Akce Rampušák 2010

Akce Rampušák patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2010-06-26.

Nejdelší varianta má délku 200.00 km.

Propozice :: Mapka :: Profil :: Diskuze :: Celkové výsledky :: foto Ivo Cygrýd :: team.cs-shop.cz :: Honzis :: fotokocian.eu :: roadcycling.cz

Historie: 2003 :: 2004 :: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008 :: 2009

• Mirek – Rampušák, zase po čase s Kolíkáčem po boku
  
  

  Úvodní kopec se jede hodně svižně, obvykle se jezdí průměrem 21km/h, ale letos 24km/h, nahoře jsem ale pořád v čelním balíku, roztrhalo se to ale pořádně. Sjezd do Lanškrouna se jako tradičně cedím dozadu a vlnky za Lanškrounem jedu na chvostu. To se mi stává osudné. Na krajnici stojí auto, my vzadu musíme při míjení skoro zastavit a pak to zase sjíždět. Bohužel se to trhlo, naskakuje díra, zkouším to sjíždět sám, ale proti větru nemám nárok, balík pomaličku odjíždí i s Kolíkáčem, Honzisem, Dreamerem apod.
  Hoblovnu pak jedu tak nějak v tempu, abych se nahoře zařadil do nějaké solidní skupinky. To se celkem daří a po sjezdu do Jabloného se nás dává dohromady asi 30. Ve skupině se jenom vezu a nestřídám, stejně na rozdělení tratí zahne spousta lidí na krátkou, tak ať jedou zatím oni. Před rozdělením tratí asi na 60km se ještě před námi objevuje skupinka asi pěti lidí a koho to v ní moje bystré oko nevidí? No ano, je to Kolíkáč!!! Hned je veseleji a to ještě netuším, že se od sebe až do konce závodu už nehneme Na rozdělení tratí přichází menší šok, když z těch 40ti lidí jich 35 odbočuje na krátkou a nás na dlouhou jenom pět. Z toho Olin ze Šlapek a veterán Pavel Sovák jsou na tom v kopcích mnohem líp a odjíždějí nám, Lousino údolí a Šerlich jedu jenom s Kolíkáčem a Jirkou Zárybnickým. Poklidnou debatu ve stoupání na Lusino údolí nám narušuje jenom Honzis, který defektil a v kopci nás předjíždí snad o 10km/h vyšší rychlostí se slovy: „ Nechcete přestat kecat a začít jet? „ Zkouším ho přemluvit, ať se na to vy…. a jede s námi, ale nedal se a mizí v dáli.
  Na Šerlichu na 95km jsme asi za 3:17, o tři minuty později než loni. To ještě jde. Dál pokračujeme v šesti, na Komáří vrch někdo odpadne, Olin zase odjíždí, tak pokračujeme opět s Kolíkáčem a Jirkou Zárybnickým jenom ve třech. Na bufetu v Maldkově na 140.km stavíme a dojíždí nás tam větší skupina. Alespoň si tu rovinu na Králíky pěkně postřídáme a pojedeme. To byl ale omyl. Střídá tak pět lidí, ostatní se jenom vezou, před Králíkama jsem to už nevydržel , schválně tam nechal díru a pak si dojel zpátky dopředu, pár vezoucích se lidí se podařilo odpojit. Ve stoupání za Králíkama se to ještě trochu zredukovalo. Jede se mi poměrně dobře, Kolíkáč a Olin taky nevypadají marně a tak na Zlatý potok diktujeme tempo nebo si to alespoň hlídáme. Přes Červenou Vodu se vcelku střídá a jede a pomalu se připravujeme na poslední kopec přes Zborov. Dole nás vítají luxusně opravené kostky a začíná závěrečný kopec.
  Jedeme ho společně s Kolíkáčem a Olinem, rychlost 17-18km/h, takhle jsem tady ještě nikdy nejel. Nahoře ještě dojíždíme dva lidi, pak kousek po rovině na Horní Studénky, v brdku za nima nám ještě nastoupil jeden borec, co vůbec nestřídal, což Kolíkáče lehce rozladilo. Ve Štítech těsně před cílovým stoupáním ho ještě sjíždíme, cílový brdek zkouším vyjet na velkou, což se daří a i s křečí, co mě chytla projíždím cílem první z naší grupy v čase 6:36 na 51. místě. Tam nemám sílu ani vycvaknout nohu z pedálu a padám do zábran kolem silnice
  Až na podělanej začátek, kdy jsem vypadl z čelního balíku ještě před Hoblovnou, jsem spokojenej, ono to možná bylo dobře. Na víc momentálně nemám, s Kolíkáčem jsme si to zase po čase parádně užili bok po boku skoro celý závod. Bylo to až neuvěřitelný, jak nám to v kopcích jelo naprosto stejně. No a posezení večer v heroltické hospůdce byl sladký bonbónek na závěr. Akorát ještě musím potrénovat vytrvalost, na Kolíkáče s Icemanem jsem tam neměl a musel jsem zmizet o něco dříve

