Akce Král Šumavy 2012

Akce Král Šumavy patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2012-08-25.

Nejdelší varianta má délku 250.00 km.

:: Propozice :: Profil :: Mapa :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto :: Foto Kapr :: Foto Schneck

Historie: 2000 :: 2001 :: 2002 :: 2003 :: 2004 :: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010 :: 2011

• Ivča – Král Šumavy 2012 – poslední z korálků letošního ročníku 53x11
  
  

  Po příjemném pocitu z Krušnotona a posledních našlapaných km v Kokořínském údolí jsem se na KŠ moc těšila. Loni se mi moc dobře jel Javorník a Zhůří, a tak se letos na tyto kopce moc těším. Svoji pomoc mi přislíbil Léňa a proslýchalo se, že i D!ablo možná přijede. S kluky by přejezdy mezi kopci mohly být velmi rychlé, až mám trochu obavu, zda si budu umět včas přibrzdit tempo. Trochu mi dělala vrásky předpověď počasí, protože já vedra moc ráda nemám a neuvěřitelně trpím v tretrách. Do soboty se ještě může ledacos změnit.
  V pátek odjíždím se Strejdou a Yetti do Klatov. Ubytovali jsme se, zaprezentovali a probrali plány na závod na večerní tiskovce. Evidentně jsme s Léňou oba trochu nervozní, jak se nám podaří kalibrovat dvě velmi rozdílné výkonnostní úrovně, ale co, nejdůležitější je jakkoliv dojet a závod si pokud možno užít.
  Ráno v 6.30 vyjíždíme s ostatními účastníky cyklojízdy na trať 255 km z klatovského náměstí. Počasí je pro mě ideální. Spíš chladněji a na vedra to nevypadá. Snad nebude pršet. Jen je škoda těch mokrých cest. Díky pomalejšímu začátku čela pole se mi daří jet s Kaprem, Kolíkáčem a ostatními zhruba na 6. mm potom raději vystupuji, abych toho později nelitovala
  Dál už jedeme s Léňou a D!ablem a ostatními, kteří se na nás balí. Nějak se mi to oproti loňsku zdá blíž. V Sušici jsme coby dup. Šimánov se mi letos jel docela dobře, ale něco oproti Krušnotonovi nehraje. Nejedu vůbec tak v pohodě. Jsem unavená jako po 200 km. Na Zhůří, na které jsem se těšila, to je největší trápení sezony. Je mi až trapně, jak na mě musí kluci čekat. Snažím se hlavu udržet v klidu, ale moc to nejde. Není mi vůbec dobře, chybí síla, energie, motá se mi hlava, občas se mi zamlží vidění a tělo jako by chtělo usnout. Je to pěkná bída. První pokus něco udělat byl na 2. bufetu, kde jsem si dala polévku a slaný rohlík. Jedeme dál, ale moc to nepomáhá. Vzpomněla jsem si na report Strejdy z Krušnotona, že při krizi použil šlehu. Jednu jsem sebou měla a tak jsem ji poprvé v životě použila a hle za pár km je to lepší a před Kvildou to už jsem zase já. Dost se mi ulevilo. Vůbec nevím, jak bych v takovém stavu ujela 160 km. Na Kvildě hlásí krizi Léňa. Do Srní to je s kopce, tak to snad přejde. Od Kvildy až do cíle to po rovinách pěkně letí. Léňa jel opravdu super a je moc velká škoda, že ostatní mu moc nepomáhali a jen se vezli. Na Srní nás dojíždí Petr Janda z RONALu. Koukla jsem, že je sám. Péťa s Lubošem vidět nejsou. Petr se k nám přidává a jako jediný se s Léňou na špici střídá. Do Klatov jsme přiletěli dost slušnou rychlostí. V cíli nás čeká D!ablo, který uhnul na 210 km trať a Kapr s Kolikáčem.
  Cílovou páskou projíždíme v super čase 9.56. Léňo a D!ablo MOOOC DĚKUJI. Na Zhůří jsem se rozloučila s časem 10,30, který jsem chtěla zajet. Ještě zajímavější bylo umístění, podařilo se nám dojet na 37. místě z 106 odstartovaných lidiček. Klukům se moc omlouvám za ten výpadek ve druhé čtvrtině závodu.
  

  
  
  
• Léňa – Král nezemřel, Král povstal!
  
  

