Akce Kamýk nad Vltavou 2010

Akce Kamýk nad Vltavou patří do kategorie DA-BA. Datum: 2010-05-09.

Nejdelší varianta má délku 76.40 km.

Propozice :: Diskuze

Historie: 2007 :: 2008 :: 2009

• Kajman – Kamýk nad Vltavou - Ráj na zemi
  
  

     Kamýk nad Vltavou je bezesporu nádherná, řekl bych až idylická obec, která leží stranou všech významnějších komunikací, kde žije ve 210 domcích pouze 800 obyvatel, s náměstíčkem jako z pohádky a okolní krajinou jako z růže květ. V den konání dalšího závodu seriálu PBR Povltavské sportovní Extraligy DA-BA si v Kamýku připomínali 65 let, kdy došlo k symbolickému převzetí vojsk SS pod ochranu US Army. Svoboda!
     9. Květen je tedy šťastným dnem a už ráno jsem se rozhodl, že bude šťastný i pro mě. Opravdu to tak mám! Vždycky si v klidu sednu a shrnu si co vše mě čeká, co pro to musím udělat a na co nesmím zapomenout. Minulý závod jsem jel pouze na vodu a sójový suk, ale dnes to do sebe prostě nasypu. Říkejte mi třeba chemik, ale nějak do sebe tu energii musím dostat. Do báglu si tedy balím 2x bidon s Isostarem, 2x gel ENDUROsnack a 1x Shlehu. Je mi jasný, že budu zářit jako Temelín. Co dál? Musím jet v oranžovém, takže spravuju dres co mám po Robinovi. Zip se prostě rozjíždí, takže beru drobné nářadí a po dvaceti minutách ručních prací zip drží. A držet bude! Teď totiž nejde rozepínat. Pro jistotu sebou beru ještě náhradní červený dres. Nechci totiž poslouchat připomínky typu „co to máš na sobě za modré montérky“.  K snídani dávám jahodové müsli, croasant a lehké kafe. Potom si na chvilku sednu a udělám meditaci jakou jsme se naučili na józe. Má to co do činění s tím, co od toho dne očekávám – a já dnes očekávám jednom samé skvělé věci. Už Cimrmany  napadla myšlenka, že optimisté by se měli střílet, takže raději k věci.
  V 7:15 nakládám v mých milovaných Nehvizdech kolo do auta, do kufru ještě naházím bágl a vše co budu potřebovat (a jsem takovej magor, že beru dvoje brejle, dvoje rukavice, dvojité porce jídla a pití, kdyby náhodou někdo doma něco zapomněl). Musím si pospíšit, protože v osm hodin musím nabrat Malinu na Jižní spojce. Zaspal. V sobotu si zajel závod v Sezemicích, takže se ani nedivím. Do telefonu mi hlásí, že bude mít šest minut zpoždění. Tohle se mi líbí. Řekl šest minut. Já bych řekl pět, deset, patnáct, ale Malina klidně řekne třeba „budu tam za 23 minut“ a co je ještě lepší – bude tam! Nakonec to byla jenom jedna minuta čekání, protože si Jiřík zaspurtoval a my měli moře času. Cestou nás pravděpodobně šmíroval Kolíkáč s Icemanem, protože přijeli snad jen chvilku po nás. Parkujeme na parkovišti u Vltavy a nestačíme se nabažit toho krásného rána. Nebe modrý, že by se z toho Paroubkovi mohlo udělat špatně, bezvětří, slunce se do nás začalo pozvolna opírat a ten božský klid! Tedy jenom do chvíle, kdy Kolíkáč vystoupil ze svého Berlinga. Viděli jste přece Postřižiny. Podobnost s Pepinem čistě náhodná! A z Berlinga se vyvalil i druhý oranžista. Iceman! A s ním jeho kouzelný chladící batoh. Stačil jeden pohyb a hned nám bylo jasné, že je plný lahváčů. To bych do Ice neřekl! Nealkoholických. To bych do něj zase řekl! S Malinou se předháníme, kdo má lepší sušené ovoce. Malina