Akce Krušnoton 2014

Akce Krušnoton patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2014-08-09.

Nejdelší varianta má délku 250.00 km.

:: Propozice :: Mapka :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto a video Koloshop :: Foto :: Foto Petr Janous :: report Standa Prokeš
Video :: Report Miki

Historie: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013

• Dreamer – Zpatky v zavodnim kolotoci? Kdeze lonske snehy jsou!
  
  

  Letosni sezonu bojuju na kole predevsim sam se sebou nez se souperi a dnesni pokus jestli se na tom neco nezmenilo mi ukazal ze ne, nezmenilo! Po padu na Prvnim Slapnuti jsem ztratil motivaci, pak jsem jeste objel jeden Suac, pocit uspokojeni po zavode byl ale porad takovy nijaky, do toho jsem od kvetna menil praci, ktera samozrejme neznamenala ze bych nemel cas na kolo to vubec, ale proste novi lide, nove prostredi, najednou to kolo neni priorita. I v tech Kolodejich jsem byl snad jednou. Nicmene Sumavske \"kochaci\" jizdy jsem dodrzoval, nazval bych to takovym udrzovacim modem, kdy jsem cekal na ten spravny impuls ktery me vrati zpet do zavodniho kolotoce!
  
  Nekdy na zacatku cervence se chut skutecne zacala vracet, obcas jsem si v kopci zmeril cas, obcas si vzal i tepak a zacal zjistovat ze jezdim prakticky stejne jako v casech kdy jsem pravidelne zavodil. Maratony v cervenci jsou daleko, Beskydy a Tatry bych letos opravdu neobjel. Az tedy prisel Krusnoton. Tady jsem mel motivaci dvoji, zatim jsem objel vsechny rocniky, za druhe tu neni takova tlacenice po startu a samozrejme jsem chtel aspon jednou videt stare kamarady a mit v zime na co vzpominat! K tomu deluxe predpoved pocasi takze nebylo na co cekat.
  
  V noci se mi tradicne moc nedari usnout, preventivne si kdyz ve 4 vstanu merim ranni tepovku, pohled me docela vydesi, protoze je asi o 12 tepu vyssi nez by mela byt, presne takovou jsem ji mel loni na Beskydu :) No ale rikam si to je jen nervozita pred startem :) Treba byla, pokud ne, tak pak me stejne nenapada duvod proc by mela byt, v tydnu jsem spis odpocival a i pres nevyspani jsem se rano citil v pohode. Bleskurychla cesta s Astralem a jeho pani na start, v 6 jsme v Teplicich. A tam uz tradicni kolorit, vsechny vzpominky se mi vratily, potkavam Kolikace, Kapra, Jiruse a dalsi.
  
  V 7 start a uz se jede! Hned po 1. km mi tancuje pred prednim kole bidon ktery nekomu vypadnul prede mnou, skvely mohl jsem skoncit hned po startu, to by byla legrace! Pak se moc nejede, tak jedu stridave nekde u cela, nebo naopak na konci baliku, kam se vzdy propadam ve sjezdu. Do Neznaboh je ale jeste casu dost a tak vzadu na konci baliku povidam s Pavlem Kudou, ktery se tam take z nejakeho duvodu vyskytuje. Pak stacime na WC a s Kaprem najednou zjistujeme ze jsme uplne posledni! Vypadalo to nevinne ale chytit na pomalu jedouci balik 30-40 vterin pak nejake usili preci jen stoji! Ale u dalnicniho privadece jsme zpet.
  
  Nasleduje sjezd pod Neznabohy kde je ostra leva po sjezdu a je dobre tam byt vepredu. Tlaci se tam ale spousta lidi nicmene dari se mi tam najet relativne vepredu, jeden borec ale zacatku na sterku nezvlada a pada. Takze mam skore letos 3 zavody a 3x pady v me blizkosti. Neznabohy se v zacatku jedou tak nejak normalne, az na konci se tempo stale zvysuje a tak se peloton konecne deli. Je nas tak 30-40. Sjezdy a a naslednou rovinu pod Sneznik docela zvladam takze mam radost jak jsem tenhle uvod prezil a jsem v ocekavani veci dalsich. Porad se citim dobre, nohy tezke rozhodne nemam. Sneznik se drzim na konci celni skupiny ale od druhe pulky vidim ze zacinam ztracet. Stejne tak ale i Kapr s Kolikacem, pred vrcholem nam to ujede, Jirus tam je. Na vrcholu toho mam uz docela dost, myslel jsem ze mi ujede i Kapr s Kolikacem, spis silou vule jsem se tam udrzel protoze hlava byla jeste nastavena na mod \"nohy mas lehky, formu bys mel mit taky, to das!\" Pohledem do Garmina vidim ze pred rokem byl celni balik na Snezniku o 5 min pomaleji, takze letos se i pred \"nejeti\" na zacatku jel zacatek zavodu rychleji.
  
  Tak jsem to dal, ale kdyz se pak kluci rozhodli pojmout usek vrchol Snezniku - najezd do kopce na Naklerov jako stihaci casovku celniho baliku, velmi jsem trpel. Balik jsme skutecne sjeli, ale ve stoupani na Naklerov nam zase zacal odjizdet. Tam na me prisla prvni velka krize, v podobnem stavu byl vedle me Kamil Ackermann. Poprve jsem se vcelku vydesil, jestli vubec dojedu do cile, protoze najednou jsem byl fakt vycerpany a to jsme meli vsechny hlavni kopce pred sebou! Nastesti se pak zvolnilo a v peti lidech jeste s Pavlem Kudou jsme dojeli pod Krupku. Krupku jsme jeli rozumne a tak jsem i ja uvisel, vlastne jsem se zacal citit o neco lepe, tak jsem si rikal ze ten uvodni tepovy sok po nezavodeni se ted usadi a rozjedu se.
  
