Akce Rytířov 2022

Akce Rytířov patří do kategorie Vyjížďka. Datum: 2022-03-20.

:: Mapa a profil :: Diskuze :: Foto :: Flyby

Historie: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018 :: 2019 :: 2020 :: 2021

• Dreamer – Vetrny Rytirov
  
  

  Pocasi slibuje jasnou oblohu, ale po ranu mrazik a pres den silny vitr. Pohodove predjarni pocasi pro ty co jsou venkovni jizdou oslehani pravidelnym zimnim najizdenim, ne tak ovsem pro me, ktery celou zimu stravil na Rouvy. A tak mam dilema, jestli letos Rytirov jet. Kdyz ovsem vidim nadseni vecer na tymovem chatu, tak by si to clovek vycital. Kdyz to jen trochu jde, Rytirov i dalsi epicke vylety za to stoji. Rano po pul sedme vyrazim na metro, abych po minute zjistil, ze jak jsem nabaleny, zakukleny a namazany hrejivkou od hlavy k pate, vlastne mi zima neni a tak si to strihnu rovnou na Jizo po ose. Super, potkavam Mlhose, chvili cekame na HonzuB a za slunecneho pocasi mirime mrazivym ranem na dalsi mista srazu.
  
  Teplo neni, ale nalada ve skupine je umerna rannimu casu, obcas padne vtipek a cas tak rychle ubiha. To se hodi, protoze mi zacinaji mrznout prsty na rukou. Pak je sraz s Kaprem, Trungym a to uz mame za sebou pres hodinu jizdy a slunce preci jen zacina trochu ohrivat. Po 2h kdesi v Polabi uz zima vlastne neni, coz je ale hlavne diky Lukove a Trungyho jizde na spici. S vetrem v zadech se jede dabelske tempo. To vyhodnocuji, ze je docela nebezpecne, takze misto tesneho haku jedu s odlepem na konci skupiny. Musim si tak docela davat, ale to mi vubec nevadi, radeji v bezpeci. Obcas stavime na curani a pred prvnim kopcem sundavam dres a navleky, ktere jsem dnes mel jako treti vrstvu mezi dlouhym trikem a zimni bundou.
  
  Prvni kopec je docela masakr, prudka stojka ala Pancir, vsichni mame co delat vylamat ji. Pak nasleduje dlouhy a prudky sjezd do Usti nad Labem s krasnym vyhledem na ne uz tak krasne mesto plne kouricich kominu a panelaku. Pumpa a vsichni doplnujeme energii. Davam kafe, croisant, ktery je super, ale drobky z nej na pumpe zametaji asi doted. Mirime na bajny Rytirov, kopec, kde jakoby vzdy zavodime. Kluci jedou napred, ja s Lukem a Kolikacem pekne odspoda. Kolikac za to vezme jako na Rouvy, nechame ho s Lukem jet. Postupne ho ale sjedeme, ale i tak ted jezdi Kolikac paradne, treninky na Rouvy ho posunuly. Pak nastoupi Luke a rikam si ze jeste jednou a taky si vystupuju. Ale nakonec si vystupuje Luke, coz se ani nedivim po tech spicich ktere doted po vetsiny cesty daval. Nakonec si o vterinu vylepsuji PR v kopci, 287W na 15m po skoro 5h v sedle neni spatne. Nahore ceka Vlcak a Pistacio s Otasem, kteri jeli napred. Tymove foto a svistime dal.
  
  Prichazi sice klesavy teren, ale v silnem bocnim vetru ci protivetru. V bocaku mam co delat abych nespadnul. Vyjizdime k vysilaci na Bukove Hore, pekne mistecko! Pak mi spadne retez jako Kolikacovi o par hodin predtim, ale vse podari zprovoznit. Kolo jinak po peci u Pepy Komarka jede pekne a ani zimni lockdown na Rouvy ho nijak nepoznamenal. Klesame, obcas se taky protocim na spici, ale tim jak je nas hodne tak nejde moc jet aby vsichni byli schovani, to bychom museli jet roztazeni po cele silnici. To nejde a ridici nam to davaji po vetsinu zpatecni cesty najevo skotskymi striky z jejich ostrikovacu. Pauza pred Msenem se nekona a tak musime jeste vylamat Romanov a az ve Msene davame paradni cukrarnu. Kafe a kolac, o ktery se chci podelit, ale vsichni rikaji, ze ho prece musim snist sam. Na kafe cekame docela dlouho, holt tyhle nobl kavarny z gastromapy L. Hejlika funguji trochu jinak. Ale kafe i dortik byly skvele a v dalsi fazi se hodily.
  
