Akce Rytířov 2024

Akce Rytířov patří do kategorie Vyjížďka. Datum: 2024-04-13.

:: Mapy :: Garmin :: Diskuze :: Foto :: Flyby

Historie: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018 :: 2019 :: 2020 :: 2021 :: 2022 :: 2023

• Dreamer – Rytirov na velkou
  
  

  Vrchol sezony je tu, po soustredeni na Jizni Morave prichazi legendarni Rytirov. Letos opet ve skoro letnim havu, co vice si prat? Snad jen kdyby clovek nemusel vstavat v 5:30, aby po seste hodine byl jiz v sedle a miril na kruhak na Jizu. Kolikac, HonzaB a prekvapeni Nemi, tak to nebude o pekne spice nouze. Vyrazime za pomerne chladneho pocasi kolem 10st, vsichni namazani od hlavy k pate hrejivkou a opalovacim kremem. Ja radeji i vestu, navleky i dlouhe rukavice. Ono se to hodi, zadne velke teplo neni do cca 9h. Zvlast kdyz jedeme chladnym udolim smerem na severozapad. Pridavaji se ostatni, Bobek na spici tvrdi muziku, Mr. Tired neni vubec unaveny, celkem je nas kolem deseti rytiru. Prvni vetsi zastavka na benzince v Novem Boru, davame kafe a prvni parky v rohliku. Otepluje se a nalada stoupa, zvlastne kdyz konecne uspesne prejedeme rozbity usek Kokorinskem.
  
  Ja se taky obcas dostanu na spic, ale vsichni vali paradne, takze cesta zdarne ubiha. Konecne Nemecko a brutalni stojka na vyhlidky na louky z nejakeho filmu od Tarantina. Skupinove foceni a jedeme dal. Hlavne jist, pit, protoze kdyz nemyslis, zaplatis. Decin je tu a druha velka pauza v Bille. Dobra volba, davam makovou buchtu a focacciu a k tomu pepsi colu. Opalujeme se na slunci vice nez 20min a sbirame sily na kopec na Rytirov. Letos z jine strany, kterou nikdo moc nezna. Navrhuji ze nepojedu, ale kdyz za to dole trochu vezme Nemi s Hulisem, no tak co mi zbyva? Jedu si svoje abych je mel na dohled a jak se kopec zacne utahovat, postupne kluky dojizdim. Na velkou, presne jako na Rouvy. 52x32 si notuje s 12%, trochu prislapnu a za chvili za mnou nikdo. Jedu slusne watty az nahoru, pak je prudsi sjezd a posledni stoupavy usek. Nemi za mnou na dohled, to by byl super maratonec, do kopce skoro jako ja a po rovine tempo jednou tak lepsi, s tim se da udelat dira do sveta.
  
  Cekame nahore na zbytek, opet foto, jeste jedna stojka a konecne zacneme padat zpet do Polabi. Brutalne rozbity sjezd, kde i pres bezduse radsi jedu krokem, skoda zkazit si vylet. Zformujeme se, skoro nikdo nema vetsi krizi, takze za chvili jsme ve Steti a na pumpe v Melniku. Druhy parek v rohliku v akci s colou, ale radeji se nezdrzujeme dele nez je nutne, protoze vecer se milovymi kroky blizi. Tocime kolotoc na rovine, cvrcci nejsou skoro slyset, co se na Jizni Morave naucis, dnes jako kdyz najdes. Postupne se loucime s ostatnimi a na Jizo skoro za tmy dojizidime opet ve ctyrech. Tradicne sjedu k Vltave a dotocim i pro me neskutecnych 350 km v pulce dubna. Cira radost od usvitu do soumraku, diky vsem kdo jste k tomu dnes prispeli!

  
  
  
• Nemi – Není čas pověsit tretry na hřebík
  
  

  Letošní rok ve znamení dalšího skoku v cyklistice a spousty poprvé. Vstup do velkoklubu Vinohradské Šlapky a v únoru a březnu skoro každý týden překonávat dosavadní vzdálenostní rekordy. Před týdnem poprvé v Rakousku, teď poprvé v Německu. Když padlo Ústí se 242 km, proč nezkusit Rytířov?
  
