Akce Rampušák 2008

Akce Rampušák patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2008-06-21.

Nejdelší varianta má délku 200.00 km.

Propozice :: Mapka :: Profil :: Diskuze :: Celkové výsledky 200km :: Celkové výsledky 120km

Historie: 2003 :: 2004 :: 2005 :: 2006 :: 2007

• Orlik – Přežítí díky členům VŠ
  
  

  Při rozhodování zda jet nebo nejet Rampušáka jsem se obrátil na jednoho nejmenovaného člena VŠ(kdyby věděl, jak jsem ho celou cestu nenáviděl). Bylo mi dáno několik rad do začátku a doporučeno jet 200 km, že prý bez Šerlichu to není to pravé. Tak vyrážím vstříc mému prvnímu trápení na 200 km s nevědomím, co mě čeká a nemine.
  Nebudu popisovat trať, ze které si stejně nic nepamatuju. Tak jenom pár postřehů co se dělo kolem. Na startu panovala skvělá nálada, která se zčásti přenesla i na mě. Po zaznění tonů z Nabuca se vyrazilo a to pěkně rychle na mé možnosti. První kopec jsem uvisel za borcem, který se pomalu propracovával kupředu, ale pak přišel sjezd a ten já neumím. V Lanškrouně už mám velkou ztrátu za ujíždějící skupinou a koukám po nějaké záchraně, ale ta nikde. Po několika kilometrech samotky (na kterou jsem si při svých vyjížďkách zvykl) jsem zahlédl skupinku přede mnou, kde bylo i oranžovo a začala stíhačka při které jsem se dost zatavil, ale dojel. Nevím, jaká byla tepovka, protože to neměřím (asi chyba hobíka blatníčkáře), ale podle toho jak jsem sípal a neměl dech a sílu to bylo nadoraz. Snažím se uviset a trochu odpočinout, ale je to kruté v následujícím stoupání. Pozoruju cvrkot kolem sebe, kde skupinu při téměř všech stoupání vede Gavoš a s Jestřábem se neustále domlouvají co a jak. Skvěle jedoucí Mlhoš a jak na gumě nezlomný Quit. Při stoupání na Šerlich oznamuju, že neuvisím a skupinka několika jezdců se vzdaluje. Na vrcholu přišla záchrana – bufet, ale tam se nikdo nezdržuje a maže se dál. Tak jenom doplním vodu a zase stíhačka, naštěstí dolů. Přišel první problém, kdy se mi v rychlosti k 80 km/h rozkmitalo přední kolo a začalo být zle. Zastavuju téměř do nuly a znovu se snažím dotáhnout skupinu, ale je to kruté, povedlo se před dalším kopcem. Na vrcholu kopce poznávám sílu členů VŠ, kteří posílají některé jezdce dále a sami čekají na své kolegy. Snažím se uviset co nejvíce kilometrů, ale znovu hlásím, že končím pokolikáté už dnes ani nevím. Při pohledu na Gavoše, který trpí a stejně šlape se kousnu a jedu. Záchrana, je tu bufet a Mladkov a do cíle pouhých, ale krutých 50 km. To co se dělo na rovinách v poslední čtvrtině závodu nechápu. Jestřáb tahá jak mašina a za ním Mlhoš. Rychlost letí vysoko přes 40 a začínám odpadat. Gavoš hlásí ujetých téměř 180 km a tak se snažím uviset. Moje snaha udržet se pánů jezdců z VŠ definitivně končí 7 km před cílem v posledním stoupání, a tak si protrpím zbytek závodu. Po dojetí jdu nejdříve poděkovat klukům z VŠ.
  Tímto pro mě skončilo utrpení na mojí první 200 km trati. Ještě jednou velké poděkování Jestřábovi, Mlhošovi a Gavošovi, že dovezli unaveného postaršího hobíka do cíle. Diky.
  Pavel
  

  
  
  
• Strejda – Rampusak 2008
  
  

  Plan na Rampusaka znel: jet skupinu A v sestave Laco, Kolbaba a Strejda. Minimalne do Serlicha si setrit, a pak, pokud budou sily, tak zrychlit.
  Povedlo se to jen castecne. Laco na startu ma mimoradne bojovnou naladu a rika ze zrovna dneska si citi na zavodeni. A taky v prvnim kopci mizi v nedohlednu. Zustavam klidny, vim, ze pokud to s Kolbabou poradne rozjedeme, tak Laco urcite dozeneme. Akorat nemohu by jisty, zda pak bude schopny s name jet. Jede se mi velmi dobre, dokonce citim, ze poprve od roku 2006 mam z jizdy do kopce pozitek. Prvni bufet. Kolbaba potrebuje doplnit vodu, ja radej pomalu plazim dal, aby neztuhli nohy. Dojizdi mne dvojice, ktera zrovna vede teoretickou diskuzi o tom, jak se maji jezdit marathony. Hlavne neprepalit, kopce opatrne,.. a slysim, ze zrovna mne uvadeji jako vzorny priklad :)). Klid, panove, jen cekam na kolegu, pak vas dojedem, to si spolejnete. A az je predjizdime, tak na nej jeste vyplaznu jazyk.
  Stoupani na Luisino udoli se mi zdalo byt nejake nekonecne. Na Serlich Kolbabovi trosku poodjizdim, s tim, ze na nej pockam na bufetu. Tam nas dojizdi nejaky chlap s cislem 84, a nadava jako spacek, ze se zabloudili a najeli asi 10 kilaku navic. Dolu sjizdime ve trech, ale pak to s Kolbabou vubec nezacina vypadat dobre. Uz nestiha ani rovinky ani sjezdy, nejak totalne rezignuje, a rika, at uz jedu, a zbytecne ho neznervoznuji. Tak nic se neda delat, vyrazim na stihacku za cislem 84. Porad ho mam na dostrel a porad ho nedokazu dostrelit. Na trerim bufetu ho konecne mam, jenze az mne vidi, okamzite vystreli jako z praku, a v tu chvili rozhoduji, ze radej pojedu sam. Ono je to stejne po vetru a jede to az do Kraliku temer samo. V Kalikach ho konecne mam, ma krizi a je ted rad me spolecnosti. Rikam, ze dal uz je to hracka, staci se jen vyskrabat od Zlateho potoka, a pak to ve dvou ten dlouhasky sjezd jen prosvistime. Evidentne se mu ulevuje, a to jedeme spolu az do cile.
  Cestou mne vyklada jak zakufrovali, a jak jel tam s nejakou dalsi slapkou, co mu pak nestacila. Prej taky mel fousy. Ze by Quit? Vysoky, hubeny cernovlasy? Prej ne, mensi a blondak. Aha, tak proto jsme nedojeli Laca…
  V cile dostavam takoveho uvitani… To snad nemel ani Kreuzinger pri sve vitezne casovce ten samy den :))). Slapky jsou proste zlati. Oproti rocnikum 06 a 07 jsem se zhorsil o pulhodinu. Tak to je dobre, ze mam na cem zapracovat do dalsi sezony. Po 45 minutach dojizdeji Kolbaba a Laco. Oni se nakonec spojili a donesli prapor skupiny A az do cile!
  Vecerni posezeni v hospode nemelo chybu. Rusko porazilo Holandany, Kreuzinger so oblekl do zluteho… Co by si clovek mel jeste prat…
  

  
  
  
• Iceman – Nestojí to za to číst, Iceman se nechutně vytahuje.
  
  

  To nám to ale utíká.Jeden se ani nenaděje a Rampušák 2008 je už minulostí.Myslím ale,že ten,kdo do Orlických hor přijel,určitě nelitoval.
  Já osobně jezdím na maratóny nejen pro samotný závod,ale stejně tak i pro tu společenskou část,kdy se my,orange bratři a sestry sejdeme,pokecáme,pobavíme,probereme všechno a všechny a nejvíce Ty,kteří nemohli dorazit.Tento víkend vydal všeho měrou vrchovatou a dokonce se vyvedly i věci,které ovlivnit nemůžete,např.počasí,takže hned zpočátku dovolte : „díky pane Rampušáku“ .
  