na mně s rozinkami, já na něj s brusinkami. Montujeme kola a vyrážíme se rozjet a seznámit se závodním okruhem. Vrže mi řetěz. Musím ho namazat. Nééé, silikonovým olejem nééé. Mažu. Okruh je to vskutku krásný. Začíná se do tuhého kopce na Zduchovice. Malina hlásí, že se tu dá jet hezké tempo. S Icem na sebe mrknem jakože je nám to jasný a pokračujeme dál. Pozor na odbočku na Dolní Hbity. Je tu trochu štěrku. Za křižovatkou se bude určitě nastupovat. Jede se do mírného stoupání, rovinka a padáček dolů. U Kostela prudce doprava. Zase štěrk, ale dá se to. Na Luhy je trochu rozbitá silnice, ale to k silnicím někdy patří. Tady se pojede!!! A další stoupání. 8 – 10% Rozjíždím se a vzpomínám na slova svého bývalého trenéra. Před závody se musíš rozjet a dostat aspoň 2x do vyšších tepů. Kousek si zaspurtuju. Tepy 169. Pohoda! Padáme dolů do Dobré a je to nádherný sjezd. Prudká pravá a už se řítíme podél Vltavy do Kamýku. Všichni obdivujeme horolezce, co zdolávají stěnu na druhém břehu řeky. Jedeme po krásném asfaltu a je nám blaženě. Trať jsme si dali asi za ¾ hodiny a za tu dobu naše parkoviště docela ožilo. Tak kdopak nám to tu přijel? Vokolci. Za Kern můj největší soupeř Pavel Prchal. Junioři z Budvaru. Spousta neznámých tváří, ale také další oranžáda v podobě Mika a D!abla. Registrace probíhá jako vždy na DA-BĚ v pohodě a chystáme se na start. Rvu do sebe první ENDUROsnack, piju Isostar a do kapsy si schovávám suk se Shlehou. Hlavně si nezapomenout vynulovat tachometr ať v cíli vím na čem jsem. Parkoviště je už prázdné. Nestíhám. Potřebuju na malou. Aáááá.
  Jde se na start. Tam už mě vyvolávají a tak se řadím až do poslední řady. Koukám kdo stojí v prvních lajnách. Pochopitelně Ti, co do cíle dojíždějí jako poslední. Kontroluju tepy a dnes nejsem ani moc nervózní. Jen 109. Start! Čekám peklo, ale jede se docela s lidskou tváří. Nikomu se nechce to hned napálit. Všichni jsou spokojení. V polovině kopce vidím jak si Pavel Prchal vylepšuje stále lepší a lepší pozici. Pověsím se za něj. Jede se hezky. Občas se mi do cesty nebezpečně připletou junioři, kteří točili kadenci okolo 120. Tepy 186, ale ujišťuju se, že tak je to vždycky a brzy se to vyladí. Točím, stoupám ze sedla a soustředím se na výkon. Dolní Hbity byly opravdu hbité a jde se opět nahoru. Nedívám se nalevo ani napravo! Jsem úplně mimo, ale nepřestávám točit. Shazuji na malou. Vůbec nevím kdo je přede mnou a koho jsme už odpárali. Kopec vyjíždím s první skupinou a vedle sebe mám Malinu. Radí mi, abych se zakukal někde v polovině balíku, hlavně né na konci, abych se měl případně kam propadat. Něco nesrozumitelně žvatlám a soustředím se na sjezd. Ještě, že jsme si trasu projeli. Věděl jsem jakou jet stopu a kde jak řadit. To je ADRENALIN!!!!! A už se řítíme kolem Vltavy. Střídám na čele Jirku Rozvodu. Na tachometru 45 km/h. Jede se krásně. Včas střídám a schovávám se. Nabírám sílu a šetřím watty do dalšího kola. Před nájezdem do dalšího okruhu opět dávám malou a s vysokou kadencí se posouvám na přední místa. Nechci se unavit, ale nesmím být vzadu. První okruh má 22,5 km a ty další rovných 18. Jako veterán jedu tři kola. Držím se snad jen silou vůle. No já to uvisím i tady!!!! Paráda. Míjíme ceduli s údajem 1km. To zvládnu. 