Akce L´Etape CZ by TdF 2022

Akce L´Etape CZ by TdF patří do kategorie Cyklistický závod. Datum: 2022-06-11.

Nejdelší varianta má délku 136.00 km.

:: Propozice :: Diskuze :: Mapa a profil :: Garmin dlouhá :: Celkové výsledky :: Foto :: Flyby :: ČT sport

Historie: 2021

• HotGeorge – TdF
  
  

  Tak jo, jdu si to zhodnotit, at mam na stará kolena na co vzpominat Dnesek nad ocekavani dobry vysledek, vynahradil jsem si ten GrossGlockner. Ale poporade. Priznam se, ze kdybych nebyl v tymu a neslibil tohle odjet Michal Kollert, tak se na takovou hromadnou akci sam urcite nevypravim. Muj strach z jizdy v obrovskem baliku, jenom prumerne sjezdy a zaroven predstartovni nervozita a urcita premotivovanost nejsou zrovna skvelej mix pro tyhle typy akci. V patek odpoledne chytam dobreho nerva, ale kdyz se mi podari si zajistit prvni startovni blok, tak se prekvapive uklidnim a i v klidu se vyspim. Do zavodu jdu s jedinym hlavnim cilem - nesmotat se a vysledek mi je uprimne celkem jedno. Na startu stojim v druhe lajne, 5m ode mne stoji Styby s Andym, prekvapive nedochazi k nejake silene tlacenici. Prvnich 8km je za startovnimi auty, tim, jak jsem hodne vepredu, tak to jde. Sice se lehce procedim, ale nic hroznyho. Kdyz se to odmava, jsem tak ve ctvrte lajne. Samozrejme dojde hned k nastupu a balik se rozjidi na svych cestovnich 45km/h. Snazim se jet spis vlevo, kde je prece jenom trochu vic mista. Vepredu Tomáš Dudek chyta par nastupu, ja se drzim vic vzadu a nechavam to sjizdet ostatni v baliku - tohle zrychlovani mi teda moc nevoni, docela mi to zabiji nohy. Prvni sjezd pred stoupanim v Bratronicich jedu odhadem v top 20 lidi, neblazni se, jenom kluci z Radotina si projistotu najeli zkusene dopredu. Michal Kollert podle ocekavani rozjizdi v tom 3.5 minutovem kopci docela vrazdu, kluci z Radotina couvaji a ja tim, ze jsem do kopce vjizdel trochu zezadu, urvu dokonce KOMa. JONAS prede mnou prichazi na jedne dire o bidon, to nasere Kazdopadne se to samozrejme zase pomerne sjizdi a na 35. km je nas urcite pres 150. Prichazi relativne klidnejsi sekce, ze ktere se zvedne Václav Nežerka a Gonda a odjizdeji - ono se tam furt nekdo vetral, takze jsem to zase tolik neresil. Zavod se rozhodne pozdeji, rikal jsem si. Ovsem tihle dva kluci nejsou zadni orezpruti a postupne si vybudovavaji takovy naskok, ze Michal zacne byt nervozni, protoze v baliku se jede relativne normalne a tohle by mohlo byt fatalni. No a tak jsme pred Lany povolani do boje s TOMASEM. Takze poprve domestik Ale nevadi mi to. Vlastne jsem rad, ze muzu jet v psychickem klidu na spici. S Tomem to tam tocime celkove tak mozna 25minut, docela si davam, ale vlastne mne to bavi. JE potreba podekovat Jan Pech, ze tam taky dal tak 2 minutky pri slapavem sjezdu z Lan, fakt se to hodilo. Dokonce mam z toho i hezkou fotku z cela baliku Pri stoupani u Sv.Alzbety mi dneska pada poprve pada retez z velke na malou placku pri zarazeni tezsiho prevodu v zadu (WTF!). Kluci z tymu mne nastesti stouchnou, takze muzu celej kopec udavat tempo Relativne se vedouci dvojci priblizime a z baliku se zvedne jeden kluk, co si to dolepi a jede s nima. Nam s Tomem Dudkem pokracuje sichta az tesne pred sjezd do Pustovet kdy se najednu zezadu pririti Styby s Martinou Sablikovou v haku takovym stylem, ze mam problem to ze spice chytit "Kde jsi byl celou dobu, kdyz jsme se tu gumovali na spici?!", rikam si ) Kazdopadne prichazi technicky sjezd pred dalsim cca 4 minutovym stoupanim, kde se trochu propadam a tak najizdim do kopce s tak 5s ztratou na uplne celo. Michal to zase rozjizdi tvrdym