  Letošní Král byl pro mě hodně speciální ani ne v tom, že jsem domestikoval, takových Králů jsem již pár objel, ale spíš proto, že jsem na něj a ještě k tomu na dlouho trasu vyrazil bez najetých kilometrů. Na jednu stranu jsem se těšil na lidi, které jsem díky tomu, že již nějakou dobu nezávodím, neviděl a upřímně musím, říct, že mi to chybí, ikdyž se někdy jen pozdravíme tak i pozdrav od těchto lidí mi dává hodně, ale na druhou stranu jsem se hodně bál, že 260km v kopcích Šumavy nedám. Jako předstartovní přípravu jsem si pročítal reporty Ivči z jejich úspěšných maratonů a většinou jsem se dočetl, že jí dvorní domestici opustili v druhé polovině závodu v lepším případě pár kilometrů před cílem. Do toho ještě Quit s Lacem nastínili na diskuzy, že by někteří s z nás, kteří věnují kolu více času než ostatní, mohli také opustit své ambice a Ivče pomoci až do cíle. Ale i bez těchto dvou srdcařů jsem byl rozhodnut dát vše co mám najeto pro Ivču, s kterou jsem byl již domluven dávno před tím, než Quit s tímto nápadem přišel, jenže to jsem Ivče přislíbil v době, kdy mi to relativně dobře jezdilo a věřil jsem, že opravdu pomůžu, teď týden před Králem jsem si nebyl vůbec jistý, že Ivče budu k něčemu. Obava z toho, že se zařadím po bok všech, kteří pro Ivču nechali na tratích maratónů nejen duši a pak již nedokázáli své snažení dotáhnout až do cíle byla obrovská, vůbec ne kvůli mně , ale kvůli Ivče, která si jistě ode mě slibovala, že to dám a nechtěl jsi jí opět zklamat (jak k tomu bylo blízko viz níže…). Přeci jen jak všichni přírodní cyklisti ví, cyklistika se nenechá ošálit a buďto tam ty kilometry člověk má nebo ne.
  Král se bohužel díky rozhodnutí lidí, kteří nechtějí podporovat zdravý, životní styl v naší společnosti, konal jen jako vyjížďka. Tento rozdíl jsme díky organizátorům ani nevnímali, byl to spíš důvod proč nepřijeli prestižáci, nebo-li lidi, kteří jezdí na marotony kvůli pořadí a ne kvůli překonávání sebe sama.
  Na startu v 6:30 se nás schází oproti minulým ročníkům jen hrstka max. 100 kousků, taktiku mám jasnou, ze začátku si hlídat Ivču abych jí neztratil z dohledu a po jejím odpadnutí z hlavní skupiny jí společně s Diablem, který se k mé obrovské úlevě rozhodl jet s námi, obložíme jako hamburger a tak dovezeme až do cíle. Začátek probíhá jako klasická vyjížďka v režii Vinohradských šlapek, pohodička nikdo se nikam necpe, hlídat si v poklidu jedoucí Ivču mi nečiní žádný problém. Čelo balíku okupuje naše trio Dreamer, Kapr, Kolíkáč, naše trio Diablo, Ivča a já jsme hned na dostřel, naše převaha je naprosto zřejmá. Je vidět proč šlapky na tyto závody jezdí naše početní nadvláda (to máme ještě v druhé polovině balíku Strejdu, Yettiho, Lemonda, Zvíře) dokazuje, že naše hlavní síla není v počtu nebo v najetých kilometrech, ale v tom našem oranžovém srdci., v tom nemáme konkurenci.
  Čelo nám odjíždí na šestém kilometru, podle dýchaní Ivči se ani nezkouším ptát, jestli chce ještě čelní skupinu dojet, jdu hned před ní, přeci jen ikdyž jedeme do kopce je to psychická vzpruha vidět před sebou týmové barvy, Diablo nám to jistí deset metrů před námi, čímž ho přejmenovávám podle letošní Tour de France na Froomieho. Před nájezdem na první kopec z dnešních dvanácti, které nás čekají mi oči spočinou na krajnici, kde minulý rok Kapr hledal zajíce v trávě a pak nás svou mašinou dovezl zpět do balíku. Na Velhartičáku všem ukazuju místo, kde nám společně s Kolíkem, Olinem a Mišutkou minulý rok ujelo hlavní pole, jinak u nás vládne pohoda, jediné co mě nezklidňuje tak je Ivči zrychlené, hlasité dýchání, ze zkušenosti vím, že u někoho to je normální a jelikož Ivču neznám se tak se raději ptám jestli nejedeme moc rychle, na to mi odvětí: Že je to u ní normální a je zvyklá objíždět maratony na maximálce dokonce i běhat maratony na této hodnotě. Na to nešlo říct nic jiného, než že Ivča není člověk. Kopec nám utíká rychle, v našem okolí se pohybují lidi co jezdí sem tam, v jednu chvíli nás raketově předjedou abychom si je za pár stovek metrů dojeli jako mrtvoly apod., často volám na Froomieho aby si uvědomil, že je placen za to aby byl domestik a ne aby nám pořád odjížděl, nuda opravdu není.
  Po zdolání kopce mi začíná šichta pro kterou jsem tady, nechci čekat až na další kilometry, potřebuju se zkalibrovat s Ivčiným ZDV tak abych se nemusel stále otáčet zda-li tam Ivča je nebo aby nejela pod své možnosti. Ve sjezdech jedeme přes 60km, roviny přes 40km a Ivča bez problémů jede, tak už se moc neotáčím a jedu, sjíždíme postupně všechny, kteří nám v kopci poodjeli plus další korálky, Diablo alias Froomie mě střídá vždy když tempo mírně opadá, přeci jen dnes dost fouká zprava a jet proti větru ZDV je u mě problém.
  Prvních 50km probíhá na první pohled ideálně s blížící občerstvovačkou se začínám s Ivčou domluvat zda-li zastavíme nebo jestli jí mám jen něco nabrat. Hlásí, že potřebuje doplnit bidon, zprvu mi jej podává, ale když se k ní přiblížím už jej mám zase v košíku, tak jo budu muset nabrat kelímky. Před občerstvovačkou je menší brdek, kde si trochu shodím a skupince odjíždím abych měl na vše dost času. Při příjezdu na občerstvovačku odevzdávám svůj bidon na doplnění a beru dva kelímky s ionťákem s plánem, když Ivča přijede zastaví dá mi bidon, který doplním a pak jí jej dovezu. Nakonec to dopadá tak, že Ivča přijíždí jen mírně zpomalí a dává mi bidon bez víčka! Skvěle tak co teď, jeden ionťák rychle hážu do sebe druhý přelévám do bidonu, jenže vše dělám již za jízdy takže, když kelímek přeleju do bidonu je to tak efektní jako bych do něho plivnul, beru tedy svůj bidon a jim doplňuju ten Ivči do plna, vše za jízdy, jenže nastává problém s tím, že nemám víčko! Napadá mě, že bych bidon bez víčka dal do košíku, jenže zrovna začíná dost rozbitý sjezd a to by v něm toho moc nezbylo, tak prostě držím říditka pravou rukou a v levé držím, vyvažuju otevřený bidon, z kterého i přes mou veškerou snahu stříká ionťák proudem přímo na mě, sjezd je ještě okořeněn zatáčkami, prostě ideální situace, marně vyhlížím ku předu, jestli Ivča někde na mě nečeká. Nakonec přeci jen s Diablem zpomalili a asi po dvou kilometrech předávám Ivče z poloviny plný bidon, Diablo se nechápavě usmívá a my s Ivčou víme, že takhle příště ne.
  Král Šumavy se na toto cirkusové představení z vrchu díval a jelikož stojí na naší straně seslal na nás mrholící deštík, který ze mě smysl všechen ionťák, takže jsem mohl pokračovat dál, bez toho nepříjemného lepkavého pocitu.