  Budíček v 5:00 hod., sraz v 6:30 hod. na kruháči na Jižňáku, účast stejná jako před týdnem na soustředění, více lidí se přidává v Mírovicích, HonzaB podle jmenovky na dresu jede dokonce dvakrát. V Modřanech skoro mrzne, ale s letní předpovědí na odpoledne se nelze příliš oblékat. Krásné okolí CHKO Kokořínsko bohužel nemůžeme příliš obdivovat, protože nelze spustit oči ze silnice při slalomu mezi dírami, na které jsou i nově obuté bezduše 28 mm slabé. Odměnou je NP České Švýcarsko, kde se k nám připojil Hulis. Na pokyn trenéra „Nenech ho ujet!“ se střídavě s Hulisem a Bobkem škádlíme na místních kopečkách. Po průjezdu množstvím brodů na cyklostezce podél Labe jsem zablácený od hlavy k patě, ale překvapeně šťastný, že už jsme za půlkou a pořád se jede dobře.
  
  V Malé Veleni přichází vrchařská prémie, kterou má opět v kapse favorit Dreamer. Ale nedám mu to zadarmo, jedu svoje tempo, stejně jako on. Co taky jiného, když máme přes 200 km v nohách a přes dalších 100 km domů. Mám radost, když vidím, jak se Dreamer co chvíli otáčí a kontroluje, že jsem dostatečně daleko.
  
  Kolíkáč na pumpách sundává tretry, jako by je chtěl pověsit na hřebík, ale v Praze kvapí na špic, aby mu nevystydla večeře. Postupně se loučíme s kolegy a se setměním dorážíme na kruháč ve stejném počtu, jako jsme vyrazili. Bylo to krásné a kupodivu to ani nebolelo, protože Žába tentokrát naproti nepřijel. Kolem komína ještě zaokrouhluji kilometráž na 350. Manželka hlásí, že mě už nahradil nějaký jiný pán, ale domů jsem se ještě dostal. Nicméně tak dlouhý opušťák se do manželčiny atestace již neodvážím žádat.
  

  
  
  
• Kolíkáč – Wobjížděcí klenot!
  
  

