Akce L´Etape CZ by TdF 2025

Akce L´Etape CZ by TdF patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2025-06-21.

:: Propozice :: Diskuze :: Mapa a profil :: Garmin :: Celkové výsledky :: Foto :: Garmin dlouhá :: Flyby

Historie: 2021 :: 2022 :: 2023 :: 2024

• Nemi – Monstrakce v kompaktní grupě
  
  

  V červnu závodím každý víkend. Už ani nepamatuji, kdy jsem mohl jen tak vyrazit na CD (celodenní výlet). Teď ale není čas na stesky. Strahovská lʼEtape byl můj první závod, kterým jsem před čtyřmi lety odstartoval závodní kariéru. Nervozita byla příšerná. Teď jsem celkem v klidu, když stojím na startu před bouřkou v Dolomitech. Ale když se zase chystám na domácí monstrakci, tepy stoupají, i když jsme ještě nevyjeli. Hlavně se v té mase často přemotivovaných, ale nezkušených lidí nesmotat. Naštěstí se s Kolíkáčem, HonzouB a Technikem řadíme skoro dopředu prvního bloku, který je ve skutečnosti druhý za VIP. Vepředu to cuká mnohem méně a je menší pravděpodobnost, že to někdo před námi položí. A na tramvajových kolejích to někdo položí vždycky. Klíčové je se v nezávodním „nepředjížděcím“ osmikilometrovém úseku do Hostivic neprosévat dozadu, odkud hledají každou skulinku ti, co startovali dále. Loktování nemám v hlavě, ale naštěstí mám u sebe Technika, který ví, jak držet pozici, a tak mi stačí se držet jeho.
  
  Začátek je jako obvykle ostrý, ale protože se jede prakticky po rovině, peloton jednoduše drží v celku. V Unhošti si organizátoři připravili divácky atraktivní průjezd esíčkem po kostkách. A tak se tam vytváří lajna, která několik míst přede mnou praskla. Zapojuji se do lepení a v Americe už jsme zase s čelem. Po 26 kilometrech první kopec – Poteplí. Tady se to podle očekávání konečně rozděluje. Člověk se sice nesmí zrušit, když maraton teprve začíná, ale zase musí chytnout skupinu, která mu dále pomůže. Je tu Thomas Cupl a Mirek Richter, které znám z Veloklasiku, týmově spolupracující Radek Danken s kolegou z organizačního týmu, a Žábova ségra Jana. Celkově možná 20 lidí. Long story short – dojeli jsme tak vlastně až do cíle
  
  Ale zkusím to trochu rozepsat. Nedaleko před námi vidíme další početnou skupinu. Ta by stála za sjetí. Snažíme se točit, ale bohužel je nás ochotných jen několik málo, ostatní se jen vezou. Je to depresivní, jak rozjíždíme tempo, střídáme a najednou stojíme, protože střídající došli. Za Novým Domem mezera narůstá a sen o sjetí se rozplývá. Teď už musí každý bojovat za sebe, protože roviny končí. Kopec z Městečka, sjezd a hned za ním kopec z Roztok, sjezd a hned za ním kopec ze Zbečna. Skupina je kupodivu celkem kompaktní, i když se ty kopce nejedou zadarmo. Na začátku sjezdu do Zbečna poučen jednou zkušeností z Klikových vrchů nabírám Janu a zkouším s ní trochu odjet. V tomhle pětikopci (vlastně pětisjezdu) to je docela snadné. Mezera je ale malá a ve Zbečně nás dojíždějí.
  
