Akce Rampušák 2009

Akce Rampušák patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2009-06-20.

Nejdelší varianta má délku 165.00 km.

Propozice :: Mapka :: Profil :: Diskuze :: Celkové výsledky 200km :: Celkové výsledky 120km

Historie: 2003 :: 2004 :: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008

• Cancellara – Rampušák mě vysál jak houbu
  
  

  Byl to nejtěžší závod, co jsem kdy zatím jela. Start do kopce...ten jsem vyjela jak časovku do kopce, abych se udržela s nějakou rozumnou skupinkou a pak sjezd a takhle neustále téměř do kola.....kopec sjezd …cca 20 km jsem jela ve velké skupince, ale pak se to v kopcích roztrhalo neskutečným způsobem. Tak jsem do 115 km jela s Pedrem, byl mou velkou oporu, na špici mě nechtěl pouštět, občas jsme se chvílemi přidávali k různým skupinkám. Pedro mi přizpůsoboval tempo a staral se o mě jak o nemluvně, ptal se mě pravidelně, jestli je vše v pořádku, jak se cítím, nabízel mi gely, otvíral mi je, taková úžasná péče. Na první občerstvovačce jsme popadli rychle vodu a jídlo a pak jeli společně až po rozdělení tratě, kde jsme hned dojeli další šlapky HonzuA, Jestřába a Petra Matouška. Měli pravděpodobně „lulu“ pauzu a čekali na nás, no paráda, vytvořili jsme parádní šlapkovský mini balík a jelo se parádně. V kopcích si každý jel za svý, takže jsem se tam pěkně potrápila, hlavně trojkombinace kopců na Šerlich, to byl výcuc....na občerstovačce jsme se na hoře všichni zas sjeli a já tam přijela vysátá jak houba. Popadla jsem jídlo pití……Jestřáb na mě prohodil: „To byl orgasmus co?“ Já jen přikývla a řekla: „To teda jo!“ a svištěli jsme si to dál. Síly mi ubývaly, byla už jsem trošku i jetá, takže mé reflexy a soustřední na jízdu slábly. Po 120 km jsem toho měla už plný zuby, ale kluci mi byli velkou oporou, přizpůsobovali rozumné tempo a ve sjezdech jsem trošku ztrácela, tak trošku zvolnili a já jsem si je buď sama nebo s pomocí Pedra docvakla, tak to bylo super. Na poslední občerstvovačce jsme potkali Ježka, ošetřovali ho, držkopád z kola, tak byl pěkně pomlácený, ale statečně to dojel s námi až do cíle. Tak jsme si to v šestičlenné skupince parádně užívali. Posledních 20 km rovinka, střídali jsme se na špici, ale já už byla tak gumová a prošitá, že jsem byla ráda, že jsem se na té špici jen protočila a zase schovala, už jsem mlela z posledního, ikdyž jsem pravidelně jedla a pila, tak už jsem jen ve skupince visela a točila s nohama z posledních sil až do závěrečného brdku, kde HonzaA 500 m před cílem zavelel: „Tak Míšo je to tvoje....“ A já zaspurtovala z posledních sil, Ježek mě ještě povzbuzoval a cíl byl můj....Krupi to viděl a říkal, že jsem tam jela rychleji než on :o). Moje milé šlapky, to byla parádní jízda! S vámi jezdit v balíku o tom jsem vždy snila, konečně si užívám tu pravou cyklistiku a jen vzpomínám na krušné začátky, jak jsem se na závodech trápila na samotku. Šlapkovský balík a lidi v něm jsou prostě super! Jsem ráda, že můžu jezdit s vámi :o) Děkuji ještě jednou moc za milou společnost. Chodila jsem ten večer jak tělo bez duše a svět kolem sebe jsem vnímala jen na půl. Má komunikace byla na bodu mrazu, byla jsem ráda, že jsem to přežila. Pěkně mě to vycuclo a usnula jsem v autě jak zabitá. Z mého pohledu a pocitu to bylo fakt maso. Zajetý čas mě potěšil a bedna s druhým flekem jako třešnička na dortu :o)
  
  
  
  

  
  
  
• Mirinda – Rampušák a Yettiho vítězství
  
  

  Po Mamutovi byl Rampušák můj druhý silniční závod vůbec. Všichni mi ho doporučovali a to proto, že je to je krásný závod a navíc, stejně jako Mamut, je víkendovou šlapkovskou akcičkou. Páteční i sobotní pokec v hospodě určitě stojí za to se tohoto závodu zůčastnit. Potkávám staré tváře, ale seznamuji se i s pro mě novými Šlapkami.
  
