Akce Král Šumavy 2009

Akce Král Šumavy patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2009-08-29.

Nejdelší varianta má délku 252.00 km.

:: Propozice :: Profil :: Mapa :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Fotogalerie :: Foto a report Honzis :: Racergallery :: Foto Cancellara :: Foto JBR



Historie: 2000 :: 2001 :: 2002 :: 2003 :: 2004 :: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008

• Quit – Myšlenky trosky…
  
  

  Reporty po závodech píšu, když je na to čas, ale hlavně zpravidla, když mám pozávodní euforii a radost z dosaženého výsledku. Možná podvědomě si chci sepsat tu dobrou náladu do těch několika řádků, zakonzervovat si tím ty endorfiny, abych si je někdy v budoucnu mohl zase vzít, anebo je tím nabídnul někomu jinému (mě osobně už pár cizích reportů několikrát nakoplo…) Tentokrát dělám výjimku. Na letošního Krále bych raději zapomenul, ale to se nestane, a je to možná dobře… A tak mám nějak nutkání, abych o tomhle propadáku něco málo napsal, možná i z pocitu provinilosti, že po mnoha vydařených závodech jsem z nedostatku času nebo lenosti nenapsal nic…
  
  Král Šumavy je naprosto první cyklistický podnik, kterého jsem se ve své „kariéře“ zúčastnil. Zažil jsem na něm hodně bolesti, a kromě mé první účasti v roce 2005, kdy jsem odjel 200km jen tak z hecu a bez tréninku, jsem skončil vždy za svým očekáváním. Až napočtvrté, loni, když jsem se poprvé odhodlal na dlouhou, jsem na své možnosti zažil závod snů a v luxusní společnosti Icemana, Jestřába a Mlhoše jsem odjel výsledek, na který jsem byl pyšný. Možná jsem si začal myslet, že už vím jak na to, že to není tak nesnadné. Věřil jsem, že podobně to zajedu i letos.
  
  Víra je asi trochu málo… Odjet dobrý výsledek na Králi, „to není jako práce s buzolou, děti…“ Jenže… Svatba kamaráda se neodmítá a výlet na Lysou Horu s přáteli z Beskyd už zrušit taky nejde… Dobré nohy, které jsem měl na Tatry-Tour a o týden později na Panně tak nechávám bohužel 2 víkendy stát a snažím se to dohnat 6 dnů před Králem - v neděli večer 70km dlouhým švihem, kterého se dobré nohy už rozhodně neúčastnily… Ještě 2 volné vyjížďky a nějaké plavání to určitě spraví, v to jsem věřil asi tak do 30. km sobotního Krále…
  
  Přitom vše vypadalo dobře, v pátek s Gavošem okolo Benic jedu v pohodě, na druhý den ráno se mi vstává relativně příjemně, mám chuť k jídlu a snídám na své poměry netypicky hodně… Počasí na startu skvělé, i když tomu někteří nevěří, viďte pane Policisto… Tak tedy vyjedu s Gavošem, přestože on má formu trochu jinde než já, ale když to nepůjde, nablízku bude Jestřáb, kluci ze Záluží a popradský Lukáš. Chvilku to zkusím a uvidím. Pravda je, že nějaký vnitřní hlas mi celou dobu říkal, že by to mohlo být zlé, ale když do vás Kolíkáč tlačí, že je třeba vyjet svižně, je to jako by vám pořád dokola babička říkala, že si máte před jídlem umýt ruce…
  