  
  
  
• Dreamer – s celem na Serlich, pak turistika do cile
  
  

  Pocasi rano paradni, na to ze jsem mel cely tyden rymu, ktera neustoupila ani v sobotu rano, jsem se citil na startu relativne dobre. Rampusaka jsem jel poprve, trat jsem vubec neznal, ale profil jsem si ramcove nastudoval do hlavy, takze me v zasade nic neprekvapilo.
  
  Po startu se jelo tak nejak klasicky intenzivne, balik se natahl, ale stali jsme s Kolikacem, MZ a dalsimi vepredu takze docela pohoda. Pak Sjezd do Lanskrouna, kde neblbnu a jdu na konec baliku, serpentiny v zavode stale nejsou mym hobby. Par lidi uz odpadlo asi v startovacim kopci.
  
  Druhe deleni nastalo v kopci z Vyprachtic na Hoblovnu, kde se celni balik zredukoval na cca 50 lidi, Kolikac a MZ uz asi odpadli, neb jsem byl na konci te grupy ve sjezdu a za mnou nikdo. Po sjezdu jsem chytil za balikem diru cca 200m, ale nastesti balik zvolnil tak jsem s par lidma docvakl. Pak se jelo tak nejak normalne, po rozdeleni tras kde skoro vsichni jeli dlouhou Honzis blbnul pred celem baliku, ja se stihl i 2x vysmrkat do kapesnicku, cely balik staveli i na curani, prumer asi 33 kmh.
  
  Pak si vybavuji kopec na Luisino udoli (proc se to jmenuje udoli kdyz je to na kopci?) kde je dost rozbita cesta, ale sklon prijemny a relativne bez problemu se drzim .. ale asi 10-15 lidi odpada a na cele je nas tak 30. Sjezd do Destneho jsem ale moc nezvladl, byl jsem jeden z poslednich vagonku, tj. pri najezdu na Serlich jsem mel celo asi 300m pred sebou. V ten moment jsem vedel ze je cas rict bye bye celu. Na Serlich jsem asi jeste 6-7 lidi predjel, na obcerstvovacce ale bohuzel skoro nikdo nestavel, ja jen naplnil 2 bidony a jel dal.
  
  Jeli jsme ve 3 lidech, pred nami dalsi 3, kus pred nimi asi 15 lidi. Ale smula, zadny posun dopredu ani o metr. Takze to balim a kopec na Mezivrsi se rozpada i nase trojicka, ja jsem posledni a jedu si uz \"svoje\" tempo, ktere je samozrejme uz uz hluboko pod mymi standardnimi moznostmi :) jedu a cekam kdy me nekdo dojede ale porad nikde nikdo :( az na 140km na obcerstvovacce me dojede 7 lidi. Nekdy v ten moment jsem zjistil, ze se mi uplne uvolnil sroub kosiku a proto mi kolo docela rachta, joo kolo za x penez a nejsem schopnej ani utahnout sroubek :)
  