  Cinovec bufet kde nas dojizdi dalsi grupa a jedeme dolu. Kopec na Hrob je nas asi 10, nahoru se mi jede lehce, falesny pocit ze jsem na tom zase dobe narusta! Az doma zjistuju ze pred rokem jsme Hrob jeli o 6min rychleji. Usek kolem Flaji, obcerstovacka, beru chleba se skvarkama, piju zatim docela podle planu, citim se porad velmi slusne. Kolikac hlasi ze je spatnej. Za Flajemi nas dojizdi jeden borec, mozna to mi mohlo varovat, ze jsme jako skupina jeli opravdu pomalu, kdyz nas dojede jednotlivec. Sjezd Kliny, jede se mi pekne, ani nijak neztracim, parada!
  
  No a pak to prislo, jsme na nejakem 160 km, Kolikac hlasi uz jenom 90km, zdviha palec na znameni ze je rad ze je Snilek stale ve skupine. A zacina stoupani na Dlouhou Louku, kde najednou odjizdi Kapr s Kolikacem, Kamilem a tim borcem co nas dojel. Nase skupina se trha na jednotlivce, ja jsem bohuzel v te horsi casti, za mnou Pavel Kuda a jeste asi dva borci, ale zbytek prede mnou a nemilosrdne se vzdaluji. Pritom se porad citim relativne dobre, zadny spatny zaludek jako v minulych letech, atd. Ale vykon z nohou nejde dostat. Tepove pomalu odchazim az jsem odesel uplne, neschopen jet trochu slusne. Takze to nebylo o tom ze bych si rekl, nemam motivaci, kaslu na to, proste a jednoduse to vic neslo. Je to vcelku deprimujici pocit, zvlast kdyz nevite pricinu a kdyz jste si do te doby mysleli ze se naopak rozjizdite a uz to udrzite. Joo co bych letos dal udrzet to aspon na Lukov. Nicmene realita byla tentokrat jina a to takova, ze kdyby po Snezniku byli ve skupine borci kteri nas dojeli az za Krupkou, tak bych nejspis odpadl mnohem drive, protoze by se i vice jelo.
  
  Prepnul jsem se tedy do stavu dojet maraton a zacal dle casu kalkulovat o kolik si pohorsim proti lonsku kdy jsem to dal za 8:35 s krizi na Lukove. Cil byl nejdriv 9h, ale postupne jsem videl ze to asi nedam. Dojel me i Jirus, nebyl jsem schopny hakovat. I kdyz ho potkavam na bufetu ve Flajich a mohl bych jet s nim, proste vim ze to nejde a vlastne jsem byl i rad ze pojedu az do cile sam, je to moje krize, nechci aby mi s ni nekdo pomahal. Az nekde za Flajemi pred sjezdem do Klinu jsem se trochu zmatoril, presto nebyla sance hakovat skupinky ze stredni. Ale zacalo me to zase aspon trochu bavit, trocha optimismu se objevila, koneckoncu o nic nejde, mam cely den na to dojet do cile! Az na dalnici po odbocce na poslednich 50km jsem se na chvili za jednu skupinku haknul, ale to jsem si pomohl opravdu jen na 1-2 minuty. Posledni bufet doplnuji sul, colu, ale zase tak moc se tam nezdrzuju, chci to uz mit za sebou. Stiham i vnimat prirodu kolem, byl opravdu krasny den, Lukov v 33st vedru mi az tak nevadi. Bohuzel porad jedu pomalu, sice uz to neni uplne tak tragicky, ale adekvatni tomu ze jedu zavod to neni. V Lukove dojedu borce ktery mava rukou na poradatel ze konci ze kopec na Milesov odmita jet.
  
  To se mne samozrejme netyka krize nekrize zavod samozrejme dojedu co na tom ze nakonec o 40min hur nez pred rokem. Coz je zpetne mozna dobra zprava, i pres tu celkovou krizi co me postihla. Takze takovy byl letosni Krusnoton. Pozitiva ze jsem se postavil na start, objel maraton a mam 5x ucast, videl kamarady coz bylo moc fajn a uzil si pekny den v krasne prirode za krasneho pocasi. Jeste jeden pohled do Garmina mi ukazuje ze loni i letos jsem to objel na prakticky stejny prumerny i maximalni tep, takze vic to opravdu neslo, tohle byla realita, ktera nekdy trochu boli, ale nezbyva nez ji prijmout a snazit se z ni poucit!

  
  
  
• Kapr – Kolíkáči, díky!
  
