Akce 100 mil Českou Kanadou 2025

Akce 100 mil Českou Kanadou patří do kategorie Silniční maraton. Datum: 2025-04-26.

Nejdelší varianta má délku 160.00 km.

:: Propozice :: Trasa s fotopointy :: Celkové výsledky

Historie: 2024

• Luke – DNF
  
  

  Radši si to sem napíšu, kdyby mě náhodou zas někdy napadlo něco podobnýho. Ve čtvrtek mi není moc dobře, tak si přehodím trénink na pátek, abych to nepokoušel. V pátek mi je ráno fakt nanic, hodinky pocit potvrzují, ani moc dobře sem se nevyspal. Ale sobotní akce láká, tak úplně klidovej režim, jen polehávám, posedávám, udělám mraky věcí do práce, večer už se dost nudím. Je mi líp, usínám brzo, to by mohlo jít.
  Vstávám, cítím se docela ok, akorát venku není světlo, co to? Aha, ono je půl 12 teprve. Divný, tak nic, zase spát.
  Vstávám, není mi dobře, nikam nejedu, sakra půl 3. Spi!
  Vstávám, půl 6. Hm, závod jsem písknul, tak co teď? Snažím se usnout nic, co budu dělat? Nevím. Není mi nejhůř, dám nějaký Z2? Petříkov... Ne!
  Tak Jankov, tam sem letos ještě nebyl. Tvl to je 5 hodin, to už můžeš jet do Rosičky, ne? Půl 7, budík. Tak jedu? No co mám dělat, dyť to můžu dát jako výlet v Z2.
  Vše je ready, takže za hoďku něco sem v Rosičce, dokonce dřív jak Žába. Trochu se rozjet, zima, tak se trochu přiobléct. Přitom je jak na Strade, ale nějak se na to necítím. Takže návleky, hore dole, vesnička a dlouhý rukavice. Děs. Zima. Start.
  Docela se jede, chci se zahřát. Žába má řeči na tempo, ale půl kola pořád náskok. Zahřeju se a pakuju se dozadu. Všichni mají dost sil, tak se nevyráží moc Z2 tempem na 160 km. Ale zatím to docela jde, Čespa to začíná dělat těžký, Žába samo nemůže jinak. Brdek je v pohodě, ale setrvačností pak hlen ucpává plíce, nos i pusu, humus velebnosti. Sděluji svůj stav Žábovi, s tím, že po brdku potřebuju trochu času, abych se rozhodl jestli se udusím, pobleju, nebo to nějak vyřeším. V normálním příběhu by asi Žába pokýval hlavou, nebo tak něco, ale tady se nestane nic. Za chvíli ale nastupuje protože nám odjíždí borec z Dukly s dráhařskými předpoklady. Jak napotvoru to vidím půl století předem, takže mě automatika pověsí za Žábovu prdel. Já na 500W v klidu a v sedě, radši nechci vědět, kolik tam měl Žába, ale dolítneme za Duklu. Jsme odjetý ve třech, přitom já už nechci závodit. Borce za náma to sjíždění musí bolet, můj DS v hlavě řve na Žábu, ať jede, na co čeká? Proč doháje mučí na špici všechny z týmu do magnetu, a teď když konečně může jet, já bych to ani necítíl a za náma by se pár lidí muselo sakra dostat do červenejch, tak nejede? Vší silou držím pusu zavřenou, ještě tady provokovat, bych spíš byl rád, kdyby se nejelo.
  Jsme zas pohromadě, teda v 9ti, další brdek, nahoře se sunu dozadu, čekám udušení na rovince. Ale Žába je kamarád, vleze na špic a prostě mě utratí. Akorát včas, protože se tam už dost lídí kroutilo a hrozilo, že neodpadnu sám a budu muset vysvětlovat, že na to čekám jak na smilování a dál chci jet jen Z2.
  Takže samotka, nicméně prvotní intenzitky dost rozdráždili tu potvoru v nosohltanu, takže se tak střídavě dusím a dávím, poprvý přemýšlím, jestli to radši nezabalit, ale nakonec se to nějak uklidní. Takže jebuto.
