Akce Bělečské okruhy 2007

Akce Bělečské okruhy patří do kategorie UAC. Datum: 2007-05-20.

Nejdelší varianta má délku 92.50 km.

:: Propozice :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Fotogalerie UAC :: Fotogalerie UAC :: Fotogalerie Racergallery

Historie: 2002 :: 2003 :: 2004 :: 2005 :: 2006

• Andy – Jak jsem poplivala vítěze
  
  

  Na Bělečské okruhy jsem se moc těšila, jako na svůj první letošní závod v UAC. Podlehla jsem Kolíkáčovu vábení a ještě před sezónou jsem se do UACu zaregistrovala jako člen. Sice mi připadalo, že v dle mého hodnocení elitní skupině silničářů nemám co dělat, ale řekla jsem si že to vezmu jako výzvu a novou motivaci. Zaregistrovala jsem se tedy v kategorii Ženy a na celou sezónu jsem dostala pěkné startovní číslo 601. Právě teď v neděli na závodě jsem si ho měla společně s licencí vyzvednout. Trať závodu jsem si v rámci pěkné sobotní osmdesátikilometrové projížďky prohlédla, a tak jsem věděla, co mě čeká. Trasa se mi líbila, profil by hodně členitý, věděla jsem, že se při závodě nudit rozhodně nebudu. Ženy a ostatní z tzv. druhé kategorie jeli tři okruhy, tedy 56,7 km, první kategorie pak 94,5 km. Start byl v Bělči v 9:30, respektive v 9:35 pro druhou kategorii. Skoro všechni od nás přijeli na kolech, my s Jirkou se dovezli autem a to pak sloužilo jako úschovna přebytečných věcí spousty Šlapek. Registraci jsme krásně stihli, u Petra Škrabala jsme si vyzvedli čísla a pomalu se řadili na start. Jirka do prvního balíku, já do druhého. Naše oranžové dresy bylo opravdu vidět, účast byla silná (13 startujících!). První balík byl početnější a plný ?chrtů? s vyholenýma nohama a na karbonových kolech. To náš, druhý, vypadal civilněji. Asi díky tomu že do něj spadají ženy a starší ročníky narození I tak jsem ale po startu měla pocit že jedu s elitou, jak to všichni napálili. Z Bělče začně trasa hned stoupat, i když mírně, a to mi moc nevyhovuje. Potřebovala bych se trochu rozjet než se pustím do kopců Snažila jsem se zoufale udržet balíku, ten se ale rychle natahoval a já se nějak nemohla nikoho chytit. Průměrka třicet mi nestačila Hned mě napadaly myšlenky jako co tady dělám, že se zase ukazuje že na tyhle závody nemám, tak co tady blbnu a tak. V Bratronicích byl naštěstí pěkný sjezdík, tam jsem se trochu vydýchala a pak shodila na malou, protože jsem věděla že pod sjezdem čeká ostrá pravá zatáčka do pěkné stojky. Tak jsem to zkusila ze sedla a podařilo se mi se přiblížit k jednomu jezdci. Následně se mi podařilo ho dokonce dojet, byl to starší pán v modrém dresu Pijama (nebo tak něco) a jel na můj vkus až moc rychle. Chytla jsem ho do háku a následný sjezd i malý výjezd jsem se ho držela jako klíště. Když se nervózně ohlížel a pak i kynul rukou ať ho předjedu, zasípala jsem že rychlejc nemůžu a visela jsem za ním dál. Jel fakt dobře a tak jsme se za chvíli dotáhli na nějakou skupinku, jel tam borec z CKKV, holka z Cyklosport Kern a jěště další tři jezdci. Ve skupině se nám až do Nižbora jelo parádně, tepy se trochu uklidnily a dalo se lehce odpočívat. Bohužel, jak začalo první stoupání, začala jsem ztrácet rychlost. Chlapi ujeli, jen holku z Kernu jsem měla pořád v dohledu před sebou. Do kopců jí to bohužel jelo líp něž mě. Dojela jsem jí až v té stojce v Bratronicích, kdy jsem šla ze sedla, pak jsme jely až do Nižbora spolu a dokonce jsme si zvládly i pokecat (například o mém vrzajícím kole). Až do té doby jsem jela sama a není to nic moc. Obzvlášť úseky mimo les, kde pralo slunce byly vysilující a pak také v polích kousek od Bělče kde to trochu foukalo. Tam bych společnost moc ocenila. Ale to bych na ní nejdřív musela mít Cestou se mi taky povedl super trapas. Myslela jsem že