  
  Já Vám měl zas starťák,no co bych Vám povídal.Ještě že nevozím ten tepák .Ale nebyl jsem v tom zas až tak sám.Kapr vedle mě tepal přes 120 a to Vám mohu garantovat,jeho klidová tepovka to není.Takže Kapr vedle mě,Kolíkáč,Kuře,Alánek.To je ale vybraná společnost,že ? No já vím,možná jsem měl stát o něco vzadu a nazabírat přední pozice lepčím než jsem já.Ale vždyť to znáte.Čím víc jste vzadu,tím víc musíte po startu zabrat aby Vám všichni neujeli.Takovej Benčík či Kuře klidně startovat z boxů můžou,si to sjedou raz dva,ale já nechtěl nic ponechat náhodě a tak jsem tam mezi nima tak stál,hlavou se mi honily vzpomínky na loňskej ročník a modlil se aby to bylo aspoň o něco lepší,aby z toho zas propánajána nekoukala nějaká ta časovka jednotlivců.Pět minutek do startu.Vzadu za sebou vidím culícího se Jestřába,Gavoše,Quita,naposledy očima přejedu řetěz s kazetou a je to tady - tóny z nějaké opery jsou přehlušeny cvakáním pedálů , i mě se po chvíli daří zafixovat tretru v pedálu.Rampušák 2008 odstartoval a já s ním.
  Trať asi znáte,hned zpočátku je to malinko do kopce.Dlouhý ani strmý to kór není.Akorát,že každej má ještě dost sil,ty vpředu to chtěj co nejdříve roztrhat,vzadu zas nikdo nechce být poslední.Ale oproti loňsku,kdy pršelo,to šlo.Žádnej pád,žádnej Zbuzek v lese ,i Ksyria zůstaly zticha.Takže jsem nahoře a ani to moc nebolelo.Kolem mě ty správný lidi : Jestřáb,Quit,Gavoš,Ric,Mlhoš,jen toho Honzu Adámka jsme někde vytratili.Zvláštní radost mám,že tu je Ric a ještě někdo tu je,můj přemožitel z Mamuta,žlutá vosa z CKKV,Černohub.Tak toho,toho bych fakt porazit chtěl.Je ročník 1948,potřebuje to nějakej další komentář ? Jo takhle bych chtěl v těch letech jezdit.Nu a co tam máme dále pane profile ? Sjezd do Lanškrouna.Já ty sjezdy fakt nemusím,možná proto,že je neumím.Zato Jestřáb v zatáčkách jen lítá.Ale daří se,dole v L.A. jsme všichni pohromadě a začíná matějská.Sjíždíme pár samotářů,nabalujeme se jak sněhová koule,už je nás asi 20 a vida,naše řady posílil i Hruška.Dokonce na rovném úseku zahlédnem čele,nikdo však ani nepomyslí na možnost docvaknutí,maratón teprve začíná a my se blížíme pod Hoblovnu.Možná by bylo lepší,kdybychom toho Amíka nesjeli,hned nám totiž v tom kopci začal natahovat držku,tak mu říkám : „ are you ready for long distance“ ? Ale on ne, že jede krátkou,další pokus jak ho zpomalit už nevyšel,došel mi dech .Takže po prvním kopci to vypadalo následovně : Hruška,já,Ric,Černohub + 10 dalších,ostatní oranžisti Hruškou podávanej nářez nestrávili.Pokračujeme tedy v letu směr Zlatý potok,já se snažím být pořád vpředu,vzadu se stačí na chvilku zapomenout a díra je tu jedna dvě, na nějaké tahání náladu ale nemám,sem tam prohodíme s Ricem pár slov.Pro povzbuzení.A pak přišla bomba,pro mě teda.Sjeli jsme Mirka Zbuzka.Toho legendárního Zbuzka,kterej dokáže uviset i Kolíkáče .Jo takovej je to borec a já s ním jedu skupinu na maratónu.Nááádhernej pocit.Další posila přiletěla zezadu.Sparťan nějakej.A hned na špici a páni,my zas začali zrychlovat,jěště že to bylo z kopce.Myslím a povídám,pěkně nahlas a dvakrát,aby to ten sparťan slyšel : „to zas nejedeme takovou srač...když s námi jede i Sparta“.No neodpověděl mi . Na prvním bufetu jsme nestavěli,podávanému banánu jsem ale odolat nedokázal,po zkušenostech z loňska.kdy jsem banán nezachytl jsem letos zpomalil,předávka sice dopadla dobře ale za tu díru, co jsem musel sjíždět asi nestál.Pomalu a pomalu jsem začínal cítiti náznaky kyselinky ve svalech.Pořád jsem si opakoval,musíš být vpředu,vpředu je Tvoje místo,bohužel se to ne vždy dařilo a já se často,zvlášť v brdcích ocital vzadu.Jeden takový se bohužel stal osudným pro Rice.Já docvakl ani nevím jak.Takže to shrnu : dojel jsem pod Luisino Údolí v silné skupině,se slušným průměrem přes 30 km.Hruška odbočil na krátkou,Mirek,to mi bylo jasný,do kopce jen poletí,Černohub taky nevypadal jako že by se chtěl šetřit.Já už byl docela jetej,ne sice smrtelně,ale v očekávání co mě čeká a nemine jsem si chtěl uchovat něco sil a nezprasit se na prvním větším stoupání.Rozhodl jsem se.Až na Šerlich pojedu striktně svoje tempo a hned jsem svoje rozhodnutí zapil gelem.Tento byl druhý,první jsem preventivně použil po Hoblovně.A musím říci,že po prvé v životě jsem měl pocit že TO funguje.Byl jsem tomu rád.Co říci o tom dvojkopcí ? Mraky much byly asi to uplně nejhorší.Kopce jsem vydrásal tak jedenáctkou,samo,že ne tou fotbalovou .Sice žádná závratná rychlost,ale nahoře na Šerlichu jsem měl čas 3.35,což šlo,však loni tady chtělo být Béčko jen o pět minutek dříve.Doplnil jsem bidon a chvátal dále,vstříc klesání,v kterém jsem doufal,že odpočinu.I podařilo se,dokonce jsem sjel jednoho kolegu,myslím číslo 100 to bylo a celkem bez uzardění jsem se od něj nechal odtáhnout pod Komáří vrch.A opět jsem nasadil jedenáctku a 100vce to bylo málo,nicméně já znepokojenej nebyl,proč taky.Navíc jsem za sebou objevil tříčlennou skupinku,kdyžtak bych to mohl zkusit s nima.Ale kupodivu v průběhu stoupání se stovka přestávala vzdalovat a trojice zezadu přibližovat.Nahoře jsme to celkem bez problému spojili a uháněli vstříc poslednímu bufetu.V krátké době jsme opět posíli naši skupinku,docela nám to šlapalo,já se vůbec nešetřil,chodil jsem tahat,další gel na to prasknul a já si začal uvědomovat,že se cítím dobře,nechápal jsem,žádnej laktát ve svalech,to se mi ještě nestalo,hrozná euforie na mě sedla a já to rozjel .Ostatní nechápali,já teda taky nevěděl co se to se mnou děje.Na špici jsem byl skoro pořád,jakmile přišel kopec,ostatní od mě vytvořili bezpečnostní mezeru ,na každým kopci jsem na ně musel čekat.I Černohuba jsem si sjel.A bylo jich víc.A klidně se mi teď smějte jak se tu naparuju.Já ale vím,že takhle dobře jsem se při maratonu ještě necítil.No a jsme v závěru.Zlatej Potok a Zborov.Pod potok jsme přijeli v čtyřech.Ostatní nestačili,hlavně že neuvisel Černohub .To mě těšilo.Míň už,že na Potoku jsem nestačil na ty tři borce.Ale věděl jsem,že do cíle si to už snadno dojedu i sám a taky to tak bylo.Nikdo mě,ani já nikoho,pokud nepočítám cyklisty z krátké trati,nesjel.A v cíli z toho byl pro mě snovej čas.Radoval jsem se jak malej kluk,rychlejší Šlapky mě svým povzbuzováním dokonce přiměli udělat v cíli jakousi parodii na spurt.
  
  Jo bylo to parádní – ale bez našeho orange klubu,bez kamarádů by to nebylo ani poloviční.Díky všem.

  
  
  
• Jura – <a href="http://kcbrno.org/reportaze.php?id=40">Rampdorfiny</a>
  
  

  
  
  
• RiC – Do třetice všeho dobrého i zlého !?
  
  

  
  Štíty 21.6.2008
  
  
  
  Tak zase stojím ve Štítech na náměstí. Jen s většími obavami než v minulých letech. Poprvé jsem byl zvědav jak se mi pojede, podruhé za kolik to zajedu a jak dlouho vydržím rychlé tempo. No, a letos přemýšlím jak jet. Bolestivě pociťuji nedostatek jarních kilometrů. Za ten zhruba měsíc o Mamuta jich moc nepřibylo, cca 1200. Nic moc, ale na dlouhou si už troufám.
  
