Akce Král Šumavy 2010

Akce Král Šumavy patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2010-08-28.

Nejdelší varianta má délku 252.00 km.

:: Propozice :: Profil :: Mapa :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto vinohradskeslapky.rajce :: Fotogalerie :: Foto Honzis :: Fotokocian.eu :: Foto Cabradek
Foto JBR :: Report Sokol Veltez :: Report Venca-SOS :: Report Luuuc-SOS :: Foto Yetti

Historie: 2000 :: 2001 :: 2002 :: 2003 :: 2004 :: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008 :: 2009

• Dreamer – Sumava je nejvic
  
  

  Kral Sumavy report
  
  Letosni sezona byla z meho pohledu v mnoha ohledech prelomova. Po asi 5 letech, kdy jsem se turisticky vyjizdel a kochal krajinou bez tepaku jsem zacal vice pouzivat selsky rozum pri uvahach, proc a jak chci co delat pri letosnich vyjizdkach na kole (zamerne tomu nerikam treninky, plany mi nikdo nepise). Pridam li k tomu dbani na rady zkusenejsich, prisnejsi zivotospravu, nove kolo a predevsim vyznamnejsi ucast na zavodech, mohu sezonu 2010 smele oznacit jako moji prvni \"zavodni\".
  
  Z vyse uvedeneho vyplyva, ze jsem na start letosniho Krale sel v uplne jinem rozpolozeni, nez minuly rok. Forma byla, cilem bylo hakovat K. Ackermanna, ostatni veci jsem neresil a soustredil se jen na tento cil, s vedomim, ze jde o posledni maraton sezony a nemam jako mistni co ztratit. Bud to vyjde nebo ne, Krale jsem byl rozhodnuty jet srdcem, ne hlavou.
  
  Vecer pred Kralem nasazuji pro jistotu nove Conti 4000S, abych eliminoval defekty. Jdu spat pomerne brzy v 9h, ale stejne se od pulnoci prevaluji, abych ve 4:40 pomalu zacal vstavat. Snidam, vsechno ok, zapinam pocitac, na radaru srazky nejsou, teplota 15 stupnu, oblacno, nakonec to vypada s pocasim docela dobre. Prijizdim do Klatov, ale venku fouka docela vitr, takze beru na sebe moiru + dres a navleky na ruce i nohy. Na startu se potkavam s favoritem z CD, s Kolikacem, Honzisem, MZ, prijede i K. Ackermann a rika ze se muzu spolehnout na support od nich, zpoza pasky na me pokrikuje Beeda rejsr Beeda, pry pojede 150ku. Je videt ze jsem si na zavodech za ten rok uz jiste renome ziskal a nejsem jeden z davu, je to prima pocit, clovek se citi lepe, nez kdyz stoji sam na startu a vrha bojacne a nesmele pohledy na nezname tvare kolem sebe.
  
  V 7:15 je start, ja si hned hlidam Kamila, ktery zahajuje pomerne vzadu v baliku a tak mi Honzis, Kolikac, MZ a dalsi mizi na cele baliku. Alespon jsem ale pekne zasity a mohu se od Kamila ucit, jak efektivne jezdit balikem smerem, kterym potrebuji. Kruhovy objezd u Lidlu se jede hodne zmatecne, pulka v protismeru, tohle by meli organizatori trochu vychytat priste. Pri sjezdu z hlavni v Korytech defekti Favorit, je mi ho lito. Prvni kopec pres Tetetice se jede docela ostre, tepovka splha blizko k maximu, ale samozrejme balik se moc netrha. Pak se klasicky vse sjede a pokracuje se brdky smerem Domazlicko. Presto si vsimam ze se jede trochu jinak nez minuly rok. A sice trochu ostreji a konstatnejsi tempo, takze kdo tady zastavuje na WC, ma pak docela problem vratit se do baliku. Za obci Kolovec se rozjede proti bocnimu vetru uzasny terezin, ktery poprve trha zasadnejsim zpusobem peloton. Jsem tam, ale znamenalo to 7 minut jet vyrazne nad ANP v lehce zvlnenem terenu. Zustalo nas tam tak 30-40 lidi vic ne, vidim Kapra no a samozrejme i Kamila, diky kteremu v te skupine jsem protoze plnim svedomite cil hakovat ho. Ostre se pak jede az pod Korab, kde ale nepochopitelne celo baliku jede v Nemcicich rovne a nezabocuje doprava na Korab.
  
  A tak jsem poprve (a ne naposledy!) v \"uniku\" celeho Krale, poodjizdime spolecne s Kamilem. Jeste si rikame ze aspon budeme na Korabu nahore pekne vepredu, kdyz na nas zacnou zezadu volat ze zastavujeme na curani. Tak ok, jde se curat, coz ale znamena ze nas dojizdi dalsi velka grupa s Honzisem, Tomasem Papezem z Messengeru, nebo Petrem Novotnym z Kona Cycling Point. Korab se pak tim padem jede na \"pohodu\", coz jsem rad, protoze stejne tak se jedou i povestne serpentiny dolu a na tom mokru jsem mel docela obavy, kdyby se zavodilo i dolu. No nic, jsme dole, projizdime Kdyni a stoupame na Novou Ves. Zjistuji ze tim ze dokonale znam trasu, se umim v v prihodnych mistech v podstate zadarmo dostat na uplne celo baliku. Takze treba prave pri zacatku kopce na Novou Ves toto uplatnuji a najednou vidim ze vedle me jede T. Cer a spol. Super je to i v tom ze pak ten kopec jedu podle sebe a pomalicku se propadam. Naplno zabiram, az kdyz me miji Kamil a i Novou Ves v pohode visim v prvnim baliku. Pak nasleduje mirne zvlneny teren do Vserub, kde se je nas porad cca 80 vc. Honzise a spol., tady to jede zadarmo. Obrat smerem na Sumavu a blizime se k Nyrsku. Predtim jeste musime vyjet neprijemne brdky pres Lisci, Fleky a Svatou Katerinu. Tam to malem napalim do Petra Svobody sampiona ze SUACU, ktery asi shodil retez, na uzce silnicce jsem se mu jen tak tak vyhnul. Pak nasleduje sjezd ze Svate Kateriny kde kde se rychlost splha k 80kmh, jo s vetrem v zadech to tam skutecne lita pokazde, mohu potvrdit.
  
  V Nyrsku na me ceka tata s bidonama (jedine misto se supportem na trati), rohlikem a jablkem a tak ve Skelne Huti nastupuji :) a spolecne s dalsima 3 poodjizdim hlavnimu baliku (az pak doma mi tata rika ze asi 3 lidi byli odjeti o par minut jeste pred hlavnim balikem, kdo to byl a jak dopadl nevim). Bohuzel cele tohle i hlavni balik vyhodnotil jako pokus o unik a zacal nas stihat, takze do kopce ke kostelu v Nyrsku kde tata stal se doslova leti, no super ja tu potrebuju vymenit dva bidony :) Najizdim tam asi z pate pozice, zastavuji, behem 10vt. vymenuji oba bidody, do pusy strkam rohlik a jedu. No a cely balik mi mezitim predjel a tak tak ho sjizdim! Parada :) Nastesti za Nyrskem se zas zvolnuje a tak jsem opet tam. Kolem Nyrske prehrady mam euforii, povidam s T. Papezem, s M. Chadimem, cpu do sebe jidlo, zapijim, pohoda jazz, pres 80km v celnim baliku co vic si prat?
  
  Nasleduje kopec na Spicak, kde cekam dalsi vyznamne deleni. Jeste pred tim mi Honzis rika ze uz si asi 9x vystoupil a ze tady si vystupuje definitivne. Ja se porad citim ok, takze hakuji Kamila. Tempo na Spicak se postupne utahuje a utahuje a lidi odpadaji jako koralky. Diru 20-30m chytnu i ja, jedu s Kaprem, jeste ho hecuji ze to dojedeme, ale pak vidime ze to uz nedame. Odstup je ale porad maly, pokud balik zvolni, sance tu je. Prvni balik mohl mit tak 20 lidi vic ne. Na Spicaku Kapr bere bidon od doprovodu, ja stihnu urvat jednu tvarohovou buchtu (piti mam az do Hartmanic) a svistime dolu do Zel. Rudy. Sjede nas asi 5 lidi, takze v 7 lidech jedeme dal. Celni balik opravdu zvolnil a tak na konci Zelezne Rudy v kopci na Gerlovku je opet dojizdime, tak to je super, to se svezeme az ke Kunkovicim! A taky ze jo, je nas tam max 30 lidi vc. tech z 200ky, vedle me treba L. Janousek, pripadam si jako nekde v Kolodejich a ne na 120. km Krale Sumavy :) Nahore je ale poradna zima, mrholi a silnice velice mokra, jsou videt i olejove stopy. Jede se docela opatrne, nevim cim to je, ale jak jsem mel ze zacatku sezony strach ve sjezdech, tak ted je davam pomerne slusne, samozrejme v pripade KS za to muze i znalost trate, ale je fajn vedet ze i elitaci jsou jen lide a z kopce taky nejedou vyrazne jinym tempem. Ve sjezdu jsem kazdopadne poradne vytuhnul, navleky nenavleky. Nejak mam pocit, ze mi zamrzly stehna a tak se tesim na dalsi kopec abych je trochu prokrvil. Kopec na Kunkovice se jede opet docela ostre, jeste jsem tam, ale uz na konci celeho baliku. Sjezd na Zahalku jsem opet na konci resp. uz mam diru na balik asi 50-100m.
  
  Zacina se stoupat na Zamysl (smer Keply) a presne po 132 km a case 4:15 hodiny je nacase rici bye bye celnimu baliku, uz jim finalne nestacim! Co me zaujalo je to, ze to \"nestaceni\" prislo bez varovani, jelo se mi porad docela super a najednou jako by nekdo zmacknul bez varovani tlacitko a konecna. No co, stoupam sam, pred sebou sice kus jeste balik vidim, ale bez sance si to sjet. Poprve me zacinaji prepadat chmurne myslenky, protoze jestli odsud mam jet na Hartmanice a dal po rovince podel Otavy sam, tak to je uprimne nanic! Za mnou jiste siroko daleko nikdo neni a verim ze kdybych na 10min zastavil, porad nikdo nepojede. No nic, jedu svym tempem na Zamysl sam. V druhe pulce vidim, ze dvema borcum taky trochu doslo, o kus dal je 4clenna skupina s M. Chadimem. Skoda, v tehle skupince to chtelo byt, ale v mem stavu nerealne. Presto pod vrcholem jednoho kluka predjedu (B. Prucha co jezdi Suac), kteremu tam teda doslo jeste vic nez me a dojedu kluka jmenem Martin Benes (nakonec dojel 30.) S nim sjedu do Hlavnovic a pak jedeme smerem na Hartmanice. Rikam si super, ze aspon nejedu sam! Nicmene asi 3km pred Hartmanicemi mu nestacim ani na te rovince takze kdyz mu neodstridam a on mi odjizdi ac jsem v haku, rukou mavam, ze to nepujde at jede. Takze jede a ja se snecim tempem vlecu dal. Je to fakt dost deprimujici, kdyz nohy nejedou a vy nevite proc, resp. vite ale nejde nic delat. Tepak jsem sice vezl, ale rozhodl jsem se ze na prumerny tepy se koukat nebudu, asi chyba. 4hodiny jsem to jel stylem SUAC na max, tak ted sklizim urodu.
  