jedu úplně sama, tak jsem kolem sebe moc nekoukala, jen jsem otočila hlavu a odplivla jsem si. No a on vedle mě zrovna jel budoucí vítěz Tomáš Okrouhlický (ten jediný mě předjel ve druhém kole, další až ve třetím). Obávám se, že můj zásah byl přesný. Málem jsem se propadla hanbou do země, hned jsem se omlouvala, ale on to vzal naštěstí sportovně, smál se a odbyl to slovy ?to nic? a hned byl pryč. Vzhledem k tomu že vyhrál se teď utěšuju tím, že jsem ho vlastně poplivala pro štěstí ) První kolo (o délce necelých 19 km a převýšení 265 metrů) mi trvalo 40 minut, jela jsem ho průměrkou 27,9 km/h s průměrnou tepovkou 164. Radost mi udělalo hlavně to, že mě ještě nepředjel nikdo z elitní skupiny . Ve druhém kole jsem tedy chytla Zuzanu Denigerovou (to byla ta z Kernu) a docela pěkně jsme frčely spolu, trochu nás rozhodil jen chlápek z CKKV, který nás předjel ačkoliv v předchozím kole píchnul. Ve stoupání se opakoval scénář z prvního kola a Zuzana mi poodjela. Mě se ale paradoxně toto kolo jelo do kopců mnohem líp, což mě překvapilo, čekala jsem jak budu kolo od kola odpadat. Možná to bylo tím, že jsem doplnila cukry gelem (bohužel jsem ho pak někte vytratila, takže v posledním kole už jsem doplňovat nemohla). Přišlo mi to i nějaké kratší, a chvíli jsem po druhé protnula cíl. Tentokrát s časem 43 minut (přece jen předtím ve skupině to jelo rychleji), průměrnou rychlostí 25,4 (ach jo) a tepovkou 159 (nějak jsem to asi flákala). Zuzku se mi teď nepodařilo předjet v Bratronicích, nějak svůj náskok zvýšila. Už to vypadalo že pojedu sama, když tu najednou se kolem mě přehnal několikačlený balík z elity. Jeli fakt rychle a tak bych je byla ignorovala, kdyby tam nebyl Kuře, který na mě zakřičel něco jako ať jedu a chytnu se jich. Tak jsem poslechla, hodila tam nejtěžší převod a dupala do to jak šílená, byla bych tomu nevěřila, ale dařilo se mi jich držet. Když jsem ale koukla na tacháč a viděla tam rychlost padesát, čuměla jsem na to jak puk. Díky balíku jsem se přehnala i před Zuzanu, to mi stačilo a tak jsem se pustila, stejně už bych to dlouho nevydržela Snažila jsem se držet vyšší tempo a v tom se někde vyloupnul Jirka. Myslela jsem že odpadl z toho balíku a tedy že mi dal kolo, v duchu jsem ho obdivovala jak jede rychle. Pak se ukázalo že ve skutečnosti jel teprve třetí a já sjela jeho Každopádně mi ukázal ať se za něj zaháknu a pak mě táhnul až k závěrečnému sjezdu nad Nižbor. Tam mě pustil, ve sjezdech bývám obvykle rychlejší. Doufala jsem, že mě pak v následujícím stoupání dojede, jelikož pojedu jako šnek, ale nestalo se tak, dojela mě zase ?jenom? Zuzana. Jirka prý zpomalil, neboť ho čekala jěště další dvě kola a měl toho docela dost. Potřetí už se mi do kopce moc dobře nejelo, hnala mě jen vidina toho, že už je to naposledy. Moc rychle mi to nejelo ani po skororovnině před Bělčí, Zuzana se mi vzdalovala. V posledním stoupání se pak chytla nějaké skupiny a ta jí dotáhla do cíle, já také jednu chytla, ale jen na posledních 500 metrů. Byla jsem fakt ráda, že to mám za sebou, už jsem skoro neměla vodu a vedro bylo strašné. Poslední kolo mi trvalo 41:25 minut, průměrku jsem zlepšila na 26,4 a tepovku zvedla na průměr 167. Dohromady mi to dalo čas 2:05 s průměrnou rychlostí 26,4 a tepovkou 164. V cíli už byly všechny Šlapky z krátké, dávali si pivo Pro mě překvapivě tam byla i Lucka s Marťas, myslela jsem že jedou za mnou ? bylo to tím, že vzdaly hned v prvním kole protože se jim udělalo špatně. Škoda. Pivu jsem také neodolala, udělala jsem pár fotek a čekala na Jirku, který měl trochu krizi a dojel dost pozdě. Přestože jsem se v podstatě celou dobu trápila, závod se mi moc líbil a už se těším na časovku Běleč příští sobotu.