  Teda jebudo přijelo zezadu, Ziky a Olda si povídají, za nima visí asi 8 lidí, řadím se na konec a nabívám přesvědčení, že to prostě tady objedu na kecačku. Stavíme první fotopoint, dost na pohodu, chčije se, taková zimní klasika no. Roviny jsou v háku solidní plíseň, brdky se drží SS, to ještě dávám, bez dávení, ale postupem času jak se kluci ohřejou se to zvedne a to už mi nedělá dobře. Ne že by to bylo kdoví co, ale nahoře se pak člověk musí vytratit a udusit někde v povzdálí. To mě přestává bavit, navíc si vystupuju roviny, abych mohl jet aspoň to Z2 v pozvdálí za skupinou. Což mě ale taky nějak extra nebaví.
  Kolem 60 km koukám, že nemáme ani průměr 30, přemýšlím jak dlouho to takhle pojedem. Mám spoustu času myslet na kraviny, takže si všimnu, že mě nepřirozeně bolí zadek, ruce, ramena... no nic co by se mělo dít na kole po 60 km.
  Seznávám, že nejsem ready na 6 hodinové dobrodružství, i když je trasa krásná a přemýšlím jak to zkrátit. Stavím na jedné křižovatce, abych to promyslel, ale jak vycvaknu, začne se mě motat hlava, je mi faaakt blbě. Nemít kolo na opření, tak ležím. Odsunu se stranou a chvíli čekám, jestli se to zlepší. Nic. Přemýšlím komu zavolám, hm, Martině od Žáby bych mohl zkazit výlet, to tu dlouho nebylo. No nic lepšího mě nenapadne, ale volat asi chci v sedě na lavičce, tak nějakou hledám. A hele, támhle jedna je, u hřbitova... tvl jako fakt, jo? To není vtipný, to už tu bylo. Zjišťuju, že tam nedojdu, tak tam chci popojet. Trochu se bojím, abych si neustlal, ale paradoxne se na kole cítím líp jak na nohou.
  Tak to je ovšem bizár roku, tak že bych aspoň dojel k autu sám? Zastavím, mrknu do mapy, abych +- věděl, zas na mě jdou mdloby, tak radši nasedám a vyrážím. Posledních 50 km už nepopíšu, bo sem jen koukal kolem, jak je pěkně. Buď sem měl štěstí, že foukalo furt do zad, nebo sem jel tak pomalu, že mi to jen tak přišlo. No průměr 25 spíš ukazuje na to druhý, i tak je to vlastně obdivuhodný, když sem wattama šetřil jak student na intru.
  V autě pak 24 stupňu, 3 vrstvy a zimnice, doma naopak hicuju. A nejhorší na tom je, že kdybych ráno zůstal v posteli, tak mě celý víkend štve, že sem nejel. A teď babo raď!
  A nakonec teda ještě jednou shrnutí: Závodit se nedá, když nemůžeš dejchat. Jo a když nemůžeš dejchat, tak nemůžeš ani jíst, takže 8 gelů v kapse je přesně o 8 gelů víc, než můžeš sníst. A bez toho fakt neujedeš 160. A jo, nemocný lidi maj bejt v posteli.
  A ještě budu drzej a dám tady i pár rad pro fenomenálního vítěze. Tvl, když jedeš do cíle s 10 minutama náskoku, tak se čeká, že něco na pásce uděláš. Jako můžeš zastavit, poklonit se, vystoupit a vzít kolo nad hlavu. Můžeš třeba udělat nějak smyk, tríček, projet po zadním, po předním, mávat na všechny strany, nebo třeba jenom nudně roztáhnout ruce. Nebo se třeba jenom usmát. Ale neudělat nic? To bylo fakt překvapení.
  A druhá věc, zas to trochu souvisí s těma 10 minutama. Pořadateli a soupeřům neřikej, vlastně radši nikomu to neřikej, že se nejelo, že to byla nuda a tak. Myslím, že 10 minut se nenajede hned, tak za těch 50 km se snad dá vymyslet něco, co se řekne v cíli...

