Akce Mamut Tour 2009

Akce Mamut Tour patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2009-05-09.

Nejdelší varianta má délku 221.00 km.

Propozice :: Profil a mapa :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Fotogalerie

Historie: 2004 :: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008

• Cancellara – Nekonečně dlouhý Mamut
  
  

  Včera po Mamutovi jsem padla do postele jak hadrová panenka. Přeci jenom 221 km je v nohách znát. Prvních 40 km se mi jelo strašně, nějak jsem cítila nohy a neměla jsem moc síly, buď jsem se ještě vzpamatovávala ze ŠOSu nebo spíš to tipuji na únavu z práce, měla jsem v týdnu děsný kolotoč a nezastavila jsem se. Už jsem si říkala, že při nejhorším to stočím na tu střední trasu, kdyby bylo nejhůř. Ale kolem 50 km jsem to rošlapala a jelo se mi překvapivě dobře. Původně jsme byli domluveni, že skupinka A pojede společně, ale na startu jsme si každý stoupli jinam já stála v 1/3 a ostatní až na konci fronty na startu, tak jsem si říkala, že mě dojedou. Na prvních kilometrech mě dojel Honza A. Pak jsme jeli celou dlouhou trasu téměř společně. Do půlky ještě se 3 -5 chlapíkama, ty jeli ale krátkou trasu. Dojel nás i Robin a říkal, že kluci jsou za námi, tak jsme si říkali, že nás musejí každopádně někde sjet, ale bohužel se tak nestalo, tak druhou půlku jsme si dali ve dvou. Pěkně foukalo, tak Honza i Robin mi hodně před větrem pomáhali a moc jim za to děkuji. Na Ondrách jsme ztratili Robina, tak promiň, že jsme na tebe nepočkali, ale přeci jenom nás čekalo o něco víc kilometrů. V kopcích jsem se koupala ve vlastní šťávě, slunko hodně připíkalo, tak jsem se i pěkně opálila :o) Hlavně, že jsem si vezla celou dobu pláštěnku, kdyby náhodou sprchlo :o) Honza udával super tempo, v kopcích jsem to nějak moc nehrotili, ikdyž já jsem si docela i dávala, lítala jsem i chvílemi na 170 tepech a občas i pěkně funěla. Vždycky jsem se motivovala bufetem, aby nám cesta utíkala. Sice bány a rohlíky nebyla zrovna nějaká super delikatesa, ale na to že jsem měla stažený žaludek, to stačilo až až. Honzi jsem se neustále vyptávala, kdy už přijde ten známý Tesák, strašil mě tím celou dobu. Dokonce jsem si ho spletla s dalšími kopcemi. Nějak jich tam bylo víc, než jsem čekala. S Honzou se mi jelo parádně, hodně tahal a já jsem mu za to zavázaná. Moc jsem si to s tebou užila. Byl si taková moje psychická opora, protože tohle jet na samotku, to by bylo za trest. Ještě jednou VELKÉ díky. Asi 30 km před cílem jsme sjeli 2 – 3 chlapíky, tak chvilku jeli s námi, ale cca 20 km před cílem mě popadla SLINA a nějak jsem za to vzala a Honzu a jednoho chlapíka jsem nechtěně v jednom brdku odpárala :o) Tak se za to se MOC omlouvám. Nebylo to úmyslně, ale nějak jsem držela tempo a chtěla jsem dojet do cíle už co nejdřív. Druhý chlapík se mě držel statečně, ještě se mi omlouval, že nebude střídat, že za mnou visí z posledních sil, ikdyž jel na Pinarellu, tak mu to moc nepomohlo a odpadl i on :o), protože jsem trošku přišlápla :o) Posledních 15 km do cíle jsem jela na samotku, Honza mě dojel na kostkách, ty byly brutální, snad horší, jak všechny kopce dohromady. Honza pak čekal na jednoho chlapíka, tak jsem jela napřed, cítil, že chci dojet slušnej čas, tak jsem už nechtěla ztrácet zbytečné minuty. Už to bylo celkem po rovině a jen zvlněné, tak mě překvapilo kolik síly se ve mně vzalo. Ikdyž v kopcích už jsem nohama sotva šolichala, tak po rovinách se mi pak jelo skvěle, tak jsem se do cíle úplně došťavila :o) a radostně dojela. Čas 8 hod 35 min mě potěšil, protože jsem odhadovala tak 9 hod minimálně. Bez Honzi bych takto slušný čas nezajela, takže si toho moc vážím, že na mě bral ohledy a jel se mnou. Tak snad ti to budu moci někdy vynahradit :o) Radost mi udělala i medaile, za to trápení na Hadovně, kde jsem si i trošku ublinkla :o( …žaludeční šťávy, z těch gelů, tyčinek a banánů. Vlastně nic jiného jsem nejedla. Ale za to jsem si pak večeři vynahradila. Zdravá životospráva šla stranou a za odměnu jsem si dala roštěnou s hranolkama a na to druhý chod kuřecí steak zapečený v bramboráku, o půlnoci ještě dortík a v pět ráno už snídani. Nějak mi po té dlouhé štrece vyhládlo. S výsledkem jsem spokojená a Honzo MOC DĚKUJI.

