Akce Brdský švih 2009

Akce Brdský švih patří do kategorie CKKV Hobby Cup. Datum: 2009-06-28.

Nejdelší varianta má délku 93.00 km.

Propozice :: Mapka :: Diskuze :: Výsledky CKKV :: Výsledky UAC :: Foto a report Honzis :: Foto Racergallery :: Report Marhi :: Enduraining

Historie: 2004 :: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008

• Malina – Pár postřěhů z Brd
  
  

  Název se nevztahuje k blogu rádoby chytrých lidí, co se vyjadřují k raketové základně, která má stát v Brdech. Je to článek, jak to vypadalo na čele balíku AB v jednom z nejhezčích UAC závodů. Předem bych chtěl poděkovat CKKV, za skvělou organizaci a improvizaci při hledání náhradních cest.
  
  Ostrý závod začal až pod Řevničákem. Jelo se tabákové tempo, někde 2km před vrcholem za to vzal Prochajda. Chtělo to docela hodně přišlápnout, aby tam člověk byl a nenaháněl to za Mníškem pod Brdy, jak slepici po dvoře. K Prochajdovi se za vrcholem přidali Ambruš a Zahrada. Já se od balíku odpojil, až někde za přejezdem. Chvíli jsem se krmil tím vzduchoprázdem mezi dvěma balíky, až tak po 2km jsem je po sérii točivých sjezdů docvaknul. Ihned jsme začali střídat. Po pár kilometrech nás hlavní balík měl, a tak se začalo trochu odpočívat, před stoupáním z Dobříše.
  Začátek kopce jsem táhnul, po rovinaté mezipasáži se skupina poskládala do lajny a začalo se zvyšovat tempo směrem k vrcholu. Dozadu jsem opravdu neměl čas ani chuť koukat. Před sebou Zahradu, Zbyňka, byl tam taky Prochajda a skvěle jedoucí Ambruš. Do vrcholu zbývalo pár stovek metrů a začalo rubání laktátu. Zadky soupeřů mě přiměly se hryznout a skupinu udržet. Ve sjezdu jsme zase všichni při sobě a po přátelském zvolnění, jehož příčinou bylo Prochajdovo hledání Bedel vysokých ve strouze, sjíždíme do Hostomic. Na kopci bylo dost vlhko a teplo, to houbám svědčí. Mým plicím a potním žlázám nikoli. Jsem oslizlý, jak italský gigolo, ale jedu, tak držet hubu a krok.
  Výjezd na Babu už tolik nebolel. Sice jsem z nástupu \"Hostivického prince\" a \"Ergoma s obvazem\" radost neměl, ale masochismus to nebyl. Na vrcholu je skupinu dost natažená a přes vrchol se docela letí. Za vrcholem odjíždíme v jednom brdku s Vítkem Novákem a užíváme si pár minut slávy, až do Jinců.
  Balík nás dojíždí s přesností japonského Shinkansenu - pod stoupáním. Na Vítka se směji. Snažím se mu naznačit, že pokud se nastoupí, tak bude legrace. Kopec se překvapivě jede v klidu.
  Na rovinaté pasáži skrz Osov se rozumně točíme. Myšlenky a soustředění sil je mířeno na Housinské sedlo. Tam už jsem cítil nohy. Při vjezdu do lesa se zvedl myslitel Kudrna, kdo další ani není třeba zmiňovat. Že Petře?! Skupina se moc nerozpadla a byla velká šance, že to brzy sjedeme. K dvojici špičky UACu se na vrcholu ještě dostali opět Ambruš a \"Kozůbek\" v barvách Enduraining. Jelikož je skupina soubor různých individualit, co muž, to jiný tým a vlastní zájem, tak jsme je sjížděli až do Litně. Takový Mirek Živný by si kvůli přítomnosti na špici nechal nespíš i kolena vrtat. Už jsem to tu někdy psal, takže se nechci opakovat.
  Velké obavy nestali záhy v Liteňské stojce, ale zvedá se jen Dan Horák a na toho nikdo nereaguje. Sice to bolí ale bez nástupů je ten život jednodušší. To hlavní dnes máme za sebou, teď se jen přesunout do cíle a tam už se to určitým způsobem vyvine. Chci tento předsudek chvíli ignorovat a na rovině nastoupit. Skupina by mě možná i chvíli nechala jet, křeče pravého lýtka bohužel ne. Mám problém pak udělat vůbec otáčku. Do cíle to nerozhýbám, na spurt nemám. Ze skupiny jsem předposlední. Nelze nic jiného než pozitivně hodnotit, po dlouhé době hodně kvalitní závodění.
  