tempem, ale ja nasazuju pravidelne tempo, protoze se nechci hned utavit, navic mam po te sichte uz docela vyprodano. Predjizdim Martinu, postupne se k celu propracovavam a zase mi pri razeni pada retez. Do ****!!! zarvu, az se mne vedle jedouci Styby pta, jestli je vse ok Za 2s je retez zase na velke, takze muzu jet a nastesti se mi dari se dotahnout na upne celo, protoze lehce zvolnili. Chvili si odfrknu a hura zase na spic, kde nastesti najedou dva kluci z RAdotina, takze to chvili neni jenom na mne s Tomasem. Sjezd pod Krivoklat je docela adrenalin, Ruda Novak (ktery mimochodem jede fakt zkusene a skvele) to posila spolecne se Stybym tak, ze si to radeji nechavam ujet. Neprijemna zatacka, koleje, ktere mne malem katapultuji ze sedla, ale ustal jsem to. No a je tady vrchol dne, kde se to urcite nadeli. Krivoklat. Michal podle ocekavani rozjizdi peklo a s nim se drzi kluci z Lawi - nakonec si tu sjede unik a podari se mu celej zavod vyhrat! A jsem rad, ze na tom mame taky velky kus zasluh, protoze jsme ho udrzeli ve hre. Ale zpet ke stoupani. Ja vim, ze si musim jet svoje. Postupne lidi, co to prepalili, couvaji dozadu a ja koncim v druhe skupince, kde je i Vladimir Ulicny a zezadu si tam nahore dojizdi i Tomas. Je nas asi 10, a mame i Stybyho Sjezd dolu do Sykoric je peklo, tam mi skupinka cuka, jeden kluk si dokonce vystupuje, kdyz usoudi, ze na tom sterku by v te rychlosti nebyl nejlepsi napad zatacet Mne to bohuzel tak o 10s cuka, Tomas za mnou mozna o dalsi 3-4 vteriny. Psychicky jsem smirenej s tim, ze uz je asi nedojedu, ale nakonec se mi dari v Sykoricich ke konci stoupani pridat a docvaknout si to. Uff, dobry! Skoda, ze Tom to uz nedal, podle mne mu moc nechybelo. Ale to chytani nastupu ze zacatku a tahani aliku si vybralo svou dan. Nase skupina ma asi 8 lidi a zaciname docela dobre spolupracovat. Tempo se relativne uklidnuje, kazdej toho uz ma plny zuby. Stoupani z Nizboru uz jedem docela rozumne. Jo, tady bych mohl zustat. Famozne jedouci Ruda Novak je tu taky. A mame Stybyho, kterej odtahnul bezkonkurencne nejvetsi dil. Musim smeknout, jak se nam snazi pomoct, ale zaroven neovlivnovat moc prubeh zavodu. Ve stoupani v Podkozim se snazim jeste skupinu pozlobit, nasazuju 300W+, coz je tak limit toho, co mi dovoli pres nastupujici krece jet. Styby to ale pochopil tak, ze se teda jede a najizdi na celo asi o 10% rychleji, coz malem umru, abych akceptoval Skupina se droli, Ruda odpada, ale nahore na premii zvolnujeme a pak zjistuju, ze se pro nej Styby vratil a dotahnul ho k nam. Kazdej toho uz ma plny zuby a odpocitava tech 25km do Prahy. Spolupracuje se spis tak na pul, zrovna kazdej se netoci, takze kdyz se nikomu moc nechce, tak tam najizdi zase Zdenek. Ve stoupani v Motole definitivne odpada Ruda, zbytek je tu a posledni prudka stojka pred stadionem a je potreba tam prodat, co tam zbylo. Najizdim tam ze druheho mista, jedu ty necele 2 minuty, co to jde, ikdyz uz chytam krice. Najednou se kolem proriti Vladimir Ulicny , to je tymovej kolega, ten muze Otocim se a za nama nikdo! Moc tomu nerozumim, ocekaval jsem, ze mne tady pulka lidi prezehli, ale nakonec to byl jenom Vlada, kterej tu zajel KOMa. Nechapu, kde na to nasetril Obkrouzit stadion a jsem v cili, hura! 8. misto celkove, 2. v kategorii M2 (ale je potreba rict, ze kluci z Lawi byli zarazeni do Elite, coz je dost kontroverzni). Hodne velka spokojenost s prubehem i vykonem, zazitek z jizdy se Stybym. I kdyz jsem jel sjezdy opatrneji, tak se mi podarilo prezit v "moji" skupine (do predni jsem dneska nepatril). A navic krasne tymove zvladnute