  Profil prvních 80 km nové trasy je opravdu těžký. Prověřil mě dokonale. Brzy mi bylo jasné, že s Gavošem jet nemůžu, dle plánu jsem proto zvolnil a počkal si na další skupinku, kde byl Jestřáb. Ale v těch kopcích prostě nohy nejely jak jsem na ně letos zvyklý. I v Jestřábově grupě jsem byl jak na gumě, několikrát jsem smolně chytil díru a musel to sjíždět. Někde před Sv. Kateřinou mi ale nohy odešly úplně, najednou jsem vytuhl a na vrcholu brdku je skupina pryč. V té chvíli mi došlo, že dnes to nebude o závodění, ale bohužel jen o přežití. Tak za mnou je ještě několik záchran, snad se některé zachytím, pomyslel jsem si. V Nýrsku to byl Standa s Mírou, ale začalo stoupání na Špičák a já je neuvisel. Za chvíli tu byl Lukáš, ale ani jeho tempu jsem nestačil… Čas pod 10 hodin…?? Kamaráde, na ten už dnes zapomeň. Začal jsem se ptát sám sebe, udržím se vůbec někoho..? Je vůbec možné, abych to odjel celé sám…? Nemožnost zkrácení na střední mě začíná mrzet, zabalit to ale nechci, jedno DNF mi letos už stačí… Je ale těžké v tu chvíli udržet mysl pozitivní… Sen o dobrém výsledku se rozplynul..., místo toho se potápím pořád níž a to je přede mnou ještě víc než 160 děsivých kilometrů. Vzpomínal jsem na ruskou atletku Issinbajevu… Jak hořké to pro ni na letošním MS muselo být. Ale ona si hned za týden spravila chuť dalším svěťákem… To mě se asi nepodaří… Ale tak nějak mě myšlenky na ni nenechávaly sesednout z kola a hodit na to bobana… Někde před Špičákem mě předjel Srbovic modrý Ford Fusion… Tak Míša je na dohled, došlo mi. Při mé hlemýždí rychlosti nemělo smysl na ni čekat, na bufetu mě stejně předjede… Na tom bufetu mě ale čekalo jiné překvapení, Jestřáb…Vůbec jsem nechápal, proč na mě čeká, skoro jsem mu nadával, protože mi bylo líto, že si vystoupil ze své dobré pozice, aby čekal na mě. Bohužel netušil, jaká troska a s jakým odstupem přijede… Oba jsme byli už pěkně zmrzlí a Míša pořád nikde, tak jsme tedy vyjeli spolu. Evidentně jsem ho ale brzdil. Srbovic kolem nás pořád kroužili, což bylo jasné znamení, že nás Míša stahuje a pro mě bohužel i fakt, že neuvisím ani ji. Navrhoval jsem Jestřábovi, ať na ni počká a jede s ní, ale než jsme se dohodli, byla už u nás… V té době se mi trochu spravila nálada, objevil se i Jura po defektu, a tak jsme jeli společně. Kopec na Zámyšl nás zase docela roztrhal, Jestřáb zůstal s Jurou, já si držel své tempo a Míša v kopci ztratila. Po sjezdu jsem už ale zase viděl za sebou oranžovo. Maratonec Bigmig za sebou táhnul vláček, v němž si hověla Míša s Lenkou Bartošovou a náš hodný Strejda. Zase jsem měl trochu lepší náladu a pod Hartmanice bez problémů jedu s nimi, jen na dlouhou špici opravdu nemám, takže luxusní Bigmigovo strojové tempo platím jen krátkým pobytem na větru. S nimi by bylo fajn to dojet, napadlo mě, jenže musel jsem stavět na bufetu. Potřeboval jsem něco teplého do žaludku, chvílemi mi byla pěkná zima. A tak mě na bufetu bohužel skupina odjela.
  
  V klidu jsem si prohlídnul profil zbývající trasy a odhodlal se k dojezdu o samotě. Čekají mě 3 tuhé kopce a za nimi další bufet. V kopcích jsem přece jen Strejdovi a spol ujížděl, tak mě napadlo, že bych je do Klatov ještě mohl dojet. Je to takový nový cíl, který mě žene zpět do sedla a rovná mi mysl. Kašperk byl ještě ok. Dojel jsem dva borce. Na rovině mi to ale už vůbec nejelo, a tak mě znovu předjeli. Na Javorník jsem je měl před sebou, ale pak jsem dostal poslední smrtící ránu. Nechápu proč, šipka tam byla, to jsem pak zjistil… Ale jak už jsem byl prošitý a borci mi zmizeli v dohledu v zatáčce, pokračoval jsem v Javorníku rovně na Strašín, tak jak se jelo loni. Žádné odbočky tam ale nejsou, takže zjistit, že jedu blbě jsem podle chybějících značek mohl až na nějaké mini křižovatce, která už byla po dost dlouhém sjezdu.. Byl tam běžec s GPS a s jeho pomocí mi došlo, že jedu loňskou trasu… Mohl jsem pokračovat dál a střihnout to, ale měl jsem nějaký strach, abych nezabloudil úplně, tak jsem se raději začal vracet, totálně demoralizovaný… Navíc na kostkách, které tam jsou, jsem vyklepal bidon a ve sjezdu z Javorníka (už na trase) jsem ho ztratil… Samozřejmě ten plnější, ve druhém už bylo jen tak deci vody… Pak mě dojel nějaký další borec a jediné co mě zajímalo bylo, jestli je Laco s Pedrem ještě za mnou, nebo už přede mnou… Pán řekl, že jsou určitě před námi. A s nimi ještě nějaká holka… Ani ve snu by mě nenapadlo, že mluví o Igorovi s Míšou, pro mě to v tu chvíli byla jasná a smrtící zpráva, že za mnou už může být jen a jen ctihodný pan Kolbaba.
  