  Malina

  
  
  
• Cancellara – Kaše se Sousedem
  
  

  Tak Řevničák se mi na Brdským švihu stal osudným. Snažila jsem se držet při vjezdu do Řevničáku ve předu s Luckou a Hankou, ale vydrželo to jen chvíli, balík začal zrychlovat, ale takovou kaši jsem nebyla schopna jet, tak jsem odpadla a držela dál tempo. V půlce kopce mě dojela Zuzka a Alča, špatně se mi dýchalo, spíš jsem sípala, nějak mě srdce a plíce neposlouchali. Snažila jsem se s nima držet, síly byly, ale jak jsem nemohla pořádně dýchat, tak mi poodjely. Tak jsem od Řevničáku jela celou dobu se Sousedem. V kopcích byl mnohem silnější, tak jsem za ním pár metrů visela a pak si ho vždy na vrcholu docvakla, protože ochotně zmírnil tempo. Ve sjezdu a po rovinách jel šrot, tak jsem za ním visela jak nudle u nosu. Vůbec mě nešetřil. Připojil se k nám Strejda, tak jsme si to chvilku jeli ve třech, ale pak jsme si nebyli jistý s odbočením u jedné křižovatky, tak jsme tam ztratili pár vteřin a pak si nás dojela Fáfi a Lenka. Ale ve stoupání na Babu jsem si řekla, že to tak nenechám! Tak Soused to rozjel a já jsem nasadila také svižné tempo a jeli jsme…..nejprve jsme poodjeli Lence a Strejdovi, pak se za mnou držela ještě statečně Fáfi, slyšela jsem jak za mnou pěkně funěla….a pak už jen ticho….a poodjeli jsme i jí. Takový příjemný náskok na vrcholu ve stoupání na Babě, šlapkovský balík by byl super, ale nemohla jsem se nechat jen tak dojet….tak jsem zavelila na Souseda a jedééém. Tak Fáfi a Strejda prominou, že jsme na ně nepočkali. Jeli jsme jak utržený ze řetězu, strašněj šrot, dojížděli jsme pár odpadlíků a v kopcích jsem jela vždy doraz. Soused mě vždy příjemně povzbuzoval. Ale já sotva visela a často za ním i odpadala. Dost mě zamrzelo, že v Řevničáku se mi jelo tak mizerně, protože pak se mi jelo už výborně, ikdyž jsem jela totální kaši, tak mám z toho super pocit. Soused jel jak šílenej. Dával mi pěkně do těla. Posunul mé hranice maximálky za hranici málem kolapsu. Naštěstí jsem to vždy rozdýchala, ale ke konci už jsem byla celá gumová. Cca 12 km před cílem jsme dojeli tři chlapíky, kde byl i HonzaA, zaslechla jsem že ho vzali snad křeče. Už jsem nevnímala svět, jak jsem byla prošitá, takže jsem byla ráda, že pravá noha střídá levou a na rovinách 40tka za Sousedem mě vycucávala neskutečně. V cílovém kopci mě HonzaA i Soused hecují, tak do toho dávám zbytek sil a za cílovou čárou už se sotva držím na nohou. To byla KAŠE. Sousede ty zvíře! Polar mi naměřil 3 hod 22 min, prům. tep 170, prům. rych. 27 km/h, 56% jsem strávila na maximálce. Byl to skvělý zážitek. A Sousede děkuji ještě jednou za ten plnej bidon, co jsi mi vezl, protože jinak by mi došla voda na 70km…tak bych musela zastavit u studánky. Ale už vím kde je :o)