  Původně jsem byla přihlášená na krátkou 130km trať. Pár dní před závodem byla dlouhá trať zkrácena z 200km na 170km s tím, že se vynechaly 2 poslední kopce. Tak po dohodě a odsouhlasení mým koučem a domestikem Yettim, jsem se rozhodla pro dlouhou, což ale obnášelo důkladnou taktickou přípravu, kterou jsme s Yettim večer před závodem v hospodě podrobně probírali Po dlouhých diskuzích jsme došli konečně k velmi jednoduché a jasné strategii – držet se hned po startu do kopce co nejdéle Strejdy a pak, pokud uvisím, tak se ho držet stále. Jak lehké !
  
  Start. Má dokonale jasná strategie začala pokulhávat už asi 200 metrů po výstřelu. Mé tělo nemá rádo starty ani kopce … vražedná kombinace Marně jsem se snažila dohánět Strejdův ujíždějící oranžový puntík.…no nic. Naštěstí jsem měla skvělého domestika Yettiho, který se o mě velmi hezky staral, ale postupně….
  
  První kopec na Horní Heřmanice jsem tedy nějak vyjela, snažila jsem se hlídat tepovku, nechtěla jsem se zatavit hned na začátku. Ale tělo mě stejně nepouštělo do příliš vysokých tepů. Druhý kopec na Čenkovice byl delší. Kolem mě stále bylo dost dalších cyklistů, kteří to rvali co to šlo. A v tom začal Yetti vytahovat něco z kapsičky ….byl to foťák. Lehce nás předjel a začal nás za jízdy, jakoby se nechumelilo, fotit. Myslím, že všechny kolem musel psychicky totálně rozložit – ale to koneckonců možná byla jeho tajná strategie Ke konci stoupání mě začala dojíždět holčina z královohradeckého Topesto a pomaličku, ale jistě, si mě předjela. Ach ty kopce, má slabina! A pak mi ještě navíc spadl řetěz a holčina byla v nedohlednu. Jenže ve sjezdu z Čenkovic jsme ji s Yettim sjeli a dál jela s námi, pochválila mi, jakého mám skvělého domestika a dojeli jsme k občerstvovačce v Mladkově. Obě dvě jsme si doplnily bidony, něco málo pojedly a chtěly rychle rychle vyrazit. Yetti se teprve vracel z pozarohu, tak na mě houkl, ať jedu, že nás dojede. A taky že jo, za pár minutek ve stoupání do kopce nás jakoby nic dojel. Holčina s námi chtěla jet až do rozdělení tratí, ale pak nějak vytratila tyčku, vracela se pro ni a nás už nedojela.
  
  No a pak to začalo…Luisino údolí, nekonečně táhlý kopec, zde jsem poprvé začala nahlas proklínat nápad dát se na dlouhou. Uff. Teplota klesla z 14 na 13 a to bylo znát. A ještě studenější byl sjezd dolů pod Šerlich. Tělo i prsty jsem měla úplně zmrzlý. Následovalo obávané stoupání na Šerlich. Zima asi udělala svoje a ve stoupání se mi začaly ozývat záda, se kterýma chodím už týden na elektroléčbu, pač se nemůžu ohýbat. Naštěstí poloha na kole ničemu nevadí. Vystřelování začalo být čím dál nesnesitelnější. A v tom nastupuje můj zachránce Yetti !!! Opět něco vytahuje z kapsičky …je to zázračný speedstick ! Zastavujeme a Yetti se slovy: „Neboj, nebudu tě ošahávat.“ mi začíná vyhrnovat dres a potírá mi speedstickem bolavé místo. A jedem dál. Speedstick začíná na zádech neskutečně pálit, ale kupodivu je po bolesti. V cíli si tento ďábelský preparát od něho hned kupuji.
  