  Zvýšená intenzita v pětisjezdu si ale žádá svou daň a hned dole v Sýkořičáku cítím křeč. Naštěstí slabou, ale musím zpomalit a mám strach, že mi skupina ujede. Naštěstí ostatní mají asi také dost, tak se jede o poznání poklidněji než z Roztok. Dost nemá jen Jana, a tak se vydává sama do úniku, zbytek jen zírá. Garmin ukazuje 33°C, dopíjím poslední zbytky ionťáku a říkám si, že jestli rychle neseženu další, tak jsem dozávodil. Vzpomínám na Kolíkáčovu zprávu na WhatsAppu, že nahoře u kříže bude Ryba s bidony. Nejsem s ním domluvený, ale je to jediná šance. Je tam a neváhá mi ho podat. Moc díky, tohle byla spása! S pitím teď nemůžu šetřit. V Libečově dostávám do ruky ještě reklamní bidon s vodou a jsem za vodou. Jana je dostižena až za Úhonicemi. Obdivuji její 30kilometrový únik, vystačí si sama i bez domestika. Ve sjezdu po Plzeňské těsně před odbočením na Motol nás začíná předjíždět čelo střední trasy. Většina lidí z naší skupiny se s nimi v motolském kopci chvíli snaží držet krok, a tak se trháme. Mně Motol tradičně nechutná, resp. už je mi to trochu jedno. Mám to v hlavě špatně. Tady se rozhoduje o pořadí a já už se jen vidím v cíli. Na horizontu přeci jen trochu zaberu a chytím poslední opozdilce. V posledním brdku „Spiritka“ potkávám Janu, která už má splněno. Já ještě před sebou vidím Kamila Ackermanna, a tak si říkám, že bych mohl Kolíkáčovi udělat radost a překvapím ho v cílovém spurtu.
  
  Poprvé jsem jel závod na downgradovaném kole. Protože je přední karbonový aero ráfek v reklamaci, vzal jsem z kola na trenažéru hliník s výrazně užším pláštěm. Nakonec to žádný problém nebyl.
  
  Potkal jsem spoustu známých tváří. Díky všem, že jsme společně oslavili cyklistiku
  

  
  
  
• Technik – Bez wattů, ale přece
  
  

  S nájezdem 1600 a nejdelším švihem v sezóně 53km jet závod by mě nikdy nenapadlo. Když mě ale furt lEtape spamoval se startovníma info, checknul jsem přihlášený a zjistil, že nějakým kouzlem jsem na startovce.
  Za ty prachy to neber. Tak jsem se jel projet s cílem, užít si to, hlavně jíst a pít a prvních 100km nejít do červenýho.
  Až na to poslední jsem plán splnil, ale nějakým zázrakem tělo spolupracovalo. Tepovka lítala nad 170 od startu až do cíle a dechově taky super. Samozřejmě výkon tam není, čas o 10-15 minut nad, ale super zážitek. Skvělý svezení v balíku a úžasná atmosféra. Kromě Unhoště musím vyzdvihnout hlavně Roztoky, kde mě skoro celý kostky tlačil týpek v masce čerta. A ještě jsme pokcali. Já na něj: makej makej makej. A on když už nemohl popadnout dech tak prej ať kurva taky makám… No a Sýkořice byly taky bomba.
  Navíc jsem zase mohl stát na startu s Kolíkem, Nemim, Kaprem. Díky shovívavosti pořadatele dokonce v první vlně s týmem. Jen Žába a Luke mi tam chyběli, ale snad se ještě svezeme, vy morousové.
  Supr zážitek, diky všem…

  
  
  
• Keda – Po dvaceti sedmi letech...
  