  A to byl konec.. Teď už opravdu nebylo z čeho brát optimismus. Tělo už nemělo nejmenší chuť pokračovat, byl jsem sám, tempo, které jsem jel, vycházelo tak na 12 hodin… Dojedu za tmy, pomyslel jsem si… Tohle už není cyklistika, to je transport trosky do krematoria… Moje mysl totálně vzdala veškerý boj, chtělo se mi spát a bylo mi zima. Na bufetu to balím, konečná, funus… To mi znělo pořád dokola v uších. Vůbec nechápu jak jsem se k té šíleně zbabělé otázce mohl odhodlat, ale šlo to úplně samo: „Jak je to s tím sběrákem?“, hlesl jsem na jednu z milých slečen, která obsluhovala na 4. stanici v Malči. „Noo, jede za posledním závodníkem, ale netuším kdy tu bude. Ale můžeme Tě vzít my, za hodinu to tu zavřem, do té doby si vlezeš do naši dodávky, my ti dáme čaj a můžeš si tam lehnout…“ Už jsem tam málem byl, seděl jsem opřený o kolo a zbývalo mi přesvědčit posledních 5% odporu, který ještě bojoval za dojetí. Asi by to nebylo těžké, bylo mi blbě, žaludek už nic nechtěl, spíš vracet, než dostávat… A v tom na mě ječí Ježek. „Co tady dělááš ?!? Já jedu od 40. km sám. Póójď, jedeš se mnou…“ Doprčic, to musel přijet zrovna teď…? Už jsem měl jasno. Můj boj skončil. A teď znovu…? Ještě jsem si lehnul na zem, holky mě přikryly dekou a než se Ježek dal do kupy, měl jsem čas srovnat si myšlenky… Nechtělo se mi, holky s Ježkem jako by se o mě rvaly, holek bylo víc, byly mnohem hezčí a hodnější než tendle pitomec… ALE… Nevím, jak to dokázal… „OK, dojedu to !!!“, znechuceně jsem mu odseknul a upozornil ho, že budu sprostý, budu mu nadávat a litovat, že jsem tu nezůstal.. Ale Ježek je splachovací, nekompromisně si stál za svým a vytrhnul mě z letargie. Poděkoval jsem holkám a vyjeli jsme.
  
  Těch posledních 65 kiláků neskutečně uteklo, Ježek mi prostě pomohl. Sám bych to nikdy nedojel. Na posledním bufetu jsme si oba dali další horký čaj a suchý rohlík, já to zalil svou tradiční poslední záchrannou injekcí v podobě Šlehy a vrhli jsme se na poslední, trapný, ale v danou chvíli velmi důležitý boj, zajet pod 12 hodin. Poslední brdek za bufetem a teď už jen z kopce. Hlavní silnice vybízí k rychlé jízdě, takže jsme na ní střídali a odjeli si krásný 10 km dlouhý finiš, při kterém jsem s bolestí v srdci vzpomínal, jak famózně jsme tu loni, o více než 2 hodiny dříve, finišovali s Jestřábem a Icemanem…
  
  Zklamání z nesplněných cílů bývají hodně hořká… Ale všechno je relativní. Moje zklamání asi nebylo tak velké, jako zklamání kamaráda Laca, jehož sen, který se mu na Králi rozplynul, byl určitě větší, než ten můj… A jeho zklamání možná nebylo tak velké, jako zklamání zmíněné ruské tyčkařky Jeleny… Ona se dočkala za týden… Dočkáme se i my ! Igor, a to je velký muž, mi po závodě v kulturáku řekl, že tyhle rány člověk potřebuje. Je to tak…
  
  Jeleno, Laco a my všichni… Bojujme !!! Proto jsme na tomhle světě. A každá facka má svůj význam…
  

  
  
  
• Strejda – skpina A: splněno!
  
  

