Krásná říjnová sobota, tak ještě jednou krátký-krátký. UAC už je rozhodnutý, navíc kdo ví proč, závody, co už jsem jel loni, mě nějak přitahují... Na startu jen 4 šlapky, ale ani konkurence není veliká a slibovaný anti-karl tým se také nekoná. Taktika je tedy jasná, i když Kapr se přimlouvá, aby finální útok přišel až později, abychom se v tom větru trochu svezli pospolu...
Hned po startu jdu na špic, abych nemusel řešit nějaké pozice na bočáku. Tady se stejně moc v háku šetřit nebude. Pak se tam otočí pár lidí, je tedy plus mínus vidět, kdo dnes asi bude chtít závodit a po 4 km jsem znovu na špici a vjíždíme do Starého Bydžova, kde je první brdek trasy. Loni se tu jel šrot, ale letos by se nemuselo jet tolik, kdybychom snad chtěli jet chvíli pohromadě. Karl je ale proti a docela tvrdě nastupuje. Vladimír K. jde tradičně po něm, tak se taky zvedám. Na horizontu jsme tedy ve třech, ale Karl topí dál. Ani nemám čas se otáčet, vítr fouká do zad a v tuhle chvíli za to úplně rád nejsem. V háku to docela bolí a po chvíli to Vláďa odpojuje. Chvíli váhám se střídáním, ale Karl se docela rychle vzdaluje, tak je jasný, že tomu nijak neuškodím. Když je konečně trochu líp vidět dozadu, rozpoznám jen Kapra, ale jestli je s ním jeden nebo dva, případně jestli to je Igor to už nepoznám. No čekal jsem tam větší balík, takže pomalu začínám počítat s tím, že pojedeme do cíle ve dvou.
Do Městce to jde, pak známá část na Žehuň, ale za dálnicí přichází široká rovná silnice s pořádným vichrem. Občas máme problém držet aspoň 30 km/h na rovince. Tahle část se opravdu zajídá a přestávám trochu věřit, že do cíle dojedeme. Konečně Ovčáry a otočka. Sice to nebude s větrem do zad, ale bočák mi v tuhle chvíli přijde víc než milosrdný. Stálo mě to už docela dost sil, ale překvapivě za námi už nikdo vidět není. Tak věřím v pódium a makám dál. V Žíželicích mě ale i tak mrzí, že tu dnes už není konec. Spolupráce funguje vzorně, teda aspoň mě to tak přijde a snažím se, aby to tak přišlo i Vláďovi.
Přichází konečně i úseky po větru. Přejezd v Převýšově projíždíme akorát když začínají padat závory, to jsou stresy jak na Tour. Teď už jen vítr do zad, průjezd přes hřebínek Spáleného lesa a rovinka až do cíle zase na bočáku. Po větru mě špic nevadí a při nájezdu do lesa pokračuju dál, protože stejně tak nějak čekám nástup. Protože kdybych se na to cítil, přesně tady bych to sám zkusil... Ale necítím, tak prostě jedu. Do kopce nic, horizont nic, až na výjezdu z lesa první pokus. Docela to bolí, ale jsem v háku. Vlastně jsem se dostal do dobré pozice, teď už se střídat nebude a mě se do nástupů nechce, tak se jen bránit.
Podruhé to také chytám a až mě překvapuje, jak rychle se z toho dokážu oklepat. Na třetí nástup, přesně kilometr do cíle, reaguju rovnou protiútokem. Místo svěšení do toho dávám vše a daří se mi ujet. Nadšení drží jen chvíli a druhá půlka posledního kilometru už hodně bolí. Otáčím se, ale naštěstí mám už dostatečný náskok a do cíle tak nějak dojedu, i když se ještě párkrát pro jistotu otočím.
Poslední z Polabských klasik se opět vydařila, tyhle menší závody mě baví čím dál tím víc. A zázemí na ranči bylo teda luxusní, stejně jako guláš a chleba s metrovým průměrem.
::
Propozice ::
Trasa 80 ::
Flyby