  Tak a jsme na Šerlichu, občerstvovačka. Hurááá. Mám už docela hlad, vzala jsem si celej rohlík se salámem. Na sladký moc chuť nemám. Zato Yetti po sladkém jen prahne. Na místě zblajzne 2 koláče a třetí si cpe do nohavice. Docela ho pobaví zděšené a nechápavé pohledy pořadatelů, na které odpovídá, že prej si tam ten koláč rozpeče Nu což, proti gustu žádný dyšputát.
  
  Opět sjezdík podél polských hranic, strašná zima, klepu se. Výjezd na Mezivrší, Haničku. Na 125 km dostávám krizovku. Tlačím do sebe celý gel, tyčku. Yetti opět něco vytahuje z kapsičky ….tentokrát je to bécéáčko tyčka. Donutí mě ji celou sníst. Díky. Myslím, že pomohlo. A může se jet dál. Výjezd na Adama a sjezd do Mladkova na občerstvovačku. Pořadatelé sdělují, že jen před 10 min tady byl Laco se Strejdou, čemuž sice chceme, ale nemůžeme věřit. Z Mladkova se k nám připojil nějaký cyklista z Yettiho kategorie V2. Na rovině ho urvem, nestíhá a pak nás do kopce předjede, nahoře na nás jakoby čeká, nechá se vézt v háku a pak ho zase utrhneme ve sjezdu a on nás zase do kopce předjíždí. Divný. To bylo něco na Yettiho – se slovy „nikdo si se mnou takhle hrát nebude“ začíná taktizovat a jedem za chlapíkem v háku. Konečně tu má soupeře do cílové rovinky. V cílovém kopci vyrazí a spurtuje co to dá. Předjíždí ho … a huráááá … Yetti vyhrává !!!
  
  …. a i já si pak dojíždím do cíle pro své 3.místo
  
  Chtěla bych poděkovat Yetti za milou společnost na závodě a za psychickou podporu. Sama bych to takhle nezajela.
  Celkově jsem si víkend neskutečně užila, děkuji vám všem Šlapkám, že jsem mohla být s vámi. Děkuji.
  

  
  
  
• Kocot – Bezproblémový Rampušák a testování plášťů ANTI-SNAKE
  
  

  Takže Vážení a milí,rád bych to skusil znova popsat.
  
