Akce Václavská jízda 2024

Akce Václavská jízda patří do kategorie Silniční závod. Datum: 2024-09-28.

:: Propozice :: Trasa 80 :: Garmin :: Diskuze :: Flyby :: Foto

Historie: 2017 :: 2018 :: 2019 :: 2020 :: 2021 :: 2022 :: 2023

• HonzaB – Václavský únik
  
  

  Nic z toho, co se stalo, jsem neplánoval.
  Václavskou jízdu jsem si chtěl užít s kámošema v balíku. Zachytávat nástupy soupeřů, schovávat se na větru, mačkat se do nespočetných malých brdků na trati - prostě se bavit cyklistikou. Až do 18. kilometru vše šlapalo, jak mělo. Pak přišel brdek ve Žlunicích…
  Na polabských hnojácích je to často rozdělovací kopec, proto jsem od jeho úpatí raději trochu přišlápl, abych se na horizontu nemusel stresovat, že mi to ujede. Když jsem se na vrcholu otočil, měl jsem na ostatní asi 50 m náskok. Za běžných okolností bych svěsil nohy a ve sjezdu posvačil, ale týmová strategie velela chodit do úniků a nechat soupeře, který bylo jen pár, vše sjíždět. A tak jsem tlačil do pedálů dál - do cíle zbývalo 62 km…
  Z počátku se jelo zvlněnou krajinou a proti silnému větru, což dost nahrávalo pronásledovatelům, ale ani na vteřinu jsem se na to nechtěl vykašlat. Pořád jsem do toho bušil, držel nezbytnou aerodynamickou pozici a občas se ohlížel, kde jsou soupeři. Jednou byli těsně za mými zády a jindy jsem je vůbec neviděl. Kluci v balíku moc nestřídali a protivníci se očividně nedokázali zorganizovat k účinné stíhací jízdě. A tak jsem po hodině a třičtvrtě dorazil do cíle jako vítěz. Tam nikdo nebyl - vlastně tam ani samotný cíl nebyl, jelikož pořadatel neudělal na zem ani křivou čáru. Pokud by tedy kluci nezačali v posledních kilometrech závodit a nestáhli můj náskok na pár desítek vteřin, tak by ani nikdo neviděl, že jsem projel cílem (kterej tam … nebyl!).
  Obvykle bývají reporty plné zajímavých zážitků, zklamání a radosti, kterých se v každém závodě přihodí hodně. Tato zpráva je však jiná…
  Celých 62 km jsem byl sám jen se svým garminem a zahryznutý do řidítek jsem jel vysoké, ale pořád tupé, málo proměnlivé tempo (říká se mu “kundí”?!) - zážitek naprd. Možná, kdyby v cíli tleskaly davy lidí (nebo aspoň někdo) a moje fotka s pohárem z vyhlášení (které nebylo) vyšla v pondělním Bydžovském zpravodaji (který neexistuje), tak by můj celkový pocit byl možná jiný. Takhle si pro příště budu pamatovat, že pokud se chci hezky projet a vyloženě se pobavit, tak nesmím jít do “úniku”.

  
  
  
• Luke – Jenda se nezdá
  
  