500 m. Musím. Prostě musím! Měl jsem...... Skupina začíná odskakovat. Za sebou slyším známý hlas. „Je to v pr..li, co?“ Kolíkáč!!! Moje spása. Chci bojovat. „Musíme jet“ povídám zlomeným hlasem. „Jsme jenom dva, to nezvládnem“ Sakra! A to už si nás dává Pavel Prchal a za ním dva junioři. Nakonec je z nás šestičlenná skupina a snažíme se spravedlivě střídat. Junioři byli docela nebezpeční ve sjezdech. S jejich „povinnými“ lehkými převody se tam motali jako nudle v bandě. Řvu na ně, ať chodí na čelo jenom ve stoupání. Za Dolními Hbity to neskutečně valíme a najednou jsem zaznamenal něco, co mi rozum prostě nepobral! Do výkonu dávám vše a nestíhám se ani napít, když v tu se proti nám vyřítí bílý VW Golf a Kolíkáč mu s naprostou noblesou a grácii dává zcela zřetelný signál, že nemá rozsvícená světla. Golfista rozsvítil a my frčeli dál. A od té doby jsem se začal cítit naprosto úžasně. Přišla druhá vlna energie. Tepy se zklidnili a mě se začalo jet tak nějak samo. Vyjíždíme na Luhy. Pěkná stojka a já si jí užívám. Myslím, že mám víc síly než Pavel Prchal a povídám Kolíkovi, že chci na první místo. Zdálo se mi, že jedeme šíleně pomalu. Musíme zrychlit!!! Nechtěl jsem aby nás někdo dojel. „Neboj Kajmane, ty nás už nedojedou. Vím co říkám“ A Kolíkáč měl pochopitelně pravdu. Co to tu píská? No to je určitě Kolíkáčův řetěz. Měl ho namazat jako já. Ne. Počkej, když přestanu šlapat, tak to přestane. Silikon zatracenej!
  V závěru druhého kola si to mezi sebou rozdali junioři. Krásný spurt a zasloužené vítězství. Zbyli jsme tedy jenom čtyři a jdu do finálového kola. Robert na mně doléhá, že se mám šetřit. Mám ale takovou povahu, že se nechci schovávat. Zůstávám aktivní. Chodím na špice a půl minuty tahám poctivě. Endrofiny o sobě už zase dávají vědět. Ještě nejsem v cíli a já jsem jako na tripu. Svou dávku si dnes zasloužím. Ve Velké do sebe cpu druhý gel, zapíjím Isostarem a jako dezert dávám Shlehu. Mám čas. Hlavně chytře. Robert mě už nepouští před sebe a tahá co to jde. V posledním kopci začínám taktizovat. Pavel nechce dopředu, tak si přijdu skoro jako na Velodromu ve sprintu. Říkám „tak jak dlouho vydržíš stát na místě?“ Zasmějeme se a jedeme zase kousek normálně. Udeřil 150m před cílem. Nakopnu nohy a stíhám co se dá. Nedá. 50 metrů před cílem je jasno a já jsem rád za druhé místo. Ještě póza pro fotografa a začínám si užívat můj doposud nejlepší výsledek. Zdravím ještě Kolíkáče a přeju hodně síly do posledního okruhu. Podávám Pavlovi ruku a upřímně gratuluju. Byl lepší a myslím, že jsme si oba přišli na své. Nicméně mi je jasné, že na něj mám a můj cíl na dalších DA-BA závodech je jasný. Třetí dojíždí D!ablo. Má za sebou skvělý víkend. V sobotu první, v neděli třetí. Super. Pomalu jedu k autu a těším se, jak nám DA-BA zase dá ty skvělé lahváče Vévoda a Sedlčanského Pepu. Já to prostě miluju. Když jsme se všichni ve zdraví sešli na parkovišti, tak jsme doplnili ionty z Iceho nealko baťůžku a shodli jsme se - Kamýk, to je prostě ráj na zemi. Děkuji všem zúčastněným šlapkám za krásnou neděli a už teď se těším na další setkání s vámi. Třeba v úterý v Kolodějích.

