Akce Král Šumavy 2011

Akce Král Šumavy patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2011-08-27.

Nejdelší varianta má délku 258.00 km.

:: Propozice :: Profil :: Mapa :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto :: Foto Lucka :: Foto mildisek :: Report bikebase.cz :: Report M.Hajzler

Historie: 2000 :: 2001 :: 2002 :: 2003 :: 2004 :: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010

• Léňa – Krále jsem si užil
  
  

  Tentokrát předstartovní přípravy nebyly žádné, poprvé jsem odjel do Klatov naprosto klidný a natěšený, dokonce jsem ještě ani nebyl přihlášen (zaplacené startovné) na nějakou trasu, prostě vše na poslední chvíli.
  Na start beru foťák s cílem zachytit co nejvíc šlapek na trati, prostě takový Yetti z Prahy. Řadím se samozřejmě do první lajny, už je to klasika a vzhledem k našemu hojnému počtu to je nezbytné, abychom mohli kontrolovat závod J. Jen škoda, že tu není naše želízko v ohni Dreamer.
  Hned po odstartování hypnotizuju chlupaté nohy na dětském posedu našeho nejlepšího může v pořadí Maraton série, Kolíkáče. Jede jako turbodiesel což znamená, že zezačátku se nikam neženeme a můj sen o úniku na Králi padá. Ještě, že máme v týmu Diabla a ten se stará o to, že máme zastoupení v prvním úniku dne.
  Brdek na Velhartice nás začíná zahřívat, díky tomu ztrácíme nějaké korálky, včetně Diabla. Kolem mě se začíná tvořit zajímavá společnost s Olinem, Mišutkou, Kolíkáčem. Přichází průjezd myší dírou, který způsobuje první nutnost nástupu, díky kterému vše všichni ustáváme a můžeme si užívat společnosti prvního balíku. Těsně před Zámyšlí někdo před námi padá, balík brzdí, zmatkuje. Když dorazíme na místo, vidíme Kapra v příkopu! Safra to byl pech. Kolíkáč ještě zjišťuje jak na tom náš rakeťák je , naštěstí hlásí, že vše ok. Tímto zaváháním ztrácíme přímý kontakt s balíkem, který dojíždíme až v nájezdu na první vážný kopec, Zámyšl.
  Jedeme opravdu pohodu, překvapuje mě, že tentokrát Kolíkáč nemá snahu balík sjíždět, prima. Ještě se kolem nás mihne Kapr, který balík docvakává s naprostou jistotou. Poprvé vytahuju foťák a zvěčňuju odjíždějící balík, bohužel se mi nepodařilo jej zachytit tak aby na fotce byl někdo poznat, hold jsem čekal Kolíkáčovu klasiku, že se budeme snažit balík sjet a to by fotit asi nešlo. Jedeme lehce, můžeme si popovídat, mám dostatek prostoru pro focení, z leva, zprava. Tyto mé manévry vyvolávají docela dost negativních reakcí od tvrdě pracujících borců, tak raději foťák schovávám. Jede se rovnoměrně, daří se nám sjíždět poměrně dost lidí, včetně Michala Skopečka nebo Martina Černého. Někde ke konci kopce nás snímá přibližně dvě minuty kamera, s Kolíkem děláme vše proto aby záběry byly atraktivní a vešly se na DVD, tak uvidíme.
  V dalších kilometrech moc prostoru na focení není, ve sjezdech kde se řítíme osmdesátkou mě to sice napadá, takový záběr přes tachometr, kde je vidět cifra rychlosti by mohl být zajímavý, ale díky nepříliš kvalitní silnici do toho nejdu. Pohybuju se spíše na čele naší skupinky, kolotoč se samozřejmě nedaří, je nás asi třicet a ne všichni vědí o co jde. Náš tým má zastoupení v podobě Olina, Mišutky, Kolíkáče a mě, proto jsem považoval za důležitější kontrolovat tempo závodu než dělat fotky. Kilometry naskakují jedna báseň, nohy jedou nádherně, do jídla a pití se musím nutit, začínám cítit, že dnes bych to mohl v tomto tempu a s touto grupou dojet celé!
  V kopcích se skoro až nudím, fakt se hlídám abych netrhal skupinu. Klídek nám naruší nebo spíše zpříjemňuje duo Dudek, Swaczyna. Kluci defektili a teď si sjížděli čelo, ihned se za ně hákujeme a užíváme si jízdu tohoto šumavského Pendolina, vystupujeme si před Hartmanicemi, ty brdky s těmito dvěma na špici dost bolely. Další kopec Šimanov mi ukázal, že by to na maratony chtělo pastorek aspoň s 27 zuby, ten závěr byl krutý, ještě že mám takovou sílu v rukách J.
  Při nájezdu na Javorník se mi vybavuje vzpomínka na ročník 2008, kde jsem si naprosto našrot vystoupil ze skupiny s Kaprem a Kolíkáčem. Dnes je to o něčem jiném, jede se mi dobře a jsme tady čtyři, ale to by nebyla Šumava aby se vše během vteřiny nezměnilo. Ze zadu slyším, že někdo hlásí defekt, nejprve na to nereaguju a šlapu si dál, pak Mišutka říká, že defekt má Kolíkáč, otáčím se a vidím Kolíka skloněného nad svým zadním kolem. Ani neváhám, otáčím to a sjíždím k němu. Mišutka s Olinem nám tímto mizí, hold jeli na výsledek, což je naprosto v pořádku. Kolík mě posílá pryč, ale nevidím důvod proč s ním nezůstat, tak to ignoruju. Kolík jako zručný opravář mě k ruce nepotřeboval, tak abych tam jen tak nestál, pořizuju důkazní foto. Jediné co nám chybí je pořádná pumpa. Jakmile jsme vyslovili, že by se nám hodila, projíždělo kolem nás doprovodné auto borců z KC Brno. Zastavuju ho a ptám se na pumpu. Borec neváhá, vystupuje už i s pumpou a pomáhá Kolíkovi s nafouknutím. Osma barů tam je v mžiku, tohohle chlapa nám seslal sám Král Šumavy.
  Hned po nasednutí na kola nás dojíždí asi desetičlenná grupa vedená Pavlisem z KC Brno, jo tento klub nám byl dnes souzený. Jdu na čelo a vlastně až na vrchol tvrdím muziku pro svého lídra. Jediné co nechápu tak je způsob Pavlisovi jízdy, je to takový Mišutkův způsob, chvíli jede dvacet metrů před námi, pak vedle nás a pořád dokola. Vůbec na jeho styl nereaguju a točím tempo, které způsobuje bohužel velkou selekci a na vrcholu jsme jen v pěti. Začínají se mi ozývat záda, nepomáhá protahování, změna rytmu nic. Mám chuť zastavit, záda protáhnout, ale nechce se mi vystupovat, zvláště ne před Zhůřím.
  Zhůří znám velmi dobře, nebýt těch zad, jistě bych si ho i užil, ale bolest se mi rozšiřovala po celých zádech a vyrážela až do krční páteře a dělalo mi problémy dívat se rovně před sebe. Kolíkáč viděl, že nejsem ok, tak mě zásoboval svými hláškami typu: „Jedu Zhůří s Léňou, který má v zádech zabodnuté dva nože, je to nádhera!“ Apod. Normálně bych nějak reagoval, ale nešlo to. Musel jsem často ze sedla abych zádům ulevil a docela to pomáhalo. Za Svojší nás čekal doprovodný Kaprův tým, který mi předpisově předal plný bidon, ta souhra byla dokonalá. Jen příště musím lépe vybrat místo předání, protože nás ještě čekalo pět kilometrů do kopce a to je znát každá zátěž. Po této předávce se mi nějak ulevilo a mohl jsem zase šlapat bez bolesti.Nepočítám-li na gumě jezdícího Pavlise dojel jsem si zase na špici naší grupy a hlídal snesitelné tempo. Postupně jsme sjížděli borce z Mišutkova balíku, zachytil se jen Černý z KC Brno, bohužel ten jel také Mišutkovým způsobem, tak to jen potěšilo Kolíkáče. Nabrali jsme také trpícího Prchala z SP kola. Suma sumárum na vrcholu Javorníku nám hlásili ztrátu na Mišutkovu grupu deset minut a na Zhůří to byly už jen dvě minuty.
  Jistě bychom Mišutkovu skupinu sjeli ještě před Zdíkovem, borci na to měli, ale bohužel když jsme začali točit, tak vždy vše zabrzdil Pavlis. Jakmile se dostal na špic bylo jasné, že je konec s kolotočem, prostě tam byl třeba pět kilometrů a ne a ne odstřídat, když jsem jej objel abych ho vystřídal tak jsem ho za chvíli měl zase vedle sebe nebo mírně před sebou. Několikrát nám opět poodjel, byla to škoda, ty jeho síly kdyby byly využity efektivně pro celou skupinu, sám by si pomohl a jako celek bychom letěli. Ono, ale celkově mít ve skupince Pavlise s Martinem je tragédie pro skupinu. Ti dva jsou sice z jednoho týmu, ale jedou stále proti sobě a to dost znemožňuje pravidelné tempo skupiny. Nedá se nic dělat, jen mě to mrzelo, protože oba jsou výborní.
  Blížil se obávaný bufet ve sjezdu ze Zhůří, z naší pětičlenné skupiny jsme zastavili všichni až na duo z Brna kteří měli svá doprovodná vozidla, nabral jsem si místo hromady jídla jen kelímek s pitím a šáteček. Na víc nebyl čas, protože Kolíkáč se dal do stíhání Brňanů. Rozjel takové tempo, že jsem nemohl ano kousat šáteček, který jsem měl celý zaražený v puse, jel jsem hranu, ale i tak jsem Kolíkáče nemohl sjet, naštěstí na mě počkal a pak to zase roztočil, v háku to bylo lepší, ale bolestivé. V tom nejlepším nás přibrzdil blbeček v autě, který nás předjel a padesát metrů před námi začal odbočovat vpravo! Kdyby odbočil hned tak by nás to možná neovlivnilo, ale on zatáčel rychlostí 2km/h! Prostě hovado. Měl jsem co dělat to ubrzdit, když jsme jej pořádně prokleli začala stíhačka na novo. Časem si nás dojel ještě Prchal, začali jsme Kolíkáče střídat a díky tomu se nám začali Brňáci přibližovat i s celou svou doprovodnou kolonou. Poslední stovky metrů na docvaknutí jsem si po výborném Kolíkáčově rozjetí vzal na svá bedra, nejzajímavější bylo proplétání mezi auty ve vytvořené koloně za Brňáky a dalšími třemi borci.
  Podařilo se docvaknout hned na začátku sjezdu, kde jsem si odfrkl, ale začínal jsem cítit pravé stehno, hm tak snad se nepojede, ale samozřejmě se jelo. Kopec na nejvyšší bod tratě pěkně bolel. Hned na začátku nám klasicky poodjel Pavlis, Černý se vydal za ním s Kolíkem na zadní galusce, přeci tam nezůstanu sám, tak jsem dřel za nimi. Jsme na 130km a začíná se opakovat scénář posledních maratónů, které jsem s Kolíkáčem objel. Kolík se akorát rozjel, jeho turbo funguje výborně, do toho oranžové přízraky má před sebou a já trpím za ním. Tentokrát jsem věděl, jestli se to bude opakovat i v dalším kopci končím, nemíním to protrpět jako minulý rok.
  Příchází Zdíkov, tempo je tak na hranici, házím kašpara a začínám regenerovat. Pro svého lídra jsem už měl odpracováno, teď si začnu užívat sám. Vše ukončuje především náš krátký rozhovor, kde se Kolíka ptám jestli toto je kopec na Špičák a on se jen zasměje a začne mi jmenovat minimálně pět kopců, které nás ještě čekají.Jen si kvedlám nohama, cpu do sebe banány z kapes, gel, magnesium, vše zapíjím skoro celým bidonem.
  Před Kvildou mě dojíždí dva borci, které jsme vytratili na Zhůří. Díky jejich pomoci se dávám do kupy. Ve výjezdu z Kvildy kde se kopec topoří si nechávám odjet i svou záchrannou dvojici. Když si už opět začnu užívat samoty a vyjížďkového tempa dojíždí mě skupina dvanácti mladíků z dvoustovky, byla by škoda nevyužít tohoto vláčku. Díky tomuto rozhodnutí, po chvíli dojíždíme i mé dva kolegy. Mladící, kteří jsou oblečení v dresech ProTour týmů jako Astana, Kaťuša apod., krásně spolupracují, tahouny mají tři stále, zbytek se jen protáčí, ale pěkně to sviští. Vytočil mě nějaký hejsek z HSK, který se strašně divil, že nestřídám a jen se vezu, až mu bude aspoň osmnáct tak snad pochopí ten rozdíl mezi 260 a 200km na Králi. Mladíci nás opouští při rozdělení tratí. Už mám hlad, tak netrpělivě vyhlížím bufet na Srní.
  Na bufetu si užívám už dlouho nezažité chvíle. V klidu pokládám kolo na zem, vybírám si co si dám, co si vyberu tak si vychutnávám, šátečky byly tak výborné, že sním tři tvarohové a dva jahodové, do toho tři rohlíky se sýrem, vše zapijím dvěma ionťáky. Ještě stihnu chudáka paní z bufetu, zprdnout za ty malé půlky banánů, ale je zlatá a přináší mi 3/4 banány. Ještě jsi v klidu dojdu s pískem, stihnu si popovídat s Michalem Skopečkem, který musel kvůli problémům s kyčlí vzdát, provedu základní strečinkové cviky na záda a harmstringy. V tomto mém užívání si bufetu, přijíždí první dvě ženy závodu Lenka Sýkorová a Hanka Doležalová v takové miniskupince. Zastavují na chvíli a razí to dál, jedu za nimi, ještě si naberu dva tvarohové šátečky do kapes.
  O holky se starají dva borci, jeden v dresu České spořitelny a pak takový vytáhlí borec v červeném. Ze začátku se jen vezu abych zjistil jakým způsobem se tady jede. Styl i tempo je mi sympatické, tak se do střídání těch dvou borců také zapojoju. Holky jedou úžasně, blíž mám samozřejmě k Hance, s kterou se i velmi dobře povídá, Lenka moc nemluví nebo smíš nemluví vůbec, podařilo se mi z ní dostat aspoň úsměv při mém fópa se značkou, která označuje, Pozor dobytek! Spíš než fópa, to byl trapas, nějak jsem si neuvědomil, že to co říkám může být vysvětleno taky nevhodně. Prostě jsem tu značku okomentoval: „Musíme dávat bacha, jsou tady krávy….“ Kolega aby mi z toho trochu pomohl, dodal: „Že i pár volů“.
  Holkám jsem se dlouho omlouval a snad to i vysvětlil.
  Hanka jela výborně v kopcích, kde mi připadalo, že Lenka trochu trpí za to Lenka ožívala ve sjezdech, kde se pohybovala jako japonské kamikadze alá Samuel Sanchez. Z pohody nás vyrušili prášilské kostky, které mě vydrcaly i přes všechny výhody mého Roubaix rámu, snažil jsem se držel rychlost nad 40km/h abych je přelétl, teď vím, že to chce jet aspoň 50km/h. Po kostkách nás dojíždí tak desetičlenná grupa, z které mě zdraví Míra Zbuzků, poznávám Tomáše Bartoše z HICu a Astrala. Kluci byli rozjetí , rád je pouštím na špic a začínám se jen vézt.
  Sjezd do Železné rudy je reklama na cyklistiku, nic mi nechybí, síly pribývají, na blížící se Špičák se těším. V nájezdu na kopec nám začíná mrholit a v posledních serpentýnách už regulérně leje. V brýlích začínám špatně vidět, tak si je na vrcholu sundávám a tím absolvuju první závodní kilometry na kole, v dešti bez brýlí v životě. Sice vidím, ale ta špína, voda, sůl co mi stříká přímo do očí není taky nic příjemného. Do toho ještě hustý, drobný déšť, který nepříjemně štípe. Ve sjezdu za mnou přijíždí Astral, že v naší grupě má své soupeře z kategorie, a že bychom mohli něco vymyslet, protože mu jde o třetí flek. Rád přijímám, bude zábava. Ve sjezdu jede na první figuře Sýkorka, to že prší to asi moc nevnímá, za každou serpentýnou nám mírně poodjíždí, za ní se vydává Míra Zbuzků, který mi v kopci na Špičák hlásil jak je hotovej, jedu za ním abych minimalizoval počet nečistot, které mi lítají přímo do očí. A jak tak jedeme tak na konci sjezdu vidím, že je nás nějak málo, ještě kontroluju jestli je tady Astral, nevidím ho, ale neprohlížel jsme všechny tak doufám, že jo. Jdu na špici a docela jedu, chvíli jsem i poodjetý něco ve smyslu Mišutky, ale poslušně zvolňuju a nechávám se dojet abych táhnul aspoň grupu a mé úsílí bylo k něčemu.
  Jelo se mi výborně, v nohách přes 200km a nohy fungovaly jako na startu, proto jsem většinu času na špici, přemýšlím i o úniku. Přichází předposlední kopec dne, Blata. Jsem v domnění, že to je kopec poslední, tak docela tlačím na pilu a tím odpojuju několik korálků, dělá mi radost Míra, kterého mám stále po boku respektive za zadním kolem. Po Blatech přichází sjezd, kde zase tvrdí muziku Sýkorka, ikdyž jedu přes 80km/h tak mi ujíždí. Sjedeme se zase až před posledním kopcem do Březí, kde definitivně vidím, že tady není Astral a ani Hanka. Musím říct, že sklon kopce do Březí mě dost zaskočil, nohy se mi úplně zasekly, chyběl mi převod abych je roztočil, ožil jsem jen když procenta sklonu zmírnila, nejhorší byl pro mě snad nájezd na hlavní, kde ten sklon byl vražedný a ikdyž to nebylo víc než padesát metrů, totálně mě to utavilo.
  Na hlavní jsme to už valili stále přes 40km/h, byl jsem rád, že visím, své špice jsem si protrpěl, jen jsem zíral jak krásně jel Míra, rovnoceně tahala také Sýkorka. Předjížděli jsme závodníky z krátkých tras jako by šli pěšky. Byl jsem už tak promrzlý, že mi nešlo přehazovat, proto jsem musel v těch vlnkách tahat převody, které bolely, o brzdách ani nemluvě, prostě nebrzdili, ještě že kruhák v Klatovech hlídali výborní regulovčicí, protože když jsem do něj najížděl nešlo mi zabrzdit , jen jsem do ní vjel, být tam auto bylo by zle.
  Díky těžkému převodu, který jsem musel poslední kilometry tahat, jsem byl tak ztuhlý, že do nějakého sprintu jsem vůbec neměl chuť jít. Před cílovou rovinkou ještě gratuluju Sýkorce k získání titulu Královny Šumavy a pak už jen dojíždím do cíle, naprosto promrzlý, ale spokojený.
  Celkově jsem velmi rád, jak vše proběhlo. Čas 9:02hod na 258km není pro mě tak důležitý, důležité bylo to, že jsem si posledních 50km výborně zazávodil, což bych si určitě neužil kdybych si nevystoupil od Kolíkače, ten kluk je někde jinde. Páteční i sobotní tiskovky proběhly jak měly, sešlo se nás dost, škoda nepřítomnosti naší slovenské větve, vyhlášení výsledků mělo dva zlaté hřeby Ivču s Kaprem, zase to byl nezapomenutelný zážit
  

