Akce Rampušák 2011

Akce Rampušák patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2011-06-25.

Nejdelší varianta má délku 190.00 km.

:: Propozice :: Mapa + profil - krátká :: Mapa + profil - dlouhá :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto :: Foto Kocian :: Foto Honzis
Report M.Hajzler

Historie: 2003 :: 2004 :: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010

• Dreamer – Rampušák 2011 - Vládce Orlických hor
  
  

  Pojďme se podívat na report z letošního ušáka Rampušáka, je sobota 21h, takže ještě pěkně zatepla po závodě, jak to má Léňa rád! Proč taková veselá nálada? Tak hlavně proto že jsem rád, že jsem to zase ve zdraví přežil, protože to co se dnes dělo moc normální nebylo. Ale pěkně popořádku. Jo a vůbec, ja jsem zvykly psat bez diakritiky, takze další text uz bez ni, mozna něco opravi Word, no snad to bude k precteni 
  
  Do Stitu dorazim s Astralem v patek podvecer a chce se mi blejt. Doslova. Proc? Protože jsme si po ceste dali veceri, mel jsem testoviny s malym pivem no a znate ten dojezd Do Stitu přes Vyprachtice, auto se nataci do všech stran. Registrace probiha v poklidu, beru si cislo Olina a vse by mělo klapnout (pak bohuzel neklaplo, ve vysledcim mam Olinuv vek narozeni a tudiz jsem jako 2. v kategorii nad 40 let, no stane se, ale moje chyba to není). Ubytovavame se v trochu jiné vesnici nez jsou Heroltice, vybalime, je 22h, prectu par radku z patecni E15 a jdu spat, konecne! 
  
  Spi se docela dobře, rano od 5h uz ale spis jen podrimuju, po 6h vstavame a hned problem! Jak jsem si ostrihal nehty na rukou (a nohou ale to s tim nesouvisi), nejde mi vyndat spunt z leveho ucha, který si od jiste doby provizorne vždy davam, když spim s nekym „cizym, koho neznam a kdo muze potencialne chratat“  Takze zatimco se Astral sel vykakat, vycurat a buhvi co ještě dalsiho, ja lovim spunt z leveho ucha! Nakonec mi pomuze multiklic ke kolu s nejmensim prumerem a spunt je nakonec uspesne venku. Demence no ja vim  Snidane v klidku, ovesna kase, housky s medem, dzemem, presne tak jak to ma Dreamer rad. Nasadim kontaktni cocky a jde se na kolo. Na startu jsme presne v 8h, je docela teplo, ale meteo aplikace v mobilu mi ukazuje ze se blizi prehanka. Beru tak na sebe navleky na ruce, pod dres Moiru no a to je vsechno. Na startu ale sviti stále slunicko a Garmin ukazuje 18 stupnu, takze ta zima není tak hrozna.
  
  Start v 8:30 presne, jsme uplne vepredu, elitaku je nejak malo dneska, z Kolokramu jako leader Libor Janousek, ale obvykla jmena jako T.Cer, P. Novak atd nechybeji, takze turistika se asi taky nepojede. Diky rozdeleni trati je nas na startu něco malo přes 100, fakt super ze jsme nejeli s kratkou trasou. Po startu se jede rozumne, drzim se v prvni dvacitne, za chvili vidim jak me predjizdi Lena, slysim Kolikace, Honzis se kolem me mihnul. První brdek mame za sebou a klesame k Vyprachticim. Před nimi zacina mrholit, pak prset a pak lejt. Ochlazuje se nekam k 10 stupnum a poprve se do me zakusuje zima. Kopec na Vyprachtice zacina Honzis solovym unikem, kdy poodjizdi asi o 100 metru. Pak se jede docela ostre a nahore jsem na konci celni skupiny, je nas tak 25, jsem tam sam s Honzisem, Kolikac a Lena nikde. Nasleduje nebezpecny sjezd do Cenkovic a vyjezd na hlavni smerem na Cervene Sedlo.
  
  Tam dest nabira na intenzite, během chvile mokro v tretrach, vsude, zima, vzpominam si na nedelni Besiny a defakto jsem za ne rad, protože aspon jsem na to uz „zvykly“. Ještě před vrcholem nas docvakava Kolikac, moc se tam nejede. Jsem kazdopadne rad, preci jen je to clovek, který me privedl do „velke“ cyklistiky!  Serpentiny dolu se jedou hodne opatrne, jsem s Kolikacem vzadu a s nami tam jede hodne opatrne i P.Swaczyna, jeden z favoritu. Po sjezdu serpentin nas docvakava i Lena s P. Sovakem a dalsimi, takze směr Polsko nas jede tak 40 odhadem. Leti se pekne, spis jsem ale vzadu bud na poslední nebo skoro poslední pozici, preci jen je to obcas z kopce, je mokro a i když uz tolik neprsi, tak se necitim moc bezpecne. A hlavne je mi cim dal vetsi zima, jsem ztuhly, nepiju, nejim, nebavi me to. V Polsku opet dest nabira na intenzite a po kratce curaci pauze najizdime na hlavni kopec na Biala Woda, jestli to ctu dobře z mapy. Ma nalada je na bodu mrazu, prsi, je 8 stupnu, jsem totalne zmrzly a predstava ze ted budu splhat nekam do 900mnm kde snad bude i snezit me vůbec nelaka a mam chut to zabalit, pohravam si s myslenkou zastavit v nejake polske hospode, pockat az ty prehanky prejdou a pak v klidu dojet zpet. No ale v ten moment se zacina jet opet interval a celo zacina odjizdet. Ještě kriknu na Kolikace s Lenou at jedou a jd ze sedla, aspon se trochu zahreju když uz nic. Jede se docela ostre ale ne zas tak ostre, jedu kousek za Honzisem, mijime Michala Chadima, první balik citajici kolem 30 jezdcu stále kousek na dohled, ale jak jsem byl v momente ataku vzadu, je pro me nemozne dotahnout se tam. Blbne mi i vyskomer v tom desti, takze zatimco mi ukazuje asi 650mnm, ale realne jsem uz nekde kolem 800mnm, spekuluji, ze nemá cenu jet totalni kasi, protože to je nahoru ještě daleko! Jak zjistuju za chvili, jsem na vrcholu, kde sviti i slunicko prekvapive. V jedne ze serpentin pod vrcholem vidim, jak o dve serpentiny niz je Lena a Kolikac, takze jsou za mnou tak minutku a něco, vic ne.
  
  Dojizdim a predjizdim par odpadliku v prvniho baliku a na vrcholu této horske premie jsem asi 5 doprovodnych aut od hlavniho baliku. Je to nadosah, ale nasleduju sterkem a proudy vody sjezd mezi temito auty. Sjizdime se asi do 4 lidi, celni balik stále nadohled i po sjezdu, ale proste se na tom uz nepovedlo, opravdu skoda, chybelo malo, vetsi znalost terenu a asi bych tam byl. Ale na asi se nehraje, takze jedu tam kde jsem. Nejak se zformujeme asi asi peti lidi, chvili trva nez se sladime (někdo jede lepe po rovine a nadava ze netahame po rovine, aby pak ten samy mel problemy v kopci), ale pak spolupracujeme docela dobře. Nasleduje další kopec ale je docela mirny do 4 procent, ono vůbec na Rampusakovi nebyly zadne stojky, vsechno 6-7 procent, nad 10 snad skoro nic, jelo se mi to dobře tyhle jezdivy kopce co moc neunavi. Jsme zpet na Polsko-České hranici a mirime zpet směr Stity. Pak byl takovy delsi spise rovinaty usek proti vetru, kde se opravdu hodilo ze nas bylo pet. Zacinam i pravidelne jist, ale stále piju malo, ale to dneska nevadi, je zima, pit není potreba a pil jsem skoro cely patek, takze priprava zafungovala  Nekde tady si rikam ze by bylo pekne dojet s touto skupinkou do cile, jsem před Honzisem, Chadimem i Kolikacem, holka před nama taky zadna není, takze asi tak spatne rozjete to nemam 
  
  Kopec na Zlaty Potok se jel loni na konci a bolel, letos mi prisel uplne v pohode. Porad zjistuje o protijdoucich turistu o kolik casu je před nami někdo. Casy se menily od 1 minuty přes 5 minut do 10 minut, ale nakonec je pry opravdu před nami o minutu triclenna skupinka. Tu dojizdime na rovinatem useku po Zlatem Potoku, je tam jeden z Kolokramu a další dva jezdci. Moc nejedou ale razem je nas ve skupine 8. Dva ale v jednom brdku stavi nevim proc, asi na WC, takze je nas razem zase 6 nebo 5. A takhle jedeme az k poslední obcerstvovacce před kterou stavime na WC i my (ja bych teda nemusel) a ti dva, respektive tri nas opet dojizdi. Celkove se ale nejede nijak ostre po tech rovinach, asi tak akorat aby nas nikdo nesjel zezadu, sance nekoho dojet je ale miziva. Ja stridam v kolotoci myslim pomerne aktivne, ale samozrejme nejsem magor a netravim tam vice casu nez je nutne.
  