  Prositej prijizdim do Hartmanic, kde si necham doplnit bidon. Vypiju teplou polevku v kelimku, davam do sebe myslim gel nebo tycinku, kousnu do rohliku se syrem. v Hartmanicich stojim dobrych 5minut, nez konecne nekdo prijede, byl to B. Prucha, pak nasledovany A. Satinskym (dojel 31.). Jeste asi projel nekdo, ale maximalne 3-4 lidi jednotlive. V zoufalem stavu sedam na kolo a jedu dolu z Hartmanic. Zcela seriozne jsem to chtel vzdat, rikal jsem si ze kdyz jsem po 150km hotovej, jak v tomhle stavu ujedu dalsich 100? No nakonec zabocuji smer proti proudu Otavy po trati. Nahlas si pro sebe opakuji hlasku R. Bakalare z letosni Tour \"udelam si poznamku, Cadel Evans, uzasna krize\" a vymyslim si v hlave vymluvu co reknu az me dojede Kolikac a spol., psychika na bodu mrazu, jedu sam. Jakmile mam tepy nad 140, boli to, musim zvolnit. Legrace je, ze hlava si vse uvedomuje, mentalne nejsem vycerpany, mysli mi to, delam si sam ze sebe legraci, ale proste musim jet snecim tempem, protoze telo nespolupracuje. Tohle se mi nikdy myslim jeste nestalo v takove mire, takze nevim co delat. Jak se blizim k Rejstejnu, na tachometru se obcas ukaze i 30km na te rovince, jsou to ale jen takove zablesky svetla na konci tunelu. No kazdopadne jsem v Rejstejne a zacinam stoupat na Kasperky. Nekde v pulce me konecne od Hartmanic nekdo dojel a byl to kdo jiny nez Honzis! Musel na me byt uzasny pohled, porad jsem byl prosity. Jsem v Kasperkach a desim se dalsiho kopce k Javorniku a samotneho Javorniku. Porad to nejede. Pred sjezdem pod Javornik zacina navic prset a je pekelna zima. Jeste me asi tak 4-5 lidi jednotlive predjelo, tj. od Hartmanic cca 10. Kdyz me ale predjela posledni dvojicka, najednou s udivem sleduji, ze me sice predjeli, ale prilis se nevzdaluji.
  
  Je to tak, kousek od Javorniku jsem ziskal novou cyklo zkusenost a sice ze i totalne prosity cyklista po case castecne zregeneruje! Mne to trvalo cca 1,5 hodiny, presne tak dlouho jsem jel usek vrchol Zamysl - vrchol nad Kasperkami (pred sjezdem pod Javornik). Samozrejme v ten moment jsem nevedel, jak dlouho mi to vydrzi, ale najednou nohy uz nebyly tak olovene a kdyz jsem mel tepy mezi 150-160 uz to opet nebolelo. Javornik jsem tak vyjel docela v pohode, jen jsem si jeste odskocil na malou, takze dvojicka prede mnou mi finalne ujela. Z kopce pak byla ukrutna zima pres Vacov a na Malec, takze nohy se restartovaly, ale zase neslo skoro radit a byl i problem vzit jidlo z kapsy, treba utrhnout obal od tycinky nemozne. Vypadalo to ze se dostanu z blata do louze. Prijizdim na obcerst. na Malec, kde si nahrivam ruce o rychlovarnou konvici a hrnec s cimsi. Hazu do sebe dalsi polevku, necham si otevrit gel, ktery do sebe take hazu. Na Malci jsem asi celkove asi 3-4 minuty.
  
  Dojizdi me 6 clenna grupa s Lokim, P. Novotnym a dalsimi. Rikam si ze s nim zkusim kousek uviset. Z kopce dolu se cely rozklepu zimou, radit opet skoro nejde. Stoupame na Nezdice a tam zjistuji ze sice jsem zmrzly az na kost, ale nohy uz zase jedou natolik, abych ve skupine vydrzel. Kluci toho taky maji plne zuby a tak jim docela v pohode stacim, tak to je parada a v hlave se rodi plan dojet s nimi az do cile. V Susici kde se trochu oteplilo mi zacaly fungovat i prsty na rukou a tak se mohu opet najist, napit (celkem jsem za Krale dal cca 5gelu, rohlik, pulku bananu, tvaroh. buchtu, dve tycinky, 2 polevky, hrst soli + cca 4litry iontaku, coz bylo v te zime mozna moc, curat se mi chtelo i v cili). V Susici navic doslo ke spojeni trati a clovek si tak vychutnava kdyz predjizdi lidi z kratke trasy, hned si clovek pripada jako zavodnik :) Tady uz vim, ze dojedu v tehle skupine az do cile. Kopec na Cihelnu znam, takze uz ho davam s prehledem. Usek do Besin projedem docela v tempu a pak nasleduje tradicni casovka druzstev do Klatov, letos bohuzel vetsinou proti vetru. Mame tam super tahouna, Martin Sokol z Rotor Bike, sice ma par kilo navic, ale na te rovine se to prave hodi a taha jako blazen a to tak ze jeden kluk z te nasi sestky odpada z haku. Prijizdime do Klatov, kde jsem prvni kdo zacne spurtovat, vyvezu za sebou jednoho kluka, ale zbytek zustal za nami a nakonec jsem druhy ve spurtu, takze s koncem jsem spokojeny.
  
  Zhodnoceni:
  Letosni Kral me uspokojil po vsech strankach, vic nez polovinu maratonu jsem jel s uplnym celem (euforie), coz jsem odnesl osklivym vytuhnutim (krize), abych maraton dokoncil v slusne intenzite na kterou jsem zvykly. Krize vnimam zpetne take jako prinos, priste me posune dal. Timto pro me oficialne konci letosni krasna nad ocekavani povedena sezona, diky vsem kteri se ji se mnou zucastnili at uz pri samotne jizde nebo poskytovanim cennych rad a podporou. Ahoj v roce 2011!

  
  
  
• Léňa – Pandora na Šumavě
  
  