  Jen jsme diky tomu ztratili dost casu a do zapadu slunce nam zbyvaji dve hodiny. Diky protivetru je to dnes dlouhe. Letime k Praze, misty uz foukne i do zad, ale porad zadna hitparada. Kazdy si zas pise svuj pribeh. Prvni louceni a zbytek miri ku Praze. Epicky zapad slunce, ale neni cas zastavit a vyfotit ho, v hlave ale ten moment zustane. Pak jeste rychly defekt HonzyB. Rozsvitit blikacky a skoro za tmy dojet na Jizo. Louceni se zbytkem a s Otasem jeste riskneme jizdu na Kacerov. To se dari, ale uz je to opravdu na hrane. 275 km pred bytem, v hlave mam v deliriu trikilo, ale to uz v te tme a zime opravdu nedam. Jesteze mam ovsem Rouvy, naladim trasu v centru Prahy a dam si jeste hodinove vyjeti v centru, pri kterem se i mentalne trochu srovnam po celem tom uzasnem dni. Diky vsem, Rytirov se i letos povedl, den jako sen!

  
  
  
• Luke – Jednice za jedna
  
  

  Na Rytířov se těším, obzvláště po tom, co je jasné, že to pojedeme na jednicích. Blatníků už mám po zimě tak nějak… Lehkost jednice a volnost jarního oblečení, to je úplně jinej svět. Navíc počasí přeje, neodolám a v týdnu dám skoro 5h výlet do Chvaletic (středa) a že je pořád hezky, tak ještě stejnej objem v pátek. To si odškrtnu zimní resty Sebuzín a Lukov, dám tři delší kopce a je mi jasný, že tím odepisuju konkurenceschopnost na neděli. Ale tak jezdím pro radost, ne? Ono z rouvy je jasný, že Dreamer je v tomhle typu kopců stále jinde, takže vlastně ani není moc o co přijít.
  V neděli ráno nožky překvapivě neprotestujou. Ani nemůžou, protože úplně na čas nejedu. Aspoň mi nehrozí nějaká zima a zatuhlost. Na T jsem ale před balíkem, takže aspoň tak. Je sice chladno, ale slunce svítí, rukavice navíc a bunda co zamíří do kapsy stačí k rannímu zateplení klasického jarního ohozu. Na sraz do Mírovic je to klidná ranní klasika, tam na sluníčku Kapr a Trungy. Obkroužíme kapličku, ale dál už se nikdo nepřidá. 4 dvojičky valí dál, vítr se zvedá a opírá se do zad, takže se na špici musíme krotit. Vlastně mi i přijde škoda připravit se o ten pohled na prázdnou silnici před sebou, a tak si řikám, že když nikdo nebude protestovat, tak pojedu dál. A nikdo neprotestuje. V Lužci přes lávku a pak přes Jevíněves jinou cestou okolo Řípu. Pěkná silnička má taky něco do sebe a možná i ušetří pár nastoupaných metrů. Kapr hlásí, že se v háku se jede líp než na špici, což je docela dobrá zpráva, protože nás ještě pár hodin po větru čeká. Má tedy na špici cenu aspoň trochu jet a snažit se tak krotit cvakající ořechy za zády. V zásadě je to ale i tak dost zadarmo a držíme profi rychlost 45-50. Na špici přijel Trungy a musím ho trochu krotit. Hledáme balanc, abychom si to užívali a zároveň šetřili nás i zbytek na cestu zpět. V 60 samozřejmě míjíme odbočku na Přestavlky a musíme se kousek vrátit. Ideální čas shodit bundu a druhé rukavice, už je 8 stupňů a čas se trochu vyletnit. Něco pojíst a dál letět s větrem v zádech, Kapr si pochvaluje, jak se dobře hákuje, ale Bory hučí tak, až za námi vznikají nebezpečný turbulence. Jednu takovou absurdní chytáme před Budyní. Kolíkáč řve moc, čelo kontruje, že se nejede. Já mu nevěřím, že měl v háku 400W, on mi nevěří, že já tam určitě neměl ani 300... večerní pohled na stravu ukáže, ani jeden z nás nekecal. Prostě záhadné turbulence.