  
  
  
• Luke – L'Etecký den na Strahově
  
  

  L'Etape budí dost kontroverzí, ať už formátem a masovostí, nebo cenou. Loni jsem to bojkotoval, letos ale jiný závod není. Navíc startovka docela nabitá a kluci už se přihlašovali na podzim, tak jsem se tam radši klikl taky. Trať oproti loňsku změněná a (vyjma maratonů) je z toho rázem nejtěžší závod v ČR. Tak vlastně není důvod chybět.
  Nevyvolává to ale ve mě žádné extra nadšení, tak předem hlásím záměr dobře potrénovat před Krakonošem a Beskydem, čili není pochyb o tom, že se to zvrhne v domestikování. Kolíkáč hlásí odhodlání, Kapr a HonzaB natěšeni. Moc nechápu, ale lepší než l'Etargie a l'Enost.
  Startovní koridor ale dobře zařízen a bez tlačenice, trocha tlachání před startem a jde se na to. Nervózní start dle očekávání, ale z Tuchořic jsem již trochu připraven, a tak to nakonec člověk zhodnotí jako "nakonec to docela šlo", což v překladu znamená něco jako "peklo jako vždy, nemám to rád, ale naštěstí jsem to zase přežil".
  Nájezd na Bělohorskou je dost zlý, ale street view dost pomohlo, takže vím, že to rozhodně nechci brát přes vyvýšený tramvajový pás. Borci pak musí skákat dolů a kdo na to nemá odvahu staví a vycvakává. Uf, a to se fakt snažím držet u čela, tj top 50, jak to vypadá dál ani nechci vědět. Pak párkrát brzda kvůli vlnám a nakonec to stejně napravo ode mě lehá. Někdo to vtipně glosuje, někoho zachvátí panika a dere se ještě víc vpřed.
  Hostivice a ostrý start, někdo nastupuje, ale od 30 místa dál to znamená jen trochu přišlápnout a ze 40 ještě trochu zrychlit. Půl hodina za námi a vzduch se trochu vyčistil. Už se dá i nalevo kolem balíku protáhnout víc dopředu, takže když už mi přijde, že jsem moc vzadu, vždycky rád využiju nějakou příležitost. Jednou pomůže i motorka, říkám si, že bych zkusil i únik, ale zrovna se jede 50, což není úplně rychlost, ze který bych uměl nastoupit. Před Unhoští se ale jede chvíli jen 40, já mám zrovna rychlost a jsem poměrně vepředu, tak se zvedám. Ne že by to byla nějaká extra dynamika, ale do zatáčky najíždím možná 20 metrů před balíkem, se mnou nikdo, tak si jen užiju průjezd náměstím a hned se zase balím zpět a doufám, že to bude mít aspoň nějaký mediální pokrytí, o ničem jiným to stejně nebylo...
  Pak přijde brdek do Bratronic, kde se zase nastupuje, na 380W se cedím dozadu, orange boys nikde, tak si trochu ulevím, stejně to odjíždí. Chytnu pár lidí, Kolíkáče vidím, že se dere vpřed, tak nestřídám a čekám co bude. Kolíkáč to po chvíli balí, my stíháme čelo ve 4. Nechci se tu zprasit, ale když přijde řada, tak se na špici protočím, ale pak je za námi vidět obří grupa, tak hned hlásím, že na to kašlem a necháme se sjet. Ideální čas do sebe nacpat první želé, napít se. Kolíkáč je tu, hned někdo zkouší dál odjet, ale když vidím, kolik lidí tu je, jen prohlásím, že "žeru a na nástupy **ru". Za chvíli se to sjíždí, zdraví mě Kapr a za chvíli jsme bezpracně zpět v balíku. Jo, takhle se to dělá...
