Akce Malá Haná 2009

Akce Malá Haná patří do kategorie Silniční maraton. Datum: 2009-08-08.

Nejdelší varianta má délku 112.00 km.

Propozice :: Celkové výsledky

Historie: 2006 :: 2007 :: 2008

• RiC – Protrápený závod
  
  

  Nějak se mi nedařilo. Co kopec, to velké trápení. Buď se cpu někam, kam nepatřím, nebo je něco špatně
  Více v reportu.

  
  
  
• kámen úrazu – Silniční premiéra po bikersku
  
  

  Protože mám po Manitouu horáka ve stavu \"pojízdný jen na vlastní nebezpečí\"... ne, opravdu neočekávejte, že vám na sebe vyslepičím všechno. Aspoň ne hned. Jsou závody, na které chci rychle zapomenout... kde jsem to skončila... jo, protože bike je na resuscitaci, vydala jsem se na první silniční závod.
  Své obavy ze závodění na silničce jsem ventilovala kupě lidí, počínaje Milošem a konče některými z blízkých Šlapek, čímž se mně částečně ulevilo a s myšlenkou \"ono to nějak dopadne\" jsem v sobotu 8.8. v devět ráno nervózně přešlapovala na startu krátké trati Cyklomaratonu Malou Hanou.
  
  Snažila jsem se řídit radou jet ve skupině, ideálně po celý závod se někomu držet za zadním kolem. Prvních 6 kilometrů to vycházelo. Ale vysklila jsem to rychle, rychleji, než se vyrazilo po startu. Přišel krátký mírný sjezd, chlápek, za kterým jsem jela, chytl mezeru, ta se zvětšovala, ale na pár vteřin zažehl pomocný motorek a než jsem se vzpamatovala a uvědomila si, vo co že se jedná, byl fuč. Bezmocně jsem sledovala rychle se vzdalující záda. Za chvíli jsem před sebou nikoho neviděla. Otočila jsem se. Tak krátce po startu a za mnou taky nikdo?
  
  Zpomalila jsem a čekala, až mě někdo dojede. Netrvalo to dlouho a zezadu se přiřítila stodvacítkašestka, na mé úrovni na chvíli ubrala plyn, abych se stihla zařadit. Vezla jsem se, myšlenkami na střídání se ani nezabývala, jen jsem sledovala zadek a ruce před sebou, abych se neodměnila katapultováním na zem. Jízdu v závětří jsem vyzkoušela jen párkrát a o to víc se musím soustředit. Tahoun byl džentlas každým coulem a zdálo se, že nestřídání od slabší baby bere jako samozřejmost. Děkuji.
  Doufám, že jsem mu to částečně vrátila v prvním kopci, výjezdu na Lázek, mohutným foukáním do zad. Pokud mu nepomohl proud vzduchu, tak snad zvuky, které jsem vyluzovala. Ty by popohnaly i mrtvolu. Možná byly příčinou, proč se nikdo z těch, které jsme předjeli, k nám nepřipojil. A ti dva, kteří se mihli kolem nás zleva, lehce zvolnili až padesát metrů před námi. Mašinka se zvedla ze sedla, zabrala a vydala se na stíhačku. Vagónek se odpojil dobrovolně. Co je moc, to je moc. Stejně ti dva vpředu jeli pořád rychleji než by mně bylo milý. No jo, jenže mašinka je dojela a všichni tři zpomalili a pokračovali mým tempem. Tyhlety silničářský taktiky a manýry, to je pro mě španělská vesnice. Příště to bude chtít dřív jednat než myslet.
  
  Jenže na Malé Hané nemělo nastat k dalšímu \"příště\" už moc příležitostí. Začala mi jízda na samotku. Jak vtipně poznamenal kamarád, když jsem mu líčila průběh mé žiletkářské premiéry, divné pojetí hromadného závodu, jet jej jako časovku jednotlivců. Ráda bych se za někým svezla, jenže když jsem nezkušený tele a zvorala jsem na začátku co se dalo...
  Třeba sjezdy. Zhoršila jsem se v technice jízdy z kopců. Předlouhá odmlka od venkovních jízd na silničce, postupně pro odpočinek, námrazu a sníh, vystřídaná krátkým jarním najížděním a pro rozbité kolo další dlouhou pauzou, byla znát. Koho jsem dohnala v kopci, ztratila jsem cestou dolů. Čím víc zatáček, ostřejších serpentin, tim větší ztráta. Prd mi bylo platný, že jsem se v druhé půlce ve sjezdech zlepšila, když jsem v brdcích mezi nejdelšími kopci, po silnicích nakloněných více dolů než nahoru, větrala sama v mírném, ale mým padesáti kilogramům znatelném protifuku. Hlavu jsem si mohla ukroutit, ale kilometry za sebou jsem nikoho neviděla, abych měla důvod počkat. Až před kopcem po 70tým km mě dojel Dalibor, který ztratil balík na začátku kvůli defektu. Ve sjezdu počkal, na rovině jsem se mu zařadila za zadní kolo a tři kiláčky utekly jako voda. Díky! Když se cesta zvedla do posledního dlouhého kopce, Hynčiny, šla jsem dopředu. Ohlížela jsem po Daliborovi, domluvili jsme se, že pojedeme spolu. V polovině výjezdu jsem zjistila, že se přibližujeme dvoum silničářům, zaržála jsem a zabrala. Když jsem se otočila, zela za mnou díra. Já se Ti, Dalibore, omlouvám. Ty si mně pomohl a já pak... lísknu si jednu!
  
  Počítala jsem, že mě chlapi dojedou na rovině nebo dále ve sjezdu a já se jim zavěsím za kola. A opravdu jeden kolem profrčel. Až jsem se lekla, při kontrole prostoru za mnou o pět vteřin dříve jsem ho neviděla. Takže žádnej hák a zase samotka až do cíle. Joo, tak to vypadá, když se vydá na silniční závod bikerka bez zkušeností. Ale co, žádný učený z nebe nespadl. Taktika, technika hromadných silničních závodů, to jsou dovednosti, kterým je nutno se naučit, a pár závodů na to stačit nebude. Po kondiční stránce se mně tenhle závod na 111 km vyvedl výborně, takže, výsledky, nevýsledky, hlásím vám velkou spokojenost.