  Čekala nás první zkouška dne a to Šimanov, Froomie nám zase odjíždí ani moc nereaguje na týmovu vysílačku a již definitivně se v naši miniskupince zabydluje Mišutka starší alias Zvíře. Mě Král trestá za mou lenost nechat si namontovat větší pastorek než s 23 zuby. Kolena dostávají nářez, jet rychlostí kolem 9km/h na převod 36x23 fakt bolí a je jasné, že když mi Šimanov ukazuje jak jsem blbe… tak mi to ještě další kopce osladí. Ivča jede úžasně, pořád rovně nekřižuje cestu, nádhera. Jen díky tomu, že měla lehčí převod, ale točila stejnou fekvencí šlapání jako já jsem na vrcholu o pár sekund dříve, kde se opět slučujeme v trojici Ivča, Zvíře, Léňa, která si dojíždí Froomieho. Mezi kopcema probíhá vše dle scénaře: Jsem na špici, Ivča za mnou a za ní korálky, které postupně nabalujeme. Mezi nejzajímavější korálky patří oddíl CykloPorg, který je tvořen šesti členy, když nás poprvé sjedou jsem za ně rád a těším se, že mě prostřídají na špici, jenže jakmile je tam pustím zvyšují tempo o 10km/h což je pro naše kvarteto neakceptovatelné, ono by to vlastně možná i šlo, ale toto zrychlení zase po chvíli opadá a kluci se moc nestřídají spíš se vezou, nevezou. Vzpomínám na pohádku O princezně koloběžce, která měla na zámek přijet, nepřijet, oblečená, neoblečená. Toto zajímavé uskupení nás provází až na konec Zhůří, kde jim již definitivně odjíždíme (ale to až později).
  Kopce jako např. Javorník, kde pořizuju foto, probíhají dle scénaře: Froomie před námi v nedohlednu, Ivča za mnou a za ní klíště Zvíře. Na Javorníku si konec kopce užívám ve dvojici se Zvířetem, který se mi svěřuje, že takhle rychle kopec ještě nikdy nejel, při pohledu na tachometr kde mám 12km/h nevím jak to myslí.
  Zhůří, kopec dne začínáme tak jak ho jedeme dle našeho obvyklého scénaře, ryhlost 9 až 12km/h, u mě nedostatečný převod, s jistotou jedoucí Ivča se Zvířetem na zádech a vzdalující se Froomie. Seskupení Porgu najíždí do kopce plné síly v pořadí: ředitel Klaus a za ním postupně po pár metrech zbytek na konei stoupání ředitel na konci , ostatní tak nějak roztroušení před ním a všichni za námi, taková Porgovská klasika. Občerstvovací stanice na vrcholu se nám náramně hodí, všichni máme prázdné bidony i kapsy. Ivča moc nemluví, jen hlásí, že jsme to asi trochu přepálili a cítí se jako by neměla v nohách 110km, ale minimálně 200km. Okamžitě tím vznikla neverbální domluva, že teď pojedeme hodně, hodně volně.
  Tak se i děje, opravdu tempo hlídám tak, abych za sebou slyšel buďto protáčení kol na prázdno nebo přibrzďování, Froomie přestává komunikovat, odjíždět a začíná tahat úžasné špice. Na Ivče je vidět, že je nějaká jiná, ještě se radši ujistím jek probíhá regenerace? Jo je to lepší. Začínáme se blížit k úseku kde jsem minulý rok jel sám, totálně na šrot s myšlenkami na konec mé cyklistické etapy života. Blížila se Kvilda. Nevím čím to je, když jsem až do teď jel na cukry max. jednu minutu, jedl jsem, pil jsem (teď už jsem vypil tři litry) ale ze žaludku mi šla taková sladkost a z nohou slabost. Nevím jak, ale Ivča to vycítila a ptala se jak jsem na tom? Jen jsem odvětil, nic moc. Už nějakou dobu se mi hlavou honili myšlenky o tom, že to prostě nedojedu, tělo hlásí stop, hlava je taky mimo, jenže když se ohlédnu za sebe a tam vidím soustředěně šlapající Ivču, začnu spíš přemýšlet jako se z toho průseru dostat. Jdu na špici aby mě Froomie nezničil, protože v posledních kilometrech byl takový nemluvný, stále přehazoval, jízda za ním byla hodně o pozornosti a to jsem teď nepotřeboval. Shodil jsem na kašpara, sledoval jen asfalt půl metru před mým předním pláštěm a soustředil se na kulaté šlapání ve stejné frekvenci, teď si zpětně uvědomuju, že jsem si ani vteřinku nevzpoměl na ostatní jestli jedu optimálně také pro ně. Prostě jsem měl dutou hlavu a jen točil nohama.
  Na vrcholu se k nám přiřítí, černý Jaguár, a v něm Ivoš! To byla taková první vzpruha, ještě se po delší době otáčím abych se o tu radost podělil s Diablem, ale on tam není! Ivča mi hlásí, že už s námi není déle, to je škoda, čekat nemá moc význam to je jasné. Ještě zapózujeme Ivošovi, který jel 150km jen aby nám udělal radost svými fotkami, nadšenec, díky za něj.
  Nejsem na tom fakt dobře, na špici nejsem schopný šlapat, občas jen vytáčím nohy a jedu na volnoběh, protahuju zkřehlá záda, začíná se ozývat puchýř na noze, prostě krizovka je ještě tady. Z té mě zachraňuje jako minulý rok občerstvovačka na Srní.
  Těšil jsem se na tvarohové šátečky, ale ty mi vybrali kolegové ze Záluží, takže smůla…. Jako náhradní variantu beru škvarky s cibulí, rohlíky se sýrem, banány, pomeranče, čaj, tři kelímky s ionťákem, chleba se sekanou. Začínám se cítit jako nový člověk. Ivča zahlédla kolegu z týmu její soupeřky tak mi hlásí, že když je tady on určitě za chvíli přijede i Petra, její soupeřka. Do toho nám Diablo hlásí ať na něho nečekáme a jedeme.
  Tak tedy jedeme, žene mě myšlenka na to aby nás nedojela Ivči soupeřka a tak nějak doufám, že Ivča bude tempo akceptovat, proto se docela často otáčím. Mé obavy jsou zbytečné, jede skvěle stále je tam, dokonce i Zvíře, který nám hlásí, že jede pořád na krev.
  Předjíždíme jednoho borce za druhým, bereme i mini skupinky až při jednom zpětném pohledu vidím, že táhnu už asi dvacet lidí. Jeden z borců mi nabízí vystřídání jen, že prý nepojede tak rychle, už toho začínám mít plné zuby tak proč ne. Jenže on najednou zpomalil až někam k 20km/h, tak moc dlouho neodpočívám a zase to beru na své bedra. Skupinka se tím zmenšuje, ikdyž dost nepříjemně fouká. Těším se na Prášilské kostky, kde si jsem jistý, že z naší skupiny moc lidí nezůstane. Vítr se otáčí a máme jet v zádech, takže se jede k 50km/h na kostky najíždíme skoro v 60km/h, ani se neohlížím, vím, že tam Ivča je, rychlost držím kolem 43 až 46km/h, nevnímám bolest, drcání a jen kontroluju Ivču, je tam! Ještě prohodíme pár slov o drncání a hop jsme za kostkami a jen ve třech se Zvířetem za zády. Třetí přibyl týmový jezdec tuším, že Petr Janda z týmu Ivčiny soupeřky.
  Vím, že to nejhorší už máme za sebou, nohy jsou v pohodě, Ivča drží krásně, není možné aby nás kdokoli sjel, mám i lepší náladu, jen mi tady chybí někdo na prostřídání, ale i toto po pár kilometrech řeší Petr, který když vidí, že už nemůžu tak nám to chvíli potahá.
  Závěr je už o pohodě, nic nás netlačí, škoda je Zvířete, kterého ztrácíme před Pancířem na dvoustém kilometru. Už vím, že Ivču neopustím a dovezu jí zdárně jako královnu až do cíle. Na posledním kopci dne pořizuju foto spokojené Ivči a už to jen dotáčím na klatovskou desetikilometrovou rychlodráhu, kde díky kolegům, které jsme ještě stačili nabrat, nejdeme pod 40km/h spíše atakujeme 50km/h, točíme ve třech, Ivča bezpečně drží a je jasné, že to dopadne dobře.
  Do cíle vjíždí Ivča těsně přede mnou a Petrem v čase 9:56hod, což na 250km není tak špatné. Jsem tedy pěkně zmrtvolněný, přeci jen 10hod jsem na kole ještě v životě nejel.
  Musím jen Ivče pogratulovat ke skvělému výkonu a poděkovat, že mi umožnila ještě v tomto roce zažít atmosféru Krále. Diablovi děkuji za pomoc na prvních 160km ve strážení Ivči a u Zvířete očekávám, že za to dvousetkilometrové svezení konečně se konečně převlékne do dresu ve kterém už stejně nějakou dobu morálně jezdí. Velké díky organizátorům, že boj s úřady nevzdali a podařilo se jim zachovat Krále i v této podobě, která nebylo o moc chudší. Na křižovatky se prostě najíždělo jako když jezdíme tréninky, vše probíhalo hladce, bezpečně, občerstvovačky bez chyb (teda na Srní došly šátečky!), zázemí na náměstí bezva. Za rok se zase těším ať to je v jakékoliv podobě. Nezapomňte Král nezemřel, Král povstal!
  

