V rámci Včelnického soustředění se jeví jako ideální odskočit si v pátek do Tábora na UB Sto Mil Toulavou.
Nakonec jedeme ve třech, rozjetí ani neplánujeme a i když je celkem kosa, beru jenom kombošku a návleky na ruce. První kilometry se jedou dost vlažně a je to vlastně spíš přátelská vyjížďka. Až kdesi v polích trasér prohlásí, že asi teda můžeme vyrazit.
Tempo nejdřív rozjíždí náš Žába, pak do zbytku brdku diriguju tempo já. Na horizontu trochu přišlápnu, abych si v klidu najel do sjezdu, ale to se úplně pozdává Lukovi a ani Žábovi, takže mě nekompromisně odkážou pryč. Ve sjezdu za nima skáče ještě Milan Kmiť. Jsem v klidu, za námi je ještě Žábův kámoš Ziki, kterého Žába wobkládal.
A tak čekám, že Ziki si to docvakne a já se v klidu vyvezu. No jenže ono nic. A tak mi nezbývá, než si to zkusit docvaknout. Chvíli se přibližuju a když zjišťuju, že jedu sám hvízdnu na prsty, že jako na mě mají počkat.
Z dálky vidím, že se Žába sice otočil, ale místo čekání se zakousnul do představce a drtil tempo do kopce. Ještě to chvíli zkouším, ale je mi jasné, že pokud budu pokračovat, tak jsem asi dojel.
Takže to jsem nezvládnul...
Chvíli přemýšlím co s tím, ale naštěstí se objevuje Vláďa 2 a Vláďa 3 a tak se domlouváme mezi sebou a začínáme točit. Cukám ramenem, ale Vláďa 2 dělá, že nic nevidí. Reaguje až na druhý pokus. Nakonec rozjíždíme poctivý kolotoč a tak se držíme před Zikim a spol. Pod kopcem je většinou slyšíme za sebou, na kopci jsou daleko za námi. Chvíli to teda už vypadá, že pojedeme všichni pohromadě, ale nakonec je v jednom brdku necháváme za námi.
Na 84. km v kopci zahlédneme něco oranžového v kopci a podle Garmina to vypadá jako Luke. Vzhledem k tomu, že ho dojíždíme ve sjezdu, tak je asi slušně prošitej. Chvili jedeme spolu, ale když misto v háku radší jede do brdku v protisměru tak dospěju k názoru, že se nechce nechat kvalitně vláčet naší skupinou a oznámím mu, že ho tam necháme napospas osudu.
Nevím, jestli ho to nějak povzbudilo, ale to nechávání napospas nám trvalo ještě další 2-3 brdky, kdy jsme se tak různě potkáváli buď proto, že jsme s Vláďou 2 a 3 špatně odbočili a nebo nás dojel ve sjezdu. Nakonec šel radši do krámu koupit si pití. To už bylo pod Žábou avizovaným Cunkovem.
Vlastně úplně nevím, co se na tom kopci Žábovi nelíbí - bylo to pár serpentin, dokonce poznávám i tu, ve který jsem lehnul, i když jedeme z opačné strany. Akorát jsem se nějak nedočkal toho slibovaného 20km dlouhého šlapavého sjezdu.
Když jsme to s Vláďou 2 a 3 konzultovali, tak nám přišlo, že je to spíš nahoru a dolů. Ale každopádně cesta docela ubíhala. Cca 10km do cíle nás brzdí semafor. Na tom se Vláďa 2 a 3 poroučí a nechávají mě napospas. Ideální čas pořídit si pořádnou křeč.
Začíná to být docela bizár - jedu po rovině ze sedla na nízké kadenci (co bych si počal, kdyby Jíťa den předem neříkala, že nemá křeče, protože jezdí těžké přeovody), abych nemusel dolů z kola.
Po odbočení do zahrádkářské kolonie se ještě na chvíli připojují Vláďa 2 a 3 s tím, že bysme mohli dát spurta na cílovou ceduli Tábor. Tu jsme ale nepotkali a tak dojíždím sám na třetím místě cca 20 minut za Žábou.
Celkově to bylo super, pořád nahoru a dolů, solidní trénink na maratonskou časovku