  Pak už jen dokončit přiblížení na Lovosice, prohnat se podél Labe a před Dolními Zálezly konečně přistát. Čas odložit přebytečné věci, Oťas defenzivně míří na pumpu, zbytek čeká Lukova radiála. Nikdo v týdnu neprotestoval, tak v trase zůstala. No proč se asi ty Zálezly jmenujou dolní? Jsme ve 140m nad mořem a potřebujeme skoro do 500... Ale jde to rychle, uprostřed vesnice se to zvedne jak někde v Lombardii. Kolíkáč si užívá svou nesnesitelnou lehkost bytí a mizí za zatáčkou. Přišlápnu do úrovně tempo, ale závodit jsem tu nechtěl. Jenže nás čeká kilometr a půl přes 10% tak už to je asi jedno. Jedu, na co mám, odskočil jsem zbytku a Kolíkáče stahuju, sice pomalu, ale víc jet nejde, přeci jen to nebude úplně na chvíli. V půlce už oddychujem bok po boku a křečovitě svíráme řidítka v nejprudčích částech. Strava tam najde 19%, 420W a 7.4 km/h, nakláním se co nejvíc dopředu abych se nepřekulil zpět a někde tady získávám rozhodující metry náskoku. Pak už se to rovná a k vyhlídce dojíždíme společně. Počkáme na zbytek a vyfotíme se s Labem pár set metrů pod námi. Mlhoš hledá psychologické termíny při popisu autora téhle radiály, ale já k ní stejně hrdě hlásím. Dyť je tu tak pěkně. Postupně zbývá vystoupat ještě další metry, ale to už je spíš čas na kochání se krajinou. Pastviny jsou připraveny a já vzpomínám, jak jsem v pátek u Lukova musel čekat, až stádo ovcí uvolní silnici. Však sem se taky brzy vydají. Krásnej kus zapomenutý krajiny. A když se zase vítr opře do zad...
  Klesáme do Ústí a ten kontrast je do očí bijící. Výhled na Trmice a Miladu, Ústí, no to zaujme asi jen milovníky industriálu. Na pumpě Oťas, překvapivě Vlčáci a samozřejmě párek, protože Mělník se dnes nejede, tak ať mi to pak nechybí. Po družné debatě a doplnění zásob pokračujeme dál směr Rytířov. Vítr nepomáhá, spíš občas zlobí, na špici už to bolí. No zpět to bude zajímavé. Ale jak už jsme poznamenali ráno, když jsme dali Kamenný Mosty, tak už dáme všechno. Těchlovice, odlehčení před kopcem a pak se ještě s Kolíkáčem a Dreamerem hecnout a vzít za to hned odspodu. Kolíkáč nám odjíždí, ale prý si ho sjedem. No jen aby, nasadil docela kvapík. Jedeme furt kolem 320W, já se radši klidím do háku, nějak si ani nechci představovat, jak dlouho tohle budu muset trpět. Kolíkáč na dostřel, ale sjedeme ho až asi po 5ti minutách. To už jsem si pomalu rozpomněl, což že jsem dělal ve středu, v pátek a celou cestu sem. Míjíme Kolíkáče, ten hákuje, ale Dreamer typicky přitápí. To se mi nelíbí, tak za to vezmu, ale nereaguje, takže asi už moc srandy nebude. Po chvíli mě dojede a pak zase trochu přitopí. Měl jsem asi zkusit zas nastoupit, ale morál už moc nebyl. Přeci jen umřít 150 km od domova není úplně dobrej nápad, tak si dál jedu svoje. Zkusím ještě háknout Kolíkáče, ale ten si jede hlava nehlava svejch 350 nebo něco takovýho, takže to po chvíli taky balím. Nakonec je z toho čas jak loni, což není úplně top, ale ostuda snad taky ne.