  
  
  
• Dreamer – Kral Sumavy 2012 deluxe underground
  
  

  Vzdycky kdyz pri peknem letnim pocasi jedu o vikendu na Sumave muj oblibeny deluxe 180km - 2500m up trenink pokud zrovna nemam zavody a lakam na nej pres Facebook nebo jine prostredky komunikace lidi co znam z kola, tak slysim same odpovedi typu \"nejedu, mam zavod, nejedu, mam kompenzaci a zitra intervaly, nejedu protoze to a protoze tamto ...\", takze jedu ve finale sam a pak kdyz si uzivam krasnou Sumavu i Bavorsky les, tak premyslim ze to vlastne moc trenink neni, protoze ostatni ke kolu pristupuji zodpovedne, trenuji intervaly, kompenzuji, setri se na zavody dalsi tyden.
  
  Po Krusnotonu prisel vikend a ja misto odpocinku dal v sobotu deluxe 180 - 2800 up, v nedeli sice \"volno\" ale v pondeli dalsich 140 - 2500 up protoze bylo rekordni teplo a mne proste bavi mit z kola zazitek, ktery si budu naporad pamatovat, ze jsem jel na Sumave a Garmin mi ukazoval 39,2 stupnu, to je pro me proste vic nez vysledek na nejakem zavode, protoze takove teplo nejspis dalsich 10-20 let nebude a ja u toho na kole! :) Ve stredu pred Kralem jsem si jeste dal Giant ligu, kde jsem jel tu hodinu skoro porad nekde na hrane ANP a par minut i na maximalce protoze jsem si nechtel vlacek nechat ujet.
  
  Takze celym timhle uvodem chci rict, ze si uvedomuju ze moje vysledky v zavodech by byly jeste lepsi, kdybych se na ne vic v priprave soustredil a vic se setril zejmena v pokrocile sezone. Jenze setrete se na neco tyden dopredu, kdyz pak muzete na 5.km pichnout, smotat se nebo tak, to by mi bylo ve finale lito jeste vic. A pisu to i proto ze i kdyz jsem diky okolnostem dojel v druhem nejlepsim case, tak vim ze se mi nijak zazracne na letosnim Krali nejelo, je to trochu paradox! :)
  
  V 6:25 stojim na startu a koukam kdo tam je, samozrejme chybi vsichni elite a poloelite, v podstate jsem tam ja, Kapr, Kolikac, Jirus a nejvetsi favorit vyjizdky Vitek Novak z Kladna a Jirka Voracek ze Suacu, nikdo jiny by asi celo moc tvorit nemel. Uvod mi dava za pravdu, cipem projizdim jako prvni, prvni jsem i ve vyjezdu z Klatov, s Kaprem jedem celo az do Mochtina kde odbocime smerem na Chlistov. Tam prvne jdu z cela pryc, preci jen nemusim odhatahat celych 250 km ze ano :) Je po ranu pekne teplo k 18 stupnum, v Klatovech silnice sucha, ale vim ze v kopcich to bude mokre a taky ze ano, jakmile se blizime k Velharticim tak jsou silnice mokre, ale nijak extra to nenahazuje a protoze prset uz nema, tak je to nakonec lepsi nez slibovala predpoved! Navic rikam klukum ze na Kvilde bued slunce a 23st :)
  
  Jedeme takove konstantni tempo, uz na Velharticaku je nas tak 15-20 lidi max, na Zamysli nahore je nas tak 10 max. Sice nejedeme uplne na max, ale docela si davame a citim ze nohy nejsou uplne cerstve, tepovka to potvrzuje, ve stredu na Giant lize x minut na maximu v takovem tom dejavu stavu kdy prestavate vnimat okoli, dneska na Zamysl ztezi kolem ANP. Sjezdy mi dneska jdou, do Hlavnovic jedu prvni i Jirus se divi jak dneska jezdim sjezdy, rikam mu to vis domaci prostredi je domaci prostredi :)
  
  Prichazi Hartmanice, sjezd dolu na mokru jedeme 75kmh, mozna lepsi ze je nas 10 a ne 50 na tom mokru. Letime k Susici a tvorime kolotoc asi krome jednoho vsihcni poctive toci, takze za chvili jsme za Susici na prvni obcerstvovacce. Tady je uz opet sucho, stavime, curame, doplnuju bidon snazim se pit co to jde, cekam ze odpoledne prijde to slibovane horko 24-28st. Simanov se mi jede prekvapive dobre, nahore nam i par lidi zafandi. Sjezd do Nezdic v poklidu, opet jsem na cele, vsimam si ze Kolikac se v kopcich i ve sjezdech drzi spise na chvostu v baliku, je mi to jasne, tyden na tom nesedel, my bychom se asi meli nejak propojit, ja bych potreboval neco z jeho odpocinku, on neco z mych deluxe kopcu na Sumave
  
  Javornik se mi jel asi nejhur ze vsech kopcu, obcas prislapne vic nez zdravo Vitek Novak, obcas jeste jeden borec co tahal v uvodu dost. Ale jsme pomerne rychle nahore a sjezd z Javorniku zase letim v Vitkem Novakem vepredu ze i Jirus na me nema, fakt dobrej pocit, ono to trochu ty sily setri kdyz si pod kopcem par vterin odpocnete nez dolitnou ostatni. Tocime ke Kasperkam silnice opet od Javorniku navlhle, hory v mlze a mracich ale porad komfortni teplo k 20st. Sjezd z Kasperek do Rejstejna a zahy stoupame na Kvildu. Uvod jedu na velkou, protoze tak to jezdim i v treninku, no musel jsem po chvili zvolnit protoze jsem vsem nejak moc poodjel. Dojizdi me Vitek Novak a rikam mu ze ted asi nema smysl trhat skupinu a domlouvame se ze to zkusime nekde u Zelezne Rudy, ze casu bude dost. Preci jen oba citime, ze mame na vetsi tempo nez se jede. Nee jako ze bysme se zvedli a najeli na Kvilde na ostatni 5minut, ale proste o trochu vic bychom to asi dali.
  