  
  
  
• Kolíkáč – Křest v UACu
  
  

  Pár závodů v UACu jsem již obkroužil, ale vždy jen jako příchozí a tak teprve až letos jsem se dočkal pravého křestu v kategorii B. A symbolicky se tak stalo na Bělči, kde jsme v roce 2002 s Honzou a Adamem koukali na ty "závoďáky" a zakusili poprvé chutě UACu ...
  Letošní květen mě vůbec nevycházel čas na kolo, a tak jsem na Běleč jel s velkou nervozitou a předtuchou velkého průšvihu. Před závodem jsem nechtěl nic podcenit, takže jsem absolvoval příjemný rozjezd se Šlapkami z Prahy na start, pořádně se zavodnil a zasytil. Účast Šlapek byla parádní, jak už se stává dobrou tradicí a tak jsme se všichni hecovali a já docela záviděl většině, že jedou jen 3 okruhy a úplně si živě představoval, jak kroužím osamoceně v totální krizi 5 okruhů.
  Ještě se za vesnicí vyprázdnit a vzhůru na start, tam už v háku za Michalem Košem stál Šemík a nenápadně mi tak naznačoval, že dnes jede kref. Okolo nás borci slavných jmen a týmů a než jsme si stačili popřát štěstí už se startovalo, ještě slyším Icemanův pokřik: "Kolíkáči jééď ..." ale to už nabíráme rychlost a řítíme se k Bratronicím. Ostrá pravá a první zkouška výdrže je tu, koukám jako blázen na Šemíka, který úplně letí a taky na Mirka, na kterém snad sobotní Transbrdy nezanechaly žádnou stopu.
  Kopec jsme vylítli jako malinu a krásně kukáme v balíku, je to naprostá paráda, řítíme se po celé šíři silnice směr Nižbor, rychlost stále přes 50km/hod. a člověku připadá, že snad ani nemusí šlapat. Okolo nás stále borci zvučných jmen, je to dobré, jsme stále v čelní skupině Před Nižborem ostrá pravá a už sjíždíme do nejnižšího bodu trasy, odkud následuje stoupání směr Dřevíč, nejdříve magneťáček, pak mírné stoupání a pak hlavní utahovák. Do magneťáku se najíždí ve velké rychlosti z předcházejícího sjezdu a opravdu se dá vyjet na velkou, tady už se začíná pěkně závodit, Šemík se statečně drží, ale mě to nějak na tu velkou furt jede a tak ho předjíždím, někde kolem se pohybuje i Mirek, kterého se dnes za každou cenu chci udržet. Na okraji silnice odpočívá Vítek Kolbabů a hraje si s řetězem, hecuji ho, ať jede a peru to, co to dá, v tom balíku ten první kopec ani nebolel, jen se těším, co se tady bude odehrávat v 5 okruhu
  Jsme nahoře a zjišťuji, že čelo je beznadějně ztraceno, ale okolo mě je ještě hodně cyklistů, a tak se šikujeme do balíku a začínáme kroužit ... o tempo se stará přibližně 5-10 borců, mezi nimi je to např. Eda Pinkava (Velo) či Coleman (SOS), je tu hodně kluků z HH Smíchov, stále mě v hlavě šrotuje, zda-li to tady uvisím a co se bude dít na konci závodu... Borec, který je mimo mé chápání je Mirek, jede neuvěřitelně, po tom co si dával v sobotu 3 hodiny závodní intenzity na MTB. Stále sice hlásí, že za chvíli odpadne, ale na kopci je mezi prvníma a na rovinách tahá dlouhé špice.