  
  
  
• Myšák – Výhra nad sebou samým
  
  

  Na startu se stavím do druhé vlny a čekám na start.Bohužel po startu než ti amatéři přede mnou nacvakli a trochu se to hnulo,tak je pole nataženo jako had a při průjezdu startovní branou vidím,že čelo balíku je už dole u kulaťáku.Mačkám se jak blázen a sjíždím jednoho odpadlíka za druhým.Bohužel se pole trhá a vytváří se skupinky odpadlíku,které vždy když dojedu a chvíli táhnu zjistím,že nikomu se nechce na špici a jen se vezou,tak se opírám do pedálů a trhám se od nich a stíhám další skupinku.Tak to pokračovalo asi na 18 km,kdy se odpoutávám asi už od čtvrté skupinky a vidím že hlavní pole zmizelo ze zorného pole a přede mnou už nikdo,tak svěšuji nohy a vyždímán jak hadr se nechávám pohltit první skupinkou,která mě dojela.Přeci jenom je přede mnou ještě přes dvěstětřicet kilometrů.Skupinka moc nejede a tak se vzdávám naděje že bychom mohli ještě někoho sjet.Skupina je celkem vyrovnaná a vydrží pohromadě až pod Šimanov a následný Javorník,ale mírný kopec za Javorníkem se pro mě stává osudným.Ano opět jsem neodolal a přijal vyzvání k tanci od křečové víly.Zastavuji abych protáhl nohu a skupinka mi navždy mizí.Dalších asi deset kilometrů jedu na samotku,než mě dojela skupinka,kde rozpoznávám Radima Skálu.Bohužel pocit nadšení s této skupinky mi bere výjezd na Horskou Kvildu,kde opětovný zákus pro mě znamená ukončení účasti v této skupince.Přede mnou ještě neuvěřitelná porce kilometrů a já hledám morální sílu pokračovat v závodě.Každou chvíli zastavuji a zbavuji se křečí protahováním nohou.Jestli dojet Železného dědka bylo o tedy morálu,kde mě čekalo s křeči dojet nějakých 40 km,tak vlastně nevím jaká síla mě tady na Králi dokázala přesvědčit abych jel a bojoval dál.Dávám si proto cíl,pokusit se dát to pod deset hodin a přizpůsobím tomu další účinkování v závodu.Točit lehké převody a nesnažit se hákovat skupinky a už vůbec ne s nimi vyjet nějaký kopec.Jakýkoli těžší převod či silnější opření do pedálů znamená opětovný zákus.Naštěstí ta nejtěžší stoupání mám za sebou a tak se daří točit i v následných kopcích krom jednoho,který se ještě zvednul nad dvouciferní procentní hodnotu,že jsem musel jít i chvíli pěšky,abych zabránil zákusu.Už mi je jedno za jak dlouho to ujedu,hlavní prioritou je to dojet.Hrozný pocit cítit,že nohy mají sil na rozdávání,ale jejich potencionál nemohu využít.Tepy mi nepřelítnou hranici 150 a jedu to v tempu jarní objemovky.Prakticky od Zdíkova,nějakých 130km jedu na samotku.Sem tam se z nějakým korálkem svezu,ale jen krátce.Má to přeci jenom jednu výhodu jet to sám a v klidu.Na každým bufetu se v klidu najím a napiji,protáhnu si křeči stažené svaly a vyčůrám se když se mi zrovna chce.Jinak si toho moc už nepamatuji,jen křeče,zimu a déšť.Do cíle dojíždím zmrzlý,že nedokáži zastavit třesavku,ale kupodivu čerstvý.Trať byla bezchybně značená,že ani jednou jsem nemusel pochybovat,že jedu špatně.Byly i čipové průjezdný kontroly,což zabránilo podvodníčkům se zkracováním tratě a za to jsem rád,protože jsem vyslechl pár lidí co s tímto úmyslem nastupovali na trať.
  
  Shrnutí: Startovat z druhé vlny je draka.
  
  Beru to jako velikou výhru nad sebou samým,že jsem to dojel.
  
  Nakonec to vyšlo a dal jsem to pod deset hodin
  
  Kdybych na bufetech netrávil kolem 5-6minut mohl být čas tak o čtvrt hoďky lepší a
  příští rok bych byl v první vlně.O 4 místa mi to uteklo.
  
  

  
  
  
• Ivča – Můj první skoro maraton :-)
  
  

  Po velmi příjemném zážitku z průběhu závodu na Malém Beskydovi jsem se rozhodla zúčastnit se i Krále Šumavy. Po 80 km v Beskydech jsem chtěla prodloužit trať o dalších 36 km a jet nejkratší trasu. Nic se nemá přehánět a kroky kupředu raději budu dělat pomalu a s rozvahou. Po jednom tréninku se skupinou A mi Strejda s Lenkou navrtali „brouka do hlavy“, že bych mohla jet trasu střední. Červík začal vrtat a emoce se ve mně prát. Z 80 km a nastoupání 1250 m rovnou skočit na 208 km s téměř 3-násobným stoupáním a na straně druhá výzva. Domluvili jsme se, že až do dělení tras pojedu se skupinou A a potom už je vše relativně „lehké“. Rozhodnuto, zaregistrováno a raději rovnou zaplaceno, abych si to náhodou nerozmyslela. Jednoho dne přišla změna času startu. Dost mě to vyvedlo z míry. Přece jen „můj pocit jistoty“ jízda se skupinou A byla ta tam a na celou délku jsem se musela rázem spolehnout sama na sebe. Na to jsem si vůbec nevěřila. Mezitím se odjeli 2 tréninky se Strejdou. Jeden pro mě těžší, kde jsem zjistila, že i hodně unavené nohy vyšlapou na 120. km stoupání po kostkách k Astr.ústavu na Ondřejově a vzápětí lehce dokáží točit pedály ze Struhařova domů a na druhém, jak jet úsporně do kopců jako je Řevničák. Upravila jsem taktiku a rozhodla se, že byť nemám najeto tuto výzvu risknu a vyrazím. První část na jistotu a pokud zbudou síly, tak od Zhůří zabojuji s časem. S blížícím se dnem startu jsem různě prožívala trému, těšení se, strach, respekt a kupu dalších emocí.
  Sobota 27.8. 6.00 a vzučící budík (už jsem měla malinký budík od 5, kdy se chystali kluci z dlouhé Léňa s D!ablem). Počasí se mělo měnit, ale teplota cca 18OC. Kluci vyráží v krátkém, tak není důvod jet v něčem jiném. Pro jistotu do dresu dávám návleky a vestu. Jíst moc nešlo, ale ze strachu, že bude hlad, jsem se trochu přemohla a nasoukala do sebe pár lžic rýžového nákypu. Na start odjíždím raději o něco dříve, třeba tam ta nervozita rychleji opadne. 7.30 odstartováno. Tak jak je mým zvykem vyrážím z poslední řady a zbytečně rychle. Ve stoupání do Velhartic to bylo znát a trochu jsem se tam potrápila. Ztratila jsem kontakt se skupinou, se kterou jsem se vezla do té doby. Na konci stoupání mě předjíždějí 3 závodníci, které se mi podařilo uviset a svézt se s nimi do Sušice. Nejprve jeli svižně, ale pro mě ještě rozumně. Později začali jet na mě zbytečně rychle, a tak jsem se na prvním bufetu připojila zpět k původní skupině, kterou se nám podařilo sjet. V očekávání nejhorších stoupání se pánové na můj vkus trochu déle posilňovali, ale samotné se mi vyjet nechtělo, tak jsem počkala (pauza byla dobrých 8min). Vyrážíme vstříc Šimánovu. Kopec až na závěrečnou část stoupání šlapu už v úsporném strojovém tempu a začínám pozorovat, že se s pány budu muset brzo rozloučit. Prudká část byla na mě trochu výživná, ale na štěstí krátká. Na Javorník už jsem vyšlapala před skupinou a utrhla jednu ze soupeřek, která se mi do té doby zdála, že jede dost dobře, a že spolu asi pojedeme hodně dlouho. Výjezd na Javorník jsem si užila a povzbuzená pocitem, že mám 2 stoupání z „nejhorších“ slušně za sebou, jsem sjížděla do Kašperských Hor a vstříc věhlasnému Zhůří. Sjezd super jen škoda, že jedu sama. Přece jen byla místa, kde foukalo. Rejnštejn a odbočka na Svojše a Zhůří. Opět se mi jelo dobře. Předjela jsem několik soupeřů. Tou dobou už dorazila studená fronta a poprvé do kopce nerozepínám dres. Je mi jasné, že na 2. bufetu přijde na řadu vesta. Na 2. bufetu honem vesta, rohlík a pouštím se za dojetou další soupeřkou. Stále se cítím v pohodě, ale bohužel ne na dlouho. Na zvlněné části mezi Horskou Kvildou a Kvildou přichází krize, kdy nohy vůbec nechtějí šlapat a já si začínám vyčítat, že jsem se nechala přemluvit na střední délku. Je 120. km a do cíle ještě daleko. Nemám snahu se ani nikoho chytit a jedu co nejvíc úsporně. Rozloučila jsem se s časem pod 10 h, protože tempem, které jedu se tachometr moc rychle netočí. Se soupeřkou se stále taháme. Kopce jdou trochu lépe mě a jí sjezdy. K momentální nepohodě se přidává strašná zima. Už se těším na Srní a na návleky. Po cca 20 km se nohy začínají chytat a daří se mi uviset ve sjezdu 2 soupeře, kteří mě dotáhnou až na 3. bufet. Roztřesenýma rukama zimou se přistrojuji, jeden koláč a jedem. Venku je 8OC. ještě nemám ani nacvaknuto a začíná slejvák. Super. Zima a ještě déšť a to před prášilskými kostkami. No nic. Vyrážím. Nohy jedou jak po regeneraci a já se dostávám do laufu. Jedu jako na začátku. Zimu si nějak nepřipouštím, déšť také ne. Kostky byly fakt nepříjemné. Přece jen ty prokřehlé ruce řídítka sotva drží. Díky sloučení s krátkou trasou je možnost se přidat i k rychlejším skupinám a já začínám doufat, že čas pod 9 h by mohl dopadnout. Už jen poslední výjezd na 175. km, kde se mi podařilo odtrhnout soupeřku, se kterou jsme se tahaly od 2. bufetu. Sice je kopec už na nohách znát, ale ještě stále se daří předjíždět i závodníky z krátké. 178. km a už vím, že pokud se nestane nějaký defekt nebo pád, že už mám nejhorší za sebou. Do Klatov to mažeme pěkně rychle. V Klatovech zaslechnu povědomý hlas a on D!ablo. Nabírá mě do háku a mažeme do cíle na teplý čaj a jídlo.
  V cíli jsem byla zmrzlá na kost, ale měla jsem velkou radost. Čas pod 9h. Docela slušný výkon na trati a ani jsem nebyla moc zničená. V hotelu na mobilu čtu SMS, že jsem 1. v kategorii. SUPER
  Děkuji všem za podporu a důvěru, se kterou mě navrtali „brouka do hlavy“. Strejdovi ještě navíc za trpělivost, se kterou se mnou před KŠ jezdil. Všem Šlapkám děkuji za spolúčast na mé radosti v cíli.
  PS: 8 min na prvním bufetu mě dělilo od 1. místa v celkovém pořadí žen na střední trase ;-)