  Pak uz jedeme spolu az pod poslední kopec před cilem. Tam se uz zase jede docela intervalove, takze ti tri co si nad dojeli zase odpadaji a nahore před sjezdem do Stitu je nas opet pet. Protijedouci auto me prinuti uhnout trochu ostreji ke krajnici, coz okomentuje jezdec z Kolokramu slovy ze co jako delam atd. Tak mu odvetim „to vis my amateri“ a je klid  Sjezd do Stitu je sice po hezce asfaltce ale stále ve stinu mokro a každý uz se vidi v cili, takze je potreba jet tak aby vam to neujelo. Presto do Stitu najizdim jako poslední ze skupiny ale rychle zaberu, hodim tam velkou placku a skoro nejlehci pastorek a jdu do toho naplno, jsem na druhem miste, ale kolokramnik se za mnou vyveze a pak me prespurtuje. Presto maximalni spokojenost, pod kopcem nas bylo 8, v cili jsem treti.
  
  Zhodnoceni:
  Celkove 21. ABS to je pekne, 20 minut ztrata na prvniho, takze celo taky pak nejelo asi nijak dramaticky, asi i proto ze dneska chybelo dost lidi z „elity“, ale i tak jsem za vysledek rad. Cely maraton jsem objel na asi 1,4 litru tekutin, ani jsem nevypil ty dva bidony a pullitr v kapse dresu jsem privezl plny, hodil se mi pak při ceste autem zpet do Prahy kdy me zizen konecne dostihla  Takze suma sumarum, zavod jako vysledek povedeny, počasí první 3 hodiny ale moc o zavodeni nebylo, takze dojmy takove rozpacite trochu, ale to je u me vzdycky, vse porad analyzuju co se kde dalo udelat lepe, jinak. Takze radsi uz nic rozebirat nebudu a timto muj report z letosniho Rampusaka ukoncuji i když by se toho dalo napsat ještě mnohem vice, ale znate to, vseho s mirou!
  

  
  
  
• Mirek – Rampušák 2011
  
  

  Úvodní 3km kopec byl v pohodě, moc se nejelo, ne že bych se ani nezadýchal, ale kdyby se jelo pořádně, tak už bych tam nahoře nebyl. To loni byl ten úvod podstatně ostřejší, to jsem přežil se štěstím (loni průměr v kopci 23,5km/h, letos jenom 21km/h). Ale i tak jsem se trochu procedil dozadu, v následujícím sjezdu začalo pršet, sem tam stojící auto u krajnice, takže se balík řádne natáhnul a v následujícím stoupání přes Výprachtice se to začínalo dělit, absolutně nemám nato, abych alespoň chvíli bojoval o přežití. To je můj letošní problém, vůbec se neumím zmáčknout, ve chvíli, kdy se rozhoduje o výsledku, by to chtělo se pořádně kousnout a na tepáku mít minimálně 180, vždyť pak bylo 40km z kopce a rovinka a dalo by se krásně odpočinout, já ten kopec ale jedu na 175 tepech, víc mi to nejde, prakticky stejně rychle bych ten kopec dal třeba po 150km. No ale jel jsem tak nějak, abych se nahoře zabudoval do nějaké solidní skupinky. Po odbočce na Červenovodské sedlo (nahoře 7 stupňů a déšt, velice příjemné bez vesty nebo pláštěnky) už jsme ani před sebou balík neviděli, jenom pár lidí a ty jsme sjeli v 7km sjezdu do Červené vody. Docela mi ty sjezdy na mokru ani nedělaly problém, ne že bych ostatním ujížděl, ale pěkně na jistotu, žádné riskování a v pohodě jsem stačil a docela mně to i bavilo, vzpomínal jsem na loňský Krušnoton, kde mi to se sjetýma špalkama nebrzdilo vůbec a v každém sjezdu jsem chytil 300m díru a pak to musel sjíždět.
  
  Následovalo asi 35km po rovině do Polska, bylo nás asi 20 a byli jsme první skupina za balíkem, jak jsem potom zjistil. Celkem se i jelo, ale abychom sjeli balík, tak to ani náhodou, to bysme se museli jinak točit. První stoupání v Polsku (cca 8km a 500m převýšení) se moc nejelo, krásně jsem si to jel v popředí skupiny, pak sjezd a následoval další kopec na Kladské sedlo. Co se dělo tam jsem nepochopil. Dopředu si vlezl Venca Zimmel ze SOSu a rozjel takové tempo, jako by se jelo do cíle. On je ten kopec spíš takový magnet, 5,5km průměr 4%, ale jelo se tam průměrem 22km/h, navíc silnice dost rozbitá, takže nahoru jsme dojeli po jednom. Ve sjezdu se to ještě nějak sjelo, ale z původní skupiny tam byla tak polovina lidí. Snažil jsem si trochu pošetřit síly, na bufetu ve Starém Městě musel zastavit pro pití, většina lidí nestavěla, takže jsme tu díru museli sjet, což se asi po 2km podařilo. Pak už se pomalu mířilo na Zlatý potok. Na začátku kopce nás dojel Krupička co jel krátkou a byl v úniku, sice nás předjel, ale o moc rychleji nejel, my jeli dejme tomu 15km/h a on maximálně o 2km/h rychleji, je to taky jenom člověk. Čekal jsem, že nás v kopci dojede i balík z krátké tratě a prožene se kolem pětadvacítkou, ale ti nás sjeli až na tom nejvhodnějším místě, před Červenou Vodou, tak jsme se s nima pár kilometrů na rozdělení tratí svezli. Pak následoval známý sjezd do Olšan a předposlední kopec na Zborov.
  
  Opět jako na Zlatý potok se jelo hodně svižně, tak nějak jsme se snažil držet vepředu skupiny, ale tempo jsem rozhodně neudával, spíš trpěl. Na posledním bufetu jsem opět musel zastavit pro pití, před tím jsem stihnul naplnit jenom jeden bidon a ten už byl prázdný, takže následovala opět stíhačka. Když už jsme byli skoro zpátky, tak nepochopitelně doprovodné auto jednoho z kluků zastavilo u kraje před zatáčkou do které není vidět a pouštělo nás a naproti se zrovna vyřítil nějaký Passat, bylo to o fous… Před závěrečným kopcem byl ještě nějaký brdek, tam se taky jelo hodně tvrdě, regulerní závodění a mně síly pomalu opouštěly, přežíval jsem tam silou vůle. Pak už konečně přišly Tatenice a začátek závěrečného nekonečného kopce. Okamžitě jsem si vystoupil a jel svoje tempo a čekal na zázrak, že se vzpamatuju, ten ale nepřišel, sice jsem ještě dva lidi dal, ale na čelo naší skupiny tady chytil tři minuty zásek. Závěrečný 4km sjezd už jsem jel najistotu, 10s předemnou člověk, 15s za mnou taky jeden, ale přeci se tady kvůli xx místu nezabiju, takže se stejnýma rozestupama jsme dojeli do cíle. Čas 6:19, 51 flek abs. Z asi 110 lidí co leli dlouhou. Naměřil jsem 188,2km, avs 29,8km/h, a 2906m nastoupáno.
  
  Kolíkáč, kterýho jsem chtěl alespoň chvíli hákovat, tak ten už měl sněděný guláš, dal mi 25 minut Ale jinak dobrý, zase žádný propadák to nebyl, víkend v Herolticích jsme si zase parádně užili a za rok určitě znovu pojedeme.Kluci od nás taky zajeli super, oba pod 7 hodin, takže jako tým jsme předvedli nadstandartní výkon

  
  
  
• Léňa – Cyklistika je spravedlivá
  
  