  
  
  
• Léňa – Turistika v Brdech
  
  

  Prosím za prominutí, ale začnu úvahou, musí to ven.
  Brdský švih je jeden z mých nejoblíbenějších závodů, spousta kopců, rychlých sjezdů, projíždí se nádhernou krajinou, prostě nádhera. V poslední době si začínám uvědomovat, že to co mi šlo minulý rok i v minulé dekádě docela obstojně mě aktuálně zatraceně trápí, kopce! Nevím proč, ale v hlavě mám stále uloženo, že je mám rád. Jsem masochista? Nevím, ale už vím, že závody, které jsem měl z dřívějška rád, byly s kopci tzn., že nyní je vlastně nenávidím. Stačilo málo, přibrat pár kilo, zimu prohajdákat ztratit tak 500km každý měsíc a je to. Tím vším se bohužel mění také složení soupeřů. Vlastně většina mých minulých soupeřů jezdí minimálně o balík přede mnou a dokonce i ti s kterými jsem jezdil začátkem roku se mnou také nejezdí. Hledat motivaci v soupeřích už nejde to bych to musel zabalit. Ptám se, v čem teď?
  Když se ohlédnu za svými letošnímy závody, je to většinou v atmosféře v balíku. Krásně jsem si užil Sázavák, tady byl Kolíkáč, ŠOS, PRS, Sojovice ve skupině jsem měl vždy minimálně jednu šlapku nebo své soupeře. Od Šosu kdy se přede mnou srazili kluci ze Stodůlek mi balík neděla moc dobře, ztrácím mladistvou nerozvážnost, kterou jsem ještě minulý rok určitě měl (ještě, že na web nechodí manželka), začínají mě rozlaďovat drobnosti typu, nespolupracující balíku vozící se lidi, leze mi to na mozek. Prostě můj výkon mě již nedokáže uspokojit, potřebuju další impuls a to je právě to složení balíku. Bohužel ne vždy se podaří jet s Kolikáčem, maratony již nejezdím a zrovna na jednom z nich, na Mamutu, jsem zažil zatím nejkrásnější zážitek v závodě (viz report Mamut 2008), mám se vrátím k maratonum a jezdit např. se skupinou A? No, už mě to napadlo. Další záruka dobrého závodu je také Eda Pinkava, který si z naší mizérie dokáže dělat legraci a i když jedeme tabáček je stále v pohodě, závod si užívá a tuto svou náladu dokáže přenášet dál. V Sojovicích jsme moc nepokecali, ale dnes jsem jeho dobrou náladu nasával plnými doušky. Bohužel ne, na všechny UAC závody jezdí a ne vždy se sejdeme ve stejném balíku.
  Další co mi vlévá chuť do ježdění je naše moto: Když šlapu, tak žiju! Bohužel do teď nevím, kdo je jeho autorem, ale o tom to vlastně celé je. Nebýt členem VŠ tak už určitě nejezdím vůbec, protože další motivací jsou snad všichni členové se kterými se setkávám pravidelně na závodech a vyjížďkách. Je pravda, že šlapce dělá největší radost porazit další šlapku, ale tu sílu, kterou si dokážeme dodat tu nikde jinde nejde dostat. Dnes když Diablo zdolal svého dalšího soka, kterého má na seznamu k poražení tak i on, který je první odpůrce soutěžení šlapek mezi sebou dnes vyřkl jméno dalšího člověka ze seznamu a byla to šlapka! Prostě díky všem šlapkám je stále z čeho brát.
  Když si vše vezmu kolem a kolem má smysl závodit? To bohužel ještě nevím. Pud závodníka ve mě ještě stále je, není zakrnělí, ale je dost potlačen. Dnešní Brdský švih mi tuto otázku opět vehnal do hlavy, ale nepomohl mi najít odpověď. Turistika, kterou jsem provozoval před deseti lety s kamarády, kdy jsme sjezdili několik státu Evropy, mě vždy bavila, naplňovala, ale bohužel už nikdo z naší party nejezdí. Škoda, zkusím tedy pokračovat v turistice na závodech a po POSu uvidím jak dál.
  
