina nám není souzena! Kapr si musí jet svoje tempo, já se k němu s radostí přidávám a Camrda po chvíli otáčení si též vystupuje. Hecuji ještě Kapra, ale zdá se vše marné. Musíme si to přiznat, pódium „50“ nám pomalu za každou zatáčkou mizí… Hold taková je realita, i když jsem pak ještě do konce závodu věřil, že si Kamila Koprnického s Robertem Kleinerem dojedeme, že třeba někde vypadnou ze skupiny.
  Teď ale lámeme nekonečnou Dlouhou Louku, Camrda stále nohy z nebes bez známky nějaké krize a bojovník Kapr se pere se svými bolavými ploutvemi. A nahoře znovu rozjíždíme rychlovlak, který nás doveze k bufetu na Flájích, kde zastavujeme. Narvat kapsy, doplnit bidony a přesně na čas si nás docvaklo duo CFC. Zahlásit, že Víťa má splněno, letos už jel se Saganem, s Křižákem a se Šlapkama! Tak to ještě bude jízda!
  A taky že byla, po mých křečích ani památky a já si to začal ještě více užívat. Vždyť s klukama z jednoho týmu Kaprem a Camrdou to ani nejde jinak. Znovu sletět do Litvínova a zařvat si to velké Káááárel Vaněček na 140km to prostě mělo grády. Jako dnes vidím, jak do Koloděj jezdil před pár lety s kolem v autě, protože by pak nedojel domů. Jak plápolal a odpadal v každém brdku. A teď jede jeden z nejnáročnějších závodů u nás průměrem přes 30km/h. a tahá dlouhé špice objížděčům republiky. Camrdo fakt skvělý výkon!
  V Českém středohoří jsme sbírali skupinky i jednotlivce z dlouhé trasy, Víťa organizoval kolotoč, který občas bohužel zadrhával, hold každý jsme měli v nohách jiné kilometry. Před posledním bufetem si vzít nabízený bidon s čistou vodou a stříknout si za krk a na stehna trochu osvěžení. CFC staví na bufetu. Obdivovat nejlepší ženu na dlouhé a i borce, který jel s klipsnami a tretrami značky Prestige a podle barvy čísla jel též 250km!
  Lukov už spravedlivě dělil střední od dlouhé, stále jsem ještě žil v naději, že se na horizontu zjeví nějaký náš soupeř. A tak jsme i sjezdy roztáčeli do maxima. Kolem Milešovky se vyškrábat na poslední z vrcholů a blížit se k cíli. S Kaprem ještě zapolemizovat o nějakém týmovém odjetí společně s Camrdou, ale naše vyždímané nohy jsou proti.
  Teplice na dostřel, CFC si nás dojelo a začíná se pěkně nastupovat. 180km a nohy překvapivě drží. Tak to asi nebude za ramena, ještě se bude tvrdě závodit. Pár lidí jsme očesali, cílová zatáčka a poslat tam zbytkové síly. Safra stejně se to povedlo! Objetí s Kaprem a Camrdou, vidět ty oranžové dresy přes 6 hodin, to prostě nemělo chybu. Díky kluci, budu vzpomínat.
  

  
  
  
• Jirus – Krušnoton je super i bez křečí
  
  