  Král Šumavy je závod, který pro mě začíná už v Červnu. Základem je se rozhodnout jej jet a hlavně jakou trasu. Co jsem ve šlapkách, nepřichází v úvahu jiná varianta než dlouhá. To pro turistu mého ražení znamená stres a velké obavy. Obavy zejména jestli to ujedu, jestli vydrží materiál, jestli zvolím správné převody, oblečení, taktiku, skupinu apod.. Na to, že jsem turista toho řeším až, až.
  Závody do KŠ si plánuji tak aby všechny obsahovaly kopce a na pořádné vyšťavení jednu týmovou časovku. Závody mi postupně odhalují segment lidí s kterými bych těch devět hodin mohl jet i na Šumavě, ale bude to chtít ještě něco najet, protože kilometrů mám natočeno opravdu málo a tak dlouho jsem ještě na kole nejel což maratónci, které jsem si zvolil mají tento rok už pár maratónů v nohách. Kopce na UACu jsou sice ve srovnání se šumavskými spíše jen brdečky, ale jeté v pořádné intenzitě se to dá porovnat, pro jistotu volím týden před závodem minisoustředění v Beskydech, kde musím vyzkoušet zejména převody.
  Kopce mi na Ostravsku docela chybí, píšu vedoucímu muži Maraton Cupu Tomáši Čerovi, který je z Havířova, zda-li mi může v tomto kraji poradit nějaké kopcovité tratě, sám žádný kopec až na Beskydy neznám. Potvrzuje mi, že jinde než v Beskydech na kopec moc nenarazím je tedy rozhodnuto, vydám se po kopcích z Beskyd Tour. První den na rozjetí si dávám houpáky v okolí Ostravy a Frýdku Místku, další den jsem odvážnější a hurá ne dle mě nejhorší kopec Lysou horu. Kopec má 8,5km sklon jak kráva a nepolevuje. Na jeho začátek to mám 40km spíše po rovině s brdky, zahřívací úsek začíná v Raškovicích kde shazuji velkou a hned na začátku Lysé dávám kašpárka a jsem rád za frekvenci kolem 70 otáček což značí rychlost kolem 12km/h, hned mám obavy, že to přepaluji, ale zvolnit nejde to bych spadnul z kola. Naštěstí po dvou kilometrech je menší sešup, kde se dá odfrknout a až nahoru to je stěna ala Kasárny, tady v okolí Prahy to nedovedu k ničemu přirovnat. Na vrcholu se na mě směje nový rekord 40minut! Jako vždy jsem dost znaven, vychutnávám si výhledy ve kterých vidím i Vysoké Tatry, vyhlížím také Laca….. Sjezd je dost nebezpečný stačit na chvíli pustit brzdové páky a jede se přes 70km/h, takže brousím špalky až dolů. Tento testík mi ukázal, že převod kompakt a 23 se dá utočit ikdyž to nejede. Po dni volna vyrážím na trasu Beskyda, nejprve Pustevny, které se oproti Lysé jedou úplně v pohodě, převod je tak akorát a při šetření sil je vyjíždím v pohodě za 28 minut, Soláň je také mírná, mám potrénováno a otáčím to zpět přes Pustevny, Čeladnou, Frýdlant zpět do Šenova. Poslední den dávám na vyjetí jen cestu do Havířova a zpět. Moc jsem sice nenatrénoval, ale jízda v delších kopcích mi ukázala způsob jakým bych měl na KŠ kopce jezdit, tak abych dojel.
  Poslední dny se mi o KŠ zdá i v noci, nejčastěji se mi promítaní první kilometry kde naháním v první vlně jedoucího Kolíkáče, úseky kde Kolíkáče prosím aby mě nechal v klidu zemřít na trati a nečekal na mě pořád, ale také pohodu do dvoustého kilometru a pak nástup až do cíle. Dva dny před závodem si vyrábím jednoduchý profil na rám kola s vyznačenými velkými kopci a občerstvovacími stanicemi, až pojedu sám bude se mi hodit každá informace, co nás ještě čeká. Řeším dopravu, už mám vybraný vlak, kterým se do toho cyklistického ráje nechám dovézt, ale ještě otevírám web, kde dozvídám, že se uvolnil kočár Kolíkáče! Mám štěstí ještě má volno, doprava zajištěna. Ještě nastudovat reporty z minulých ročníků a už nezbývá nic jen vzít pořádnou haldu oblečení, jídla, náhradních duší a vyrazit!
  Kolíkáč plný nedočkavostí přijíždí dříve, ale mám podobný starťák a v sekundě již sedíme v kočáru a razíme pro Quita, který nás v našem rozletu zabrzdil a musíme čekat. Ještě jsme jej vystresovali tak, že zapomíná doma karimatku a nezbývá mu nic jiného než spát u Beránka J. Cesta za zvuku non-stop rozhovoru, Kolíkáč – Quit, uteče jako nic. Na presentaci potkávám Mářu, ok naše grupa bude kompletní. Noc před závodem začíná tragicky, U Beránka je živá hudba, která hraje až do půl druhé a jelikož máme pokoj hned nad sálem, usnout se prostě nedá. Když už zaberu, probudí mě kolem půl čtvrté obavy ze zaspání a už nezaberu. V klidu si aspoň můžu vychutnat dvě opravdu vydatné přeháňky, které se proženou Klatovy.
  Před startovní příprava spočívá v tom, že do sebe házím tři banány, chleba s marmeládou u které mě zarazilo víčko, které bylo oseto zelenými houbami…, ale nevím proč marmeládu jsem si i tak namazal a rychle za Kolíkáčem co na sebe. Zůstávám u původní varianty, návleky jen na ruce, moira, dres, vesta. Díky pásce od Igora se nemusím strachovat o dobré postavení na startu, není kam spěchat, řadím se za Kolíkáče do společnosti Kapra hned do druhé řady!
  Start v Klatovech poprvé absolvuju bez tlačenice a popocházení, jen nasednou a jede se, příjemné takhle startovat zepředu. Začátek je obvyklý jako na všech maratonech, snažím se hlavně neztratit Kolíkáče z dohledu, trošku menší problém nastává jen na kruhovém objezdu, kde musím díky zůžení a jízdě několika šílenců v protisměru zastavit. Jinak se pokračuje výletně. Ve výjezdu z Klatov vidím také Mářu, který si to sází pěkně dopředu za Kolíkáčem, kterého jsem mezitím ztratil z dohledu. Naštěstí jsou kolem mě lidi co mají jezdit vepředu jako je třeba Tomáš Čer, kterého se chytám a v poklidu mě dováží zase Kolíkáčovi na dohled.
  První kopec na Doubravu se dle Kolíkáčova vyprávění jel minulý rok na pohodu, takže z něj nemám obavy, ale tento rok to nebyla pravda. Musím si začít pěkně dávat snad ještě víc než na UACu, když vidím, že Kolíkáč i tak mizí a jedu s Diablem na dostřel je mi jasné, že zvolnit nemůžu. Kolíkáče dojíždím až za vrcholem, pěkně vymáčknutej. Tempo neupadá, protože se utvořila díra mezi čelem a naší skupinou. Čelo sjíždíme po pár kilometrech, ale selanka to není, fouká jak na větrné hůrce, terezíny bolí a bolí. Ve výjezdu na hlavní před Korábem se jede už fakt ostře, ale naštěstí vidím, že se vepředu utvořila díra a na čele naší skupiny není nikdo kdo by jí sjížděl, sláva už je čelo fuč a snad už definitivně!
  Ještě se rozhlížím co je tady se mnou za lidi, nikde nevidím Mářu nejspíš nám ujel, ale je tady legendární Míra Zbuzek a Kolíkáč + dalších dvacet, třicet lidí. Jsme teprve na pětatřicátém kilometru a už do sebe házím první Carbosnack. Mám sto chutí jet za Kolíkáčem, že tomto tempu prostě nevydržím a rozloučit se. Vše možná tak mělo dopadnout, protože před Korábem za mnou jede Míra Zbuzek a říká mi, že tady minulý rok odpadl z čelní skupiny asi po sto metrech když mi padá řetěz, mi přijde tato informace dost aktuální!
  Tady mi pomáhá skutečnost, že jsem byl pilným divákem letošní Tour a vím, že hlavně musím zachovat klid, daří se a řetěz za pár sekund je nahozen, ale i to stačilo aby mi skupina odskočila o dobrých sto metrů. Možná kdyby ještě pokračoval kopec, šlo by to sjet, ale bohužel po chvíli přišel sjezd a tam foukalo dost proti. Zkouším štěstí a rvu to co se dá, stále přes 50km/h, ale díra je větší a větší, ohlížím se zda-li za mnou jede někdo s kým bych se svezl, naštěstí tam je jeden borec, čekám na něj, skupinu už nevidím. Měl jsem štěstí byl to člověk s motorkem, háknul jsem jej a tiše trpěl, vybavila se mi vzpomínka na Doksy, kde mě podobně, ale v menším tempu táhnul Malina. Po asi dvou kilometrech už máme Kolíkáčovu grupu na dohled a začíná kopec, borec mi ujíždí a mě se po pár stovkách metrů také daří zařadit za Kolíka, uff, házím do sebe Enduro.
  Na tachometru sleduju už jen údaj o frekvenci šlapání a hodiny. Na vzdálenost nemám sílu se podívat, protože mi je pekelně zle, nejradši bych si strčil prst do krku a za sebou nemáme ani třetinu tratě a žádný pořádný kopec. Točím se na chvostu skupiny, nejsem schopný slov, vytáčí mě snad vše, Míra i Kolikáč mi začínají znechucovat otázky: Jak se Ti šlape? Jak jsi na tom? Apod. Nerad bych je urazil, radši mlčím a tupě šlapu, protože to je to jediné co ještě můžu. Celý výjezd na Sv. Kateřinu bojuji se žaludkem a jen čekám na okamžik až mi grupa odjede a budu si moct lehnout do trávy. Ale bohužel stále stačím.
  Na Špičák najíždím už jako gumovej banán, bez mozku, vnímání a tupě sleduju frekvenci šlapání, kterou držím kolem sto otáček, délka kopce mě absolutně nezajímá, vlastně jí ani nevnímám, ono je vlastně jedno jestli se jede do kopce, na rovině nebo sjezd, prostě jsem každým šlápnutím blíž cíli a to je to co mě momentálně zajímá nejvíc. Špičák nám odtáhnul nezlomný a skvěle jedoucí Míra, prostě takový Frank Shleck. Vzdálenost začínám vnímat až když vidím ceduli: Bufet 2km. Jestli nezrychlíme, to snad už s nimi dojedu. První bufet jsme minuli rychlostí Pendolina na tento se už opravdu těším. Osobně si myslím, že to bylo více než 2km, ale byl jsem rád, že v tom mrholení a mlze vidím sympatické žluté stany. Nechám si doplnit bidon ionťákem, hodím do sebe banán a dva kelímky ionťáku, žaludek se bouří a nerad bych ho v tom podporoval. Vidím, že už vagonky z Kolíčovi grupy odjíždí, balím to a jedu taky.
  Do sjezdu najíždím za Kolíkáčem. Mrholení je stále větší, přestává v Železné rudě, kde je po trati dostatek „fandících fanoušků“. Díky velké vlhkosti mám dost zamlžené brýle a moc toho nevidím. Borci na špici ještě k tomu za to začali pěkně brát a opět jsem si musel šáhnout na dno, stoupáme na nejvyšší bod trati a je to znát. Tempo se zklidnilo až když už před námi nebyl nikdo vidět, prostě jsme jen sbírali korálky. Žaludek se začínal dávat do normálu, házím do sebe další Enduro a jedno Magnesium. Ve sjezdu se mi brýle zamlžily tak nešikovně, že vůbec nevidím do stran. Vůbec netuším v jaké části grupy se nacházím, brzdit se bojím, protože je dost mokro, jedeme přes 60km/h a otáčet se je nesmysl, řadím se radši na krajnici abych měl jistotu, že zprava nikoho nesejmu. V údolí už neprší, viditelnost se zlepšuje.
  Ve stoupání na Kunkovice se poprvé dívám na ujetou kilometráž, máme něco ke 118km a jsem rád, že jedu dlouhou, cítím se lépe a 80km do cíle by bylo opravdu málo a přestávám borcům z dvojstovky závidět jejich trasu. Žaludek už je úplně v pohodě, ale nohy se už začínají probouzet a hlásí se o slovo, rádi by konec. Kopec nad Zámyšl nebo-li Keply jedeme dost v tempu, říkám Mírovi, že v tomto tempu nemůžu jet devět hodin a co nejdříve si vystoupím. Míra mě ujíšťuje, že se zvolní a konec bude už jen o dojetí. Nemám důvod nevěřit, kousnu se a držím. Kolíkáč se projevuje jako znalec tratě a hlásí nám jak je kopec dlouhý, kde se zvedne, kde je stojka, prostě samé informace k zabití! Zvláště když už máme za sebou přes 3km kopce a zahlásí: No, a teď se to ve vesnici zvedne a je to pěkně dlouhý. Lepší nevědět. Ale následný sjezd je odměna za všechny útrapy, dávám tady svou maximálku 78,8km/h.
  Konečně přišel jetelný úsek, kde můžu být krásně zakukaný a odpočívat. Stačím pochválit Radima Skálu, který jezdí úžasné špice a je mi líto, že s námi nejede dlouhou. Jsme již dost zredukovaní, ale patnáct nás stále je. Chvílemi si připadám jako na UACu, nejen tempem tzn. jet pořád hranu, ale složením. S Milanem Brandejsem normálně nejezdím, ale jeho vysoké ráfky a růžový rám jsou nepřehlédnutelné, hned si vybavím, že jsem mu ráno na Beránku při jeho odchodu na start říkal ať se tváří normálně a ne jako na popravu a hle jedu s ním. Další známé jméno je určitě Tomáš Bartoš u kterého mě fascinuje nápis na jeho dresu: Jedu co můžu..! Přesně tak jsem se cítil a pokaždé když jsem se za ním vezl, jsem si to opakoval. Tomáš, začínal mít zřetelné problémy s křečemi, začal jsem se s tímto hodně tahajícím vláčkem loučit, ale vydržel to s námi až pod Cihelnu! Hartmanice mi ani nepřišly jako kopec, vybavuje se mi jen opět špatně zapíchnutá cedule 2km bufet a vzpomínka na Quita, protože máme za sebou rovných 150km za 5hod a 12minut což je jeho letošní dětská trasa a být na jeho místě už jsem v cíli s minimem zážitků, jo velká je velká.
  V Hartmanicích začínám pořádně vnímat Kolíkovu šikanu J na bufetu, kdy začínám mít hlad, mám smůlu stačím do sebe nasoukat pouze jeden rohlík, vypít čaj a sbalit banán a už hlásí jedeeeeeeeeem.
  Za Hartmanicemi po odpojení borců z dvoustovky se naše grupa zredukovala na šest vagónků, na úseku těsně po rozdělení tratí nabíráme jeden dost podstatný vagónek z Endurainnigu Pepu Komárka. Začínáme stoupat na Nicov, což netuším, žiju v domnění, že jedeme na Javorník (v profilu, který jsem měl na rámu jsem tento kopec vynechal…) a Pepa odpočatý z čekání na někoho s kým se sveze roztočil kolotoč, který bohužel podpořil zejména Míra, který se ho držel jak klíště, poctivě ho střídal ještě s Papežem od Messengerů, do toho všeho hustý déšť, proudy vody od plášťů, hladina cukru v mém těle na nule, a začalo peklo na zemi, ale byla to spíše taková Pandora z Avataru, peklo by bylo místo kde si člověk jede odpočinout. Stále jsem hypnotizoval Míru zezadu, ať nechá Pepu odjet, bylo vidět, že nás trpí více, ale všichni nehli ani brvou a v tichosti trpěli až na borce z ZPM a ještě jednoho, které jsme odpojili, jen jsem se zeptal, zda-li bychom mohli zvolnit a už to v klidu dojet, ale vše bez odpovědi či reakce, nezbývalo než jen trpět a nenávidět trojici točicích na špici. Kopec to je dost dlouhý a když mi na vrcholu Kolíkáč zahlásil, že teprve teď začneme vyjíždět do pořádného kopce na Kašperské hory, věděl jsem, že tady je pro mě konečná. Tady mi poprvé nestačil převod 36x23 a musel jsem zkousnout frekvenci kolem 60 otáček a jízdu ze sedla, která mě vždy hrozně bolí a zakyseluje, ale všichni jeli obdobně mohl jsem se těšit na Javorník, kde jsem čekal už tutové konečnou, stejně jako před dvěma lety. Naštěstí se do Javorníku stoupalo jinudy a sklon byl jetelný ve skupině a v háku udržitelný, ten Franta Šrait myslí i na takové trosky jako jsem já, je to borec! Javorník byl zdolán ve svižném tempu a myslím, že jej celý odtáhnul opět Pepa. Kluk to určitě není špatný, Kolíkáč by se s ním jinak určitě nebavil, ale za ty špice bych ho poslal do nápravného ústavu někam na Sibiř, jestli ho to učí Miloš, tak Miloše!
  Do Malče se těším, dle mého profilu to je předposlední kopec, vypadá kostrbatě, ale cedule Maleč 3km mě ujišťuje, že to není daleko. Dávám do sebe další Enduro a díky přicházejícím křečkům do pravého lýtka, další Magnesium. Cesta připomíná spíše tankodrom, když chci přeřadit, nemůžu díky roztřepaným řídítkům ani nahmatat řadící páku a lovím v prázdnu, tady prostě nestačí ani Spešlík Roubaix, který mě na kostkách vždy podrží. Ve sjezdu z Malče začínám hypnotizovat tachometr aby tam skočilo 200 ujetých km! To už musím dojet, zvlášť když jedeme rozumě (Pepa se už nechává střídat rovnoměrně) a v cestě je poslední kopec o kterém mi Míra říká, že je v pododě.
  Přichází předposlední bufet, kde díky poslední zkušenosti, na nic nečekám a rvu do sebe kolečka vysočiny, které namáčím v soli, šáteček, který namáčím tamtéž a když už se chystám pro rohlík, slyším zase Léňo, jedeeeeeeeeeeem! Stihnu ještě nabrat banán do ruky a vzhůru do sedla. Bidon mám plný jen jeden.Celkem jsem zatím vypil jen dva, musí stačit. Do Sušice se stejně jako celou trať jen zašívám, ale začínám pociťovat hlad, ještě mám gel, zhltnu jej, ale pořád to je málo. No nevadí, ještě nás čeká jeden bufet tam musím za každou cenu do sebe nacpat aspoň jeden rohlík. Kolíkáč začíná povzbuzovat naší grupu, že to dáme za 8,5hod. Nezbývá než jen reagovat s tím, že čas je to poslední co mě zajímá, že chci jen dojet. Nikdo nevytváří nějakou větší aktivitu, ale už nás je opravdu tak šest musím taky občas na špic, ale vždy jí jen projíždím a někdy tam ani nedojedu.
  Od Sušice se nám začínají plést do cesty lidé z krátké trasy, kteří jedou opravdu krokem a někdy je jejich počínání dost nebezpečně, objíždíme je dost velkým obloukem. Hlad se začíná už prohlubovat a už se ani nezařazuji do kolotoče a odstřídávající borce hned posílám před sebe a připravuju se na Cihelnu. Cihelna přišla jako zjevení z ničeho nic, prostě stěna do vesnice, začínám se propadat a v polovině kopce začínám chytat první díru, kterou ještě s vypjetím všech zbytků sil ještě sjíždím, ale při dalším ztopoření odpadám jak hruška, nemůžu ani otočit pedálem a kašlu na to. V tomto okamžiku vidím Kolíkáče na chvostu grupy jak se otáčí a něco na mě volá, moc nevnímám, ale chápu to jako, ať koukám makat, že to brzy skončí. Posbíral jsem ještě zbytečky sil z pod nehtů a konečků vlasů a v naprostém bezvědomí si Kolíka dojíždím a nechávám se vcucnout do tohoto vlaku. Po dojetí se mi zatočí hlava, že chvíli nic neslyším a připadám si jak v nějakém vzduchovém vakuu, z kterého mě probudí Kolíkáčovo povzbuzování, že teď už to je jen z kopce a byla by škoda to s nimi nedojet a že chce se mnou projet cílem s rukama na ramenou. Cítím se ještě hůř než jsem se cítil na šedesátém kilometru, teď mi nefunguje hlava a nohy, které se točí už jen setrvačností a díky vzduchovému vaku udržuji nějakou rychlost. Po chvíli v jedné vesnici vidím oblíbené žluté stany, bufet! Záchrana. Co se ale děje teď nepobírám, naše grupa kolem něj profrčí jako stíhačka, zkouknu tachometr a začínám se uklidňovat tím, že dvacet kilometrů dám i hladovej, vždyť to je vzdálenost, kterou jezdím do práce.
  Jenže jak se blížíme k cíli hlad se mění v hlaďák, začínám očima sledovat kapsy svých souputníků, zda-li nemají něco k jídlu, ale mám smůlu jsou vyžraní! Když v Běšinách vidím babičku, která si nese odpolední nákup v igelitkách modlím se, ať je cyklistický fanoušek, který hází po cyklistech rohlíky, bohužel jsem ateista a modildby nejsou vyslyšeny. V Běšinách jeden ze stopadesátky málem sundává Kolíkáče, který to naštěstí na poslední chvíli ustává. Fouká dost proti, točíme rychle a musím taky pár centimetrů potáhnout. Dojezd už na morál, kdy mě Kolíkáč přemlouvá k nástupu s cílem dojet do cíle rameno na rameni, čemuž nejde odolat, ale mám zařazen těžký převod, který v posledních metrech už nemůžu utočit a málem čekajícího Kolíka do pásky nestíhám, dojeli jsme nakonec ruku v ruce a jen jemu a Mírovi můžu poděkovat, že jsem dojel v čase pod 9hod.
  Co se dělo v cíli už není vhodné do reportu. Jestli pojedu příští rok to si ještě rozmyslím, teď nechci kolo minimálně týden vidět!
  