  
  
  
• Strejda – Vykon, za ktery se klidne mohu stydet
  
  

  Tyden před Kralem si s Ivcou davame spolecny trenink na trati Brdskeho svihu. Citim se byt silny jako bizon, na Krale se vyslovene tesim.
  Ani nevim, proc, ale ke konci tydne mne to nejak vyprcha, a ani nevim, zda se mi tam vůbec chce. Ale snazim si to nepripoustet.
  Při večerní tiskovce mi Laco vycita, ze na Krali mu po startu vzdycky ujedu. Slibuji napravu.
  Ve skupine A jsme na startu ve trech, s Lacem a Kamionem. Vyborne. Před Kamionem se citim trosku provinile, pač letos jsme ho dvakrát ztratili (na Rampovi a na Beskydu), a tak doufam, ze ted to dopadne dobře. Po startu jedeme opravdu pianko, nikam se nezeneme, za první hodinu prumer jen 22. A nabirame Pedra. Startoval sice z první vlny, ale pak na nas pockal. A dal uz jedeme jako nerozlučná ctyrka. Predjizdime Fousace, který se chystal jet kratkou letos. Zrejme se rozhodl před startem trosku rozjet .
  Jedeme naprosto jako stroj. Zadne emoce, zadne kecy, jen soustredene slapani. Nabaluje se na nas docela velky balik, ale ty skoro všechny nam odpadnou na Zhuri. Poslední hned po druhem bufetu. Mne se taky nejede nejak dobře. Zacina na mne lezt zima a nejaka podivna ztrata motivace a chuti slapat. Beru vestu, na zimu to pomuze. Ale co z tou motivaci? V dlouhem stoupani před sebou mame jako na dlani Fenixe. Zrejme zvolnila a ceka na nas. Ale ja tu skupinu brzdim, a tahle hra na sjeti trva nekonecne dlouho. Po spojeni tras kolem nas nejakou neuvěřitelnou rychlosti proleti Lemond. Když to my uz spise plazime. Zima, tma, obcas mrholi. Laco a Pedro na mne nejak netlaci, vždy se dokonale prizpusobi memu snecimu tempu, ale nejak mi to na moralu nepridava. Tesne před Srni dojizdime Lemonda. Holt hra na hrdinstvi se obcas nevyplaci. Hned po tretim bufetu zacina poprchavat a pak regulérně lejt. Tady dostavam konecne supr napad: Odpojim se, a ze Skelne to strihnu rovnou do Klatov. Rikam klukum, ze je to dobry, at jedou, dal uz to zvladnu sam. Odpoved: drz uz konecne hubu a slapej jak jen muzes. To se rekne… kdyz to ja nemuzu vůbec nijak.
  Po Prasilskych kostkach nam odjizdeji Kamion a Fenix. Dal uz je to není trapeni, dal uz je to cire utrpeni. Cely se klepu, zuby mi vycvakavaji „Tanec s šavlemi“ Arama Chačaturjana. Rovinky se mi nejdou, sjezdy jsou uplna tragedie, ve stoupani se mi konecne dari jet i pod 7 km/hod, coz jsem vždy povazoval na silnicnim kole za nemozne. Jedina věc, co mi jde – caj na poslednim bufetu. Kelimek, další... Ale Laco mi splácí starý dluh a rve na mne, at uz jedeme. Kopecek, další a uz vidime najezd na hlavni, po které se zenou zavodnici z kratke. Sakra, ja snad ten brdek nevyjedu… Ten dojezd po hlavni znam, vždy jsme to tady mastili přes 40. Ted ani 30 nedokazu, tepy mam hluboko pod 110 a vlastne uz jedine dva pohyby, které zvládám, jsou třes a cvakot zubu.
  Zvlasni… V cili nejsem ani vyšťavený, ale nohy boli priserne. Asi budu muset zapracovat na jizde v chladu a desti.
  Na vyhlaseni… Jsou tu tri věci, co mi udelali opravdovou radost:
  1. Ivca dojela pro zlato.
  2. Fousac a Kolbaba dojeli v limitu.
  3. Ivca udelala Lemonda . Třeba tohle pro nej konecne bude ponauceni, ze silnicni cyklistika je spis o spolupraci, nez o krátkých efektních nastupech.
  

  
  
  
• Honzis – Král s Kaprem a Robertem
  
  

  Letošního Krále jsem měl tak nějak „na háku“. Přihlašoval jsem se až v srpnu, ubytování vzdal, takže jsme dali budíček na třetí ráno a v půl šesté už byli v ZŠ u prezentace. Obloha zlověstně černá a vypadá, že chcát začne možná ještě dřív, než ve 13-14hod, jak předpovídali na yr.no. Teplota ideál na krátký-krátký, ale co bude nahoře? Vestu nechám v autě, budu tvrďák! Na startu potkám Petra s Terez – jedou jako mechaničák a můžou mi podat bidon. Tak super! Úvod je docela „vostrej“, páč hnedka na hlavní za to pár lidí bere a už se borci chválí mezi sebou – viděls, jsem byl v úniku. I Diablo najíždí do jedné zatáčky levou stranou přes všechny. Čekám na stoupání k Chlístovu, nechávám pilu, jdu zleva, dobrý, nejede se hrana, už jsem v přední lajně, 53/21 furt a v tom nástup někoho z Kolokrámu, za ním dva další, na to už nemám, nechci se zrakvit, i tak jedu kousek před balíkem na čtvrtém fleku. Úvod je samej štěřčíček, kterého je teda hafo a Dudek z Kolokrámu už slyší psss … Krátká stojka na Tržek, jsem kolem 30tého fleku, pak ostrá levá, horizont, Karel Prager se chce napít, ale najíždí na hrbol, ten jej nemilosrdně posílá k zemi těsně přede mne. Jen tak tak se borci ze šlapek vyhýbáme. Fuj, to byl pohled - takhle ve třicítce najednou 5m přede mnou Kapr na zemi. Chvilku oraz, pak sjezd, koleje a známý Velhartičák, podle Šumaváku teda Maloničák, ale to je fuk, prostě 1,3km stěna rovně v lese. Vepředu kecaj Sparťani, jedou svižně, já si najíždím před ně a na 39/21 trošku přitvrdím muziku, abych zredukoval množství lidí v balíku. Myslím, že se to celkem povedlo, i když na horizontu jsem už dával „třiadvácu“ a tepově se pohyboval na dnešním maximu kolem 170-175. Asi nevyspání, únava z vedra, nevím, nešlo to vůbec výš.
  Sjezdík, propadám se, letí se sedmdesátkou. Hnedka stoupák na Zámyšl, kde se rozhodne o tom, kdo bude mít nárok svézt se do Sušice. Říkal jsem si musíš, musíš tam bejt! Kolem mě Jirus, borci z SOS, Indián, není tady Míra Zbuzek ani Kolík, bolí to kurevsky, po vyprášení se v úvodu mám místama fakt problém a to se jede „jen ke dvaceti“. Uf, přežil jsem to, ve sjezdu se prosejvám na úplný chvost, musím si pomoct krátkou stíhačkou, ale jsem tady, jsem v balíku kde je tak 45lidí, stačí aby nás zezadu nesjeli a budu spokojen, nějak dobře odpadnout a vydržet do cíle v grupě!
  Hartmanice, sjíždíme uprchlíky, naštěstí se do kopce moc nejelo, o to víc se ale mastí dolů, Koš v padesátce očůrává škarpu, dole se řítím 83km/h, i tak jsem zase na chvostu … Koš se musí ještě dochc*t. Pak se situace zklidnila, mohli jsme se napít, dal jsem suk, pokecali jsme s Lukášem ze SOS, pohodička takhle v háku na 120tepech. Sušice, přežiju kostky, zezadu dolít Dudek a říká, že je prošitej jak deka. Já okupuju pořád ocas balíku, jsem takovej zatáhlej, tepy nízko, nemá to šťávu, na bufetu čapnu banán, tachák už hlásí 60km a blíží se Šimánov, kde hnedka couvám dozadu. Připadám si úplně marnej, čelo mizí jako by jeli na motorkách, vzadu se nás plácá asi 15. Štěrk ve vsi je málem pár lidem osudným, už tam driftujou do trávy, co stíhám při pohledu vzad spatřit. Prudký úsek na kašpara 39/26 asi 11km/h, přede mnou je Jirus, Robert Kleiner, po defetku navrátivší se mlaďoch z Kolokrámu. Sjíždíme se v rovinaté pasáži, sjezd do Nezdic jedu opatrně, jsem si vědom té kruté levé, kterou pár lidí tradičně nedobrzďuje …
  Čelo není moc daleko, ale sjet se to nedá, kor když následuje hnedka Javorník. Ve škarpě stojí Bouška a dává svoje kolo lídrovi z Alltrainingu Petru Novákovi. Jedu si takhle ve skupině s Robertem, SOSáky, říkám dobrý a najednou zleva Petr z „trénuj chytře“, naložíno a evidentně hodlá sjet čelo, aby zachytil případné nástupy. Neváhám, přiložím, vystartuju za ním, dám 53/19 co má on, tepy vzlétnou dnes naposled ke 170, z poklidné jízdy se řítíme třicítkou " width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" /> , před sebou hypnotizuji zadní kolo a chci umřít. Ale pohled, jak rychle se blížíme top 25, je tak mocný, že jdu ze sedla, v prudším úseku už dám 53/21 a když dolítneme čelo, tak jen zezadu řeknu Petrovi – tak dík, on jde rovnou dopředu a já během 30sec umírám vzadu … Balík se po centimetru vzdaluje, mám 39/19, nejde to v sedle ani ze sedla, ale byl to hezký pocit – na Javorníku s čelem! Čekám, že mě zezadu sjede moje původní grupa, ale jsem stále ve vakuu, kousíček za top 25! Předjíždí mě Petrovo Subaru, Terez povzbuzuje z okýnka, jen říkám, že jsem v pr* a šlapu dál. Odpadá Kapr, jsou tam lidi z Kolokrámu + 3další, nejsou moc daleko, na rovinatější pasáži dám 17ku, bolí to, ale v 880m n.m. jsem za nima v háku! Trpím, vím, že tohle bylo přes hranu, leje ze mě i při 14C. Prolétneme kostky na vrcholu a spouštíme se rozumně dolů, pak magnet nad Kašperky, kde se nějak protočíme, ale borci z Kolokrámu jsou asi zdeptáni tím, že jim odjelo čelo, takže se nejede zrovna hrana. Dobře, sním Pikao, napiju se a zmobilizuji síly na Zhůří. Najedeme do královského kopce, Kapra upozorním, že s tou velkou to nejni dobrej nápad. Stoupáme docela v klidu, já 150-155tepů! Vzadu jeden Kolokrámník, asi se po defektu vyšil a stejně to nesjel. Ptám se, koho maj na čele a kde je Svoboďák. Říha si v klídku točí s náma, Kuba je prej ve Slovinsku někde na UCI 1.1, Kapr má na Svojších manželku, odjíždí nám nějací dva vrchaři, necháváme je být, šmrdláme 39/21, kecačka, super, třeba zůstanu v téhle skupince! Petrovi házím flašku, ať mi ji dolije, super! Ve ¾ stoupání se přiřítí Robert group se SOSáky. Je nás asi 15, nahoře lehce přitvrdím muziku na 160-165tepů, občas dám i 39/23, horizont k prémii ale 53/21, čapnu bidon od Petra a mažeme k bufetu, kde k mému údivu všici staví! Super, šátečky + rohlík do dresu, vymočit se a v družném rozhovoru dál, už bez Kolokrámníků, kteří to zabalili a nejspíš zalezli do doprovodného kombíku. Super, že jsou tady docela normální lidi - jede se v klidu, kecáme. Je nějakých 12C, fouká studeně, naštěstí neprší! Vystoupáme k Churáňovu a za penzionem Katky Neumannové jeden z CFC Kladno bere levou serpentínu rovně a vydá se prozkoumat, jestli rostou houby. Nejlepší sjezdař je Robert Kleinerem a ve Zdíkově nenápadně odjíždí. Asi zjistil, že jedem málo wattů a přestalo ho to bavit. Máme za sebou polovinu trati, říkám si – ať je prdel, jdu po něm a za povzbuzování Petra s Terez ho docvaknu. Ohlídnu se, za mým pláštěm je Kapr. Přece si nemůže nechat odjet soupeře, že jo. Ostatní rezignují. Robert roztáčí svoje Zippy, když jde ze sedla, tak mě to kurevsky bolí i na mých „spacích“ 155tepech. Kapr si taky dává, moc červeňákovi z BMC nestřídáme, teprve když drobet povolí. Sjíždíme jednoho týpka, ale moc dlouho se neudrží. Kopec nemá konce, občas už zvažuji, že si vystoupím, ale nějak se kousnu a jsem s nima! Nové Hutě, furt umírám, je kosa, dám endurošneka a snažím se tahat aspoň ve stoupání, prim hraje jednoznačně Robert.
  Kvilda, když si Robert stoupne, tak máme co dělat, Kapr si evidentně taky dává, ve sjezdech se na špici moc nevyskytuji, protože jenom brzdím oba rakeťáky. Jelikož se teplota pohybuje pořád okolo 11C a lehce fouká, tak slušně mrzneme. Pořád se to nechá, ale do cíle je hodně daleko! Spadáme do Srní, na bufetu vidím známou tekutinu v kelímku – to je rum? Jo. Exnu ho do sebe – taky dobrý, zamumlám a vezmu si šátečky + rohlíky. Kapr tu má manželku, Robertovi se od doprovodu nepodařilo vzít pití, tak staví se mnou. Pak chviličku počkáme na Kapra a zas valíme. Já hnedka rozdejchám rum v brdkách „na velkou“. Prášilské kostky, fuj hnus, přežívám s úplně vyklepanýma chodidlama. Hák nás borec s Pinarello Dogma a elektronickou Durou. Naštěstí v hupu odpad a my valili ve trojce zas dál. Je mi čím dál tím větší zima, tepy se drží povážlivě nízko. Sice mi nedochází, ale stává se ze mě takovej línější dízl. Na Nových hutích už mrholí, 11C, fouká proti, docela rychta. Robert si dává Colu, snažím se v rámci možností tahat a jednou už musím shodit na malou, páč ten brdek byl ňáko větší. Čekám, že by tu mohl stát tatík, ale nic, asi zůstal v Klatovech. Opatrně sjedu do Rudy, Robert se to snažil roztočit, ale my jsme na jeho tempo neměli. Špičák, jen ať tu nezůstanu! Dám si Princezku, mrholí, kosa, v kopci do 150tepů, 39/21, 23 – naštěstí oba mí spolubojovníci na tom nejsou o nic lépe a ve třech točíme i poslední esíčko, kde je tatík a hlásí ztrátu 29minut. Vida, to není marný! Fičák do Nýrska s respektem, Robert to rozjíždí až dole. Já říkám, že se na mokru bojím a do kolotoče se nezapojuji. Odbočujeme doprava, leje fest, stoupáme k poslednímu bufetu, který projíždíme. Chci se zahřát, tak jedu kopec ze sedla v rámci možností a chvilku odpárávám Kapra i Roberta! Následuje vykřičníkový sjezd, jedeme fakt opatrně, snažím se brzdit v místech pod stromy, kde je sucho. Nebylo to až tak hrozné, šlo jet rychleji, ale přece se na 230km nezrakvím. Už čtu ceduli Běšiny 6km doleva. Jupí, jen kdyby nás regulovčíci nehnali doprava … To už čekám, že trať bude delší než 253km. Leje, klendra i tady dole pod Šumavou. Podle Astralova popisu chybí ještě jeden kopec, to potěš. V táhlém stoupání najednou odpadá Robert, na což mě upozorňuje až Kapr. Co teď? Jedeme relativně v klidu, já tepu 130 a v lijáku se mi nechce zrovna uměle prodlužovat nutnou dobu na trati. Robert by si určitě zasloužil dojet s námi a první z nás, ale cyklistika je krutá, bohužel odpadl na poslední brdku. Kapr nevypadá úplně nejlíp a říká, že mi nemůže odpovídat. To já bych si i pokecal, na 130-145tepů mi to jde dobře. Už se mi nechce ani pít, vidím se v cíli, ale je tady ještě asi 100m dlouhý hup, kde jedeme 11km/h ze sedla. Kapr chytil pár metrů díru, projíždíme čipovou kontrolou a já na něj počkám. Chce stáhnout vláček asi z krátké, ale nejde to, i když dře 53/11,12. Já mám díru, bojím se, on na mě kolegiálně čeká. Dík, ale v háku, když mi stříká všechen ten bordel ze silnice do držky to žádná výhra není. Fouká bok/do zad, takže to aspoň odsejpá. Občas prostřídám. Cedule cíl 5km, jsem fakt na hraně se silami, zmrzlej, voda mě doráží. Klatovy, kulaťák, hlavně nespadnout. Poslední kilák, gratulujeme si k absolvování Krále a domlouváme se na společném průjezdu – 8hod 16minut 13sec. Jdu močit, pak se převlíkám, beru bundu a odeberu se do jídelny. Klepu se zimou, bosé nohy v sandálech + šortky a promočená bunda moc nehřejou. Mám co dělat, abych se trefil lžící do huby a snědl rizoto. Birella vezmu tátovi, studené pití fakt nechci. Vzhledem k počasí hnedka mizíme. V autě zatopit a v neutuchajícím lijáku dom. 23.místo je moje nejlepší umístění, to bych před startem fakt nečekal, maximální spokojenost! Tepový průběh je fakt zvláštní a jasně dokazuje, že měřit tep je strašně nepřesné! Garmin - KŠ 2011