  Tento rok pořadatelé start mírně upravili. Z Haloun do Řevnic se jelo opravdu turisticky (ne jako minulý rok) a závod začal opravdu až v Řevnicích. Tempo již od začátku bylo svižné až jsem se divil co se děje. Rendu a spol. jsem měl u sebe, tempo jsem tedy akceptoval. Netočil jsem zrovna hranu, ale v nohách nebyla šťáva, vzpomínal jsem na minulý rok, kdy až do mety 2km před vrcholem byla nuda (možná byla i dnes...). 2km před vrcholem jsem už měl maximálku, opouštěl jsem balík, ale při pohledu dozadu jsem viděl díru a nechtělo se mi opouštět Rendu, zmáčknul jsem se a balíček s Rendou a Johnym si dojel. Bylo mi jasno, že je zle, takhle brzy ztratit první balík nikdy nesvědčí nic dobrého, ještě, že tady mám Rendu. Při sjezdu se spíše odpočívá, jen Johny se větrá pár desítek metrů před námi (prostě je vidět, že patří k Bobkovi ), prostě už jsme byli smíření, že dojedeme pospolu. Ještě před železničním přejezdem slyším: Snad si nemyslíš, že mi ujedeš? Otočím se a vidím vysmátého Edu. Cítím se už dobře, dávám si za cíl vrátit mu porážku ze Sojovic.
  Ve skupině z Nové Vsi pod Pleší nás jede tak deset, střídáme ve čtyrech, Johny se větrá před námi, stačím prohodit pár slov s borcem z Dukly, který přijel potrénovat, bohužel nám netáhne roviny ani sjezdy a v kopcích podle jeho slov jen trpí nebo spíš mu to nejede (asi nechce). Bohužel někde tady ztrácíme Rendu, nejspíš měl defekt, protože tempo není takové aby neuvisel. Chudák Johny, stále ho brzdím, tahám za dres ať se šetří (chlape, jestli to čteš tak promiň ) jen jsem chtěl aby tolik neplýtval se silami, ale ustál to a pumpičkou mě nepřetáhnul . V tomto složení jsme dojeli až pod Babu, kde Eda \"zavelel\" Chcaní! a za mírného přemlouvání jsme všichni až na čtyři borce (později jsem zjistil, že jeden z nich byl Johny) zastavili. Přestávku jsem využil na vysušení brýlí, přes které jsem díky zamlžení už moc neviděl. Když jsme vyjížděli dojel nás další balík a tím se naše skupina rozrostla na cca třicet lidí.
  Kopce jsme jeli optimálně, šlo si při tom povídat, držel jsem se vždy na špici hned vedle Edy, roviny byly plné nástupů, stále se tvořili díry, jen jsem lepil a lepil. Závodit se začalo na Housině údolí, tady nás předjel Míra Kakač s Krobem, marně jsem vyhlížel Kapra nebo Radka. Na špici se střídalo deset lidí víc určitě ne, po Housině se začal na špici objevovat také Honza Machota? Machoň? ze Stodůlek a staral se o závodní tempo naší skupinky. Na pokec už nebyl čas, síly díky vyšťavění z Jinců, lepení nástupů a tahaní špice moc nebylo, začal jsem se loučit s myšlenkou předjetí Edy.
  Ve stojce v Litni jsme se trošku roztrhali, ve předu jsme byli jen čtyři a před Skuhrovem nám ještě nastoupil Honza ze Stodůlek a odjel. Udělal dobře, měl na to, zkusil to, vyšlo mu to. Nám se s Edou už moc nechtělo jet, byli jsme dojeti dalšími asi deseti lidmi včetně Marhiho. Tempo tedy trošku opadlo a opět jsme s Edou tahali, to jsem neměl dělat. Před Halouny někdo nastoupil a Eda s ním " width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" /> . Sílu na docvaknutí jsem neměl, nikdo další neměl zájem tahat tak mi nezbylo jen točit co to jde a táhnout skupinu za Edou. V cílovém brdku už měl dost solidní náskok, já měl nohy plné laktátu, prostě neměl jsem šanci Edu sjet. Dorval jsem to jak to šlo, sice mě už nikdo nepředjel, ale toho Edu jsem měl dát! " width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" />
  Snad příště.
  Dojel jsem tak v top ten od zadu, s lidmi, které skoro neznám jen Miloše Krejčího z Endurainingu a Edu. Lidi s kterými jsem chtěl jet mi dali tak deset minut . Průměrná tepovka 169 mi naznučuje, že kaši jsem nejel rovnoměrně. Minulý rok jsem měl 185......tak asi tak