  
  
  
• RiC – Pátý Král v mé cyklokarieře
  
  

  Možná jste mě mě v Klatovech na startu neviděli, ale já tam byl, fakt. Možná jste mě neviděli v cíli, ale i tam jsem byl. Možná jste mě neviděli...
  KŠ 2010

  
  
  
• Strejda – Kral - dalsi pokus
  
  

  Uteri, 4 dni před zavodem: je mi mizerne, jsem malatny, objevuje se opar, nemam chut k jidlu. Snazim se se trosku rozjet, po 1,5 hodine kompenzacni jizdy jsem na srot, jako po dlouhem zavode.
  Streda, 3 dni před zavodem: pridavaji se strevni potize. Nemam chut k jidlu, spise nasilm do sebe strkam ryze a testoviny. Rano před praci si davam 2 hodky ZDV, pak cely den mam pocit, ze jsem z toho dostal horecku.
  Ctvrtek, 2 dni před zavodem: aspon ze strevni potize odeznely, vecer si davam 90 min. kompenzacni jizdy, snad uz se to lepsi.
  Patek: od rana je hnusne, nedokazu se donutit na kolo, tradicne protoceni nohou před zavodem tentokrat vynechávám. Vecer v hospode, az vidim ty zname xichty, tak nalada se postupne zlepsuje.
  Den D: Nalada uz naprosto bojovna, počasí neresim, na startu se schazi docela pocetna skupina A: Lanco, HonzaA, Yetti, Fousac, Lemond, Kamion, Alena a ja. Hlasi se taky k nam Jestrab. Tomu však prilis neverim, ze nam neujede, prece je to jina trida. Tentoktar mam v planu se drzet strategii a-la Astral, tozn. Drzet se co nejlepší skupiny pokud to jen pujde. A pak se uvidi. Jednou rocne to zkousim. A to prave ne Krali.
  Od startu se jede svizne, drzim se Jestraba, ostatní jsou zatím nejak rozetety po baliku. Ale i Laco je tady. Asi na 15 km mi pada retez. A pada hodne blbe, ze se zasekava mezi ramem a převodníkem a ani za nic ho nemohu vytrhnout. Laco mi s tim pomaha, ale ztracime kontakt s Jestrabem. Ale zase docvakli nas ostatní. A tak chvili se na spice stridame s Lacem a Kamionem, Yetti se obetave snazi udrzet ve skupine Alenu, Fousac se zoufale drzi, ale porad trosku propadava. Na prvnim bufetu ze zadu necekane prijizdi Jestrab, prej zakufrovali. Tak tedka uz bude nas, to uz se nam neztrati :). Dal jedeme naprosto strojove, Jestrab, Laco, Kamion a ja. Zbytek se nam definitivne ztratil ve stoupani na Spicak. Lanco predvadi naproste zázraky, je videt ze jede s velkou rezervou, dokaze se zastavit na minutku na curaci pauzu a pak nas v klidu docvakne. Ten dneska ma svůj den. Na Spicaku jsme v naprosto stejnem case jako loni, coz je dobra zprava. Bojim se zastavovat na bufetu, pac pak nasleduje dlouhy sjezd a bude zima. Tak jen rychle popadnu banan, doplnim jonák a rychle dolu. V dalším stoupani nas dojizdeji borce z kratke, panije zmatek, ale my 4 se drzime. Dlouhy sjezd, odbočka doprava, další stoupani a ja mam stop-stav. 122 kilometr, krec jako krava, musim hodne zpomalit a uz vim, ze dal to bude jen a jen trapeni. Laco zustava obetave se mnou, ale to nemá cenu, presvedcuji ho, aby jel s Jestrabem a Kamionem, ve trech to urcite zmaknou za 10:30. On mne stejne za chvili dorazi Yetti. A pak jsem celkem rad, ze jedu sam, pac nejsem schony se nekomu přizpůsobit. V kazdem stoupani stejny scenar: krec do leveho stehna, tak slapu jen pravou nohou, krec se přemisťuje na pravou nohu. Priblizne po kilometru se to povoli a uz muzu plazit. O samote jedu cca 75 km a porad se snazim pit a jist a pomalu se hybat, snad se to zlepsi. Nelepsi se. Necekane se zastavuje auto, vyskoci Rajny a Jana a povzbuzuji mne. To je teda vam povim! To pomuze! Na předposledním budefu vidim Kamiona, který opravuje defekt a nevypada nejak presvedcive. A taky je tady konecne Yetti. A ten je kamarad… Dal uz jedeme spolu, vždy na mne pockal ve stoupanich, pak taky ve sjezdech, a kdyz mi zase spadnoul retez, nechal jet ty dva kluky a zase na mne pockal. Az v poslednich 15 kilometrech jsem byl schopny mu to aspon castecne splatit a obcas jsem vytahl na spici. Nakonec se kazde trapeni skonci a tak i my konecne v cili v case tesne pod 11 hodin. Bylo to nejake tezke dneska. Tak za rok mame poslední moznost se touto variantou trati poprat. Tak se mame na co tesit.
  

  
  
  
• Honzis – problémy s morálkou
  
  

  Kš 2010

  
  
  
• Lemond – To byl den!
  
  

