Po Rampušákovi jsem se necítil zrovna nejlépe fyzicky, na kolo jsem vyrazil až v pátek, kde mi to vůbec nejelo, ale na Švih jsme se těšil, nádherná trasa a atmosféra se potvrdila, bohužel jen ten můj výkon stál za něco...
Ráno nabírám Igora u Smíchovského nádraží a navádím ho na tradiční stanoviště u železničního mostu, odkud startuje rychlík do Štěchovic. Už je tu Pavel Čadil a další klasičtí účastníci z balíku. Kecáme s Igorem, který je překvapen na jakých nízkých tepovkách jede 40km/hod., pod Barranďákem se připojuje Miki a už si to hasíme na Zbraslav, kde postává Vyhup a HonzaA a čekáme na Jestřába, který má malé zpoždění. Přes Černošice přijíždíme do Řevnic, kde se prezentujeme a lejeme do sebe co nejvíce tekutin, bohužel jen z vlastních zásob, protože hospoda je zavřená. Při rozjížďce se zdravím s novým členem Hruškou a s dalšími závodníky, Mirkem Zbuzkem a i se dvěma svými tradičními soupeři a kamarády z CKKV Pavlem Trachtou a Petrem Okruhlicou.
Je odstartováno, balík se začíná valit do Řevničáku, bohužel ani tento rok mi není souzeno uviset až na vrchol, teplota vzduchu je děsivá, vůbec nemohu nabrat do plic potřebné množství vzduchu a nohy absolutně nejedou, takže první postupný cíl je nesplněn, pod vrcholem zvolňuji a čekám na odpadlíky za mnou, nahoře fandící Miki, díky, před Mníškem už jedeme ve slušné skupince, ale ve stoupání cítím, že mám na víc, musím se krotit, abych jim neujel. Do Dobříše nabalujeme do našeho minibalíku i Marka Vitocha a čekajícího Pavla Čadila, který jede bez čísla jenom část trati. Průjezd přes Dobříš je změněn a prodloužen oproti minulým ročníkům, ale kostky si zase užíváme. Začínáme stoupat na Hradec, skupinka se rozpadavá, ale v kopci vidíme několik se trápících postav, a i dva žluté dresy CKKV, ve kterých tuším Pavla a Petra. Cíl mám tedy jasně vytyčen, ale kopec dává zabrat, přes 15km/hod. to nepřevalím, takže točím a točím, konečně nahoře a už hecuji jednoho kolegu, pojď, sjedeme tu skupinku před sebou.
Začíná stíhací jízda, která je s úspěšným koncem až za Hostomicemi, kde pomalu začínáme stoupat na Babu. Začínám věřit, že jsem konečně v té správné skupince, ale bohužel se zase dělíme, zůstávám ve vedoucí trojce, okolo studánky, kde nás polévají místní naběrači vody si to hasíme nahoru. Po prvních serpentinách je tu zaváděcí motorka 2.balíku, a sakryš, tak to jedu pěkně blbě, před rokem nás dojeli až před Jinci. Rychlostí blesku nás přelítává čelo, Vejvoda, Vitas, Burgr a další, v mírném odstupu náš Vyhup, mám jen sílu mu zafandit, na nějaké zopakování Doksů, kdy jsem se přisál, nemám ani pomyšlení. Nahoře na Babě je to roztrhané na cucky, zase žádná skupinka, jsem bezradný, mám zkusit jet sám a nebo zase počkat až mě někdo dorazí zezadu. Není nějak morálních sil a tak volně točím a čekám.
Ve sjezdu mě dojíždí několik lidí a šlapeme zase asi v 5 kusech, za Pičínem nás dojíždí Roman Chládek, zavěšuji se za něj a začínáme se trochu střídat, a po rovině a mírném klesání do Jinců si to ve dvojičce pěkně užíváme, bohužel před námi nikde nikdo, v kopcích začínám na Roman ztrácet a tak brdček z Jinců na Běštín už zase sám a dokonce musím zastavit, kvůli projíždějícímu vlaku. Po první zatáčce zjišťuji, že skupinka je kousek za mnou a tak znovu se volně drápu nahoru. Sjezd do Hostomic se ještě snažím skupinku rozjet, a i rovinu do Neumětel, ale moc ohlasu to nemá, většina jede jakoby na jistotu a nebo už nemůžou ... Stoupání do Housinského sedla, dolejšek se mi jede parádně, hlava taky funguje a tak si říkám pojedu na doraz až do cíle, a tak skupinku nechávám za sebou .... bohužel u hájovny mě začínají brát křeče, zvolňuji a od této chvíle se ze závodu stává holý boj o přežití a o dojetí do cíle.
Nahoře zase jedeme sice ve skupince, ale pohled na ostatní spolubojovníky je hodně smutný, připadáme si jak někde na Sahaře a cíl v Řevnicích je nějakou oázou, ke které se ještě musíme doplazit. Někteří dokonce v Bykoši odbočují zmateně doleva, takže pokračujeme ve třech polomrtvých kusech, každé zvednutí profilu bolí jako čert, chodidla pálí, nohy křečují, voda v bidonech vysychá rychlostí blesku a dojíždí nás zase další skupinka z 2.balíku, zoufale se zavěšuji, ale nejsem schopen udržet nějaké rozumné tempo, hlava přestává fachat, za Litní už je to zase na cucky roztrhané, konečně sjezd do Řevnic, zjišťuji, že jedině sjezd mě vyhovuje, dole je rovinka a já už nejsem schopen otočit nohama, kostky, to je už jen o vůli, která je hodně chatrná, dávám nejlehčí převod a začínám šněrovat poslední šílený, hnusný, prasácký kopec do cíle. A nejhrůznější věc je v závěru, oni to ještě o 300m prodloužili, fakt si užívám hesla "Když šlapu, tak žiju!". V cíli povzbuzující Miki, kterou vidím už v nějaké mlze ...
V cíli gratuluji všem dojetým, obdivuji Diabla a Mirka, kteří zajeli krásné časy, Mirek mě zachraňuje hltem ionťáku, slabou útěchou je, že kluci z CKKV to vzdali. Rychle dolů do hospody, kde za zavodňuji pěnivými moky od Staropramenu a sdělujeme si s ostatními nádherné zážitky z dnešního závodu. K Barranďáku se vezu za Miki a Igorem a pak rozpálenou Ječnou to domlátím domů. Tak na to kolo zase tak týden nevlezu !