  
  
  
• Strejda – Svih potreti
  
  

  V poslední době mel jsem takovy docela rozpačitý pocit z jizdy na kole. Trenovat se snazim poctivě, citim, ze forma vůbec není nejhorší, a i v CASRI mne namířili vykony lepsi, nez loni. Ale jednak při trénincích zretelne klesaji rychlostni prumery, a druhak na zavodech mne zacinaji s prehledem porazet cyklisti, s kterými jsem třeba před rokem v pohode drzel krok. A i dosazene na zavodech casy vůbec nesou lepsi, nez loni. Proste něco není v poradku. Mam takove tuseni, ze muj zlaty Sirer uz zacina hodne ztracet na Jizdnich vlastnostech (holt dural starne a mekne a prej nemel by se používat vic, nez pet let). Tak jsem se rozhodl uspíšit vymenu kola (původně jsem to planoval na podzim). Nu a je to. Karbonovy Spesl na Chorusu. A na Svihu ma premieru.
  Mam jako vždy trosku obavy se sjedu hned na zacatku. Sice slibuji, ze se pojede pomalu za zavadejicim vozem, ale lonska zkusenost mne říká ze tomu tak byt nemusi. Ale jede se opradu pomalu a opatrne. Revnicak vyjizdim svizne ale nehrotim to, ono je to dlouhe. A teda vam reknu, kolo opravdu jede! Obcas při prudsim slapnuti mam i pocit, ze se mi snazi ujed zpod zadku :). Jedu nekde vzadu a přemyslím, s kym se mam spojit sily. Prede mnou je skupinka 4 chlapu (mizi nimi Vasek Hejda), trosku pozadu jede Fafi, a nejak ji to prilis nejde. Tak trosku prislapnu a dotahuji si na skupinku prede mnou, promin, Fafi. Ve sjezdu další prekvapko: u Sirera jsem byl zvykly ze nad 60 km/hod predni vidlice zacina tak trosku vibrovat. Spesl se ani nehne. Jedes dvadcitkou, nebo petasedesatkou, chova se uplne stejne jiste. Vidime před sebou dve slapky. Poznavam v nich Cancellaru a Souseda. Tak to je docela prijemna společnost a pokud bych to nadale jel s nimi, tak není co resit. Misa je docela udychana a obcas mne ten akusticky doprovod v kopeckach zacina připomínat lonsky Svih :). Ve stoupani na Hradec Misa dost zpomaluje, a ja tak trosku poodjizdim. Mam jistotu, ze je v te nejlepší peci Souseda. Na zacatku stoupani na Babu slyším vzadu radostny krik Souseda, ze veze mne další Slapky, Nu a jo, privezl nejen Misu, ale taky Fafi a ještě Lenku Bartosovu. Ve stoupani se to nejak separuje, Lenka nestaci, a je mi lito ji tam nechat o samote, tak zvolnuji, a pak dojizdime i Fafi, taky se neudrzela za lidry. Dal uz je to celkem vzorna spoluprace. Premyslim, zda mam to odtahnout cele, nebo se nechat vystridat od holek. Ale oni mne tahnout nenechávají a zapojuji se do spolupraci. Nu je to proste radost jet v takove spolecnosti. Ubiha to celkem svizne, a mam uz jistotu, ze se konecne oproti lonsku zlepším. Predjizdime Vaska Hejdu. Je nejaky gumovy, a nemuze se ani uchytit. Lenka mne říká, ze je to docela spatny, ze mam nove kolo, ze ted na mne nestaci. Ja ji zase rikam, ze by mela konecne prestoupit do Slapek, stejne jezdi porad s nami. V poslednim delsim stoupani (nevim, jak se jmenuje, bylo to v lesiku) Lenka to nakonec s nami neudrzi. Nu jo, nebyt tu Fafi, pockal bych na ni, ale tak jedeme ve dvou. Dojizdime Tutshe z CKKV, evidentne na nas ceka, a ve trech se to tahne lip. Asi 4 km před cilem Fafi zacinaji docházet sily, tak Tutshe pouštíme a uz to jen dojizdime tak, jak to jde. Před carou ještě rozjidim Fafi spurt a jsme doma. Oproti lonsku zlepseni 15 minut, a je to jen o minutu horsi, nez muj vůbec nejlepší vysledek na Svihu z roku 2006 (ale tenkrat to bylo o 2 km krasi). Proste maximalni spokojenost.
  Fafi se sklani u kola a nejak nereaguje na vnesi podnety. Proste není ji dobře. Za 20 minut, az odjizdime domu, vidim ji sedet v aute s uzavřenými ocima, a abych mel jistotu, zda ještě zije, oslovim ji. Jo, je to dobře, uz rearuje.
  