  V Žilině nebo kde sprinterská prémie, kde je tak narváno, že se nedá sprintovat. Ne že by mě to mrzelo, navíc teda poprvé v životě projíždím prémií ala TdF obsypanou lidmi, co buší do bariér a řvou. No ty kráso, tak to si budu pamatovat dlouho. Štyby jde čúrat, šel bych frajersky taky, ale asi jsem jel moooc a moc, teda vůbec, se mi nechce. Pak chvíle klidu, Lány, poprvé od Strahova vím, kde jsem. Sjezd před myší díru, Štyby po pravé straně, za duály, ladně se sune do čela. Já zleva, držím se křečovitě dole a velmi, velmi váhavě předjíždím borce přede mnou abych se pak taky konečně nacpal trochu dopředu. A je to tu, myší díra a stoupání kde se to podle rozborů bude dělit. Cedím se na 340W, holt tu jsou jiní borečci. Ale zase první z orange, takže si zas trochu povoluji, síly se budou ještě hodit. Kolíkáč je kousek, chytáme dobrou grupu a valíme dál, konečně bez pokusu doletět do čela. (Zbytek před námi tam dolít, takže se dalo, ale stejně by to bylo asi jen oddálení smrti do dalšího kopce)
  Dál valíme, Kolíkáč hlásí, kde má jaký soupeře, je dobře naladěn i mě se nálada zvedá, konečně se to natrhalo a je trochu klid. Tedy i čas na další želé. Blíží se sjezd do Pustovět, Robert velí dopředu. Najíždíme tam kolem 5.místa naší grupy a sjezd hodně v pohodě. Pak Pustověty, docela si na ně věřím. Ale přeci jen už jsem docela použitej. Nejede se zrovna tempově, ale vidím, že to lidem okolo vadí možná víc. Navíc Kolíkáč se cpe dopředu, v hlavě bylo do Pustovět nešlápnout, a ty jsou tu, tak na co čekat. Najíždím na čelo a jedu tempo pro svého lídra. Opojné stavy, o tomhle člověk v zimě sní. Je vidět, že Kolíkáč si to taky užívá, že tu nikoho asi nenecháme a pan vrchní zezadu jen sleduje a dělá si čárky, to nás vůbec netrápí. Nahoře čapnout pití, bohužel jen voda, tak se napít, trochu opláchnout a poslat flašku dál. Nakonec jí dle UCI regulí věnovat fanouškům v lese.
  Grupa se moc nezmenšila, takže do dalšího kopce už tohle provozovat nechci. Klesáme do Městečka, pomůže že sjezd znám, takže zase pohoda. Dole přejezd a kolem narváno, myslím si cosi o krvelačných divácích, ale valí se dál. Na špici se nedostanu a ani nechci, je nás fakt dost, a navíc zájemci o udávání tempa se najdou, takže s tím ani nikdo necuká. Člověk by řekl pohoda, ale to by nesmělo být takové vedro a nohy pokousaný od předchozích brdků.
  Přichází Křivoklát, držím se vzadu, neblbnu a jedu nejmíň co jde (290W, ne že by šlo o moc víc), aby mi to neujelo. Nahoře jsme na dvě půlky, já svěšuju, protože přece nebudu sjíždět Kolíkáče, kdo ví, kdo je za mnou. Ale za chvíli se zase spojíme v jednu skupinu.