  Rampušák společně s Tatrami je jediný maratón, který jsem v životě nejel v žádné verzi. Po příjemném absolvování Mamuta, jsem se rozhodl, že Rampušáka ze svého seznamu neabsolvovaných maratónů vyškrtnu. Dopravu si na poslední chvíli domlouvám s Diablem a Kolíkáčem, ubytko zajistil Hanato, takže vše bylo připraveno a v pátek jsme mohli vyrazit za doprovodu týmového Jaguára, Iva J.
  Co se týká mých nějakých ambicí, či cílů měl jsem jasno. Při pohledu na mé najeté tréninkové kilometry za poslední měsíc, kde se na mě mračila nula, jsem doufal, že hodiny, které jsem najezdil přes zimu v mínusech, vánicích a na válcích mi tento handicap smáznou. Tajně jsem doufal, že dojedu s tento rok s našlápnutým Kolíkáčem, s Dreamrem, který poslední dva měsíce nejde pod 2000km za měsíc jsem vůbec nepočítal o ufonovi Honzisovi ani nemluvě. Jak to u cyklistů bývá, tak mým řečem, jak nejezdím, jen závodím nikdo nevěří, včetně Kolíkáče, kterému své cíle sděluju přes ICQ, prostě cyklisti jsou jak trefně popsal Kajman, herečky a čím víc naříkají, tím jsou na tom lépe. Prostě jak jsem na tom jsem věděl jen já, nikdo jiný mi nevěřil.
  Na start se již tradičně řadím do první lajny, pozdravím usměvavého Čerta Tomáše, Zahradu s jeho konvemi i na ten dres si zvykám, soustředěného Petra Nováka (o něm jsem ještě nevěděl, že na mistráku ČR v časovce, dojel na výborném 8. místě!, je to borec) u kterého nezapomenu okomentovat už nevím v jaké souvislosti jejich „popisek“ na dresu – Trénujeme chytře. Ještě stihnu vyzkoušet, pravdu o herečkách cyklistech, tak se ptám Petra Zahrady jak je na tom, překvapivě mi odpověděl, že se necítí moc dobře…. Vnitřně mě to dost rozesmálo a potěšilo, že to je prostě správnej cyklista. Teď se mi také vybavuje, že se této rovnici vymyká Tomáš Č., který mi s úsměvem říká, že by chtěl vyhrát…. Asi jiný druh cyklisty, ten by se měl chránit J.
  Tratě jsou rozděleny takže start probíhá naprosto v klidu bez tlačenice, tempo je zahřívací, nikdo se v mém okolí nemotá, můžu si užít společnosti rakeťáků, kteří v klídku kompenzují, chválím se, že visím v dvoukilometrovém kopci se Zahradou a ani se nezadýchám, což rakeťák komentuje: „Máš rostoucí formu“. Jo to kdyby byla pravda Petře… Odvětím jen, že už netrénuju, jen závodím, tak si tak nějak vzpomeneme na Radka Procházku, který vyznává podobné tréninkové pojetí. No prostě první kopec nebyl vůbec cítit. Až mi bylo líto, co za pár chvil následovalo. Začalo pršet….
  Pro lidi co mají skoro šest dioptrií, nenosí čočky, ale brýle s dioptrickou vložkou to znamená konec závodu. Pro vidoucí zkusím popsat, jak takový člověk v tomto počasí vidí. Nasaďte si sluneční brýle, dýchněte na ně tak aby obě skla byla kompletně zamlžena a dejte si před obličej šedou látku, tak aby prosvítaly jen mezírky mezi vlákny, pak budete vidět úplně stejně jako já asi po dvou minutách deště, který se na nás snesl. Jak jsem již v nějakém reportu zmiňoval, viděl jsem jen barevné fleky. Již ze zkušenosti, vím, že je musím mít od sebe tak dva metry abych netrefil zadní kola kohokoli v mém okolí. Jet takhle z kopce vůbec nejde, naštěstí začínáme stoupat na Hoblovnu, výhoda je, že se nejede rychle a případný pád by nemusel být likvidační, jelikož mé orientační schopnosti jsou omezené, neustále musím měnit rytmus šlapání, čímž se propadám a to má dvě stránky. Nikoho neohrožuju, protože za mnou nikdo v dohledu moc není, druhá je, že se mi vzdalují záchytné body tak nevidím kudy jedu a hrozí, že zajedu do příkopu. Naštěstí před vrcholem mě zachránili dva rakeťáci. Nejdříve to byl Petr Novák, který se nejspíš zapletl do nějakého klínce s někým a díky tomu si musel na špici dotahovat a tím jak mě míjel, mi na pár stovek metrů poskytl bílý záchytný bod, když jsem si z jeho háku vystoupil, mihnul se kolem mě červený záchytný bod a to Tomáš Větrník Čer, díky těmto bodům, dojíždím na vrchol na chvostu první skupiny. Bohužel následný sjezd mě odděluje definitivně. Jedu snad 20km/h, uprostřed silnice, balík mizí a jsem definitivně rozhodnutý, že jej nechám jet a jen to slaňuju dolů, hlavně se nesmotat. Postupně mě předjíždí tak dvacítka závoďáků , na konci sjezdu už tolik neprší a začínám vidět krajnice silnice. Znamená to, že serpentýny jedu krokem a v každém výjezdu ze serpentýny spurtuju čímž si lidi před sebou vždy do další serpentýny dojedu, po zatáčce mi zase poodjedou a stále dokola. Od skupinky asi deseti lidí mě oddělují doprovodné vozidla, které mě berou v zatáčkách a na rovinkách mě před sebe nepouští. Pustili mě až na dlouhé rovince před Červenou Vodou, kde si dojíždím jednoho borce, který mi pomáhá s dojetím do balíku. Jistě by to bolelo méně, ale borcovi nějak došlo a posledních asi třista metrů, které mě dělily od první skupiny byly jen na mě. Využívám závětří doprovodných aut, doprovodné motorky až se mi daří docvaknout se mezi rakeťáky.
  Už neprší, vidím, zdravím se s Kolíkáčem, už jen zregenerovat. První kilometry se i daří, ale je jasné, že když já regeneruju, tak rakeťáci vlastně jdou jen pěšky a pohoda končí. Z balíku vzniká lajna a začíná boj o co nejlepší hák v této větrné loterii. Párkrát zhlédnu na špici, Větrníka Tomáše, a hned si vzpomenu jak mi v zimě vyprávěl, jak mu na moravě říkají Větrník (myslím, že to vymyslel Petr Swaczyna), protože ve větru jezdí rád a docela mu to i jde. Tímto způsobem jsme prolétli několika polskými vesnicemi, kde jsme nedodrželi povolenou 50km/h rychlost, přejeli jsme polské asi dvoukilometrové kostky, časem mě to v tom háku i bavilo. Když se větrníci uklidnili, jel jsem Tomášovi poděkovat, že mi opět vzal dost cukrů. Jak jsem jej v tom balíku hledal, ocitl jsem se najednou, tak kolem desátého místa a to pokušení dojet si až na špic, bylo tak silné, že se jsem neodolal a to volání Rampušáckého balíku : Pojď Léňo, potáhni mě! vyslyšel. Tomáš na mě ještě pokřikoval něco o úniku, ale to byl jen žert, být na špici maratonu jsem si užil už na Mamutu, ale to bylo na pátém kilometru, tady jsem byl na padesátémtřetím kilometru, to mělo větší sílu. Musím říct, že dost foukalo, zvýšil jsem tempo tohoto závodu z 35km/h na 42km/h, šlo by i víc, ale mačkat jsem se nechtěl,ikdyž Luboš Kejval na mě pokřikoval ať do toho dám všechno. Ne, mě stačilo si to užít a zase se zakuklit.
  Ještě následovali asi dva nástupy rakeťáků, každý nástup mě pobavil, nástup vždy začínal tím, že bylo jen slyšet, cvak, cvak, jak ti co nastupovali nebo sjížděli ten nástup, přehazovali na 53x11, ty jejich vysoké ráfky do tohoto cvakání přidali takový šelest a hučení, prostě to byl takový cyklistický orchestr, nádhera, kluci se bavili. Když se rakeťáci vyřádili, někdo už nevím kdo nebo jak to vzniklo nevím, zavelel, že bude čůrací pauza. Poprvé jsem zažil tuto pravidelnou přestávku prvního balíku, o které jsem slyšel jen z vyprávění. Opravdu se sebral celý balík, obsadil obědvě krajnice a začal označovat polské území českou DNA. Po této nové vlastní zkušenosti, se začalo stoupat na první pořádný polský kopec.
