Akce Milovice - Pave Tour 2019

Akce Milovice - Pave Tour patří do kategorie UAC. Datum: 2019-05-01.

Nejdelší varianta má délku 98.00 km.

:: Propozice :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto :: Strava Flyby

Historie: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018

• Dreamer – Milovice Pave tour v pratelskem tempu
  
  

  Prvniho kvetna se kona tradicni jarni klasika Milove Pave Tour, zavod nekym proklinany a nenavideny, jinymi naopak oblibeny a obdivovany. Tolik emoci vyvolava, protoze podobnych zavodu u nas moc neni. Kostky, pave, jedna z mala prilezitosti okusit na vlastni oci to, co sledujeme cely duben v televizi z prenosu z Belgie a Holandska. Letos s ucasti hodne vaham, jak je zvykem, prevlada strach z defektu, padu, hlasi i destove prehanky. Nicmene kdyz jdu v utery vecer spat, uvedomuji si, ze tak nejak uvazuji kazdy rok. Rano moudrejsi vecera, pocasi vypada fajn, jen Kolikac hlasi ze to letos neda. Jako ma muj respekt, ze se dokazal prinutit nejet, ja z toho "stereotypu" nedokazal vystoupit, ale proc bych mel, kdyz se mi jednoduse chtelo jet?
  
  Vyrazim do Milovic sam a jsem tam pred 10h. K memu prekvapeni je u prezentace mega fronta az ven, navic zacina prset a je zima. Cekat venku pul hodiny nechci, sedam zpet do auta, koukam na radar a premyslim jak dal. Z destoveho mraku je solidne mokro, takze nervozita stoupa. Ale co, uz jsem tu, jdu do boje! Na prezentaci jsem asi treti od konce, akorat jsem dostal posledni cislo moji kategorie. Je 10:45 a jsem prihlaseny, nastesti hlasi ze start bude o 10min posunuty. I tak moje rozjeti spociva v uzasne delce necelych 5min a 1,2km, kratsi "rozjeti" jsem asi nikdy nemel. Ale v hlavne mam pohodu, klidek, tabacek, stoupam si na start, silnice osycha, slunce sviti, vedle stoji pekna slecna, prede mnou Kapr, za mnou Pistachio, co vic chtit? Sundavam prebytecne svrsky, poradatel hlasi start za 2min, kdyz v tom rana z kanonu a start je neplanovane tady!
  
  Tak s chuti do toho, at je pul hotovo. Plaste po lonskych defektech letos natlakovane na 8baru, uvodni terenni usek jsem si letos ani neprojel, takze jedu hodne opatrne. Na startu snad pres 200 lidi nekdo hlasi, vidim pred sebou Kapra, Pistachia, kolem se prodira dopredu Vitek Novak. Uvodni usek je uspesne za mnou, ostra prava a pekne do lajny a snad stale v celnim baliku, na pohodu, prijde mi ze se jede zatim friendly tempo, jako na Sazavaku. Jenze ouha, Kapra najednou nevidim, lajna je delsi nez by jeden cekal a kdyz vykouknu, uz se zacinaji delat diry. Jedu tedy tradicni srot, uz nekolikrat jsem se takto vratil do celniho baliku. Letos mi ale osud prichystal jinou zkusenost. Najednou je to rozpojene, ja tahnu za sebou par lidi, balik vidime, ale samozrejme nam pomalu odjizdi. Sice kolem projede par "profiku" prilepenych za autem, ale na to dnes nemam nohy a ani bych si do toho vlaku nenastoupil. Presto byla asi sance chytit se par borcu, nebo Ryba me predjizdel, ale co naplat, tempo se zmenilo na nepratelske a to bylo i na me moc. Mozna mi tady nekde chybel Kolikac nebo nejaky dalsi znamy magnet, ktery by me donutil prislapnout, protoze moc nechybelo.
  
  Jedu tedy par km jeste naplno, tahnu za sebou jednu slecnu a jednoho kluka, ale kdyz mi moc nestridaji, vidim ze to nema cenu. Zahy nas dojede vetsi skupina, ktera se postupne rozroste na cca 30 lidi, je v ni Pistachio. Je mi jasne ze v celnim baliku bude klidne 80-90 lidi a ja tam nejsem. Co se da delat, nektere useky se u nas opravdu nejede, ale kdyz pak prijdou tezke useky po kostkach, nebo ta terenni vlozka po startu, kterou jedeme jeste dvakrat, mam i ja co delat, abych ve skupine zustal. Vetsinou tak jezdim vzadu ve skupine, jednak abych jel s bezpecnym odstupem a druhak, abych si aspon trochu daval. Tim tedy urcite nechci nasi skupinu shazovat, i ja jsem si daval, ale tady s tim moc delat neslo. Zvazoval jsem i jit do uniku chvilemi, jenze pri tak velke skupine by to bylo na vetru bez sance. Takze vlastne jsem si tady ted ukazkove rozebral, ze jsem na lepsi skupinu dnes nohy nemel, nebot jsem provahal par pozic po startu, at uz to bylo nerozjetim, nebo prilis opatrnou a bohorovnou jizdou. Par lidi at uz po defektu nebo technickych problemem dojedeme nebo mijime, ale prijde mi to letos docela klidnejsi, i kdyz je pravda ze povalujicich se bidonu napric trati bylo vice nez dost.
  