  U kašny hodnotíme náš stav, domů daleko a proti větru. HonzaB je úplně B, ale spíš, než dálka to bude počínající nemoc. No to potěš. Zbytek taky nevypadá úplně natěšen na cestu zpět. Ale i tak si dáme ještě Bukovou horu až k vysílači, jako argument stačí, že jsme tam ještě nebyli. Dál už kopec docela bolí, zvlášť když už se nezávodí o čest a slávu. Ale co, vysílač zdárně dobit a může vyrazit do bitvy o naše domovy. Do Kravařů je to většinou z kopce, takže paráda, ale jak se to srovná už se přes 30 moc jet nedá. Když se k tomu přidá rozbitý asfalt, začne to být pěkná pruda. A to si ještě můžu gratulovat k bezdušákům na 5ti barech. V reálu je ta silnice o dost horší, než vypadá na mapy.cz. To samé platí o těch silničkách mezi pokličkama... Když se zastaví, snažím se dojíst svoji housku, ale hned se zase jede. HonzaB by si hrozně rád oddechl a snaží se zbytek přesvědčit, ať mě nechají dojíst, ale vidina pumpy je pro všechny silnější. V Dubé nic, tak prý až cukrárna Mšeno. Pokračuje nic moc asfalt, další pauza, ale zase to nestihnu dojíst. Všichni mi ujedou a pak mažu dál s cílem být co nejdřív na Romanově, abych se nahoře konečně najedl. Konečně, navíc ve Mšeně je opravdu cukrárna. Sedíme venku ve stínu, ale hlavně že do sebe můžem něco dostat. Čas v cukrárně se prý do života nepočítá, ale západ slunce to asi neposune. No už to máme tak tak a musíme zase zvednout kotvy. Oťas v sámošce prozíravě koupil dost Coly a tentokrát už nepohrdnu, beru cokoliv, hlavně ať to dál jede. 60 domů a jsou 4... tak teď už se nesmí nic stát. Do Vtelna se ještě na bočáku dokodrcáme a pak zas aspoň trochu foukne do zad. Po hlavní to díky tomu aspoň odsejpá, ale není moc kam se schovat. Skupina trpí nedostatkem větrníků, snažím se tak aspoň schovat Oťase, i když to ideál není. Hlavní ale přežijem a z Byšic už můžeme zpomalit. Začíná to být typický wobjížděcí dojezd, plný kyselých nohou, hořkého humoru, ale hlavně kamarádské pomoci. Snažím se držet tempo pro Oťase. Po otázce, jestli se někdo stará o HonzuB, Dreamer hlasí, že je v pohodě. Kolíkáčův popis reality mě dostává do kolen. Ale bezpečně visí a to je hlavní. Vlastně nechápu, jak může ještě jet, já takhle zbělat, tak jdu na vlak, nebo do nemocnice, rozhodně bych nejel 150 km dom... Kostelec, Mratín, pořád se mi jede dobře. Tohle jsem nějak nečekal. Veleň a defekt HonzyB, fakt pech. Čas letí, tohle nevypadá, že stihnu za světla. No ale co se dá dělat, oprava se daří, slunce se blíží k horizontu. Výhledy krásný… Satalice, jedem tužku a někdo se zeptá, jestli je tu Oťas. Taky by mě to naštvalo, takže se nedivím, že se zvedne a mizí v dálce. Jo tak na to má teď už málokdo. Velewobjížděč! Ve Štěrboholích už je šero, já nemám blikačky, a tak absenci rozumu musí nahradit ženská láska. Někdo by řekl, že jsem to objel celý na špici, ale vlastně jsem to ani celý neobjel a posledních pár km se svezl v autě. I taková je někdy cyklistika. Každopádně díky všem za skvělej příběh, užil jsem si to, tyhle jízdy od úsvitu do soumraku, to je prostě sen.