  
  
  
• Mišutka – Královské završení jednoho velkého snu
  
  

  Na Krále Šumavy jsem začal myslet ihned poté, co jsem se probral z klinické smrti na Krušnotonu. Myslel jsem na něj tak moc, že se mi o něm i zdálo. Po jednom docela hrůzostrašném snu přemlouvám otce ať mi dělá doprovod a do kufru dá i celé rezervní kolo.
  
  V pátek kolem třetí vyzvedávám Lemonda a výlet začíná. Po prezentaci do Beránka ubytovat. Stále stejná zahulená putyka a poté co jsem viděl místního kuchaře, který se s hygienou moc nekamarádí jdeme s Lemondem radši večeřet do jedné restaurace poblíž náměstí. Na pokoji s Lemondem a Kolíkáčem můžeme trsat při šlágrech našeho mládí až do tří do rána, ale nějak nemáme náladu.
  
  Sobota 5:15 budík natažen zbytečně, nespal jsem. Radost mi alespoň dělá, že nemám problém s primární ani sekundární potřebou. Není kam spěchat máme první vlnu.
  
  Start, mám zařazeno 52x11 a letím směr kruhák, před ním jsem na celkové bedně ale následné tsunamy mě posílá do propadliště ději:DD. Rozhlédnu se a vidím kolem sebe Kolíkáče, Olina a Léňu. Při jedné odbočce v pravo záhlédnu na čele Diabla. Tak on to myslel vážně, když mi večer na tiskovce vyhrožoval, že mě vyštípe z desítky celkového pořadí ))" width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" /> Za Tržkem se jede docela v klidu, který naruší jen pád Kapra, který ovšem hned hlásí, že je OK. Stoupání na Maloničák peloton trhá. Posouvám se sice vpřed, ale na čelo nemám. Předjíždím dost borců včetně jednoho sexy zadečku Lenky Sýkorové, která už má tradičně stehna pěkně nafoukaný ))" width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" /> No nebylo by špatné ji konečně porazit. Formuje se nová grupa, kde je i Kolíkáč, Olin Léňa. Zamyšl v pohodě přelítnem a po svižném úseku přes Sušici jsme před bonbonkem dnešního závodu - Šimánov. Slyšel jsem o něm dost legend, tak jsem se na něj poctivě připravoval. Na černolické časovce jsem zkusil převod 52x11 a jdu do toho znovu ))" width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" /> Bohůžel, asi jsem špatně trénoval a musím hodně rychle zjistit, jak se přehazuje na malou ))" width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" /> Zde si uvědomuji, jak důležité bylo jet na Strejdovu kazetu s 29 na Krušnotonu. Jedu 39x25 a mám pocit, že tu roztavím kliky i střed. Naštěstí je to krátky a můžeme pokračovat k Javorníku. Zde pod kopcem Kolíkáč hlásí defekt. Chvílí váhám jestli zastavit, ale když vidím, že zastavuje Léňa, tak s Olinem odjíždíme. Věřím, že nás dojedou, protože to jsou borci a já se cítím už docela špatně. Javorník se mi jede nejhůře, zde se náš balík se redukuje na balíček o šesti kouskách. Další kopec na Zhůří se jede už lépe, ale postrádám v bidonech jakoukoliv tekutinu. Doufám, že otec nebude stát na vrcholu ale už ve Svojši. Po sedmy kilometrech už ze zoufalství beru do ruky telefon a volám, kde je. Na vrcholu, odpovídá.Do pr....No nic ohlednu se za sebe a zjištuji, že jsem během hovoru poodjel čtyřem a velmi rychle sjíždím i Olina. Trošku nechápu ceduly, která značí vrchařskou premii 1 km, když se silnice narovnala a v pohodě tahám velkou. Konečně plné bidony, beru rovnou dva. Olin staví na bufetu, tak zvolním a čekám. Zbylé čtyři nevidím. Do Zdíkova mám docela krizi, chce se mi spát a nebýt Olina, který mě svýma hláškáma drží ve střehu, tak jsem fakt usnul. Po přejetí koberce je čtyřka zpět. No Kolíkáč s Léňou tu ještě nejsou. Docela se pravidelně střídáme, ale mě to nějak neutíká. Stále chybí 90 km do cíle. Před Modravou se kolem nás prožene čtyčka z dvoustovky a pak dlouho nikdo. Až na Kvildě další čtyři a jeden z KC Brno hlásí, že Kolíkáč je asi minutu za námi. Super tam bude i Léňa a jen doufám, že na zádech nepřivezou i Lenku Sýkorovou ))" width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" /> Před Kvildou jsem natankoval plný bidon, tak na bufetu v Srní nestavím a zvolna pokračuji. No a po několika kilometrech se ozve. Nááázdar bejci ))" width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" /> Kolíkáč je tu, zrovna když polykám horalku. Stále ovšem nevidím Léňu. Nakonec Kolíkáč oznamuje, že nechal Léňu prošitého někde ve Zdíkově. Škoda, ale máme tu dva borce z KC Brno a jeden z nich slušně tahá. Blížíme se k dalšímu vyznámnému bodu na trati - Prašilské kostky. Po nějakých kostach už jedu, ale není to nic hrozného a za obcí pohoda, takže se domnívám, že už je mám za sebou. No to bylo keců. Hákuji dvojiku z Brna, jedu kolem 45 km/h, když v tom. Bůůům. Ty wole, co to je skoro jsem padnul na hubu. Zbytek grupy mi ujíždí nejsem schopen na tomto povrchu reagovat. Naštěstí po tomto šílenství je brdek a grupu zase docvaknu. Kontroluji kolo a už letíme do Železné Rudy. Stoupání na Špičák mi z této strany přijde lehčí, na vrcholu otec, beru čokoládu a začíná peklo. Sjezd dolů ve slejváku a zimě. Když jsme konečně na rovině, je docela problém prochladnutá kolena zase rozhejbat. Následuje brdek do Blaty a zase sjezd. V obci Opálka se těsně vyhnu protijedoucímu autu. Loktem trefuji jeho zpětné zrcátko. Už ani nevím jestli se klepu zimou nebo stresem. Poslední brdek, jsem mrtvý muž. Za vesnicí se to opět zvedne, zakleju. Naštěstí je to krátky a po ostré levé vidím kužely, koberec a hlavně silnici E53, což je hlavní tah na Klatovy. Na posledních cca 30 metrech zaberu a řvu jak hladový lev. Zrovna jede grupa ze 165. Jeden borec mě hecuje, že je háknem. Jsem v euforii, takže nemám problém. Po chvilce je máme, řadím se na konce balíku a regeneruji. Otočím se jestli tu někde je Kolíkáč s Olinem, ovšem přes doprovodné auta nikoho nevidím. Poprvé si říkám, že to asi i dnes dokážu. Hlavou mi letí největší krize ze všech maratonu. Rychle se ovšem vracim do reality. Říkam si hovado, ještě nemáš vyhráno, ale pojď si těch posledních několik kiláku užít. Posouvám se dopředu, stačím pozdravit Frantu Kozla a už jsem na špici a roztáčím slušné tempo. Jsem na špici asi dva kiláky, pak zvolním. A už jsme v Klatovech. Nejdříve doleva, pak zase doprava. Odjíždíme ve třech. Jeden z KC Brno a druhý z nějakého Rotoru. Ten to hecuje. Vím, že budou ještě dva kruháky a nemám zájem se na nich smotat, tak hranu nejedu. Následuje odbočka vlevo a pak vpravo a je tu cílová rovinka. Brňák si vystupuje, ten druhý chce jít do spurtu. Tak mu udělám radost a jdu do toho s ním. Borec je prestižák a vůbec nečumí před sebe, kde v jeho stopě se plazí jeden borec z krátke. Radši zpomalím a uhnu, než abych se 20 metrů před cílem smotal. Je tu nádherné zapípání. Zastavuji na pravé straně, pokládám hlavu na řídítka a stále si opakuji \" já jsem to dokázal\" mám všech 7 maratonu v sezoně. Beru z bufetu jonťák a štípu se do tváře, stále nevěřím. Holčina z bufetu jen nevěřícně kouká. Je tu Kolíkáč s Olinem. Kolík jede rovnou na hotel, já vrátit čip. Ten mi z nohy musí sundat jedna holka z prezentace, protože se tak klepu, že to nezvládám. Vyděšená na mě zírá a ptá se jestli chci zavolat doktora ))" width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" /> Né to bude dobrý. Do jídelny nejdu a jedu na hotel. Chci se vyřvat, ale taky nechci vypadat za blázna. Stojím na červené před Družbou a už to nevydržím. JÁ JSEM TO DOKÁZAL!!!!
  
  
  Slavnostní vyhlášení je vyšperkované zlatem Ivčy a 5 flekem Kaprem. Gratulace velká. Uznání zaslouží ovšem všichni. Speciálně gratuluji čtyřce: Strejda, Laco, Diablo a Kolíkáč, za zvládnutí celé maratonské serie

  
  
  
• Mirek – Desátý silniční Král
  
  

  Po desáté na startu Krále (1x 160km, 9x 250km) Už po startu na hlavní silnici na Sušici se docela jede a stojí mně dost sil dostat se až úplně dopředu. Na odbočce na Chlístov se vlevo dělá místo a já tak mám možnost dostat se úplně na čelo a „tvořit závod“ Jak tak tedy chvíli blbneme ještě s Diablem za policejním autem a tvoříme ten závod, tak koukám na tepák a tam 181, bohužel akorát začíná stoupání na Chlístov. Jsem vpravo, fouká zprava, není se kam schovat a tak couvám balíkem dozadu. A jak tak couvám a couvám, tak nejednou koukám, že už balíkem necouvám a jedu sám Tak to mně před závodem nenapadalo ani v nejhorších scénářích. Čekal jsem všechno, defekt, pád, ale že se budu pakovat už tady, tak to ani omylem.
  