  Kopec začínal na krásném asfaltu velmi pozvolně, jelo se kolem 28km/h, dalo se pokecat, nepršelo. Vše změnilo až ztopoření tohoto kopce, které bohužel nezpůsobilo zpomalení, ale selekci. Čelo mi začíná mizet, Dreamer se ještě stačí s Honzisem docvaknout, já si vystupuju a jsem rád, že Kolíkáč s Jirusem také. Docela jsem i rád, že nám to ujíždí, jediný kdo pořád špačkuje je Kolík, jen slyším: Stačilo tak málo, Ten Dreamer mě mrzí apod. Jo, je to závodník. Na vrcholu nás je asi deset. Následný sjezd má pro mě obvyklý scénář, po každé serpentýně ztrácím tak sto metrů na člověka přede mnou a vše dojíždím ve spurtech mezi nimi. To, že jsem se propadl až na konec naši grupy to je jasné, v zatáčkách je štěrk, silnice není úplně suchá, prostě neriskuju. Závod jsem si už užil a nechci aby skončil špatně. Sjíždíme se až ve vesnici, kde začíná krásný kolotoč, kde hlavní slovo má neúnavný pronásledovatel šlapek Kolíkáč. Střídám vždy po něm a ještě než dojedu na špic jsem vždy prošitej, začíná to být zase ten fialovej hnus. Polské silnice jsou na tom dost podobně jako ty v našem Středočeském kraji, samá díra. Musím říct, že způsob jízdy naší skupiny mi začíná lízt krkem, jede se na mě dost ostře, Kolíkáčovo hecování to ještě zhoršuje a jelikož s tímto mám už bohaté zkušenosti začínám vážně uvažovat o opuštění této grupy. Mému rozhodnutí dost pomohla následující událost. Takhle si jedu v klidu absolutní kreffff za Kolíkáčem, kterého nemám sílu ani předjet , takže mě předjíždí borec za mnou, aby nebyla díra, pokračuji tedy v absolutní krvi za ním a po jeho odstřídání, táhnu už s mlhou v očích grupu já, rychlostí kolem 35km/h na kostkách, když odstřídám, nestačím se divit, střídá mě myslím Citroen Crosser s přilepeným borcem z Kolokrámu a dalšími vagónky, to že jedou tak 45km/h způsobuje, že už nejsem schopný tento vláček zahákovat. Super, jsem sám, v nohách 82km a 400m, před sebou 110km, polsky neumím, pojištěním nemám, zloty nemám, telefon nemám, nezbývá než to nějak dotočit. Jedu na rovince, shazuju na malou, rychlost mi osciluje od 18km/h do 22km/h, prohlížím si polské domy, zahrádky, stromy, značky jen ty polky jsou někde schované. Začínám spekulovat, kdo tak by mě mohl asi sjet, doufal jsem ve skupiny s nějakou šlapkou nejvíce myslím na Diabla, Mišutku to jsou lidi s kterým si najednou dovedu představit, že bych se svezl. Časem, ale začínám pochybovat i tom, že bych je uvisel a začínám myslet dál, kdo tam ještě je, Myšák, Mike jo to by šlo. Mike by pustil svou MP4 a bylo by veselo. V tomto duchu jedu až na devadesátýtřetí kilometr, kde mě v závěru druhého, rozbitého polského stoupání míjí tři borci: Petr Nagy z Trénuj chytře, Václav Jehně z BSPkola a Jiří Balcar z Dobrušky. Jirka jen pronese: „Pojď se přidat do sběráku“. Tak teda jdu. Kochačka končí, musím z rychlosti 12km/h, zrychlit na 22km/h a jedu ve sběráku.
  Musím říct, že kluci jeli opravdu skvěle, především Petr, který trénuje chytře, perfektně tahal roviny, ostatní zase kopce. Já jsem se jen vezl, špice tahal poskromnu a tak od 130 do 150km nestřídal vůbec. Kopce na Rampovi byly jetelné, na krásných silnicích, sjezdy začínaly osychat a díky mým třem lokomotivám, které náš vláček po rovinách hnali stále kolem 50km/h kilometry ubíhaly. Je teda fakt, že jsem si každý kilometr prožil, stále jsem myslel na to, že si opět vystoupím, v každém kopci jsem čekal, že zůstanu sám, na rozdělení tras jsem na chvíli zatoužil zatočit vpravo a vše zabalit, ale ty body do Šlapky roku by prostě chyběly.
  Když mě ta hlavní krize přešla, začal jsem zkoušet na kluky mluvit, podařilo se mi dostat pár jednoslovních odpovědí a v kopcích navýšit tempo naší grupy. Přeci ještě zbývalo do cíle přes 40km, tak jsem radši zmlkl, aby mě někde „náhodou“ nevytrousili.
  Déšť se nám vyhýbal až do stoupání na Kosov, kde nás zasáhla pravá průtrž mračen, co jsem měl suché, jsem mohl zase ždímat. Naštěstí na Rampušáku jsou kopce tak dlouhé, že když do kopce najedete mokří, tak na vrcholu jste suchý. Stále hypnotizuju tachometr, počítám kolik kilometrů chybí do cíle, snažím se o nastavení optimální vzdálenosti, kterou jsem ochoten dojet sám, ale pořád ne a ne odpadnout. Kopce se dají s klukama ujet, na rovinách díky jejich toleranci taky uvisím, prostě s nimi nakonec absolvuju něco kolem 90km. Nebylo to víc, protože nám naši šikovní pořadatelé do cesty dali na stoosmdesátý kilometr kopec s několika příběhy.
  Začíná asi takto: Na tachometru mám 180km, stáčíme to z hlavní do kopce, který už na první pohled vypadá, že za první zatáčkou nekončí, zprvu když na silnici vidím červeně napsanou čtyřku nechci věřit, že to označuje délku kopce, přece 4km je moc. Přitom mém zkoumání, co ta čtyřka znamená mi kluci začínají odjíždět. Vůbec nemám snahu je nějak sjíždět. Prostě jsem si vystoupil, dle vzoru našeho nejlepšího silničáře a jen točil svého kašpárka. Asi po pěti minutách kdy jsem už na červenou čtyřku zapoměl vidím na krajnici, červenou trojku. Aha, tak to asi budou kilometry na vrchol. Bohužel brýle i tachometr mám tak špinavé, že nevidím na údaje o metrech, nemůžu proto ověřit, zda-li neudělali silničáři v označení chybu. Jen ta doba, kterou potřebuju na zdolání vzdálenosti mezi čtyřkou a trojkou mi přijde nějaká dlouhá, proto to zavahání. Dvojka už mě utvrzuje, že to je označení délky kopce a zároveň mi říká, že už jsem v polovině! Kluky už ani nevidím. Mezi třetím a čtvrtým kilometrem je krásný výhled na Orlické hory, paseka, která se nachází po mé pravici, mě láká abych se k ní přivinul a začal sledovat nádhernou, pročištěnou oblohu, vlastně nechápu, proč jsem tam neslezl a této nabídky nevyužil. Když přijde na řadu červená jednička, začínám vyhlížet vrchol, ale ten nepřichází, ale po pár stovkách metrů přichází žlutá jednička, hm to bude asi označení nějakého jiného závodu, možná bikového, proto ta jiná barva a vzdálenost. Jenže když šlapu dál, objevuje se žlutá 500, pak žlutá 200 a nakonec označení VP, fajn a kde je ten konec kopce? Asi za zatáčkou, tak šlapu dál a po asi dvou minutách již známá, žlutá jednička! Nějak si nevybavuju, že bych se vracel, ale jsem v takovém stavu, že je to docela možné, jen jsem to zapoměl, či potlačil. Ok, zbývá mi tedy ještě 1km na vrchol. Pak klasika, 500, 200, VP. Supr, tak už jsem zdolal i tuto vrchařskou prémii, ale kde je konec kopce? Aha ten bude nejspíš ve vesnici. Tak šlapu dál, kopec tam na chvíli končí, dokonce jedu chvíli i z kopce, že by už sjezd do Štítu? No nevím, vidím regulovčici tak se ptám, jak to je ještě daleko? Odvětí: „Teď to je už jen z kopce“. Fajn, jen pohled dopředu, kde vidím klikatou zvedající silnici mi to vše nějak kalí. Že paní nemluvila pravdu mi potvrdily další metry, kde jsem v dáli zahlédl trojku svých kolegů ze sběráku, jak si to šinou po té stoupající silnici dál a dál. No, nebudu to natahovat, čekal mě dobrej další kilometr do kopce. Suma, sumárum ten kopec měl přes 7km, jel jsem ho tak 40minut až jsem se začal loučit s průměrnou rychlostí 30km/h.
  Následný sjezd, byl úchvatný, na krásném asfaltu, bez aut, paráda. Do cíle jsem to dokvedlal za 6:14hod. Kolegové ze sběráku mi v posledním kopci nadělili 5min, prostě jsem si to krásně vyšil, ale průměr nad 30km/h jsem udržel J a co Tomáš slíbil to splnil, vyhrál.
  Suma, sumárum to byl úžasnej závod a ukázal, že cyklistika je naprosto spravedlivý sport. Prostě kdo netrénuje, nemůže být vepředu a když to jen zkusí, pak si to musí protrpět. Výsledky dopadly tak jak měly. Dreamer v posledních dvou měsícich najel o 3000km víc, proto mi dal půl hodiny, takže v pořádku, Kolíkáč o 2000km víc, dal mi 20minut, tak to má být, prostě bez kilometrů se maratony jezdit nedají, jako dají, ale jen výletně. Pro tento rok se musím ještě rozhodnout, jestli ještě absolvuju nějaký ten výlet nebo už jen zůstanu u krátkých UAC distancí, kde ten handicap není tak znatelný. A jelikož nám Policie ruší jeden závod za druhým, začínám mít vůbec obavy, jestli si tento rok ještě někde zazávodím nebo budu už jen výletovat.
  