  
  
  
• Žába – Všechno špatně v Hadravově Rosičce
  
  

  Po pohodovém Sázaváku se mi vůbec nechce loktovat v zimní bundě nájezd do prvního kopčeku na Pekle Severu. Předpověď dost tragická a z týmu nepojede nikdo další.
  
  Luke pokládá na stůl UB Sto Mil Českou Kanadou. Jen musím slíbit, že budu hodný a pojedeme spolu. Dobrá, jako trénink na maratony to bude pěkné. V pátek vůbec nemám prostor na rozjetí, ale co, snad mi Luke neujede než se ohřeji při závodě. Připravuji Martině Pinarello a hledám jí vhodnou trasu.
  
  Ráno je vše jinak, nakládám jen své kolo a 3 sady oblečení. Martina půjde na "procházku" a já nemám nejmenší tušení jak moc se hodlám ohřát. Luke včera zmínil rýmičku, ale na startovce je Olda a Ziki, borec z loňského kalupu, Čespa.
  
  První kilometry si Luke zkouší jak se mu vlastně jede, docela valí, paráda. Postupně na špici předvádí vyšvihaná lýtka další borci, ale až Čespa závodí a dělá to těžké. Zůstalo asi 10 lidí co chce závodit. Sakra, to je hodně ostrá konkurence. Vycouvám za Lukem a blbý. Posílá mě pryč, že nemám brát ohledy a on si někde vystoupí. Smutně se vytratím dopředu a vůbec nevím co s načatými 160 km.
  
  Z chmur mě vyruší nástup dráhaře Romana z Dukly. V klesání letí skoro nechytatelně. Ale vydržel to jen minutu a v první zatáčce nebezpečně panikaří. S ním 150 km jet v úniku nechci a na Luka nemám brát ohledy. Parkuji se do balíku, trénuji jízdu v háku a na špicích zkouším s kým odjedu.
  
  Drama začíná na prvním fotopointu. Josef cvakne fotku za jízdy, Čespa rozbaluje piknik a rozčiluje se, že z fotopointů se jezdí společně. To se zvednou další a Čespa rudne. Já se svlékám a odjíždím poslední. Založím sjížděcí tempo, zařvu HOP na Čespu, ale nezpomaluji a neotáčím se. Obletím další dvě dvojičky a po chvíli obletím i drzého Josefa. Čespa se háknul a už pucuje Josefa. Dochází mi, že jsem odkryl své karty a tak to jdu dělat těžké i v ostrém stoupání, ať vypadám ještě děsivěji i pro lehčí borce. Čespa nastupuje, přijde mi že s ním bych mohl vážně odjet. Ale když on se na to za 10 km vysere a já pojedu kilo sám.
  Po pár nástupech, kdy ho balík ignoruje vycouvá uraženě ze své špice, že on přeci střídat nebude. Aby v zápětí najel na špic a drtil tam 5 km, polovinu na samotce.
  
  Vystřídal před koncem stoupání a já nebo Josef ho vystoupil z balíku. Pak Roman v klesání nabočáku popravil Lukáše + 1. V dalším magnetu rezignuje další dvojička a jedeme 3. První kilometry pořád v pěkném tempu.
  
  ...ale od 50. km začínám hrát hru o udržení tepů v Z2 zóně. Předbíhám ve frontě na špic. Přemýšlím, jestli jede ještě Luke. Že bych si počkal na pokec. Roman mi přijde, že rovinky šetří, aby přejel kopečky. A Josef prostě ví, že s Romanem neodjedu a sám proti dvěma žábám nemám šanci a drze mě nechává větrat jako předtím Čespu.
  
  Proti loňsku jedeme pomalu. Luke mě nalákal na překonání loňského rekordu a to je už teď v háji. Navíc mám pocit, že takhle nás prostě musí dojet borci zezadu.
  
  65 km do cíle má Roman krizi a Josef nasadí bolavé tempo v ostrém úvodu dlouhého kopce. Podržím intenzitu i v mírnější části. Nechává mě zase větrat. Nevěří, že bych chtěl jet 60 km časovku. Ale 2 hodiny mě děsí méně než spurt proti dráhařovi s Čespou.
  
  Držím intenzitu i v nekonečném magnetu a připravuji se na 20 minutový boj s Romanem ve zvlněném klesání po větru. Jedu a bolí to. Musí to bolet, aby to bolelo i střídající dvojičku dvou mega žab s červeným hadrem před očima. Nevypínám blikačku, nebudu se přeci snažit schovat z dohledu. Prostě jim musím ujet.
  
  Proti loňsku strašný čas. 4,5 hodiny a já jsem teprve na začátku posledního kopce. 5 km stoupání. Mám prázdné nohy. Abych vůbec něco jel, tak si představuji, že je vidím za vyjíždět za zatáčkou a snažím se ujet. No, původně to přeci byl trénink na maratony a nechci opakovat tu ospalou marnost z loňského závěru Mamuta.
  
  Cíl, spurtuji a jsem zvědavý o kolik budu pomalejší proti loňsku, kdy jsem měl opravdového soupeře. Bohužel mého imaginárního kamaráda ostatní nevidí a tak nechápou mé zklamání z prohraného spurtu.
  
  Krásná trasa, krásné počasí, prvních 50 km super soupeři. Velký obdiv Lukovi, který o rýmičce jen neplácá, ale opravdu chcípne na trati. Snad mi to takhle pojede i na Mamutovi.