  
  
  
• Kocot – Vyprávění o tom,jak mě Strejda zase jednou zachránil
  
  

  Tohle je můj první report v Českém jazyce.
  Asi za to budu hodně kritizován,ale mě se jednoduše Vaše řeč líbí.
  
  Na mamuta vyrážím v pátek dopoledne s hodně skličujícími pocity. Cítím se sám,otrávený,slabý. Cítím se jednoduše špatně a mám mizernou náladu ke které intenzívně přispívá můj úžasný spolubydlící…
  Vlakem dorazím do Olomouce,potom jedu na kole do Přerova. Na ubytovně jsem první ze šlapek a tak si mohu vybrat pokoj. Vybral jsem pokoj s balkónem.
  O něco málo později se u prezentace setkávám s Rajnym,Quitem,Robinem,Mirindou a Tonikem 
  Pocit že potkávám normální lidi s kterýma se můžu normálně bavit mi alespoň trochu zvedne náladu. Večer dobré jídlo u Číňana,pivečko,přátelé… Celkem to šlo 
  No večer je to tu znova.Pocity úzkosti… Spím opravdu špatně. Budí mě každý zvuk a taky špatné sny které mě pronásledují od události na ŠOSu. Srdce bije nepravidelně…
  Ráno se mi nechce z postele. Jsem opravdu špatný… Klepou se mi ruce,nedokáže se najíst,mám spoustu černých až morbidních myšlenek,nevěřím si… Chce se mi brečet a moc špatně se mi dýchá.Ale především mám hrozný strach.
  Na startu se potkávám s dalšími kolegy,ale nedokážu už ani normálně mluvit,jen něco nesrozumitelně melu.
  Start mám katastrofální. Všichni mi hned ujeli. Nevím co mám dělat,nedokážu se pořádně opřít do pedálu. Musím se zkonsolidovat,pokusit se alespoň trochu soustředit ,musím dojet Strejdu,jinak nemám naději… Odbočka prudce vpravo a první kopeček. Jedu ho na velkou,střídavě brečím a zuřím. Hučí mi v uších,tep 183,nevím jestli jsem někdy v životě měl víc. Od začátku se za mnou drží jeden jezdec. Těsně pod vrcholem stoupání zřím v dálce před sebou Oranžové dresy. Borci za zády stručně oznámím že musím dojet kamarády. Borec (triatlonista) mi několikrát prostřídá a oranžové barvy jsou blíž. Jsem šílený a ztrácím mnoho sil,které určitě později budou chybět. Skupinu s oranžovýma jsem dojel a prolítnul přes ní.Tenhle moment zachytil Yetti objektivem fořáku. Mám chuť jim nadávat že mě po startu nepočkali,hlava mi třeští. Kouknu se teda kolem. Yetti , Mirinda a Strejda. Pane Bože jsem spasený,Strejda je tu.
  Najednou ze mne vše odpadlo. Vidím jasně a zřetelně,srdce se rychle uklidňuje a o moc lépe se mi dýchá . Strejda mě zdraví… Najednou dokážu správně točit pedále,jsem klidný a začínám si věřit. Nastartovali mi nohy i huba  . Křičím do skupiny několik dobrých a spoustu opravdu špatných,typicky Lacovských vtipů . 
  Pod Slavkovem opouštíme se Strejdou Mirindu a Yettiho . Strejda rozjíždí svoje strojové tempo. Ani málo,ani moc…
  Na vrcholu stoupání dojíždíme Lenku B. Vzhledem k tomu,že se tváří jako by mě neznala ,nazvu ji namyšlenou Pražačkou  Tady vlastně vzniká Skupina,která společně bojuje. Jsem tam já,potom Strejda, už dřív uvedený triatlonista, Lenka B. a další Pán v bílém dresu . Spolupracujeme moc dobře,ale nejvíc maká Strejda. Snažím se neustále držet u něj a vítr fouká. Občas poprosím Strejdu aby malinko zvolnil. Snažím se mluvit co nejmíň ale moc se mi to nedaří  . Na Lenku občas zavolám : Kukačko zakukej ! 
  Trochu mě zlobí kolo, slyším nepříjemné zvuky,ale jsem si jist že to není nic vážného.
  K druhé občestvovačce dojedeme v čase pod 4 hodiny. Potřebuji si chvíli oddechnout a kontroluji kolo. Nic nenormálního nenalézám. Strejda dá pokyn a jde se dál. Přes všechny ty neúprosné brdky a kopečky. Zatím se cítím překvapivě dobře ,snažím se střídat ,Strejda mi dodává morálku. 5 hodin za námi,5 členná skupinka. Neúprosně se blíží Tesák. Já už ho pomalu větřím… Po 6 hodinách jsme pod Tesákem . Strejda jede velice rozumně a já se ho držím. Pořád to jeho tempo,ani málo,ani moc. Stejně tak naši 2 spolujezdci . Lenka B. Nám na Tesáku ujíždí.
  Na občestvovačce se zdržuji trochu víc,proto že zvuky z mého kola se stupňují a znepokojuje mě to. Vše se zdá v pořádku. Strejda nechce ztvrdnout tak jede na před a já se ho snažím ve sjezdu dohnat. Není to dobré,moje kolo na mně doslova řve… Sakra já jsem mechanik a tohle kolo jsem postavil pro sebe,pro ježdění náročných maratónu! Já jsem tomuhle stroji vdechnul život! Na chvilku zvolním ,obejmu pravou rukou horní rámovou trubku,na vteřinku zavřu oči a moje kolo se mnou komunikuje. Mám to ! Zastavím asi na 5 sekund a závada je odstraněná!
  Jedeme dál. Ve čtyřech. Myslíme už na Hadovnu. Hadovna tím,že se nachází na 180 tem kilometru tohoto nesmírně náročného závodu,je pro mě kopcem nejobávanějším. Mimochodem víte proč se Hadovna jmenuje Hadovna ? To stoupání je tak strmé ,že když chtěl had přelézt na druhou stranu silnice tak se skutálel… 
  Na Hadovnu to už není žádná sláva,ale ku podivu se mi jede o moc lépe než loni . Strejda na mě počká,zbylí 2 jezdci ujedou.
  Po sjezdu z hadovny Strejda nasadí neskutečné tempo. Visím za ním silou vůle.Ani nepípnu,jsem z ticha jak veš pod chrastou .
  Poslední občestvovačku přejíždíme. Zahlédli jsme tam ty 2 borce co nám ujeli. Jeden z nich,pán v bílém, okamžitě vyráží a na vrcholu kopečka Nás dojede.
  Poslední brdky jsou pro mě tvrdá dřina. Ždímám se do poslední kapky potu. Drncání kostek mě trochu probere z letargie. Pod 9 hodin už to nedáme,ale určitě budeme spokojeni.
  Když protínáme cílovou linii Míša a Lenka B. jsou právě na bedně. A následně na to Astrál .
  Astrálové nové Astrální kolo je vítězné 
  Jsem opravdu spokojený. Strejda mě znova neuvěřitelně podržel.
  V cíli potkávám přátele Rajnyho,Suita,Mirindu,Kamiona,Robina,Yettiho,Juru… Jura mi chválí mojí přilbu v týmových barvách. Pochvala od člověka tak nekompromisně kritického potěší o to víc 
  Jsem opravdu unavený ,na trati jsem nechal vše.
  Večer v hospodě si dle tradice dávám se Strejdou fernet.
  Pak když už jsem tak unavený že ani nevím co plácám to Quit využije a udělá si ze mě žert který všechny moc pobaví  No počkej zajíci ! Já ti to oplatím až se z toho posereš !
  