  

  
  
  
• Kolíkáč – Exkluzivní oříšek
  
  

  Cyklistická sezóna je jak mísa plná oříšků, znáte to, čím víc jich sníte, tím více vám chutnají. A letošní Rampušák to byl exkluzivní ořech!
  V pátek pro jistotu i ruším návštěvu zubaře, chci ošéfovat všechny případné problémy, vzpomínka na minulý rok, kdy jsem před Rampem usínal v česnekové lázni s ibalginem, byla ještě hodně živá. A letos to klaplo, dokonce jsem měl tu čest se vézt do Štítů jako VIP, díky Schneckově Jaguáru a v přímém přenosu pozorovat, týmového, orange oblepeného, Diablova Passata, kde se proletělo na zrezlé zahrádce moje a Léňovo kolo. Orlické hory jsme začali nasávat za Jablonném, kdy Shneck stáhl střechu a plnými doušky jsme dýchali horský chladivý vzduch. Pokojíček se sedmi postýlkami již na nás dýchl historií a i nezměněná sestava v místní restauraci přinášela tolik potřebný klid a jistotu. Sice ovocné knedlíky snědl Léňa Diablovi, ale aspoň to ještě více vneslo srandy do tak již povznesené nálady, vzpomínali jsme i na tradiční účastníky, kteří letos absentovali, Icemana, Jestřába, Quita ...., kluci, byli jste tam s námi a za rok se na Vás zase Heroltice těší!
  Probouzíme na Rampovi do netradičně slunného rána, což mě navnaďuje a volím variantu oblečení, jak kdyby měli být tropy, tzn. bez moiry, jen krátký dres a bez návleků. Sice před ubytovnou, když vylezeme a vidíme ty černé mraky a mlhu nad horami se ještě Honzis či Léňa vrací pro návleky a vestu, ale já nevěřím, že bude pršet celý den, jedna přeháňka a pak bude přeci léééto. Ó jak jsem se krutě mýlil . I třeba kapitán ze Záluží je nalehko, dokonce si pro sichr celý jeho tým dává rozcvičku v podobě výměny duše u zadního kola.
  A už stojíme za plůtkem, který nás odděluje před dalším příběhem letošní maratónské 53x11 série, jaký je to rozdíl, když jsou oddělené starty, naprosto v klídku se řadíme a i rozjíždíme od prvních výškových metrů. Přepínám ve své makovici režim udržet pozici a nepropadat se, do Heřmanic se to daří a přichází první vodní průplach, který se ale zatím moc neregistruje, i ty moje holé ručičky bez návleků zatím nevibrují zimou. Výprachtice jsou tu a jsem asi na 10 pozici, teď se jen překulit přes Hoblovnu. Honzis v tradičním úniku, cítím, že bych také s ním mohl odjet, zatím se moc nejede, ale bylo by to zbytečné, s přibývajícími nadmořskými metry stejně začínám polykat andělíčky a s Jirusem se hecujeme, tady to nesmíme pustit, cíl máme jasný, do 60km tam být, úvodní polská rovina bude nadělovat hodně ztrátových minut. V totálním lijáku sjíždíme do Čenkovic, okolo mě se mihne Čert, to je dobrý magnet, esíčko mezi domy vykroutím v jeho stopě a před nájezdem na hlavní k Sucháku jsme zakukáni v zadních pozicích čela. Super, super, vypadá to hodně nadějně. Kecám s Dreamerem a Jirusem, jen Léňa a Mirek mu tu chybí ke všeobecné spokojenosti. Padáme do Červené Vody, ve sjezdu se jede hodně opatrně, žádné blbnutí, každý ví, že tady se závod nerozhoduje. Za kruhákem se to zase trochu zvedá, ale jede se pravidelné tempo bez nástupů, a ze zadu přilítávají kamikadze ze sjezdu, a k mojí velké radosti je tu Pavel Sovák a po chvíli i Léňa. Euforii jen kalí počasí, které vůbec nevypadá růžově, žádná ojedinělá přeháňka, ale totálně zataženo, hory jsou obtěžkané deštivými mraky, silnice nahazuje a začínám pociťovat zimu. Ale všichni jsme na tom stejně, ani jim už teď nezávidím ty mokré obklady, co se stali z návleků, ale taková vestička by se docela hodila . Rvu do sebe gel a suky, usrkávám ze zadní kapsy z flaštičky tu ledovou vodu.
  Ale zdá se, že i ostatním je zima a jediné záchrana bude rozjet trochu tempo, což se po přejezdu do Polska splní do puntíku. Větrná lajna, s Dreamerem letíme na jejím ocásku, chvílemi i díry na silnici, které se v té rychlosti ani nedají ukazovat, jen se modlím, ať není defekt, to by byla konečná, v této zimě bych zalezl do prvního auta. Je to skvělý pocit, první postupný cíl je splněn, letíme v prvním balíku a 50km je za námi velmi rychle. Chvílemi je i trochu času nalákat Čerta do Koloděj nebo probrat s Vítkem Novákem situaci okolo povolování závodů nebo poprvé zažít hromadné čůraní na krajnici . Ale to už je tady první bufet, kde čapnu banán a znovu si v makovici přepínám mód, nepropadat se, být co nejvíce vepředu. Zatím je pozvolný sklon, tudíž se vše daří, ale blíží se první taktická kaňka, kdy se kopec trochu topoří a tempo se navyšuje, Dreamer a Honzis pěkně přisátí, kdežto naše čtyřka Léňa, Jirus, Pavel Sovák trochu zaostává, stále to není nic tragického, stačilo by pár šlápnutí, ale nikdo z nás se k tomu neodhodlal, věřím, že kdyby jeden z nás to udělal, hned by se přidali ostatní, ale to se bohužel nestává a jsme tak nějak uspokojeni, vždyť jedeme mezi svými, takhle jsme odjeli třeba Mamuta či Sudety. Bohužel po pár zatáčkách se Dreamer a Honzis vzdálili už na pěknou vzdálenost a já začínám nadávat a klít . To se prostě nemělo stát.
  Za námi možná zůstalo pár lidí, ale pak bude určitě 15-ti minutová mezera, více lidí Suchák prostě nepřejelo... Nedá se nic dělat, bojujeme dál. Kopec docela rychle utekl, čekal jsem tam někde výraznější stojku a nahoře nás snad i na 5 sekund zahřálo slunce mezerou mezi mraky a nasvítilo tak hodně nebezpečný sjezd, plný vody a naplaveného štěrku. Přežili jsme to a zkoušíme rozjet kolotoč s vírou, že to nemohli vydržet všichni s těmi nejlepšími a jsou kousek před námi. Ale pomalu propadám smutku, když se silnice narovná v dáli nikde nikdo. Pak ale přijde okamžik, který hodně promluví do dění, u krajnice defektí Martin Černý z KC Brno, má u sebe doprovodný vůz, který má snahu ho dotáhnout dopředu, Martin asi ví, že tam musí být poblíž grupa, a tak ani my se nežinýrujeme a hop do háku. Dáváme si pěkně rozeklané kostky, které nás trochu potrhaly a bohužel tady vypadává Léňa ještě s jedním borcem. Vaří se kaše, a kdo je jen sekundu na větru nemá moc nárok, otáčím se dozadu, borec snad dotáhne Léňu zpět, jsou kousek za námi, je to dobré. Ale jaké je moje zděšení, když borec přijede sám, znovu se otáčím a za námi už krutá díra a v dáli orange bod, no do háje. Odpojit se z tohoto rychlovlaku a jet s Léňou, kdy už ale nemáme nárok se vrátit zpět a nebo zahnat soucitné týmové myšlenky a závodit dál. Hodně se to ve mně míchá, ale když před sebou v dáli uvidíme shluk těl, je rozhodnuto, promiň Léňo.
  A ten shluk je skvěle vybarvený, je tu např. Michal Chadim a špici táhne Honzis! Uááá tak to je mazec, jen ten Dreamer tu není . A KC Brno za to nemilosrdně bere. Michal s Martinem zahřívají svoje wattmetry na nejvyšší stupně a Kladské sedlo se letí. Chytnul jsem slinu, zavěšuji se za ně a chci si ohlídat jejich sebemenší odjetí. Skvělý pocit umocňuje státní hranice, jsem znovu v CZ, a následný sjezd, který se jede po vyžehleném asfaltu, točíme tedy asi ve 10-ti lidech předpisový kolotoč, stále jedu ve víře, že se Dreamer zjeví před námi. Další bufet a banán, konečně jsem na něm odhodil prázdnou flaštičku ze zadní kapsy, dvě plné sedmičky stále sebou, moc se dnes nepije, vždyť teplota je kolem 12-13 stupňů, to jsem trochu prokaučoval, tahám kila navíc. Ale zase oblečení jsem skvěle omezil , ale naštěstí už moc neprší, silnice sice nahazuje, ale v tom závodnickém opojení se na vše zapomíná. A blíží se další hit, bájemi opředený Zlatý Potok, já si ještě před tím dám soukromý žlutý potok, to čůraní za jízdy prostě musím nacvičit . S Pavlem Sovákem ještě glosujeme, že před rokem jsme tu jeli málem ve stejné sestavě, no ale to nám zbývalo do cíle už jen pár kilometrů.
  Po dlouhé době, ale taky naposledy, jsme někoho sjeli, hodně okoralý Vítek Mužík s námi nevydrží tempo na Zlatý Potok, který se jede kolem 17-18km/h. hlavně díky duu KC Brno a Honzisovi. Okolo Červené Vody předjíždíme nějaký turistický výlet na MTB, málem jsem myslel, že to je nějaká odpadlá grupa, ale je to jen marné přání. Hambálky dolů, tady snad nepršelo, to snad není možné, můžeme si vychutnat perfektní alpský sjezd konečně na suché silnici, odbočka doprava a kostky nám připomínají, že stoupání na Zborov je tu. Tempo určuje znovu KC Brno, Honzis a čtyřicátník z IVT a za Zborovem si nás Rampušák znovu vychutnává, jeho mrazivý dech na nás párkrát foukne takovým stylem až málem spadneme do škarpy, a začíná zase lejt. Připadám si jak čajový sáček, chvíli suchý, abych se zase ponořil do vody . Bufet na 150km znovu projíždíme, slupnu banán, pití mám na rozdávání a padáme k posledním houpánkům. V mysli začínám přemýšlet o Štítech, jak tam přijedeme všichni pohromadě, dáme si to levou vracečku a před námi bude ten závěrečný hup na náměstí, a jak si tam zařadím kašpara a všem budu koukat na záda, jak spurtují. Safra byla by to škoda, měl bych se pokusit o něco již dříve, ale hlava je dost vygumovaná, i díky tomu počasí, jsem hodně odevzdaný, bez bojovnosti. V tom mě napadá spásná myšlenka, furt vezu ty těžké bidony , jeden už mám vypitý do půlky, ale ten druhý je stále naplněný, což abych využil auto KC Brno k obrácené úloze, tzn. naopak jim dát naplněný bidon . A tak když najíždíme do posledního kopce na Lázek, mávnu na auto bidonem, hned je u mě a já s prosbou jim předávám těžký závaží . Tak to byla vzpruha, rázem jako kdyby měl křídla, hned se zašívám na druhou pozici za špici jedoucího Michala Chadima a chci každý atak soupeřů hned zachytit. A daří se! Odjíždí Karel Bernard z IVT a Martin Černý, hup za ně a točíme a točíme. Jede se pro mě peklo, ale nádherné peklo, cítím sílu a navíc ten pohled dozadu, že se přisál jen Honzis a ostatní parkují, to je jak nabíječka strčená v zásuvce. Tam dole v Tatenicích bych na sebe nevsadil ani pětník a rázem na 185km jedu jak v prvním kopci na UAC. A kluci mají síly a snahu jet, kopec je to ale nekonečný, stále se to zvedá, na silnici asi 3x projíždíme vrchařskou prémií, sice trochu nadávám, ale je to to euforické nadávání, stále jedeme skvělé tempo a za námi už ani nejsou vidět, to už by se mělo i v tom sjezdu udržet. Trochu mám obavy, aby to nedopadlo jako na Sudetech, kdy mě drak Jirus převálcoval těsně před cílem, ale tady je snad už náskok dostatečný. Klukům sděluji, že spurtovat nebudu, přece jenom oni tahali nejvíce, díky Martinovi jsme se dotáhli do skupiny před námi, a navíc to náměstí ve Štítech je můj psychický blok . A je to tady! Další alpský sjezd za námi, Štíty na dlani a stopky svítí pro mě zlatou září, bude to pod 6 hodin!!
  V cíli k bufetovému stolu, narvat do sebe chleba se salámem, škoda jen, že to počasí se ani odpoledne neumoudřilo, dává se do mě docela zima a tak po rychlém gulášku se pakuji s Léňou do vařící sprchy do Heroltic. Tímto se chci omluvit Šlapkám, že jsem neřval v cíli při jejich dojezdech, mám tu atmosféru moc rád, ale dnes to prostě nešlo, zahrál jsem s Rampušákem riskantní hru s oblečením a bylo by to o zdraví.
  Ležíme s Léňou pod peřinami a znovu a znovu si projíždíme tu skvěle vymyšlenou a zabezpečenou trasu, náročnou trasu, ale čitelnou trasu, prostě buď se jelo do kopce, nebo z kopce a nebo po rovině, žádné bezejmenné brdky či stojky, které tolik berou sil třeba na Mamutu. A navíc ty oddělené starty, prostě Rampušák má letos u mě velkou jedničku s hvězdičkou!
  Další oříšek jsem slupnul a chuť je čím dál tím větší, doufám, že oříšky nedojdou a nebo se mi z nich neudělá špatně