  O to vic jsem si ale mohl uzivat skupinu, obcas s nekym prohodit par slov a pokochat se trochu i zeleno zlutou krajinou. Mala Belgie mi letos prisla jednodussi, panelovy sjezd byl v pohode, ze jsem nechapal, jak jsem se tam pred rokem mohl vydefektovat. Svym zpusobem klidnejsi Milovice jsem asi jeste nezazil, takze i takova nova zkusenost se hodi. Zaverecny spurt jsem vynechal a stastny ze jsem vse prezil ve zdravi a bez ujmy materialu jsem dojel nekde ve druhe stovce vysledkove listiny. Definitivne jsem si ale letos potvrdil, ze mam tenhle zavod vlastne rad, prave proto, jak je narocny, jak je hodne o stesti, pozici na startu a v baliku. Je to unikatni zavod a ma svoji vahu prijet na nej, i kdyz rozum pokazde rika opak!

  
  
  
• Luke – Hákujeme #MVDP
  
  

  Bylo mokré ráno, první máj,
  ranní máj, byl závodu čas.
  Výstřelu zval ke startu hlas,
  kde bláznů balík se hnal.
  Za první zatáčkou a výjezdem kolem radnice leží holčina vedle svého kola a brečí. Garmin ukazuje sto ujetých metrů. Za dalších sto metrů další pád. Jo tak takhle jsme si to s Oťasem přesně představovali, když jsme před hodinou seděli v kufru auta aby na nás nepršelo.
  Vůbec se nám nechtělo, člověk nechce zmrzačit sebe, ani kolo. Rezignace na Kaprovo "na startu se natlačit co nejvíc dopředu".
  Při krátkém rozjetí učím své mokré Bory brzdit. Po chvilce najdeme společnou notu a suneme se na start. Jsme s Oťasem mezi posledními, ale to nevadí, hlavní bude přežít. Střih, 300 metrů, další pád, zapomněl jsem na vše před startem a už jsem předjel snad sto lidí, libuji si, jak sem se pěkně dostal dopředu a kde se hodně brzdilo jsem vždycky našel nějakou úspornou cestičku. Postupně se dostávám na čelo skupiny, která už má před sebou menší díru. Tak tohle by mohlo stačit, říkám si protože tep je dávno v rudém pásmu. To ještě netuším že jsem stejně tak vzadu, že se jedu možná o 150 místo. Koukám, kdo tu je, a překvapivě Oťas hned za mnou. Taky to moc nešetřil. Jinak je nás hodně, takže pořád někdo chce jet. Každou chvíli je třeba přišlápnout, aby se to netrhlo, napít se je umění, jídlo sem si radši ani nebral.
  Přichází Malá Belgie a je vidět spousta skupinek před námi. Jo takhle nějak to vypadá vždycky v televizi a teď to vidím live. Paráda. Zbytek prvního kola se snažím udržet skupinu pohromadě a lepím pár děr. Občas je ještě síla prohodit pár slov s Oťasem. Jinak se ale jede pro mě dost ostré tempo, takže v druhém kole už se cedím trochu dozadu skupiny, snažím se trochu odpočinout. V menším stoupání po kostkách odjíždí 3 lidi, které hákuje Oťas. Hustý! Až k Malé Belgii jede naše skupina dost rychle a při výjezdu z kostek je dojíždíme. Ukazuje se, že Malá Belgie mi sedí a tak jsem za chvíli na čele u Oťase. Koukám, že celou cestu hákuje holandského mistra (MVDP), který dal asi Milovicím přednost před Lutychem . Někde jsem ztratil jeden šroub z košíku na bidon a ten tam tak plandá. Občas ho rovnám a hned se propadám na konec skupiny, jenže na dalších kostkách už je zas nakřivo. Nechci přijít o pití, ale není čas to řešit.
  Dojíždíme odpadlíky z předních skupin, předjíždíme lidi s defektem a dál se valíme po kostkách, panelkách a rozbitých silnicích. Teď už díry neskáču, ale objíždím, přichází první náznaky únavy. Snažím se být aspoň planý Oťasovi s Pepínem, ale popravě mě přijde, že oba vypadají líp jak já. Ach jo... Při nájezdu do předposledního kola jdu na čelo abych se měl kam propadat. V mírných stoupáních už dost trpím a říkám si, že asi brzo odpadnu, ale při pohledech kolem v tom nejspíš nebudu sám. Kostky přežiju ve skupině a Malá Belgie mě opět posouvá na čelo. Mám čas konečně prohodit bidony, trošku se uklidnit. Pořádně napít. Pak ještě zalepit jednu mezeru a pak se zdá už se tempo konečně uklidňuje. Bohužel sil už není dost a tak do posledního kola nenajíždím z čela skupiny a viset to až nahoru hodně bolí. Přepínám do módu držet kolo přede mnou a víc mě nezajímá. Před borcem přede mnou se dělá díra a pár lidí nás předjíždí, ale říkám si, že jsem pořád ještě cca v půlce, že se to sjede, a tak jen visím. Konečně vrchol, před námi 50 metrů díra, ale za námi nikdo. Vepředu zbylo sotva 20 lidí, dalších dvacet lidí ze skupiny jsme někde ztratily, vím, že Pepíno to ustál, jel moc pěkně, ale Oťas bohužel zůstal vzadu, přitom vypadal hodně dobře. Ten nám ještě ukáže.
  Borec přede mnou drží odstup na skupinu, ale neblížíme se, já nejsem schopen střídat a jen visím. Před Malou Belgií rezignace a grupa definitivně odjíždí. Naopak za námi přiletí holčina, která ještě má dost sil, borec odpadá a já jsem odtažen do cíle, celkově 160. místo z nějakých 270 startujících.
  Těžko se hodnotí, jaké to vlastně bylo. Spousta utrpení, ale i pěkné momenty a pocit být u toho a zvládnout 3 hodiny pro mě velmi intenzivního tempa. Celkový zážitek trochu kazí Rybova zlomenina, ale zas radost z Kaprova pódia.