  Václavská jízda je pohodový podnik s možností zvednutí si nálady po nepovedené sezóně. A samozřejmě jako dvojnásobný vítěz mám z závodu velmi pěkný vztah. I letos se těším, počasí vyšlo, úplně vedro není, ale když se pojede, bude to fajn. Nakonec se moc nejelo, ale o tom dál.
  Před startem Sukes hlásí, že by byl rád, kdybych neblbnul už v prvním brdku, aby zbytečně nevypadl po 5ti km a nemusel jet sám. Jelikož má letos oranžový dres, tak ho nemůžu poslat jen tak někam a chci mu vyhovět. Nastupuji po 2km s tím, že někde prostě roztočit nohy musím. Do brdku ve Starém Bydžnově najíždíme už docela pocuchaný, já si musím lepit díru na první trojku, kde máme jen jednoho zástupce a někdo mi to odpojil.
  Začátek nic moc, ale po dolepení trojky a mírném svěšení na horizontu se ukazuje, že to zas tak špatný nebude. Krom jednoho červeného, jednoho bílého a jednoho modrého dresu, tu je jen samá oranžová. A Grep, jehož barva není ani oranžová, ale vlastně ani jiná, no prostě grep... To už mizí v úniku Kulhoš. Miluju tohle závodní myšlení, člověk nemusí nic řikat a organizovat a věci se sami dějí, tak jak mají. Ještě si s HonzouB a Nemim ujásníme, jak se správně kotví a že v tuhle chvíli nemá cenu jet na špici, byť pomalu a slušně děláme prostor zbylým barvám. Červená se moc netváří s vidinou toho, že to takhle bude celý den, ale to je realita závodu, přece jsem sem nepřijeli někoho povozit a pak se nechat ospurtovat.
  Bílá a modrá nakonec Kulhoše sjedou a už bych pomalu šel dozadu vyvolávat další dobrovolníky, když to nefunguje automaticky. Ale je tu brdek a za ním proti vítr a vlastně nechci nikoho zbytečně mučit. Místo toho je tu magnet před Slavhosticemi, kde se vždycky něco semele. HonzaB rozjíždí ambiciózní tempo, ostatní barvy vyklízejí špic. No kdo jsem, abych to lepil, tak po sobě chvíli koukáme, ne že bychom nejeli, ale Honzovi bobmy to nejsou. Nahoře má 40m a zdá se, že nevím jestli jet nebo ne. No to stíhači taky ne a než se rozmyslí, díra narůstá. Přemýšlíme s Nemim, jestli bude šance si tam doskočit, ale nakonec se neobjeví. Nicméně tím pomalu příběh končí. HonzaB jede cca jako mi, metry získává jen když se stíhači na špici střídají. Modrého vyřadil defekt, Červený tomu moc nedává. Bíleho pak vyřadí Kolíkáčův nástup před dálnicí, kde zase červený ukáže, že pošetřil dost.
  Vlastně uběhla dlouhá doba než se něco stalo. Pak už HonzuB nevidíme, takže možná čas trochu zase začít závodit? Pár nástupů, kde se jen ukáže, že zas tak moc pod kotrolou to nemáme, zkoušíme to 1, 2, 3 ale ani 3 vrchaři rovinářům neujedou. Grep a Červený to lepí, snad ne s přílišnou pomocí Kulhoše, ale asi se bál, že na něj budou nevrlý. Tahle kočkovaná přivedla HonzuB zpět, stačil jeden další nástup a máme ho. Ale nemáme, zpět ke starým pořádkům, konec hrátek a díra zase pomalu ale jistě narůstá s každým vystřídáním. Grep s červeným jedou, nejedou, však by ho sjeli, kdyby chtěli, ale co pak. Asi jako hoši na MS, když jeli, Pogačara sjížděli vcelku dost, ale museli by jet furt a samozřejmě v hlavě byla otázka a co pak? Co když ten střídá míň než já? Co když se pak zvedne někdo další. A tak se jelo nejelo až bylo jasný, že Honzu u nesjedem. Pak to zkusil ještě červený dres udělat bolavý, ale málo platné bylo nás moc. Já vcelku věděl kde a kdy pojedu, za zadkem připravenej Nemi a tak jak se zbylé nohy zakyselily, tak jsme jeli. Na můj vkus až moc hurá špice, ale srovnali jsme se a stačilo s přehledem. A ten konec zas ukázal jak snadno se dalo do čela dojet, jen nemyslet na to, co bude pak.
  Jinak velká gratulace HonzoviB, kterej se sice se skromností tváří jak to bolelo a vlastně si to neužil, ale nevěřme mu, dyť na to trénuje celý roky. :)

  
  
  
• Nemi – Nejhnojákovitější hnoják
  
  

  
  Po Nepoliské stovce a Žiželické 70 zbývá poslední z polabských hnojáků, který je ze všech nejhnojákovitější. Žádná startovní čísla, žádné vyhlašování, dokonce ani nikdo nečeká v cíli. Trasa značená asi deset centimetrů dlouhými šipkami, kterých pokud si vůbec všimneme, těžko odhadneme jejich směr. GPX je naštěstí zaznamenán dobře. Z konkurenčního týmu Unlimited bohužel dorazil jen jeden nezávodník, a tak jsme to jen my proti několika jednotlivcům, hlavně proti jednomu borci z Ghost Team. Možná se jmenuje Michal Moravec, možná Jan Malíř, možná jinak. Na Stravě vidět není, jako by to byl ghost. Pamatuji si ho ze Žiželic, kde byl v kopcích nezastavitelný. Tady ale žádné kopce nejsou.
  
  Podaří se mi k účasti přemluvit Grepa, který na jaře po pádu na l´Etape ukončil kariéru. Bere si oranžový dres Alltraining, prý aby lépe zapadl mezi pomeranče, ale jak se následně ukáže, je to kamufláž.
  