  Tak se do skupiny A letos od začátku a bezpodmínečně hlásili jen dva zájemci, a to BigMig a Lenka. A tak jsem s tím vnitřně počítal. Pokud by se přidal ještě někdo, tak to jenom vítáme.
  Po ránu se dívám na radar, a nesděluje mi nic dobrého: na Šumavě prší a mraky jdou směrem k nám. Je tu sice určitá nadej, že než tam dorazíme, fronta už bude pryč, ale… Nechci nic podcenit a beru dlouhé čapaky, tělník s dlouhým rukávem a návleky na tretry, na kolo nasazují zadní blatník. Vůbec si toho pak nelitují. Vítr po celou cestu byl hodně studený. A to, že ten blatník byl zbytečný – tak to jsem jenom rad.
  Na startu se scházíme přesně podle předpokladu: BM, Lenka a já. Odstartováno, a jedeme. A to rozvažně ale docela svižně. Nabaluje se na nás docela velká skupina, nedá se kontrolovat celá. Takže si jen koukáme, ať jsme tři pohromadě. Dojíždíme Laca, ale za chvíli zjišťujeme, že jsme ho ztratili. Dojíždíme Pedra, a ten nám říká, že počká na Laca. Dojíždíme Ježka, ale Ježek z balíku taky vystupuje. Nakonec dojíždíme Cancellaru, a pak už dlouho jedeme ve čtyřech. Holky v kopcích zatím jsou lepší, docela odjíždějí napřed, vůbec se tím nevzrušují, držím své tempo, je to teprve začátek. BM mne několikrát dotahuje do skupiny. Nu to je prostě opravdový kamarád.
  Míša má doprovodný vůz, tak se nestaví na bufetech, my se podle plánu zastavujeme, ale vždy jen na chvilku (dohromady jsme za všech bufetech strávili 5,5 minuty, což je velmi dobrý výsledek). Na bufetech ale vždy ztrácíme zbytek balíku, zřejmě nejsou zvyklé odjíždět tak rychle. Pak nikdy netrvá dlouho a sjíždíme Míšu, a pořad jedem spolu. Na začátku stoupaní na Kunkovice-Kapličku zahlížíme před sebou dva borce v oranžovém. Hádáme, kdo by to mohl byt, ale zůstáváme v klidu: když už jsme se dostali k nim tak blízko, určitě je za chvíli dojedeme. A fakt, v dalším stoupaní už je s námi Quit a později i Jestřáb. Z ničeho nic se tu objevuje i Jura (měl technické problémy, a tak rozhodl, že to dojede s námi). Nu to je teda skupina A!!! Jura a BG táhají jako o život, ale musím uznat, že umějí to perfektně. Prostě dokážou držet přesně takové tempo, které je ještě únosné pro ostatní. A skoro 50 km si užíváme tohoto luxusu. Ale asi to znáte: člověk dlouho jede s vypětím všech sil, jen tak ták se drží, a pořád se bojí (anebo v to doufá, to se nedá ani pochopit) že přijde něco, nějaký drobný problém, zamínka, aby z toho šíleného kolotoče musel (mohl) vystoupit. A tady to přichází: jura trosku nevhodně zažertoval na téma, že máme tu dvě holky a asi rozhodně spurt, a že Cancellara má výhodu, poněvadž má tu spoustu domestiku, které mohou i zavřít Lence cestu. Samozřejmě myslel to jen jako žert. Ale znáte to, Lenka na chvíli dostala pocit, že je tu nežádaným vetřelcem a dostala krizí. Najednou jí to vůbec nešlape, vždy výborná v kopcích tady evidentně nestačí, a říká, že ať klidně jedu s ostatními, že dál už to nějak zvládne. Současně pozorují, že Cancellara taky začíná byt nervózní, nechce mít v balíku soupeřku a rozhoduje, že využije výhody doprovodného auta a ujede na dalším bufetu s půlkou skupiny. A tak, pánové, bylo mne potěšením se svézt s vámi, ale skupina A je skupina A, a tak v klidu vystupujeme. BM na nás čeká na bufetu. Nu to je opravdový kamarád!!! Situace se hodně zklidnila, krize je pryč, Lenka zase šlape jako hodinky, pravidelně se střídáme a jen jak můžeme, tak se blížíme cíli. Pořád máme nejistotu, zda stihneme svůj pomyslný limit, 10:30. A nakonec jen tak ták těsně nám to vychází.
  Nakonec maximální spokojenost. Nevím proč, ale Král se mi letos zdál byt o hodně těžší, než loňský, ačkoli objektivně řečeno ten rozdíl není až tak drastický: na délku se to protáhlo o 10 km, na výšku jen o 100 metrů. Je fakt, že víc foukalo, občas jsem měl pocit, že fouká ze všech stran současně. Ale upřímně: nemít ve skupině BigMiga – zajet to pod 10:30 vůbec bychom neměli šanci. Tak ještě jednou děkují všem, kdo nám s tím pomohl, Migu – obzvlášť.
  

  
  
  
• RiC – Už je burčák!!! Jupííííííí....
  
  

  Nevím, co by mohlo být důležitějšího za novinku. No, ale je-li to někomu málo a má-li dlouhou chvíli zkuste můj report.

  
  
  
• Bigmig – Race Around the šumavské hvozdy
  
  

  report

  
  
  
• Olin – V červeném za oranžové aneb když šlapu, tak žiju
  
  

  Přemýšlím, čím začít svůj první report po závodě v šlapkovském dresu – vlastně ještě stále svém původním červeném, neb jsem Šlapkou krátce a dres se teprve bude vyrábět. A nenapadá mě nic výstižnějšího, než heslo, kterého jsem si všiml jak na webu, tak i na Šlapkách samotných a které mě od začátku přišlo nádherně trefné. Když šlapu, tak žiju. Kolikrát již asi řečené i slyšené mezi Šlapkami veterány i juniory. Pro nás nově příchozí však originální, výstižné a milé.
  