  Stejně jako loni vyrážím na Krušnotona už ve čtvrtek i s rodinou. Cestou se stavíme na Hazmburku, to jen aby nohy nezahálely. Večer procházka po lázeňském parku, zmrzliny pivíčko, pohodička. V pátek výlet na hrad Krupka. Ten kopec co vede ven z města je fakt brutál, musím jet autem na dvojku, trojka to nebere. Pak pokračujeme nahoru na rozhlednu na Komáří Vížce. To stoupání dává zabrat i autu, co tady budu dělat zítra nevím. Asi jsme sem neměli jezdit, oživilo mi to spoustu vzpomínek, ne vždy úplně příjemných. Večer po výletu jdeme na prezentaci. Vše probíhá v pohodě, tak honem na večeři a na ubytko, připnout číslo, přidělat čip, naládovat dres, ještě se nacpat slanými buráky proti křečím, spláchnout to pivkem a skleničkou vína a hurá do pelechu.
  Ráno koukám z okna a vidím, že počasí vypadá slušně. Vrcholy pohoří jsou krásně vidět, jen v údolí se válí mlha. No ale s mlhou je to jako s tchýní, když se ráno zvedne a zmizí, mohl by z toho být hezký den. Takže obléct seběhnout tři patra s kolem v ruce a hurá na start. Malá projížďka po městě, ještě doladit šaltr a zaujmout místo kousek od první lajny. Se Standou Prokešem prohodíme pár slov a já stále vyhlížím Dreamera, který si dává na čas. A už je tu, takže můžeme odstartovat.
  Jako obvykle se jede za autem, takže nijak rychle. Přichází první stoupání ve městě, tam už to taková pohoda není, ale stíhám ještě povídat s Indiánem, nebo Pavlem Gondou. Pak se jede nejede, je to pohoda. Někdo nám odjíždí, myslím, že je to ten Němec co loni vyhrál, nikdo po něm nejde, asi každý ví, že to nemá cenu. Pak přichází taková ta nekonečná rovina mírně do kopce. Tady odjíždějí další tři borci a opět po nich nikdo nejde. Když jsou před námi snad sto metrů a my stále jedeme jak na výlet, tak to nevydržím a zrychluji. Nikdo se za mě neháknul, tak jedu sám dokud si ty tři nesjedu. Předjíždím je a na odbočce před sjezdem končícím pod kopcem na Neznabohy jsem před nimi. Ve sjezdu nás ale dojíždí potrhaná hlavní skupina. Já jedu ze sjezdu pomalu, je to oslizlý a nestojí to za to lehnout.
  Je tu stoupání na Neznabohy. Jedu úplně vepředu a stejně jako loni jedu v tempu, aby se to trochu protřídilo. A najednou koukám, že někoho dojíždíme. A taky že jo, jen to není ten loňský vítězný Němec, ale Mařík z BMC. Tak ten byl celou tu dobu odjetý. To je teda odvážlivec. Do rozbitého sjezdu jdu na první pozici. Je to tady o hubu, když člověk nevidí před sebe, je snadný trefit díru. Jsme dole, já i kolo v pohodě. Prudká doprava na hlavní a po krásném asfaltu až pod stoupání na Sněžník.
  Hned, jak se začne silnice zvedat, tak jde několik borců dopředu a to takovým tempem, že nedokážu udržet kontakt. Koukám tedy kolem sebe, kdo tady se mnou zůstává a je to dobrý. Je tady Dreamer, který taky nevypadá, že by dokázal kdovíjak zrychlit a taky Béda Průcha, na kterého mě Dreamer upozornil, to je můj soupeř v kategorii. Tak jo, snad to spolu nějak zvládnem. Ale na čele se buď zvolnilo, nebo jsme se přece jen trochu zmáčkli, ale začínáme se přibližovat. Je to celkem záděr, ale na vrcholu jsme v pohodě na čele a valíme dál. Jo ještě asi tak ve třetině kopce Swáčovi bouchlo zadní kolo, ale po pár kilometrech za vrcholem je se slovy „No dalo to docela zabrat“ opět mezi námi.
  Potom sjezd, ani si ho nějak nepamatuju, ale to, že jsme najeli na stoupání na Nakléřov, si vzpomínám docela dobře. Zezačátku stíhám, ale jak se zahne doprava, tak začínám opět ztrácet a čelo se stále rychleji vzdaluje. Nahoře už je ztráta taková, že je jasné, že už nám to ujelo definitivně. Pak klikatý slizký sjezd lesem k autobusové točně. Mám z něho strach. Před dvěma roky jsem tu prorazil obě kola a pak potupně žebral náhradní duši. Ale letos je tu nový asfalt, takže je potřeba dávat pozor jen na to mokro. Jsme dole a teď je potřeba se točit a valit to směr Krupka. Nějak tak se střídáme a docela to odsýpá a za chvíli jsme tu.
