Akce Dobrovice 2019

Akce Dobrovice patří do kategorie UAC. Datum: 2019-09-01.

Nejdelší varianta má délku 93.00 km.

:: Propozice :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto

Historie: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018

• Luke – Pohoda, výlet - tak určitě!
  
  

  Prý nejmíň polovina výkonu je v hlavě. Tak to bude super, poslední dobou se mi jezdí dobře a mám čas jezdit pravidelně. Krušnoton byl parádní, v Lipencích se mi podařilo konečně hodně zmáčknout a s časem jsem byl spokojen. Zkrátka a dobře, forma je, aspoň v souvislostech mé výkonnosti. Takže na Lawi Tour Classic se těším. Vlastně ani nejsem před startem nervózní, mám pocit, že všechno mi hraje do karet. Lidí bude dost, skupinu si přece najdu, když v Milovicích nás bylo pořád kolem dvaceti. Navíc mám pocit, že těch pár brdků by nemělo být nic, kde mě vyklepou. V sobotu nasadit 28mm plášťě na zimáka a projet pár úseků po šotolině a prachu kolem Průhonic. Strava hlásí čísla z říše snů a já se těším až to předvedu v závodě.
  
  V neděli v 7 sraz s Oťasem, cesta ubíhá krátce po 8 mé jsme ve Vinařicích, nemáme problém zaparkovat ani se zaregistrovat. Sluníčko příjemně hřeje a láká k poflakování. Ještě chvíli pokecáme a pak jedem roztočit nohy a kouknout na finish a pověstnou Kovárnu. Od zámku krásný výhled na Polabí, no zas tak malý kopeček to tedy není. Zato Kovárna vypadá docela v pohodě, ovšem jen do chvíle, kdy nám dojde, kde ten kopec končí. Ve zkratce, 11% z toho první půlka kostkách (teda vlastně kamenech, ale aspoň držících po hromadě) a druhá půlka po drti asfaltu a kamenů co tu dřív tvořili povrch. Oťas prohrábne a už stojí, já taky zastavuju. Nastoupit už se nedá, takže pěkně pěšky. No v závodě stejně asi nebude kudy projet, tak aspoň potrénujem tlačení.
  