  Mého prvního Krále jsem jel jenom s cílem prostě dojet. Po tom, co jsem Rampušáka stočil na 120, nedojel Beskyd (tam jsem po 160km měl docela dost a bouřka byla jen vysvobozením), bude 200km na Šumavě v mém případě docela odvážné. Moc jsem toho nenajel, týden před startem jenom tréninkově a nezávodně jsem se ukázal v Letech a v neděli v Černolicích (tam jsem sice dojel v první desítce v kategorii, ale spíš to bude tím že nás jelo jedenáct). No to bude zase síla. V průběhu týdne mi tak aspoň udělá radost opravené zadní kolo HED, ve kterém jsem asi po 2000km musel nechat vyměnit keramické ložisko. Pak kvůli počasí a nedostatku času jsem dal jen 40km a spíše dolaďoval řazení. Tyhle kola jedou. Moc dobře si pamatuju, jak jsem na nich jel poprvé z kopce a jak mi přeběhl mráz po zádech, protože jsem měl pocit, jakoby do mě zezadu narazilo auto. Takový to byl rozdíl oproti obyčejným ráfkům. Ale raději tyhle kola už dál chválit nebudu, protože si je pak koupí každý a budu mít po výhodě.
  Počasí zase nic moc, tak měním podsedlovou taštičku Bontrager za BBB, která je delší, a jak se už několikrát ukázalo, docela dobře funguje jako zadní blatník. Měním také řetěz za méně jetý a vyleštím kolo voskem (špína se pak nezažere a snadno se to čistí). Nedovolím si jako na Rampušáku experimentovat s tlakem a místo 3+4atm (takhle málo se zdá jako šílenost, ale mých 68kg a hlavně 23mm široké ráfky tohle snesou) dávám 6+7.
  Na řídítka lepím obrázek s profilem zelené tratě. Jedu s Petrem. Třeba se rozhodne vstoupit do Šlapek. Budeme bydlet s Yettim, Léňou a Aquou. Trochu bloudíme už na dálnici, o Klatovech ani nemluvě. Viděli jsme slovenské bratry na kolech, ale nestačili jsme zastavit. Mám strach, aby hotel u náměstí nebyl příliš luxusní a mohl jsem si vzít kolo na pokoj. Hned na parkovišti zahlédnu na balkóně Yettiho v oranžovém, jsme tu správně. Na recepci nikdo, prý nás za chvíli ubytují. Nějak se nám to nezdá, tak jedeme na prezentaci. Když říkám, že by tu mohla být nějaká cedulka, kde ta prezentace je, zrovna nějakou zahlédneme. Tu další jsme zase zcela neomylně přehlédli a za značkou konec Klatov usoudíme, že tady škola nejspíš už nebude. Tak zpátky, doleva a jsme tam. Na prezentaci Pedro a Laco s novým rámem a koly. Myslel jsem, že Laco vůbec nepojede, když po Beskydu učinil prohlášení a na Krušnotonu musel se Strejdou strašně zkusit. Aspoň bude zase veselo. V hotelu poté, co mi zůstala klika od dveří pokuje v ruce, mne opustily jakékoli obavy, že tu bude zbytečně draho. Po poradě a večeři v nedalekém penzionu, rychle do postele. Zítra čekám peklo. Po desáté zalehnu a chci spát. Ten kravál z hospody o patro níže ale nejde přeslechnout. Málokdy poznám co vlastně hrajou, slyším jen pořád nějaké mlácení hrnců a bubnování. Takže se mi usnout v pátek nepodaří. Už při placení ubytování jsem pozoroval, že se ve zdejší restauraci schází vesměs samá lepší společnost.
  V sobotu ráno je zima. Beru zateplené kostky s dlouhým rukávem. Pod to jen tílko z coolmaxu. Pro případ očekávaného deště jsem do obalu z cyklo lékarničky vtěsnal pláštěnku a na mé cykloboty, památeční tenisky Puma Mirage - modelový rok 96, natáhnul návleky. S tím jsem ještě nejel, aspoň se nemusím bát, že namotám tkaničku na osu pedálu. Tak dělám osudu na trati jen se zrcátkem (ikdyž zasvěcení vědí své). Z jídla beru jen 2 carbo a 1 enduro gel, balík sušených meruněk, banán a nějaké tyčky Deli pro případ ztroskotání. Jako zásadní se ukázala ampulka životabudiče, o kterém psal Malina v reportu z vodního maratonu. Tak jsem si to taky koupil. Ten hořčíkový nepotřebuju, v jednom bidonu vezu Magnesii.
  Na startu mraky závodníků, řadím se tradičně ke konci. Po rozjetí je to poměrně dlouho testování, v jaké že rychlosti se dá ještě na kole udržet. Jako jeden z mála jedu na kruhovém objezdu podle předpisů a pokynů pořadatelů, načež jsem úplně poslední. Strejdu z Lacem dojíždím až když nahazují spadlý řetěz. Tak mám radost, že nejsem ze Šlapek momentálně poslední na trati. A šlapu co to dá. Na dohled větší skupinka jedoucí rozumným tempem, tak snad náskok udržím. Hlavně co nejvíc najet před těmi, co jedou krátké tratě. Začínám cítit super formu. Trochu prší. A je to tady. Vyjedu z lesa a vidím početnou skupinu zastavujících cyklistů. Že by stažené závory? Přijedu blíž a když tu žádné koleje ani přejezd nejsou, vím která udeřila. Jeli jsem sice hezky, ale úplně blbě. Zahlédnu tu i Jestřába, který udělal to nejlepší co mohl - prostě jel hned zpátky. My ostatní jsme usilovně přemýšleli, jestli to vzít doleva nebo doprava. Já jel se zoufalci, co to vzali vlevo, prostě jsem vycítil, že je to tak správně. Můj orientační smysl zase nezklamal. V nějaké vesničce nebo spíše zemědělské osadě zahlédneme šipku někam na Švihov. A sakra, tam jsme jeli včera od severu do Klatov. Na kole nánosy čehosi, co vzdáleně připomíná bahno. Blízký kopec hnoje však svědčí o něčem jiném. Do pocitu úplné slasti by stačilo tady ještě píchnout nebo lehnout. Prší čím dál víc, musíme jet zpátky, jiné cesty není. Takže nahoru do kopce přes Chudenice. Hlavně někam na trať. Růžová šipka tam, co jsme jeli byla, ale od jiného závodu. A šipka, kam jsme měli jet, prý také. Já jsem neviděl nic. Vlastně jsem byl rád, že jel někdo přede mnou, tak jsem samozřejmě zahnul jako oni. Jinak vždy sleduji na trati nezaměnitelný cyklistický odpad - různé prázdné gely, popř. i vyhozené duše a pod. To mi dodá na jistotě, ale takhle na začátku to nebylo spolehlivé. Každý nadává, mám pocit že tu jede deset Laců. Do háje to bude ztráta! Držím se skupinky co to jde, abych zase nezabloudil, nebo aspoň nejel blbě sám. Tak jsem byl v místech, kam se jen tak někdo nepodívá. Na asi 35.km dojíždíme sběrné auto se smetákem. To jsou vyhlídky skutečně velmi nadějné. Skupina mi z kopce do Kdyně ujela. Přede mnou jen někdo v ostré pravotočivé zatáčce nedobrzdí a na vlhku letí neomylně do škarpy. Naštěstí je v pořádku. Pak zase někomu na dohled v mírném stoupání vypadla klika z osy. Imbus prý má. No to jsou zážitky. Na první občerstvovačce vypiju jeden (asi) jonťák a beru suchý rohlík. Sjíždím do Nýrska. Na křižovatce se spojuji s dost velkou skupinou ze 150km trati. Na čele jede Quit. Zkusím je předjet, což se mi na chvíli daří. Při pohledu na asi 90km na tachometru se ale krotím a procedím se zase dozadu. A největší kopce právě přicházejí. Na Špičák se šetřím a hodně lidí mě z krátkých tratí předjede. Preventivně popíjím Gutar a zdá se, že funguje víc než dobře. Okamžitě je jakákoli únava pryč a můžu jet tak, co vydrží kolo. Další občerstvovačka - mraky lidí z krátké trati, podaří se mi ulovit banán. Dost lidí předjíždím ve stoupání na nejvyšší bod. Pak nádherné sjezdy. A dál si toho moc nepamatuju. V Hartmanicích piju čaj a nechávám dopnit jeden bidon (ten jsem prakticky plný ale dovezl až do cíle). Cítím, že je něco špatně. Ujel jsem už 150km a nejsem vůbec unavený. Jedu naplno a mám neskutečně dobrý pocit. Když mě předjíždí Kaprova skupina z 250km trati, mám radost ještě větší. Po dlouhé době vidím někoho z klubu! Síly mě neopouštějí, dovolím si neskutečnou drzost a do kopce (myslím na Cihelnu) je předjíždím. Ve sjezdu mi samozřejmě ukážou záda, ale tohle fakt stálo za to. Na čtvrtém bufetu nestavím. Posledních 20km to má být z kopce, na což se celý závod těším. Ale pořád nic, to je zrada. Jen mírné klesání a vítr proti. Konečně vidím kostelní věž. Ve městě pro změnu bloudím - teda jedu asi jinak než bych měl. Prostě potom, co jsem si zvyknul na mega šipky na Posázaví, tyhle malé nějak nevnímám.
  V cíli už trochu únavu cítím, ale je to asi tak jako kdybych jindy ujel 3 Bělečské okruhy a ne 200km + výlet mimo trať. V hotelu ještě stačím umýt kolo a sebe a hurá na vyhlášení. Za rok pojedu 250.

  
  
  
• Frištenský – Průběh závodu z auta rozhodčího a od mikrofonu v cíli
  
  

  report

  
  
  
• Kolíkáč – Protrápený Král
  
  