  RAMPUŠÁK je mýtický cyklomaraton. Je absolutně bezprecedentní, gigantický .
  V roce 1998 jsem ho jel po prvé . Tehdy měla dlouhá trasa 180 Km a já si na ní netroufnul. S obrovským obdivem a trochu se závisti jsem se díval na borce co dokázali tu dlouhou trasu projet. A jasně jsem věděl co v budoucnu chci dokázat.
  V roce 2002 jsem dokázal objet dlouhou. V roce 2003,2005,2007,2008 a teď už i 2009 taky
  Rampušák je ve své kráse zrádný ,přitom mě však prostřednictvím své magie přitahuje. A já se rád nechám přitáhnout tam,kde sny neumírají a kde se cítím smysluplně . No především tam, kde můžu ve společnosti opravdových přátel chvíli pocítit závan opravdové radosti ze života.
  Na letošního Rampušáka jsme tak ,jak v posledních letech často, dorazili vlakem spolu s Pedrem. A vzhledem k tomu,že to z druhého konce druhé republiky máme asi blíž než Naši bratři z Prahy ,tak jsme na ubytovně ze šlapek zase jako první…
  Našimi sousedy ve vedlejším pokoji byli Iceman,Quit,Jestřáb a Kolikáč. Do neskoré noční hodiny,nebo spíš do skoré ranní jsem kůli nim nemohl dlouho usnout. Byli neuvěřitelně hluční,jak utržení z řetězu… Nebudu tu psát co jsem jim řek ,když mě pak vzbudili v 5 hodin ráno…Jednoduše jsem se musel vyrovnat s faktem že mi musí stačit 4 hodiny spánku…
  Maratón jsem měl jednoznačně v plánu jet spolu se Strejdou. Od prvního metru se toho držím.Vzhledem k tomu že cítím pořád zbytky únavy ze Sudet,rozhodně nemám v plánu nic hrotit. Zkrácení trasy by mě určitě za jiných okolností moc mrzelo,ale teď to paradoxně vítám.
  Cyklisty kolem sebe moc nevnímám, já si jedu svoje,se Strejdou si na kole rozumíme absolutně bezvadně ,Na plašáky a hrdiny kteří odbočují na krátkou trasu jsme už zvyklí. Po rozdělení tras zůstáváme sami dva. V podstatě Nám to nevadí.Strejda a jeho neskutečně chytrá hlava ve spojení se zkušenostmi a neobyčejnými charakterovými vlastnostmi ,to je přesně to co člověk jako já potřebuje k absolvování tak náročného maratónu.
  Luisino údolí je nekonečné a chladné. Šerlich je bolavý a na Komařím vrchu už cítím nekompromisní únavu pramenící nejen ze Sudet,ale i z nedostatku spánku.
  Mám tu jen Igora,svoji vůli a svoje sny…
  50 Km před cílem opravdu věřím že sen nezemře ani dnes…
  Strejda Igor je pro mě obdivuhodný člověk a drahý přítel. I díky němu mají moje sny pořád reální podobu. Jak se cíl blíži bolest už je opravdu nesnesitelná. Bolí mě záda i nohy. Pýchá mě v hrudi… Ale jak je cíl stále blíž cítím tu opojnou vášeň která pramení z přítomnosti ostatních šlapek. Myslím na to jak všichni večer společně usedneme ke stolu . Jsem tím úplně opojen…
  V cíli zažívám uvnitř velice silné pocity,jak pozitivní,tak negativní,protože né všechny Ramušáky pro mě byli tak bezproblémové a já mám v sobě i bolestivé vzpomínky .
  Dnes však převládá optimizmus,dnes jsem plný radosti a mám v úmyslu si to pěkně vychutnat.
  U společného stolu večer v hospodě zlé jazyky naznačovali ,že pro některé slouží závod jen jako zástěrka.
  
  
  TESRTOVÁNÍ PLÁŤÚ ANTI-SNAKE
  
  Mnozí si jistě pamatujete jak jsem psal o tom,že Hadovna z Mamuta je kopec tak strmý,že když had chce přelézt na druhou stranu silnice,skutálí se dolů.
  V zápětí po zveřejnění mého příspěvku na webu se mi však ozval jeden cyklistický fanoušek s tím,že v některých oblastech Itálie a Francie se hadi tak přemnožili,že podobné případy jsou zde na denním pořádku .
  Takový kutálející se had ve strmém stoupání však může cyklistovi ,snažícímu se o zdoláni kopce, velice znepříjemnit život. Totižto pneumatika silničního kola při kontaktu s kluzkou kůži hada snadno podklouzne a dochází k pádu a v četném počtu případů k nepříjemnému až vážnému zranění.
  Konstruktéři i inženýři známe pneumatikářské firmy Nonticental proto přišli s revolučním řešením: Pláště ANTI-SNAKE
  V principu jde o to,že kůže hada nese kladně nabitý náboj. Z fyziky víme že stejně nabité částice se odpuzují. Proto nové pneumatiky Anti-Snake jsou na svém povrchu nabity taky kladným nábojem . V úvah se bere samozřejmě celá řada různých faktorů a součinitelů a přesná hodnota síly kladného náboje vrchní části pláště Anti-Snake je velice pečlivě vypočítána.
  Cyklista který jede do kopce s plášti Anti-Snake ,když potká kutálejícího se plaza ,nemusí udělat vůbec nic,jednoduše pokračuje dál. Vlivem magnetismu je jeho pneumatika nadzvednuta několik milimetrů nad hadovo tělo a cyklista má pocit jako by překonal jenom rutinní malou nerovnost na silnici. Had se samozřejmě nezraněn kutálí dál…
  Tuhle skutečnost opomenul známý Český cyklistický komentátor Bobert Raklalář při komentování jedné z etap letošního Gira. Cíl byl ve velice prudkém stoupání a na čelo se náhle dostal jezdec týmu Cervelo,který tuhle etapu i vyhrál. Tenhle jezdec byl pronásledován jezdcem v barvách Braloworldu který však náhle na druhé pozici začal kličkovat po silnici.
  Bobert Rakalář se milně domníval že důvodem ke kličkování je špatně zvolení a příliš těžký převod. Omyl přátelé ! Tenhle jezdec Barloworldu nevezl pláště Anti-Snake a v okamihu jak se na trati objevili hadi ,byl si vědom nebezpečí pádu na kluzké hadí kůži a začal kličkovat. Jezdec před ním se toho obávat nemusel,proto že pláště Anti-Snake na svém kole už měl !
  Tímhle pana Boberta Rakaláře pozdravuju .
  N Sudetách a Rampušákovi jsem měl možnost tyhle pneumatiky vyzkoušet a zejména na Odolově a Šerlichu jsem ocenil jejich kvality.
  Přátelé opravdu to funguje a já můžu jen vřele doporučit.
  Věřím že na nadcházejíci Tour de france budou už mít tyhle pneumatiky svoje neoddělitelné místo .
  