  Kolikac ma ale trochu problemy opet, takze me Kapr kroti at jedeme spic trochu volneji. Takze jedu Kvildu pomaleji nez pri treninku, ale ani mi to nevadi, ty nohy se mi dneska stejne zlehka netoci, snazim se jet co nejvic kadencne a tak tocim pulku Kvildy i 34x25, odpocaty v treninku 34x21 nebo 34x23 :)
  
  Jsme nahore, je tam zamraceno, nalvhke silnice ale cca 16st to se da. Stavime na bufetu, opet curam, takze je to dobry piju dost :) Sjezd pres Churanov do Zdikova opet na cele, dole opet sucho a stoupame smerem na Vimperk a pak zahybame do kopce na Borovou Ladu. Tady je neprijemny protivitr. Od Borove Lady tocime po hlavni ke Kvilde a mne se opet chce strasne moc curat a to tak ze v Kvilde v kopci stavim a musim si ulevit. Nic jsem skupine nerekl takze meli Kapr s Kolikacem trochu obavy co se mnou je, ale jeste nez se silnice zlomi do klesani na Modravu jsem ve skupine zpatky stastny a vyprazdneny! :)
  
  Na Prasilech opet bufet opet stavime, uz se zacina oteplovat nad 20st, takze opet hlavne piti a hlavne, poprve na Krali beru i slavny chleba se skvarky, sice se trochu bojim ho dojist cely, ale risknu to a byl to dobry napad, zaludek ho prijal uplne dokonale, zadne zazivaci problemy jako kdyz si treba vezmu na zavoed rohlik se salamem. Blizi se Prasilske kostky a mam obavu z defektu nastesti je proletime kolem 40kmh a tak to drnca jeste primerene.
  
  Pres mini brdky nahoru dolu letime na Gerlovu Hut kde je novinka, vynechan sjezd pres Zeleznou Rudu, ale pekne po cyklostezce po vrstevnici pod Pancirem! Tady chci s Vitkem odjet, jenze tak nejak od tech Prasilskych kostek vidim ze ostatni nejedou vubec spatne a tak premyslim jestli na to vubec mam odjet jim. No Vitek se taky moc k utoku nema ale rikam mu ze sice to je odsud 50km do do cile, ale je to tady posledni vetsi kopec. A tak to zkusime a ono to jde, zareagoval pouze Jirka Voracek, pred kterym me varoval Kapr. Je pravda ze cely zavod jede moc pekne na zacatku sicena spici moc nevlezl, ale od druhe pulky je tam pravidelne, takze se mu jede dobre. Nas nastup nebyl nijak dramaticky, ale diky tomu ze Kapr se obetoval pro Kolikace a vlastne i pro me, tak ve 3 odjizdime a v hupech a mlze pod Pancirem si delame naskok, v kazdem brdku hecuju kluky ze tady musime jet srot proste kdyz znate teren a vite kde jet maximum, tak se da odjet. Jedeme tam co to jde, sjezd na Spicaccke sedlo taky na hranici rizika no a pak po rovine do Hojsovky porad tocime co to jde, pres 40kmh, sjezd z Hojsovky taky deluxe na max a u prehrady se ohlizim a nikde nikdo, coz Vitek Novak lakonicky okomentuje slovy \"ti jsou za nama tak 4minuty\".
  
  Asi ma pravdu, u Nyrska uz trochu zvolnime, hlavne taky vedrem ktere najednou je kolem 28 stupnu, jaka zmena kdyz pred 30minutama byla mlha a 18 stupnu :) Posledni obcerstvovacku jen projizdime, kopec na Blata jedeme svizne, ale docela sily ubyvaji, ostatni na tom nejsou ale o moc lepe. Strazov, posledni brdek, posledni cipova kontrola a sjezd do Besin. Tam nas jeste zbrzdi stazene zavory, nastesti vlak prave projizdi i tak ale slezame z kola a podlezame zavory po projetem vlaku. Podle casu jsme na posledni kontrole meli naskok opravdu 4minuty, v cili 3min, takze ten rozdil bude asi i ta stazena zavora castecne.
  
  Z Besin tocime, chvilemi je to neprijemne proti vetru. Je mi uz dost blbe z toho horka, od Pancire uz jsem ani tolik nepil,protoze proste nebyl cas, kdyz jste v uniku a porad jen stridate :) No jsme v Klatovech, tesne pred nimi nas sjede nejakych 8 lidi nejdriv jsem si myslel ze je to zbytek nasi skupiny ze nas snad sjeli, ale nastesti to nejsou oni ale nekdo z kratke, respektive nejaci co si jen tak byli objet kratkou trasu. Ptam se Vitka a Jirky jestli budeme spurtovat, Vitek nic moc nerika, Jirka nadsene rika jasne budeme! To me asi melo trochu varovat, protoze ja mel v hlave zafixovano ze prvni dojede Vitek protoze je papirove nejsilnejsi, druhy dojedu ja a treti dojede Jirka Voracek, protoze v Suacu ho pravidelne porazim :)
  
  No a jak to dopadlo vite vsichni z vysledku, jak to probihalo v realu? V hlavne mam fix na Vitka, Jirku neresim. Prichazi rozkopany kruhac pod Videnskou ulici, jsme porad v te grupe s lidmi z kratke. V kruhaci pribrzduju za nekym z te kratke, najednou kolem chytre prolitne Jirka Voracek bez pribrdeni a hned nastoupi. Protoze porad mam fix na Vitka cekam co on. No a Vitek nic nechava Jirku jet. Tak se zvedam a jedu, jenze naskok uz ma Jirka vic nez maly diky tomu kruhaci a vim ze ho tezko dojedu. Na kostkach me navic jeste pribrzdi dodavka, takze ve finale je z toho 15 vterin, Leno i kdyz podle fotek od Kaprovic to bylo pri vjedz na namesti jen 9 vterin! :) Kdyz jsme totiz odjeli ve trech mel jsem v hlave splneno a byl stastny. Takze jsem vubec neuvazoval ze bych mohl projet cilovym cipem jako prvni, to jsem zacal resit az kdyz jsem v tom cili byl druhy, ze vlastne bylo realne ten cil protnout i jako prvni za cely zavod me to proste ani nenapadlo, to je asi ma jedina chyba letosniho Krale! Samozrejme vsichni vi jak to ve skutecnosti bylo, i tak jsme ale v tak malo lidech jeli perfektni tempo a pri normalni ucasti lidi by to urcite bylo nekde mezi 20-30 mistem, coz by byl moc pekny vysledek!
  
  At uz za rok bude Kral opet normalni zavod, nebo zustane stejny jako letos, porad je to ten stejny, uzasny a nezapomenutelny Kral Sumavy, ktery je povinnost jet, pokud mate kolo opravdu radi a nejezdite jenom pro financni premie, body do zebricku, nebo si falesne nehrajete na \"profiky\" pro ktere je ucast na \"vyjizdce\" pod urovni.
  