  Pátek před Králem, zase s Quitem, zase do sebe valíme česnek, škrábe nás oba v krku, doma máme od čtvrtka angínu, jsem na nervy... letošního Rampušáka bych opakovat nechtěl, i když ten se nakonec přežil ve zdraví. V noci v Beránku moc nespím, koncert dole v restauraci, hluk z ulice a průběžné testovací polykání, jestli už krk přestal škrábat. Kdepak, krk cejtím i při včasném ranním budíčku CK Záluží a začínáme řešit kolik návleků a vrstev na sebe. Venku černé mraky, silnice poslintané od nočního deště, nálada na bodu mrazu, stále častěji si říkám proč? Nakonec návleky na kolena, ruce, vestu a dres, držím se přesně toho co má na sobě kapitán Míra. Třeba se s ním svezu, jako už několikrát a navíc o patro níže spí Léňa, který chce též podpořit skupinu B.
  Na náměstí jsme mezi prvními, lezeme do první lajny, hned za pásku, ať aspoň na začátku máme klidnější výjezd z náměstí. Okolo samé známé tváře, ta brzká ranní předkrálovská atmosféra mě zase bere u srdce, i když dnes díky krku jsem nějaký přidušený, bojovná nálada pryč, dojedu vůbec? Jedeme za zaváděcím autem, bohužel po prvním kruháči, kde to většina vezme protisměrem, jsem málem na konci balíku . Trochu mě to rozhodí, ale nedá si nic dělat, naštěstí se nejede a před prvním kopcem je prostor se vrátit blíže ke špici.
  Poleň jsme přeletěli, chtělo by se to narvat ještě více dopředu, ale je tu nepříjemný houpavý terén s krátkými, ale o to výživnějšími stojkami, kde stále řadím a hledám optimální převod. Okolo množství defektů, spadlých řetězů a někde za Hradištěm se začíná balík natahovat do lajny a jede se krutý terezín, hobluji škarpu, oči upřené na kolo před sebou, doufejme, že jsme stále propojeni až na čelo.... kontrolně trochu juknu dopředu a s hrůzou koukám, že už jsme odpojeni, ještě zahlédnu před námi tvořící se skupinu, kde je Vojen Očenášek a Jirka Zárybnický, do háje s nimi by to chtělo jet. Dreamer a Kapr, ti na to mají a jsou zkušeně zašití v předních pozicích. Tak ještě zkoušíme rozpohybovat naši tvořící se grupu na sjetí Jirky+Vojena, ale je to bez šancí, protivítr a brdky nám nadělují stále větší a větší rozestup.
  Tak uvidíme, třeba nám ještě vývoj dalších kilometrů dá nějakou naději, teď je důležité se zkonsolidovat, ono to ani tady nevypadá až tak zle , maratony ošlehaní borci jako Tomáš Bartoš (H.I.C.), Radim Skála (Sokol Veltěž) a máme tu i starého známého Pavla Sováka nebo Milana Brandejse (Varta). No a že tu je Léňa a Mirek (CK Záluží), to ani nemusím psát, je jasné, že když se nestane nic vážného, my tři u sebe vydržíme až do Klatov . Měl bych se radovat, skupina B je vcelku po hromadě, ale dnes není můj den, jedu hrozně utrápeně, každé šlápnutí bolí a bolí, ani pověstné kecy mi nějak nejdou na jazyk. A kluci na tom nejsou o moc lépe, jen nadáváme, jak to nejede... Je nás asi 15 kousků, před Všeruby by možná byla ještě naděje na sjetí někoho před námi, ale skupina moc nejede, ta představa dalších více než 200km, k tomu to psí počasí, prostě nikdo aktivitou nehýří. Před Liščí defektí Pavel Sovák, je mi ho líto, toto se stát mě, tak to balím do prvního auta, dneska bych nic nespravil. Je tu i Jura v doprovodném autě, měl na začátku defekt a taky ztratil morál, a tak nabízí bidony, ale já je mám skoro plné, ani pít a jíst mi nechutná . Překodrcáme to do Nýrska a mizérie pokračuje, nějaká valná spolupráce tu nepanuje, každý jako by byl obalen do nějaké bubliny, ze které nechce vystrčit nos. Ale zpětně si říkám, asi to bylo dobře, v tom stavu v jakém jsem byl, by vyšší tempo bylo asi zkázonosné. Ani Špičák s námi moc nezacloumá, já mám problémy vůbec udržet hák na ocase grupy, jen tupě šlapu a sleduji přibývající kilometry, ale jsme teprve na 97 km, to nám zbývá ještě málem 160 km do cíle, to je děs. Léňa hlásí problémy se žaludkem, ale jsem moc rád, že tu je, i jeho přítomnost mě nutí pokračovat dál.
  Bufet na Špičáku, počasí, že by psa nevyhnal, ještě že mám návleky, rohlík se salámem, to si tělo žádá, gel už jsem do sebe natlačil u Nýrska. Moc se nezdržujeme a valíme to mokrým sjezdem do Železné Rudy, tady se mi vybavuje Quit z minulého roku, co ten tady musel zažívat, a já od toho nejsem daleko, jestli vypadnu od kluků, tak počítám, že už se budu jen propadat a propadat, nikoho neuhákuji. Ve stoupání na nejvyšší místo trasy Brunst jsme se zase dali do kupy, stále v cca 15 kouscích, hlavně Tomáš a Radim zde určují tempo, dává se do mě zima (je tu prý 8°C) a tak před vrcholem taky zkouším špic, abych následný sjezd jel s volnou silnicí před sebou. Sjezd přes Onen Svět a další zkouška oblečení, silnice nahazuje, fouká studený vítr a moje krize dostupuje vrcholu. Před stoupáním do Kunkovic mě poprvé v letošní sezóně popadají myšlenky a zásadní rozhodnutí, že už v životě na nějaký maraton nejedu, toto prostě nemám zapotřebí . Hned to sděluji Mirkovi, potřebuji si ulevit a třeba mi to i potvrdí, že on už taky nikdy na Krále nepojede... ale kdepak, Míra se jen usměje a řekne, neboj, příští rok se tady zase sejdeme...
  Kilometry vůbec neubíhají, teprve 120 je za námi, a navíc rozšvihaný sjezd přes Chotěšov pod další zabijácký kopec Nad Zámyšlí. Je to nekonečné, kdo to nezná, nevěřícně kroutí hlavou, kam až to zase stoupáme, na Tomáše přicházejí náznaky křečí, ale má u mě neskutečný obdiv, na to co má letos najeto, tak bojuje jako lev. Já si jedu stále svoji jistotu, bez elánu, bez chutě, občas vypadávám ze závětří, abych se pak jízdou ze sedla, při které mi nechutně vrže asi hlavové složení, dostával zase zpět. Před horizontem se zmáčknu, abych si najížděl do sjezdu mezi prvními, přes Zámyšl to slušně letí, i když je tu zase mokro, ono těch moc suchých úseků na letošním Králi zase nebylo. Teď je tu úsek, na kterém by síla skupiny měla být vidět, tak nějak pomalu se dostávám zase do hry, překulili jsme se do druhé poloviny královské trasy a to hned přidá na náladě. A hele, pod Hartmanicemi jsme si sjeli nějaké korálky, jedním z nich je i syn Frištenského, ale ten jede střední trasu, tak dál nám moc nepomůže. Bufet Hartmanice, tady přichází další psychické vzpruhy v podobě Pepy Komárka (Enduraining) a Tomáše Papeže (Messenger). Pak se sice dozvídáme, že měly defekty, ale přece jenom je to příjemný impuls do dalších nepříjemných kilometrů, které nás čekají. Trasy se dělí, loučíme se s Radimem Skálou, škoda, ten by nám taky hodně pomohl.
  Výšvih z Rejštejna do Kašperek, to je úplná poezie pro vrchařské duše, odskočil Pepa s Tomášem a dávají celou naši smečku do pohybu a tak trpíme jako zvířata, Léňa přestal úplně komunikovat, fascinuje mě na něm ta jeho buldočí vůle, letos toho objel méně jak já a tak si úplně živě představuji, jak to musí bolet. Ale je tu furt s námi, stejně tak jako Míra, začínám i propočítávat čas, těch 8:30 už je nereálných, ale těch 9 hodin by s velkým štěstím mohlo padnout. Vzpomenu taky někdy na Dreamera, ten blázen asi visí za Ackermannem a dá asi i těch plánovaných 8:30, a co teprve Kapr... .
  Před Javorníkem ale nálada padá zase k bodu mrazu, začalo solidně pršet, během chvíle jsme durch, v tretrách to čvachtá, brýle zamlžené, safra já už Krušnoton nechci znova zažívat. Naštěstí se u mě nekonají křeče, které už v plné síle postihly Tomáše, který si už párkrát vystoupil a protáhl svaly, aby se po chvíli zase vrátil! No chápete to? Heroický bojovník Ledové obklady na kolenou a rukou, to je to, co ke Králi už pomalu nedomyslitelně patří, ať je září nebo srpen, i tím je asi stále nejtěžším u nás. Stoupání na Javorník je zahalené do mlhy, naštěstí přestalo pršet, tak pomalu osycháme a zahříváme se, tempo se zase jede rozumné. Před bufetem v Malči nás čeká rozbitá část, která je oproti minulému roku alespoň trochu spravena stylem: uplácáno lopatou. Bohužel tady ztrácíme Milana Brandejse. Klasický průběh na bufetu: rohlík se salámem, šáteček, banán do kapsy a vzhůru do závěrečného boje o 9 hodin. Stoupáme přes Nezdice, začíná dokonce i svítit slunce, odskočil nám Tomáš Papež, toho už do cíle neuvidíme, ale naše trio z Beránku je stále při sobě i s Tomášem a Pepou.
  V Sušici se trasy spojily a předjíždění borců z krátké nám začíná dodávat i sebevědomí, jak s Mírou s úsměvem glosujeme, a tak ve stoupání na Cihelnu na 220.km mačkáme ze sebe zbytky sil, teď se přece nemůžeme před nimi ztrapnit. Odpadá Tomáš Bartoš a i Léňa nevypadá zdravě, povzbuzuji ho informací, že teď už to je jen z kopce a že se chci s ním chytnout za ruce v cílové rovince. Znovu to propočítávám, opravdu by těch 9 hodin mohlo padnout, ale teď už nesmíme zaváhat, v mašinu se proměnil hlavně Pepa Komárek, poslední bufet prolítneme 40km/h. a blížíme se na hlavní tah na Klatovy. Tady se vždy odehrávají nezapomenutelné chvíle, je nádherné, když si je člověk dokáže vychutnávat a jet na 240km šrot blížící se k 50km/h., to je ta odměna za královské utrpení. A zapojují se k nám i borci z krátké, kteří jsou probuzeni z letargie a točí se s námi v tom bláznivém kolotoči. Jen neudělat chybu v těch zákrutách v Klatovech, je to dobré, malá časová rezerva tam je, budeme na trati méně jak 9 hodin, teď jen si dovézt Léňu ruku v ruce až na cílovou čáru. A podařilo se, čas 8:57h., cílové gratulace a poděkování si za vzornou spolupráci.
  Asi týden před Králem už mě napadl název reportu "11.Král na 1", a asi jsme to zakřikl, prostě letos to na 1 nebylo, takhle jsem se dlouho netrápil, zdravotní stav tomu nepřidal, zaváhaní na začátku, uplakané počasí, prostě čekal jsem letos více, ale každý den není posvícení, jsem zase nohama na zemi a s odstupem času si říkám, že to vlastně bylo skvělé, strávit 9 hodin v takové společnosti, to se už nemusí opakovat. Díky skupino B!

  
  
  
• Radim – Mokrý Král až na kaši
  
  

  Dnes zkusím být stručný. Vzhledem k mizerné předpovědi počasí jsem usoudil, že 9h na kole v dešti je na mě moc a ještě během pátku jsem poprosil Láďu, aby mě v Klatovech přihlásil na střední 200 km trasu, a tak se také stalo. Ráno však překvapivě bylo již po dešti a v Klatovech pak dokonce i suchá silnice! V první vlně jsme se sešli s Přemkem a Laďou, kterého jsem ovšem přistihl, jak sedí na dlažbě a řeší něco s návleky, tak jsem si neodpustil poznámku, že si musí sednout na kolo a ne na zem, že takhle toho Krále nedá. V tom už ale náměstím začal dunět Mannowar, pak se prásklo z pistole a byli jsme zase v tom.
  
  Po startu jsem se držel za Laďou, který jel první silniční závod v životě a musím ho pochválit, jel moc hezky, plynule a přitom předvídatelně a bezpečně, spíš víc vlevo, přesně tak, jak bych sám jel. Zvládli jsme i první dva kruháky a po výjezdu okolo stadionu jsme se potkali i s Přémou, takže jsme chvíli jeli pospolu, ale už v prvním kopci Přéma zmizel směrem kupředu a Laďa dozadu, zatímco já zůstal plápolat na chvostu prvního balíku, což jsem nakonec zvládl skoro celou první hodinu až někam k brdkům pod Koráb. Na větru a krutých terezínech trpím na konci prvního balíku jako zvíře a jsem nakonec rád, že se balík konečně trhnul a v naší odpojené skupině už to nikdo nemá sílu a morálku sjíždět. Jinak jsem ale v dobré společnosti, ze známých tváří jsou tu Kolíkáč a Léňa z Vinohradských šlapek, Tomáš Bartoš z H.I.C. a Milan Brandejs ze Sokol VARTA Králův Dvůr, celkem nás může být něco okolo 25. V samotném stoupání na Koráb už jsem docela v pohodě a společně s Tomášem Bartošem a ještě jedním udáváme tempo, takže lidi, kteří mne tak trápili dole v brdcích, teď naopak trpí za mnou.
  
  Oblast mezi Kdyní a Nýrskem již loni Mišák výstižně nazval heslem „Stokrát nic umořilo osla!“, a platí to i letos. Žádný pořádný kopec, ale o to více těch menších a sil to bere celkem dost. Naštěstí alespoň počasí zatím drží a až na občasné lehké zakrápání je stále sucho! A pak přišel Špičák, alias královský kopec letoší trasy s převýšením skoro 400 m a celkovou délkou hlavního stoupání přes 6 km. Zpočátku se držím na chvostu, ale pak jdu do čela a společně s Tomášem Bartošem a Mírou Zbuzkem (CK Záluží) táhneme vláček vzhůru jednak ke spodní základně mraků, ale zároveň i k občerstvovací stanici na Špičáku. No trochu jsme myslím prořídli. Tady krátké občerstvení a rychle dolů po již mokrém asfaltu do Železné Rudy a zase nahoru na Gerlovku. Je tu dost ošklivo, 100% vlhkost (mrak zevnitř) a zima (někdo říká, že 9°C), takže v následném sjezdu do Jesení vymrznu i já, kterému za normálních okolností zima moc nebývá. Výjezd přes Kunkovice tak beru jako příjemné rozehřátí, pak dolů přes Chotěšov a už stoupáme nad Zámyšl. Zde do kopce opět najíždím vzadu, ale postupně se dostávám do čela a v dnes již tradičním složení Zbuzek, Bartoš, já společně udáváme tempo a to až tak, že se zezadu začínají ozývat první „ostré prosby“, zda by nešlo jet o chlup pomaleji. Na to odpovídám: „Pomaleji? Teď, když budeme spurtovat na tááámhleten horizont?“. Odpovědí je, ať si jedu třeba ... někam!
  
  V odpočinkovější pasáži přes Petrovice a Chlum se mi dostává pochválení od Léni, že prý mi to dneska hezky jede, ale to ještě netuší, že nejedu s nimi dlouhou (číslo mám schované pod vestičkou, tak to zezadu nejde poznat). Škoda, docela bych se té dlouhé trase dnes nakonec ani nebránil, počasí celkem ještě ujde a cítím se docela dobře. Ve stoupání do Hartmanic se snažím oslovit jezdce se zelenými čísly (střední trasa) s tím, abychom na sebe nahoře na občerstvovačce počkali, protože až přijedeme do Sušice a otočíme se proti větru, což pak bude trvat prakticky až do cíle, pojede se nám mnohem lépe ve větší skupince, než ve dvojičkách. Sice mi to několik jezdců odkýve jako dobrý nápad, ale skutečnost na občerstvovačce je pak taková, že když se po doplnění lahve a zakousnutí se do plátku sekané rozhlédnu kolem, nikoho z těch lidí už nevidím. Rychle tedy sekanou do pusy, banán do ruky a honem dolů do údolí. Je mi ale jasné, že sám nic nezmohu a já jsem najednou tak zoufale sám! Sotva však stačím dojíst, objevuje se naštěstí trojička jezdců za mými zády (dva ze střední, jeden z dlouhé) a po rozdělení tras za mostem přes Otavu pokračujeme s těmi dvěma dále. Rychle jim vysvětluji, že teď musíme opravdu zabrat, protože před námi je skupina asi osmi jezdců a že je musíme dojet, než se v Sušici otočíme proti větru. Údolím Otavy přes Dlouhou Ves jedeme tedy neskutečnou kaši, chytají mě křeče do pravého stehna, což se mi normálně nestává, ale v Sušici za mostem skupinu v poslední možný okamžik skutečně sjíždíme! Ufff, ale bolelo to.
  