  Pak už zpět na start, pozdravit se, pokecat s Kaprem a jdeme se řadit na start. Vepředu už je plno, tak poslušně dozadu za Strejdou, ještě vtipkuju, že tady to aspoň nebude bolet. Na čas vyrážíme, jede se za autem a z kopce, je to docela nervózní, pořád na brzdách. Když se to srovná, využívám trochu mezer a cpu se dopředu a za chvíli jsem už i na té správné straně kde nefouká. Moje oblíbená pozice hned vedle škarpy, abych měl kam zdrhnout v případě problému. Když už se zdá situace klidnější, chci se ještě napít, než začne šrot. V protisměru ale auta a v balíku panika. S bidonem v ruce mě vytlačí do škarpy, kterou světe div se projíždím v sedle a vrací se na asfalt. Jsem zas na konci a za chvíli je ostrý start. Je odstartováno, nejsem úplně vzadu ale zadarmo to nebylo. Začíná se to natahovat a trhat, když najednou čelo balíku zastavuje a vrací se, že nestihli odbočku. První úzký sektor mezi poli začíná trochu netradičně průjezdem areálu zdejší firmy. Jede se rychle a zběsile, ti co na čele nezatočili se derou zpět. Zprava zleva se to valí kolem, občas se nevejdou a berou to trávou kolem cesty. Rychle a zběsile gravel edition. I kdybych se chtěl dostat trochu vřed tak už není kudy, vlastně se radši nehýbu a snažím se přežít. Na silnici uklidnění, střelci z čela došli a kolem mě se formuje skupinka. Jedou se pěkný bomby, je tu dres sparty, starkovci, přijde mi možná i nad moje síly. ale je tu i Oťas, kterej to od začátku pěkně nakopl. Tak tu chci taky zůstat. Za chvíli Oťas zalepuje díru na pár lidí, jdu mu pomoc. No pěknej šrot hned od začátku, ale jsme tam, s čelem éčka. Tak snad to nebylo tak zbytečný, jak to vypadalo... Pohromadě pod Kovárnu, ale Oťas shazuje řetěz hned dole. ach jo. V půlce rachot až koukám, co se mi stalo s kolem, ale jsou to místní fans. Řvou jak zběsilý, radí brát to po trávě. Daří se mi držet tempo, nesesedat a řvát na lidi co tlačí, ať mi nelezou do stopy. Předjíždím i sparťana a jsem nahoře. Paráda. V dalším kopci je mi jasný, že do týhle skupinky jsem ještě nedorostl, ale to neva, zas a znova to někdo zkouší, nereaguju a zůstanu v té horší části. První šotolinový úsek rozseká skupinu na kousky. Do začátku opatrně, spousta lidí stojí podél cesty s defektem. Na silnici dva lidi před a jeden za. Čekám, je to holka, chce jet, takže točíme a za chvíli máme i ty dva před. Sjíždíme ještě jednoho, ale pak už nikdo moc nejede. Až do dalšího úseku, kde za to všichni berou, no to mi úplně nevyhovuje. Po chvíli koukám, že neřadím, mám nějaký bodláky v hazce. Takže zastavuju, vykuchám bodláčí a valím dál. Najedou vedro k chcípnutí, z cesty sálá horko, slunce paří. Koukám za sebe, nikde nikdo. Snad támhle v dálce. Nechce se mi jet samotnému, a tak čekám, podle siluety by tam mohl být Oťas. Napit (až teď, aha?) a v klidu počkat a zahákovat skupinku kterou opravdu táhne Oťas. Tak jo, proč to neodjet spolu, říkám si. Další polňačka a já se topím v písku, ustojím to se ctí, ale musím zastavit, jinak se z toho dostat nedá. Zbytek jel jinou stopu, a tak si je sjíždím, ale neblížím se ani o metr. Do háje, co se to děje. tohle mám přece v pohodě zalepit. Oťas se otáčí a asi chtějí počkat, tak jedu, ale dojeli mě dvě slečny, takže motivace vyměnit tuhle skupinku za ty tři dědky není úplně nejvyšší. Na silnici jsme ale hned pohromadě a jedeme směr Mcely. Hlásím Oťasovi, že to dnes na nějakou pomoc nevidím, že toho mám už docela dost, a hlavně ať na mě nikde nečeká. Docela střídáme i když k ideálu to má daleko (no ideál by byl vlézt na špic a jet), přijde mi nejvíc maká Oťas, dneska mu to fakt sedlo. Před Mcelama nás ještě dojede další skupinka defektářů, kde je i Josef Burgr, později druhý v E. Ten to začne hrotit, že necháme holku tahat (nijak méněcenná mi nepřišla, naopak, tak proč by nemohla na špic) a Oťas hned jde na špic. Jdu ho vyhodit, zrovna on je tam skoro pořád, ale cítím, že už brzo bude můj konec. Nikdo další se na špici neotočí, a tak za to Burgr a pár lidí bere a mizí. Pěkná taktika.
  