  Ve třetím okruhu nás v Bratronicích dojelo čelo II.balíku, povzbuzuji Radka, balíky se promísily a tak do Nižbora si to hasíme zase asi ve 40-ti členné lavině. V kopci ale odjíždí a my pokračujeme do čtvrtého okruhu, snědl jsem už gel a pomalu vypil bidony a očekávám, kdy na mě přijde krize, před nájezdem do posledního okruhu si vybavuji, jak jsem Icemanovi říkal před závodem, jestli mu to vyjde, jestli by mi nepodal bidon s čistou vodou, tak rychle ještě před Bělčí vyprazdňuji poslední kapičky ionťáku a vyjíždím si na špici a koukám, že na návsi opravdu stojí Iceman a mává na mě bidonem, mám úplné mrazení v zádech, to je tým, díky ... odhazuji svůj prázdný a beru plný s krásnou chladivou vodou, kterou hned stříkám za krk ... za mnou je Mirek a Ondra Sedláček (KPO), udělali jsme si mírný náskok a tak špekulujeme, jestli to už nezkusíme, ale nakonec rozumně svěšujeme nohy a necháváme se sjet, ale slibujeme si, že poslední kopec na Dřevíč musíme odjet.
  Do Nižbora se zase relaxuje ve stále stejném asi 30-ti členném balíku, někteří borci vyklepávají křeče, a je tu rozhodujíc závěrečný kopec, jedeme ho po páté a já cítím, že to stále jede ... je to euforie ... Mirek, Ondra se hrnou dopředu, zkouším to s nimi a jen za sebou slyším hlas Edy Pinkavy: "Tak čau". Jsme odjetí asi v 6 lidech, otáčím se a ten náskok se mi zdá až neuvěřitelný, přece se na to většina nevyflákla, stále očekávám, že za to vezmou a hned nás sjedou. Bohužel mi v závěrečných metrech kopce přece jenom naskočila díra a Ondra, Mirek a ještě jeden borec odjíždí, na rovince dotahují další, jsou ode mě asi 100m, já se ještě pokouším přesvědčit jednoho borce ke spolupráci, střídáme a jedeme tu pravou kaši, naštěstí nás ještě docvakne jeden z HH Smíchov s viditelnou snahou dojet tu skupinku před námi. Znovu točíme kolotoč do nejvyšších otáček, je to peklo, když odstupuji ze špice, tak už není sil ani trhnout loktem na znamení, že střídám, ale jsme sladce odměněni a v tom ďolíku pod brdkem, která končí stopkou, jsme po kupě. Koukám jako blázen, on v té skupince je Petr Líbal (HH-Smíchov) a Vítek Černý (KPO). Průšvih je, že jsem totálně vyždímanej a nejsem schopen už moc jet, ještě to zkouším rozjet na vrchol ke stopce, žene mě dopředu touha uviset Mirka, Ondru a Vítka, ale bohužel mi to předcházející sjíždění skupiny vzalo až moc sil, nadávám si, proč jsem si je nechal ujet v tom kopci ...
  Stále sice "jakž takž" visím, ale před Bělčí už nejsem schopen ani vstát ze sedla, natož zareagovat na nástup borců z KPO, najednou nemám v sobě snad ani kousínek síly, s hrůzou se ohlížím, jestli se už neřítí naše skupina, ale naštěstí se tak nestalo a já projíždím cílem. Ano, dnes to byl opravdový křest.
  