  Pod Cihelnu se proto jenom vezu a vydýchávám, pod kopcem ještě narychlo svačím Carbosnack, leč chytím menší díru, takže kopec začínám zase jako úplně poslední ze skupiny. Vidím proto jako na dlani, jak se naše 11-členná skupina trhá na 7+4, vyrážím tedy ze zadních pozic vpřed, abych alespoň trochu kontroloval situaci. Odpadnout zrovna v kopci, kde bych měl být přitom silný, se mi totiž vůbec nechce, zvlášť když už jsem se jednou dokázal po stíhačce vrátit. Stále ale musím mít na paměti nebezpečí křeče do pravého stehna, takže nemohu jet rychle, jak bych si přál a za normálních okolností snad i mohl, což má však za následek, že se k první odskočené skupině jezdců přibližuji jen velice zvolna. Nakonec se mi to někde před Maršovicemi podaří a zbylí jezdci z naší původní skupiny zůstávají definitivně zpět, mezi nimi pohříchu i kluk z mojí stíhací mini-skupinky na modročerném Autorovi, který měl možná největší zásluhu na tom, že jsme skupinu v Sušici dojeli. Ano, tak svět odplácí. Nahoře je nás osm a je jasné, že pokud se nestane nic zásadního, dojedeme takhle až do cíle. Tedy ne, že by se nic zásadního nedělo, dvě vydatnější přeháňky (jedna před Jindřichovicemi, druhá menší před Klatovy) hovoří za vše. Na všech je vidět, že už by se nejraději viděli v cíli, nikdo nemluví, ale jinak se jede celkem rozumně a všichni v rámci svých sil i spolupracují, takže je jasné, že zezadu už by nás dojet nikdo neměl. Po připojení „dětské“ 100 km trasy před Běšinami začínáme míjet hodně pomalejších jezdců, ale až na pár výjimek nás nikdo nehákuje, a ani výjimky většinou nevydrží dlouho, a když, tak rozhodně nejsou ve stavu, že by nám střídali. Do Klatov tedy přijíždíme ve slušném tempu 38 až 40 km/h, při kterém už začínám pociťovat neklamné známky únavy. Od podjezdu železniční trati v Klatovech se tempo nadále stupňuje a je mi jasné, že v tomto stavu už nebudu mít ve spurtu z čeho brát. A také že ne, v naší 8-členné skupině, do které se v cílové rovince zamíchal ještě jeden čerstvě dojetý jezdec z naší trati, se musím spokojit z předposledním místem, ale ani mi to moc nevadí, hlavně že jsem v cíli. A i s tím počasím to zase nebylo tak zlé, podle předpovědi mělo být rozhodně hůř.
  
  Nakonec jsem na 204 km zajel čas 6:55:02h, obsadil 34. místo z celkem 138. v cíli a v kategorii jsem skončil 22. Průměr činil hezkých 29,5 km/h, takže jsme se opravdu neflákali. Celkové umístění však nepřeceňuji, neboť je jasné, že na střední trase je zdaleka nejmenší konkurence. Lidi z dlouhé, se kterými jsem jel ve skupině do Hartmanic, pak končili okolo 50. místa, tak toho bych si cenil určitě více! No a na závěr jsem si schoval jeden zajímavý postřeh: Překvapilo mě, že jsem snad neviděl jediný pád, a to se jelo po mokru opravdu hodně (před dvěma lety rovněž na mokru se z pangejtu zvedal někdo každou chvíli). Naopak jsem ale viděl hrozně moc popadaných řetězů při shazováni z velkého na malý převodník. Jednou to Andy Schleck předvede v přímém přenosu na Tour de France a hned se z toho stane módní záležitost, no je tohle možný?!

  
  
  
• D!ablo – S Oranjes ...
  
  

  ... na Králi

  
  
  
• Kapr – Třetí Král s číslem 3
  
  

  Třetí Král s číslem 3
  Někdy na jaře jsem se přihlásil na webu Krále jako třetí a asi proto jsem dostal toto krásné startovní číslo, letos dokonce se jménem, ještě tak dojet třetí, to by bylo! S manželkou se bez problémů ubytujeme v hotelu Beránek, potřetí ve stejném pokoji zásluhou RiCe. Na tiskovku je pozdě a tak si dáváme v deset večerku. Ve čtyři mě probudil déšť, byla to jen přeháňka, ale jsem vyspalý a už neusnu. V pět dvacet budíček, postupná snídaně a stále nevím co na sebe. Volám kolegovi do práce, aby projel radary. Ten mě ujišťuje, že dopoledne pršet nebude a proto nakonec beru jen dres, vestu a návleky na ruce. Deset minut před startem se řadím k oranžovým dresům do první vlny. V 7:15 start - škoda, že nás letos nedoprovodily zvony ve věži.
  V prvních kilometrech neustále dávám pozor, abych někoho nesejmul nebo někdo mě, pořád se propadám a zase cpu dopředu. Doubrava se jede svižně zásluhou Honzise, kterého registruji na špici a nechápu, proč tak blázní po deseti kilákách. Snažím se pohybovat v první dvacítce, chvíli se jede pěkné tempo a chvíli se odpočívá, ale hlavně nemusím nic sjíždět. Bavím se s Petrem Dixem a najednou se to pěkně natahuje, vidím parádní terezín. Tuším, že jde do tuhého, mám co dělat hákovat Dixe, jedu skoro v levý škarpě a není se kam schovat, bylo to o fous, ale jsem tam. Je nás kolem čtyřiceti, rozhlížím se po svých soupeřích ve veteránské kategorii. Kamil Koprnický je neustále kolem špice nebo na špici a je mi jasné, že jezdí jinou ligu. Stanislav Prokeš (loňský vítěz) jede v klidu v balíku, asi ve stoupání na Koráb registruji jeho problémy, možná defekt, ale po pár kilometrech je zpět. Petr Pospíšil je tady také (loni dojel sekundu za mnou), takže s Petrem Dixem je nás pět, další možné soupeře nevidím anebo je neznám. Před Korábem jsou menší zmatky, zaváděcí auto neodbočilo, pár metrů se vracím a vítám čůrací pauzu, divím se, že mi to hned jde. Koráb se nahoru jede v klidu, horší je sjezd v mokrých serpentinách, ale 4000eska mě držej. Za Všerubama jedu chvíli vedle sparťana Pučelíka, který jede na stejném rámu jako já. Asi dvakrát potáhnu balík a úzký sjezd pod Svatou Kateřinu si vychutnávám na špici. Ve stoupání zasyčí zadní kolo Svobodina (jede střední), ale po pár km je znovu v balíku. Před domovským Nýrskem nastupuje Dreamer a roztáčí peklo, stojku v Nýrsku letím ze sedla, zahlédnu jak uprostřed kopce přebírá pití a jídlo od táty, to jsem zvědav jak si to sjede. Za chvíli se ale pole zklidnilo.
  Začínáme stoupat na Špičák , jsem přisátý na první dvacítku a jede se mi docela dobře. Minuty utíkají, tepy se pomalu zvedají, jede se pěkné tempo, ale nikdo nenastupuje. Držím se Petra Pospíšila, Dix za mnou, ale pomalu začínáme ztrácet kontakt. Najednou jde přes nás Dreamer, hned ho hákuju, musím s ním vydržet. Oba Petrové se nechytají a my jim ujíždíme, zároveň se nám vzdaluje čelní dvacítka s Kamilem a Standou. Máme díru asi 80 metrů, ptám se Dreamera kolik ještě na vrchol, říká 1,5km, tak to je hotovo, myslím si. Dreamer to chce ale zkusit, jdeme ze sedla, ale po pár metrech vidím, že je to marný, oba jsme zpět v sedle a točíme dál. Na Špičáku přebírám od manželky plné bidony, housku s marmeládou, banán a dělám největší chybu dne - odhazuji návleky na ruce a vestu. Hned ve sjezdu do Železné Rudy toho lituji, je mi pěkná zima. Ve městě se nás sjede asi sedm, oba Petrové jsou zde. Před sebou vidím čelo s doprovodem, Dreamer velí, že je musíme docvaknout, ať se svezeme ke Kunkovicím, točíme se a za chvíli jsme zase ve společnosti s elitou, něco ke třiceti. Stoupáme na nejvyšší bod, aspoň se trochu zahřeju. V dlouhém, mokrém klesání po hlavní je mi zima jako prase, určitě je míň než 10°, pořád myslím na tu odhozenou vestu a návleky a to mám ještě polovinu před sebou. Na Beskydu bylo přes 30° a byl jsem oblečenej úplně stejně, akorát jsem měl rozepnutý zip u krku, zlatý tropy, zimu na kole nenávidím.
  Stoupáme ke kapličce, balík se natahuje, jedu šrot, ale aspoň je mi trošku teplo. Nahoře zdravím starýho Honzise, který se tak leknul, že zapomněl fotit. Stále jsme tam v pěti veteránech, klesáme rozbitou silnicí, hlavně nepíchnout. Ve čtvrtek jsem v Čelákovicích dvakrát defektil, Jirka Sekera mi půjčil plášť na dojetí domů, tak mám snad vybráno. Stoupáme nad Zámyšl, vzpomínám, jak jsme tady jeli s Kolíkáčem v roce 2008 osmdesátkou dolů, to byla nádhera. Teď jsem zakousnutej do Pospíšilova zadního kola, Dix do mýho a čelo se nám pomalu vzdaluje. Stoupání je nekonečné, zase jedu šrot a ke konci už balík ani nevidím. Řítíme se Zámyšlí dolů a kousek za vesnicí stojí u auta Standa Prokeš, asi zase defekt nebo konečná, takže vpředu je asi jen Kamil Koprnický. Odbočujeme na hlavní a točíme ve třech pěkné tempo, v dálce vidíme doprovodná auta za první skupinou. Zase jedu hranu, tuším, že mi za chvíli dojde, ale v Petrovicích jsme zase s Jakubem Svobodou, Kamilem a dalšími borci. Oběma Petrům říkám, že stále sjíždět Svoboďáka, Čera, Janouška atd. stejně nemá cenu, v kopci zase ujedou. Z posledních sil visím na konci balíku a jakmile se silnice začala zvedat na Hartmanice, chytám díru. 5m, 10m, 20m, 30m díra a v tom z rozhodčího auta z megafonu hlas Frištenského: „Kapr, zvedni se, docvakni to, Karle jeď“. Jdu ze sedla, ale za pár vteřin si sedám, je hotovo, konečná, tři veteráni mi odjíždějí. Minou mě doprovodná auta a tupě šlapu sám, vyždímanej jak citrón. Z letargie mě na chvíli vytrhne Jura z okénka felicie, jestli něco nechci, odvětím, že nic a že jsem v pr...i. Stejně to stálo za ten zážitek být ještě po 4:40 hod na 147km s maratonskou špičkou, teď jen čekat, kdy zregeneruju. Už nevidím ani Dixe s Pospíšilem, kteří si vystoupili po mně, ale nechali zařazenej vyšší kvalt než já.
  Konečně míjím bufet v Hartmanicích, hodná obsluha mi nabízí jídlo i pití, poděkuji, ale ani nezastavím a jako mátoha jedu dál. Kus po odbočení za mostem na dlouhou sjíždím jednoho mladýho a nálada se nepatrně zvedla. Střídáme se na špici, přijíždíme do Rejšic a odbočujeme do kopce. Z loňska vím, co je to za kruťárnu do Kašperských Hor. Po 400 metrech jsem se až lekl, jak nás míjel Standa Prokeš, je zpátky ve hře o bednu, ten tam má snad motorek, hlásím mladýmu. Koukám na něj jako blázen jakou rychlostí se mi vzdaluje a sráží mě to na dno, že se ani nesnažím hákovat mlaďase, který mi pomalu odjíždí. Jedu desítkou, 39/28, chtěl bych trochu roztočit nohy, ale lehčí převod nemám. Břicho mám nafouklý, zaražený větry, nemůžu jíst a čekám, kdo mě sjede. Projedu Kašperky a zase stoupání po hlavní. Nikdo přede mnou, nikdo za mnou, potřebuju na záchod, ale rozhoduju se, že zastavím až na horizontu. Nahoře se silnice natáhla a v dálce vidím oranžové fleky na dresu - je mi jasné, že Petrovi Dixovi taky došlo. Čůr pauzu odkládám, až ho sjedu. Zase se mi trochu zvedla nálada, že nebudu sám a že vlastně jedu na nějakém plus mínus dvacátém místě, to je přece super (nevím, kolik lidí odbočilo na střední). Petr se pořád ohlíží, potom zastavuje na záchod, zastavuji u něj a vysypu hodně písku. Nasedáme a jedeme dál, říkám mu, že bychom potřebovali vyjet na Javorník, tak aby nás nikdo nesjel v kopci, třeba bychom se nechytli. Docela jsme se rozjeli, točíme se a sjíždíme přes Nicov, je mi opět zima. Stoupáme na Javorník, kde mě na vrcholu čeká kamarád, který bydlí pod Javorníkem v Bošicích a má pro mě dva plné bidony. 3km na vrchol a začíná pršet, ale mně se uvolňují zaražený plyny, střeva a žaludek jsou opět provozuschopné, můžu konečně jíst a pít, paráda. Dojíždí nás Jura v autě a hlásí, že za námi jede Michal Chadim a za chvíli už vidíme blížící se dvojici. Předávka pití od kamaráda Jardy na Javorníku klapla na jedničku a zároveň nás docvakl Michal a k mému radostnému překvapení Dušan Dvořák, tak to je vynikající (s Dušanem a Indiánem jsme loni dali ve třech ¾ Rampušáka). Před zatáčkou dolů mě krásně povzbudí fandící Rainy.
  Dlouhý sjezd do Vacova je v tom dešti šílený, jsem durch, je mi hrozná zima, zlatý třicítky. Je tu další stoupání do Malče, snažím se nemyslet na to hnusný počasí a nevnímat mokro a kosu. Máme doprovod Jury+2, kteří doprovází felicií Michala, já nic nepotřebuji, jídlo a pití mi do cíle stačí, ale co kdyby defekt!. V Malči na bufetu se k nám přidal Radek Zelenka (vidím ho poprvé v životě, v cíli mi řekl, že chytil hlaďák a 20 minut na bufetu jedl a pil, než byl schopný pokračovat). Je nás pět, zase se mi jede relativně dobře, také přestalo pršet, dokonce jsou místy suché silnice. Ohromně se mi zlepšila nálada, teď už věřím, že nás nikdo nesjede. Bedna je sice pryč, ale myslím, že s Dixem jedeme na pódium. Dušan organizuje čůr pauzu, čekáme na sebe a potom už si užívám dlouhý sjezd do Sušice. Zde najíždíme na společnou trasu se stopadesátkou. Všechny borce předjíždíme, ti nejlepší zde už projeli, ale každý, kdo se přihlásil na Krále, má můj obdiv. Poslední dlouhé stoupání na Cihelnu jedeme celkem v pohodě, aspoň já se tak cítím, asi chceme všichni dojet společně do Klatov. Před Cihelnou předjíždíme Lemonda, který mi říká, že někde bloudil. Stále míjíme závodníky z krátké trasy a každou chvíli nás někdo hákuje. Je zde poslední brdek a sjezd k hlavní silnici na Klatovy.
  238km za námi, 14km do cíle. Radek Zelenka, Michal Chadim, Dušan Dvořák, Petr Dix a já se točíme na špici, hákuje nás asi osm borců z krátké, užívám si to, i slunce se na nás usměje. V Klatovech pár závodníků ze stopadesátky nastupuje, ale všechno sjedeme. V cílové rovince jsem na čele s Radkem, který se nabízí, že mi rozjede spurt, beru to, Petrovi Dixovi musím vrátit Posázaví. Na 150 metrech jdu přes Radka, v eufórii projíždím cílem jako první z naší skupiny a doufám, že jsem na čtvrtém místě. V cíli objetí s manželkou a ohromná spokojenost i přes tu hodinu a půl trvající krizi, asi to k tomu patří. Svou krizi si asi prožije většina závodníků. Teď trochu matematiky - na 147km mi ujel vítěz Jakub a dle mezičasu na 192km mi nadělil 23minut na 45 km, a na zbývajících 60km do cíle 14minut. Na 164km mě míjel druhý v kategorii Standa a na 28km do mezičasu mi nadělil 8 minut, a na zbývajících 60km do cíle 3 minuty. Na Beskydu jsem byl také čtvrtý a celkově 16tý, ale letošního Krále Šumavy řadím úplně nejvýš z mého tříletého závodění. Znovu se mi potvrdila Astralova teorie, jet naplno od začátku co nejdéle s balíkem, jako třiadvacátý jsem si vystoupil a jako třiadvacátý dojel.
  Bramborový pohár má pro mě cenu zlata.
  