  Ačkoli na kole jezdím pěkných pár let jako cykloturista, před dvěma lety jsem si pořídil silničku a kamarádi běžci mě přesvědčili, že bych měl zkusit také nějaký ten závod – klidně okolo hnoje - když už drandím po těch silnicích kolem Vysokého Mýta jako o život, ať to nějak zhodnotím. Tak jsem si stejně jako Wabi Daněk řekl, že do toho taky šlápnu Zkusil jsem sjet Rampušáka 08 a byl jsem rád, že jsem ho dojel. Málem jsem se zadusil Enervití kapslí, křeče jako blázen a většinu závodu jsem odjel na samotku. V září jsem zkusil jet Krále, kterého jsem skončil již na úžasném patnáctém – nikoli místě – ale kilometru , protože mě do zadního kola najel jeden šikula a rozmixoval mě ve 40 km rychlosti zřejmě rychloupínákem dráty na zadním kole. Odvoz sběrákem, deprese, alespoň jsem se seznámil s organizátory a dověděl se již s předstihem, že trasa dalšího Krále 09 dozná velkých změn! V té chvíli mě to ovšem nijak nedojalo. Byl jsem dojat něčím úplně jiným. Kdo jel někdy ve sběráku, ví o čem mluvím.
  
  Letos jsem si projel ostatní maratony serie 53x11, poznal nepřehlédnutelnou postavu Quita, pár dalších Šlapek a netuše, co je to Král Š, nastoupil na jeho start. Nemám moc zkušeností z předchozích závodů, trasy většinou moc nestuduji a profil sleduji spíš z estetického hlediska, jak oku lahodí jednotlivé stoupavé či klesavé křivky Příkladně byl moc pěkný profil v Tatrách – nejdřív hup nahoru a pak hup dolů a polovina zavodu je doma No ty houpačky za Tatrami docela překvapily Pravdou je, že od té doby, co jsem na Beskydu minul zásadní odbočku na velkou trasu a najel si tak asi 30 km, věnuji předchozímu studiu trasy přece jen o něco větší pozornost Zubatice profilu letošního Krále mě nijak zvlášť neděsila, protože zdejší terény vůbec neznám a navíc všichni říkali, že se vynechaly ty nejtěžší kopce, které činí Krále legendou. Na startu jsem byl uvržen do předních pozic spolu s Lacem a Cancelarou, kousek vedle Svoboďáka a další esa, takže nezdravým předstartovním sebevědomím jsme rozhodně netrpěli Úvodní menouvr tóny mě přenesli hned do minulého Krále, který ovšem neměl dlouhého trvání...
  
  A jedeme. Start překvapivě hladký a klidný. Pár metrů za náměstím najednou RUP. Ruka na levém beranu mi promáchla do prázdna – praskl mi pod bzdou, takže držet se nešlo, jedině za brzdy a vedle představce. No nic, přece to nevzdám hned na začátku, pokud mi nerupne vejpůl aspoň rám, dojedu to. Jedu, držím lajnu, zařazuju se někde za čelo . Hlavně klid. Jasně, že jsem neustále někým předjížděn, nijak to nervu, hlavně žádný karambol, takže se pomaličku propadám někam do střední části balíku. A dále a dále. Čelo máme stále kousek před sebou, jede se - všichni říkají - v poklidu – tak asi mají pravdu. Úvodních 50 km probíhá překvapivě lehce a rychle, aniž bych se věnoval jiné činnosti než sledování galusky jezdce přede mnou, kteří se pochopitelně neustále mění.
  
  Brdek za brdkem, nohy jedou, zrychlujeme, nějak více zrychlujeme, lítám jak na gumě, přede mnou se to zřeďuje a najednou koukám - jedu sám. Zvolňuji a čekám, až mě někdo dojede. Najednou za sebou slyším povědomé hlasy a dresy v dojíždějící skupince – a oni to RiC s Kolíkáčem! Však jsem dopředu říkal, že až mě vycedí balík, že se záhy sejdeme Místa neznám, tak odhaduju, že to mohlo být tak někde Koráb - Kdyně …? Ve skupince se jede bezva, všímám si Nýrské přehrady a začíná stoupání na Špičák. Přicházející náznaky křečí jakž takž zaháním změnou tempa a magnesiem. Kupodivu mě pak do zbytku závodu moc netrápily. Standardně jsem si vyklepal někde na dírách jeden bidon a druhý jsem dopil. Stoupání na Špičák tak jedu na sucho, ke konci mě zachraňuje několika doušky Kolíkáčův bidon – ještě jednou díky!! Pořád ti dlužím to pivo! Á paní Kaprová, hurá – natahuju ruku po bidonu, v poslední chvíli změní směr, hmátnu do prázdna… nevadí, na bufetu o kus dál jsem holky přemluvil, jeden mi sehnaly. Žiju.
  