  Rozpohybovat klávesnici a vrhnout obsah myšlenek do jedniček a nul. Zaznamenat si ty euforické pocity na horší chvíle. Rytířov. Od založení této akce, od roku 2012 jsem nevynechal. Už těch akcí bez přerušené účasti není mnoho, mé trouchnivějící tělo si žádá občas klid . Moc jsem nevěřil, že Rytířov letos dám celý. HonzaB chtěl Sasko a Bobek si za mrazivého únorového večera otevřel u krbu sedmičku a pořádně se rozmáchl. 325 kilometrů z Jíža anebo s Láskou k Sasku. Sukes plánuje autem do Úštěku a dát jen tu nejhezčí část. Jo, to mi přijde schůdné…
  Sobotní ráno v 6:30 na kruháku na kraji velkoměsta, teplota 9 stupňů, pocitově 6. Nohy oholené a holé, namazané hřejivkou, nahoře jen dlouhý dres přes krátký, žádné spodní triko, žádné rukavice. Nechci tahat ani gram navíc, vždyť jsem včera holil i podpaždí a na kroužku od klíčů, které beru s sebou, sundával klíče, které nepotřebuji. Slunce vylezlo, ale nehřeje. Wobjížděcí kumpáni ze soustředění jsou tu. Jsme ve stejné sestavě jako do Znojma, Dreamer, HonzaB a Nemi. Zahřívám se pocitem, že ten velkofilm z minulého týdne má další pokračovaní. Moc si nevěřím, že to celé dám, ale manželka mi řekla jeď, kdyžtak pro Tebe přijedu. Mám ji moc rád. Už se dávno smířila s tím, že bez kola chřadnu…
  Do Mírovic ruce promrzlé, na kolena raději nesahám, ale nějaké nepříjemné pocity vůbec nepociťuji, vše přebíjí napětí, jak to všechno dnes dopadne. Místo před kapličkou se začíná zaplňovat. Bobek, Alf, Mr.Tired s Radkem N. a piit79. Do toho kolem nás krouží elektrický Sergei a hledá místo na parking. JendaB se ujal role pana ředitele zájezdu a jde mu to od ruky, teda jako tradičně od huby: „Abfáááhrt!“ Tak dnes to tedy sedí
  Tak hurá na Kokořínsko, tam se začneme kochat jarní přírodou. Tu nádheru vůkol nám trochu kazí asfaltový povrch, který je dost hrbatý a děravý. Ani za Dubou se to moc nelepší a docela nadávám a s láskou vzpomínám na rakouské silničky anebo i na cestu do Znojma a ze Znojma, kde bylo jen málo rozbitých úseků. Projet Českou Lípou a těšit se na slibovanou pumpu v Novém Boru. Jsme tu načas před 11 h., Hulis by neměl dlouho čekat. Hlavně dobře jíst a pít, dnes to bude dlouhý, hlásí ředitel výletu a pravdu dí. Takže dávám pro sichr menu s párkem a energeťákem. Teď začnou totiž pořádný kopce.
  Polevsko a hned za ním pomníček herce Tomáše Holého, který tady tragicky zahynul v autě. Slušná stojka nahoru, kde již čeká Hulis a fotí. Začíná totální cyklistika po skvělých asfaltech fantastickou přírodou. Něco i poznávám z minulých výletů anebo ze závodu Pekelnými lesy, třeba tu závěrečnou stojku do cíle. Na špici stále operuje neúnavný Nemi s Bobkem, já tam občas vlezu na horizontu a zkouším to rozpohybovat po rovině a z kopce, ty karbonový kola jedou ve vyšších rychlostech fakt úžasně!
  Menší problémy začíná mít piit79, ale srdnatě bojuje, aby vždy zapadl do háku a do skupiny. Mikulášovice a Vilémov, to mi do hlavy pumpuje vzpomínky na vysokou školu, kdy jsme tady zažili jeden pěkný mejdan. A ten zažívám i teď, jen si odškrtávat z programu body, které máme již za sebou. Jsme v Německu, HonzaB chce louky, kde se natáčeli Hanebný pancharti, ale vede k nim neskutečná stojka. Nohy dostávají pořádný zářez, ale odměnou je společné foto a zařváni si do těch panoramat "Au Revoir, Shosanna!"