  
  
  
• Lemond – Nezapomenutelný Král
  
  

  Jak jedu Krále, vždy se něco stane, co mi neumožní ho zajet tak, jak bych si představoval. Na prvním jsem hromadně zabloudil, na druhém dlouho pršelo, byla zima a dojel jsem na poloprázdném zadním kole, no a na tom letošním toho bylo ještě mnohem víc.
  Už na startu jsem na mé zvyklosti poměrně pozdě, protože jsem si zapomněl návleky a vracel se pro ně. Pět minut před půl sedmou je už většina lidí na náměstí. Snažím se mezi nimi najít Mišutkova tátu, abych jel s někým, o kom vím, že jezdit umí. Jsem ale příliš vzadu a nevidím ho. Po startu zkouším sjet co se dá, ale brzo to vzdám, protože musím šetřit síly. V mokrých sjezdech jezdím stále spíš opatrně. Pořád mám nějakou nedůvěru v 4000s, i když ty nové jsou už zdá se zcela v pořádku. Za mokra jsem s nima totiž nejel, tak nechci riskovat. Párkrát zkusím z kopce vzít víc za brzdy, abych zjistil, kdy půjde zadek do smyku. Příjemně mě překvapilo, že ať brzdím jakkoli, smyk žádný. Takže jsem klidnější. Jede se dlouho po mokru, z toho příliš radost nemám. Kolo musí být čisté, já ani tolik ne. Jinak pořád myslím na to, co bude potřeba zase rozebrat, vyměnit, znovu promazat atd. Konečně přichází Šimanov. Šlape se mi ale velmi dobře i s o trochu těžším převodem, tj. 39/28 než s 34/25 loni. Asi je to i tím, že poslední dobou občas vyrážím do podobně i mnohem víc prudkých kopců na kole horském. Jenže pak začíná být cítit, že spojka řetězu CN79 (nevím, z jakého důvodu je dlouhodobě absolutně nesehnatelná) se zdá se natáhla a hlavně mi při silnějším záběru něco začíná praskat v řízení a je tam i trochu vůle. Zkouším prohmatat představec, řídítka i rám, jestli něco není poškozené. Nic zásadního jsem neobjevil. Na Javorník jedu s Aquou, to se mi jede velmi pěkně. Ani nevím, kde jsem ho ztratil, asi někde na rozdělení tras. Dál musím sám a raději spojuji vykonání potřeby s dotažením všech šroubů na představci. Jsou ale utažené správně. To bude něco vážnějšího. Na to, abych rezebíral řízení nemám čas, a imbusy vezu jen 3, 4 a 5, 6 už ne. Proto jenom zkouším, jestli neprotočím řídítka a jedu dál. V kopcích musím víc ze sedla, abych kolo šetřil, z kopce zase tak max. 55 a ne 60-70, což by bylo i na závodní vyjížďce vhodnější. Až doma zjišťuji, že závada na řízení byla v povoleném dutém šroubu nahoře uvniř trubky vidlice.
  Další nepříjemnost je bolest kloubů u palce na levé noze po nějakých 80 km. S tím už bojuju od jara. Prostě jak vjedu na nerovnost vyšší rychlostí, palec se v botě začne mlátit nahoru a dolů a stále víc to bolí. Po čase i při každém šlápnutí. Hlavně, že mám speciální vložky za cenu bezmála čtyřcifernou. Na Horské Kvildě raději vyzouvám nohy z bot a jen trnu, jestli nebudou bílé ponožky zabarveny vepředu do červena nebo palce do modra. Pak je dlouho masíruju a opět se vydávám dál. Jak se ale soustředím na nohy a ne na jídlo, zapomenu si nalít do flašek a po dveceti km jedu na sucho. Samozřejmě se do toho začíná oteplovat. To nejhorší ale přicházi někde od 150. km. Už v pátek mám z neznámého důvodu lehčí střevní potíže, čímž přísun energie z mé trávicí soustavy počíná být zásadně omezený. Hlavně jak se smíchají enduro, karbošneky a gutar s tím, co mi ve střevech po trojnásobné raní velké potřebě ještě zbylo, je zle. Teda ruličku papíru jsem si vezl, ale ono se to projevilo jinak, než jsem čekal. Najednou vše řeklo dost, jako když dojde v nádrži palivo. K tomu nafouklé břicho. Když se kouknu na ujeté km, vidím to v téhle konstelaci na ne víc než dvacet procent, že se dostanu do cíle vlastními silami. Když poněkolikáté zastavuji a odpočívám u trati, předjíždí mě Yetti, se kterým to zkouším dál, ale je příliš rychlý. Pak ho nechávám odjet a jedu si své volnoběžné tempo. Dalším zpestřením je to, že jsem se zbytečně moc obléknul. Zateplené kostky s dlouhým rukávem a dvě tílka do 25°C skutečně nejsou ideální. Vůbec nevím, jak mě mohlo napadnout, se takhle oblíknout. Opět zastavuji a přesně v místě, kde jsem loni rozbaloval pláštěnku, teď svlékám aspoň jedno tílko. Hned se jede líp a stále se to zlepšuje. To trvá ale jen asi 20 km k prášilským kostkám. Tam mě to pekelné drncání (a to jedu tak 15km/h) zase vrací zpátky do krize jako hrom. A tam také někde ztrácím zpod taštičky nerozbalenou duši Continental Supersonic s 42mm ventilkem, jenž se blbě shání! Takto se mě zde pokouší osud nalomit i po stránce psychické. Ostatně psyché znamená řecky duše, tak to spolu určitě nějak souvisí.
  Na předposlední občerstvovačce mě dojel pan Fousáč. Naštěstí z Pancíře je to do cíle víceméně z kopce, a kde není, pomůže vítr do zad. Využívám všech kvalit mého kola a vlastně ani moc už nešlapu, ono to nějak jede pořád. Krutá realita nastává na posledním bufetu, kde mám problémy slézt z kola a kde mě předjíždí Strejda i s panem Kolbabou, protože zde nestaví. Do cíle je to prý ještě 25 km, to hravě dořídím. Hlavně si říkám, abych dojel a ve sjezdech se někde nevymetl nejen kvůli problémům s představcem, ale i bolestem hlavy z lehčího přehřátí.
  Čas hanebný, ale co se dá dělat, s tím vším co jsem si musel vytrpět, by to každý druhý zabalil už na Kvildě nebo aspoň stočil na kratší. Ke všemu nemám lístek na pití, na jídlo, ani do tomboly. Ale průjezd branou po skoro dvanácti hodinách a kamarádi v cíli mi to vynahradí.
  Ještě umyju kolo a jdu zalehnout. Je mi strašná zima a hřeje mě, že jsem \"ujel\" tu dlouhou. Na večerní tiskovku nemám energii se bohužel dostavit.
  Jsem ale samozřejmě také rád, že se Král pořadatelům opět povedl a přes patologicky se rozmáhající protivenství úřadů si zachoval vše, co k němu patří. Vlastně se mi líbil zatím nejvíc. Tahle trať je prostě paráda. Příští rok, pokud to jen trochu bude možné, zkusím zase tu Dlouhou a zdolám ji konečně snad důstojněji.