  

  Byla to bomba, Kolíkáč v neskutečné formě, nohy z nebes od prvních km. Na 15 km si pár lidí ulevuje, po chvilce velí Kolíkáč také na zastavení s tím, že si to dojedeme - první známka, že to v nohách a hlavně v hlavě je. Neznabohy jedu za tančícím Kolíkáčem - užívá si to. Sněžník se trápím - nohy v háji, v levém stehně mě pobolívá (asi následek pátečního tenisu), pořád na to myslím. Kolíkáč má o mě starost, díky brácho, myslel jsem, že nahoru nevyjedu. 2 km pod vrcholem nám ujíždí čelo s Jirusem. Potom nesmyslná stíhačka v 5-ti ještě s Dreamrem a Indiánem. Čelo jsme napůl popravený dojeli, ale když se začalo stoupat na Nakléřov... samozřejmě jsme hned odpadli. Kolíkáč se ptá, co to mělo za cenu ))" width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" /> Moc nejedeme, mně to vyhovuje, ostatním asi taky, na závěrečnou stojku je i 28-čka málo, ale s pomocí vyšvihaného bratra jsem přežil. Krupka je krutá, stojka nekonečná, dávám si jako bulhar. Konečně pár procent ubylo a až nahoru hákuju neúnavného starostlivého Kolíkáče, mám toho plný brejle a mám chuť začít výletovat. Bufet na Cínovci je vzpruha, a po chvilce Kolíkáč na mě: „Máš ho tady“, dojel nás Pepa Ibehej, můj soupeř o vítězství v kategorii. Užívám si nádherný sjezd z Cínovce v háku za Kolíkáčem, který na mě počkal, díky. Hrob jedeme asi ve dvanácti lidech, jede se mi dobře, asi se začínám rozjíždět a na stehno přestávám myslet. Poslední 4km jedu na druhém místě, takže poprvé nevidím na Kolíkáče. Na Fláje se moc nejede, tahá 5 lidí, zbytek se veze. Na konci stoupání za bufetem zezadu přilítne Vojtěch Mareš (zaspal hned na Neznabohy) a ptá se, proč nejedeme, hned nám ujíždí. Do háku mu skáče starý maratonec Kamil Ackermann, potom já a začíná se jet. Všichni točíme a valíme a já se cítím lépe a lépe. Na začátku na Dlouhou Louku hned odskočíme v 5-ti, na špici jde Kamil s Vojtou, pak Pepa, Kolíkáč a já. Začíná neskutečný boj o první místo, po 1km jdu před Pepu, Kolíkáč mi famózně hlídá záda, neskutečný boj - cítím se skvěle, nohy z nebes jsou tu. O Kolíkáčovi nepochybuji, ten to má v nohách od začátku. Pepa se drží. Kopec se utahuje, Pepa stále visí, Kolíkáč tancuje ódu na cyklistiku, nádhera. Ve vesnici začíná Pepa odpadat, procenta neúprosně přibývají, jdu na špic a tahám, chci Pepu definitivně zlomit. Konečně jsme nahoře a Pepa daleko za námi. Valíme na bufet, všichni jsme na tom stejně a chceme závodit. Nádherných 80 km do cíle v luxusní společnosti. Kolíkáče nepoznávám, takové dlouhé tvrdé špice jsem u něj ještě neviděl. Je silný jako bizon, bije se za mě, náramně si to užívá a stará se o mě, i když mi už to také jede. Kamil s Vojtou také jedou úžasný závod. Krásná práce, óda na radost, óda na silniční cyklistiku, dlouho si užíváme focení tří fotoreportérů z kufru auta před námi. Lukov zdoláme v pohodě, Milešovku ještě lépe- Kolíkáč řve blahem. Na závěr časovka družstev. Po domluvě nás Kamil s Vojtou nechají před sebou, nespurtujeme a v pokrevním objetí řvu na cílové pásce. Kolíkáči díky, díky, díky, byl jsi neporazitelný. Podržel jsi mě, když jsem byl v krizi, a i potom, když jsem se vznášel na euforické vlně. Byla to bomba.
  
  Veliké díky pořadatelům za vše. Ještě jedna poznámka, když jsme na Sněžníku utvořili druhou grupu, dostali jsme zaváděcí auto, na které jsem koukal celých 200 km do cíle …….
  

  
  
  
• Pája – Na ostré nože
  
  