  
  
  
• Kolíkáč – Roztomilá neděle v Kamýku
  
  

  Užívám si nedělního rána, počasí by mělo klapnout, nabírám Icemana a v příjemném rozhovoru cesta velmi rychle uteče a parkujeme na novém parkovišti přímo u řeky, kde už vykládají svoje stroje Malina s Kajmanem. Kajman nasazuje pracovní rukavice a dělá generálku na svém Moserovi, ale nakonec po chvíli vyrážíme na projetí okruhu. Krásná jezdivá trať, s mnoha zatáčkami, serpentinami, výhledy na povltaví, rychlými sjezdy i náročnými výjezdy. Okolo startu už vládne čilý ruch, šedé eminence od Vokolků jsou tu, Libor Janoušek a další známé tváře si nenechali ujít tento hromaďák. Mike přijel s celou rodinkou a jeho potomci vyzobli první místa v dětském závodě. Pak už se řadíme na start, je nás kolem 40-50 a RuDA BArtoš mává praporkem a ženem se do prvního kopce směr Zduchovice. Šlapky tvoří závod , s Diablem, Kajmanem a Malinou v popředí, před horizontem už si bere slovo Libor, který natahuje balík do lajny, ale uviseli jsme, kopec se jel bez nástupů v rovnoměrném tempu, tak to má být na začátku .
  Před Hbity ostrá pravá, kde nás málem sestřeluje Favorit se svým prdlým drátem, obtočit se kolem kostelíka a valíme to k dalšímu stoupání, které je tentokrát serpentinové, Kajman jede famózně furt blízko špice, já zase chytám lelky a po chvíli i díru a když na horizontu za to vezmou a trochu foukne, tak je vymalováno, balík se mi vzdaluje i s Kajmanem! Zůstávám se Zdeňkem Nádvorníkem, Pavlem Prchalem a dvěma juniory, ve sjezdu máme stále stejnou díru asi 200 metrů, chtělo by to sjet a pak v kopci na Zduchovice určitě někdo odpadne a svézt se s ním. Ale zase je tu Pavel, soupeř Kajmana, toho na něj dotahovat, to není zrovna taktické.
  A tak když nečekaně nastoupí na rovince před Kamýkem Zdeněk, hodím háček a odpoutáváme se od Pavla a dvou juniorů, a jsme odměněni, pěknou kašičkou se zpátky přicucneme do čelního balíku, ale moc času na oraz není, trať se znovu topoří na Zduchovice. Jsem tu připraven nechat všechno a tak se cpu do popředí, ať se mám kam propadat. Zdeněk už to vzdal, já ještě žiju, ale když si na čele začínají nastupovat, zdá se, že i můj osud je zpečetěn, a nejsem sám, Kajman taky couvá, doufejme, že zpátečku zařadí více lidí. Ale bohužel, kompaktní skupina nám uniká, dva oranjes odpadli jak suché švestky .
  Zkoušíme se ještě zmáčknout a věřit, že někdo se ještě před horizontem proseje k nám, ale marnost nad marnost. Jet dále časovku dvojic, to nemáme šanci na úspěch, za námi se už formuje Pavel se Zdeňkem s nabušenými juniory, svěšujeme nohy a necháváme se sjet.
  Od této chvíle je jasné, že si to užijeme až do cíle, junioři se po chvíli srovnají a pěkně točíme, hodně aktivní je našláplý Kajman, furt ho krotím, šetři se na spurt Já se Zdeňkem jedu plný počet okruhů a tak máme jako na dlani spurt juniorů, pak mohutně fandím Kajmanovi a poslední okruh si už užíváme se Zdeňkem vedle sebe a kecáme o Giru a proběhlých závodech.
  Z cíle se skutálíme dolů k autu, kde mě vítá Icemanův nealko Staropramen, tleskáme bednařům a zakončujeme roztomilou neděli.