  
  
  
• Kolíkáč – Královská vyjížďka v nebesích
  
  

  Sledovaní startovní listiny naznačovalo, že letošní královská vyjížďka nenalákala ty největší střelce na start, ale ti pravověrní tam byli a jsem rád, že i Šlapky byly vidět, i když o trochu v menším zastoupení než v minulých letech. Týden neježdění mi do žil nevléval moc optimismu, ale tajně jsem doufal, že pár kopečků bych mohl přejet s čelem dlouhé trasy, Kapr, Dreamer a Víťa Novák, ty jsem pasoval na hlavní favority a tahouny, ale samozřejmě bylo tajenkou, kdo se k nim další přidá. Věřil jsem, že nepojedou totální kaši jako v předešlých letech, když hákují borce zvučných jmen a týmů.
  Nad poutačem s nápisem prezentace, která letos probíhá v sokolovně vlaje černá vlajka, trochu symbolicky nad tím, co nějací úředníci dokáží udělat z nejmasovějším sportem u nás . Duše Krále Šumavy, mírně skleslý Franta Šrait nás zdraví při přebíraní čipu a děkuje, že jsme přijeli, Frištenský je v dobré náladě a hlásí, že v sobotu pršet nebude . Šlapkovská tiskovka je jako vždy rozjařená, probírá se taktika, oblečení a klubové drby...
  Spíme v internátě, ve kterém jsme již v pradávných dobách taky spávali, ale díky zákazu kol na pokoje jsme se pak přestěhovali do Beránka. Letos ale zaúřadoval Mirek Helmich a i díky managerovi Kaprovi jsme měli skvělé ubytovaní i s našimi miláčky. Nemohl jsem si přát nic lepšího, navíc, když máte na pokoji srdcaře týmu Léňu s Diablem a přes jednu příčku spí ostrostřelec Kapr...
  6:25 přijíždíme na náměstí, vládne uvolněná atmosféra, žádná tlačenice a loktovačka, někdo ještě sedí na místní zahrádce a dává si ranní kávičku. Je teplo, vestu odkládám ke Kaprovic holkám, jedu jen v návlecích na ruce a v dresu. Stavíme se do popředí, zahrají Manowar a jde se na to. Žádný startovní výstřel, jen se v klidu rozjíždíme na úzký čipový koberec v pořadí Dreamer, Kapr a já, oranžové trio tak otevírá bránu 19. ročníku Krále Šumavy!
  Jaký to rozdíl oproti závodu, žádné zběsilé předjíždění a brždění, každý ví, kde je jeho místo, Mirek jde do úniku a užívá si chvíli slávy hned za Klatovy. Vedle mě i chvíli Léňa s Ivčou, ale první kopec na Chlístov pomalu cedí balík o cca 120 lidech na menší skupinky. Blíží se Velhartičák, chcete-li Maloničák, to už je výraznější síto, ale zatím stíhám tempu nejlepších, moje představy se vyplňují, rychlost určuje především Víťa a naše elitní duo. Uff, tak první malý krůček je za mnou, blíží se další, Zámyšl je ale delší a není moc času na regeneraci. Ale jde to, jede se bez nástupů, ještě se přidali k určovaní tempa další dva borci, jinak si ostatní dokáži udržet za zády. Dokonce si začínám i dovolovat zakřičet na Víťu, že jede na můj vkus zbytečně rychle Zámyšl jsem přežil, je nás již jen kolem 10 lidí, za námi zeje velká díra. Kapr to glosuje již tradiční hláškou: \"Jeli jsme normální tempo, najednou se otočím a je nás 10 \" Ale já tam jsem! Soustředit se na sjezd a domydlit to k Hartmanicím, trochu mě začíná tahat zadní stehenní sval na levé noze, divný to pocit . Ale i přes to si začínám věřit, že ještě pár kopců bych měl zvládnout, tempo je krásně pravidelné, bez nástupů, každý cítí, že ve více lidech máme šanci si to lépe užít a v závětří pošetřit síly.
  Blíží se první bufet, odsouhlasíme si krátké zastavení i s močením, prostě krásná vyjížďka . Po Krušnotonu již ze Šimanova nejde takový strach, zase sice bolí, ale zdá se nějaký kratší než v minulých letech . Sjezd přes Nezdice je zpestřen o rozkopanou silnici, ale šťastně přistáváme pod Javorníkem, kde trochu pozapomínám, že mírný kopec začíná hned za hlavní silnicí a není radno se ládovat müsli pochutinou, která mi zaskočila v krku, až se málem udusím. Ustál jsem to pomocí bidonu, ale díra na grupu naskočila a ne a ne ji sjet. Ale je tu Kapr, který si mě v kopcích stále hlídá, navždy již budu vidět tu jeho stále se otáčející hlavu, jestli tam jsem a pod Javorníkem jasně zavelí: \"Kolíkáči mazej sem a hákuj Jiruse!!\". Toto jsme přesně potřeboval, hned přišlápnu a jsem u Jiruse ...síly tam jsou, to jen ta moje mizerná hlava si chtěla dát šlofíka...
  Javorník, co k němu říci, vlastně na každém místě trasy na mě vyskakuje nějaká vzpomínka, vždyť za těch 13 let v řadě jsem tady toho zažil na několikadílný román Nemám čas přemýšlet, že máme před sebou málem ještě 200 km, prostě hákuji, hákuji, v mírnějších pasážích se dostávám dokonce na čelo a v hlavě mi táhnou myšlenky, tak tudy ještě dnes nikdo neprojel, jedeme zde jako první. Nahoře přebírá Kapr bidony od kamaráda, ale má to hodně složité, následující rozbitý úsek a kostky z něj dělají žongléra, ale ustojí to a řítíme se směr Kašperky. Šumava se zjevuje v celé své kráse, ten její hlavní hřeben, kam se budeme dnes 2x drápat je zahalen v mracích, ale není to tak zlověstné jako před rokem. Jiruse hecuji, že je mi ctí jet s vítězem 53x11, maká jako zvíře, dnes mu to sedlo, krušnohorské křečky nechal doma . Mě ale znovu znervózňuje zadní stehenní sval, snažím se hodně točit, malá placka stále v permanenci, nohu i vyklepávám ve sjezdech, blíží se kopec kopců, legendární královské Zhůří...
  Dreamer jako první protíná pomyslný start na tento velikán, teď bude důležité chytit tempo a nepustit, začíná mi být pěkné teplo, rozepínám dres až dolů, je to osvěžení, když vás ofukuje vzduch ze všech stran, chudáci profíci až jim to zakáží Nejede se podlaha, zase je to pravidelné tempo, které ještě akceptuji, i když vím, že zadarmo to nebude, další kopce mi to ještě spočítají. Podle Dreamerova měření jsme jeli celý kopec kolem 31 minut, ty prudší úseky mě již dost bolely, ale zpětně si říkám, že tam bylo ještě něco nad námi, něco, co mi říkalo, z tohoto vlaku nesmíš vystoupit! Ztratili jsme 2 borce, finále Zhůří je skvěle okořeněno fandícími a fotícími holkami od Kapra, to dodá sil. Kapr si to šíleně užívá, glosuje to hláškou, že v čelní grupě je 50% orange, ano, jsme v šesti lidech a z toho 3 Šlapky. Neskutečné chvíle, okamžiky, které si budeme navždy pamatovat a které si budeme určitě donekonečna omílat při zimním najíždění v Polabí V té euforii si začínám uvědomovat, že teplota rapidně klesla a moje odhalená hruď je zralá na zápal plic . Ale není čas se zapnout, musím ještě vydržet 2 kilometry na bufet, kdy budeme zase, po vzájemné domluvě, stavět. Dělám rozruch na bufetu, obsluha v zimních bundách a čepicích nevěřícně kouká na magora, který přijel málem nahý...