  Letíme k Labi, tady se skvělým způsobem do toho vloží Radek N., který vleze na špic, naloží si grupu na záda a odveze ji až do Bad Schandau. Docela jsem nechápal, že za to nezaplatil, chvilku před ním jsme na té špici totiž byl a ten protivítr mi jasně naznačil, ať raději rychle zalezu, jinak jedu vlakem již z Německa. Přestává mi to chutnat, cpu do sebe veškeré zadní kapsy a dopíjím bidony. 185 kilometr, jsem slušně na odpis a na budíku svítí 140 km do vany. No to bude ještě hodně zajímavé…
  Přejeli jsme náš, tedy teď již německý veletok a po cyklostezce okolo železniční tratě to valíme na Děčín. Necítím se vůbec komfortně, letět po cyklostezce v lajně kolem 35-40km/h., to není zrovna dobrý nápad. Příště musíme po silnici, ta je pro nás. Jediným plusem je, že vidíme krásně druhý břeh, který je tvořen romantickými skálami. Konečně Děčín, zase přejet řeku a vybrakovat Billu. Náměstí je naše, jo přijela cyklistická pouť! Piit79 kupuje jízdenku do vlaku, tohle se cení, odhadnout svoje síly, jel jsi parádně!
  Kolem Ploučnice pomalu nahoru, abychom to pak ohnuli doprava směr Rytířov. No pěkné stoupání na Velkou Veleň, a koukám, že jsem ho již jel před pár lety. Výkonnostními soukmenovci jsou mi HonzaB a Bobek, trochu jsem se energeticky zase srovnal a nohy překvapivě jedou v rámci možností. Dreamer, Nemi a Hulis bojují vepředu, ale největší borec je u mě Sergei, který to jede na 39x25 a to je furt přes 10%! To je šílenec! Nahoře kochačka výhledy a focení se s Bukovou Horou a především Rytířovem, kam z časových důvodů ke kašně letos nejedeme. Ono to stačí i tak, ta stojka do Rychnova zase žere pořádný litry paliva. Nejvyšší bod trasy 618 metrů nad mořem, sjet do Verneřic a ještě jeden výhup kolem fotbalového svatostánku, kde vyrůstal Šmíca.
  Hulis se loučí, grupa podle navigace děsivě rozmláceným sjezdem do Brusova a Držovic, tohle mi sebralo snad více sil, než ta stojka do Rychnova… Pak neobvyklou trasou z Úštěku do Štětí, ale ani tady ten asfalt moc kvality neměl. Konečně Mělník, to už je velká euforie, mejdan vrcholí a je to velké wobjížděcí grande finále. Tady se zjevím zase snad až v lednu 2025.
  Někteří si zapisují do deníčků svoje denní rekordy v počtu kilometrů, přes 300 za den, to už je pořádná porce. Budíky pípají, že mají vybité baterie a já na Čerňáku už vím, že to dám a lezu konečně na delší špic. Skvělý pocity, když po 11 hodinách v sedle ještě nohy táhnou! Kruhák Jižňák a poslední foto v padající tmě. To, co začalo minulý čtvrtek, ten velký objížděcí příběh je u konce. 13. dne v měsíci a mít přes 1300 km, tohle je pro mě sen. A navíc to byly skvělý kilometry po krásách naší vlasti, ale i po sousedních zemích ve skvělém počasí a ve skvělé společnosti. Děkuji všem za špice, bez vás bych se válel s pivem a s ovladačem na kanapi! Děkuji kamarádi!
  Rytířov 2024 vešel nezapomenutelně do orange dějin. Wobjížděcí klenot jsme vyleštili k dokonalosti. V tohle jsem už nevěřil, že s vámi mohu zažít. Jsem sice zmlácený jak bejsbolkou, ale kudla tohle stálo za to! Vzdali jsme hold všem ultras wobjížděčům.
  PS
  Famózní výkony mých starších kolegů, Sergei a Mr.Tired mi dávají naději, že to snad ještě někdy s vámi dám!
  