  Začíná se hned největším stoupáním závodu přes Starý Bydžov, který okamžitě rozdělí závodníky od cykloturistů z pořadatelského HOKL Clubu Lužec nad Cidlinou. Defekt vyřazuje Sukese. Proti silnému větru jde do úniku Kulhoš a my se můžeme schovávat střídavě za Ghostem a za Janem Drugdou.
  
  Ve Žlunicích je Kulhoš dostižen. Následuje druhý brdek a tentokrát jde dopředu HonzaB. Ghost nereaguje, protože sotva sjel Kulhoše a pořád je to ještě přes 60 kilometrů do cíle, z toho přes 30 kilometrů proti silnému větru do Ovčár. Bylo jasné, že únik může mít šanci na úspěch až s větrem v zádech za Ovčáry.
  
  S Lukem přemýšlíme, kdy bude Ghost natolik unavený, že bychom mu nastoupili a zkusili HonzuB dojet. Ghost moc dobře ví, že ho chceme utahat, a tak na špici jede opatrně a střídá se s Janem Drugdou. U odbočky na Ohaře začnu sprintovat a vytvářím mezeru. Po několika minutách mě doskakuje Kolíkáč a křičí „Jeď!“. Zanedlouho přiskakuje i Luke a začínáme točit ve třech. Bohužel to nejde úplně optimálně, těžko se před větrem schováváme, a tak rychlost klesá a ještě před vysněnými Ovčáry nás dojíždí stíhačka ve složení Grep, Ghost a Kulhoš. Týmová časovka ve čtyřech do cíle se tak nekoná. Grepova cyklodeprese je oficiálně ukončena.
  
  Okamžitě kotvíme, protože HonzaB je nebezpečně blízko, stíhačka se také zastavuje. Ne na dlouho, v následujícím brdku za Ovčáry zkouší nastoupit Kolíkáč. Ghost se zvedá a nahoře Kolíkáče sjíždí. Tam pro změnu zkouším nastoupit já. V Býchorech pokukuji po HonzoviB, ale je už zase docela daleko, jede fantasticky, tak to rychle vzdávám. Pak necháváme Ghosta na špici, na chvíli mu vystřídá Grep, protože mu ho bylo líto. Ghost v posledních brdcích nastupuje, ale už nemá dost sil, aby odjel. Necelé dva kilometry do cíle se s Lukem zvedáme a sprintujeme. Za námi nikdo, a tak dojíždíme spolu za ručičku a oba si píšeme druhé místo. Je co slavit, když jsme obsadili celou bednu. Jen škoda, že bylo málo těžkých soupeřů. Ghost byl lepší než my, statečně bojoval, ale proti týmové spolupráci neměl šanci. Tvořit závod bylo krásné. Na běžných závodech s účastí poloprofíků žádné místo pro taktiku není, když se jen snažíme uviset tak dlouho, jak jen to jde.

  
  
  
• Grep – Černobílý film v barevném provedení
  
  