  
  
  
• Honzis – Únik na Hoblovně :D
  
  

  Přesun do Štítů s Tomášem a Hrabošem, ubytování v 7-lůžáku. K večeři tousty + v hospodě čokoláda, kapučíno a čokoláda. Ráno se vstává nepochopitelně brzo, už po šesté. Samý srandičky. Je hezky, ale dost fouká. Žereme zásoby, já zas tousty. Jako tvrďák volím krátký + krátký, bez rukavic. Venku podlehnu pohledu na tmavý mrak co se žene a dojdu si pro vestu. Aspoň že tak! Na náměstí je hodně prázdno, díky odděleným startům a mistráku nás o půl deváté vyjíždí jen něco málo přes 100. Úvodní kopec se nejede, 39/17, pohodička. Jsem kolem 30-40fleku, před horizontem se nacpu dopředu, ale začal jsem pozdě a na vrcholu jsem asi třetí. Do sjezdu se překuluju na čele, fouká proti, začíná pršet, zašívám se. Mokrý přesun do Výprachtic nic moc, ale jede se opatrně. Cítím, jak mi zimou tuhnou nohy a hlavně mrznou pazoury! Je tu Norda, Kolík, Dreamer, … Čekám, co se bude dít na Hoblovnu a jelikož balík jede pohodu, tak nechám 53/19, zvednu se a odjíždím asi 24km/h. Ohlédnu se, nic, balík přes celou silnici. Jedu furt ze sedla, esíčko pořád na pilu, bohužel motorka roadcycling nikde. Když mám slušný náskok, tak shodím na 39/19 a jedu tempově na vrchol. Nehodlám se úplně vyprášit, držím 17-18km/h a balík se přibližuje. Už před horizontem dolítá Zahrada a za ním asi 25favoritů. Efektní foto nebylo, smůla, motorka byla až na vrcholu. Míjí mě vláček, háknu se a následuje hnusnej sjezd do Čenkovic, kde couvám až na konec. Moc lidí tu nejni, jen Dreamer a střelci. Dobrá práce, mám splněno. K hlavní se moc nejede, táhlý magnet na Červenovodské sedlo se odpočívá. Přemýšlím jestli nemám ještě dát únik, ale pak si říkám, že bych se zbytečně vyprášil. Zezadu dolítá pár lidí, stejně tak ve sjezdu do Červené Vody, až je nás asi 40. Je mi strašná kosa, mrznou ruce, v tretrách bazén, nálada na bodu mrazu, teplota 7C! Furt prší, jedeme do Polska, pořád rovina nebo mírně z kopce. Sním tyčku, protože cítím, jak mi kvapem ubývá energie, která se spotřebovává na zahřátí se. Drkotám zubama, občas nemůžu řadit nahoru, protože tu Sram páčku prostě nepromáčknu. To je děs, obloha jako pytel! Nechcú!
  
  Chcací pauza, na bufetu čapnu banán, pokecám s Nordou a Víťou Novákem z CFC Kladno. Konečně déšť ustává, stoupáme do sedla a zahřívám se. Bohužel si párkrát odřadím do těžka místa do lehka, páč nemám potřebnou sílu. Čelo asi 15lidí mizí, pár odpadlíků vlaje za nima. Jde přes mě Dreamer a docvakává si je. To mě štve, ale nemám morál. Jen předjíždím Chadima a Černého z KC Brno. Svaly zatuhlý, nejde to, jedu 39/21, 19, chybí 150metrů. Kopec nebyl nijak hrozný, rozhodně mnohem jetelnější než Šerlich! Nahoře sucho, svítí slunce, jupí! Bohužel sjezd po štěrku a vodě je dost vo držku a Černý má defekt předku. Díky doprovodnému autu je ale během chvíle zpátky, sjíždíme se do čtveřice a jedeme přes hnusné kostky pod táhlé stoupání na Kladské sedlo. Tam malinko odjíždím, chtěl bych si totiž odskočit. Propásl jsem vhodný okamžik, navíc zezadu dolít Norda, Kolík, Pavel Sovák a ještě někdo. Chadim rozjel tempo a sjeli mě. Takže nic, musím chcát jinde. Jsme zpátky v ČR, kopec jsem vyjel na 53/21, ani to nebolelo, asi 3-4% sklon. Následuje dlouhý táhlý sjezd do Hanušovic, valíme v rámci možností, silnice je totálně mokrá, pořád se nemůžu zahřát, ruce zkřehlé. Jím mokré Princezky, energie se nedostává, i když jsem se ráno přežral toustů. Projíždíme bufet ve Starém Městě, kde se mi poštěstí uzmout 2 karbošneky. Natlačím do sebe rychlý cukr a konečně se napiju. Dva 0,7l bidony mi vystačí až do cíle!
  
  Za Hanušovicemi sjíždíme mírně prošitého Vítka Mužíka, já už si potřebuju nutně odskočit, tak mi nezbyde nic jiného než to u odbočky na Dolní Moravu vzít ze špice do šotoliny, ulevit si a pak sjíždět 9-členný vláček sám. Dávám si, je to mírně do kopce, jedu třicítkou, naštěstí následuje Zlatý Potok, dolejšek dám na velkou a jsem zpátky. Chadim asi juknul na watty a zjistil, že by chtělo jet, a tak se jeho Cinelli ocitá na první figuře a já mám co dělat mu stačit. Pěkně točí, asi 39/21,23, já spíš 19ku. Čekám, že někdo odpadne, ale prdlajs, ani když nahoře převezmu iniciativu a na velkou jim to trošku rozjedu. Na hlavní I/11 fouká bočně do zad, letí to, ale nikomu se nechce, jen týpek v dresu IVT jede na špici o 5km/h rychleji než ostatní. Jsem z toho rozladěn, nevydržím s nervama, dám 53/11 a nastoupím. Jen na ukázku, za chvíli se zase schovám a řeknu borci nad 40let, ať nejezdí na špici takový kule, když ostatní netahaj.
  