  Po bufetu se sjíždíme zase do skupinky, nálada dobrá. Železnou Rudu poznávám podle množství trpaslíků, větrníků a německých nápisů. Obdivuju sehranost týmu Šlapek Kolíkáče s Ricem – jedou jak dvojčata, pěkně vedle sebe, pěkně za sebou, jak to jde. Já lítám chvíli vzadu, chvíli vpředu V jednom z protivnějších kopců – nevím Nad zamyšlí? trochu odpadám, skupinka mi poodjíždí, pochvíli se do ní vracím. Z dalších kopců mě asi tak jako řadu dalších zaujaly Hartmanice Docela vylamovák. Všichni nadávali, proč se do Hartmanic nejelo rovně, ale doprava nahoru. Vzhledem k mé neznalosti trasy mě to ani nedeprimovalo, ale je fakt, že nebýt okolo stojících a fandících diváků to bylo místo, kde jsem chtěl slézt z kola, hodit ho do příkopu a dojít si do bufáče pěšky Bufáč bezva, daváme si chvíli pohodičku.
  
  Popis druhé části trasy trochu zkrátím, neb ho výstižněji popisují ostatní. Zmíním se o svém odpadáku. Tuším, že asi na bufetu v Hartmanicích jsem udělal klíčovou chybu, bufetem vcelku nasycen vyrážíme a přidávám si do kapes jeden banán. Když po padesáti kilometrech přijedem na další bufet, onen dovezený banán sním a jinak si bufet akorát prohlížím. Dávám krátkou čůrpauzu, za mnou se ozývá hophophop jedem, prosviští kolem mě oba oranžisti. Kilometry ubíhají. Všechno se zdá v pohodě. Zatím. Na webu jsem se nějak překlikl a vytáhl si - možná loňskou trasu? – která měla reálných 240 km. Takže už nic nejím, vyhazuju druhý bidon a v prvním mám na posledních cca 35 km necelý půllitr. Snad to nějak dojedu. Sjíždíme poslední nekonečné brdky- ty za Cihlenou byly fakt kvalitní A už se vezem do Klatov. Ještě furt dobrý.
  
  A pak to najednou příchází. Vzpomínky na ten okamžik jsou nějak matnější. Přestávám tahat, odpadám. Snažím se to zachránit pár sousty energetické tyčinky, která mě zbyla, ale je pozdě. Jako když mě vypnou Možná si pamatuju ještě toho korpulentnějšího vrchaře, jak ho popisuje RiC. A pak už jenom vidím vzdalující se skupinku jedoucí z kopce. Já jedu setrvačností. Modlím se, aby v Klatovech nevyrostl v cestě nějaký brdek. Musel bych ho snad vyjít pěšky. Na křižovatce před cílovou páskou ještě zastavuji, čekám, než přejedou auta – asi si regulovčík podle tempa myslel – Hele, cykloturista! Pak už jen vítězné píppíp a sesunuji se v cíli z kola. Hotovo, vymalováno. Trvalo to dobrou půlhodinu než se mi vrátila chuť do života a do kola. Kolíkáči, Rici – veliké díky! Když šlapem, tak žijem!!!
  ))" width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" />

  
  
  
• Kolíkáč – Královské ohlédnutí
  
  