  

  
  
  
• Yetti – Můj první Král
  
  

  Do Klatov jsem dorazil už ve čtvrtek přímo z Alp, kde jsem střídal jízdu na alpská sedla s výstupy na alpské vrcholy. Po náročném týdnu, jsem potřeboval co nejrychleji zregenerovat. Večer jsem si dal kompenzačních třicet kilometrů okolo Klatov. Při noční bouřce, která znamenala konec léta, se v autě spalo docela dobře. V pátek jsem chtěl zregenerovat v klatovském bazénu, ale byl vypuštěn. Tak jsem vyjel opět na kompenzační kilometry, které předčasně ukončil polední déšť. Pak už následovala prohlídka města, ubytování a prezentace, kde jsem se potkal s Alenou a Josefem z Vetasu. S nimi jsem dorazil na večerní tiskovku, která uzavřela páteční den.
  V sobotu se probouzíme kolem šesté. Počasí je slibné, chladné, zamračené a bez deště. Po sedmé se scházíme na náměstí, odkud startuje o čtvrt na osm. První kilometry ubýhají ve společnosti Foušáče, Aleny a HonzyA, který v prvním stoupání k Věckovicím začíná mírně zostávat. U vsi Poleň spadává Strejdovi poprvé řetěz a nejlepší mechanik Laco zastavuje, aby mu pomohl. Za chvíli se na nás už dotahují. Hlavně Laco jede jako o život. Je v baječné pohodě a stále se objevuje na čele naší skupiny. Míjíme Jůru z KCčka. Má defekt a opět vzdává. Ve stoupání ke Korábu ztrácí kontakt Fousáč i Alena. Snažím se je trošičku rozjet, ale zrychleje jen Alena. Společně přejíždí horizont a čekají nás kluzké serpentiny ke Kdyni. Ve sjezdu pomalu dojíždím auto. V levotočivé zatáčce zpomaluje a já se k němu nějak rychle přibližuji. Chci ho vnitřkem zatáčky objet, ale ustřeluje mi zadní kolo a já roluji po boku ke krajnici. Alena chce u mne zastavit, ale posílám ji dál, že ji dojedu. Kolo kromě omotávky je v pořádku. Nasedám a vypadá to dobře. Před prvním bufetem Strejdu s Lacem, Kamionem a Jestřábem dojíždím. Doplňuji pití, beru pomeranč, dvě buchty a banán. Přijíždí Alena, ale nezastavuje. Za chvilku ji dojíždíme. Nabízím ji banán. Do Nýrska konzumuji obě buchty a doplňuji tekutiny před následným stoupáním na Špičák. Tam se začíná ozývat naražená noha a tím ztrácím kontakt se skupinou A. V zamlženém bufetu na Špičáku beru opět buchty a doplňuji jonťák. Zjišťuji, že kluci májí tak minutu či dvě náskok. Pokouším se je do Železné Rudy dojet,ale nedaří se mi to. Ve stoupání za Železnou Rudou vidím Laca, Strejdu, Jestřába i Kamiona, ale minutu ztráty na ně nejsem schopen dojet. Snažím se chytat rychlejších skupinek ze stopadesátky. Na rovnějších úsecích se držím, ale ve stoupání mi odjíždí. Noha tahá stále víc a tak šlapu stylem sto pět sto pět. Před Kunkovicemi mě předjíždí Quit, který jede stopadesátku. Na třetím bufetu v Hartmanicích si dávám bujón, dolévám bidony a beru tři buchty. Odjíždím s osmičlennou skupinou, za kterou spíše vlaji. Přichází to nejhorší, oddělení kratších tratí a tak to peprně komentuji, neboť zůstávám sám. To netuším, že jsem v záběru kamery a ocitnu se na videoklipu. Na další bufet v Maleči jedu většinou sám. Na horizontu mezi Vrbicí a Malečí vidím známou tvář, Rainy mě fotí, zdraví a povzbuzuje. Na bufetu je Strejda, který neudržel skvělé tempo Lace a Jestřába a Kamion, který má defekt.Strejda odjíždí se slovy: ty mě dojedeš.
  Dávám si horký vývar, balzám to na žaludek. Do bidonu nechávám nalít teplý čaj, beru opět buchty a vyrážím za Strejdou. Toho dojíždím až pod kopcem a do Klatov to taháme spolu. Strejdovi ujedu ve sjezdu k Sušici, kde na něho počkám. Za městem jedeme už čtyři a pravidelně střídáme. Na smůlu ve Volšovech padá Strejdovi opět řetěz a zůstáváme sami. Střídáme ve dvou a svorně stoupáme na Cihelnu. U Stříteže bidonem vyrážím pumpu z rámu a tak musím zastavit. Strejda na mne kamarádsky čeká. Odtud až do cíle jedeme bez pauzy a na průjezdu kolem posledního bufetu to komentuji parafrází z jednoho velice známého českého filmu: \"Nezastavujeme, máme zpoždění.\" Před Klatovy se sjíždíme s dvěma s CK Zaluží. Jede nás v balíčku pět, ale špici tahá jen Strejda a já. Průjezd Luby nám na špici odtáhl Milan Linhart, jediný, který chtěl pomoci. U Hypernovy, asi dvaapůl kilometru před cílem, jdu na špici. Cítím cíl a to ve mě zapaluje saze. Rozjíždím tempíčko, které na kruháči u Tesca kluci přestávají akceptovat a tak trhám naši skupinku. Cílem projíždím ve velké euforii: Dal jsem dlouhého Krále!
  Po jídle a pivku se nechávám ošetřit doktorem. Vyčištění a desinfekce odřeniny, obstřik stehna a nakonec Noviko. Strejda zatím obětavě hlídá kola. Sjezd k Drnovému potoku byl v pohodě, ale od něho k Beránku to dost bolelo. Levá noha od dojetí do cíle ztuhla a každé její šlápnutí levou je dosti bolestivé.
  Pak už jen na galavečer a večeři.
  
  Král je prostě král.