  
  
  
• kámen úrazu – Rampušák, Kačka, Kašpárek a trpajzlíci
  
  

  Protože se ostatní Vinohradské šlapky rozhodly pro silničního Rampušáka, zůstalo zabahňování našeho klubového oranžového dresu jen na mě.
  Profil trati jsem se naučila bleskurychle. Dva dlouhé kopce proložené menším a pak už jen čtyři krátké kopečky, to celé na třech různých okruzích po zhruba třiceti kilometrech. Na zapamatování nenáročné, ani jsem si nevytiskla tahák na rám. Pořadatelé takticky pomlčeli o počtu nastoupaných metrů, stejně tak jsem nenašla zmíňku o technické náročnosti. Tak jsem vyzvídala ještě na startu. Nemám ráda překvapení stylu nečekaný kopec na jinak rovinatém závodě, těžká technická vložka na akci známé jako \"absolutně neterénní závod skoro pro silničky\" apod. Co kdyby tu v Orlických horách na mě nějaká zákeřnost číhala, třeba rovina. Aha, prý rovinky nejsou. No dobrá. Vymlouvat se na kopce není tak originální, ale co se dá dělat.
  
  Hned od startu jsme stoupali. Všechny tři bikové kategorie, od 30 do 90 km, odstartovaly najednou, a tak první kilometry po asfaltu bodly, vyhnuli jsme se ucpání cest při nájezdu do terénu. Nikam jsem se nehnala, přepálení by tady bolelo víc než jinde. Po třech kilometrech jsme zahnuli na šotolinovou polňačku, sklon se zvedl, prvně jsem dala kašpárka. To jsem ještě netušila, že pro dnešek kašpárek bude můj největší kamarád. (Záznam z HACu prozradil průměrný sklon stoupání za celý závod 9%. To není málo.)
  Výjezd na Bukovou horu vedl větší částí po kamení, kamenech, šotolině, takže bláto nás neohrožovalo. Čtrnáct kiláčků nahoru, s pár krátkými sjezdy, a hnedle bylo nastoupáno přes 630 metrů. Ještě jednou rozhlédnout se do hlubokého údolí, počasí výhledům přálo. Pak krátký hupeček a podle profilu nás v tomto okruhu čekala cesta už jen dolů. Dle kolegů na startu chvíli po bahnité kořenité pěšině. Hupeček měřil přes dva kilometry. Kořenitá pasáž přišla, ale sjezd byl okořeněný několika výstupy. Pořadatelé se s profilem nepárali, vše pod 1,5 km zamlčeli, jakoby neexistovalo. S přemítáním, jak budou dlouhé poslední čtyři \"krátké kopečky\", jsem vjela do dalšího kola.
  