  Celý pátek mě Nemi láme, na závod Václavské jízdy. Hledám kdejakou výmluvu, protože stále bojuji se svými démony z LeTape, kdy jsem nedobrovolně prodřel dres o asfalt. Od té doby, jakákoliv zatáčka a záporná čísla gradientů, mě nutí sahat na brzdy a se smrtí v očích předpovídat černou budoucnost. Bohužel i taková je někdy cyklistika i když jsou rány už dávno zahojené.
  Na závod jsem později kývl s tím, že se jedu léčit a pěkně v balíku zkoušet odbourat démony.
  Cestou v autě se dost hovořilo o Unlimited týmu a pokud přijede další silná konkurence, bude to závod jak má vypadat. To mě jasně utvrdilo v tom, že pokud se nechci courat po kolínských cestách sám, když mi soupeřící týmy hned ujedou, je dobré se k soupeřům raději přidat.
  Před startem jsem tedy nasadil Oranžové rukávky a přidal se ke Šlapkám, čekaje že budou kotvit unik a já budu mít čas sám na sebe.
  Na startu zděšení, že Pomerančů je více než zbylých závodníků a organizátorů dohromady, jsem měl jistotu, že závod bude poklidná projížďka.
  Tři barevní muži, jak česká vlajka (Červený, Modrý a Bílý) si to nemyslelo. Točili se na špici a dělali závod zábavným. Občas se někdo z Pomerančového stejnokroje vyvětral a na 150m před balíkem svěsil. Bohužel defekt Sukese a Modrého jezdce, balík smrsknul na 9 píplů. Po pravdě nevím, zda před tím nebo potom se i HonzaB vydal na svou dlouhou dnešní pout před balík. Nicméně celá přepravka Pomerančů v tu chvíli zatarasila cestu a než se národní barvy vzpamatovali, HonzaB zmizel a nikdo ho nestíhal. Po pravdě sám jsem si myslel, že po pár km ho to přestane bavit a vrátí k nám, protože boční vítr to nedal zadarmo ani balíku. To si asi mysleli i barevní a nikam se také nehnali. Tím spíše, že se oranžový tým za nimi pěkně seřadil aby na mě nefoukalo a jasně dal najevo, že se sice jede dál, ale bez nich. To mi také vyhovovalo, šlapky bránili HonzuB, barevní se v předu střídali, aby měli HonzuB na dohled a já zkoušel co moji démoni.
  Přišel brdek před dálnicí a ze zadu vyrazil Kolíkáč. Všichni jsme se zvedli i s našimi tepy a watty a kopec vyletěli. Ohlížím se a skutečně, oranžový nástup měl úspěch a nechali jsme tam Bílého. Ale co to?! Najednou brzda v mírném klesání a peloton nechal Bílého opět dojet. Říkám si, to je od Šlapek fér, závod nezávod i když Šlapky v drtivé přesile a s borcem v úniku, tak nenechají statečného Bílého na samotku dalších 50km. Jenže Bílý toho měl asi už plné tretry i tak a po chvilce skutečně odpadl definitivně. V počtu 5 Oranžových, jednoho Grepového a jednoho Červeného jsme jeli dál. Červený si to na špici vychutnával a ostatní přilepený za jeho kolem ještě více. HonzaB byl občas na dohled občas ne, taková kočkomyš.
  Někde v půli cesty u Kolína se najednou zvedl Nemi, že pojede pozdravit HonzuB do úniku. Za ním se zvedl Kolíkáč a nervózně přehmatávajíc naprosto čitelný Luke, na sebe nenechal dlouho čekat.
  Dneska jsem se jel jen projet, nějaké první nebo sté místo mě nezajímá, tak zůstávám sedět s Červeným a Kulhošem. Ať si kluci jedou zablbnout. Po 150m odlepu koukám, jak si všichni tři uprchlíci sedají a téměř přestávají šlapat. To jsem ocenil, že se opakuje scéna s Bílým, že nás tam jen tak nenechají a že dnes to bude spíš fair-play vyjíždka. Proto přitlačím na kliky a celou skupinu zase spojím.
  Hurá, zase se plácáme spolu kupředu tak, abychom měli HonzuB bezpečně na dohled, ale pojištěné tím, že opět Červenému na špici nepomůžeme a naopak se statečně za něj schováme před větrem. Cyklistika je někdy opravdu krutá, kam se hrabe MMA, tady to není jeden na jednoho, ale 6 na jednoho a čekalo se až chudák vypustí duši. U mě se pocity na fair-play ale už mísily nějaký ten km předem. Dovedlo to k tomu, že Červený opravdu umíral a nikdo za ním nešlápl, přestože ten člověk 60km na špici věděl, že mu nikdo nepomůže a na posledním km mu všichni nastoupí a nechají ho tam jak patník u silnice, přesto to nevzdal. Sorry, ale tohle mi už přišlo za hranou fair-play i s respektem k solovému výkonu HonzyB a konstalaci dnešní společné vyjížďky a vjel sem na špic i přes držkující Pomeranče, že mi suspendují učet . Nechal jsem chvilku Červeného odpočinout s dostatečným bezpečákem za HonzouB, ať ta porážka pak v cíli je alespoň trochu spravedlivá.
  Nevyhnutelné se v zápětí stalo, Nemi s Lukem statečně nastoupili v posledním km si dojeli pro společné druhotřetí místo. Já jsem přestal šlapat, protože mi morál nedovolil přijet do cíle před Červeným.
  Smekám před HonzouB a jeho statečným odhodláním, smekám před Červeným, že se na to nevys..l a udělal nám alespoň nějaký závod. Bez něj a HonzyB jedeme 20tkou a kocháme s mouchami v zubech. Oba si u mě prostě zaslouží dres bojovníka dne!
  A víte co se mě doma zeptali mezi dveřmi? Zda jsme všichni dojeli v pořádku a ne kolikátý jsem byl. První je vždy přeci Pogačar
  Všichni dobrý všechno dobré.
  Altavista Grep