  Padáme do Zbečna a zase se bude stoupat. Teď to jde tvrdě po sobě, Sýkořičák už postrádá tu lehkost (270W), navíc druhá půlka naší grupy se nějak rozpadá, tak to v druhé polovině stoupání musím podržet a dostat nás zpět do balíku. To se daří akorát na horizontu a zase se chvíli v poklidu vezeme. Následuje sjezd k Nižboru, Kolíkáč hlásí blbou zatáčku. Za ní se za to na čele docela bere, ale spíš je to styl jízdy než úmysl. Myslel jsem, že tyhle ty přepaly tempa v prvním kousku kopce jsou jen na rouvy, ale zdá se, že si našli cestu i do reálného světa. Naštěstí pak se to zase uklidní, vlaju kousek za čelem, Kolíkáč o kus níž, tak se nikam neženu. Za odbočkou na Nižbor už ale není vidět, tak to asi není dobrý. Nějakou chvíli se z představce snažím vyčíst, kdy je bufet a jestli čekat tady, nebo na bufetu. Nakonec volím bufet, pokud se mi podaří vrátit ještě v kopci do skupiny. To se děje, takže se nechám doručit na bufet, kde si žádám jak vodu, tak joňťák. Dostávám dvě kilový lahve. Těžkej život domestika. Za chvíli je tu Kolíkáč, tak jen křiknu, že jedem, že vše mám. Napít, polít a zase zrecyklovat fanouškům u trati. Druhý bidon vezu, kdybych věděl, že to je taky jen voda, tak ho taky někomu daruju, ale co už.
  Dál docela valíme i když Kolíkáč hlásí křeče. Ve sjezdu do Podkozí ještě při brždění do zatáčky na srolovaným asfaltu dostanu smyk, z toho křeč a paniku, že to nedobrzdím, takže další smyk a asi ne moc pěkný divadlo pro Kolíkáče. Sorry!
  Kopec ale odhaluje pravý stav Kolíkáčových nohou a nevypadá to úplně dobře. Dojíždí nás jeden borec v kopci, další se pak objeví kus za námi. Je to už skoro jen z kopce, že odtáhnu většinu mi nevadí, bohužel ale nový spolucestující úplně nedrží rychlost nad 40, takže tuším, že dost ztrácíme. Snažím se být na špici co nejvíc, ale úplně nohy z nebes to nejsou. Loni bych to asi zvládl odtáhnout celý, ale teď to nějak nejde. Borec nás sjede, potáhne a na začátku kopce z Motola odjíždí. Nahoru už to je boj, převalí se čelo krátký, přivezli ještě pár lidí z dlouhý a ty zase předjíždíme. Nahoře na kopce už mě taky kousne křeč, takže žádný tahání z kopce. Najíždím s odlepem do posledního brdku ke stadionu. Frustrace, že s tím nejde už nic moc dělat a zezadu letí další lidi v evidentně lepším stavu než my. Jen se modlit, ať je to taky krátká, do toho si Sukes chce povídat. No tak snad nečekal, že mu řeknu něco hezkýho. Kdyžtak omluva, jestli jsem byl nepříjemnej.
  Ještě zkusit potáhnout a jet tempo kolem stadionu, ale další lidi se blíží, ale snad nikdo nad 50. S 30 km na špici nebo v křečích rozhodně nejsme konkurenceschopní oproti lidem co přijeli v balíku, takže nás ještě pár lidí skočí. Ale brána už je tu, tak se jen chytit za ramena a je to. Dobojováno.
  V cíli spokojenost. I když Kolíkáč je nakonec zklamanej ze 4.místa a křečí, tak myslím, že jsme tam nechali vše a nemáme se za co stydět. Já jsem pak rád, že jsem odhodil nechuť k týhle masovce, protože mimo maratony to fakt byl asi nejtěžší závod letos. Navíc jsem se trochu bál, že někde zůstanu a budu se tam plácat bezcílně sám, což se naštěstí nestalo. Takže za mě dobrý. Díky všem za účast a pěkný svezení!