  V druhém okruhu ubylo lidí, bylo znát, že spousta jela nejkratší variantu závodu. Také kameny vzaly valem, zůstala jsem jen já. A občas šotolina. Výjimkou byl jeden těžký sjezd, cesta pro kamzíky. V něm kameny nechyběly. Stejně tak prudší úseky v už tak prudkém klesání, ostré vracečky zakončené slalomem mezi stromečky, hrana srázu u kraje pěšiny. Bez sebemenšího pocitu studu jsem seběhla, seskočila, sklouzla dolů.
  Objevilo se první bahno. Konec výjezdu na druhý pořádný kopec závodu, rozhlednu na Lázku, jsem částečně tlačila, protože kámoš Kašpárek říkal cosi o tom, že do tohodle se mu nechce, prý prudká stoupání po trávě nerad. Nerozmlouvala jsem mu to, tušila jsem, že ho budu ještě potřebovat a nechtěla jsem si to u něho rozházet. Stále jsem se cítila dobře a myslela si, že nic nebrání tomu, abych se držela plánu a na poslední třicítce zrychlila.
  
  Do třetího okruhu jsem vjížděla jen s jedním bikerem. Tři kilometry po rovině. Ano, po rovině. Nic jsem nenamítala. Ale začátek dalšího kopečku, stojka po polňačce, se mně nelíbil.
  Bláta i louží bylo dost. Dres změnil barvu, brýle začaly imitovat křepelčí kropenaté vejce, bahno se usadilo mezi půlkami, černé boty se proměnily v hnědé, mokré ponožky studily. 13°C není žádná výhra. Biker za mnou byl jediný cyklista, s kterým jsem se poslední desítky kilometrů viděla. Než mně ujel. Motivace zůstala s šedesátkokilometrařemi na občerstvovačce ve Štítech. Toto není závod, jet sama. Únava se začala hlásit o slovo, nebylo s kým se prát, zrychlení jsem přesunula na poslední dva kopce.
  Konec závodu tvořil nějaký sadista. Von to ved\' po loukách, no nezabili byste ho? To mršky travní trpajzlíci mívají největší sílu, drží se zadního kola jak Kačenka Rampušáka. A furt nahoru. Támhle za tím čtyřicetiprocentním výlezem po třech to už určitě skončí, říkala jsem si. A vono ne. Jak říkám, ňákej sadista si vyhrál. Se určitě v tu dobu vyhříval v suchým na sluníčku a baštil těstoviny. Bůh ví, čím ho trpaslíci podplatili.
  Nebudu to prodlužovat. Nezrychlila jsem, bylo mně to putna, když nikoho nevidno. Jen kamarád povzbuzující před cílem mě donutil poslední metry jet. V cíli jsem se necítila špatně, křeče mě nepotkaly, takže tempo jsem si rozvrhla dobře, ani moc, ani málo, prostě akorát. Jelo se mně výborně, dlouhá stoupání se mně zalíbila. A na rampušácký trpaslíky, na ty se příště duševně vyzbrojím.
  

  
  
  
• Kolíkáč – Vládce Orlických hor
  
  