  Pak jedem v 7 lidech a prestoze jsme vsichni dost prositi, vitr do zad trochu pomaha a nejede se uplne nejhur. V kopci na Zlaty potok se ale skupina deli, 2 kluci mi odjizdi, pak jedu na s jednim klukem, ostatni odpadli. Poslednich 30km uz jedeme jen ve 2, stale se ohlizejich kdy nas nekdo dojede. Ale nikdo se neobjevil, jen mi finalne vypadl sroub z kosiku a tak jsem bidon radsi vezl v dresu. Posledni kopec z Klasterce uz jedem jen tak na moral do 15kmh, do cile to bylo par km tak uz se to dalo.
  
  Celkove spokojenost, cas tesne kolem 6:30h, prumer 30,4km. Pitny rezim proti Sudetum jsem zlepsil, v casopisech doporucovanych 4,5-6l jsem samozremme nevypil, ale tech 3,5-4l cca jo, z jidla 1x suchy rohlik, 1x tycinku a 2x gel a pulku bananu.
  
  zaznam z garminu

  
  
  
• Honzis – proč zas časovka??
  
  

  Ramp 2010

  
  
  
• Kolíkáč – Česnekový Rampušák
  
  

  Pátek, den před startem mého osmého Rampušáka, probouzím se s oroseným čelem, angína co sužuje dcery, se chystá zaútočit i na mě. Jdu se změřit, pomalu zapínám ICQ, abych sdělil Quitovi, že nejedu a prodávám mu startovné. Ha, 36,6°C, začínám bez nálady balit věci, v koutku duše sice doufám, že třeba změnou prostředí se stav vylepší, ale je mi bídně. V Roomsteru setrvalý stav, Quiťák navrhuje česnekovou léčbu, kupujeme v nejbližším krámě a s rohlíkem kousám první stroužek. Nejhorší je, že mě nebolí v krku, nemám rýmu, vlastně mě nebolí nic, ale úplně celej člověk je na odpis Ani pokoj se sedmi postýlkami nezapůsobí, ani roztočení nohou do Červené Vody v báječné atmosféře, ani čaj, ani česnečka a těstoviny obohacené o další 3 stroužky česneku, ani oranžová parta v hospůdce, je mi prostě mizerně. Ve 22hod. se ubírám na lože s černými myšlenkami a výčitkami, proč jsem nezůstal doma. Vrcholem je bolest hlavy, kterou zaháním pilulkou a pomalu usínám s hrůznými představami, jak sobotu strávím v posteli a o nějaké pozávodní tiskovce si můžu nechat jen zdát, sakryš celý rok se na to těším .
  Sobota ráno, celou noc jsem spal jak zabitý, pomalu vstávám, hlava nebolí, ruce fungují, nohy jdou, je to možný? Nic mi není, já snad budu muset jet. A už stojím na náměstí v první lajně, ale s velkým otazníkem v hlavě, jak toto dnes vůbec dopadne. No zkusím to, co jsme si předsevzali, přejet Hoblovnu v předních liniích a pak se uvidí. Drtíme první kopec, hlavně se nepropadat dozadu, furt si melu dokola, ani nereaguji na Johnyho výkřiky, jsem maximálně soustředěn, musím vydržet. Letos je to safra nějaké rychlé a nekonečné, jak by se chtělo svěsit nohy, ale nesmím, Dreamer, Johny, Míra, stále je vidím, oni tam stále visí, musím taky . Průjezd trychtýřem v Heřmanicích jsme přestáli bez úhony a drtíme další nepříjemné vlnky, dokonce v jedné předjíždíme parkujícího Juru, aby jsme se vrhli do serpentinového sjezdu do Lanškrouna. Je to dobré, stále v prvním balíku, do kterého ze zadu přilítávají utržené korálky, včetně Jury. Ale moc jich není, jak tak koukám v zatáčkách nahoru, už tam jednou doprovodná auta, safra, kam se ztratilo těch 400 lidí?