  Dojíždí mně pár lidí, sjezd do Chlístova, tam balík 200m před námi a začíná další kopec na Tržek. Skupině odjíždím, občas někoho předjedu, ale nahoře jsem opět sám. Za myší dírou se tedy nechávám dojet skupinou za mnou a vezu se pod Velhartičák. V kopci zase odjíždím, nahoře ještě vidím balík a Kolíkáče na chvostu, sjezd kolem Velhartic solo, nikoho nevidím před sebou ani za sebou, to jsem tu niky nezažil. Na Zámyšl pak opět pár lidí předjíždím, sjezd zase sám a až pod kopcem mně dojíždí dvojice, zapojuju se do střídání a dojíždíme ještě jednoho. Na Hartmanice tedy točíme ve čtyřech, za Sušicí ale už pouze tři. Dlouho nás v úseku k Šimanovu točí kamera, tak se předvádíme a docela i v háku za autem Film Pro jedeme. Pak už je tu Šimanov. Stojka slušná, ale mně už nepřekvapí, nejedu tu prvně. Nahoře už jsme ale jenom dva s Honzou Smahou, třetí do party si údajně ustal na tom štěrku ve vesnici
  
  Další „brdek“ byl Javorník. Krásný hákový kopec, ve skupině to tu musí letět, ale bohužel to celé táhnu sám. Sjedeme dolů, pořád sami dva, jsem v depresi, čekám, že za mnou je to roztrhané na cucky a už nás nikdo nedojede ani my nikoho a budem to muset jet ve dvou až do cíle. Proto mně hodně překvapuje, že se za námi v dáli objevuje snad 25 členná grupa. Takže svěšujeme nohy, svačíme, šetříme síly a čekáme. Moc jsem si ale neodpočal a je tu Zhůří. 550m výškových nahoru. Tempa se ujímá skvěle jedoucí Tomáš Bartoš, jedu s ním, skupina se trhá a nahoře jsme jenom čtyři a tak dojíždíme na bufet na Horskou Kvildu. Ještě čekáme na pár lidí a jedeme ve zredukované setavě dál. Občas někdo odpadá a někoho dojíždíme, jede se vcelku slušné tempo a přes Kvildu, Modravu až na Srní se ani nic neděje. Na moment zastávka na bufetu a pokračujeme.
  
  Kostky za Prášilama zdolávám bez větších problémů, jedu to po krajnici v písečku, když tam zrovne je, je to tak lepší. Pak dojíždíme Lenku Sýkorovou, Hanku Doležalovou , Léňu a ještě jednoho a za počínajícího deště sjíždíme do Železné Rudy. V následném kopci na Špičák už toho ale začínám mít dost, leje už slušně a držet se skupiny už hodně bolí. Přežil jsem a jdeme do adrenalinového zážitku, do sjezdu k Nýrsku. Vepředu jede Lenka Sýkorová, leje pořádně a jí je to jedno, valí to z toho kopce neskutečně. Dole se s pár lidma zase sjíždíme, ale možná polovina skupiny včetně Hanky zůstala ve sjezdu za námi. Poslední bufet míjíme bez zastavení, je zima a to už bych se asi nerozjel. Předposlední kopec na Blata už je hodně na morál, hned dole chytám křeč do stehna, naštěstí jsem to rozhýbal, tempo jede parádně Léňa a já trpím. Ale uvisel jsem.
  
  Zase sjezd dolů v lijáku, zase vepředu exceluje Lenka, před jednou zatáčkou zbytečně moc přibržďuju a pod kopcem mám ztrátu ještě s jedním asi 10s na skupinu. Ta ale letí, bohužel zásluhou Léni, ten se hlavně stará o tempo, v tu chvíli ho nenávidím a v duchu mu dávám nepěkná jména ,ve Strážově už na chvíli rezignuju, ale po dvou kilometrech se ještě s kolegou zpátky přisáváme zpět, bohužel zrovna na začátku posledního kopce. Opět chytám křeč do stehna, ale jízdou ve stoje ji zaháním a modlím se, abych uvisel, odpadnout tady, to by hodně mrzelo. Vydržel jsem se štěstím a tak v sedmi lidech se točíme a letíme do Klatov. Furt leje, silnice plná vody, jet v těsném háku je fakt zážitek. 17km to trvalo, ale jsme v Klatovech. Na spurta už nemám, jsem mrtvej a rád, že projíždím cílem.
  
  Drama ovšem nekončí. Jak slezu z kola, začínám se nekontrolovatelně třást zimou. To jsem nezažil, nemůžu ani jít, nasedám na kolo, 200m se ještě dopravuju k autu, klíče sice mám, ale suché oblečení ne. Jsme blbci, nic jsme si nevzali s tím, že to v cyklistickém dojedeme do kempu a až tam se vysprchujeme a převlíkneme. Takže beru deku co dáváme mezi kola, je od šmíru, ale to je mi úplně jedno. 15 minut stojím venku třesoucí se pod dekou neschopen rozebrat kolo a dát ho do auta, pak lezu do auta i já a další asi hodinu musím čekat na kluky. Zážitek, není ani síla dojít si do stánku pro čaj a klobásu. Kluci naštěstí dojíždí v čase 10:22, pak okamžitě do kempu, tam sprcha, káva, bábovka a hned bylo na světě krásně Zpátky do Klatov vrátit čipy, sníst gulášek a do kulturáku probrat Krále s ostatníma a popít trochu chmelového moku Vše se v dobré obrátilo. Ikdyž jsem v závěru závodu asi pětkrát končil kariéru, tak se do Klatov za rok určitě vrátíme.
  
  Co výsledek? 67.flíček nic moc (před rokem a před dvěma vždy 48.) ale průměr 28,5km/h celkem jde, jedině 2009 jsem jel o kilometr rychleji, to jsem ale vydržel 60km v balíku, ten úvod byl lehčí. Takže asi jsem zajel to, na co v součastnosti mám, žádný zázrak ale ani propadák.

  
  
  
• Kolíkáč – Je to tam!
  
  