  Po zkušenostech ze Sudet, kde jsem totálně vybouchl, jsem ani neplánoval na webu tradiční skupinu B, osobní cíl byl uviset Gavoše, to bude tahoun a pokusit se pomoci Quitovi a Icemanovi, aby uviseli též.
  Důležitý úvodní kopec se jede naštěstí rozumně a i díky předstartovnímu postavení v balíku držíme i po sjezdu do Lanškrouna čelo, v okolí se pohybuje Iceman, Quit i Mirek, jen Gavoš není v dohledu, ale startoval ze zadních pozic, a tak si dává někde z námi. Ve stoupání na Výprachtice se pomalu mezi nás mísí kolona doprovodných vozů a když vidíme, že je tu s námi i Jíra Hledík nesnažíme se za každou cenu držet čela, už si jedeme naše tempo, Quit bohužel inkasoval menší zásek, ale věřím, že si nás ještě sjede. Hoblovnu si tedy užívám s Icem a Jírou a s dalšími borci a ve sjezdu přes Orličky už na nás ze zadu huláká Quit a parádní jízdou si nás sjíždí. Tak to bychom měli, ještě kdyby se to podařilo i Gavošovi a skupinu máme po kupě. Zálužan Mirek nám ujel, letos mu to lítá, uvidíme kolik nám nadělí .
  Utvořil se cca 20-30 členný balík, který profrčí bez zastavení přes první bufet na Mladkově, já si urvu jednoho banána a valíme to na Pastviny. Quit furt sejčkuje, že balík jede moc rychle, v jednom stoupání ho trošku potlačíme a při otočení zpět vidíme v dáli za námi ohromný pestrobarevný flek, Quitovi tedy radíme, netlač na pilu a nech se vcucnout do balíku za námi, stejně si nás za chvíli sjede. A je to tak, po chvíli je tu Gavoš i s Quitem, hulákáme nadšením na sebe, utvořili jsme parádní grupu a vidět jak čtyři orange se tlačí na špic, to je skvělý pohled a zážitek. Iceman jede jako dobře namazaný stroj, jeho problémy s naraženým hrudníkem, se zdají být zažehnány, Quit tvrdí muziku a o letošní Gavošově formě netřeba hovořit.
  Dělení tratí, vše klape podle plánu, odbočilo s námi asi 20 kousků, cestou do Luisina údolí ušetříme drahocenné síly v závětří. Jede s námi i Vláďa Černohub (CKKV), to Icemanovi trochu nahání vrásek na čele , trasa se teď nepříjemně vlní, ale skupina drží po kupě. Pomalu se blíží rozhodující okamžiky letošního Rampušáka, trojkombinace Luisino údolí, Šerlich a Komáří Výška dokázala v minulosti zle rozložit již spoustu borců. Je tu Zdobnice, sklon začíná přitvrzovat a bohužel Iceman začíná hlásit, že tělesná schránka po pádu není ještě v pořádku a potřebuje jet svoje tempo, ani pár povzbuzení nepomáhá, nedá se nic dělat, s bolestí v srdci necháváme Icemana svému osudu. Špici teď okupuje Gavoš s Jírou a jejich tempo nevoní dalším borcům, kteří pomalu couvají, bohužel jedním z nich je i Quit, jsem rozpolcen, co teď? Zdá se, že ani letos mi nebude souzena větší orange grupa, která by prolítla Orlickými horami, mám to risknout s Gavošem, zatím se mi jede dobře, měl bych to zkusit. A tak sjezd do Deštné už si chrochtám v závěsu jen za Gavošem a Jírou a sbírám veškeré síly na Šerlich, který v hejnu much určitě zase tradičně protrpím
  Ale letos je tomu všemu naopak, žádné mouchy, žádná krize, dokonce na mě musí Gavoš syčet, abych zvolnil Jo Šerlich mi sednul, v této mé prapodivné sezóně se jakoby něco začalo obracet k lepšímu ... Na bufetu se na chvilinku zdržíme, jsme tu v čase 3:22, což naznačuje, že by se 30 km/hod. mohlo podařit. Orlické Záhoří proletíme v tvořící se skupině, která vlastně vydrží až do cíle, Gavoš se stává rychloměrem, podle něj se pojede většina následujících kopců. Před Bartošovicemi sjíždíme dvojici, jedním z borců je Ivan Kavula (CKKV) a tak je o zábavu postaráno, špice se pravidelně točí, mě osobně se jede překvapivě dobře, tudíž do sjezdů se snažím vjíždět z první pozice a vyhnout se tak případnému karambolu. Bufet Mladkov vynecháváme a díky zkrácení trasy jedeme nově přes Boříkovice, kde to není žádná selanka, tvrdě se musí makat, dlouhé magnety už nám moc nevoní. Ale sešup do Červené Vody je nám zaslouženou odměnou, špici hodně točíme s Gavošem, je to parádní pocit, řveme na sebe plni euforii, díky Gávo! A před Štíty se ještě domlouváme, že zkusíme odjet ve dvojici, zdá se, že opravdu závodíme
  A podařilo se, odjeli jsme, jen Jíra nás spolehlivě hákuje a pak v cílové stojce i přespurtuje, Gavoš se ještě na mě starostlivě otáčí, díky, ale já už to jen došmrdlávám, na tu stojku prostě zase nemám
  Večerní Heroltice, salónek s parohy, to na co jsme se vlastně celý rok těšili a vzpomínali, se obarvil do oranžového hávu, z rozzářených tváří bylo vidět, že za rok, se tady zase snad potkáme s vládcem Orlických hor. Já bych určitě nechtěl chybět
  
  PS
  Díky Hanatovi a Quitovi za zařízení ubytování a stravování a všem Šlapkám a CK Záluží za nezapomenutelnou atmosféru.