Po třetí na druhém ročníku Malé Hané. Zatím pokaždé na bedně. To je velmi zavazující. Poprvé 2.místo, podruhé 3. místo. Vždy zhruba ve stejném čase. Kvalita konkurence roste a obhajoba bedny je stále těžší.
S těmito obavami jsem stál 9.8.2008 na startu domácího cyklomaratonu Malou Hanou. Taktika jako vždy stejná. Uviset čelo kam až to půjde a pak v nějaké šikovné skupině pokračovat. Nevýhodou je malé startovní pole a z toho vyplývající nedostatek vhodných skupinek.
Je odstartováno. Tradičně je začátek v poklidném tempu. Žádná postartovní kaše jako na jiných maratónech. Bez problému s prvním balíkem dojíždím až pod Lázek. V předchozích letech jsem tady z něho vystupoval, ale letos se mačkám a vydržím až někam pod Strážnou. Z obav, aby mi nedošlo zvolňuji, možná zbytečně. Ještě by to chvilku šlo.
Sjezd Cotkytlemi jedu za někým, kdo mě trochu brzdí, ale v technických pasážích se mi ho nedaří hned předjet.
Hned za Cotkytlemi začíná nesympatické, táhlé stoupání končící v Chudobě. Nevím proč, ale nemám ho rád. Vytvořila se větší skupinka, se kterou sjíždím do Heřmanic a pokračujeme dál na Vyprachtice. Ve sjezdu jakž tak spolupracujeme. Zbytečně dlouhé špice, nepravidelné střídání. Nicméně proletíme Heřmanicemi v slušném tempu a stoupáme na Koburk a Vyprachtice. Do stoupání na Hoblovnu najíždíme zhruba v polovině Vyprachtic a zároveň nám začíná vydatně pršet. Nahoře na Hoblovně už na mě není suchá nit. Daří se mi nasadit vlastní, rovnoměrné tempo a držím se ve skupině. Ve sjezdu z Hoblovny do Čenkovic mám ale problém. Přes zamlžené brýle nic nevidím a sjíždím téměř poslepu. Koukám přes horní okraj brýlí. Potřeboval bych očisti je i dioptrickou vložku. To je hlavní problém mých brýlí. Zamlží se právě na plochách mezi vlastními brýlemi a vložkou. Vyčistit je, znamená rozebrat brýle. A to se za jízdy dělá dost špatně. Volím kompromis a pouze vyndám dioptrickou vložku a strčím ji do kapsy. Sice taky moc nevidím, ale aspoň to není jak v prádelně.
Dojíždím na Červenovodské sedlo sám. Na bufetu doplním ionťák, ještě jednou vyčistím brýle. Zrovna projíždí početná grupa. Na můj dotaz, jestli někdo jede dlouhou dostávám zápornou odpověď. Připojím se k nim, ale hned jdu dopředu a vytvořím si tak padesátimetrový náskok. Sjezdy je lepší jezdit na špici. Ještě trochu poprchává na mokru musím opatrně. Na kruháku v Červené Vodě se dělí trasy. S potěšením zjišťuji, že se za mnou vydávájí další tři borci. Nebudu sám. V Červené vodě je suchý asfalt a po dešti ani památky. Po asi jednom kilometru opět začíná pršet. Naštěstí to hned přestane. Déšť se pohybuje v nějakém pásu, který klikatící se trasa protíná.
Z Červené Vody jedeme po hlavní směr Králíky. Ještě před nimi odbočujeme směr Orlice a přes kopec na Zlatý Potok. Z opačného směru je dobře znám všem, kteří absolvovali Rampušáka. Naše skupina se drží pohromadě, ale moc se nešetříme. S potěšením zjišťuji, že se stále držím v popředí. Už přestalo pršet. Na vrcholu zastavuji a do brýlí vracím dioptrickou vložku. Je příjemné mít ostrý pohled a nevidět jen rozmazané skvrny. Zvláště ve sjezdu. Během technické přestávky mi pochopitelně všichni ujeli. Razantním sjezdem je ale dojíždím a na hlavní silnici směr Hanušovice už najíždím ve skupině. Z původní pětičlenné grupy zůstáváme čtyři. Ve sjezdu do Hanušovic spolupracujeme. Není to úplně vzorné, ale rychlost se drží kolem 45km/h. Rozhodně je to lepší než tady jet sám.
Dálší kopec nás čeká z Hanušovic do Kopřivné. Roztrhá nás a v Kopřivné na Rejchartice už odbočujeme jen dva. Rejcharticemi sjíždíme po rozbité silnici směr Rapotín a Šumperk. Kde se vzal, tu se vzal „Havranpírko“. Starý známý z Rampušáka a Beskyda. Tam kolem mě většinou jen proletěl. Tentokrát nám to spolu vydrží až do cíle.
Projíždíme Šumperkem a míříme směr Hrabišín, druhý bufet. Mezi tím, co doplňujeme zásoby, přijíždí další. Ve sjezdu do Libiny se vytvoří pětičlenná grupa. V úseku do Litovle velmi užitečná věc. Trasa vede otevřenou krajinou a vítr není žádnou vzácností, o čemž se ještě přesvědčíme. Sice spolupracujeme, ale střídání není idelání. Jezdí se zbytečně dlouhé špice, občas jeden druhého nechává na větru. Oproti loňsku je příjemná změna z Králové. Loni jsme museli po objížďce, ale letos je zde krásný, hladký asfalt. Jede se nádherně až do Litovle. Projíždíme celkem bez problémů a za Litovlí odbočujeme zpět do kopců. První začíná za Cholinou, okořeněný silným bočákem.
Další stoupání z Loučky nás roztrhá a zůstáváme tři. Tak také přijíždíme do Bouzova, kde je poslední bufet. Já jej projíždím. „Havranpírko“ ale zastavuje. Já nasazuji tajnou zbraň – Shlehu a doufám, že mě dotáhne do cíle :) Ve sjezdu se snažím získat nějaký náskok, abych na Hartinkově moc neztratil. Ale pod Hartinkovem jsem dojet soupeřem z kategorie a na jeho vrcholu i Havranpírkem. Přilbu dolů, před jeho formou! Hartinkov zatraceně bolí, ale soupeře z kategorie jsem setřásl. Zůstáváme s Havranpírkem a společně pokračujeme směr Jevíčko a Zadní Arnoštov, kde je další „chuťovka“ a poslední vážný kopec. Už melu z posledního a na špici dlouho nevydržím. Zato Havranpírko má sil na rozdávání. Z Arnoštova už začínám ztrácet a vypadá to, že dojedu sám. Pod vrcholem se ale ještě jednou zmáčku a kupodivu ho docvaknu. Sjezd do Křenova jde, ale z Křenova do Dlouhé Loučky to je hrůza. Fouká tak silný protivítr, že z kopce sotva ušlapu rychlost 35km/h. Havranpírko jde na špici a zas táhne. Mít tak jeho sílu!
Přijíždíme do Třebové. Nenápadně se ptám soupeře, jestli hodlá spurtovat. Já bych si zaspurtoval. Nakonec něco jako spurt předvedeme, ale sil už moc není. Havranpírko vyhrává o půl kola. Nicméně já jsem obhájil třetí místo v kategorii do 50 let a oproti loňsku jsem zlepšil čas o půl hodiny. Co si přát víc!?
Oficiální čas: 6:32:34
Pořadí: M2 (do 50let) 3. (#5)
celkově 17. (#25)