  
  
  Je nás ve startovním poli početné oranžové zastoupení. S většinou se vidím jen na závodech. Hned vedle mě stojí Honzis, jehož reporty ze spanilých jízd pravidelně čtu. Je to blázen, ale trochu mu závidím s jakou bezstarostností se pouští do svých podniků.
  
  No nic, je odstartováno a začíná davové šílenství. Rozjezd do kopce je trochu komplikovaný, ale jízda brzy získá na plynulosti. Na jednoduchosti ale ne. Jsem zvyklý že mě neustále někdo někde zavírá, nebo omezuje, ovšem dva zážitky ze startovního kopce mě docela naštvaly.
  
  Nejdříve mi nějaký \"závodník\" dost neurvale zkřížil cestu při předjíždění. Místa bylo všude dost, ale on se musel nacpat přede mě a vrazit do mě. Měl jsem sto chutí se po něm pořádně ohnat. Druhý výtečník se mě snažil odstrčit ve chvíli, kdy mě dojížděl zprava ze zadu. V okamžiku, kdy byl na úrovni mého zadního kola se mě snažil rukou odstrčit. Jenže to jsem byl ještě nakvašenej z předchozího incidentu a neuhnul jsem.
  
  Nevím, jestli to je jen můj pocit, ale připadalo mi to letos nějak agresivnější. A to největší \"zážitek\" mě měl teprve čekat!
  
  Startovní kopec je za námi. Čeká nás pár houpáků a přes Laudon sjezd do Lanškrouna. Při vjezdu do města je nádherný pohled na špici našeho balíku. Myslím, že to bylo čtyři nebo pět oranžových dresů, které táhly mnohočetný balík. Z Lanškrouna míříme směr Nepomuky, Vyprachtice, Hoblovna. Je tu Iceman, který zde vloni měl havárku. Letos ale projíždí bez úhony. Jede fantasticky. Já se ale trápím. Tréninkové manko je znát v každém kopečku. Prakticky stále jedu s TF kolem ANP. Přemýšlím, kdy z této rychlé skupiny vystoupit. Mělo by to být tak po 1,5-2 hodinách takovéhoto bláznění. Já si stanovil limit někde kolem 60.-65. km, kde začíná série kopců končící Špičákem.
  
  První bufet v Mladkově projíždíme, jen si za jízdy beru banán, který pojídám později.
  
  Tachometr mi ukazuje 65. km když v menším kopci \"vystupuji\" ze skupiny. Byla to ale chyba, chtělo to ještě vydržet, po krátkém kopci následuje otevřenější úsek kde fouká. Skupina by bodla. Nicméně stalo se. Jedu sám. Kousek za rozdělením v Rokytnici jsem dojet čtyřčlennou skupinou, ale jsou moc rychlí. Následuje dramatický sjezd končíc křižovatkou na které odbočujeme doprava. Na tom by nebylo nic zvláštního, nebýt čerstvé vrstvy jemného štěrku/šotoliny právě v inkriminované zatáčce. Nic pěkného na zatáčení. Podařilo se mi to ubrzdit a bez větších problémů projet. V zatáčce postává skupina, která mě předjela. Koutkem oka zahlednu jednoho, který se nějak divně tváři a dokonce mám dojem, jestli není odřenej. Ale stál na svejch, tak asi dobré. Bylo to kousek před obcí Souvlastní. Dávám se dohromady s Mirkem z Hradce Králové a společně jedem až do cíle.
  
  Někde kolem Zdobnice nás dojel Jestřáb, Gavoš, Mlhoš a Quit a pár dalších, ale ty už neznám. Společně stoupáme na Luisino údolí a Šerlich. Muchy a komáři už čekají. Já se tradičně trápím na konci skupiny a snažím se uviset co to jde. Ale na Šerlich už to moc nejde. Na bufetu doplním bidony, poberu nějaké tyčky, banány a vysypu písek. Skupinka mi frnkla a já mám co dělat, abych je dojel. Ve sjezdu nemám šanci a dojíždím je až kousek před odbočkou na Komáří vrch. Budí ve mě respekt, minulý rok mě tu chytly křeče, které jsem už nerozdejchal. Letos to nebylo o moc lepší. Známá bolest a cukání ve svalech přicházejí v naprosto stejných místech jako loni. Tady snad musí být nějaké geokřečové zóny, nebo co! Ampuli proti křečím jsem už vypil dávno, nezbývá než točit nohama a občas jít ze sedla. S největším vypětím křeče zaženu. Jsme nahoře. Jestřáb velí k zastávce a čekáme na Quita, kterého jsme ztratili. Za to má u mě Jestřáb velký obdiv, ale i všichni ostatní, kteří počkali. Kvůli opoře, kterou tady vnímám, se cítím mnohem lépe. Čekáme tak 2-3minutky a Quit je tu. Pokračujeme dál. Víceméně se vezu a mám toho dost. Každý brdek zůstávám neochvějně na konci. Nejhorší je Adam, je to nepříjemný kopec. Už ho jedeme s Quitem sami.
  
  Na posledním bufetu v Mladkově na nás čekají Jestřáb &spol. Oznamuji jim, že dál jedu bez nich. Musím zvolnit a jet své tempo, abych se trochu zregeneroval. Quit se rozhoduje zůstat na bufetu a orazit si. Nepovažuji to za správné, nohy ztuhnou a budou se hůř roztáčet. Raději volné tempo. Opět se ke mě připojil hradecký Mirek a společně pokračujeme dál.
  
  Zvládáme roviny kolem Králík a najíždíme na Zlatý potok. Měl bych ho důvěrně znát z předchozího týdne. Při závodech Moravského poháru \"Králické okruhy\" jsme ho jeli 3x. To jsem ho jezdil kolem 15,5min, dnes mi to trvalo 22 min. Sjezd do Dolní Orlice a po hlavní do Červené Vody. Z uvedeného úseku mám nejsilnější zážitek z letošního Rampušáka. Bohužel, není spojen se sportem.
  
  Při sjezdu Dolní Orlicí, ještě před nájezdem na hlavní, dojedeme k zatarasené silnici. V našem směru stojí traktor a v protisměru osobní auto. Mezi nimi mezera tak 0,5m. Nečekám až se vykecají a mezerou se protáhnu. Jsou kolem toho nějaké řeči, ale záležitost považuji za vyřízenou. Ovšem ne tak řidič osobáku. Dojede nás na hlavní a troubí na nás. Očividně má ale spadeno na mě, protože kolegy Mirka si až tak nevšímá. Při předjíždění na mě cosi řve jeho spolujezdec, chce a bych zastavil. Předjede mě a prudce brzdí, vyhýbám se mu a chci předjet. Chce mě vytlačit do protisměru, ale to mu moc nejde. Do protivky stále něco jezdí. Takže jede přede mnou až do Červené vody, střídavě přibrzďuje a zrychluje, ale to mi nevadí. Dělám, že ho nevidím. Na přejezdu před Červenou Vodou přidá plyn a zmizí mi z dohledu. Trochu si oddechnu, že už ho to přestalo bavit. Zpozorním ve městě, kde auto vidím stát u krajnice. Na krajnici stojí chlápek a očividně se na nás chystá. Kolegu jedoucího přede mnou nechá projet, jen něco zařve. Na mě si ale nakračuje do silnice a očividně se chystá mě zastavit. Co teď? Naštěstí je to z kopce, ještě trochu zrychlím a držím směr. Taktika je jasná. Do poslední chvíle pojedu rovně a těsně předním udělám myšku. Plán vyšel, maník neodhadl moji rychlost a jeho útok vyšel naprázdno. Jen jsem zahlédl jak rukou promáchl naprázdno. Profrčel jsem kruhákem a co nevidím?! Proti nám policajti v autě. Mirek, jedoucí přede mnou už je zastavil. Jedu k nim a snažím se ji říci co se mi stalo. Nedají mi moc času. První co mi odpoví, je že je to 1:1, že řidiči si zase stěžují na cyklisty. Ptám se jestli cyklisti najíždějí do aut a vytlačují je ze silnice. Odpověď nedostanu, zrovna kolem projíždí onen výtečník. Ukazuji na něj policistům. Prý ho znají zajedou za ním. Ještě se nám dostane poučení ať jezdíme opatrně. Prdím na ně a jedu dál. Podle jejich úsudku má tedy řidič právo mě zabít, protože jiný cyklista mu někde něco vyvedl. Zdá se, že na silnici bude brzdy vládnout zákon džungle :(
  
  Tak to byla malá hororová vsuvka. Před námi už zbýval jen Klášterec a Zborov. Poslední kopec. Na cestě k němu se opět sjela pěkná skupina. Ve sjezdu do Olšan dojedeme kamion, který nás VELMI SLUŠNĚ předjel v krátkém stoupání chvíli před tím. Někteří kolegové cyklisti to ale nevydrží a cpou se před něj. Vytvářejí zbytečné dusno. Až do Klášterce jedem svižně. Obligátní nájezd do posledního kopce po kostkách. Nasadím stabilní tempo. Jede se mi dobře, v Červené Vodě, po rozhovoru s policisty, jsem si dal Shlehu. Zabrala během 10minut. Doufám, že mi vydrží až do cíle.
  