  
  
  
• Mr.Tired – Hlavně jezte a pijte!
  
  

  Hřejivka příjemně pálí a já ukrájím první kilometry v chladném ránu. Na dnešní den jsem s respektem natěšený. Kapličku v Mírovicích necháváme za zády, formujeme se dvojic a jdeme na to, Nemi, Bobek, Kolíkáč, HonzaB, Alf, Sergei, RadekN a Piit79.
  Sluhy, Mratín, Kostelec těch vesnic, městeček a měst bude dnes hodně a někde v dáli čeká Rytířov středobod celé jízdy. Tempo je od začátku svižné, první prostatickou zastávkou zkrápíme okraj Všetat. Heslem dne se stává Honzova věta: "Hlavně jezte a pijte to je základ!" Má pravdu, protože, jak to jednou posereš, není cesta zpět.
  První brdek nás vítá v Liblicích, rychlým sjezdem se dostáváme do údolí Kokořína. Další cévkovací zastávka. Údolí až na křižovatku za Blatečkama jedu s Radkem špic a tak si říkám, že to není úplně ono. Od Ráje je silnice po křižovatku rozbitá, ale ukrutně stejně ukrutně nadáváme. Pak nastává rychlý krátký sjezd směr Dubá, kvalitní asfalt se opět mění na řešeto. Tady se jede! Chvilku přemýšlím, kdy jsem se registroval na závod. Další brdek a čůrací pauza nás zklidňuje. "Hlavně jezte a pijte." Dubá, Zahrádky a Sosnová, kde nám v křižovatce vchází do cesty borec a mává, abychom zastavili. No ono se z padesátky moc na dvaceti metrech zastavit nedá. Naštěstí řidič traktoru situaci vyhodnotil lépe než jeho pomocník a na hlavní silnici nevyjel. Proběhla lehká slovní přestřelka, která mizela za našimi zadními koly. Česká Lípa, Nový Bor a první zastávka na benzínce. "Hlavně jezte a pijte to je základ." Polevsko, zastavujeme u pomníčku Tomáše Holého a valíme dál, na kopci nás čeká Hulis. Rychlý sjezd, Kytlice, stojka jako prase na budíku se objevují dvojciferná čísla sjezd, kopec, sjezd. Tady nějak přestávám vnímat realitu a přepínám na autopilota, okolí ubíhá jak za sklem autobusu. V pozvolném stoupání ztrácím kontakt se skupinou, ale Radek mě naštěstí dotáhl zpátky, právě včas, před sjezdem do Německa. V městečku Sebnic krátká vyprazdňovací. "Hlavně jezte a pijte to je základ." Dostávám se do reality. No a nyní ty louky z filmové scény Tarantinových Hanebných panchartů a taky se tam někdo z kluků před lety líbal, no to už za to stojí, vyjet se podívat. První stojka dobrá je krátká. Úzkou uličkou po kostkách furt dobrý, další stojka je brutoš au au. Za sebou slyším "No ty vole!!!" Jsme nahoře. "Hlavně jezte a pijte to je základ." tuto větu ještě rozvíjí Kolíkáč: "Do kopce pomalu, po rovinách a z kopce rychle." Hromadné foto nám pořizuje jedna Němka. Další sjezd a uzavřena silnice, to nás nemůže zastavit. Špice jede Bobek, Nemi, Hulis, Kolíkáč a Radek ten taky popustí své watty do Bad Schandau. Za ním lajna srovnaná, jak kreditkou jenom ji šňupnout. Když nás v lese v protisměru míjí tramvaj, cítím, že ten matroš je opravdu kvalita!!! Bad Schandau, přejíždíme most přes Labe na cyklostezku, trochu záškub ve stehnu, to nechceš. Letíme, vítr nás tlačí do zad, Němci skáčou do trávy, brzdíme, zrychlujeme. Zastávka na foto, malá kolize při dobrzdění, Radek je na zemi naštěstí vše OK. Kolíkáč nadává, že cyklostezka je na prd. Po rozjezdu jsme se nějak rozdělili na dvě skupiny, ale Hulis nás dostává do kontaktu. Počítám, každý metr do Děčína bidony svítí červeně a žaludek i přes tyčinky a banán začíná oranžově blikat. Rozpálené náměstíčko před Billou je naší královskou hodovní síní. "Hlavně jezte a pijte to je základ." "Do kopce pomalu, po rovinách a z kopce rychle." Plánovaně nás opouští Piit79, jede na vlak. Nyní se začíná roztáčet kapitola stoupání na Rytířov. Hlavní silnice je kvalitní, pomalu ukrajujeme výškové metry, ostrá pravá na vedlejší, sjezd a kopec proti dává tušit, dřinu. Nemi, Hulis mizí Dreamer na velkou mizí taky, Bobek, Kolikáč a HonzaB jsou kousek před mým předním kolem, ale pomalu se vzdalují, za mnou Radek s bolavým kolenem a Sergei s převodem 39/25. Asi bych se v těch dvojciferných %% rozbrečel mít tímto osazené kolo. Je vedro, tečou ze mě potoky potu a pravé stehno začíná zase poškubávat, tohle mi ještě chybělo. První čekací stanice nad Lesnou s výhledem na Rytířov, čas letí a padá rozhodnutí, hromadné foto a ke kašně se nejede. Nikdo si nechce zasrat kufry od bláta. Krátký svižný sjezd a opět dvojciferné %%. Křižovatka na Verneřice a poslední vážné %%. Loučíme se s Hulisem. Směr Úštěk a rozsekané silnice na kaši, tak tudy už nikdy. Tempo určují Bobek s Nemim a HonzouB, ten mi potom pomáhá lepit díru. Sjezdem do Štětí a lehkým hupem nad Labe se dostáváme na rozjezdovou rampu k letu do Liběchova. Soukám do sebe tyčku, ale vůbec mi nechutná, žaludek začíná mírně protestovat, opět režim autopilot, magnetizuji zadní kolo Sergeie. Mělník, tradiční pumpa a párek v rohlíku, magnezie, kola, birel. "Hlavně jezte a pijte to je základ." "Do kopce pomalu, po rovinách a z kopce rychle." Tady tuším, že to uvisím, a když tak si křiknu móóc, když to stihnu . Bobek se loučí v Kostelci, Sergei a Radek ve Veleni já klukům děkuji v Satalicích. Sleduji pozorně komp 299,7.8.9. – 300 km. Tohle mi na budíku nikdy nesvítilo! Vítr v zádech mi pomáhá tlačit poslední tři kilometry po kvalitní silnici a já si je užívám. Zbitý, jak pes slézám z kola, vypínám comp. Borci, díky za neskutečnou jízdu, humor, pomoc a pohodu!!!
  

  
  
  
• Hulis – Pro ten pocit
  
  