  takže pěkně za čerstva dokud si to pamatuji. Krušnoton 2014. Už v pátek večer po otevření balíčku jsem si říkall, že to bude na ostré nože, jednorázové holítko na nohy jsem fakt ještě na závodech nedostal :) Sobota ráno začala nezvyklou dávkou ranního müsli, která se prejivila, no řekněme že mi to moc nesedlo víc to rozvádět nebudu :). Příprava před startem proběhla standardně, přední kolo jsem si nasadil obráceně, a za sportovní halou mi došlo, že jsm si nezval čip... Do startu cca 10 min, takže klídek. Po té, co se had různobarevných cyklistů propletl Teplicemi se na krátké trati začalo zvolna stoupat. Chytil jsem se balíku, který se po třech menších brdcích zredukoval na 3 jezdce, v rámci stoupání jsme nabrali další souputníky a nechali se předjet pánem v tranzu, který zřejmě útočil na vrchařskou prémii, nebo si do bidonu místo ionťáku na sypal jiný prášek... Docvakli jsme celkem početnou skupinu, kde jelo cca 5 žen, tak jsem si s nimi galantně popovídal a nechal si poodjet balík, po několika minutách jsem se dámám omluvil, že mi v jejich společnosti bylo dobře, ale je čas šlapat, a to povídání stojí víc sil, než jsem ochoten investovat. Dojel jsem si tedy původní balík (že to ale stálo sil), každopádně se mi jelo příjemně, teplota pro mě byla nakonec akorát a první delší sjezd mi umožnil vyzkoušet rozdíl ve sjezdu v zalehnutí a navalení pupku na řídítka - jo je to fakt rozdíl i s mojí muší váhou jsem dal cvaldu, kterýmu se ta kola roztočila okamžitě, jakmile se sklon změnil směrem dolů. Nicméně tempo této skupinky se následně zvolňovalo a tak jsem jim dal vale a hledal si jiný kamarády. Takto jsem vystřídal několik skupinek, to že se na bikových závodech nejede kolotoč chápu, to že nechtějí lidi spolupracovat na silinici moc ne... Nakonec na mojí pobídku jeďte střídejte, zareagovala jedna žena se kterou jsem se dovezl až do cíle. Po první občerstvovačce, kde jsem si dal na to moje, z rána ještě nestabilní bříško 2dcl kofoly, jsem musel ještě přidat, nechtěl případné odložení riskovat na občerstvovačce :) nakonec se to obešlo bez slézání a valilo se dál. Napojili jsme se na sjezd z Moldavy do Flájí, kde byl další bufet, nabral jsem si banán se solí a bylo mi hej. Po sjedzu se pokračovalým dlouhým táhlým stoupání, kde jsem se seznámil s Pantátou, který zrovna bojoval s křečema, ionťák prý měl tak jsem ho nechal za sebou. U Flájí se přes nás přehnal balík borců co jeli 180 (vzdálenost ne km za hodinu), snažil jsem se zavěsit ale i tak jejich tempo bylo smrtelné. Následně jsme nabrali pán staršího věku, který také neměl problém se točit a tak jsme si ten tříčlený nesourodý kolotoč dovezli až na Klíny. Z Klínů se jelo do Litvínova, a jelikož tyto zatáčky znám opět zalehávám a dojíždíme skupinku cca 15 lidí smíšeného druhu. V tomto balíků dojíždíme až do cíle. Bohužel opět se jednalo o skupinku, které se ráda vezla, ale na čelo se nikomu nechtělo. Jakmile se naše trojka odsunula z čela neskutečně klesala rychlost, tak jsme nuceni okolnostmi střídali zase našim malým kolotečem. U Koldůmu jsem začal trochu bojovat s křečema a vzpomněl na pan tátu jak se mu asi jede dál, tlačím do sebe zbytku ionťáku, který už chutná jak zvětralý ležák, každopádně po chvíli křeč přejde a dle computeru, už je to jen dvacet km. Stále tentýž kolotoč, který veze velkou skupinku za sebou, a kupodivu velmi nečekaně, se ze skupinky v posledním brdku tlačí do čelá čerstvá síla, to mě ale tak nas*ralo, že jsem ho se vším sebezapřením docvakl a společně s čtvrtou ženou celkového pořadí protínáme pásku a máme uspokojivý pocit sounáležitosti, že jsme mu tu nenechali. Byl to nářez, ale za rok sem tam zase. Pár čísel nakonec - 125. absolutně z cca 250 dojezduvších, 28. v kategorii ze 42, do dneška najeto 2053 km vč. horského. Chtěl jsem to dát pod 4: 15 povedlo se za 3: 48, průměrná 28,91, takže celkem spojenost. PS omlouvám se, že je to tak dlouhé, pořád se mi vybavovali ty obrázky před očima, ale co když tak přeskočíte :)

  
  
  
• Strejda – Krusnoton, stredni trat, v A-čkovem provedeni
  
  