  Zborov jedeme s Mirou celkem uvolněně a klábosíme. Sjíždíme do Studének, kde mi padá řetěz. Při výjezdu nás předjede osamělý jezdec. Ač jsem si říkal, že na závodění kašlu, tak jsem zrychlil a zavěsil se. Nenechám se předjet bez boje na posledních kilometrech. Chlapík dupe celý sjezd až do Štítů, já v poklidu za ním. Když chce táhnout, ať táhne. Šetřím si síly na spurt. Držím se stále v háku a přemýšlím co dělat. Ještě před závěrečným stoupáním jdu do předu, zkusím ho nesměle otestovat. Jak jsem předpokládal zavěsil se. No nic, počkám na finální kopec. Na jeho začátku, kde se vzal, tu se vzal nastupuje Mirek. Sbírám poslední zbytky sil a vyrážím za ním. Daří se mi ho předjet a z posledních sil finišuji do cíle. Za ním je velké oranžové klubko, někdo mi nabízí pivo, ale tentokrát ne.
  
  Jdu na jídlo a pak se sesedneme u kašny a povídáme si. Po vyhlášení výsledků a po tombole je čas se rozloučit. Bylo to krásné, tak zas na dalším maratoně!
  
  Něco statistiky:
  
  199 km
  
  3310 m převýšení (naměřeno Polarem)
  
  oficiální čas: 7:44:25 = AVS 25,7
  
  AVS 26,3 (měřeno dle čistého času jízdy)
  
  
  
  Umístění: celkově 140. (#163)
  
  v kategorii V1 37.(#45)
  
  
  
  
  
  Technické poznámky
  
  
  
  Naprosto jsem vynechal gely a tyčky mé oblíbené fy Enervit. Nahradil jsem je maltodextrinem a BCAA do bidonu. Na celý maratón jsem mi stačily dva bidony 0,7l s tímto \"dryákem\". Na normální pití jsem měl druhý bidon s ioňťákem. Celkem jsem mohl vypít kolem 2,5l tekutin.
  
  S jídlem jsem trochu experimentoval. Zabalil jsem si dvě celozrnné housky se šunkou a nějaké tyčky, ale na ty nedošlo. První housku jsem snědl asi po 1,5 hodině, druhou myslím až za Šerlichem. Mezi tím jsem se ládoval banány z bufetů.
  
  Žádnou krizi, co se týká jídla jsem nepocítil. Žaludek jsem měl trochu nafouklý a splácaný, ale to mám na maratónech vždycky. Snažím se to léčit hltem piva na bufetech.
  

  
  
  
• Kolíkáč – Alánkovo peklo
  
  