  
  
  
• Šemík – Bělečské okruhy
  
  

  Po tom co mi ráno volal Soused a následně Jestřáb změnil rozhodnutí pomoct mi na trase to vypadalo na pěkný průšvih. Ujet v závodním tempu 94km, to jsem si nedokázal ani představit. Taky narovinu přiznávám že jsem to nedokázal . Ale nakonec to byl nádhernej den. Říkal jsem si že to risknu a zkusím v balíku vydržet co nejdele, co nejlépe potrenuju.Takže na startu jsem si nestoupl nakonec pole jako obvykle ale pěkně doprostřed, hned takticky za Koše, proč se podceňovat ne . V těch prvních kilometrech po startu je jediným oříškem prudkej hup v Bratronicích ke hřbitovu, budík mi tam ukázal sklon 8% , no vyrvali jsme to na velkou placku, tep jsem radši ani nesledoval, nádhernej mazec. Nahoře nás sice zbrzdilo auto stojící přímo uprostřed vozovky ale za ním se balík zase nadherně rozjel. Jelo se k 50km/h, byl jsem pěkně schovanej, tady to bylo ještě dobrý. Všechno šlo podle plánu, ve sjezdu jsem se protlačil ještě trochu dopředu, pořád jsem si říkal kde je sakra ten Kolíkáč . Situace se rychle změnila po pár metrech toho dlouhého stoupání. Předjelo mě neskutečný množství lidí, mezi nima i samozřejmě hledaný Kolíkáč. Připadalo mi, že kola vyměnili za motorky, snažil jsem se snažil ale za další zatáčkou už jsem je neviděl. Řekl jsem si, že se docvaknu na jednoho borce předemnou místo toho mě dojeli tři jiní, tep přes 180, hrozně jsem se trapil. Stoupali jsme ve čtyřech, dva zvláštní statusy, jeden příchozí a moje maličkost. Tempo se ustálilo, střídali jsme a já pořád zvažoval co dál až ve třetím kole skončí pánové s fialovýma číslama .... zapeklitej problém. V druhém kole u hřbitova nás dojelo čelo druhého balíku. Krásně načasovaný, pěkně jsme se přicucli a zase až pod kopec jsme to valili padesátkou. V kopci mě přišlo že jedem pořád ve čtyřech ale místo jednoho fialovýho čísla jedno žlutý. Ale kdo ví, třeba za to můžou opět tepovky kolem 180. Ke konci stoupání tam bylo celkem dost diváků, povzbuzovali. Z naší skupiny na tom byl nejlépe Petr Škrabal, volal tam na někoho že ještě jedno kolo, no a tam jsem se rozhodl. Plán jsem upravil, jet i dál kaši a prostě si to užít. I do dalšího teda třetího kola jsme vjižděli pohromadě, celkem poctivě jsme střídali celkem i sily nějaké zbývaly ale já jsem nějak zaváhal a chytil díru a kolem hřbitova jsem jel úplně nepochopitelně sám. Jsem asi případ pro chocholouška . Naštěstí se kolem mě zrovna valila druhá vlna staříku, zasekl jsem háček a za par vteřinek jsem byl zase zpátky, opět jsme to valili až pod kopec v balíku. A opět stejný scenář, stoupání, tep těsně pod 180 a nestačí to, balík odjel a my tam zase zůstali tentokrát ve třech. To stoupáni jsme pak víceméně prokecali a zabrali jsme pořádně až při výjezdu z lesa. Zase jsme začali střídat a trochu do toho šlápli. Tady jsme asi někde ztratili třetího a závěr teda ve dvou s Petrem. Zajel jsem do koridoru a nahlásil "vzdal". Soukromě jsem si naměřil po třech kolech 01:46:08, první kolo za 00:33:10, body do UACu žádný ale pozitivních zážitků mraky. Byl to nádhernej den.