  Jet švih jako je Rytířov tak před 5-7 lety asi by to pro mě vypadalo úplně jinak. Celý švih bych pojal jinak, stejně tak jako první ročníky El Classika nebo Trosek. Kdy jsem byl výkonnostně někde trošku jinde a chtěl se všema závodit. Kdy jsem několik dní před švihem sledoval, kdo je k akci kliklej a s kým budu závodit. Koho zaříznu, kdo zařízne mě a tunelově se soustředil na ten jeden (při Ústí Sebuzín) nebo víc kopců na Troskách nebo kdekoli jinde…Moc se neukazovat na špici a šetřit síly… Holt mladej nevybouřenej závoďák, kterej mimochodem nikdy nepatřil mezi největší střelce veleklubu jako jsou šlapky a asi už ani nikdy patřit nebude. Neboť jak nedávno napsal Daffy na fb v našem skupinovym chatu severských kolařů – amatérská cyklistika už neexistuje. Což bohužel začíná být pravda. Dřív stačilo nalítat pár kopců a intenzit a člověk byl schopnej rozvěsit koloděje, sbírat KOMy a jezdit závody jakš takš s čelem… Dneska mi příjde, že každej kdo jezdí a závodí, je minimálně milionář s TOP výbavou a neomezenym volnym časem. Všichni za zimu alespoň 2x v teple, každý řeší, co, kde a kdy jí. Řeší každý watt, jak trénovat a kdy trénovat… Což se s pojmem amatérská cyklistika dle mě úplně neztotožňuje. Pod tímto pojmem si představím člověka, co po práci sedne na kolo, dá si svojí porci kilometrů a s kamarády to někde na zahrádce zaleje pár pivkama a podtrhne nějakou nezdravou prasárnou, což mimochodem dodržuji do puntíku. A taky to tak vypadá s mojí výkonností – ztracena někde v propadlišti dějin. O to víc si za poslední cca 1,5 rok, kdy jsem toho moc neodzávodil užívám všechny tyhle společný mejdany. Bohužel jich není moc, ale i to málo za to stojí. Sebrat se brzo ráno, vyhecovat a přemluvit kámoše, aby se mnou jeli jen tak do Ústí pozdravit tým… Jít tomu štěstíčku trošku naproti a držet naživu Trosky, i když nevím, jestli to přežiju a ujedu. O nějakym závodění nemůže být ani řeč.. … No a když v kalendáři vidím Rytířov, na který vede trase kolem baráku, a mám možnost jet, není nad čím přemýšlet…
  