  
  
  
• Kolíkáč – Vypečený Švih
  
  

  Tento závod se nedá vynechat, Kolbaba mu říká Malý Rampušák, a má pravdu, je to prostě hromaďák se vším všudy a jenom za stovku, no nekupte to . První zkouškou je proslulý Řevničák, který jsem nikdy neuvisel s čelem až nahoru a nejinak tomu bylo letos. Plány byly velkolepé, docela jsem se cítil dobře a to je vždy špatné znamení .
  Visel jsem visel, ale málo, ve třech čtvrtinách kopce jsem svěsil nohy a marně hledal molekuly kyslíku v té prádelně. A světe div se, jel jsem naprosto osamocen, balík zmiznul a za mnou nikdo. Super! Až po chvíli se zjevila asi tříčlenná osádka (HIC, Veloservis, Sokol Veltěž), do které jsem se přifařil a přehoupli jsme se přes vrchol Řevničáku. A pak přišlo milé překvapení, zezadu ještě přilítl oranžový Kubajz s několika borci a tak nám to začalo pěkně utíkat, docela se solidně střídalo a před Dobříší přišel sladký bonbónek v podobě Marhiho (KPO). A hned bylo veseleji, a když ještě Marhi hlásil, jak je prošitej, tak jsem vůbec nepochyboval, jak si to spolu krásně užijeme až do cíle.
  Ale to by nesměl přijít Hradec, na vršku v dáli vidíme velký hrozen barevných zadků a z něj se sypou utržené jednotlivé hrozínky, a ten který je nejblíže nás je úplně k sezobnutí! Renda z KPO, no hůůů to je paráda. Nálada se zvedla o 100% a v té euforii kecám s Rendou, co, jak a kde, když tu najednou vidím, že nám Marhi odskočil, zahákoval Veloservis, já se ještě bavím Rendou, který to otáčí a jde sebrat nějaké upadlé brýle na zemi, sakryš, ten Marhi nějak rychle mizí a já nejsem sto ho dojet! No do háje, to snad není možný, chvilka nepozornosti a takový průšvih. Je vidět, že se krásně zašil do tvořící se grupy, která ho táhne nahoru snad silou nebeskou. S borcem z HICu to zkoušíme, ale je to marné, tak modří panáčkové se krásně asi domluvili, Renda mě rozkecal a Marhi ujel Mám ztrátu asi 200 metrů, sjezd je hezky oslizlý a i jemně mží, bláhově to zkouším osamocen, ale proti jedoucí skupině nemám šanci. Ohlížím se a čekám na Kubajze, pokusíme se spolu je docvaknout, ale není nám přáno, ve stoupání na Babu sice ještě zahlédneme Marhi group, ale je jich alespoň 7 kousků a zdá se, že kopec vůbec neflákají. Tak je vymalováno, sice do toho dáváme všechno, ale to prostě nestačí… ale stejně Kubajz díky za ty chvíle, byla to paráda!