  
  
  
• Ježek – 100km na morál...
  
  

  V úvodu reportáže z BO musím zmínit, co se dělo po příjezdu z TransBrd. Sedíme si takhle s Andy v obýváku na pohovce a odpočíváme. V jedné chvíli se potřebuji zvednout ze sedačky. Zvedám se, ale asi v polovině pohybu mne chytá do stehna jedna velká křeč. Bolest je to neuvěřitelná a nedovoluje mi pohnout se tam ani zpět. Andrea se musí smát, protože to musí vypadat fakt komicky. Já se smát nemůžu, já můžu akorát brečet bolestí Za pár chvilek křeč trochu ustupuje a já se mohu pohnout. Ještě jsem musel "pořešit" bolesti zad. Zkusil jsem si tedy v obýváku lehnout na nafukovací karimatku a opravdu mi to pomohlo. Tesně než jsme si šli lehnout do postele, záda skoro nebolely. Je zajímavé, že mne nikdy v životě po/při jakémkoliv závodě mne nebraly křeče. Za to teď jsem si to vychutnával plnými doušky... Ač jsem se na BO hrozně moc těšil, tak ten večer jsem prohlásil, že BO nepojedu. Definitivní rozhodnutí jsem ale hodlal udělat až v neděli ráno.
  Ráno budíček a snídaně, jak jinak než Before Activity. Můj stav se hodně zlepšil, skoro nic mne nic nebolelo. Takže jsem si řekl, že závod alespoň zkusím jet. Prostě to pojmout jako vyklusávající vyjížďku...
  Do Bělče dorážíme v 8:30, start je v 9:30. Registrujeme se, ale čísla nedostáváme Čísla má prý předseda UACu, ale ten je bůhvíkde venku. Takže platíme startovné 90Kč a jdeme ven hledat předsedu UACu. Po chvíli se dozvídáme, že prý kamsi odjel. Nakonec Andy předsedu někde sežene a čísla pro nás získá. Já startuji v prvním balíku (A+B), protože jsem "mlaďoch" a měl bych tedy jet 5 okruhů, tj. necelých 100km. V duchu si říkám, že je zcela vyloučeno, abych po včerejšku ujel takovou vzdálenost a spíš přemýšlím, v kolikátém kole asi vzdám. To už se ale pomalu řadíme na start, já musím být všude poslední, takže se do první vlny hrnu na poslední chvíli přes závodníky z druhé vlny.
  První co mi po startu problesklo hlavou: "uviset balík co nejdéle to půjde". Hned za Bělčí začíná mírné stoupání, já se držím na konci balíku. Jede se vcelku rychle, ale nic extra. Cítím, že mám ze včerejška pěkně zatuhlé nohy. Vjížďíme do Bratronic a silnice klesá a přichází zatáčka na kterou mne upozorňovala Andrea. Za zatáčkou následuje prudký kopec. Vědom si toho, shazuju na malou placku a s balíkem zatáčíme vpravo. Jenže ouha, nikdo kromě mne neshazuje na "malou", ale naopak jdou všichni ze sedel a rvou to jako smyslů zbavení. Ani nestihnu vzadu přehodit na nejmenší a balík je kompletně fuč ! Od této chvíle se začíná můj soukromý závod na 100km. To ještě ani netuším, že těch cca 100km pojedu prakticky jen na morál. Následuje nádherný kus trati v lese, který chvilku klesá, pak trochu stoupá a končí sjezdem na křižovatku nad Nižborem. Sjezd jedu napoprvé obezřetně, trať prakticky neznám a nechci si hned někde rozmlátit tlamu ;-) Za křižovatkou to ještě trochu klesá a pak už začíná trať stoupat. Nejdříve přichází mírnější