  V sobotu ráno mám spoustu času – plánovaný výjezd naproti ostatním je okolo 10h nebo spíš lehce po. Při snídani se mě Bětka ptá, jestli z toho nejsem nervózní? Tak se jí ptám a z čeho jako? Vždyť to není závod, ale vyjížďka se super partou, kde není o hlášky a srandu nouze. Odpoví mi: „no třeba z tý dálky, to já z toho běhu trošku nesvá jsem“. Je domluvená se spolužačkou z Ústí, že tam dorazí a dají si víkendovou výzvu – 10km běh. Proto jsem ten den končil v Ústí. Podívám se na ní a říkám, že já jsem naprosto v klidu, budu mít v nohách sotva půlku toho co pražáci… Po snídani namíchám ionťáky, kontroluju teploměr a váhám v čem jet. Je něco přes 16C, krátký/krátký musí stačit. Vylezu před barák a zjištuji, že poměrně dost fouká, takže radši volím triko s dlouhym pod dres. Snad se přes den nebudu moc vařit. Dle plánu po 10h vyrážím směr Nový Bor. Na sraz jedu volně, protože moc dobře vím, co všechno nás bude čekat, což by moje nohy s tím minimálním nájezdem nemusely přežít… Na parkoviště nad Polevskem přijíždím něco okolo 11:15 – všude mraky aut a lidí. Tak zastavuji, dávám banán, první horalčičku a sleduji co se zde děje. Zrovna se tu koná nějaký cross běh, takže chvilku koukám na dobíhající a pak už se mi sjíždět do Boru nechce. Stejně tu musí ostatní každou chvilkou být. A taky, že jo – vidím první wobjížděče nořící se z podkopce, tak připravuji mobil na pár průjezdových fotek. Skáču na kolo a valím za skupinou. Jelikož to tady mám naježděný tak ve sjezdu skáčů pár lidí a dole ve Falkově se se všemi zdravíme. Hned točíme levou a čeká mě první stojka v balíku. Bobek kousek poodjíždí, tak si přišlápnu, abych se mu začal přibližovat. V háku si vezu Nemiho – budík mi málo kdy hlásí míň než 350W. Tak se kluků ptám, jestli jim někdo řekl, že je čeká přes 300km. Že podle toho ty kopce moc rozumně nejezdí… Odpověď více méně žádná, jen takové úsmání se… Než nás docvaknou ostatní, prohodíme pár slov s Bobkem. Valíme dolu na Chřibskou, kde ostatní poleká zákaz vjezdu. Dávám skupině zelenou, že se to dá v pohodě projet. Po tomto úseku se rovnáme do dvojic, kde lezu na špici s Kolíkáčem. V místních vodách přeci nemůžu jet vzadu… Pokračujeme údolíčkem na Doubice, Kyjov a Vlčí horu, kde s Kolíkáčem vzpomínáme na závod Pekelnými lesy, kde mě společně s Lukem vyklepali a nechali za sebou. Kde vznikly nevyřízené účty, které jsem si s nimi chtěl srovnat o 2 týdny později na ještě starém dobrém Sázaváku přes Dojetřice. Nechápu jak, ale klaplo to a já to vydržel s čelem (stejně jako teď i po Lesech jsem byl v depresi, jak mám mrtvý a bídný nohy, takže uvidíme. Třeba to závodní rozpoložení ještě do letošního Sázaváku dorazí, ale moc v to nevěřím)… Neuvěřitelný, jak hluboko se tyhle vzpomínky vryjí do paměti, že na to člověk vzpomíná, jak kdyby se to jelo minulý víkend… Letíme dál ve sjezdu do Brtníků, kde nás bude čekat další jeden z těch prudších kopečků. Zrovna okolo nejprudší pasáže stojí dodávka na blikačkách a Kolíkáč vtipkuje, že tohle ani doprovodný vozidla nevyjedou… Nahoře volněji než se posjíždíme, skupina si začíná libovat a užívat místní silničky a povrch. Odpovídám, že ne vždycky to tu bylo takhle, že za posledních pár let se tu udělalo spousty a spousty nových asfaltů. Bobek a Nemi jedou neskutečně, pořád vepředu – občas se k nim zkouším přidat, zablbnout si a strávit nějaký čas na špici. Přejíždíme hranice do Sebnitz, kde je menší zádrhel kudy vlastně jet. Jsem tázán na cestu, ale já do Bad Schandau jezdím jinudy a nevím, kudy chce skupina jet, abychom dojeli na tarantinovi louky. Takže zde se nechám vést skupinkou. První stojka na kostkách pohromadě, kousíček uličkama a následuje druhá stojka, kde o kousek odjíždíme s Bobkem. K výjezdu na hlavní, kde pak následně zvolňujeme, je to jen kousek, takže není problém tam poslat 600W. Na horizontu je prašné odpočívadlo, kde se sjíždíme a dáváme společnou fotku, kterou nám udělá kolemjdoucí němka. Prozatím byl toto na delší dobu poslední brdek. Následuje klesání přes uzavřenou silnici do Bad Schandau, kde se jede lajna a pěkné tempíčko… Bobek jedoucí za mnou asi vidí, jak čumím všude kolem a užívám si každý metr a praví: „Hulis, to je paráda co?