  Je začátek září roku 2000 a já mám celý týden podivné mrazení v krajině břišní. Blíží se můj první závod na kole, silniční Král Šumavy. Jedu ještě s kamarádem Smithem, který mě k tomu přemluvil, pro mě hodně dlouhých 145km a mám z toho šílený respekt. Dojel jsem totálně vyčerpán v čase přes 8 hodin a nevěřícně koukal na ty šílence, co se vraceli z dlouhé trasy.
  V roce 2001 jedeme Krále s Honzou, celý závod pomalu proprší a je ukrutná zima, ale nakonec šťastně zdoláváme 160km.
  Rok 2002 už jedeme pod hlavičkou nově vzniklého klubu s názvem „Vinohradské Šlapky“. Deitl, Adam, Zvary a Honza dávají 160km, já se trápím přes 11 hodin na 250km. Ale dal jsem jí!
  Rok 2003 a Honza má chuť též na dlouhou. Společně s novým členem Bigmigem se nám to podaří, s Honzou si to užíváme přes 12 hodin, ale pocity v cíli jsou jak kdyby jsme to vyhráli.
  Rok 2004 zdolává dlouhého Krále i Šemík, který jede jako domestik Honzovi. S Bigmigem vydržím jen do půlky závodu.
  V roce 2005 stálo na startu už 15 Šlapek formující se do proslavených skupin . Mě se podaří jet s královnou Šumavy Miki a dostat se s časem pod 9 hodin.
  Rok 2006 a parádní skupina s Mirkem, Jurou a vrchním domestikem Vyhupem.
  Rok 2007 a 29 odhodlaných oranžistů bojují v dešti a mlze.
  Před rokem se povedla skupina s Kaprem, orange dresy na pódiu díky Cancellare a Astralovi.
  Je konec srpna roku 2009 a já mám celý týden podivné mrazení v krajině břišní. Blíží se můj desátý silniční Král a mám z toho šílený respekt...
  Přejíždíme čipový koberec a řítíme se do dalšího dobrodružství jménem Král Šumavy. Na prvních kruhácích jsem trochu natlačen do protisměru, ale stojící auta mají úctu z toho mega balíku a tak v poklidu čekají až se přeženeme. Mým magnetem se stává orange dres RiCe, letos se mi zdá, že máme obdobnou sezónu, plnou nucených přestávek vlivem pádů a nemocí. A před rokem mě zle prohnal, a tak letos už to nesmím dovolit. Dreamer je tu taky, přece jenom rozumně nechal Mirka, který letos jezdí v nejlepší formě, co ho znám. Sice občas zahlédnu jeho dres blízko špice, ale nějaký vnitřní hlas mě nabádá, držet se RiCe . Okolo plno známých tváří, jede se vcelku v klidu a první kopec před Polení, který se mi zdál při test ride nekonečný, dnes vyletíme ani nevím jak, čelo stále nejede a tak nám nedělá problém se stále řítit po úzkých silničkách v tom šíleném davu.
  Je to dost adrenalinová záležitost, stále ruce na brzdách a převody nastaveny tak, aby dokázaly i prudce zrychlit. Náhle je tu i Gavoš, lákám ho k sobě a k RiCovi, který zrovna trošku odskočil, ale Gavoš s díky odmítá. AC Sparta si z okolních příkopů udělala veřejné WC, ulevuje si snad celý tým a pak mohutnými přískoky zase pádí na špic. Jo takhle se háknout a nechat se vytáhnout dopředu, ale to by musel být cíl už v Kdyni . A je tu Koráb, konečně za to favorité berou a balík se natahuje jako harmonika, točím co nejoptimálnější převody, abych nejel až moc na sílu, cítím, jak se pod návleky začínám pěkně vařit, z čela mi vytékají krůpěje jak štamprlata a to je neklamné znamení, že by mohli přijít co nevidět křeče. Vypadá to dobře, RiC jede obdobným tempem, o Dreamera nemám strach, když jsem ho viděl na test ride a překvapivě se tu zjevuje okolo nás i Olin, paráda, základ grupy je založen, teď už jen jako sněhová koule budeme balit další a další. Sjezd z Korábu je óda na silniční cyklistiku, alpské serpentiny schované v lese, vzpomínám na ročník 2003, to jsem zde dělal domestika Honzovi a drápali jsme se nahoru. A nebo rok 2005, kdy nám dole pod Korábem Královna Šumavy ujela a já s Jírou Hledíkem ji naháněli až do cíle a nebo ten samý bufet, můj první Král 2000 a 4 piva se Smithem, kdy nám nějaké závodění bylo ukradený. Je to letos takový vzpomínkový ročník, aspoň mě se honí v hlavě ta historie a nemám čas přemýšlet o tom, jestli něco bolí nebo jestli už nemůžu . Jsme v Kdyni a vrháme se do dalšího brdku na Novou Ves. Tady si nás mistrovsky sjíždí Svobodin, který měl pod Korábem defekt, nemáme šanci ho zaháknout a myslím, že na to ani nikdo nepomyslí. První kopec prostě rozdal karty a teď většinou jsou okolo sebe borci, co už plus mínus dojedou spolu do cíle. Tak tady asi někde Honza zlomil berany, když jel se Šemíkem v roce 2004, při letošní test ride nám tu zase zle najel traktor, teď naštěstí vše v poklidu a valíme to k prvnímu bufetu ve Všerubech. Pasoucí se stáda krav, parádní výhledy na Šumavu a úzká asfaltka, dodávají tomuto místu zvláštní atmosféru.