  15-ti členná holandská výprava se vydala dobýt Orlické hory, pokořit Rampušáka 2008. Do minulého roku oblíbená Honzova hacienda v Lanškrouně by letošnímu náporu oranžistů neodolala, proto většina volí ubytování v kempu v Herolticích. Hanato vše zařídil a tak můžeme bez starostí užívat páteční večer, já nejdříve zajedu na prezentaci a poté už mě vítá oranjes terasa před penzionem s restaurací, a po chvíli zjišťuji, že kruh se pomalu uzavírá, před touto terasou jsme v roce 1994 chladili Jestřábovo torpédo na historickém kole při nezapomenutelné LA Tour, kde jsme poznávali krásy silniční cyklistiky.
  Zábava se rozjíždí, nechybí zástupci význačných klubů, jako CKKV, CFC Kladno, CK Záluží, Sparty či Sokola Sojovice, každý se láduje vším možným, aby v sobotu někde nezdechl. Poté se přesouváme na pokoje či do chatek, na mě vyšlo podkrovní apartmá, kde už je připraveno 7 postýlek, jak v té pohádce, strategicky vybírám tu vedle Kuřete, pokusím se přes noc z něj nasát trochu formy . Ladíme kola, testujeme tuhost představců, obdivujeme Jestřábovu funglovou raketu s novými tretrami, ani jsme netušili, kolik se dá vydělat na výrobě hadrů pro Šlapky Nervozita s námi cloumá, a tak usnout je pro většinu nadlidský výkon, ale za to se dozvídáme, jak dělal Kuře čůrací pauzy v Jedomělicích a podobné pikantérie. S Icem ještě všechny strašíme svými etapovými snídaněmi, první plánujeme na 3 hodinu ranní, což Gavoše totálně vytáčí Nakonec přece jenom zavíráme oči a snažíme se něco naspat.
  Kolem 6 hodiny ranní už však na pokoji vládne cvrkot, ten si dává nákyp, ten vločky, ten tablety proti křečím a jiné chemikálie. Dofukování správných PSŮ a už se razí na start. Je krásně, možná až moc, takové dusno před bouřkou, ani vítr nefouká, náměstí se pomalu začíná zaplňovat. Moje cíle jsou jasné, pokusit se hákovat čelo pod Hoblovnu, uviset Kapra a dát průměr 30km/hod. Podřizujeme tomu i to, že už po 8 hodině podupáváme na dostřel startovní lajny, okolo samé známé tváře, když startér hlásí 5 minut do startu ještě si odbíhám na místní WC s přáním, aby to se mnou nedopadlo jako minulý rok na Luisině údolí.
  A je to tady! Nervozitou nemohu zaklapnout zpropadený pedál , ztrácím několik míst, ale po chvíli už se sápu do prvního kopce. Jede se značně neurovnaně, okolo mě krouží Alánek, který se zatím hlásí k turistické skupině B, je tu i Mirek a Pedro, jen Kapr pluje někde v popředí. Je to dobré, čelo jede pohodové tempo, takže se moc netrháme, teď se jen soustředit na ožehavé místo z minulého roku, zase je vše při starém, auta jsou zastavena v ďolíku, takže po sjezdu se snaží celá silnice vejít do trychtýře jednoho pruhu, letos je ale sucho, tak to vypadá zatím bez pádu. Ještě pár magnetů, které v balíku utečou coby dup a je tu sjezd z Laudónu do Lanškrouna, který jsme také přežili bez úhony a míříme k Výprachticím. Tak tady jsem v minulých letech vždy už jel pouze v nějaké větší skupině, která se marně snažila sjet čelo, letos kukám v závětří toho mohutného balíku, které začíná hoblovat první zatáčky Hoblovny. Alánek je mi stále nápomocen a snažíme se sjet Kapra, kterému občas vepředu problesknou záda, má v zadních kapse dle pokynů zasunutou plastovou láhev . Stále čekám, že trochu zvolní, přece jenom jede svůj první maraton, a říkal něco o tom, že jede na jistotu. Při představě, co nás ještě čeká, začínám trochu zvolňovat a nebo Kapr přidávat, dočetl jsem se a i z fotek je vidět, že zrovna špici piloval Honzis, možná to byly ty okamžiky, které rozhodly, že nám Kapr uplaval. Alánek sice ještě nastupuje a málem si ho sjíždí, no tak na tenhle nástup opravdu nemám, teče ze mě pot šíleným způsobem a jen očekávám atak ze zadu od Pedra a Mirka. S Alánkem už jsem se v duchu rozloučil, ale po chvíli najednou vidím, jak ke mně couvá a hlásí, že je rozhodnuto, dnes se převtěluje do role vrchního domestika pro skupinu B. Díky moc!
  Sjíždíme do Čenkovic, je to už dost rozervané, Honza sice říkal, že tu je nasypán štěrk, ale toto jsem nečekal, celý úsek až na horizont k hlavní silnici je důkladně prosypán, není úniku, člověk se musí přebrodit a modlit se, aby ostré kamínky nezůstali v plášti . Zase jsme ztratili cenné minuty, Kapra nevidíme, Alánek uklidňuje, neboj toho sjedeme… rozsekaným sjezdem do Orliček a pak již údolím do Jablonného, Alánek roztáčí špic a balíme se do skupiny, za Jablonným nás docvakává grupa za námi, kontroluji stav, zda-li tam není Pedro či Mirek, ale bohužel k prvnímu bufetu na Mladkově jedeme spíše údržbu, před námi pusto prázdno za námi také nikdo. Je nás tak kolem 30 lidí, ale točit špice se moc nikomu nechce, bufet projíždím na posledním fleku, beru banán, odhazuji prázdnou flaštičku ze zadní kapsy a stoupáme na Vlčkovice a Pastviny. Kopce se jedou na mě vcelku zostra, využívám každého závětří, točím lehčí převody a kecám s Alánkem, probíráme hlavně Peklo z minulého víkendu. Před očima se mi míhají předchozí ročníky, tak tady jsme před rokem sjeli Bigmiga, tady jsem před pár lety odpadával ze skupinky a krásně tuhnul, teď to stále jde, jen vydržať!
  Dělení tras, řvu na všechny LEVÁ!, tam jede totiž dlouhá, ať je nás co nejvíce, většinu docela zblbne ta davová psychóza a pak ve zmatku to zase stáčí na krátkou, no ale nakonec takových 15 kousků pokračuje směr Šerlich. Alánek zase drtí špice a pokračuje hon na Kapry , sjíždíme na začátek stoupání k Luisinu údolí, nahoře na asfaltu je velký vykřičník, nikdo ale netuší, že je určen na štěrkovou zatáčku, která je až na konci sjezdu. Kamikadze Alánek, brousí příkop ala Valentino Rossi, jen tak tak se vyhýbá mohutnému stromu, ale naštěstí to proběhne bez pádu. A začínáme stoupat, začátky kopců mi nějak nejdou, docela trpím, abych uvisel, ale naštěstí po nějakých 3-5 minutách si nohy zvykají a jede se méně bolestně. Je to nekonečné, rozbitý asfalt taky nepřidává pohody, konečně jsme nahoře, rychle do sebe nalít zbytek bidonu a svištíme dolů do Deštné. V jedné ze zatáček leží v příkopu zkrvavený jezdec, u něj žluté auto Mavic a doprovodné vozidlo KCK Zlín, snad to bude dobré.
  A zase hore, a zase mi to nejede, k tomu tradiční mouchy a přestávám věřit, že uvisím tuto grupu na Šerlich. Ale v závěru už mě zase rozjíždí Alánek, a dokonce jdeme přes některé borce, cedule zákaz zastavení je neklamné znamení, že vrchol je tu co by dup, koukám na hodinky, je 3:14:00 od startu, sakryš, tak to vypadá dobře. Ještě seřvat skupinu , ať na sebe na bufetu počkáme a jedeme i dále ve větší kupě, což ale někteří nereflektují a mizí bez zastavení. Doplňujeme vše potřebné, vylučujeme vše nepotřebné a už se řítíme dolů. Po chvíli se zase skládáme do bojového šiku, ale střídání je pro někoho stále nadlidský výkon, takže jedeme neurovnaně, ale už je tu naštěstí odbočka na Komáří Výšku a romantické stoupání v lese , zase mi ten začátek nejede, stále jen docvakávám ocas skupiny, až po chvíli chytám frekvenci ostatních a vezu se nahoru. Ten sjezd je šílený, rozsekaný asfalt, chvílemi štěrk, vyžaduje to velké soustředění…
  Jsme konečně na lepší silnici směr Hanička, ale zase je to do kopce , za Haničkou v dáli vidíme grupu, která nám ujela na Šerlichu a tak stíhací jízdou, kde je hlavní mašinou Alánek si je před Zemskou Branou docvakneme. A zase kopec, a to Adam, tady si Míra Zbuzek před rokem mohutným nástupem odskakoval do lesa A rychlým sjezdem se ocitáme v Mladkově, zastavujeme na minutku doplnit bidony, rvu do sebe ještě salám a housku a už si to šupajdíme na Králíky. Ale je to děs běs, skupina absolutně nejede, žádné rozumné střídání, s Alánkem se pokoušíme roztočit kolotoč, ale když po chvíli zjišťujeme, že jedeme osamoceni, tak jen svěšujeme nohy a jdeme poslušně dozadu, šetřit síly na Zlatý Potok. Předehrou je brdek za Králíky a pak už rozbitý sjezd s jedním mistrem volantu, který nám překáží a odbočka po kostkách vstříc vyhlášenému kopci. Alánek nasazuje kruťácké tempo a ještě s jedním se pomalu od skupinky vzdalují a mizí, já mám zase obvyklou krizi na začátku kopce, točím příliš lehké převody a začíná mi to odjíždět Do háje, musím se ještě pokusit je uviset, rovina okolo Červené Vody na samotku by byla velká ztráta, shazuji na těžší převod, hop ze sedla, hop do sedla a tak furt dokola a jakoby přískoky se vracím zpět do hry, ono to fakt jde, jedeme kolem 17km/hod., nohy se ještě krásně točí, a příchod křečí je snad zažehnán. Tobogánem dolů na hlavní silnici, ale zase stejná písnička jako okolo Králíků, ono se snad nikomu nechce jet, propočítávám čas, snad těch 30km/hod. padne, ale bude to o fous. Před Červenou Vodou v dáli oranžovo a po chvíli je jasno, je to Honza. Tak to je paráda, povzbudím ho a koukám, že roztáčí vyšší frekvenci a bez problémů nás hákuje, jedeme jako za starých časů a sjíždíme i Honzovy soupeře z krátké trasy. Honzo jel jsi skvěle!
  Honza už to má jen kousek do Štítů, my se ještě řítíme do Olšan a Klášterce, kde po kostkách stoupáme směr Zborov. Vzpomínám na minulý ročník, tady jsem odjel s Michalem Chadimem, letos to zkusím taky, nastupuji a povedlo se, nikdo se nezahákl, náskok naskakuje tak na 200 metrů, ale nejsem již schopen udržet nějaké rozumné tempo a tak jsem před Zborovem potupně dojet a pokorně se zařazuji na chvost skupiny, ne už dnes nebudu blbnout a povezu se až do Štítů . Mám i chvílemi zase problémy vůbec uviset, ale nakonec se vše podaří a cílový brdek na náměstí dokonce rádoby spurtuji asi na třetím místě ze skupiny. Průměr 30 se podařil, bohužel skupina B se moc nepovedla, Kapr na svém prvním maratónu jel fantasticky a nadělil nám 8 minut, Mirek s Pedrem se ztratili na začátku. Takže děkuji moc Alánkovi, že se mnou vydržel a připravil mi svoje peklo
  V cíli fandíme dojíždějícím Šlapkám a moc si to užíváme, na všech je vidět velká euforie, že zdolaly letošního Rampa, ta nálada se pak přenáší i na večerní tiskovku v Herolticích, kde pivo a dojmy tečou proudem. Díky všem za báječný víkend!
  