a hlavně kratší stoupání, následuje malá rovinka a pak následuje celkem strmé stoupání a hlavně na slunci. Následuje ostrá pravá zatáčka, pak ještě krátký úsek a už to mám za sebou, ufff. Následuje zdánlivě rovinatý úsek v lese, avšak zdání klame a tento lesní úsek mírně stoupá. Po lesním úseku následuje kratičký sjezdík do protikopce a následuje opět prudší úsek a opět na plném slunci. Na STOPce doprava a opět sjezdík umožňující protočit nožky než přijde závěrečné stoupání do Bělče. První kolo jedu za 0:39:19,1minut, av.S 28,5km/h, av.TF 158.
  Po prvním kole už cítím, že nemám tak zatuhlé nohy a druhé kolo se mi jede o mnoho lépe. Chuť do závodu mi vždy vezme to stoupání z Bratronic. Nahoře na kopečku vytahuji poprvé Powerbarku a pochutnávám si na "kokosu". Je to řádově lepší příchuť než ta včerejší malinová. Poctivě pravidelně piju, protože vedro je dost velké. Lesní úsek klesající do Nižboru jedu už o poznání rychleji, stejně tak ten prudší sjezd. Snažím si zapamatovat, kde je jaká nerovnost/díra, abych mohl jet příště ještě rychleji. Přichází opět to první stoupání a v tu chvíli se kolem mne přežene vedoucí balík z druhé vlny. Všichni téměř bez vyjímek jedou na velkou pilu, ze Šlapek nezahlížím nikoho. Balík je během chviličky pryč a za ním se trousí pár odpadlíků. Šlapu dál a v nejprudším stoupání se přes mne přežene další vlnka závodníků, zahlížím i pár šlapek, kteří ač jedou naplno nezapomenou mne do kopce povzbudit. Díky všem !!! V lesním úseku se této skupiny chytám a zkouším uviset. Jde to vcelku dobře, ale jakmile vyjedeme z lesa a začně to stoupání před STOPkou, nemám šanci a skupinka mizí v dáli. Při sjezdu za STOPkou trochu odpočívám, piju a připravuji se na třetí kolo. Druhé kolo jedu za 0:45:26,5minut, av.S 24,6km/h, av.TF 145.
  Začátek třetího kola je prakticky identický jako ty minulé, ve stoupání z Bratronic jedu pomalu a opět se dostávám do tempa v lesním úseku do Nižboru. V jednom kraťoučkém stoupání těsně před jednou z křižovatek mne předjíždí Andy a ještě jedna holka. V první chvíli si říkám, že musím jet jako šnek, když mne dojíždí Andy, která startovala v druhé vlně. Chmury ale rychle zaženu a říkám si, že bych mohl Andy pomoct setřást soupeřku (Denigerová z Cyklo Kern) a tak řadím velkou pilu a Andy předjížďím. Ukazuju, aby se za mne pověsila, že ji potáhnu až do Nižboru. Andrejka se zavěšuje a mastíme to lesem kolem 30km/h. Moje tepovka samozřejmě atakuje horní hranici. Ale kašlu na to a šlapu, říkám si, že musím vydržet stůj co stůj až do toho prudšího sjezdu. Plán vychází a já Andrejku "pouštím", když začne silnice více klesat. Je mi totiž jasné, že já jsem ve sjezdu pomalejší. Bohužel soupeřka naše tempo celkem uvisela a byla cca 50m za Andreou. V prvním mírném stoupání vidím, že Denigerová pomalu Andy dojíždí a za malou rovinkou před druhým stoupáním ji dokonce předjížďí... Škoda, čekal jsem, že soupeřka nebude v kopci tak zdatná... Já stoupám