  Král Šumavy, Mekka silniční hobby cyklistiky u nás, maratón maratónů, letos na vypečené trase, na které jen málokomu něco chybí. V Klatovech jsem se objevil poprvé v roce 2000 a od té doby si nedokáži začátek září, či konec srpna v posledních letech, představit jinak, než na startu pod Černou věží. Po desáté jsem se vydal na „dlouhýho Krále“ s ambicemi úspěšně doplnit sedmý zásek na pažbu 53x11 marathon cupu 2011.
  Po těch mnoha letech u mě vykrystalizoval čas kolem 9 hodin, když se dostanu pod něj, bývám spokojen. Letošní trasa, ale byla jedna z nejdelších v historii, většina účastníků naměřila 258km, ale to jsme zjistili až v cíli. Počasí je kapitola sama pro sebe, málokterý Král se jel za ideálních podmínek a nejinak tomu bylo i letos, v týdnu panovaly tropická vedra a na sobotu je v plánu příchod fronty, která přinese výrazné ochlazení a déšť. Teď bylo jen otázkou, kdy fronta dorazí na Šumavu, jestli již stihneme být v cíli.
  Páteční tiskovka ladí oranžové bojovníky a bojovnice do té správné fazóny, hotel Beránek nezklamal . Teplota na pokoji je stále tropická, navíc podpořena rockovým koncertem dole z restaurace a provoněna cigaretovým kouřem. Prostě skvělá předstartovní noc, málokdo něco naspal.
  V 5,30h. už do sebe peru povidlové buchtičky a dělám v přesném pořadí maratónské rituály. Teploměr za oknem ukazuje v 6,00h. 20 stupňů a tak všichni volíme variantu krátké-krátké, prostě věříme, že to nějak dopadne a třeba bude mít fronta zpoždění.
  Potichlé ranní klatovské náměstí a jeho dlažba je obrušována kufry odvážlivců, kteří se za chvíli vydají na nejdelší trasu, letos start oddělen od střední trasy, věřím v poklidný začátek a příjemné rozjetí. Stojíme v první řadě, zdravíme se s borci, se kterými jsme toho již hodně letos prožili, elektrizující atmosféra, je to prostě tady, Kráááál.
  Start, Mišutka vystartoval jako střela, kruhák proletíme a již se vepředu utvořila grupa asi 5 borců, já se nenechám vyprovokovat a jedu si svoje tempo, za chvíli už se valí přese mě další, jen se moc nepropadat, první magnety se docela letí, nájezd na Chlístov, no docela ze mě začíná kapat pot, jo takhle hned po ránu, to je slast ... Drtíme první ostrý brdek na Tržek, okolo mě Léňa, Olin, Mišutka, kousek přede mnou Jirus, jen přemýšlím, co Diablo a Míra Zbuzek byli hodně vepředu a že by to tam furt dokázali ustát? Prolítneme myší dírou pod železniční tratí a v tom vlevo před námi rána jako z děla, a do háje, někdo se válí po zemi, to vypadá na našeho Kapra, přibržďuji a ptám se, jestli je v pořádku, odvětí, snad jo ... no už se hrne zase ke kolu, které má zlověstně zalomená řídítka, ale to už drncáme po krátkých kostkách a blížíme se k Maloničáku. Je to dlouhá chvíle než nás Kapr začne předjíždět, ono se žádné pijánko nejede, průměr máme od startu 40km/h., před námi kolem 40-50 lidí a získáváme první díru, má cenu to sjíždět? Pot leje ze mě již neskutečně, mám v hlavě Krušnoton, kdy mě křeče poslaly hodně do kolen, to dnes nechci opakovat.
  A tak točím svoje tempo, oranžové trio grupy B je okolo mě, jen Jirus je ale bohužel pevně zabudován v čelním balíku. Vedle jede i Sýkorka se svým bráchou Milanem, který hlásí, že měl teploty a že jede jen výlet. Překuckali jsme horizont a řítíme se dolů a po chvíli se zakusujeme do dalšího stoupání na Zámyšl. A to už máme na dostřel kutálející se perly z čelního balíku, třeba takového Martina Černého z KC Brno či Michala Skopečka (Skopec) z Alltrainingu . A hned je veseleji, to jsou lidi, kteří jsou zárukou tempa a dobrého cílového času, Léňa má čas fotografovat a tvoří se okolo nás grupa, se kterou vydržíme až pod Javorník. Před Hartmanicemi nás ještě poškádlí duo Swaczyna-Dudek, které se vrací do čelního balíku, v Hartmanicích na návsi je překvapivě pitný bufet, Mišutka si samou radostí z toho poroučí k zemi, já raději objíždím bufet zprava a riskuji s pitím, musím vydržet na Horskou Kvildu, i když teplota je stále hodně vysoko.
  Před Sušicí ještě Skopec hecuje ke sjetí grupy před námi, která je prý nedaleko, ale moc se nejede, střídání hodně vázne. Za Sušicí první bufet, beru banán a začínám se těšit na Šimanov. Po Krušnotonu jsme zvědav, jestli mi ten obávaný kopec přidělá nějaké vrásky, vzpomínám jaký to byl strašák v prvních mých ročnících a nebo když byl na 200 km. No letos náš souboj proběhl v poklidu, jel jsem hodně úsporně a lehce, s obavami, aby se nedostavily někde pak časem krušnotonské křeče.
  Je to za námi, začíná se již trochu ochlazovat, sjíždíme do Nezdic a odbočujeme k Javorníku. Myšlenky o tom, jak se teď pojede, jak se to nadělí, přerušuje divný pocit z jízdy, koukám na zadní kolo, plášť při kontaktu s asfaltem ztrácí svůj tvar a ráfek se již málem pusinkuje s matičkou zemí. Defekt! No do prcky! Zařvu jak raněný býk, a se slzami v očích koukám, že se ke mně vrací Léňa. Ty woe, bejku ty musíš jet dál, žádný soucit, vždyť je to závod! Ale prý ne, že chce jet se mnou. Díky kámo, byla to velká chvíle letošního Krále a možná celé sezóny!
  Kupodivu jdu rychle na věc, ani se mi neklepou ruce, jen nabádám Léňu, ať stopuje doprovodná auta a prosí o velkou pumpu, to bude základ, jestli brzy vyrazíme dál. A hele první auto zastavuje a Robert Skřeček z KC Brno ochotně vyskakuje a nabízí své PSI. Díky, vřelé díky! Zdál se to být jako okamžik, i plášť šel rychle sundat a nandat, zabodlý kamínek v plášti jsem také našel a vytáhl, navíc pumpa od Roberta, ale ono to nakonec podle fotek bylo určitě dobrých 6-7 minut ztráty Ale to už se k nám blíží velká grupa vedená překvapivě Pavlisem z KC Brno, co ten tu dělá? Ale prý se pomalu rozjíždí ... a v té grupě je i Lenka Sýkorová, no tak ta je mi asi souzená, ale ne, bohužel po chvíli jízdy začíná sakrovat a zastavovat také s defektem
  Léňa se převtěluje v Padrnose, rozjíždí maximální tempo, které hodlám akceptovat a Javorník letíme. S námi Pavlis a ještě asi 3 borci, jinak je grupa rozprášena do malých částic, ten vrchol Javorníka stále přes 25km/h. to byl cyklistický balzám na moji píchlou duši, kterou jsem nechal pod Javorníkem. Díky Léňo! Do Kašperek točíme v 5 lidech, není to žádná úchvatná spolupráce, ale spíše jen přesun pod královský kopec, pod Zhůří, Svojše, Keply, nebo jak tomu říkáte . Slunce již navždy zalezlo, sjezdy jsou chladnější a hlavně jsou již vidět těžké mraky, které halí vrcholky Šumavy. Tak co fronto, kde nás dostihneš? Vydržíme aspoň do Srní?
  Teď ale není čas přemýšlet, Zhůří začalo a před námi jsou zase rozseti pěkně vybarvení jedinci. Jedním z nich je třeba starý známý Pavel Prchal a po chvíli i Martin Černý je náš. Pavlis totiž chytil slinu a moc se s tím nemaluje, a my jen hákujeme a hákujeme. Každou chvíli čekám, kdy se zjeví Olin či Mišutka, ale to mi ještě v tuto chvíli není souzeno. Obávané Zhůří mi letos připadá nějak až moc jetelné, ony ty krušnotonské nekonečné stojky člověka hodně vycvičily . A docela se jelo, podle stopek jsme se možná pod 30 minut dostali. Blíží se bufet na Horské Kvildě, zkouším si udělat náskok, bidony mám prázdné, já tam prostě musím zastavit. Pavlis a Martin mají doprovod, ti pojedou dál, bylo by škoda si je nechat odjet. Léňa a Pavel Prchal též zastavují, okolo nás se, jak jsme očekávali, prořítí brňáci+2 borci, rychle ještě banán a už začíná stíhací akce, kterou ještě přibrzdí jeden neschopně parkující řidič. Teď se gumuji již hlava nehlava, teplota je u 12 stupňů, obavy z křečí u mě pominuly a chci za každou cenu jet s Pavlisem a Martinem. Hůůů to je zase mazec, s Léňou a Pavlem se točíme v kolotoči a před sjezdem přes Churáňov jsme odměněni, jsme zpátky u nich, ale zadarmo to tedy nebylo.
  Letíme volným pádem do Zdíkova, docela dlouhý a prudký sjezd a znovu hybaj nahoru. A ono se to nezdá, teď se pojede hodně dlouho do kopce, přes Borovou Ladu a Kvildu až na nejvyšší bod trati před Filipovou Hutí. Pavlisovi chytly saze a mohutnými přískoky nám odjíždí, ale nevěřím, že by mohl sám takhle odjet a vydržet před námi. My jedeme setrvalé tempo, Léňa začíná vyzvídat, jestli je to už stoupání na Špičák, já se jen pousměji, no možná jsem měl zalhat a s Léňou bychom dojeli svorně do cíle, ale takhle mu ještě začnu říkat, co nás čeká a Léňovi se z toho nějak přitížilo, po chvíli již neslyším jeho orchestrion, které vydává jeho kolo. Néééé, Léňo, takhle jsme si to nepředstavoval, nechci Tě tady nechat, tolik dobrého si pro mě dnes udělal. Pere se to ve mně, furt věřím, že se Léňa zmátoří, že to je chvilková indispozice a za chvíli bude u nás. Stále držím formaci s Martinem + 1, Pavel Prchal tu již také není, a když se otočím, bohužel Léňa již není vidět
  Blíží se spojení tratí se střední, tady bude možná šance se svézt s nějakou rychle jedoucí grupou, proto Martina ještě hecuji, a hele vyplatilo se, chytli jsme skvělou skupinu, kde jsou např. Pavel Matoušek, Přéma Kuchař, Heiko Hefner. Po chvíli si dojíždíme i Pavlise a zvykáme si na rychlejší tempo, přes Borovou Ladu se promotáme a údolím okolo Vltavy směřujeme na Kvildu. Tak to by mohlo klapnout, aspoň do Srní se s nimi sklouznout, to bychom ještě mohli nabrat nějaké lidi. Ale Heiko po příjezdu televize začíná nastupovat a za ním se vydávají ostatní jeho soupeři ze střední, fouká pěkně proti, my z dlouhé se ani nepokoušíme o nějaké sjíždění, hmm tak to nám to moc dlouho nevydrželo . Po chvíli si sjíždíme osamoceného Přemka, docela se asi vyvětral, ale po chvíli se dal do kupy a zapojil se do spolupráce. Před Kvildou je docela hezky vidět serpentina nahoře, koukám tam, jestli pak se tam někdo nezjeví a stal by se pro nás magnetem, ale pusto a prázdno. A přituhuje, varianta krátké-krátké se stává značně nedostačující, sjezdy začínají být utrpení, navíc povrch silnice taky nepřidává optimismu. Ale nějak jsme se přepravili do Srní, jeden z grupy hlásí, že bude určitě stavět, já mám bidon ještě naplněn, díky klesající teplotě se už moc nepije, a navíc, když vidím za bufetem odjíždějícího Olina, je rozhodnuto, jen za jízdy banán do ruky a mažeme dál.
  Martin se zdá dostal do provozní teploty a v jeho háku se rychle přibližujeme k Olinovi a helééé on tam má vedle sebe i druhý orange zadek, je to Mišutka. Jen naoko je seřvu, jak mě chtěli zadupat do země, předjíždíme jednotlivce z krátké trasy a nabalujeme borce z dlouhé, ano poznávám je, to je ten základ grupy z pod Javorníka. Dvojitá soda v podobě prášilských kostek, hlavně ten druhý úsek se mi už nějak v paměti zidealizoval, je to opravdu hnus velebnosti . Ale nesmí se zaváhat, duo KC Brno stále jede v nejvyšších možných otáčkách, je potřeba se s nimi sklouznout i dál. A pohled na stopky jasně říká, jestli vše klapne, mohlo by i Bobkových 8:33,33 padnout.
  Překonali jsme Sklené, vzpomínám na Bigmiga a Honzu, jak jsme tam debužírovali na bufetu, dnes se tam jen válí mlha, no rychle pryč do teplejších končin. Sjezd do Železné Rudy nás ale znovu zchlazuje, fronta je nablízku, naštěstí je ale stále ještě sucho. Tak teď vydržet Špičák, ale dnes už bych neměl mít problémy, tempo skupiny mi vyhovuje, a tak si bez komplikací najíždím jako první do sjezdu ze Špičáku, no do sjezdu, ono se to tady ještě hezky houpe, než člověk najede nad Hojsovu Stráž, aby konečně mohl svěsit nohy. Bohužel moc jsme nespolupracovali, první dešťové kapky nás trochu rozhodily, každý je uzavřen ve své ulitě s myšlenkami na cíl.
  Sedmý zářez na pažbě se nezadržitelně blíží, ale to by nebyl Král, aby si pro nás nepřichystal nějakou lahůdku. Bohužel fronta je tu a ledová voda se valí z nebe, není úniku, silnice se proměnila v řečiště divoké řeky, navíc ve sjezdu, kde se brzdy proměnily v nefunkční nástroj. Vzdal jsem nějaký souboj s časem či se soupeři, teď bojuji jen s přírodou, prostě to zdárně přežít a dopravit se do cíle. Pro jistotu vlastně brzdím permanentně, chytám díru na grupu, sjezd je to nekonečný, tady se za sucha lítá přes 80km/h. Nýrská přehrada vlevo a já se pokouším roztočit promrzlé nohy, probůh, to snad ani nejsou moje nohy, vůbec je necítím, jako kdybych je měl odněkud z lyžárny a sklepával z nich led a sníh. Grupa poodjetá, ale oční kontakt přes zamlžené brýle tam je, musím, musím se k nim zase přisát. Do toho auta, které nahazují další a další přívaly vody, jen díky zimě je člověk schopen točit nohama, prostě se musí nějak zahřát, jinak by umrzl.
  Podařilo se, jsem zpět, před Nýrskem odbočujeme doprava a vjíždíme na trasu, kde jsem ještě nikdy nejel. Vůbec netuším, co nás čeká, jen vím, že by tu měl být někde bufet. V žaludku mi podivně kloktá, chtělo by to nějaký banán či rohlík, ale zastavovat se nebude, to je jasné, no zkusím ten banán za jízdy. Ale jaké je překvapení, když na bufetu se krčí obsluha pod deštníky a na mé výzvy: „Banán, banán“ vůbec nereagují. Do háje
  Trochu mě to i zdravě naštve, a vztek si vylévám do pedálů a dál hákuji duo z KC Brno. V kopci na Blata se zdá, že jsme i zbytku grupy poodskočili, ale je to jen chvilková situace a po nebezpečném sjezdu u Strážova nás zase mají, déšť neustává, silnice stále naplněna vodou, trefit teď díru je s námi ámen. A přichází poslední stoupání, tudy vedl Král v protisměru, stoupáme vesničkou Březí na hlavní tah do Klatov. Začínám cítit přicházející energetickou krizi, ještě s potížemi lovím z kapsy gel a cucám poslední zbytky do sebe, trochu jsem se zapomněl vzadu, za mnou je ještě Pavlis laborující s pláštěnkou. Přichází stojka na hlavní i s čipovou kontrolou a spojením všech tras, tak teď to jen vyjet a nahoře se poskládat a dovalit to do Klatov.
  Ale všechno je jinak! Velká část naší grupy, co byla přede mnou, se přicucla na hlavní silnici do rychle jedoucí skupiny a my snad máme smolíčka . Jsme sice nakonec ve 4 lidech včetně Olina, Pavlis ještě zůstal za námi, ale i přes veškerou snahu nejsme schopni roztočit takové tempo, abychom si sjeli Mišutku, Martina a spol. Tak to vypadám jako pěkný hlupák, takhle si to nechat ujet .
  Sprchujeme se navzájem, naštěstí se již trochu oteplilo, ale ani blížící se cílový koberec nebudou pro mě tím pravým cílem, jsem rozhodnut nezastavovat a okamžitě pokračovat směr Beránek do vařící sprchy, tam bude můj opravdový cíl letošního Krále. S Olinem v objetí projíždíme žlutou bránou, a hele ono to mělo nakonec 258km, a navíc ten závěrečný déšť od Špičáku, to musíme být za čas 8:48 docela rádi. Jen ten Jirus, Honzis či Venca Cafourek nám nemuseli dát málem 30 minut ... no gratulace pánové!
  Stojím pod vařící sprchou v Beránku a řvu: „Je to tam!“ jako bych nevěřil, že je to za mnou, že již nemusím šlapat, že jsem dojel v pořádku do cíle.
  Vytahuji svoji medvědobijku a čepelí tesáku tam dělám sedmý zářez. Je to tam! Díky všem, se kterými jsem mohl letošní 53x11 sérii prožít, jak při závodě či v zákulisí.

  
  
  
• Kocot – Takhle jsem to viděl já
  
  