  Hned, jak se začne silnice zvedat, si tradičně vystupuju a jedu si své tempo. Je tu i Dreamer, Béda a mimo jiné taky jeden Slovák, co byl před týdnem na Krakonoši třetí v mé kategorii. Toho se musím zbavit. Takže jedu celkem hranu. Dreamer i Béda jsou tu, ale Slovák odpadá, super daří se. Celou cestu vzhůru se snažím nepolevit, aby nás nedojel. A už jsme téměř na vrcholu. Tady čeká rodina s novým bidonem pro mne i pro Dreamera. Beru ho, prázdný zahazuju, sundávám i návleky na ruce a bez většího zpomalení letíme přes vrchol dál.
  Pak takovéto nezáživné houpání mezi lesy a loukami před Cínovcem. Jedeme, střídáme, ale zezadu nás dojíždí několik odpadlíků a mezi nimi i ten můj Slovák. Sakra, sakra, nevyšlo to, tak příště. Sjezd z Cínovce je naprosto luxusní záležitost. Všichni jedou na Sagana, rychlost jde k osmdesátce, prostě nádhera. Jsme dole, točíme doprava a rozjíždíme to směr Mikulov, a co to nevidíme. Kousek před námi, tak sto dvě stě metrů jede čelo. Na jednu stranu super, že jsme tak dobrý, ale na druhou je to v háji, protože je všichni chtějí okamžitě dojet. Rozjede se tempo, na které nemám, tak nasazuji opět svoje tempo a Dreamer s Bédou jedou se mnou. Jenže ti co se rozhodli si to rychle dojet, stejně rychle pochopili, že to nebude tak snadné a začínají vadnout. Mezi nimi i můj slovenský soupeř. Předjíždíme ho a začínáme se mu vzdalovat. Super, tak teď to snad vyjde. Už na něj máme docela náskok a Dreamer říká „Už jsme ho setřásli, můžeš zpomalit“, „Málo“ řvu já a řadím o dva pastorky níž a zrychluji. Jedu fakt docela nadoraz a Dreamer s Bédou se drží jak klíšťata. Těsně před vrcholem jsme se přiblížili k čelní skupině snad na necelých padesát metrů, tak řadím na těžší převod, zvedám se a během chvíle jsem tam. Dreamer s Bédou jsou tu za chvíli taky a pochvalujeme si, jak jsme to zvládli a jak se nám teď pojede ve větší skupině líp než ve třech. Chybí tu asi jen Swaczyna a Petzold co loni vyhrál. To nevadí, na ty bych stejně neměl.
  Jedeme kolem přehrady, vlní se to, chvíli to jede rychleji, chvíli pomaleji, ale střídáme, snažím se být pořád na čele a točit to. Dreamer mi říká, ať odpočinu, ale já mám strach, že někde za námi to roztáčí Broniš s Popiolkem šedesátkou a vezou si s sebou patnáct vagónků. A já bych fakt nerad, aby nás dojeli. Bufet projíždím bez zastávky, ohlížím se, jestli někdo zastavil, čekám, až se opět sjedem a za prudkou levou to do stoupání už zase točíme v pěkném tempu. Sjezd do Litvínova je pořád vlhký, ale jde to, dole jsem na třetí pozici z naší grupy. Za kruháčem se opět dáváme dohromady a valíme přes město směrem pod Dlouhou louku.
  Dole vidím opět ženu s holkama. Tak nějak si říkám, že by mohli dát nový bidon, ale špatně jsem je instruoval a nic tedy nedostávám. Alespoň mě nebude tížit do kopce . Ale co to nevidím proti nám jde Petzold, kolo v ruce a asi má defekt a nevypadá to, že by to hodlal spravovat. Takže před námi už je jen Swáča. Do kopce najíždím na páté pozici a snažím se udržet kontakt. To se daří a dokonce jdu dopředu a celou Dlouhou louku naší skupinu odtáhnu. To mi vyhovuje, protože si můžu jet svým tempem a nemusím neustále dojíždět díru, jak to bývá obvykle. Bohužel ale odpadl Dreamer a to už ale ne bohužel, ale bohudík i Béda Průcha, což pro mě znamená zlato v kategorii, pokud to takhle vydrží. Snad.