  Užíváme si bezbolestnou jízdu v balíku na Nepomuky, kecám s Dreamerem a připravuji se na lesní výjezd na Výprachtice a už je tady slavná Hoblovna. Dopil jsme bidon ze zadní kapsy, tak ho odkazuji kolem stojícím divákům s prosbou o vyhození, Míra už tu není, Juru taky nechávám za sebou, ale je tu Olin, který se stává pro mě magnetem, první točky ještě zvládnu, ale závěrečný magnet před horizontem ze mě začíná šíleně lít pot do pravého oka, čelenka nestačí, jak kdyby někdo spustil sprchu, no to je pěkný, je to tady, nevydržel jsem ani 30km Olin ale týmově čeká a povzbuzuje, ve sjezdu do Čenkovic ještě v dáli vidíme balík, ale o sjetí už se nedá uvažovat, jsme rozstříleni do jednotlivců a ve sjezdu do Jablonného úplně svěšuji nohy, očekávám sjetí nějaké velké grupy za mnou, která tam musí přeci jet. Ale kde nic tu nic, to snad není možný, přece nepojedeme ve 4 lidech dál, to by byla sebevražda. Olin je ale neodbytný a nabušený, neúnavně tahá se stálou starostí, jestli tam jsem. Na přejezdu v Jablonném zvedají závory, ještě jsme 2-3 kusy nabraly a točíme se na Mladkov. Olin by chtěl zastavit, což mu rezolutně zakazuji , to by nám ujelo i to torzo co jede s námi, vezmeme jen banán a vodu nabereme až na Šerlichu. Další nepříjemnou skutečností je, že s té naší 6-8 členné skupiny se na dlouhou chystá jen oranžové duo, ostatní jedou krátkou! Tak to je opravdu vypečený Rampušák, v těchto místech jsme v minulých letech vždy valili aspoň ve 40 lidech a teď todle . Pavel Matoušek s manželkou (KC Brno) podávají bidony, čehož využívá Olin, jedu naprosto odevzdaně a sklesle, představa, že pojedeme časovku dvojic, mě vůbec nenaplňuje. Konečně v dáli za námi zahlednu barevný, vlnící se roj, to bude balík, to bude záchrana. Necháváme se sjet a prolítnu balíkem až na konec, zjišťujeme, kdo tu je. Jura, Mirek, Pavel od Olina, Jirka Zárybnický, ale od nás nikdo, to je škoda.
  Dělení tras a další bolavý okamžik, ze 40 lidí odbočuje na dlouhou 5 kusů, ano čtete dobře, slovy pět. Olin+Pavel, Mirek, Jirka Zárybnický a já. No co se dá dělat, nějak to dobojujeme, první metou se stává čas na Šerlichu, jestli chceme uvažovat o celkovém průměru 30km/hod., tak nejpozději tam musíme být v čase 3:20 od startu. Olin s Pavlem jsou na tom lépe, necháváme je odjet, a naše trio si svým rozvážným námořnickým tempem dává Luisino údolí, ještě před tím potkáváme defektícího Honzise, který nám hlásí pro nás lichotivou ztrátu na čelo pouhé 2 minuty, ani se tomu nechce věřit ... Pak nás Honzis přehučí na velkou pro nás absolutně neakceptovatelným tempem, my si prostě tu dvojkombinaci paní Luisi a pana Šerlicha chceme co nejdéle vychutnat Jsou tu i obávané mouchy šerlichovky, které krvelačně krouží nad našimi helmami, ale nás nezdolají, jedu již jen s Mírou vedle sebe a těšíme se na značku zákaz zastavení, která věští vysněný bufet. Čas 3:15 od startu a Šerlich zdolán a hele Olin tu čeká, díky, díky, počkáme ještě na Jirku a jednoho borce, aby se na Komáří Víšku opakoval stejný scénář, vrchař Olin odjíždí, borce jsme odpárali a tak zase ve třech ukrajujeme nekonečný kopec. A hele na vršku zase Olin čeká, tak to je týmový hráč, jak se patří!