  

  Po dvaceti sedmi letech jsem se rozhodl zúčastnit se zase jednou nějakého cyklistického závodu. Ten prastarý byl sice říznutý během, ale pro mě navždy zůstane závodem na kolech. Pamatuju si, že jsem se přihlásil se svým tehdejším sportovně založeným spolužákem a utkal jsem se s ním stylově na cílové pásce, kdy jsme doběhli tak stejně, že už to v tehdejších podmínkách snad ani stejněji nešlo. No, pravěk stranou, jak se mi jelo 66 km Krátké trasy?
  Jako v pohádce. A to hlavně proto, že jediné očekávání, které jsem měl, bylo dojet celý a nepotácet se kdesi coby ten černej vzadu - první před sanitkou. Byl jsem proto nakonec vcelku překvapený, když jsem nesměle, až mimoděčně sjížděl startovní pole z počáteční 199. na konečnou 138. pozici. V průběhu jízdy jsem totiž čekal od okolních závodníků nějaký trhák, který ale stále ne a ne přijít! Jeď v klidu a nikam se nežeň, nařizoval jsem si. Zůstaneš vězet ve Spiritce úplně sám, všichni budou v trapu a budeš mít z ostudy kabát! Dokonce jsem trochu zaspal ostrý start, když jsem se borce vedle sebe - bylo to už daleko za Hájkem - nevinně ptal, jestli se už jede. On že Jede! Tak ahoj! dodal a zřejmě čekal, že mu zmizím v prachu. Ale ne, já se zkrátka pěkně šetřil až do finiše... Teprve když jsem v křivoklátském stoupání slyšel hlasité sípání jezdců vůkol, začal jsem velmi pomalu chápat, že si většina z nich nešetří síly na později, jak jsem se domníval prvních pár desítek kilometrů, nýbrž že už prostě a jednoduše nemůžou. A když jsem se sledoval, jak se snad na každého podél trati fandícího člověka usmívám, mávám a gestem zdviženého palce mu děkuju za podporu, rostlo ve mě díky tomu poznání, že nejspíš skutečně nejedu dost rychle. A fakt je, že jsem měl v závěru podezřele hodně sil. Cílovou fotografii, na které se zubím jako Sněžný kluk, bych si rovnou mohl šoupnout do občanky!
  Svoji dospěláckou premiéru jsem si ale i tak náležitě vychutnal... protože to zkrátka bylo po dlouhé době poprvé! Na příští rok jsem se přihlásil do normální trasy, tedy nejdelší, a chystám se trochu si zazávodit; možná i kus té duše vypustím, uvidím.
  
  Vinohradského dresu jsem si v balíku na Krátké všiml jediného. Svůj původní záměr oslovit spoluklubistu ve stylu Čau šlapko! jsem si ovšem hnedle rozmyslel, aby moje slova chudák nebral jako urážku. Vzhledem k tomu, že jsem byl v CK VŠ velmi čerstvý nováček a nikoho jsem z členů neznal a nikdo z členů neznal mě (kterýžto stav vlastně trvá dosud), nepovažoval jsem nějak za moudré se byť jen ozývat. A vůbec, v pelotonu se taková náročná nedorozumění špatně vysvětlují, řekl bych. Dodávat proto Já jsem taky Šlapka! by celou věc jen víc zamotalo. Tak jsem na cyklistu z Vinohrad (akorát že vůbec!) chvíli zíral a pak jsem jel dál.
  
  Mohlo by se zdát, že výše popsaným výkonem jsem po sobě zanechal dojem obyčejné šlapky. Já jsem si však připadal značně výjimečný! Proč? Jelikož jsem byl jediný (nebo jeden ze dvou, co jsem si všiml), který neměl nazuté tretry, nýbrž obyčejné kecky, a přesto mu dajli medajli!
  
  Ještě jednu storku přidám. Když jsem nadšeně vykládal o svém náádherném umístění svému starému tatínkovi, on, věda že jsem rád chválen, mi prozradil, že jsem porazil samé outsidery. Takový přístup se mi líbí. Byl jsem poslední ze závodníků, od místa 139 byli už jen outsideři...
  
  P.S. a desclaimer alias dementi: Tyhle mé veškeré vejšplechty prosím berte s nadsázkou, nechci se hloupými řečmi o normálních trasách a outsiderech dotknout žádného z účastníků žádné z tras na celém božím světě. Každý kdo na trať vyrazí, je už o vagón před tím, kdo nevyrazil vůbec. :) Neberte to tedy ode mě jako zlý úmysl; vnímám to spíš jako takovou motivační řeč, kterou se hecuju před dalšími možnými závody.