  Na první závod sezóny přijíždí všichni s jistým očekáváním, protože první maraton může hodně napovědět. Moje očekávání nejsou zas tak velká. Loni jsem jel na Mamutovi jen krátkou trasu. Byly to pro mě velmi těžké okamžiky, okamžiky tápání a bolesti. Takže letos přijíždím na tenhle závod plný pokory, se snahou podat soustředěný výkon a pokusit se tentokrát zdolat dlouhou trasu v solidním čase. K tomu se mi snaží dopomoci hlavně Pedro a Strejda. Od začátku se mi nejede moc dobře, Strejdův start je na mě moc rychlý. Ale časem to postartovní bláznění ustane a jede se plynulé maratonské tempo, které udává hlavně Pedro. Zhruba uprostřed závodu mám jednu menší krizi, ale ustojím to. Poslední hodinu prší ... . Nedělá mi to velký problém, jen těsně před cílem v lijáku nějak nezaregistrujeme, že našemu tempu nestačil Strejda, který do cíle dojede pár vteřin za námi.
  Večer v hospodě jsem spíš zamyšlený než veselý. Vím, že se mi jelo dobře a dosažený čas byl na moje poměry opravdu slušný, ale rozhodně to nebudu přeceňovat. Je přede mnou ještě dlouhá cesta a tohle je jenom její začátek. Tahle rovnice obsahuje hodně proměnných, může se toho hodně posrat, hlavně zdraví, a proto si často opakuji, že předem není nic vyhráno a jen pokorný muž obstojí. Pedro a Strejda mi dnes opravdu moc pomohli, ale příště už takové štěstí mít nemusím.
  Sudety Strejda označoval za lehký závod. Já ale říkám, že žádný z maratonů v sérii není lehký. Na moje slova došlo poměrně rychle. V úterý před Sudetama mě bolí v krku a cítím se zesláblý. Viróza ... . Jsem z toho zoufalý. V zoufalství si kupuji láhev pálenky a snažím se bacila vypálit. Překvapivě to pomáhá, krk se lepší, ale nohy jsou malátné a slabé. V pátek přijíždím ke Quitovi a v sobotu jdeme na kolo, pak na oběd a potom do Teplic. Nevím jestli to zvládnu, necítím se dobře. Odvahu mi dodáva jen blízký přítel Quit a moje víra. Ne víra ve své schopnosti, ale taková, kterou vy ve vašem nejateičtějším státě na světě nikdy nepochopíte.
  V noci spíme celých 9 hodin. Na startu potkáváme Strejdu a toho „kluka v zelených šortkách“ . Quit využívá možnost rozjet se na letošní sezónu spolu se skupinou A a odvádí pro nás parádní práci. Dopouštím se sice jedné taktické chyby, ale Quit a potom i Strejda s „tím klukem“ na mě čekají a zbytek závodu už jedu v pohodě. Odolov mi nedělá problém, na předposledním kopci - Závoře „ten kluk“ našemu tempu nestačí, takže pod Bišík najíždíme ve třech a po první zatáčce stoupání padá rozhodnutí, že do cíle dojedeme rukou společnou a nerozdílnou.
  Tentokrát jsem měl zase obrovské štěstí na okolnosti a přátele. Organismus se zřejmě sám začal připravovat na náročný výkon, a proto mi nedovolil před závodem dělat cokoli, co by mě zbytečně připravilo o síly. Příště už ale takové štěstí mít nemusím, a aby jsem dokázal dokončit další maratony, budu se muset prezentovat hlavné soustředěným výkonem a nezapomínat na to,že žádný závod není lehký.
  Před Rampušákem se znova necítím dobře. V hlavě mám vzpomínky na rok 2006, kdy jsem Rampa nedojel, ale taky na rok 2008, kdy jsem zabloudil, a přestože jsem se cítil velmi dobře, výsledek byl ubohý. V roce 2010 mi Strejda ujel a já ho 2 hodiny naháněl.
  Před startem jsem hodně nervózní. Tentokrát tady mám jen Strejdu, Pedro ani Quit tu nejsou a „tomu klukovi v zelených šortkách“ moc nedůvěřuji. Startuje se za hnusného počasí, 2 hodiny držíme pohromadě docela schopnou skupinku. Potom ale přišly technické problémy a dál už jedeme jen v pěti. Yetti dnes ale nemá svůj den, další člen dělá kraviny , v kopcích ujíždí a trhá tempo. Nemohu se dostat do pohody. Od Králíků mám „silnou hodinku“ a pod Zborovem už toho mám plné zuby a ze skupiny, ve které se dnes opravdu necítím dobře, odjíždím. Vzhledem k čelnímu větru mě ale pod posledním kopcem dojedou. Poslední kopec je dobrá kokotina ... . Stojka, pak další a pořád to nemá konce ... . Moje morálka je u konce, rezignuji, a ostatní mizí v dáli. Jedině Strejda tam přece jen nakonec se mnou zůstává. Je na mě evidentně naštvaný. Má svoje důvody, to já dnes pro svoje jednání také. Třetí závod série tedy po jistých problémech také dojedeme. Nemám však důvody k optimismu. Dopustil jsem se chyb, byl jsem dost nesoustředěný a neměl jsem vnitřní klid.
  Jestli chci zvládnout i nejobávanější Beskyd, můj výkon bude muset být o hodně lepší.
  V týdnu před Beskydem jsem na dně. Bolí mě břicho, mám hrozné křeče, nemohu spát a mám studený pot. Do Frenštátu nás s Pedrem bere bratranec Jano, Šlapkám známý například ze soustředění na Moravě. Večer v hospodě nemám moc chuť ani na jídlo, ani do hovoru. Jsem ponořen do svých myšlenek a před očima se mi vynořují obrazce z minulosti. Rok 2007, posledních 8 km si vůbec nepamatuji, jsem v komatu a v cíli ležím na zemi a nevím o sobě. Rok 2009, po přepáleném začátku s Míšou jedu od Pusteven krokem a na trati Beskyda strávím v bolestech téméř 9 hodin. Rok 2010, v nesnesitelném horku na Kasárnách nasedám do sběráku ... .
  Z myšlenek mě vytrhne hlasitá diskuse kolegů. Vidím, že někteří jsou z mého stavu znechuceni, nebo mě prostě nechápou. Raději tedy odcházím z hospody dřív a do svých myšlenek se ponořuju zase v posteli. Nechci toho přece tak moc. Chci jen mít pocit, že za něco stojím! Zažil jsem v životé tolik bolesti, strachu, zklamání a beznaděje. Mám snad právo na chvilku nespoutané radosti! Vím, že jsou na tom někteří lidé mnohem hůře než já. Tak se nebudu litovat, nebudu si stěžovat, prostě si to svoje přetrpím.
  Ráno nevím jestli mám vůbec odstartovat. Sedím na schodech, hlava v dlaních a můj pocit beznaděje nelze skrývat. Vystartuji a točím nohama. A nohy se točí, točí se překvapivě lehce. Strejda, Kamion a bezvadný Pedro pořád blízko mě. Pan Polnar starší mě před vrcholem jednoho brdku předjede a ve sjezdu hodí vlnu jak tsunami a prudce zabrzdí. Jen všech mých 18 let zkušeností zabránilo fatální srážce! Pan Polnar jede bezohledně. Hází vlny, vytlačuje spolujezdce, nečekaně brzdí a pak se rve hlava nehlava celou skupinou. No co, kašlu na něj, je to sice smutné, že člověk v jeho věku tak hnusně ohrožuje bezpečnost a zdraví ostatních, ale nehodlám se tím zabývat, musím se soustředit na svůj výkon. Ale v dalším kopečku se do mě pan Polnar začne navážet za to, jak mluvím se Šnekem a to je už na mě moc! Nejenže ohrožuje jiné, ale ještě se bude srát do něčeho, po čem mu nic není! Nadávám mu do šulínů, čuráků a kokotů, protože takto se chová jedině někdo, kdo si podobná jména právem zaslouží. Párkrát pana Polnara ještě slovně osolím, až se do toho zamíchá pan Polnar mladší, ale já už na to seru! Udělal jsem si svůj obrázek, a teď už se budu soustředit jen a jen na závod a na svůj výkon. Díky Pedrovi pod Pustevnami stejně oba dotyčné pány opouštíme a naše spanilá jízda pokračuje přes Pustevny k Soláni, kde dojíždíme Yettiho, ale kvůli nešťastné shodě náhod ztrácíme do té doby bezvadně jedoucího Kamiona. Kamion je člověk, kterého jsem si moc oblíbil, a to hlavně proto, že klubovou příslušnost má nejenom na dresu, ale i ve svém srdci, což je mnohem důležitější. Na Kasárnách necháváme Yettiho, ten dnes členem skupiny A dobrovolně není, a začíná Pedrova parádní jízda! Přes Bumbálku proletíme, už ani nekoukám na tepy, jen věřím, že dnes se snad žádná krize neobjeví ... . Půl minuty na posledním bufetu a nekompromisně frčíme kolem přehrady. Přes Smrček jedu co to dá, ale kluci na mě přesto musí trochu čekat. Poslední úsek už je o totálním sebezapření a už je tu cíl! Poprvé v tomto roce projevuji emoce a zažívám opravdovou a nespoutanou radost! Nejobávanéjší závod roku je za mnou a v osobním rekordu! Do cíle dojede i Kamion a hned za čárou si dopřeje životadárné pivo. Bratranec Jano vyhrává hlavní cenu v tombole a neuvěřitelný den je tím zpečetěn.
  Večer v hospodě všem sděluji, že Diablo je taky pořádny kus kokota. To jen kdybyste to ještě nevěděli ... .
  Po Beskydu však musím krotit své vášně. Žádná předčasná radost, nebo předčasný pocit triumfu tu nemají místo. Jsem teprve v půli cesty a pořád je toho hodně, co se může náhle zvrtnout. V této rovnici je pořád ještě hodně proměnných. V mé mysly jsou úvahy o všech těch ranách, které někde hluboko ve své duši pořád nosím. Jsem vlastně otrokem svých ran. Protože ta všechna bolest, co uvnitř skrývám, mě nutí bojovat a jít za svým cílem. Nutí mě dávat si další a další cíle a nedovolí mi polevit v úsilí o zdolávání těchto pořád nových a nových met.
  Emoce musí stranou, blíží se Tatry tour. Strejda vyjádřil názor, že se jedná o absolutně nejlehčí závod celé série. Já si Strejdy moc vážím a respektuju ho. Vzhlížím k němu a moc rád se od něj učím. Ale tentokrát se na něj dívám velice vyčítavým a káravým pohledem! Žádný závod maratonské série není lehký! Každý z nich je těžký v něčem jiném! Tohle jsou Tatry, to jsou opravdové hory, tady se dosahují nadmořské výšky, jaké jinde v sérii nejsou. Já to tu znám!
  Chlapci z Prahy přijíždějí do Popradu v pátek odpoledne a Kolíkáč s Icemanem od chvíle co vystoupí z vlaku v jednom kuse melou jen o lahváčích. Lahváče k večeři, lahváče na bytě, lahváče do vlaku na cestu zpátky a samozřejmé lahváče po závodě. KOKOTI! No co už ... . Jsem vlastně velice rád, že je mohu hostit a strávit s nimi nějaký čas. Večerní výlet do Smokovce k prezentaci je obohacen i Kaprovou přítomností a já se začínám cítit alespoň trochu silný. Ráno před startem chčije! Chčije jako prase ... . Tak kamarádi, tohle jsou Tatry! Po startu se jede na Štrbské pleso a nahoře se několik lidí otáčí a tento „nejlehčí závod série“ vzdává ... . U Liptovského Mikuláše mám jisté problémy, a proto vypadávám ze skupiny. No ono ta skupina vlastně byla bez ladu a skladu, a jelo se mi tam opravdu špatně. Po chvilce dojíždím Pedra, který tu na mě čeká a pomáhá mi. Pedro v tomto ročníku série nemá vlastní ambice a své schopnosti dává tento malý-velký muž ve prospěch týmu. Strejda za chvíli také čeká a naše nerozbitná trojka už od této chvíle jede svoje. Iceman, který den před závodem brečel jak je na tom špatně, opouští skupinu A a hraje si na hrdinu. Hrdina, který zradí lidi co mu nabídli pomoc, přátelství a oddanou společnost ... . Takový hrdina si zaslouží padnout pořádné na držku! A jak se později ukázalo, na každého jednou dojde ... . My se ale musíme soustředit a ne soudit či filozofovat. Ve stoupání na Huty mám pocit, že na Strejdu jdou jisté potíže. To já je mám také. Bolí mě zub a vše nasvědčuje tomu, že prášek proti bolesti, který pokaždé pro případ nouze vozím v kapse, jsem tentokrát zapomněl. Budu tedy muset kromě náročné trati a zklamání z Icemanovy zrady zápasit i s bolestí zubů. Je mi dost na piču ... . Najednou ale čistě náhodou v kapse prášek proti bolesti přece nalézám, rychle ho cpu do sebe, a než dojedeme na Polskou stranu, je bolest zubu pryč. Teď už to bude dobré. Alespoň tedy pro mě. Strejda už má opravdové potíže. Déšť, nízká teplota a náročná trasa dělají své a tak domlouvám s Pedrem volnější tempo. Chvíli mám silné nutkání vykřiknout na Strejdu něco v tom smyslu : „ No, copak, copak? Nejlehčí závod serie není najednou až tak lehký?“, ale tohle prostě starému dobrému Igorovi neudělám. Šlapeme, držíme rovnoměrné tempo. V Zakopaném nás trápí neohleduplní řidiči, ale nějak to prokličkujeme a za Zakopaným se k nám přidává doprovodné vozidlo pořadatelů, ve kterém sedí můj dobrý kamarád Paľo, a od té chvíle se o nás stará a bezohledné řidiče drží od nás na dištanc. Ďakujeme Paľo! Paľo nám podává i vodu a banány, a tak víme, že na poslední občerstvovačce nemusíme zastavovat.
  Ale né! Co to vidím! Na Podspádech u kraje silnice Iceman s dojebaným kolem! No copak? Defekt? Neříkal jsi včera náhodou, že tvé nové pláště jsou perfektní a jsou k nezaplacení? Ano, jsou k nezaplacení! Za píčovinu co tam vozíš bych já opravdu nebyl ochoten zaplatit! Kdyby jel Iceman s námi, udělal bych vše pro to, abych mu pomohl závod dojet. Jako mechanik disponuji schopnostmi řešit i jakoby neřešitelné problémy, ale vzhledem k tomu, že Iceman se dnes projevil jako hnusná zmije a odporný krysohad, mu v duchu přeji jenom příjemnou cestu ve sběráku. I když si myslím, že ty jeho lahváče sběrák dnes asi nepoveze ... .
  Já, Pedro a Igor dojíždíme do cíle rukou společnou a nerozdílnou. Pedro pro nás udělal obrovskou práci a Strejda dostal lekci pokory. Iceman se vybarvil a taky dostal svoje. Víš Icemane, kdybys chtěl poradit ohledně kola, nebo někdy zase jet závod se mnou, moc rád ti poradím, pomohu, a budu po tvém boku. Ale jestli mě znova někdy takhle zklameš, bude to pro mě rána rovnou do srdce!
  Pražáci odjíždí nočním vlakem domů a já už myslím na nejbližší maraton v Krušných horách. Bude to už za týden a bude to neskutečně těžké. Asi nestihnu zregenerovat, asi to nezvládnu a nedokončím, ale alespoň se pokusím. A pořád do kola si opakuji: „Jen pokorný muž obstojí“!
  Volno v práci mám již od čtvrtka, přijíždím do Prahy a dostává se mi pohostinnosti, pomoci a přátelské asistence od Rainyho. V pátek vyjíždíme do Polabí. Tyhle vyjížďky do Polabí s Rainym mám moc rád a tak jako pokaždé, i dnes to bylo výborné. Trochu jsem protočil po Tatrách pořádně zdřevěnělé nohy a po dobrém obědě se loučím s Rainym a nasedám do auta ke Strejdovi. Cesta je klidná, debata se Strejdou příjemná a do Teplic přijíždíme v podstatě bez problémů. U prezentace se setkáváme s Mišutkou.
  Mišutka je kluk, který neobvykle rychle dokázal pochopit, jak moc důležitá je v cyklistice pokora. Je to člověk, který je na sebe moc přísný, a růst jeho cyklistické výkonnosti je letos obdivuhodný.
  Moc dobré ubytování, které máme vyzkoušené již od loňska, je i letos moc dobré. Tak ještě dobrou večeři v dobré hospůdce s dobrými kamarády a snad bude vše dobré ... . Spím dobře, zvládám i ranní vstávání, lehkou snídani a jde se na start. Vlastně nevím co mě čeká. Vlastně nevím jak je nevědomost sladká ... . Na startu pořadatel hlásí, že dlouhou trasu jede cca 80 lidí a já jen slyším, jak už každý najednou ví, kolik bodů bude mít do Superprestige. No jasně kokoti! Já ještě ani nevyjel a vy už víte kolik bodů budete mít v cíli ... .