  
  
  
• Kolíkáč – Wojetej jak lógr z turka!
  
  

  Těžký to návrat po týdenním se vypnutí od okolního světa, kdy s hrůzou zjistit, že lyže a snowboard budu muset přenechat asi mladším, že z toho bolí celé tělo a kolena jsou na kaši. Místo abych každou další jízdou snižoval denní průměrnou cenu permanentky, tak raději přemlouvám všechny na horkou čokoládu s rumem na solárku a chci jen čumět z lehátka na alpské velikány. V sobotu zapnout diskuzi a se zděšením zjistit, že jsem v nějakém poblouznění mysli někdy v lednu naplánoval Rytířov na neděli. A oranžády jsou na to úplně natěšený, Luke naklikal trasu, sice vynecháme Hřensko, ale za to si švihneme brdek před Ústím na rozehřátí.
  Budík na nedělní 6 h. je jen pro otrlé, ale rytířovský červ již naplno putuje celým mým krevním řečištěm. Zimní bundu nechat doma a vzít prodyšné hadry s jistotou letáku na hruď z jednoho nákupáku. Kolem kruháku již nadšeně rozhání mrazivý vzduch Mlhoš a konečně též vidím svého virtuálního parťáka Dreamera na živo. Sice je k nepoznaní, jak je zakuklen, ale již legendární Canyon pod ním je jasným poznávacím znamením. Z vyhřáté budky DPP se již k nám s napřaženou pěstičkou na pozdrav sune další borec této zimy a to Oťas, který chce dokončit Korunu Himaláje letošního wobjíždění. Je 7:06, když už lámeme hůl nad avizovaným Profesorem a HonzouB. Pomalu odjíždíme, když se v dáli zjevuje jeden z dnešních rytířů, HonzaB, super, ten přeci nesmí chybět.
  Luke je na Téčku již zacvaknutý v pedálech a díky příznivému větru tak nabíráme leteckou rychlost. Jak je to bezbolestné a úžasné! Centrální sraz Mírovice nám přidává do vláčku Kapra s Trungym. Vítr vane parádně, každý jedeme za své, netřeba se točit na špici Jen sledovat šipku na displeji kudy dále a díky jednici pode mnou tam mít další hodnotu s jednotkou w. A ta někdy kousavě šplhá až do trojčíslí začínající 4! Zklidnit tak nezničitelné duo Luke – Trungy na špici, jelikož na ocase grupy to nějak bolí a plápoláme tam, jak prapory na dlouhém nákladu vyčnívajícího z auta. Kilo za námi jako nic, ale v mysli už zpáteční cesta, která asi bude pekelně větrná. Ale teď si užívat sluníčka a brutálního výšvihu nad Labe z Dolních Zálezel. Jako bezmozek do toho jdu, jako by to byl cílový kopec. Za tohle budu platit, ale je to tak opojné! Na budíku na mě vyskakuje převod 36/32, takže se chlácholím, ještě že tam mám vzadu těch 32 zoubků. Ale nahoře zjišťuji, že to je jenom nacvakané v Garminu z horské kazety, kterou mám doma, takže jsem to lámal na 36/28. Ó jak se dá ta hlava ošálit
  Zasloužený sjezd do Ústí z panoramatickými výhledy, Trungy si hraje na Mateje Mohoriče, hold chce vyzkoušet nové kolo na kotoučích. Pumpa pod mostem se chvěje pod náporem cyklistů a jejich náladičkou před ikonickým stoupáním k rytířovské kašně. Oťas si to mega užívá, letos ji chce taky premiérově zdolat. Frčíme podle vody do Těchlovic, kde odhodit přebytečné svršky. Sundávám i návleky a pytlíky z treter a chci navázat na Rouvy závodění. A rouvaři Luke a Dreamer to chtějí taky. Sjet tedy znovu k hlavní silnici, abychom chytli segment do svých přístrojů a hošíkům nastoupit. Opájet se čísly na výkonovém ciferníku a snažit se dojet postavičky před sebou, které vyrazily před námi. Ale je to kruťárna, pěkně dlouhá, a navíc opepřená ledovým protivětrem. Luke s Dreamerem mě dojeli a Luke hned zhusta nastupuje.