  
  
  
• Jestřáb – Ramp 08 v Orange Expressu
  
  

  Páteční cesta do Heroltic s Quitem a Gavošem byla příjemná i když jsme vsadili kartu na Vamberk a chytili se do objížďky, ale díky Gavošově pilotáži jsme si zazávodili už dnes, ale prozatím s koly na střeše. V Hradci jsme u McD. doplnili potřebné cukry v podobě BIGmaců s colou a cafém a razili směr Heroltice.
  Heroltické RS nás asi nepřekvapilo svým luxusem, ale přivítání bylo milé, přijíždějící závodníci na Rampa a mnoho Šlapek, mezi nimi i 3 bratři z Popradské odnože Šlapek, všichni připraveni se zítra vymáčknout jak citron. Večer uběhl rychle, jídlo, pár piv a samé hecování na zítřek, ale ve skutečnosti již měla většina tak trochu staženo, jak to zítra pojede. Spát se nějak nechtělo, protože nějaké malé Kuře pořád bavilo kurník a slepice proto nemohly zabrat až do jedné. S hláškami v uších typu: Kolikáči, „Co to máš za laminátovou favoritku“ nebo „Ty sis to natřel karbonovým lakem ne?“ se nedá moc rychle zabrat. Na závěr nám dával radu, jak vypustit vodu ze mlejna,když je plno a nikdo nestaví, prej je to jen otázka hrdosti, pak už je to fakt jedno …Snad pouze HonzaA vytuhnul jako 1. a neslyšel tedy už nic.
  Sobota v 8.10 h jsme už na startu, je krásně ani zima ani teplo, trochu mraky, pofukuje větřík, rozhodně ideální cyklistické počasí, které přijde na trati vhod.
  Stojíme s Lacem, Mlhošem, Gavošem, Strejdou, Quitem, Hruškou, HonzouA asi v polovině davu, ostatní Kolikáč, Iceman, Kuře, RiC, Kapr ad, vpředu skoro v první lajně, jdou do toho už od startu, jsou hodně nabuzení a nervózní, je to na nich vidět. Ice řve jak na lesy, jakoby měl špunty v uších, starťák mu je asi zalehl.
  Taktika naší domluvené skupiny AB – Orange express (Gavoš, Quit, HonzaA, já) je dokonale promyšlená u piva a vlak přes ní nejede. Jsem taky nervózní, ostatně jako před jakýmkoliv startem závodu, a to je dobře, ne špatně. Tělo je připravené a hlava taky, po startu nervozita opadne během minuty. Kdo nemá starťák, není podle mě psychicky připraven se prát a může jet leda vyjížďku a ne závod, v ostatních však bublá adrenalin.
  Loni jsem tu chytil den před virózu a pak na trati shořel jak papír. Jediné co člověk neví, jak mu to právě dnes pojede, kolik bude mít sil a zda mu vyjde i štěstí.
  Je tu konečně start, mám problém nakopnout rychle pedál, tak musím dojíždět chvilku Gavoše přede mnou. Gáva, jako nejlepší vrchař z nás má jet 1. kopec a dělat tempo, tak abychom se bez potíží zformovali, což se daří a na 1 km jsme již pohromadě. Zmírňujeme tempo, abychom nejeli úplnou kref. Vím, že pokud budem mít na Laudonu do 1 min na větší grupu před námi, tak je v klidu s kopce a do LA sjedeme. Vidím kluky Ice, RiCe a další kousek před námi, Gavoš pálí až za H. Heřmanice špici, vytváří se naše menší cca 15 členná skupinka. A všichni jsme v kontaktu pohromadě až asi na HonzuA, ale to nevím. Za odbočkou na Cotkytli u chalup nešťastně střídá Quit pod brd jen s horizontem u chalupy a naskakuje nám díra. Přesně v tomhle místě se mi to stalo vloni podobným způsobem a dost jsem si pak vyšil, abych to vůbec sjel.
  Beru za to s tím, že Quit se mě chytí, vím, že nás sjede přinejhorším ve sjezdu Laudonu, nemám ale náladu si to sjíždět tak dlouho, tak si tu skupinu docvakávám akorát na poslední chvíli na vrcholu Laudonu. Pouštím se do sjezdu a dojíždím ve sjezdu až na špici našeho balíku. Ten sjezd znám jak svoje boty, takže neriskuji a dole v Sázavě jsem již na špici s Gavošem a spol. V LA kolem hřbitova se dost zpomalilo a díky tomu se všichni pohodě docvakli, navíc jsme docvakli další balíček asi 15 lidí před, a tak je z toho velká grupa asi 20-25 lidí. Jsme tu všichni z AB, navzájem se kontrolujeme, je tu Ice a myslím i Hanato (krátká), které jsme docukli a valíme to na Nepomuky, fouká trochu, až dost zleva a tak se shodujem, že na samotku to bude dnes případně asi dost bolet.
  Před Nepomuky vidím před sebou Ice, jede velice bojovně, točí lehké a svižně převody, tak vidím, že jede s rezervou a v pohodě stíhá. Má formu jako řemen viz Sudety a je odhodlanej jet dnes nadoraz, o tom nepochybuju. Bodejť ne, dyť ho doma už skoro nevidí, má najeto už teď přes 8 tis km, to je slušná porce na to že je teprve červen. Navrhuju skupině zmírnit tempo a jet Hoblovnu s rezervou, vím, že pokud tam budem mít 2-3 min. nahoře na odjeté či skupinu, tak si to do Jablonného v klidu opět sjedem.
  Pouštíme tedy tempo Icemana záměrně, trochu tuším, že už ho možná dneska nedostihneme, v kopcích pojede a trošku rychleji než naše AB, no uvidíme ….
  Do Výprachtic se dost míchají skupiny a závodníci. Za školou, kde se začíná zvedat kopec na Hoblovnu se začíná závodit a nastupovat do skupin, začíná férový boj s kopcem – hoblovnou a o skupiny, je to super zábava to sledovat, jak do toho všichni jdou natvrdo, uviset ty lepší. Zůstávám s Hanatem, Gavoš se nechal nevědomky strhnou davem a pálí to, Dost nám odskočil, ostatní z AB jsou za námi. Snažím se jet Hoblovnu s rezervou, točit lehké a šetřit síly na později a držet pokud možno s někým kontakt, abych se nevysiloval. Na vrcholu Hoblovny na nás čeká Gavoš, asi konečně zjistil, že nás ztratil. Najíždíme do sjezdu do Čenkovic, dávám se do řeči s klukem z SKC Pardubice, upozorňuje nás na štěrk ve vesnici, díky moc, díky. Když to vidím tak mu moc, moc děkuju, protože jinak bych tam asi najel hodně rychle, to bych jel asi rovně na sjezdovky. Ke kostelu to několik lidí pouští víc než je zdrávo a létají do protisměru až skoro do škarpy ke kostelu. Tahle zatáčka je asi jedna z neblbějších na celém Rampušáku, úzká, nakloněná ven, po sjezdu a letos ještě posypaná vrstvou štěrku. Před lety jsem tu na Rampovi minul na mokru auto zleva, takže ta zatáčka se pamatuje velice dobře.
  1 km za Orličkami se na sebe s Gavošem usmíváme, párkrát jsme zatočili nohama a zalehli a je tu před námi asi 15-20 členný balík, který jsme si dojeli. Gáva tomu moc nevěřil, já ano. Tady se nikdy nejde spíše svačí a odpočívá po Hoblovně, i když se dá jet i k 60 km/h. Jsou tam všichni ti nadržení, co to rvali na kref na Hoblovnu a bojovali o pozice. Zde se opět sjíždí naše skupina AB a vidíme najednou i Mlhoše, ale HonzaA nikde, věřím, že nás ještě docvakne. Quit říká, že zůstal se Strejdou, tak nevíme pořádně kde je. Mlhoš je v obličeji dost zarudlý, tváří se dost rozpačitě až naštvaně a znechuceně, je částečně lehce prošpikovaný, říká, že mu to dnes moc nejede, tak asi zvažuje, jak má jet dál.
  Za Jablonným začíná naše grupa AB neskutečně úřadovat. Skládáme se na špici, resp. hned za ni. Táhnou to mladíci a jezdci z krátké, Gavoš spekuluje, jak zastavit grupu v Mladkově na bufetu pro vodu. Shodujeme se, že voda by asi na Šerlich nestačila, dnes bude dost potřeba v tom horku. V Mladkově jde Gáva na špici a nařizuje zastavit, ostatní Šlapky jdou taky dopředu, abychom neztratili čas čekáním na bufetu. Je tam tlačenice a velkej zmatek, beru ve zmatku asi 6 banánů i pro ostatní, doplňuju vodu co to jde a za 2 min, vyrážím a řvu, že jedem, část balíku právě odjíždí. S ní i jeden jezdec v bíložlutém dresu Tesuti. Později zjišťujeme, že je to místní dobrý závodník. V serpentinách se ji snažím zachytit a za chvilku se i kluci dorážejí zpět, tak tohle jsme zvládli bez problémů, hned rychle svačíme.