  Bufet jen prolítneme, jak jsme se předem domluvili, máme všeho dostatek a na Špičák by jsme měli vydržet. Brdek stíhá brdek, furt se musí řadit, ale síla skupiny a přítomnost RiCe a Olina dávají zapomenout na to trápení, které jsme tu zažíval před 14 dny. Liščí a Fleky, tady fotil někdy před 5 lety Dreamer, letos si užíváme lepšího asfaltu, ale i nechutných stojek, které tu jsou. Nabalujeme na sebe Tomáše Bartoše z HICu, který měl problém se sedlovkou a tradičně hlásí, že je úplně v háji . Je tak v háji, že každý kopec jede na čele a určuje tempo naší grupy. Olin trpí se svými 23 zuby a RiC zase kleje nad přeskakujícím řetězem, ale stále po kupě letíme do Nýrska, kde na chodníku bezradně stojící Jura s prorvaným pláštěm. Dreamer tu zdraví svoje nejbližší a pak už okolo přehrady se blížíme asi k nejdelšímu letošnímu stoupání na Špičák. Stále se mi jede dobře, jediný problém vidím v přehřívaní stehen a kolen, které mám zabaleny do návleků, tam by mohl nastat průšvih s křečemi a tak jsem rozhodnut na bufetu vše odložit a risknout jet jen na lehko.
  Stoupání na Špičák se mi takto bokem moc líbí, silnice bez provozu, romanticky schovaná v lese s příjemným sklonem a v dobré společnosti uteklo vcelku rychle a najíždíme na hlavní, kde už paní Kaprová obětavě stojí s bidony, já zajíždím k bufetu, strhávám návleky z treter, kolen a rukou a cpu je pořadatelům, kteří mi za to naopak lejou do bidonů nějakou barevnou tekutinu, nabízí rohlíky se salámem, které do sebe soukám s velkou radostí. Olin i RiC už jsou nastartovaní k sešupu do Železné Rudy, zaslouženě klesáme po vyžehleném asfaltu, přes skvěle ohlídanou křižovatku nám nebrání nic v tom, plynule pokračovat ve stoupání na Brunst. Tady se role pilota naší grupy ujímá Tomáš Bartoš a pravidelným tempem nám zpříjemňuje toto nekonečné stoupání . Letos se neohýbá doprava, ale ještě přibyl další hrb, nejvyšší bod letošní trasy, který většinu grupy psychicky rozhodí, ale pak už se vrháme do serpentinového sjezdu přes Javornou a odbočujeme na Kunkovice. Tady jsem při test ride začínal pěkně odpadávat, nehezký kopec a vidina blížící se Zámyšle taky nepřidá. Ze zadu přilítlo několik jednotlivců a hned se jede veseleji a svižněji, sjezd přes Chotěšov si vyloženě užíváme. Ale už zase musíme řadit a drápeme se směr Keply a Zámyšl. Dlouhé stoupání, které v minulých ročnících vytvářelo hlavní síto po startu Krále, letos už jsme lehce za půlkou dlouhé trasy a trpíme více. Konečně nahoře a asi nejrychlejším sjezdem svištíme přes Zámyšl do Petrovic. Tady se projevuje síla skupiny, RiC, Olin, Dreamer stále okolo mě, což dodává mnoho sil do dalšího boje.
  Před bufetem v Hartmanicích nám ještě pocuchá svaly nepříjemná stojka, nahoře fandí VLK z CKKV a na zaslouženém bufetu poletuje Jarmila . Je to vzpruha vidět známe lidi, pivko, salámek, rohlíky, hlavně do sebe dostat co nejvíce normálního jídla a rozředit ty gely v břiše. Sjezd k Otavě a vzhůru na Rejštejn. Sjeli jsme si pár lidí a utvořila se početná skupina, bohužel trochu začíná ztrácet Dreamer. Není moc sil na odpočinek, silnice se vine kolem Otavy a pak z Rejštejna se to prudce zalomí do Kašperek. Sluníčko nám hezky osvěcuje asfalt a vysává z nás drahocenné tekutiny, stále držíme po kupě a následuje nepříjemné vlnění před Javorníkem. To znám v obráceném směru, což je většinou z kopce, letos to začíná bolet, ale sjeli jsme Colemana, což je pro mě velkým nakopnutím.
  Javorník rozerval naši grupu na cucky, Coleman nasadil tempo, které už není sto uviset Dreamer a ani RiC. Co teď? Olin jede stále jako z praku, jeho 23 zubů mu ani nedovolí jinak, a tak se loučím s RiCem a hákuji Olina s Colemanem s ještě pár borci. Jsme nahoře, chytám druhý dech a zažívám slastné okamžiky, sešupem do Vacova, jééé jak jsme tady minulé ročníky trpěli, teď mě jen bolí ruce od brždění. A začíná asi nejhorší část letošního Krále, rozsekaná silnice na Vrbice, Maleč to je teda síla. Předrncáme to na bufet a čumím jak z jara, nikdo málem nestaví . S Olinem se ale dohadujeme, že musím vzít pití a trochu se zkulturnit, odlehčuji si v příkopě a když sosám asi 2-3 lok Birella, tak se tu zjevuje RiC. Hůůůů, skvělý, to vypadá, že by jsme mohli prapor skupiny B dotáhnout do cíle.
  Nezdice a vrchol Šimanova jedeme tady už zase v orange seskupení, i když nová Šlapka Olin je zatím jen v červeném dresu. Zase postupně nabalujeme lidi, od Sušice ale spíše jen předjíždíme borce z kratších tras. Můžeme tak třeba pozdravit našeho Aleše někde u Cihelny. Začíná nám život znepříjemňovat protivítr, ale docela se střídá a cesta ubíhá. Starostlivě kontroluji hodinky a bohužel sen o 9 hodinách se začíná pomalu rozplývat. Jsme na hlavní na Klatovy, tempo je kolem 40km/hod., 240 kilometr a my jedeme jako časovku družstev, to prostě stojí za to. V Klatovech zjišťujeme, že jsme někde vytrousili Olina, do háje, malé podcenění jídla se mu nevyplatilo, mohli jsme se držet za ramena ve třech .
  Užívám si královské cílové pocity v hloučku oranžových duší a řveme nadšením, když vidíme další a další Šlapky, jak dojíždějí do cíle. To jsou pocity, které se nedají nikomu sdělit, ty se musí zažít!