  Letosni Kruznoton se tak trosku rozhodoval jiz na Mamutu. Tam jsme se zabloudili, nestihali jsme limit na dlouhou a museli stocit na stredni trasu. A tak uz nemelo moc velkou cenu bojovat o celkovou pozici v marathon cupu. Tak jsem radeji sostredil na UAC. A prave stredni Krusnoton je letos zase v UACu, od lonska vim, jaka je trasa a mohu se na to pripravit.
  Do skupiny pocitam s RiCem a Pantatou. Jenze Pantatu nejak uplne zlomil Beskyd a na Krusnotona sice vyrazi, ale jen na detskou trasu. Na druhou stranu v patek vecer, tesne před zavodem se mi povedlo zlanařit Hrabose, a to je velka posila. A tak skupina A ve trech vyrazi autem směr Teplice. Letos to planujeme jet na výsledek, zadne velke cekani, zadne vyletovani. Na ramu mam tabulku se vsemi kopci a našimi lonskymi casy na vrcholcích, at to muzeme prubezne porovnávat. Za cil si davame se dostat pod 8 hodin (loni to bylo 8:35)
  Na start prijizdime relativne brzo a stojíme blizko cela. Coz je dost velka vyhoda. Zacatek je tradicne moc rychly, v prvním brdku docela propadnu dozadu, ale i tak lidi je všude spousta, a mame tu moznost se nechat tahnout v haku. Peloton se deli a nase skupina ma před sebou cca 30 metru diru na tu další. RiC je plny nadseni, elanu a nevi, co se silami a tak navrhuje je sjet. To musim trosku krotit. Jsme v haku, jedeme rychle, a to natolik rychle, ze jen tak tak to stihame. Plitvat silami ted na zacatku je zbytecne.
  Hrabos je na tom velmi dobře, porad nam trosku poodjizdi, pak se otoci, zpomali a pocka. Po rozdeleni trasy zbyva nam skupina cca 6 – 7 lidi, coz je dobry zaklad. V prvním dlouhem stoupani (Komarka?) nas docvakne Ales Hanousek. Je nadseny a vesely. Pak prichazi prudsi pasaz, Ales trpi jako zvire, dycha, jako ze za chliku odplivne kousek plic, rve: „Ja to nevydrzim, ja snad slezu z kola!“ A opravdu zastavuje se a jde pesky, uz ho nepotkáme.
  Na kopci mame oproti lonsku naskok 5 minut, není to spatny, ale tempo na mne je brutalni, jen cekam, az prijde krize. Trihlavy oranzovy tym – vyhoda obrovska. Spolupracujeme, stridame se, a tak tvoříme zaklad smečky, ke které se radi pripojuji osamocene borce z sirokeho okoli. Obcas někdo odpadne, občas naopak nam ujede, ale az pod Milesov jedeme v cca 10 hlavem baliku. Usetrilo nam ho hodne sil.
  Hrabos se nam predvadi ve stoupani. Pak ve sjezdu. Nevim, jak to dela, ale když zalehne, ani v haku za nim nemam sanci, prestoze nebrzdim. RiC se chova velmi disciplinovane, nehne se ode mne ani na krok, spolupracuje se nam na vybornou.
  Ve stoupani na Hrob předjíždíme Lenku. Jede dlouhou a drzi sve tempo. Neskutecna bojovnice, a ma obrovskou odolnost. Tak ji vyjadrim svyj obdiv a jedeme dal. Na vrcholku se nam naskok zvysuje na 11 minut.
  Krize prichazi kupodivu na bezvyznamnem kopecku hned po Flajich. Krec do prave nohy, pak hned do leve. Hlasim, ze tohle zavodni tempo uz neudrzim, a potrebuji zvolnit. Nikdo neprotestuje, spise naopak. Oni prijdou ještě podstatne tezsi kopce, a musíme se trosku dat dohromady. Anticramp a pit a pit a pit. Ve sjezdu k Litvinovu Hrabos si uziva a vsem nam poodjizdi. Skupinu vede RiC.
  Dlouhou louku si protrpime, ale krece se nejobjevuji. Na vrcholu se nam naskok zvysuje na 23 minuty. Uz zacinam verit, ze tech 8 hodin dame.
  Po Flajich zase krec. Ale uz lehci a rychle prejde. Skupina se nam kupodivu narostla, uhanime směr Stedohori.
  Tady krize prichazi na RiCe. Vůbec to nevadi, zpomalujeme, navzájem se povzbuzujeme, naskok oproti lonsku narusta. Na posledním bufetu uz je to 33 minuty.
  Lukov. V propozicích nam pisou, ze maximalni sklon tady je 10,4%. Nechce se mi verit, prepinam Polar do rezimu, kde to ukazuje, a hele, pod 14 to ani nechce klesnout, v maximu mi to ukazuje poctivych 18%. 10,4…. To by byla hracicka. Nahore uz mame k dobru 38 minut a i kdybychom jeli jen vyletne, cil uz splníme.
  Ještě poslední zaprah, Milesov, jedeme pomalu, ale stejne je to rychlejsi, nez loni, 42 minuty. Huraaa dolu!
  Tocime se, točíme se, točíme se. Krize prichazi na Hrabose. Ale jen chvilkova, jednou nam odmítl jit na spic, az na ni prisla rada. Odpoustime :).
  V cili jsme 7:49 . Parada!!! Za stahneme 46 minut jsem fakt necekal. Splneno. Kluci, dekuji, bez vas bych to nikdy nedokazal.
  
  P.S. Cestou zpatky do Prahy vidime před sebou kopec na Milesovku a oba s RiCem kricime: „Zase kopec! To bude sakra bolet!!!“ V tu ranu chytam takovou krec do praveho stehna, ze nemohu ani slapnout na plyn.
  

  
  
  
• Mirek – Tradice je tradice
  
  

  Krušnoton- vzhledem k mým letos najetým asi tak 5000km, zatímco normální cyklisté mají tak 10-15 000, jsem byl rozhodnutý pro spíše defenzivní taktiku, abych se dostal živý do cíle, až mi připadalo pomalu jako drzost, s tímhle nájezdem lézt na dlouhou. No ale tradice je tradice a tak opět vstávám před čtvrtou hodinou, abych před sedmou stál v Krupské ulici v Teplicích již po páté v řadě. Po startu jako obvykle turistika a kecačka v balíku až na třicátý kilák pod Neznabohy. Následné 2,2km s 8,5% v průměru mě jako loni spolehlivě oddělují od balíku, ne o moc, ale už si jedu svoje tempo, je zbytečné se ždímat na max, když bych stejně o pár kiláků dál na Sněžíku stejně šel. Do Jílového se párkrát protočíme ve třech a na Sněžník se spolehlivě dělíme. Následnou rovinku, sjezd a hlavně magnet přes Libouchec proti větru jedu solo směšnou rychlostí až pod Nakléřov, kde se pár lidí přidává, to je mi ale v kopci platný… Před Krupkou nás míjí Jirus po defektu, je to ďábel, do cíle na mně najel ještě hodinu, podobně nás kdysi na Nakléřově v prvním ročníku minul Malina. Komárka se mi jede celkem pěkně, za mnou celou dobu 100-200m pár lidí, tak si náskok držím až nahoru a až tam se nechávám sjet, abych na Cínovec nejel solo. Na Cínovci na bufetu první hostina, palačinky, koláčky, vypadá to, že jsem dneska s gelama skončil Po sjezdu z Cínovce se prvně dostávám do větší skupiny, dojíždí nás i pozdější vítězka Lenka Borufková a ta stoupání přes Mikulov jede fakt pěkně s lehkostí, hlavně ten začátek. Skupina se opět rozpadá, nahoře mám na její čelo tak minutku, ale to stačí, abych jel až na Fláje sám, jediné zpestření jsou první skupinky z kratších tratí, ale na ty nemám nárok. Na Flájích opět hostina a až před Klínama se chytám větší skupiny ze střední, sjezd do Litvínova s nima přežívám ve zdraví a až na Dlouhé louce si vystupuju, to byl jediný světlý okamžik závodu. Dlouhou louku nějak přetrpím, ale už to hodně bolí a dál už opět solo přes druhé Fláje, Litvínov až do Želenic, kde se alespoň na pár kiláků chytám větší skupiny ze střední. Jak se začně stoupat k poslednímu bufetu do Mirošovic, tak opět odpadám, palačinky, závin, meloun, kola a birell mě na bufetu opět vrací mezi živé a jak jinak než sám pokračuju k cíli. Bolí to, jedu směšně pomalu, ale Lukov i Milešov přežívám relativně dobře, ve sjezdu do Kostomlat mě ještě dojíždí trojice ze střední i s Hankou Doležalovou. Tak jedu dál s nima, ale pět kiláků před cílem zrovna po mojí špici je poslední brdek, začínají náběhy na křeče a radši vystupuju, abych se trápil, na to už náladu nemám, do cíle už to nějak domotám. Cíl 9:51, ztráta hrozivých 2:07, 52./100., ale přežil jsem. Asi jsem nezažil maraton, kde bych tolik kilometrů odjel solo, snad jen v mých začátcích někdy před deseti lety, kdy jsem jezdil dlouhého Krále kolem 11h, to byly zážitky a vypadá to tak, že se k tomu opět vracím Tak snad za dvanáct měsíců zapomenu na to, jak dlouhý Krušnoton bolí a postavím se na start znovu. Pořadatelům díky, organizačně úžasně zajištěné, moc hezký závod.