  Jsme nahoře, opět se houpeme směrem k přehradě. Docela střídáme A za chvíli jsme před bufetem. Nemám co pít, takže stavím. Zahazuju bidony, beru dva nové, což se neobešlo bez problémů a přetahování. Trochu tím ztrácím, ale nevzdávám se a jedu co to dá. Projíždím ostrou levou a rychle dupu do kopce a jsem opět součástí grupy. Dál tedy jedeme v pěti. Předjíždíme borce z kratší trati, sem tam se někdo zkusí zavěsit, ale brzy zase odpadá. Je to hřejivý pocit, že máme o spoustu kilometrů v nohách víc a přesto být o tolik rychlejší. Taky to stálo léta dřiny. A zase sjezd do Litvínova. Jedeme na horní rámové trubce ala Sagan a předjíždíme početné skupiny závodníků ze 180ky. Přes Litvínov předjíždíme další a další, dokud neodbočíme doprava směr cíl.
  Tady to stojí za prd. Fouká protivítr. Snažíme se střídat. Jen Němec Skupke moc nestřídá, asi už je dost prošitej, ó jak se pletu. Najednou rána za ucho, div mě to nesundalo z kola a silná bolest. Plácnu se přes něj a mezi prsty drtím asi vosu. Žihadlo pálí jako prase, ale nedá se nic dělat. Valíme to dál a já začínám mít hlad. V každé vesnici vyhlížím poslední bufet a těším se na kolu a palačinky. Míjíme, zdá se mi, jednu ves za druhou, ale bufet nikde a já už bych si fakt něco dal. Konečně. Rychle zajíždím ke kraji, ale ostatní jedou dál. To je v háji. Tak rychle dvě koly, do ruky dvě palačinky, naskočit a dupat za ostatními. Nemám příliš strach, že by mi ujeli. Vždyť jsem byl doteď pořád na špici a ve stoupáních jsem jim i ujížděl. Ale chyba. Němec s ještě jedním za to vzali a mají hodně slušný náskok, další dva si po chvíli dojíždím a říkám si, že ty první dva si ve třech brzy sjedeme.
  Lukov lámeme asi dost pomalu, ale na druhou stranu nechápu, jak to, že mi to pořád jede. Žádné křeče, síly sice docházejí, ale před námi je už poslední kopec. Sjedem z Lukova, zahnem prudce vlevo a je to tady, poslední stoupání. Na začátku na své dva spolubojovníky ztrácím, ale po chvíli už jsem opět na čele a až na vrchol kopce opět udávám tempo. Odtud už to bude jen z kopce, takže kolotoč ve třech a rychle směr Teplice. Snad ještě sjedem ty dva uprchlíky. Jedem fakt slušně, ale ty dva před sebou nevidíme ani dlouhých rovinkách, to jsem teda asi na tom posledním bufetu podcenil. No nic. Doufám tedy alespoň, že mě ty dva co s nimi jedu a víceméně nejvíc tahám, nechají v cíli před sebou, protože nevím, jak na tom před cílem budu se silami. Ale to už jsme v Teplicích, pořád se střídáme, a tak na posledním kruháči za to beru ve stoje, sil zdá se mám dost na to, abych si udělal náskok a do cíle dospurtoval s první. Tak jsem to zkusil a povedlo se, měl jsem i dost času na zvednutí rukou při průjezdu cílem.
  Vzpomněl jsem si, jak jsem loni po projetí bránou padnul do suché trávy a nemohl se několik minut zvednout. Letos je to naštěstí v pohodě. Manželka ke mně běží a hlásí, že jsem čtvrtý. Super, povedlo se to. Skupke mi nakonec ujel o téměř 6 minut a ještě předjel ujetýho Swaczynu, takže asi až tak prošitej nebyl, prostě se jen šetřil a vyšlo mu to. Nejhorší na tom bylo, že jsem doma při vyndavání odpadu s dresu našel jeden celý sojový suk. Takže jsem na tom posledním bufetu možná stavět nemusel. Ale přece jen mi ujel o dost, takže bych se s ním asi stejně neudržel, ale kdoví. Každopádně můj nejlepší výsledek v tomto závodě a maximální spokojenost. A na závěr ještě bonus v podobě dárku a startovného zdarma na příští ročník za to, že jsem jeden ze třech lidí, kteří objeli na všech sedmi ročnících nejdelší trasu. Další z těch tří je Dreamer. Takže Šlapky jedou!
  Díky pořadatelům za parádní zázemí, skvělou trasu, spoustu jídla v cíli pro ty, co nemají během závodu čas stavět na bufetech a v neposlední řadě i za ukázkové počasí (snad jen ta mlha po ránu), které tady umí jít opravdu do extrémů. Díky!