  Utvořila se asi 10 členná skupina ve které jede AB, Mlhoš, Hanato, Tesuti a Orlík, známý Kolikáče, usazujeme se na špici a začínáme ve zvlněných partiích jet tempo. Většinou to táhne Gavoš, nebo Tesuti, který komentuje dokonale trať a ví přesně co jet, ještě nás čeká hodně těžších kopců než teď jedeme, říká a my souhlasíme. Tempo a spolupráci nám trochu kazí dva mladí kuci – začátečníci, jeden ve žlutém dresu, který pak jel krátkou s Hanatem a další jezdec Gerolsteineru v modrém dresu. Žluťák tahá, snaží se pomoct, ale jede cikcak po silnici, hází balíku vlny nebo odstřídává po větru, když máme přeloženo hned za ním apod. pitominy. Za pár km už toho má Gavoš plný zuby a říká, že tam na špici je to o hubu a že jde dozadu, souhlasím s mí, a musím se smát, sleduji to už pár km a jsem zvědav kdo jim co řekne.
  Za Kláštercem, kde je terén zvlněný, střídají rychlé sjezdy prudší výjezdy, přesto držíme tempo a jedeme dost svižně. Na vrcholu stoupání ve Zbudově před odbočkou na Kunvald vidíme cca 2 km před námi velkou skupinu cca 15 lidí. Mezi nimi je zašit uprostřed i Iceman, podle postavy a posedu nepřehlédnutelný, máme pozitivní náladu a motivaci, jet dál. Jsem přesvědčen, že ji brzy sjedeme a ještě více se začínáme točit na špici. Ve sjezdu před Kunvaldem se skupina rozděluje, někdo za to vzal na špici asi Gavoš, ale za odbočkou po 1 km trochu počkáme a valíme dál na Kunvald, který prolétneme a jsme za chvilku v Rokytnici.
  V Rokytnici se dělí trasy. Na 130 km pokračují asi 3 ks rovně, Hanato, tak s ním hlasitě loučíme, žluťák (díky bohu, už nás neshodí na zem), Gerolstainer, naše 7 členná grupa odbočuje doleva směr Luisino a Šerlich. Pokračujeme rychle dál, skupinka je znovu zformována a znovu se dostává do tempa.
  Rokytnice je na cca 70 km, je to takové psychicky zlomové místo na dlouhé trase. Brdky a první kopce jsou pryč, 1. třetina závodu za námi a největší trojkopec před námi, tedy Luisino Údolí, Šerlich a Mezivrší (Komáří vrch).
  Za Nebeskou Rybnou jedeme fest, přichází sjezd. Jdu na špici, s kopců jsem trochu rychlejší, hlavně díky tloušťce a proto jdu raději na špici. Tarmac frčí parádně, krásně drží stopu a nemusí se skoro řídit, stačí měnit těžiště. Snažím se najíždět ideální stopu pro ostatní. Tesuti na vrcholu hlásí, že dole je štěrk, přesto mě před točkou předjíždí, nechápu proč, asi si věří, že to prolítne. Já radši dost brzdím, po zkušenosti z Čenkovic a dělám dobře, tady není píseček, to je pískoviště pro děti a ještě se štěrkem, navíc to není spojené s podkladem, ale je to prostě sypká hromada. Tesutiho to vynáší úplně do protisměru, má štěstí, že to se štěstím vybral u kraje a hlavně, že netrefil tu dodávku co jela o pár vteřin ve sjezdu proti nám. Přichází Luisino Údolí podél Zdobnice, na vidli doprava. Jede se tu krásně, příjemný vzduch a krajinka, rychle ale začíná přituhovat, silnice se začíná zvedat, ne moc, tak 2 - 3 %, ale jede se rychle tak 25 -30 km. Zde nabíráme několik vytrousených kusů, kteří odpadli ze skupin před námi.
  Najednou vidíme oranže dres a modrou helmu, kdo to je? Že by Iceman, ne ten má jiné kolo. Je to RiC, máme ohromnou radost, už nás je zase 5 Šlapek pohromadě, je to krásnej pocit i pohled, ostatní se jenom přivěšují nebo odpadávají. Jedeme jak skutečný Orange Express. Trochu polevujeme v tempu před vlastním kopcem a radíme se jak pojedem, abychom se psychicky připravili na trojkopec Luisino-Šerlich-Komár, takže si vyhovujeme navzájem v tempu. Pár lidí ujíždí, ale my jedem svou, víme co nás čeká a nemine.
  Gavoš to táhne jak mašina a jede pořád velice bojovně, je to prostě vrchař a pomáhá všem jak může, nechápu, kde bere tolik energie a síly do toho tak fest šlapat, Mlhoš tahá taky jako zvíře a už se pomalu probudil z menší krize, která trošku postihuje i mne, ale je to spíš psychika nebo začínající hlad. Vybavuji si, jak jsem tady loni trpěl s HonzouA, ještě hůř se mi jelo tady než na Šerlich, nevím ale proč. Byla to naprostá katastrofa, jak jsem se cítil slabej, kdyby jel sběrák, tak jsem určitě nasedl. Raději to zajídám banánem a zapíjím vodou a malťákem, nohy jsou pořád OK, tepově jedu kolem 150, takže pro mě ideální pásmo a ještě s rezervou. Gavoš to odtáhl až na horizont. Řvu, je to tady a hecuju ostatní, chlapi, máme to 1. kopec a nepříjemnej Luisiňák je za náma. Přichází nádherný klikatý sjezd s luxusním povrchem. Jdu na špici a začínám si ho užívat, na rovinkách se jede i 70tkou. V duchu chválím Tarmaca. Občas mám pocit, že bych mohl začít klidně svačit, ovládá se lehce pouze nakláněním těla do toček, něco jako na carvech a točí s lehkostí sám. Cejtím se opravdu bezpečně a projíždím sjezd s velkou rezervou, je to dolů teda krásnej fičák. Před posledníma 2 serpentýnama, ale vidíme jednoho závodníka v puntíkatém vrchařském dresu TDF ve škarpě, leží a nevypadá moc dobře, je asi možná i polámaný a pomlácení, je tam ale záchranka spousta lidí, kteří mu pomáhají. Jedem tedy dál, snad bude dobrý. Najíždíme na hlavní a řveme radostí, po pravé odbočce nás vítá obávaný Šerlich plný much...
  Tesuti jede první, jedeme dobré optimální naše tempo, tak kolem 12 km, o moc víc, ale ne. Za ním Gavoš, já, Mlhoš a ostatní. Quit a posléze RiC musejí trochu zvolnit, dochází jim cukry a voda. Točej nás hejna vlezlých much, za každým snad milion much zvlášť a tak si aspoň děláme ze sebe legraci, že asi dost smrdíme. Gavoš tvrdí, že cejtěj gel na jeho řidítkách, mi mu ale říkáme, že teda musel strašně smrdět, když nalákal takovej mrak much. Kolik tisíc jich za ním letí, úplnej černej mrak. Snažíme se jet tak rychle, aby nás nesežraly, jsou otravné, navíc horko a vzduch se ani nehne. V půli kopce trochu odpadá Tesuti, my s Mlhošem a Orlíkem jedeme stále vstříc vrcholu.
  Na vrcholu Šerlichu přijíždíme přesně v 12.09 H, dívám se totiž na hodinky, abychom zde moc nestáli. Rychle baštíme, a plníme bidony. Za minutku doráží RiC a za další Quit, vypadá trochu vysekle, ale hecujem ho, ať rychle doplní a jede hned dál s námi, s kopce v háku bude mít čas se najíst, napít a dát se do kupy. Já si dávám malé pivko na žaludek, koláček a beru 2 balené croasanty pod dres a taky několik banánů do kapes. Koláčky jsou vynikající s výbornou čokoládou.
  Tesuti a několik jednotlivců se spouští dolů o něco dřív, tak zaléháváme a kalíme to za nimi. Dole v zatáčkách koukám na budík, jedu 84 km/h, to je dnes asi nejrychleji, jenom jsme ale zalehlý. Do Orlického Záhoří svačím na chvostu skupiny, zatímco ostatní makají. Zatím nevidím Quita, ale RiC se již docvakl, je zase zpět s náma.