  Od startu to jde jak na každém jiném maratonu, dávám si pozor na pitný režim, pravidelně jím, hlídám si tepovku, první strmý kopec nedělá větší potíže, ale já moc dobře vím, že se vše může rychle změnit. Teplota vzduchu pomalu stoupá, piji tedy víc. Sněžník ještě nějak jde. Nakléřov mě sere, protože když chci dodržovat tepy, musím jet pomaleji než spolujezdci. Další kopec už je na kokot, a na dalším kopci jsem definitivně v piči ... . Tyhle dlouhé a strmé stojky mě totálně dojebaly, nohy mám tvrdé a nejdou roztočit. Skupinka spolujezdců mi pomalu ujíždí a mně je jasné, že s nimi ujíždí i můj sen o maratonské sérii. No co se dá dělat ... . V roce 2009, kdy mi k dokončení celé série chyběl už jen malinký krůček a já to nedokázal, jsem si řekl, že to zkusím ještě jednou. Ještě jednou se na to budu připravovat. Ještě jednou se pokusím vyhnout všem chybám, soustředit se, jednoduše řečeno, ještě jednou se pokusím udělat vše co je v mých silách a zkusím absolvovat celou maratonskou sérii. Udělám vše co umím a jestli se to nepovede, neposeru se.
  Je mi jasné, že nastává okamžik, kdy je nutno si nalít čistého vína a přiznat si, že na tohle nemám. Život půjde dál a já se neposeru ... . Jsem připraven závod vzdát pro vyčerpání a s hrdostí říci, že jsem bojoval až do konce a nemám se za co stydět! Neposeru se! Ale asi se rozbrečím ... . Najednou mi je to moc líto. Nechci přece až tak moc. Netoužím po bednách, po vavřínech či slávě. Chci jen pocítit ten pocit, že za něco stojím, a že na něco mám. Vracím se myšlenkami zpátky k bolesti, utrpení a beznaději, kterou jsem poznal v plné „kráse“ a pořád si opakuji, že přece nechci až tak moc. Nebo snad ano? Je to snad zase moje pýcha a arogance, co mě dnes zničí a vezme mi můj sen?
  Igor na mě čeká. Strejdo jsem v piči ... , „nevadí,pojď!“ Kurva, teď když na mě Strejda počkal, když mu zase všichni ujeli jen proto, že zase jednou chce ze sraček tahat nějakou trosku, tak se kurva musím ještě pokusit zabojovat! Soustřeď se! Soustřeď se! Všechny myšlenky zaháním pryč a snažím se koncentrovat zbývající zbytky sil. Bolest je snad už nesnesitelná, kurva ale musím! Z úcty ke Strejdovi musím závod dokončit, i kdybych měl jít po čtyřech a kolo tahat v zubech za sebou. Strejdo Ty kreténe! Proč jsi mě tu nemoh nechat? Teď to bude 100 kilometrů nesnesitelné bolesti! Kurva! Ale né ... . Strejdo, jsem moc rád, že si mě tu nenechal, moc ti za to děkuji. S bolestí se porvu, znám ji moc dobře. Je to vlastně moje dlouholetá společnice. Vyndavám z kapes vše, co by mi mohlo alespoň nějak pomoci. Gely do sebe cpu 3, taky ty energetické tablety, leju do sebe ionťák. Alespoň ve sjezdech mi to dnes jede ... . Strejda ale v jedné zatáčce musí prudce brzdit a je tu defekt. Než ho opraví, využívám chvilku a oddechuji pár minut ve škarpě. Jede se mi o něco líp. V kopci z Litvínova mírně prší, což mám celkem rád. Bolesti trochu polevily a v tomhle mírnějším stoupání se mi jede dobře. Tenhle pocit mi však nevydrží až do cíle. Poslední 2 kopce jsou katastrofa. Nahoru jedu úžasnou rychlostí 3,6 km/h, ale na sklonku dne vidíme cíl ... . Klepu se vyčerpáním. Nedokáži se ani radovat, jen tiše děkuji Strejdovi.
  Po organizační stránce byl Krušnoton parádní. Křižovatky byly zabezpečeny i pro poslední skupiny, což já, jako jezdec často jezdící na chvostu závodu, moc oceňuji. Pořadatel tím vlastně dává najevo, že si váží každého účastníka. Takže po stránce organizační parádní. Ale tohle prostě není závod pro člověka, který má kolo jako hobby, jezdí po práci, najede 8000 km, neplatí si trenéra a nejezdí na Mallorku. Tohle je závod svým profilem jasně určen jezdcům, kteří patří do jiné kategorie než já.
  V noci po závodě spím jen málo. Vše mě bolí. Když usnu mám noční můry. Zdá se mi o zelených cedulkách s nápisem „příštích 10 Km 11%, nasledující kilometr 17%“. V mém snu se mě ty cedulky snaží zabít a já s nima nedokáži bojovat. Vzbudím se asi v 5 a už se ani nesnažím usnout. Strejda taky nespí. Dáme si čaj, snídani a pomalu se odebereme do Prahy. Jsem zase u Rainyho. Jsem na tom ale tak bídně, že nedokáži ani pořádně mluvit. Rád bych vyjel s Rainym na kolo, ale mám veliký problém i s chozením. Kulhám jak Žofré de Pejrak . Tak večer alespoň zajdeme na fotbal.
  Doma jsem v pondělí odpoledne a vše mě bolí. Hlavně levá noha bolí jak cip. Mezi Krušnotonem a Králem nemohu pořádné trénovat. Mám mizernou náladu a obrovský strach z Krále. Rok 2009, všechny dlouhé maratony série byly už za mnou, zbýval jenom Král. Ano Král je nejtěžší, ale já jsem na Krále perfektně připraven! Krále zajedu perfektně a tím bude završen můj výkon v maratonské sérii. Budu prvním Slovákem co projede kompletní maratonskou sérii 3x! Tenhle sen skončil na 155. kilometru Krále Šumavy v roce 2009, kdy jsem pro vyčerpání závod nedokončil. Zůstal jsem sedět na občerstvovačce v Hartmanicích a ani veškeré Pedrovy snahy dostat, dotáhnout či dotlačit mě do cíle nepomohly. Byl jsem krůček od největšího životního úspěchu a dojebal jsem to.
  Víkend před Králem je u mně Quit. Plánuju s ním jet na trénink do Tater, ale v noci je mi špatně, takže zatímco Pedro a Quit si užívají v Tatrách na kole, já jsem zase v posteli a je mi na kokot. Snažím se všem namluvit, že mi je špatně protože jsem snědl něco špatného nebo zkaženého, ale dobře vím, že to není pravda. Pravdou je, že mám starťák jak sviňa. To už je opravdu špatný stav ... . Vyjedu s Quitem na kolo alespoň v neděli, kdy je mi o něco lépe. Ve čtvrtek v noci cestujeme nočním vlakem do Prahy a z Prahy hned přípojem do Klatov. V Klatovech jsme kolem oběda a vítá nás opravdu letní počasí s teplotou přes 30°C. Ubytování máme v luxusním penziónku, nádherný veliký pokoj, spousta prostoru a komfortu. Pražáci jsou samozřejmě ubytováni jako každý rok v jakési zaplivané putice, kde se nedá hnout a do rána tam řve muzika. No jasně! Jen aby to korunu nestálo, že jo! S Pedrem si zajdem na oběd a pak na nákup. Hodinku si pospíme a vyjedeme na kolo. V tomhle vedru se necítím dobře. Vyřídíme prezentaci a večer se jde na „tiskovku“. Vzhledem k tomu, že my s Pedrem jsme dojeli z největší dálky, jsme tam samozřejmě první a na ostatní, kteří to mají ve srovnání s námi za rohem, musíme čekat. Pár lidí nakonec přijde, my s Pedrem máme už i po jídle, takže se s ostatníma jen zdvořile pozdravíme a jdeme do prdele. Nějak opravdu nemám náladu na konverzaci. A taky si ty prasata umím představit. Kolikáč, Diablo a Jestřáb budou jak utržení ze řetězu a věřím tomu, že i před takhle těžkým závodem zalehnou v jednu hodinu ráno. To my s Pedrem jsme už v devět na pokoji a v klidu relaxujeme. Oblečení, gely, nouzové nářadí máme dávno nachystané, čísla připnutá na dresech. Z předpovědi počasí víme, že se zítra citelné ochladí a něco spadne. Tím se nezabývám, bude jak bude ... . Stejně si myslím, že všechna ta únava z ostatních maratonů mi nedovolí dojet do cíle. Nevěřím si ani trochu. Jsem vyčerpán i duševně a nepředpokládám, že by se mi mohlo podařit udržet koncentraci a emoce na uzdě. Je mi víc než jasné, že Krále 2011 nedojedu. Pedrovi výslovně zakazuji aby se mi pokoušel jakkoli pomoci. Král je jeho nejoblíbenější závod a Pedro má dobrou formu. Chci a přeji mu, aby si závod vychutnal a nehodlám mu ho zkazit jako v roce 2009. Já udělám co bude v mých silách a závod vzdám pravděpodobně na občerstvovačce v Srní. Vyrovnávám se s tím bez problému. Jsem už z toho letos vyčerpaný a nějak na vše rezignuji. Usínám bez problému a spí se mi dobře. Ráno vstáváme v 5:30, spolu s Pedrem vtipkujeme, děláme si z toho prdel a v pokoji panuje pohoda. Je rok 2011, mám úspěšně za sebou všech 6 těžkých cyklomaratonů a zbývá už jen Král. Už je mi jedno jestli ho dojedu nebo ne. Jsem tu kvůli přátelům, jsem tu pro zážitky a s Pedrem si tenhle „víkend na horách“ docela užíváme. Pokusím se Strejdovi trochu potáhnout špicu, strávit s ním nějaký čas a užít si každý kilometr až do okamžiku, kdy závod zabalím. Taky doufám, že na startu bude i Kamion. Myslím, že jízda s ním bude znovu příjemná. Jsem vyrovnaný a ničeho se nebojím. Dnes bude krásný den a až mě sběrák doveze do cíle budu vidět přijíždět všechny Šlapky. Kolikáč bude určitě řvát a zvedat ruce. Diablo bude mít na rtech takový nevýrazný úsměv, ale jeho oči jistě prozradí velikou radost. Mišutka bude po dojetí cílem se svým výkonem určitě nespokojen. I kdyby dal dlouhýho za 5 hodin bude nespokojen. Oni budou mít celou maratonskou sérii, oni budou ti opravdoví hrdinové, kteří znovu posunou Šlapky mezi absolutní elitu maratonské série. To vše si v mysli představuji a už teď jsem na ně nesmírně hrdý. Strejda dle mě taky dojede. V tomhle chladu se mu nepojede zrovna nejlíp, ale určitě najde způsob, jak do toho cíle nakonec dojet. To všechno vidím a slyším do toho tóny nezaměnitelné a neoddělitelné skladby Crown and the ring.
  Startovní výstřel ukončí mé snění a spolu se Strejdou a Kamionem ukrajujeme první kilometry. Formuje se tu jakási skupina. Jsou tu jezdci co na kole jezdit umí a jsou tu samozřejmě i jelita, co jezdí systémem ujedu-počkám. To je samostatná kapitola cyklomaratonů a dnes nechám jelita jelitama. Nebudu na ně řvát, nebudu jim nadávat, nebudu je mlátit pumpičkou po přilbě, prostě mám v piči tyhle jelita. Na cca třicátem kilometru se odehráva pro mně nejdůležitéjší událost letošního Krále. Na horizontu zahlédnu čekajíciho Pedra. Vše mi je jasné . Pedro se rozhodl. Rozhodl se sám, ze své vůle, že nám na Králi pomůže. Cítim v sobě odpovědnost a cítím se provinile. Ale nic z toho mi teď nepomůže. Musím se koncentrovat na 100 % a když už se Pedro rozhodl jet s náma a vykašlal se na jakékoliv své vlastní ambice, musím dnes šlapat a udělat vše pro to, aby Pedrovo sebeobětování mělo smysl. Jsem rozhodnut. Jdu do toho! Moje nálada stoupá, odhodlání je veliké a Pedrovo tempo pravidelné a bezvadné. Přejíždíme takový i makový kopec, všechny ty Šimanovy, Javorníky a nevím co všechno ještě ... . Jde to dobře. Strejda má v kopcích jisté potíže, ale s Pedrem korigujeme tempo a nedělá nám problém pokaždé dojet zpátky do skupiny. Vše jde moc dobře až na Srní. Tam si uvědomuji, že tady měl dle původního plánu pro mě závod skončit, ale nic takového se dnes nestane. Za Srním nás Strejda žádá, abychom ho nechali, že on si pomalu dojede svým tempem a my ať jedeme. Tak na tohle zapomeň milánku! Rychlá porada s Pedrem a padá jasné rozhodnutí, jedeme pomaleji. Na Prášilech začína pršet ... . Jsem poměrně vyčerpán, je mi docela zima a ten déšť je opravdu studený. Přejezd kostek k tomu všemu způsobí mým nohám šok a krize je na světě. Poprosím Igora a Pedra, aby se tentokrát trochu zpomalilo kvůli mně. Cpu do sebe gely, banány a jsem si nějak jist, že tahle krize pomine. Je kosa jak sviňa a je mokro. Tak s Pedrem začínáme chcát rovnou do kalhot a neskutečně se tím bavíme. Nadávame si navzájem do sviní svinských, smradlavých, pochcaných. Neumíte si představit, jak ty kalhoty večer na pokoji smrděly! A taky tretry, protože jak jsme chcali, teklo nám to po nohách rovnou do treter! Strejdovi do smíchu opravdu není. Vidím že opravdu trpí, ale vím taky, že i kdyby ho Pedro měl táhnout za ruku a já tlačit za sedlo, tak dnes společne cíl uvidíme! Na Špičák se snažíme jet tak, aby jsme se alespoň trochu zahřáli, ale taky aby nás Strejda měl pořád na dohled. Ve sjezdu ze Špičáku necítím pravou ruku a nemohu řadit. Pedro to samé, a tak se zase máme čím bavit. Strejda sice náš optimizmus nesdílí, ale stále je tu s náma. Pedro se pokouší zmrzlou rukou vyndat z kapsy banán, ale vypadá u toho jak retardovaný. Já sice vyndám banán bez problému, ale nedokážu ho oloupat, tak ho žeru vcelku i se šlupkou a vypadám víc retardovaně než retardovaný. Následuje výbuch smíchu. Na poslední občerstvovačce Strejda stojí neobvykle dlouho, tak ho musím popohánět. Poslední kilometry jsou pomalé, ale s Pedrem si to užíváme. Kamion je někde před námi a jasně dokazuje, že Krále umí. Výjezd na hlavní klatovskou silnici . Vím, že budou ještě následovat okamžiky bolesti, beznaděje a smutku a vím taky, že to nebude dnes a ne na tomto závodě. Pár kilometrů před Klatovy se se smíchem znova vychčijeme za jízdy. Strejda říká, že vidí věžičku. A je tam, klatovská věž! Je to tady! Náhle mi něco sevře hrdlo a v očích mám slzy. Brečím dojetím a nedokážu se tomu ubránit. V tomhle dešti nikdo nic nepoznal, ale opravdu jsem brečel. Náš výsledný čas není tak špatný. Jsem psychicky zcela vyčerpán. Zvládnout tohle vše chtělo obrovskou koncentraci a zvládání emocí. Chtělo to odhodlání a především pokoru. S Pedrem se nedostavíme na vyhlášení, jsme oba unavení a raději budeme v klidu relaxovat na hotelu. V umyvadle přemáchneme kalhoty a jde se spát. Cesta zpátky domů je bezproblémová a já už ve vlaku začínám sepisovat slíbený report. Jaké to bylo ... . Bylo to vyčerpávajíci, vysilující, těžké, nekompromisní a úžasné! Mám za sebou kompletní maratonskou sérii už potřetí a jsem jenom druhým Slovákem co to dokázal.
  Ale cyklistika je kolektivní sport a já jsem si jist, že každý z nás je jenom tak silný, jak silný tým má u sebe. Já měl u sebe ten nejfantastičtější tým co si umím představit. Já jednotlivec bych bez pomoci přátel nedokázal vůbec nic! Je mi obrovskou ctí, že jsem jedním z vás a moc Vám všem děkuji.
  
  Velice jsem si přál skončit s cyklomaratonama v okamžiku, kdy budu při síle. Tak, aby si mě všichni pamatovali jako nezlomného bojovníka. Nechci se někde plácat jak polámaný pavouk. Teď je ta správná chvíle! Mám to za sebou a všechna ta tíha ze mně spadla. Jsem šťastný, že mohu mít pocit, že za něco stojím. Splnil jsem si to, a teď už nemusím myslet na další sezónu, už nemusím vše plánovat jen dle toho, kdy se jedou maratony. Už nemusím trávit hodiny a hodiny ve vlaku cestou na závody, nemusím se stresovat před startem a zabývat se myšlenkama jestli na to mám, nebo nemám. Nemusím zažívat bolest, nemusím někde moknout jak čurák a studovat profily nových tras. Nic z toho už teď nemusím.
  Nemusím, ale klidně můžu!

  
  
  
• D!ablo – Kral Sumavy ...
  
  

  ... sedemy schod

  
  
  
• Lenka – Ledový a krutý
  
  

  report