  
  
  
• RiC – Ošidné pocity
  
  

  Velmi špatné pocity na trati byly korunovány zlepšením oproti loňsku. Z toho mi plyne poučení, že na pocity se nesmí moc dát a Šlapat dokud žiju!
  Tentokrát jsem se trochu rozepsal, takže report má dvě části:
  Předehra
  Hlavní dějství
  Omlouvám se za rozvláčnost

  
  
  
• Radim – Krušnoton aneb rychlý konec, nový začátek
  
  

  Report (www.sokolveltez.cz)

  
  
  
• Camrda – Malá splátka velkého dluhu.
  
  

  Čtvrtek před Krušnotonem ještě pro jistotu checknu nory a vidím jen samá pozitiva a lepší zítřky. Není se na co vymlouvat, je potřeba to odjet! Když se na mě Kolíkáč s Kaprem obrací s dotazem, jestli to pojedu s nimi a pomůžu jim, tak si v duchu říkám, že bych je rád odvisel aspoň někam do dvou třetin a pak už to nějak doklepal, ale abych nepředbíhal…
  
  V Teplicích využívám zkušeností starších a protřelejších kolegů, kteří moc dobře vědí, kdy se chodí na start, jak se přelézá páska, jak se čůrá do květináčů a hlavně jak se bouchá pěstmi pro štěstí! Na startu bez rozjetí, ale s nervozními tepy přes 110. „Ty už jedeš“ sranduje Mlhoš, netušíc, že v duchu ano.
  
  Je odstartováno, snažím se držet blízko Kapra, který určitě pojede v balíku tak, aby ho přejezd pod Krupku nestál moc sil, ale zároveň dojel vepředu. První brdek docela bolí, ale na to mě všichni předem připravovali a popravdě jsem to čekal horší, takže bez ztráty pozic zabudovaný stále někde kolem Kapra. Je to nervozní, ruce pořád dole s ukazováčky na brzdových pákách. Dvakrát mi jde zadní kolo do smyku, asi pětkrát před sebou nebo kolem sebe vidím situace, kdy si říkám, že teď to stopro lehne, ale nakonec pod tu Krupku dojíždíme. Ještě přátelská rada od Kapra, že teď se budou dělit trasy a je třeba být vpravo najíždíme do první stojky. Čespa s čelem, „ten bude hákovat Líbu za Košík“ vysvětlujeme Petrovi Drechslerovi, který v naší skupince objede značnou část trasy, aby ho nakonec Kapr s Kolíkem v cíli zkušeně vobložili.
  