  Padáme do Bukové a je mi jasné, že jediná spása se řítí zezadu v podobě druhého balíku, přece nepojedeme časovku dvojic až do cíle. Kubajz ještě chvíli bojuje, já už jen čekám na zaváděcí vozidlo. A je to tady, magnet z Pičína na Hluboš nejdříve hákuji Kroba s Kakačem, ale po chvíli vystupuji, todle není nic pro mne , to další balíček už je zábavnější, Radek s Kaprem a Vitas, Hájek, Burgr, Dix za nimi už se jede lépe, on taky profil se změnil, jedeme spíše z kopce. A jajaj, vidím kapitána ze Záluží v lese se zadním kolem v ruce, snad to nepotká mě, těch kamínků a záplat na silnici je tu hodně. A jsme v Jincích, teď se jen přehoupnout do Hostomic, drtím to s veterány, ale kousek před vrcholem je konečná, rychlík mi ujíždí Ve sjezdu to otáčí Vitas, prý mu spadli brýle a já jsem zase v nějaké závodnické bublině, nikdo okolo mě, jen tak znechuceně protáčím nohy…
  Ale netrvá to dlouho a před Hostomicemi je tu další skupina, která je taky pěkně nabitá, Svobodin, Michal, Kubín a jiní. A tady se jede peklo, asi mají chuť dojet grupu před námi, hlavně Svobodin a Michal to pumpují k nejvyšším obrátkám, tady se již zapojuji do ukázkového kolotoče a letíme k Housině. A pod Housinou koukám, že s námi je i Vitas, tak teď by to chtělo vydržet s nimi. Svobodin překvapivě odpadá, já ještě chvíli visím jak na nudli, ale zase konečná, prostě jsem sra*ka sra*ek!!! A zase sám, v Bykoši dojíždím nějaké orange a on to Fajglson a Svorada, hezky povzbudí, ale ta časovka mě krutě nebaví… a ve zpětném zrcátku stále nikdo, chvílemi jen probleskne žlutý Svobodin. Tak bohužel, domlátil jsem krásný to hromaďák osamocen jako kůl v plotě, a ještě k tomu se Marhimu houpe u pasu můj skalp… gratuluji! (ale počkej na podzim v Halounech

  
  
  
• PeBe – Brdský švih aneb druhé Peklo
  
  