  Houska, banán, šáteček, a až teď si s hrůzou uvědomuji, že jsem celé Zhůří vlastně nepil Snažím se to napravit a po luxusním asfaltu a s větrem v zádech se blížíme k Churáňovu a padáme do Zdíkova. Blíží se pro mě další z velkých a rozhodujících okamžiků letošního Krále, začíná nezáživné stoupání směr Vimperk a Borová Lada, tady jsem před rokem opustil Léňu a osud mi to asi chce vrátit, na pravé stehno si sahá křečová víla . Do háje! Díra naskakuje, musím zvolnit, ze sedla, do sedla, pomalu se loučím s čelní grupou, ale je tu Kapr! Couvá ke mně a nabízí mi hned ampuli magnesia, já odmítám, ať si ji nechá pro sebe, třeba ji využije v závěru, ale Kapr je neoblomný, přímo mi nařizuje, ať to do sebe hodím a schovám se za něj, že mě zpět dotáhne. Zázrak, křeč se nezakousla, pokračuji dále, ale nevěřím, že moc dlouho, při dalším zvýšení tempa to bude dozajista konec. Ale teď ještě bojuji, ani nemůžu jinak, přítomnost Kapra mi to nedovolí, hákuji ho a jsme zpět. DÍKY bejku!
  Naštěstí se zdá, že deka padla na většinu grupy, každý hledá nějakou záchranu v zadních kapsách a motáme se stále nahoru. Je tu sice krásně, hluboké lesy, parádní asfalt, ale prostě ten úsek na nejvyšší bod trati Tetřevská slať přes Borovou Ladu a Kvildu nějak nemám rád. Do cíle ještě daleko a sil nějak málo. Pravidelně točíme, i když moje špice jsou tradičně hodně krátké. Konečně Kvilda, hned za ní zastavuje nenadále u příkopu Dreamer, pokračujeme dál až na Tetřevskou slať, ale stále se otáčíme, jestli se tam snílek nezjeví. Po chvíli je tu, prý si jen potřeboval ulevit, no čuraní za jízdy musí ještě potrénovat, takhle nás vylekat Do cíle sice stále ještě kolem 90km, ale nálada se mi začíná zvedat, nějak se to překlopilo a začínám věřit ve šťastný konec. Dreamer mi sděluje, že zkusí s Víťou někde u Špičáku odjet, Kaprovi to říkám, ať to zkusí s nimi, ale on rezolutně říká ne, dnes chci dojet s Tebou. Jsem hodně na měkko a dodává mi to hodně dalších sil, jdeme s Kaprem na špic a taháme to na Srní, prý tu ještě možná budou fotit jeho holky.
  Bufet na Srní, rohlíky se salámem a sýrem a zapít to nealko točeným pivem, to je lááábuž. Ještě se vymočit, auu to pálí, to je daň za to Zhůří, jak jsem nepil . Roztáčíme řetízkáč, předjíždíme lidi z kratších tras a blížíme se k rezeklaným kostkám, ale letos mě přišly nějak lehčí, nevím jestli tou euforickou náladou, že to stále jede, že jedu v takové vybrané společnosti, prostě jsem se letos ani nedíval raději na zem a jen jsem hypnotizoval Kaprovu orange helmu a najednou to bylo z mnou. Nepříjemné houpáky na Gerlovu Huť, tempo trochu upadlo, ale hlavní silnice je tu a s ní i netradiční přejezd přímo rovně do lesa, na úzkou asflatku.
  Trochu to tu připomíná Tour de Brdy, v ďolících nepříjemné naplavené bahno, jeden úsek je opravdu na cyklokros, ale naštěstí to ustáváme. Teď se bude lámat chleba, Dreamer nastupuje, za ním Víťa, ale do háku skáče i Jirka Voráček, taky jsme trochu zrychlili, což má za následek, že jsme zůstali ve třech s Jirusem. Čelní trio začíná mizet, nás ještě hecuje Kapr ke zrychlení, ale Tomáš Zelba se rychle dokázal vrátit, takže jsme ve čtyřech, ale jednoho jsme tam nechali. Stále nahoru dolů, konečně lanovka a rychlý a úzký sjezd na špičácké sedlo. Jsme na hlavní silnici a začínáme další krasojízdu, stále přes 40km/h. Dreamer a spol. zmizeli, my s Kaprem nemusíme jet, máme přece vepředu zástupce . Ale toto není krátký závod, tady se již taktizovat moc nedá, samozřejmě jedeme, co nám ještě tělo dovolí. Posledních 35km, užíváme luxusního sjezdu do Nýrska, překvapivě mi to nějak z kopců jede, když na to lehnu, většinu předjíždím, dokonce i párkrát excelentního sjezdaře Jiruse. Kolem přehrady se zase párkrát protočit, napít se, poslední gel a pošeptat svému anděli strážnému do ouška, chtěl bych s Tebou projet cílem společně s rukama na ramenou Přání je mi odsouhlaseno a plně se tak mohu věnovat závěrečným kilometrům letošního Krále, kde atakuji svůj nejlepší čas, přehoupnout se přes magický průměr 30km/h., užívat si té euforické týmové nálady, o čem se mi v zimě zdálo, je prostě tady!
  Okolo Strážova se ještě trochu pohoupat, abychom na hlavní silnici směr Klatovy roztočili zase hodně rychlý kolotoč. Kapr se nešetří, jedu těsný hák za tímto fenomenálním časovkářem, za borcem, který se dnes pro mne obětoval a dal mi tak parádní dárek ke kulatinám, jak v osobním životě (40let), tak i v tom oranžovém (10let). Karle, toto Ti nezapomenu! Mačkáme ze sebe poslední zbytky sil, Klatovy jsou tu, Kapr vysílá pro bramboru Jiruse, ještě se zakroutit na náměstí a položit ruku na rameno borci ze Sojovic, který mě ještě postrkává dopředu, nééé ty tam musíš být dříve, ale vždyť nejde o čas či pořadí, dnes to byla přeci jen královská vyjížďka . Vycvakáváme tretry a endorfiny z nás stříkají na všechny strany, pevné chlapské obětí, stejné jako na Bělči či na Doksech. Kapře tato sezóna stála s Tebou za to, moc Ti děkuji!
  Užíváme si té skvělé nálady, běhám do cíle s foťákem, abych zvěčnil ostatní Šlapky a nasál trochu té jejich euforie, protože ty jejich dojezdy, to byly skvělé momenty plné emocí. Ať si říká kdo chce , co chce, Král je prostě Král!
  Stále mám takové roztodivné pocity, jel jsem závod nebo vyjížďku? Přece jenom ten závodní stres tam nebyl, ale přemýšlím, jestli to dokonce takhle nebylo lepší Protože cyklistika je jen jedna, musím tam být ta radost, a navíc když okolo sebe máte týmové spolubojovníky, tak se vše povyšuje do nebeských výšin!