  
  
  
• Kolíkáč – Děkuji moc kámo z Průho!
  
  

  Magický červnový závodní trojboj TdF-Krakonoš-Beskyd odstartován ze Strahova. Moc toho před startem není co řešit, bude vedro, tak jen průsvitnou opalovací kombošku, dva bidony, magnesium do kapes, do baťohu pantofle na pasta party a hurá k největšímu stadionu na světě pěkně na kole roztočit nohy. Průjezd Prahou s Lukem a HonzouB, dává vzpomenout na doby minulé, kdy jsme takto jezdili často na závody anebo k tradiční jízdě od mostu. Praha prostě dnes patří cyklistům, ta brzká hodina nahrává menšímu provozu a ohleduplnosti. HonzaB veze pytlík na zádech s nápisem #jsem v balíku, sice říká, že dnes to jede jen jako trénink, ale aero úprava jeho startovního čísla naznačuje, že to bude všechno jinak. Stoupáme Hřebenkami, já v hlavě furt jarní problémy se svým kolenem-nohou, jestli vydrží závodní nasazení. Setkat se s Kaprem a nechat si u něj věci v autě, starťák se všemi lomcuje a zvyšuje se při té nekonečné tropické 15-ti minutovce v koridoru před startovní branou. Jsem strašně rád za kluky, že tu jsou, že to můžeme sdílet v tomhle týmovém opojení, tohle je nejlepší energo drink na světě. Ťuknout si i s Mlhošem a pozdravit Alfa, kteří stojí kousek za námi. Vinohradské Šlapky jsou prostě tady a vyráží do cyklistické balíkové vřavy!
  Dávám si za cíl, mít stále na dohled zaváděcí auta, nepropadat se dozadu, prostě to nepodělat takticky hned na začátku. Do Hostivic na ostrý start se jede vcelku rozumně, i když jsou tu experti, co jezdí po chodníku a skáčou pak přes obrubníky zpátky do balíku. Překonali jsme nástrahy kolejí a dělících ostrůvku, kousek přede mnou stále Luke a Kapr a auto s majákem taky není moc daleko. Je to odmávnuto a odtroubeno, rázem se zrychluje a hned to před Hostivicemi někde vpravo ode mě jde k zemi. Chytnout se dole za řídítka a jet tvrdou robotu, jakmile se zjeví přede mnou mezírka, hned to tam poslat.
  Je to omamné, zdá se, že nemusíme ani šlápnout, a přitom letíme stále nad 40. Až pak zpětně samozřejmě zjistit, že tohle není vůbec zadarmo, ale stojí to stejně za to, tohle se nedá jinde zažít . Stále hlídám Luka s Kaprem, kteří jedou parádně pozičně, Unhošť kostky za námi a blíží se Horní Bezděkov a pak následný sjezd k prvnímu sítu trasu z Mosteckého Mlýna. Ještě se posunout dopředu, když v tom je vedle mě HonzaB, který to jede jen tréninkově . No ty wadooo! Ale tohle dodává energii a odvahu, týmový kumpán na blízku, to je paráda. Povzbudit Kapra, bezpečně sjet do ďolíku a poslat tam první megašrot. Míjím postavičky, na dohled Luke, musím, musím. Ale už to pomalu praská, točka v Bratronicích, ostře na brzdy a znovu do plných. Je to natažené v lajně, gumujeme si držku, tady prostě nechci, aby to odjelo. Luke stále na dosah, ale spojené to moc není … Zase až zpětně vím, že tady jsem zbytečně mrhal silami, jelikož před rychlostní prémii v Žilině se zpomalilo a zezadu se přihnala velká grupa, včetně Kapra, který určitě zase ani nešláp .
  Ale tohle v tom zápalu boje prostě nejde moc realisticky vyhodnotit, navíc ta zkušenost chybí, že je tady přes 1000 závoďáku a zezadu mohou přijíždět stále dobré motory na sjetí. Bohužel když v Družci docvaknu Luka ve skupince a kolem mě se přežene Kamil Ackermann, tak na nic nečekám a hákuji ho. Takže zase další parádní zásek do nohou, Kamil mě dováží do další skupiny, která pak v Žilině je součástí čela. Ale jak jsem psal výše, všechno naprosto zbytečné.