  Přežíváme pospolu i pár hupů a pak sjíždíme do Zborova. Norda kmihá, řetěz mu skřípe, stejně tak Zárybnickému. Tahám docela často, skupině se moc nechce, pár lidí se veze. Na kostkách jdu do úniku, musím si zase odskočit. Úleva, bohužel zas půlminuty díra na ostatní. Nechám 53/21 a ze sedla si to dojedu, jdu rovnou přes všechny. Vepředu je dres IVT a Černý z KC Brno. To je taky jediný člověk, co mě zahákuje. Nahoře nechutně fouká, musím jet i 53/23, abych to urval. Horní Studénky, bufet. Vyhazuju prázdný bidon, beru si Nutrenďácký + banán. Ostatní už projíždí, takže zacvaknout a makat za nima. Do cíle asi 40km. Dávám třetího karbošneka, zase tahám, ten z IVT už střídá normálně, pak Norda a ti z KC Brno, ostatní sporadicky. Nikoho nevidíme, což je dost deptající. Přejíždíme jedno táhlé stoupání v lese – Hoštejn. Nechávám velkou, bohužel ostatní sice vlajou, ale nikdo neodpadá. Ve sjezdu se to zase sjede a už ani mně se nechce tahat. Pavel Sovák upozorňuje na dlouhé stoupání směr Cotkytle. 170km, Tatenice, odbočujeme do rozhodujícího kopce. Dám půl margotky, dopiju svůj ionťák a čekám, co bude.
  
  Odjíždí oba borci nad 40let, pak jsem já a zezadu se přiřítí ufon Kolík. Točí 39/21, najednou má sil dost a hodlá mi snad vodjet! No to jako prr, jsem sice v pr*, ale ze sedla si to sjedu, dám 17ku a docvakáváme odjetou dvojičku. Za náma klid, ostatní parkujou a osamoceně se perou s kopcem. Nápis na asfaltu 4km, 3km, je to nekonečný. Mobilizuju síly, zase tahám, ostatní visej. 1km, silnice se houpe, dám velkou a už to lámu až na vrchol, přidávám, ať si to vyžerou! Musíme to rozjet, ať nás zezadu nesjedou, valíme, pokračování stoupání, rozsekanej asfalt, furt na pilu, se ukažte! Prý už jenom dolů … Za chvíli zase krátkej hup, no to je vomrsk, lámačka ze sedla. Najíždíme na krásný asfalt, bohužel je totálně mokrý, navíc silnice zrovna moc široká není. Borec z IVT jede první, za ním Černý z KC Brno a pak já. Za náma auto a Kolík, který hlásil, že nespurtuje. Co když ale jo?, nesmím si tu dvojičku nechat ujet! Štíty, ostrá levá, 53/21, nájezd do stoupáku k náměstí. Musíme přibrzdit, pak zvednout prdel a urvat pozice. IVT odstupuje, Brňák do toho jde, já nastupuju, jedu 24km/h, shodím na 19ku, ještě zrychlím, sklon se zmírní, vidím cíl. Černý jde vedle mě, na pásce má vyšší rychlost, ale ve výsledcích jsem já jako 27. o 0,1sec dřív. Dramer mi dal 5minut, vítězný Tomáš Čer 25minut. Škoda toho počasí, v Polsku jsem měl být o grupu vepředu a bylo by to jinačí. I tak ale spokojenost, průměr 32km/h, trať je fakt jezdivá, žádné rasoviny. Norda dostal na posledním kopci přes 4minuty, stejně tak ostatní z grupy zůstali kdesi v dáli … Jak mohli přežít Zborov?

  
  
  
• Kajman – Rampušák 2011 - Krev, pot a slzy
  
  

  report report report

  
  
  
• Strejda – R-A-mpuš-A-k 2011
  
  

  Rampusak nam letos přichystal novou trat, a tak jsem ani poradne nevedel, na co se mam pripravit a jakou zvolit strategii, pokud nejakou vůbec.
  Rano před zavodem prohlizim radar a je mi jasne, ze kratce po startu prijde dest. Nasazuji blatnik, beru ten nejtepleji telnik s membránou proti vetru a jdeme na start.
  Skupina A zaziva letos velkou renesance, na startu cita 8 hlav: Lenka, Laco, Yetti, Kamion, Šnek, Hraboš, Fousač a ja. Pekna sestava. Startujeme v relativnem klidu, v prvnim kopci udavam tepmo, nikdo se ani nesnazi mne predjet. Obcas se otocim, a nestačím se divit, jak velkou gupu vezeme. Ono je to spravne, marathon je dlouhy a není radno plitvat silami.
  Hned po prvnim sjezdu zacina prset. Vim, ze by to nemelo trvat vic, nez hodinu, ale i tak nalada je na bode pokud ne mrazu, tak hodne blizko. Urcite ne vic, nez na +7C. Stoupame na Cervenovodske sedlo a to ještě jede. Ve sjezdu je to horsi. Mokro, a ja se tech serpentinu trosku bojim. Ruce mam ztuhle, spatne se mi brzdi a radi, jedu s nejvetsi opatrnosti. Před sebou ve vzdalenosti cca 200 m mam nas balik – za sebou Lenku, která se asi boji ještě vic. Pak se davame zase dohromady, ale nejede se mi dobře. Dostava se do mne zima, svaly jsou ztuhle, mazivo v kloubech hustne, a zda se mi, ze vynakládám podstatne vic sil, nez by to odpovídalo naší rychlosti. Proste na ohrev musim dat vic energii, nez je zdravo.
  V Polsku kupodivu neprsi, a i silnice jsou suche, ale porad se nemuzu zahrat a klepu se. Najednou slyším vzadu: Pssss…. Komu se to stalo? Někdo z prichozich. Tak nic, smula, jedeme dal. Cca na 55 kilometru slyším: Pssss… Tentokrat je to Šnek. Tak tam posilame na pomoc Laca a sami jedeme na bufet, kde cekame. A tu chvili se nam balik pochopitelne rozpadava. Lence a Fousaci narizuji, at jedou napred, a my je bud dojedeme nebo dneska nas porazi. Po cca 7 minutach prijizdi Laco, a ze opravit to neslo, prilis velka dira v plasti. A tak vyrazime dal jiz v sestave: ja, Laco, Yetti, Hraboš a Kamijon. Prichazeji dva polske kopce, a Lacovi se nejde dobře. Cela ta nase skupinka se rozdeluje, zustavam s Lacem vzadu. Ani z kopce to mne nejak nejde: silnice jsou mokre, vsude v zatackach plno naplaveného sterku, mam velkou rodinu, na mne zavislou, a tak jedu radej opatrne. Však se nakonec sjizdime. Akorat nekde ztracime Kamiona. Skoda… Na druhem bufetu mame zpatky Fousace. Ale Foucas se zastavuje na curaci pauzu a nechyta se. Nu nic, nase ctvrice funguje skvele, Laco se konecne dostal z krizi, stridame a nabirame do baliku i Baru. Kratka ale vyzina přeháňka. Blizime se k duverne známému Zlatemu Potoku. Nacez slyším zvuk tipu: Chrusť… (ačkoli nektere exprti tvrdili, ze to byl spise Cvak), a Yetti ma rozpuleny retez. Holt se zastavujeme a oprava probiha celkem rychle. V tu chvili nas dojizdi i Fousac a borec s cislem 100.
  Po kratke porade mame dohodu, ze Zlaty potok pojedeme tak, aby nam Fousac neodpadl, pac pak bude dlouhanska rovinka a nechat tady nekoho na samotku by byla velka skoda. Konecne uz je mi teplo, jede se svizne, ale citim, jak ubyvaji sily.
  Jsme u Zborova. Fousac predem rezignoval a ani se nesnazi drzet skupiny. Laco se zveda ze sedla a mizi v dalce. Premyslim, zda to mam brat jako zradu, nebo jen jako blbost. Však drzime se ve 4, a vzorne si pomahame. Ačkoli sil ubyva katastroficky. Na Laca jsem nasrany, verejne prohlasuji, ze dneska mu nekoupim ferneta. Pred zacatkem posledního stoupani vidime před sebou i Laca. Nasleduje kratka vymena nazoru a jedeme do kopce. Z propozici vim, ze je nekonecny. A je tomu opravdu tak. Tradicne v zaveru nejvic sil ma Yetti, nastupuje a odjizdi nam. Laco je naopak mrtvy, jede cim dal pomalej, a na vrcholu se musim zastavit a pockat na nej, pac neumim tocit kadenci mensi, nez 50.
  Ale vsechno se jednou konci, a v cili nas vita Sutrik a celo skupiny.
  Vysledek na muj vkus a na to, ze jsem tuhle trasu jeli poprve je velmi slusny, pod 8 hodin jsme to zvladli s prehledem. A jako zaklad do budoucna je to dobra zkušenost. Myslim, ze za rok, pokud vyjde aspon trosku lepsi počasí, si to dame pod 7:30.
  