  
  
  
• Kolíkáč – Uff, fakt koncert!
  
  

  V úterý dojíždím tříkilo ze Zlaťáku a jemný deštík zkrápí cestu na Jižňák, jsou to kapky štěstí na Krušnoton a nebo nebe pláče nad tou mou letošní sezonou? Tři dny nic nedělání mě naplňují blaženým pocitem, nohy bez únavy, že by to v sobotu klaplo? V pátek zmátnu soupeře na diskuzi: „Jsem v háji, rýma, kašel, bolí v krku, hlava jako střep, nohy tahám z medu ... nechce se mi holit si nohy a čistit kolo od slimáků ze Zlaťáků, kontrolovat pláště, jestli tam není zabodly kamínek, mazat řetěz, hledat flaštičku do zadní kapsy, připravovat všechny suplementy a hadry, abych na něco nezapomněl, nechce se mi vstávat ve 4h. a snídat a modlit se, abych se dobře vyprázdnil, nechce se mi myslet na to, kdy odlítnu od Kapra, Jiruse, Dreamera, HonzyB, VSida ... nechce se mi odpovídat na otázky typu: \"Co se stalo Kolíkáči?\", nechci cítit to cukání ve stehnech, tu bolest a beznaděj v Krupce, na Dlouhé Louce, před Lukovem ... Tak zítra v 7h. v první lajně!!!!“
  Ale vše je jinak než tam píšu, začínám se cítit jako bizon , i to kolo leštím nějak déle, vždyť Krušnoton si to zaslouží. Děti na prázdninách, manželka jede se mnou, udělá si výlet do Teplic po místních keškách a stane se pro mě takovým sladkým cílovým bonbónkem. Musím i kvůli ní přijet s Kaprem za ramena, pomoci mu doplnit jeho letošní zlaté maratónské kvarteto. Ale to byly jen sny, té reality jsem se hrozil, když se člověk cítí dobře, většinou to nedopadne.
  Krátký-krátký, ani 20. lajna nevadí, start u nás nejtěžšího maratonu je poklidný, tady se nerozhoduje hned na začátku. Pod Neznabohy klídek, čurací pauza, i když jsme poslední, balík si dojedeme, v ostré levé na štěrku první pád, naštěstí ne hromadný. První kopec se mi jede dobře, jsem hezky vepředu, a i následný sjezd se nepropadám, safra, že by to dnes fakt klaplo a všechny základní činnosti jsem vyladil?
  Sněžník, držet se Jiruse a Kapra, Dreamer letos bez závodních kilometrů, ale stejně nám visí spolehlivě za zadky. Letos mi to připadá nějaké dlouhé, jede se i ostřejší tempo a tak docela začínám vyhlížet horizont, až se to narovná. A když se u krajnice zjeví cedulka 2km vrchol, tak mi vůbec není do zpěvu, ale nejsem sám, i Kapr nehákuje svojí tradiční zarputilostí, jen hovaďák Jirus si pevně hlídá pozici ve společnosti maratónských es. Do prdky, toto se nepovedlo, díra je tam, cca 15 lidí nám odjíždí. Přes nás jde nějaký borec, který po chvíli chce vystřídat, ale Kapr mu odvětí, že rychleji nepojede. Bylo to asi v tuto chvíli na mě, abych šel před Kapra a zkusil to potáhnout a vrátit se ještě před bufetem k čelu, ale nějak nebylo kde brát, spokojeně jsem si točil tempo v háku za Kaprem. Z borce se vyklubal Němec, který po zasakrování se zvedl a nástupem nám odjel a dolítl si čelo. My se před bufetem formujeme do grupy s Kamilem Ackermannem, Indiánem a bojovník Dreamer též vlaje. Zařvu banán a je mi s díky vyhověno, dnes to bude hlavně o pití, leju to do sebe horem pádem, včetně všech možných bobulí a výbušných směsí .
  Kluci se moc nechtějí vzdát, čelo ale jede, jak se zdá při pohledu dopředu, když jsou v jedné ze zatáček natažení v lajně, a navíc mi to připadá zbytečné, začátek Nakléřova je hodně blízko po sjezdu. Ale držím hubu, krok a správný hák, a když se přibližují doprovodná auta, i na špici nechávám pár wattů, abychom si to sjeli. Jsme zpět, napít se, otřít sliny a hodit si tam malou, jdeme na Nakléřov. Chachá, jen co se to zvedlo, znovu díra, a zůstáváme ve stejném složení jako po Sněžníku, z čela nikdo nevypadl, Jirus si to tam stále užívá! To nás sráží trochu do kolen, a jedeme výlet, kecáme s Indiánem a s Kamilem a zdoláváme ty dvouciferný procenta sklonu. Ve sjezdu se nám pak naskytne nemilý pohled, náš Jirus u svého kola, postaveného vzhůru nohama , dvojitý defekt. Ještě stačím zařvat, jestli všechno má, prý ano.
  Do Krupky postřídáme, hodně je aktivní Kamil, Indián hlásí, že už je týden v háji, Dreamer jen křičí HOP, HOP, a pouští nás před sebe, aby nemusel střídat . Komárka dole to je děs, pak se to již trochu dostává do normálních procent a můžeme se kochat výhledy. Jednoho borce jsme si sjeli, Kamil s ním trochu odskočí, před Cínovcem to ještě vyhecuji, ať si je sjedeme, bylo by škoda Kamila ztratit. Zdá se mi, že ani Krušnoton mi letos neukáže to závodnické napětí, asi to bude zase ten výlet s Kaprem jako na Mamutu a Rampovi.
  Cínovec bufet a vše je jinak! Opravdu jsme se flákali, jelikož nás dojíždí grupa a v ní Pepa Ibehej, soupeř Kapra o zlato. Kapr se zrovna láduje melounem, možná i pivko si dává, ale moje hláška: „Máš ho tady“ ho pěkně probere . Jako kdyby mi někdo vrazil injekci adrenalinu, jsme na 100km a dalších 150km se promění ve skvělou bitvu, cyklistickou řežbu se vším všudy! Zbytky jídla do pusy a vrháme se do sjezdu, jak kdyby měl být cíl dole v Dubí, jedu Kaprovi špic, šlapu 53x11, na tachometru atakujeme 70km/h., připadám si skvěle. Konečně, konečně, toto jsem si tak přál.