  Letíme na Lány, s Kaprem vedle sebe, jak opojné, stále vidět majáky zaváděcích aut, jóó za tohle se bude tvrdě platit v závěru. Kapr to glosuje, první hoďka za námi a 40 kilometrů odfajfknuto. Před Myší dírou si ve škarpě ulevuje Štyby, aby nás pak vyškolil ve sjezdu, kdy jen hladce proklouzne zase na své místo vepředu.
  Na Alžbětu už konečně snad mezi svými rovnými, Luke se starostlivě ohlíží, a já si začínám hlídat Vencu Veselého, jel jsem s ním jednou od Hvězdy a vzpomínám, jak jsem ho těžce hákoval. Teď bude snad mým magnetem a soupeřem v M4. Valíme k Pustovětům, přes Nový Dům, po trase Klikáčů, kudla to je vzpomínek. Snažím se regenerovat, ale i na ocase grupy to párkrát nepěkně štípne. Lukovi ještě zahlásím, ať si najedeme více dopředu, že ten sjezd za nic moc nestojí. Romantické údolí, trasa, kterou jsme jeli v zimě na Rouvy, ale teď to nějak více drncá . V krajnici mladej Šmíďák s defektem, safra to zamrzí. Probrzdit vesnici, podjet viadukt a jdeme na to. S Lukem nás jebla pejcha a myslíme si, jak tu grupu rozprášíme na prach. Jak bezmozci lezeme na špici a taháme to tam i s guru Štájou. Nahoře ztěžka vydýchat a prosít se dozadu, chacha, tohle nebylo rozmetání skupiny na prach, počítám, že tam nikdo moc nezůstal Hlavně je tu stále Venca, který si to v pohodě vyjel dieselovým tempem, jak nám pak sděloval v cíli.
  No nic, jedeme dále, Luke bere na bufetu bidon s vodou, dělíme se o něj, hlavně ochladit hlavu, za krkem a polít stehna, vedro se stupňuje. Sjezd do Městečka zakončený přejezdem, tak tohle jsem dolů asi nikdy nejel, naopak nahoru na Klikáčích nesčíslněkrát. A ten přejezd stojí za to, posloužil by asi dobře jako odrazový můstek na lyžích, ale na kole tohle prostě nechceš. Jen tak tak netrefuji betonovou podezdívku u plůtku místní zahrádky. Uff, oklepat se z toho a jít zase odpředu, dopředu. Znovu mě zachraňuje Kamil, který mě docvakává do skupiny. Chvíle na pokec s legendárním maratóncem a znalcem Šumavy, ptá se především na Dreamera, co s ním je…
  Po chvíli se ale soustředit na vyhlášené stoupání kolem Křivoklátu. Najedu tam úplně bez síly, jen shodit na malou a točit a točit. Až po chvíli se chytnu, nohy začnou žít a já se pomalu zase vracím do střední části grupy. Luke hlásí, že má dost, já hypnotizuji zadní kolo Venci. A ten to vůbec nešetří. Začínám mít toho plný nohy, ale visím, visím a asi v 5 lidech jsme odskočili. Padáme do Zbečna, v zatáčkách zlověstné praská štěrk, takže jedu s respektem a mávám na Luka, který se řítí v grupě za námi. Tohle se zase nepovedlo, měl jsem více pošetřit, jelikož nájezd do Sýkořičáku je tu strašně rychle a já jsem totálně na kaši.
  Tohle nechcete zažívat, jak horolezec, který stojí před horou sahající až do nebe, znovu úplně bez sil. Motám se nahoru, kotel diváků kolem dodává sil, Venca odjíždí s větší částí skupiny a já cítím tak nějak svůj konec. Ale je tu Luke, který si najel přede mě a ví, že tohle by ještě mohlo na mě zabrat. Týmový zadek, čumět jen na pastorky zadního kola z Průho a trpět a trpět. Bory šumí, vesnice Sýkořice řve mega kotlem fanoušků, plácnout si s těmi nadšenými davy, tak na tohle se prostě nezapomíná. A navíc před posledním hupem z vesnice, jsme zpět u Venci! Luku díky! A mě se najednou jede dobře, asi zpomalili … Rovinka na Luby je už znovu v tvrdé lajně, a já začínám věřit, že tohle už snad klapne, ale pro sichr magnesium, ještě to sděluji Lukovi, víš, kdybych náhodou měl křeče…