  Čelo odjíždí a ve skupince s Kolíkáčem a Kaprem pomalu ukusujeme lahůdku jménem Krupka. Jo, tak takovýhle ty kopce budou dneska asi všechny, nic pěknýho, ale tempo přijatelné, takže se nahoře formujeme do celkem slušné skupinky. No jet ve společnosti našich dvou maratonských es, Mirka Thumy, Víti Nováka, Marka Andrejse apod. není vůbec špatný. Takhle kdyby to vydrželo do cíle, byl by to snový výkon. Vítek ale za nedlouho zadefektí a Marek zůstává s ním, takže se nám naše mezinárodní skupinka smrskává, ale pořád jedeme v cca 10ti lidech.
  Dáváme další kopec. Krásně ho v pravidelném tempu odtáhne Míra Thuma. Nechce se mi věřit, že jsme na cca 60tym km a ještě jsem si krom pár metrů na začátku nemusel nijak dávat, šahat na dno, nebo jít do červených. Ono to asi ještě všechno přijde, a jak praví Kolíkáč Dlouhá louka je opravdu dlouhá. Jedeme ji ale rozumně a i při větších % sklonu si zatím stačím se svými 25ti zoubky vzadu a 36ti vpředu.
  
  První bufet nestavíme a na rovinkách pravidelně střídáme, takže i pocitově mi přijde, že nejedeme úplně blbě. Počítáme jestli to Kaprovi klapne na bednu, ale želízek v ohni je tam dnes dost, takže pokud nikoho nedojedeme, pojedeme domů pouze plni neopakovatelných zážitků, které si Kolíkáč ukládá hluboko do paměti. Do cíle bych neměl dojet odpočatej tak to na těch rovinkách zkoušíme s Kolíkáčem trochu natáhnout, třeba to nakonec vyjde a bude mě ještě ke všemu hřát pocit, že jsem Kaprovi taky jednou helfnul.
  
  Na druhým bufetu stavíme, raději dávám jen 2 kelímky coly a při nasednutí na kolo zjišťuju, že začínám bejt celkem okoralej, rovinky už nejsou co bývaly a jsem rád, když se můžu pěkně schovat. Na 150tym už začínám vyhlížet ceduli Teplice, když se před námi objeví schody jménem Lukov. Přemýšlím, jestli by mi nepomohlo si pěkně zhrdla zaklít, zkouším to, nepomáhá to. Kopec připomíná stěnu a já začínám hledat, jestli by vzadu nebyl nějakej zoubek navíc. Navíc taky začínám dost couvat a popadá mě panika, že mě tu naše skupinka nechá. Nakonec držím, a když najíždíme do Milešova tak mě Kolíkáč uklidňuje, že tenhle kopec je takovej jezdivej.
  
  Slovní spojení „takovej jezdivej“ jsem neměl nikdy rád. Prvně ho používal Malina, když jsme spolu jezdili na delší švihy a já začínal bej prošitej, pak se to nějak vžilo a přijde mi, že to slýchávám vždy, když tak nějak nemám odkud brát. No ani tentokrát mi to moc nesedlo.
  Na horizontu se ozvala velká rána a mě spadnul kámen ze srdce, že už to mám za sebou a do cíle budeme spíše už jen klesat. Kapr ještě šikuje k ostřejším špicím, ale já už jen mlčky kroutím hlavou.
  
  Popravdě jsem si celou dobu říkal, že jestli to s Kaprem a Kolíkáčem dojedu, bude dojezd s rukama kolem ramen asi ta nejhezčí odměna. Prostě za tolik tvrdejch treninků si to taky jednou vychutnat společně s těma dvěma… CFC tomu ale tak nechtělo, takže se do cíle vjelo dost zhurta, na spurt už bohužel nebyl moc morál ani nohy a když jsem zůstal zavřenej u hrazení, moc se mi to na Jirku Ježka skákat nechtělo.
  Kapr v cíli prohlašuje něco o tom, že neví, jak to bude moci splatit, ale ten kdo splácí jsem tady rozhodně já. Těch Ještědů, zimních vejletů, časovek družstev, nebylo a určitě nebude málo!
  
  Každopádně to bylo velký a samolepka „mám rád Krušnoton“ se vedle touchpadu bude vyjímat minimálně další rok než ji vyměním za novou.