  Spojujeme se do grupy o cca 10-12 lidech a z Hrobu si to štrikujeme k Flájím. Dreamer hlásí, že se dostal do pohody, mě naopak tento kopec nějak nesedí, až mám strach, že ze skupiny vypadnu. Navíc mě demotivuje, stejně jako před rokem, ta železniční trať, která se vine u vrcholku stoupaní, to nechápu, kde se tam vzala. Konečně bufet, já mám ještě bidon plný z Cínovce, to by mělo stačit, na Dlouhou Louku je potřeba být vylehčen, a tak jen močím u krajnice. Okolo přehrady ještě dvě menší stoupání a na jednom z nich si nás dolítne Vojtěch Mareš, zjevení, které jede výrazně rychlejší tempo než naše grupa. Kamil ho hned hákuje, Kapr jde taky po něm, já podřadím a ty svoje nohy z Hrobu nepoznávám. Výbuch síly! Jsem u nich, ale po chvíli i celá grupa. A začíná se točit, sjezd do Litvínova musím dopředu, nechci žádné komplikace.
  Podařilo se, blíží se nejdelší stoupání dne, Dlouhá Louka. Jsme znovu po kupě, včetně Dreamera, ještě na něj ukazuji jedničku, že jede parádně. Hned jak se zjeví tabulka označující začátek kopce, nastupuje Vojta, hned za ním Kamil, Kapr a já taky nesmím chybět! Najedu si na dělicí čáru, aby se Pepa nemohl háknout a doskočím si je. Ale Pepa je neskutečný bojovník, po chvíli je u nás a začínáme se vzdalovat celé skupině. Tak to jsou chvíle, pro které stojí za to žít! Nohy z nebes, po křečích ani památky, hlava funguje, naprostý stav blaženosti a to jedeme do kopce … jen by ten Pepa tady nemusel být Ale i toto se nám splní, tam kde jsme před rokem s Kaprem odpadli a motali se od krajnice ke krajnici, letos mi to připadá jako bezvýznamný brdek, 39x28, tančím ze sedla, i přes čelenku mi leje do očí pot, ale já si to užívám. Sleduji Kapra, jak se dostal do pohody, Kamil s Vojtou taky chtějí jet, ne tohle už není výlet! Diváci okolo trati, krajina nasvícena sluncem, a my tu točíme ty nejzásadnější fragmenty letošního Krušnotona. Pepa bojuje jako lev, fakt klobouk před ním, ale odpadá, na 25 zubů to prostě nešlo, jak nám sdělil v cíli.
  Je to za námi, Kapr sice sýčkuje, že nás stejně dojedou, ta černá můra nás bude provázet až do cíle, ale nespekulujeme, chceme bojovat, a jestli nás sjedou, budeme vědět, že to stálo za to, že jsme tam nechali vše! Na bufetu dolít bidony, houska se salámem, vyhodit prázdné obaly z kapes a vzít plechovku Birella, okolo Flají ji pak skupinově ztrestáme, na mini oslavu, že nás zatím nedojeli ani po bufetu Znovu sletíme do Litvínova, Kapr mi předává funkci hlavního pilota, Kamil jede úžasně dolů, tak ho mít aspoň na dohled. Začíná transport pod Lukov a pod Milešovku, ale letos to není žádné trápení a horor, letos to je ukázka, že cyklistika je opravdu týmový sport, a když se spojí 8 nohou v jeden celek, je to koncert. Nemělo to chybu, nohy políbené staříkovskou můzou, o tomhle jsem snil, když jsem v zimě hákoval Kapra v Polabí, když jsme drtili všechny ty Sebuzíny, Ještědy, Rytířovy, Romanovy… A i pohled na hodinky mi říkal, že po tom horším začátku, by to mohlo klapnout i pod 8,30h., v což jsem někde před Cínovcem vůbec nevěřil.
  Lukov rozladil Kamila, který seřval přihlížejícího pořadatele, ale bylo to takové to euforické seřvání, že to máme již málem za sebou. Podle aut okolo nás to vypadalo, že čelo střední trasy nás musí co chvíli sjet, byla v tom i ta černá můra, koho asi přivezou z dlouhé.
  Okolo Milešovky to ještě zatahalo za nohy, ale ohlédnutí z horizontu za nás, a vidět to prázdno, začal jsem věřit, že nás již nikdo nesjede. Tempo totiž neupadalo, a 4-členná mašina pokračovala do cíle. Kapr ještě domluvil s Kamilem a Vojtou, že nás nechají před sebou, že jim o body do 53x11 nejde, tak cíl byl opravdu zlatý! Díky kluci! Můj sladký bonbónek tam čekal a fotil, objal jsem svého kamaráda a bylo mi ctí slyšet jeho vítězný ryk na čipovém koberci.
  Bylo to něco neskutečného, něco, v co jsem už letos nevěřil. Mělo to náboj, emoce, napětí! Kapře byl to sen! Múza sestoupila mezi nás a naladila nás na stejnou vlnu, jak nás dojel Pepa, jak kdybych jel o to zlato taky. Ty hrůzy z minulého roku, kdy se mi nohy zastavily na Dlouhé Louce, za Litvínovem na rovině a pak definitivně na Lukově se letos nekonaly. Naopak, asi ten úterní Zlaťák mě správné nabil! Uff, fakt koncert! Já děkuji, že jsem mohl být u Tvé obhajoby, bejku! Ty jsi prokázal tu vůli a nezlomnost, i když se ze začátku moc nedařilo!
  Gratulace všem, co se poprali s krušnohořím, tento festival silniční cyklistiky fakt nemá chybu!