dále vzhůru, jak jinak než sám, občas kolem mne někdo profrčí, ale nenechávám se tím rozhodit. Ve stoupání do Bělče mne míjí skupinka s Jestřábem, který mne drobně chytne za sedlo a povzbuzuje, abych se zaháknul. Zkouším to, ale je to špatný. Těsně před cílem číhá Andy s foťákem a fotí "moje utrpení" ;-) Když projížďím cílem vidím hodně Šlapek, jak postávají u hospody a dávají si pivo. Nejvíc mne povzbudil Iceman stojící hned u trati ! Jediné na co se zmůžu je gesto "podříznuté hrdlo" směrem k Marťas, vyjadřující moje pocity. jedu za 0:39:19,1minut, av.S 28,5km/h, av.TF 158.
  Ve čtvrtém kole za Bratronicemi dopíjím poslední loky ionťáku společně s "Enervití tabletkou" Cítím, že se krize blíží... V lese do Nižboru se zase dávám dohromady a smažím si to hezky rychle z kopečka. Stoupání jedu tentokrát pomaleji, abych pošetřil trochu sil do posledního kola, protože už jsem neměl ani kapku pití a to v tomto vedru znamenalo jediné, budu rád když někde nezkolabuju. Cestou do Bělče potkávám už hodně závodníků, kteří již odjížděli domů. Trochu jsem si přál, aby stál někdo v cíli a třeba mi někdo podal kelímek s Kofolou nebo čímkoliv k pití. Bohužel, nic jsem si nedohodnul předem, nic nedostanu, dobře mi tak ! Čtvrté kolo jedu za 0:50:23,4minut, av.S 22,2km/h, av.TF 138.
  Poslední kolo se už vyloženě trápím a sebemenší kopeček jedu s kadencí 30-40 a ani v lesním úseku k Nižboru se mi nedaří dostat do tempa. Na křižovatkách už nestojí ani žádní policisté, takže na křižovatce nad Nižborem mne málem srazí auto. Jakmile přijížďím pod první stoupání, vím, že je zle. Nohy vypovídají zcela službu, krize přišla v tu nejhorší chvíli. Nedá se nic dělat, vyjet to musím, přece jsem nedřel 4.kola, abych to v posledním kopci zabalil ! Slunce se mi to snaží ještě hodně stížit a praží to do mne... Dokličkovávám do mírně stoupajícího lesního úseku, ale tělo neposlouchá. Ani už nevím jak jsem se doplácal po Bělče. V prostoru cíle už prakticky nikdo není, jen jakási paní a ta mi zapisuje čas. Poslední kolo jsem jel 0:53:20,5minut, av.S 20,9km/h, av.TF 138.
  Je mi zle, točí se mi hlava a snažím se najít Andreu. Jenže nohy mne moc neposlouchají, ale doklopýtám za hospodu, kde probíhá vyhlašování. Tak potkávám Radka, který mne pozdraví a odchází pryč. Andreu nakonec nacházím a nakládáme kola do auta. Říkám Andree, že musí řídit, protože se cejtím blbě, ale Andrea si dala pivko, takže je to na mě Naštěstí se v klimatizovaném autě rychle dávám dohromady a než najedeme na D5 jsem celkem OK.
  Celkové dojmy ? Jednoznačně pozitivní !!! Bohatá účast Šlapek, nádherné počasí a hlavně úžasná trať. Po včerejších TransBrdech to byl přímo balzám na duši. Sice jsem si hrábnul na samotné dno, ale na druhou stranu jsem si opět dokázal, že jsem proti minulému roku značně zapracoval na psychice. A tento závod, stejně jako MamutTour prokázal, že psychickou odolnost mám opravdu dobrou... A ani ty blbý záda mne nebolely !!!