“ nebo něco v tom smyslu. Po pár km a příjezdu do města, když se opět zcukneme do dvojic mu konečně odpovídám, že jo. Že je to neskutečná paráda se takhle sklouznout, že povětšinou jezdím sám nebo max. ve dvojici s kámošem. Přejíždíme řeku a sjíždíme na cyklostezku, kde nás občas přibrzdí nějací chodci, pomalejší cyklisti, odvodňovací kanálky nebo brody. Kousek za městem stavíme na další foto, a jelikož nemám oranže dres, nabízím se, že to blejsknu já. První půlka skupiny už se asi těší na občerstvovačku v Děčíně a vyjíždí dřív než zbytek. Pár km jedeme rozděleni a já jedu špic v opozdilecké půlce. Po chvilce mě zkouší střídat Kolíkáč, ale poměrně brzo se opět schovává s pokynem, abych to docvakl. Vracím se tedy na špici, chytnu oblouky a rozjíždím stíhací jízdu. Zanedlouho jsme pohromadě a to už nás skoro vítá Děčín. Přepadneme místí Billu, kde toho do sebe asi posílám víc než bych měl (hlavně pití). Už je pěkný teplo, takže svlíkám triko s dlouhym rukávem, což Kolíkáč nemůže nechat bez povšimnutí a ptá se mě, jestli jsem náhodou nepřibral… (ano, hlásám to celou zimu a to jsem rád, že jste mě neviděli někdy kolem Trosek, kdy jsem měl ještě tak o 2,5kg víc)… Prý ať si stoupnu vedle Nemiho, který má asi tak o 10kg míň s hláškou, že tohle jsou naši leadeři… No, naštěstí jsem žádný leader nikdy nebyl, viz. úvod, takže jsem v klidu… Rychle se zpátky oblíknout, schovat pupek a může se vyrazit. Po odjezdu je mi poměrně těžko a furt se mi vrací a krkám ty sladký patoky jako je BigShock, Cola atd. atd.. Za městem další odlehčovací pauza, kde se všichni ujišťují, že se kopec pojede volně… Začínáme pomalu stoupat. V mírné přípravě prohodím pár slov s Dreamerem než tam pošleme ostrou pravou, kde to teprve všechno začne. Hned v úvodu kousek odskakuje Nemi, ve skupině se řve: „nenechte ho odjet“ tak rychle lepím díru. Chvilku jedu v háku a pak ještě zrychluji a o nějaký ten metřík Nemimu odjíždím. Dreamer, který hlásil, že závodit už nemusí a pojede v klidu, tohle ale určitě nemůže přehlížet. Takže za chvilku je u Nemiho. Já vepředu vydržím jen chvilku, než začnu tuhnout, holt zatím jsem těch kopců a intenzit moc nenajezdil. Takže je jasný, že 6km kopec s cca 350W prostě nemůžu přežít. Když se stoupání ještě víc utáhne, tak kufruji, kolem mě se prožene Dreamer jedoucí na velkou a záhy mě skáče i Nemi. Po chvilce předemnou i za mnou prázdno, takže už se snažím jet více méně v klidu. Přejíždím horizont, kde byla vidět horší cesta doprava. Rytířov je pro mě premiéra, takže nevím, kde přesně je a jaká k němu vede cesta. Sjíždím do Lesné a stále se otáčím, jestli někdo jede, pořád nikde nikdo, tak se dole otáčím a jedu zpátky nahoru. Kousek před horizontem vidím sjíždět ostatní, takže opět otočka a ve skupině zase dolu… Kopec a metry up navíc se před sezonou určitě neztratí…. Nahoře další a zároveň poslední foto. HonzaB to vede, aby někdo nejel dle navigace přímo k Rytířovu, který jsme nakonec vynechali. Ještě jedna stojka do Příbrami, kde následně lezu na špic a rozjíždím vostrý tempo přes 50km/h. Je to tu po rovině nebo mírně z kopce, takže to jde, ale dávám si… Pobídku přijali Bobek, HonzaB a Nemi, který mi po chvilce střídá. Zkontroluju situaci za náma, že jsme odjetý a opět přebírám režii na špici. Dovážim naší čtveřici do Verneřic, kde všichni kufrujeme a v následnym brdku „čekáme“ na ostatní. Je potřeba se vydejchat, jel jsem tu s větší intenzitou než kopec k Rytířovu… Za vesničkou poslední společná pauza, kde se se všemi loučím a valím na Lovečkovice a pak padákem zpátky k vodě a na Ústí… Ve sjezdu ještě dobrý, ale posledních pár km proti větru mi dává slušný záseky do stehen a já už cítím náběhy na křeče… Hodně zvolňuji a zkouším to roztočit, což se na rovince podél vody docela daří. Horší situace nastává v Ústí, kde mě čeká poslední kopec, ve kterém už bohužel musím na chvilku zastavit. Náznaky už byly víc než alarmující. Naštěstí to dobře dopadlo a křeče se nedostavily. Po dojetí mi garmin hlásí 166km s cca 2500m up s čímž jsem víc než spokojenej. Dnes bych asi nedal ani o kilometr navíc a o to víc smekám před váma, co za počin jste dokázali. Neuvěřitelný čísla pro mě z říše snů. Ale jednou bych si to tříkilo chtěl taky splnit a odškrtnout…
  
  Sobotní den pro mě byl premiéra s velkym P ve skvělé společnosti. Prostě si jen tak sednou na kolo, jet a bavit se tím. Pro ten pocit radosti, bez nějakých cílů, plánů a taktik, jak, kde a koho obložit v kopci. Neřešit kdy a kde na koho výjde špice, prostě tam padnout a potáhnout skupinu i když za to člověk občas zaplatí… Nebejt nasranej a v depresích, když to zrovna nejede a v kopcích to odjíždí… Tenhle rok i přes kila navíc a žádnou formu, mě to na tom kole sakra baví, takže kdo ví… Třeba se to opět zlomí a začnu nějak víc závodit. Každopádně veledíky všem sobotním aktérům… Nemělo to chybu.