  Na začátku stoupání Komářího vrchu (Mezivrší, kopec cca 4 km), dojíždíme asi 5 člennou skupinku se Sparťanem a dalšími borci. Kecáme s nimi, kopec to dovoluje. V prvních točkách za sebou vidíme Quita je cca 200 m za námi, tak konečně nás docvakl. Pokračujem tedy v tempu dál. Skupina parádně jede, kopec je táhlý, sklon není tak prudký, dá se krásně jet tempo, asfalt je trochu hrubší. Jedu na špici, abych jel tempo, aby nás Quit snadno dojel, už myslím, že už tu musí být ale on stále nikde. Když už poznávám tak 2 km do vrcholu, domlouvám se s kluky a druhou partou ať jedou dál, že je dojedem ve sjezdu, musíme přece počkat na toho našeho dlouhána Quita. Jede, myslím, 2. dlouhý maratón po letošních Sudetech (170 km) a tak mu musíme pomoct, jsme přece Vinohradský Šlapky ne?
  Celou dobu jede doraz a bojuje s každým větším kopečkem, to obdivujeme, a proto mu musíme pomoci. Může mít ztrátu max. 2 minuty, proto stavíme v 5 lidech i s Orlíkem na vrcholu a čekáme na něj. Skutečně, po 2-3 minutkách se vyhoupne na vrchol se zubatým spokojeným úsměvem říká „Díky kluci, děkuju, že jste na mě počkali, to jsem fakt nečekal, a kroutí hlavou“ Děkuje pořád dokola jak žáček 1.B za zmrzlinu. Je vidět, že jsme ho mile překvapili a má snad radost, že pojede s náma v grupě zase. Valíme to tedy dál do sjezdu kolem Říček, najíždíme na hlavní silnici směr Bartošovice.
  Silnice je s krásným asfaltem, nádherná krajina, táhlé zatáčky, maximálně táhlejší horizonty. Tady se projevila síla skupiny, střídáme, valíme to po rovinách mezi 35 – 55 km/h. Kdo jede vzadu odpočívá a svačí. Táhlý, několikakilometrový sjezd až k Zemské Bráně, to je opravdová lahůdka pro silničáře. Připadám si konečně jako někde v Itálii, nebo v cyklistickém ráji bez aut a se silnicemi hladkými jak stůl, navíc ta krásná krajina kolem, lesy, louky, jedeme stále podél krásné Divoké Orlice.
  Stoupání za Zemskou bránou nás probouzí ze sna, zase do kopce, ale je krátký asi 2 km, to se dá skousnout. Před náma, ale stojí ještě dva nepříjemné stoupáky před bufetem v Mladkově, tady to už bude pro většinu na morálku.
  První hned za Čihákem, krátký lesík a najednou před váma rovná silnice s táhlým dlouhým kopcem asi 2,5 km. Nyní je tady už perfektní asfalt, ale před pár lety samá jáma a většinou vítr, který naštěstí letos nefouká. Ten kopec se nezdá, ale místy má k 10 % určitě. Trháme se, ale naše čelo grupy s Gavošem, Mlhošem a Orlíkem je pohromadě, RiC a Quit mají trochu ztrátu, tak zpomalujeme a čekáme, že nás brzy docvaknou. Sjezd do Č. Petrovic je svižný a rychlý, sjíždíme se dohromady a dole za kulaťáčkem to zase valíme společně. Krásná rychlá silnice svádí k rychlé jízdě, tak jedeme co se dá. S Mlhošem rozjíždíme tempo kolem 40 km/h a s ostatními se střídáme, silnice tu mírně klesá, tak není problém, že jedem i k 50 km/h, je to paráda. Mlhoš neskutečně ožívá a tahá dlouhé špice, říkám mu, že roviny teď musíme prát co to dá. Hlava, nehlava do toho jdem jako skupina, abychom jeli fest po rovině. Malou krizi má Gavoš, tak mu dávám gel, aby doplnil šťávu a schovává se na chvilku dozadu, ten se dnes už pořádně natahal.
  2. stoupání za Č. Petrovicemi na Kašparovu chatu, kolem bunkru Adam. Tady je to opět nádhera, krásná silnice, výhledy do krajiny, kopcovité horizonty, které se krásně jedou a hlavně přichází zasloužený sjezd do Mladkova. Ten je naprosto úžasný, všichni si užívají rychlou jízdu po krásný silnici. Před pár lety tu byla samá jáma štěrk a těžko se dalo jet tak rychle jak dneska.
  Na bufetu v Mladkově zjišťuji, že už nemám vůbec hlad, tak aspoň z povinnosti do sebe hrnu banán a beru do kapes a plníme bidony. Za 3 min přijíždí RiC a následně Quit, který si hned sedá do campového křesílka vypadá dost vyždímaně, ale na druhou stranu jakoby spokojeně, konstatuje, že už na nás s …a určitě si musí sednou a odpočinout, jinak není schopen jet dál. RiC taky říká, že už bude pokračovat svým tempem, ale vypadá vcelku OK, ale on vypadá pořád stejně, na něm není nic znát. Gavoš s Mlhošem a taky samo Orlík jsou vyhecovaní, že teď už není proč se šetřit a do Zlatého Potoka ne-li do konce se pojede podlaha. Já pořád cejtím, že někde před náma musí bejt Iceman, mám takovou nějakou předtuchu, že není moc daleko a že máme šanci ho ještě sjet, ale musíme jet fest. Hecuju kluky a dáváme do toho všechno. Do Králik jedeme stále kolem 40 ždímačku, kdo může tahá. Orlík něco žbrblá, ale nevím, co povídá, není čas na poudačky, vaříme kaši stále dál. Mlhoš, Gavoš i Orlik taháme jak vzteklí hladoví psi, uzený (Iceman) je stále před námi …
  Do Králik přes Lichkov a D. Lipku opravdu frčím, věřím, že Ice stahujeme, ale je otázka kolik jsme na něj nabrali, nedá se nic dělat než stále bušit a valit dál.
  V kopci za Králikama, kterej je pěknej vylamovák podjíždíme s Mlhošem, kuci zůstávají trochu zpět, a tak kolem Č. potoka svěšujeme a čekáme až nás docvaknou, již nemá smysl se drobit, spíše si pomoct do závěru má hlubší význam.
  Předposlední kopec na Zlatej Potok už jsme trochu načnutí a panuje tak trochu letargická nálada. Snažíme se alespoň vtipkovat, ale všichni už se těšíme na cíl. Ještě nelehnout v rozbitém sjezdu do D. Orlice a rovina přes B. Vodu se dá ve skupince lehce zvládnout. Po sjezdu skupinka lehce pookřála a jede se na Vodu zase kolem 40 km/h, žádné flákání. Vzpomínám, jak jsme to před lety fičeli s Kolikáčem, no nic, dnes ho už ani nevídám, kromě startu a pak v cíli, ale to už je většinou převlečen, najeden a v obětí krásných žen, zatímco my srágory se zatím doplazujeme do cíle.
  Do Olšan sjíždíme pokupě, loni jsme tu chytli pěknou bouřku, vzpomínám, jak tu tekly potoky vody přes cestu a vůbec to nebrzdilo. Těším se na poslední kopec, ne teda na poslední kostkový úsek, ten mě vždycky rozhodí víc než prášilské kostky, nevím proč. Myslím, že tady někde odstoupil Orlík ze skupiny, že dojede sám, nevím. Jede už jen Gáva s Mlhou, ale je s nimi sranda, a tak jsme do Zborova jeli ve slušném tempu. Před sjezdem ke Štítům za H. Studénkami jsme nechtěně poodjeli Gávovi, ale není mi jasné jak a i proč, najednou jsme se ohlédli a nebyl tam, ani jsme nic nezaslechli, že by zavolal, nebo tak. Pokračujeme ve sjezdu tedy normálně dál, ať už jsme v cíli. Už je jasné, že Iceho nebo někoho jiného nedojedem, nikdo není vidět, škoda. Tak trochu přemýšlím, jak jsme to zajeli. Posledních 50 – 70 km jsme jeli co to šlo. Za prohru v souboj s Icem, nikoliv s Mlhošem, RiCem aj. podle mě mohlo pár věcí. Na začátku jsme se hned nesešikovali a Quit s HonzouA zůstali oddrobení vzadu, museli jsme počkat. Ice jsme v podstatě pustili v Nepomukách záměrně odjet, abychom se sešli. Před Kunvaldem ho vidíme, máme tak 8 min ztrátu, na Šerlichu podle toho co píše 4 min, te je velká škoda, kdybychom ho tady chytli nebo alespoň zahlédli už by byl náš. Je krásný, že častokrát máte někoho před sebou několik minutek, ale nevíte to, a tak ho nakonec nesjedete. V cíli nám dal Iceman asi 15 min., jel parádně a výkonem si zasloužil být lepší. Všem ze skupiny dodatečně velké díky. Na tenhle Rampušák se bude hodně dlouho vzpomínat, bylo opravdu skvělý jet v tomhle sehraným Orange Expressu!