  Kopec Mcely. Jestli jsem do teď myslel, že umřu, tak tady jsem umřel. Vůbec to nejde vyjet. Stoupnout si a vylámat to, za chvíli bych byl nahoře, dyť já to jedu pomalejc než v zimě na výletě. Prostě tragédie, všichni mi ujíždí. odbočka doleva a dnf láká, ale pak zase závody se dokončují. Točím doprava, zkouším zahákovat aspoň J.Krajčíka z Dexteru, ale není z čeho. čučím na svoje watty a nevěřím. Vypitej bidon, gel, nic nepomohlo a můj stáv se celou dobu jen zhoršuje. Spalujicí slunce se do mě opírá a já jedu tak pomalu, že mě ani proud vzduchu neochlazuje. Hlava jak v troubě, tělo obalený prachem a solí, pot se vypaří rychleji, než vypotí. Druhý bidon horký, neosvěžuje, navíc bych ho vypil hned, ale musím šetřit až do cíle. Marně vyhlížím sámošku, stát se znovu cyklistou by byl sen, ale živý člověk by pro dnešek stačil. Místo sámošky ale vidím jen Oťase. Nechal si ujet Krajčíka (a přišel o bednu) a prej mě odveze do cíle. Prej pohoda, výlet. Oponuji, že mi nic nepomůže, že měl jet. Pohoda a výlet, to si teď neumím představit, ale jsem vděčný. Na výletě se může křičet moooc a tak si párkrát zakřičím. Koukám po okolních hospodách, ale tlustej plášť před mýma očima nezahýbá a kazeta se dál otáčí jako kolo osudu před kterým není úniku.
  Mlčím a snažím se dýchat, moc mi to nejde a když zrovna jo, špačkuju a ptám se, kdy už tam budem. Oťas hází nějaký čísla, ale nevěřím mu, ale vlastně mi je to úplně jedno. Už to nebolí, nic necítím, při pohledu na Garmina a watty, které produkuju, se mi chce plakat. Konečně les a trocha chladu, v rámci možností, teplota neklesá pod 30. Konečně pěknej asfalt a známá cesta na Seletice, už se aspoň jede směr cíl. Oťas začíná přitápět a já překvapivě držím, dostáváme se aspoň na normální cestovní rychlost. Dokonce se blížíme k nějakým dalším mrtvolám před námi, z čehož moc radost nemám, protože jestli se zase začne závodit, budu mít problém se dostat do cíle. Nájezd na poslední sektor z Jabkenic a my jsme těsně za zombíkem, co se sotva drží na kole, jako já
  
  Jak se najede na pole, Oťas je hned za ním, ale já ne. Jestli jsem do teď byl v troubě na 250, teď mě hodili na pánev a polili alkoholem. Teplota odhadem tak o 10 stupňů větší než těch 33 doteď. Na konci sektoru jsem úplně upečenej, veškeré náznaky zlepšení pryč. Zombík zas odjel, Oťas čeká, zapřahám a jsem tažen dál. Za chvíli zas dojíždíme zombíka, ale v háku nám nevydrží, tak rychle valíme . Za chvíli ještě jeden zombík a blížíme se k finálnímu kopci. Domlouváme se, že nebudeme riskovat a trochu přišlápnem, aby se nezahákoval. Ha další zářez, víc jak 120W nevytočím a už sem předjel dva lidi. Pod posledním kopcem se loučím a posílám Oťase vpřed, tohle mi bude chvíli trvat. Překvapivě mě ani nikdo nepředjede. A já můžu projet cílem. Dnes to bylo o dojetí a sakra těžký.
  
  Tým trenérů, fyzioterapeutů a doktorů teď bude dlouho zkoumat, co se stalo. Přijde mi, že v hlavní roli bude vedro, asi jsem i málo pil, jak sem se snažil ujet to na dva bidony a šetřil pití. U fronty na jídlo a pití hlásí, že tam někdo zkolaboval a po chvíli se mi motá hlava tak, že si jdu radši sednout, tohle se mi ještě nestalo. Sedím tam mimo s hlavou v klíně a probírá mě až Kofola co mi donesl Oťas. Jídlo a pití mě pak trochu uschopní. Oťas se ptá Kapra, jestli čeká na vyhlášení, Kapr mu lišácky odpovídá že jo, že vyhrál. Tak ještě si zařvat a zatleskat vítězi pod stupni. Nakonec týmově úspěšnej závod, tak se to zlé maže, zkušenosti holt zadarmo nejsou.