  Přichází nádherná část k Zemské Bráně, Olina jsme trochu srovnali, aby jel opravdu efektivně pro skupinu, a jeho dlouhé špice nám pošetřily potřebné watty . Pomalu, ale jistě začínám věřit, že bych to mohl dnes dojet v nějakém slušném stavu, ta včerejší krizovka je, zdá se, zažehnána, ani se tomu nechce věřit, začínám si užívat každého šlápnutí. Před Adamem nás ale bohužel opouští Jirka, naopak s Mírou chytáme nějakou podivnou sílu a sjíždíme si Pavla, Olin je tu taky, vlásenkou se sneseme na bufet v Mladkově, kde nás zezadu docvakne asi 10 lidí. Nóóó, tak teď nezaváhat, do Králíků to musím roztočit, pomoci si a pak se děj vůle boží. Po chvíli se to i začíná dařit a udržujeme stabilní cestovní rychlost kolem 40-45km/hod. a blížíme se ke Zlatému Potoku. Jsou tu sice jedinci, co na špic nelezou, nějaké už jsme odpárali, no snad nám nebudou nastupovat a spurtovat v závěru
  Zlatý Potok na 160km se odehrává v režii oranžových a kapitána ze Záluží, točíme rychlost kolem 17km/h., tak takhle jsme tady snad v životě nejeli, jak se to ze začátku vůbec nevyvíjelo dobře, tak teď se to mění v naprostou cyklistickou lambádu, přes Červenou Vodu se přeženeme stále v bojovém dobře pracujícím šiku, sjezd zvaný Hambálky a blíží se Olšany, Klášterec a zabijácké poslední stoupání na Zborov. Kostky nám opravily, karty jsou jasně rozdány, teď už není na co se šetřit, pojedeme šrot, čas 6:40 by měl být pokořen, a tím i magická hranice 30km/h. S Mírou jsme se usadili na čele a znovu mydlíme tempo atakující 20km/hod., sjeli jsme si dva borce, Olin stále s námi, to je dobře, on musí být přede mnou ve výsledcích, čekal 2x na nás, byl dnes o hodně lepší.
  Poslední hup a hele jeden vykuk, co se stále vezl již od Mladkova, najednou nastupuje a ujíždí. Tak tohle se kamaráde nedělá! Řveme na něj, ale on pomalu mizí, ve sjezdu do Štítů, ještě začínám hecovat kvarteto, které tu teď zůstalo, k tempu, přece ho nesmíme nechat takhle ujet. A hele spravedlnost existuje, před cílovým brdkem ho máme, já si ještě ohlídám Olina, aby byl opravdu přede mnou, a pak se již plně můžeme věnovat gratulacím a sdělování si dojmů. Čas 6:36 není úplně takový, který jsem plánoval, ale po pátečních problémech můžu být spokojen a navíc ten závěr, to bylo zase něco fantastického. Musím poděkovat především Olinovi, on byl pro mě hvězdou letošního Rampa, ale i Mírovi, že jsme se zase dokázali naladit na společnú notečku. Bylo to fajné!
  K povznesené cílové náladě přispívá i Divá Bára se svým vítězstvím pro naše barvy na krátké trase, Báro, ohromná gratulace!! Dále pro mě velkým překvapením byl Quit, toho bych nazval asi nejefektivnější Šlapkou, na to, co má letos kilometrů a najetých závodů zajel skvělý čas. A mohl bych pokračovat, každý oranjes se popral s letošním Rampem se vztyčenou hlavou a zanechal v Orlických horách nesmazatelnou stopu.
  A Heroltice? Co k nim říci? To už je klasika, bez které si červen nedokáže mnohý z nás představit, a já jsem moc rád, že jsem mohl být zase při tom!