  Nechává mě to klidným, na tohle nemám. Dreamer asi na to má, ale taky nereaguje a jede si svůj šrot a po chvíli Luka dojíždí a pomalu nám wodjíždí. To já mám Luka na dostřel a před odbočkou ho mám již za sebou. A tak závěrečné metry k ceduli si užívám s hezkým výhledem na prázdný asfalt, jelikož Dreamer nenávratně zmizel a Luke asi šetřil na další špice do Prahy pro kamarády. Tajně jsem doufal, že ta virtuální čísla třeba kecala a pojedu se Snílkem, ale ukázala se holá pravda, furt je někde jinde, pěkný Karle!
  U kašny euforicky zhodnotit první kopce nové sezóny a odfajfknout si jeden z dobitých tradičních výletních cílů. Foto, svačina, navléci se zase do teplejších vrstev a již rozvážně zdolat procenta sklonu do Rychnova. Tam nám ukáže vítr svoji sílu a do hlavy nám nažene pořádné zděšení, jestli to kilo furt proti, dáme se ctí do tmy. K Bukovce nám to ještě naposledy foukne do zad, abychom mohli poslechnout tu meluzínu, kterou vytváří vítr kolem vysílače. Ještě přiostřuji svoji výbavu na šátek kolem hlavy, dvoje rukavice a leták pod dres, jako ochranu proti větru ledováku. Kapsy prázdné, termoska na dně, tak se upínám na pumpu v Dubé, kde se dám snad do kupy. Začala hra, kdo se lépe schová a kdo má nejvíce sil jet jako rozrážecí štít. Je to ubíjející a deprimující. Tak by se člověk chtěl kochat krajinou, ale při té těžké robotě to prostě nejde. Navíc povrch se chvílemi změnil v hrbatý zaplátovaný asfalt, a to vůbec nepřidá.
  Dubá 10 km, Dubá 5 km, Dubá cedule, hurá! Ale co to? Prý je pumpa mimo trasu, dáme až cukrárnu ve Mšeně! Cože? Kolik to je? Ještě 15 km, to dáš! I ten poslední hlt z termosky mi zhořknul a jen jsem začal tupě hákovat. Nekonečných 15 kilometrů, navíc vyšperkovaných ještě několika brdky, rozbitým asfaltem a posledním hřebíčkem do mé rakvičky, a to kolosálním Romanovem! Mám totálně vymleto a zcela reálně uvažuji nad telefonátem pro odvoz. Těch 60 kilometrů už prostě nemůžu dát… Navíc jsme se nějak v zápalu chutí na suplementy rozdělili na dvě občerstvující se grupy – cukárna versus u čonga. Cukrárna je vyhlášená, takže je narvaná lidmi a pěknou frontou. Kapr mi tam hrdinně vystojí turka a dvě trubičky, děkuji! Padá to do mě jak do kontejneru, ale tohle je málo, musím ještě do obchodu to domlátit kávěnkami a tyčinkami do kapes. Džus do termosky a do hlavy, která se trochu vzpamatovala. Kluci už netrpělivě postávají v pedálech, čas je náš nepřítel, do setmění to nemůžeme dát!
  Ale skupina funguje, tohle jsou chvíle, které asi zažívají horolezci při svých výstupech, ta kamarádská výpomoc a starost. Luke se překonává, tenhle den je v jeho režii. Naklikal trasu, určuje tempo, stále neúnavně u špice anebo vytvářející závětří pro další rytíře, díky brachu! Najíždíme na hlavní boleslavskou a jedeme proti trase Doks. Vana, ale i tma se začíná přibližovat a já začínám věřit, že to auto volat nebudu. HonzaB to ještě vyšponuje svým defektem, ale bomba zasyčí vcukuletu. Oťas pak ještě předvede finální nástup na 240 kilometru, na který reaguje jen Luke. Jo tohle jsou opulentní chvíle dnešní bitvy!
  Takže co dodat? Znovu nezapomenutelné! Smekám před vašimi výkony, stále mě naplňuje ta síla a soudržnost skupiny. Fakt fantazie, dnes to bylo extrémně těžké kvůli větru. Ve Mšeně jsem byl vyjetej jak ten logr z turka a bílej jak náplň v trubičkách, který mi zařídil Kapr. Ale pak se to naštěstí zase chytlo a moc jsem si to díky vám užil! Díky, že jste!