  Na brdský švih jsem se těšil snad už od loňského roku, tenhle závod mi prostě učaroval. Krásná krajina, letní termín slibující hezké počasí,
  start a cíl v Halounech s prezentací u Paviána, prostě srdeční záležitost.
  Loni jsem píchnul pod Housinou, letos jsem si to vybral už cestou na start, zadní kolo zasyčelo v Chuchli, naštěstí to bylo za celý den jedinkrát.
  Cesta do Haloun probíhá celkem v pohodě, ale je zataženo, hrozně vlhko a nad brdskými kopci se vznášní divná mlžná mračna, tuším déšť. Tak se škrábu
  z Řevnic do Haloun a v hlavě mi blesklo že jsem si já vůl zapoměl doma číslo. No naštěstí mi u prezentace dávají nějaké jiné, tak to snad bude dobré. Batoh ukládám k Honzisovi do auta, snad na mě počkají Jdu ještě ke křovíčku, povídáme s ostatníma, bylo tam dosti oranžád a už se řadím ke startu.
  Z megafonu zaznívají poslední pokyny, změna trati kvůli rozkopané silnici, prý se pojede do Řevnic letos opravdu pomalu, ne jako loni kolem 70km/h.
  A opravdu, dolu se jede pomalu, dole v zatáčce se dokonce chvilku stojí a už se to šina nahoru d Řevničáku. Celkem se držím, ale cítím že to letos opět až nahoru nepůjde, takže si cca 2km před vrcholem vystupuju, všichni mizí a jsem sám. Nahoru se nějak vydrápu, lehce tam mží a je pěkně hnusně. Dolu do Mníšku a stoupání do Nové Vsi. Tam se sjedu ještě s jedním chlapíkem, netušim kdo to byl, klasicky moc nevnímám. Tak se točíme, dojíždíme dalšího a jedeme ve třech směr Voznice. Tady tu trasu znám, byl jsem tu v sobotu, takže skrz Voznici a Dobříš to odnaviguju a hurá na Hradec. No hurá, nějak se nechytám, je mi hnusný vedro, dusno jak v prádelně a já se solidně peču. Tlačim do sebe banán a málem jsem se udusil. Chlapci mi ujíždí, ještě před vrcholem kolem mě profičí zaváděcí auto druhého balíku, potom čelo, nechytačka, druhá skupinka druhého balíku, nechytačka, na vrcholu mě dojíždí Astral a spol. S nima to sjedu celkem v pohodě do Hostomic a jak se to lehce zvedne k Babě tak je nechávám jet. Ještě pod babou dopíjím první flašku a hledám ten zatrsakr pramínek. Mám ho, rychle dplnit, teče to fakt rychle po těch deštích, takže za pár vteřin už zase šlapu. Kolem si to profrčí Diablo a spol, nechytačka, do kopce by mě to spíš překvapilo Takže nahoru sám, dolu do Pičína a tam stojí Renda. Chvilku ho přemlouvám, ale nechce se mu jet dál, tak pokračuju sám. Za Pičínem mě dojíždí Lucka Kočí s Hankou Ebertovou, povídají si, v téhle skupince se ve zvlněném terénu do Jinců celkem chytám, to je fajn, aspoň ty roviny. Ve stoupání na Klínek mi klasicky ujíždí a to je vlastně konečná, dál už jedu sám. Před Hostomicema ještě potkávám Rendu, jede z Baby, to mohl jet klidně se mnou. No tak do Osova a na Housínské sedlo. Tady mi už začíná silně docházet, baštim Sojový suk, piju co můžu a nějakým zázrakem to nahoru vyšlapu, ale to zoufale dlouhý kopec. Potom do Bykoše a nechutný magnet do Měňan, tam to i hnusně fouká a mě
  už nohy neposlouchají. Liteň a poslední velká stojka, ale letos jsem už asi tak hotovej, že mi to nějak nepřišlo a už jsem nahoře. Sjezd, přes přejezd a na hlavní. Tam mě dojíždí jeden \"stařík\", povídáme, střídáme a jsou tu Halouny. Nikde nikdo, není kam se hnát, pár metrů před cílem ho posílám kupředu a hurá do koridoru. Jsem úplně uvařenej, vyšťavenej, mrtvola. Hodný Honzis mi přiváží batoh, tak se převlékám do suchého, dres je jak z pračky bez ždímání. Vracím číslo a chytám kupé ve vlaku Alánek+Léňa+Malina(řazeno abecedně, aby jste se nehádali ;-) ), lokomotiva zasyčí a jedem. Ještě máme zastávku v Mokropsech v pekárně, to hodně pomohlo. A potom už jenom šlapu, sleduju kolo přede mnou a těším se domu do sprchy. Cestou ještě odpojování vagónků a u baráku se i já vyhákávám od lokomotivy Malina, děkuju ;-)
  Nakonec jsem se asi zlepšil, sice ne o 1/hodiny jako Strejda, ale minutka to snad bude a poslední jsem asi taky nebyl, takže spokojenost
  a těším se zase za rok.