  
  
  
• RiC – Krušno v Krušných horách
  
  

  Bylo mi dosti krušno, v těch krušných časech, kdy krůcany silnice se krutě vztyčovaly před námi. Dosti jsem trpěl, ale zdá se, že v těch nejkrušnějších časech Nejvyšší Trenér sešle alespoň náznak formy a ukáže, jaké by to bylo, kdybych více trénoval.
  Více podrobností v rozvláčném reportu.

  
  
  
• Jirus – Takhle se mi ještě nejelo
  
  

  Tak takhle se mi ještě nejelo. Od začátku super. Neznabohy v maximální pohodě. Pak Sněžník, držim se čela, není problém, mám pocit, že se nejede. Pak Nakléřov, pořád na špici, nevlaju na konci skupiny, jsem v pohodě pak na rovinkách střídám špice, jede se skvěle, je tu Svoboďák, Petr Novák, Víťa Novák, Míla Švehla, Tomáš Satke... Potom sjezd v lese dvě strašný rány, kolo mi nadskočilo a bylo po eufórii. Přední kolo začalo syčet, zadní zalepilo mlíko v duši. Srašně nadávám a na točně pro autobusy stavím a začínám měnit předek. Najednou to bouchlo a zadní kolo začalo syčet taky. Asi jak jsem zastavil, tak to mlíko steklo a díra povolila. Řvu vzteky, to je konec, tohle už nesjedu. Přední kolo skoro opraveno, projíždí kolem Kolíkáč a ptá se jestli mám všechno. Mám. Vyměním zadek foukám a nic. zkouším to dál a nic. Tak duši zase vyndavám a nafukuji ale je děravá, prošoupala se v kapsičce pod sedlem (před Beskydem jsem tam radši dával novou). Tak jdu a žebrám na projíždějících duši nebo lepení. Čekání je nekonečné. Nakonec se slitoval HonzaB, díky, díky moc. Opraveno letím dál. Odsud až do cíle 180km na samotku. Zezačátku jen předjíždím, později se i někdo na chvíli chytne, ale jen aby zase odpadl. Pořád si říkám, že jestliže na začátku K+K nejeli, tak je třeba ještě dojedu, ale přece jen jsem opravováním musel ztratit tak dvacet minut (vlastně třikrát výměna duše plus žebrání o jednu z nich). Nakonec jsem se prokousal na 20. místo. Čas na tachometru 8:24. Jelo se mi super, tentokrát jsem mohl něco dokázat, aspoň si to myslim. Ale holt to dopadlo jak to dopadlo. Se svým výkonem po delší době absolutní spokojenost, s výsledkem nikoli.

  
  
  
• Radim – Krušnoton (střední trasa) aneb jak chodidla zažila středověk
  
  

  Report (www.sokolveltez.cz)