  
  
  
• Yetti – Po třech letech
  
  

  Poslední léta jsem upřednostňoval dvanáctihodinovku dvojic Modrou Míli, která se jezdí ve stejném termínu jako vládce Orlických hor Rampušák. Těšil jsem se na šlapkovskou sešlost, která na poslední chvíli byla ochuzena o stálice jako jsou Quit a Jestřáb. Obětoval jsem modromílské selátko zvlažované pěnivým mokem a pódiové umístění, které jsem přenechal našemu zástupci Josefovi.
  
  Po dvouleté pauze se v pátek večer objevuji v kultůrňáku ve Štítech. Krásné zážitky vyplouvají na povrch mé mysl. Před třemi roky se mi podařilo přesvědčit Mirindu na dlouhého Rampu a jako domestik jsem to s ní odjel.
  Po prezentaci odjíždím do Heroltic, kde už probíhá orange tiskovka. Do půlnoci probíráme vše, ale ta obsluha je „volajako čudná“. Ty knedlíky ne a ne donést… Taktika pro zítřek je jasná. Startuje se do kopce do Heřmanic, za chvíli je stoupání do Čenkovic a hned za ním se jede na Červenovodské sedlo. To mi moc nevyhovuje, neboť jak říká děda Lebeda: „Mě rychlé vstávání nedělá dobře.“
  Ráno je veliké dilema: v čem jet. Dost se ochladilo a od západu se k nám blíží déšť. Přesto volím krátký rukáv a kraťasy, jen na ruce natahuji návleky s menbránou.
  Před osmou odjíždím s Mikem do Štítů. Jsme tam za chvíli a tak si dáme zlehka první kilometr trati. Pak už na náměstí. Ještě si odskočit a do startu je pár minut. O půl deváté peloton vyráží vstříc dlouhému Rampušáku. S obavou, zda to uvisím, se držím chvostě oranžové skupiny A. Odjel mi Mike i rival Honza Mrnušťík, kterého jsem většinou v druhé třetině loňských maratonů dojel.
  Ve sjezdu do Výprachtic se dostávám na čelo skupiny A, kde se střídám se Strejdou. Začíná pršet a ve stoupání do Čenkovic už lije. Ještě horší je to ve sjezdu. Voda je snad všude kolem, čvachtá i v botách. Naštěstí to netrvá dlouho. Na Červenovodské sedlo je to už dobré, neprší. V klesání do Červené Vody je mi ještě chladno, ale v mirném stoupaní k hranici se to zlepšuje. I boty vysychají. Na špici to vcelku pravidelně točíme. Jen se mi zdá, že Strejda tam bývá zbytečně dlouho. Mile mě překvapilo, jak polští řidiči jsou k nám ohleduplní.
  Držíme poměrně slušný balík, který se trhá na kostkách, aby se po chvíli zase spojil. Kilometry ubíhají. Laco nemluví, což značí, že není v pohodě. V mírném stoupání asi dva kilometry před prvním bufetem jsem na špici a v tom slyším pššššš. Zastavuji. Předjíždí nás čelo z krátké trasy. Smůla. Šnek má na zadním kole defekt. Zůstává s ním Laco a my se Strejdou pomale jedeme na bufet. Po občerstvení Fousáč pokračuje. Zde je množství všeho včetně gelů. Pořadatelky nám nutí buchty a banány. Snad ze strachu, že to budou muset sníst sami. Po chvíli přijíždí bohužel sám mechanik Laco. Šnekovi to po chvíli bouchlo opět. A tak to balí.
  V Plawnici, kde začíná první polský kopec, jedeme v sestavě Strejda, Laco, Hraboš, Kamion, má drobnost a starší cyklista v modrém. Na špici se střídám převážně s Hrabošem a Strejdou. Občas udělám nějakou momentku, čož mi vezme trošičku sil.
  Laco sice stále nemluví, ale začíná se usmívat. Za Bialou Vodou před vrcholem kopce jede Hraboš s malým odstupem já s Kamionem a kousek za námi Strejda dělající společnost Lacovi. V následujícím sjezdu se trháme. Vzadu zůstává Laco a Strejda. V druhém polském stoupání jedu s Hrabošem a Kamionem.
  Ve Staré Morawě se s Hrabošem domlouváme na taktice. Zvolňujeme tempo, aby nás nerozluční souputníci Laco se Strejdou mohli dojet. To se stává skutečností s matematickou přesností na Kladském sedle. Bohužel ale bez Kamiona. Ze sedla sjíždíme ve čtveřici a u Starého Města, kde je druhý bufet nabalujeme Fousáče a později i Báru, která je povděčná za tento oranžový kolotoč. Toto tempo před Hanušovicemi neustává Fousáč. Za Hanušovicemi se stáčíme západní směrem a pravidelným střídáním úspěšně zápasíme s protivětrem. Momentálně tahám špici a v tom tuto idylku přerušuje jemné cvaknutí a já tahám řetěz po asfalt.Vynucenou zastávku neakceptuje Bára, ale za to nás dojíždí Fousáč a Tomáš Fořter.
  Zlatým potokem stoupáme v pětici.Jedeme volnější tempo, abychom nevytrousili Fousáče. Už delší dobu nemám náladu, bolest hlavy momentálně kulminuje. Kbybych neměl helmu, tak se mi snad hlava rozskoči. Všímá si toho Laco, který naopak ožívá.Trápím se, ale přesto se snažím občas tahat špici. Dost se oteplilo a po druhé přeháňce není ani památky. A je tu odbočka na Zborov.
  Snažím se, co nejvíce pít. Bolest hlavy ustupuje, ale začíná mě bolet žaludek. Na kostkách v dolní části zborovského kopce chytají Lacovi saze a mohutným nástupem nám odjíždí. Strejda to komentuje: “Ferneta mu večer nekoupím.“ Ve Zborově ucukávám kousek i já. Na vrcholu kopce má Laco náskok necelý půl kilometr. Nestíhám ho, ale čekám na naše grupeto, neboť cítím ve vzduchu bufet. Ten je v následující dědině u zastávky autobusu. Laco zde nestavěl. Vykonávám nutnou potřebu, naplňuji bidon a beru něco na doplnění energie. Ještě do sebe liji ionťák z kelímku, což mi nedělá nejlépe. Hlava přestává bolet, ale v oblasti žaludku mě chytají křeče. Po chvíli se pouštime do osmikilometrového mírného sjezdu, za kterým následuje krátké stoupání na Kosov. Po sjezdu do Holštejna to pravidelně točíme a po osmi kilometrech proti větru před Tatenicemi dojíždíme uprchlíka Lace. Ten s úsměvem hásí, že to chtěl zkusit.
  V Tatenicích sjíždíme z hlavní silnice vstříc devítikilometrovému stoupání na Cotkytle. Na prvním kilometru stoupání zaostávám. Křeče v žaludku jsou hrozné. Nechci to zabalit. Už jen jeden velký kopec a je cíl.Zvyšuji kadenci i tepovou frekvenci, aby bolest v nohou a kyslíkový dluh rozmělnili bolest v žaludku. Dotahuji se za hlášky:“Yetti je zpět.“ V následujících serpentinách držím tempo a odskakuji dopředu. Žaludek už tolik necítím, ale nohy bych nejraději vyměnil. Před Strážnou čtu na silnici V P 1km. Po chvíli VP 500, pak VP 200 a už čára a na ní VP. To si myslím, že to bude jen z kopce. Opak je pravdou. Za Strážnou se to stále zvedá do kopce. Poprvé se ohlížím zda mě někdo nedojíždí. Mám docela slušný náskok. Lacovi asi došlo po předchozím úniku a Strejda se mu asi pomáhá.
  Snažím se nepolevovat a držet tempo. Jsem na nějakém vršku, snad už vrcholu. Sjíždím do Cotkytle. Hrbatou silnic cítím nejvíce v žaludku.To co se mi intenzivní jízdou zklidnilo, to mi tento sjezdík znovu rozbouřil. Za dědinou se silnice vine opět do kopce. Opět nápisy VP 1km…VP 500….VP 200 a konečně VP s čárou přes vozovku. Ještě kousek a už mě čekají čtyři kilometry sjezdu serpentinami po velmi pěkné silnici.
  Štíty. To už mě čeká jen cílový kopeček. Dává do posledních metrů co ve mně zbylo. Nyní už závodím jen sám ze sebou. V posledích metrech mi i ostatním dělá doprovod Šutřík. A je tu cílová brána. Slyším jen píp píp a už holky mě odbírají o čip a číslo. Čekám a fotím v cíli. Napřed dojíždí Hraboš s Tomášem a po chvíli za Šutříkova doprovodu Strejda s Lacem. Společně jdeme na baštu.Na trati jsou ještě Fousáč a Kamion.
  Vše se rozebírá na večerní tiskovce, kde zlobíme obsluhu stálým objednáváním toho, co není. Ovocných knedlíků. Jednu porci dostává D!ablo, který se s námi podělí.
  Strejda kupuje Ferneta nejen Lacovi, ale i mě.
  Díky
  

  
  
  
• D!ablo – Velké poděkování...
  
  

  ... pořadatelůw!

  
  
  
• RiC – Poprvé mi nevadilo, jak mi někdo ujíždí v kopci
  
  

  Po dvou vynechaných ročnících opět na startu ...report