  
  
  
• Kolíkáč – Krásná spravedlivá cyklistika!!
  
  

  Krásná spravedlivá cyklistika!! I když jsem měl chuť po Sýkořičáku zastavit v první vesnici ve stínu pípy, vycvaknout a říci si... je konec navždy...
  S kumpány průjezd Prahou, zase vidět po dlouhé době nabušeného Technika, sejít se u Kaprova auta a s ikonickým číslem 69 (Sukes jel si se mnou) si stoupnout do čelního koridoru. Co bude lepší? Držet letos pozici anebo se jako v minulých letech propracovávat dopředu ze zadních pozic? Do Hostivic za autem, tradiční koleje na Bílé Hoře připravují banánovou koupel pro některé borce. Pak už jen palba, let v balíku a v Unhošti technický průjezd po kostkách přes náměstí a solidně se to natáhlo. Jede se lajna, která se už rozpojila a do prvního kopce Poteplí tak jen asi v 10 lidech.
  Bezhlavě střílím po všem, co se hne a do Bratronic v grupě s Terkou Huříkovou, Zdendou Rubášem, Petrem Samkem. Není nás moc a moc se nejede, stále očekávám atak HonzyB zezadu. Ten přichází v myší díře před Alžbětou, kdy nás sjede asi 40 lidí. Od startu mě pálí žáha, vrací se mi předstartovní banán. Do Městečka sjezd ze špice, tady ještě funguji. Do Roztok už pomalu zhasínám a do kopce najíždím s dírou asi 100 metrů na HonzuB. Je ale motivací, na Leontýn si ho doskakuji a věřím, že už to spolu dojedeme.
  Bohužel sjezd do Zbečna zase zezadu a Sýkořičák trpím jako zvíře. Jen ten kotel fanoušků a hotel Sýkorák mě motivuje zvednout zadek a přisát se zpět do lajny, kterou táhne HonzaB. Ryba čeká podle domluvy a jeho bidon je neskutečnou vzpruhou. Teď už to musím dát. Ale kdepak, sirky došly, začínám se slušně motat a být nevrlý. Vedro zesiluje, bidonuji, zadní kapsy vymetám, ale nic nepomáhá. Další bufet na sebe vyleju celý bidon vody na hlavu, ale probuzení nepřichází. Žáha stále zlobí a do toho mě cuká ve stehnech. Nebaví mě to, nevím, co tady vlastně dělám. A co budu dělat za týden na Kasárnách?
  HonzaB chytil slinu a tahá náš balík, já dělám koncová světla. Mozek nefunguje, jsem vláčen jako hadr na holi. Úhoničák už regulérně křečuji, dojíždí nás čelo střední, nemám myšlenky ani sílu na hákování. Jak jsem se dostal pod Motol vlastně doteď nevím, tam si jen vybavuji, že jsem hodil kašpara a nechal celou skupinu odjet. Kolo nesnáším, křečuji, je mi všechno jedno. Na Spiritce budou asi moje holky, to zase bude podívaná. Chci vycvaknout a sednout si k nim...
  Bez emocí, s hlavou mezi rameny se převalit do cíle, medaili zkusit navlíknout za jízdy a dostat od ní do zubů, jo to jsem potřeboval... rodinná péče, hlava ve sprše mě jakž takž dávají do kupy, abych se domotal domů přes Prahu rychlostí 18km/h. .. ale bylo to krásné, i tohle je potřeba zažít, abychom si vážili chvil, kdy jsme plni síly a závodnické chuti ... Skvěle Nemi, HonzaB... fakt lítáte...Technik s nájezdem 70 km zase úplně nepochopitelný výkon ... A VIP špekoun o tom škoda mluvit ...