… celý týden si říkám, co mám změnit,abych viděl posun v závodech. Stále se motám kolem 10-tého místa v kategorii a přitom vím,že nejčastější má chyba je nezkušenost. V sobotu večer dopíjím třetí sklenku bílého na domácí popcorn party, jdu spát po jedenácté a jediný co vím, že konečně pojedu na jednici. Ráno potkávám Alfa, tak si vylejvám srdíčko. Na startu se stavím vedle Kolíkáče a šeptám si, drž se ho co to půjde. První brdek po startu leze Kolíkáč na špic, volím taktiku z Kouřimi a jdu před něj, přece jen jedu na jednici a nerad bych utržil nějaký šrám hned po startu. Pak se to několikrát zhoupne, hlava mi velí „krouži ve předu“ a nohy poslouchají, při sjezdu v serpentinách mi uklouzne přední kolo, sice to ustojím,ale pud sebezáchovy mi stahuje 4km/hod z tacháče. Očichávám první kolo a aniž bych se nadál jsem ve druhém, hlava je tam kde má a nohy také. Užívám si úsměvu míjícího kapra v pelotonu a rád se napíjim z gejzíru vody od jeho zadní ploutve, sleduji ho a opičím se, úchopy, kadenci a furt mi nějak nedochází, že se motám v prvním balíku a vlastně ani nesleduji, co se děje za mnou. V třetím kole za Bratronicemi mi druhé JÁ velí „si tu,to by mohlo cinkat,vyraž,ujed jim, sílu na to máš,ale co ted?“ dělám,že neslyším a poslouchám hlavu, která velí“zůstan,kde jsi a vnímej kapra“ poslušně jí poslouchám. Při sjezdu do Nižboru se jede velice opatrně,což natahuje cca 9člený balík na 150metrů, naštěstí v protikopci doskakuji a připadám si,jak kulička, co odpinkla kapra z balíku. Ten nám ukazuje záda a nikdo se ani nesnaží ho atakovat. Srovnám dech, čtu soupeře a vystřelím za utrženým korálkem, po cca 800metrech samotky to vzdávám, nechám se doject a naopak zpomaluji, zbytek balíku poslouchá mé tempo a nikam se nežene, při sjezdu před Bělčí se taktizuje,nikdo nechce dopředu a já zde chybuji, ujímám se špice stím, že nervozně očekávám atak,který se pokusím odvrát. Opak je pravdou.V závěrečným spurtu protínám pásku na krásném celkovém 4-tém místě, kde se otírám o vadnoucího jezdce přede mnou, bejt cíl o 20metrů dál,tak bych ho asi i dal. Zmatečně míjím koridor,do kterého se vzorně vracím. Následně prožívám něco,co bych přál Všem, brečím radostí, díky neustálému dešti se mi to ovšem daří maskovat a říkám si, jak je to vlastně lehké. Děkuji Vousáči, že si mně v lednu namotivoval do UACu…..…a vlastně děkuji Všem co jste to dočetli až sem, bez Vás bych tu nebyl….Váš Čespa…
::
Propozice ::
Diskuze ::
Foto ::
Celkové výsledky