  Jedeme proti Bělečským okruhům, jako by to bylo včera s Mírou Kakačem a Jirkou Sekerou… Teď se ochladit ve stínu lesa a kolem Dřevíče padat dolů. Lukovi zahlásit blbou točku v nejnižším bodě a projet ji naprosto tragicky. Grupa už o poschodí výše a já bezmocně plácám nohama. Jak mi ty změny tempa a sklonu nechutnají… A navíc co to? Že by křeče? Že by mě tahle grupa tady chtěla vysadit? Skáču ze sedla do sedla, střídám lehčí a těžší převod, ale na nějaké zrychlení a doskočení to prostě není Oranžový záchytný bod alias Luke na konci skupiny se pomalu, ale jistě vzdaluje. Je konec…
  Stavy, které tak nemám rád, ale prostě to k tomu patří, aby přišly někdy i ty opojné. Naprostá beznaděj a bezmocnost, nohy na odpis, neschopné trochu přitlačit, křeče naskakují ve stehnech a v lýtkách. Před mnou 2 borci, tak je zkusit doskočit a zjistit, že jsou nepoužitelní. Ještě jeden další přede mnou, ten by jakž takž chtěl jet, ale jsme na tom podobně. Bufet 1 km. Zastavím? Palačinky a pivo?
  Tenhle rébus za mě řeší oranžová postavička stojící na konci švédského stolu. Luke! A řve, mám všechno, jeď! Znovu bidon za krk, na stehna, chladivá voda tak osvěžuje. A hákovat týmového kumpána! Tvrdé a nekonečné špice, tohle Luke přece umí. O tom jsme kecali celou zimu a ono se to teď splnilo. Je to sen, ale pro mě hodně bolavý sen! Roviny se dají, ale každé zvednutí sklonu jedu se sykáním. Sjezd do Podkozí si málem Luke vystupuje přes svodidla. Hrbatý asfalt prostě moc nebrzdí, když chvílemi lítáte vzduchem. Poslední stoupání na trase, pak už jen cílové kolem Motola. Není to u mě moc důstojné, ale nohy jsou prostě proti. Luke se stále otáčí, kde jsem. A nahoře na prémii kotel od Souseda s rodinkou! Plácnout si dlaněmi a dostat tak novou energii. Mazééc! Díky bejku!
  V Hájku ještě čapnout bidon a vylít ho na sebe. Ještě s námi frčí ten borec, co byl před bufetem, kde čekal Luke, tak taky na chvíli potáhne. Letíme na Strahov, ale stejně zezadu nás někdo sjede. Prý jede za námi velká grupa. Pěkný! Já už jsem v transportním stavu, tak chci vyslat Luka s nimi. Ten nechce, stará se o mě jak o vlastního. Nezapomenutelný! Tak ta grupa má bílá čísla. Ve stoupání Motol nás má. A hele to je čelo krátké. Jsou nechytatelní, ale to se dalo čekat. Sukes povzbuzuje, ale mě už nic nevyprovokuje. Křeče i kolem kotníku, to je u mě novinka Brdek kolem Spiritky už je fakt poslední, hážu to nejlehčí, co mám. Stejné jak na Pražskou. Luke znovu neúnavně hecuje, nechce, aby nás předjížděly černá čísla z dlouhé. Objet ještě stadion, zasykat si a pak za ramena do cíle. Co dodat?
  Byla to díky Lukovi skvělá týmová jízda, jsem mu za to moc a moc vděčen, jen velká škoda, že to nemělo tu pódiovou třešničku, jelikož pak při shlédnutí výsledků scházela minuta na bronz! 3 dny od závodu a všechno to zase letí hlavou, jak to šlo udělat lépe. Ale to jsou ty kdyby Po těch svých jarních problémech, když jsem to tlačil trochu přes závit asi musím být nakonec spokojen. Koleno nebolelo a nebolí, tak snad se to obrací k lepšímu a zase to bude bavit. A nakonec snad zůstane vzpomínka, že to byl skvělý a nezapomenutelný match a je potřeba pogratulovat soupeřům, co byli lepší. Atmosféra, zavřené silnice, neutuchající kotle fanoušků kolem trati, tohle jsem netušil, že někdy jako hobbík mohu zažít, takže pořadatelé máte velkou jedničku!
  A hlavně se znovu poklonit před Lukem, že dokázal obětovat svůj výsledek pro týmového kumpána. Děkuji moc kámo!