  Tak takhle nějak to vidím já.
  
  Přátelé mám za sebou dost těžké období a to že jsem zajel Mamuta na moje poměry opravdu seriozně,to je něco co jsem moc potřeboval. Drahé Šlapky jsem Vám moc vděčný za tuhle šanci a za vaše přátelství.
  
  S pozdravem a úctou Laco
  
  
  
  
  

  
  
  
• Iceman – Počtvrté a zas v bolestech.
  
  

  Píši si s Kolíkem.Domlouváme se na Koloděje a stále do mě hučí,jestli už mám sepsanej report.Jelikož myšlenky nemám ještě uplně setřízeny jde to dost ztuha,ale pokusím se Vám všem přiblížit,co se v sobotu odehrávalo v Přerově .
  
  V pátek ve tři hodiny odpoledne mě Igor vyzvedává před domem.Mám se jak anglickej lord.Sedím si pohodlně vzadu jeho Méganu,Specialized se má taky báječně,veze se uvnitř.Střídavě mi s Natašou nabízejí vodu,čokoládu,až chvílemi znejistím,zda mě nechtějí před sobotou přecpat  . Naštěstí se jim to nedaří.Ubytování máme klasické,bydlíme na ubytovně Stavařov,v pokoji mám Astrala a Juru.U obou odivuji jejich nové rakety,U Astrala Cervelo,u Jury Cinelli.Naproti v pokoji dovádějí Quit,Robin a Mirinda.Přes chodbu bydlí Rainy,Laco,HonzaA a Vláďa Černohub. O vtipy a zábavu bylo tedy postaráno.Jen Laco se zdál nějaký zachmuřený,ale i toho v průběhu večera jeho stesk po domově pomalu opouštěl,aspoň tak mi to připadalo.Večeře se klasicky odbyla na náměstí u číňanů a kdyby nás v sobotu nečekal Mamut,kecalo by se jistě až do rána.
  
  Počtvrté za 4 roky stojím na náměstí v Přerově a jsem připraven rozdat si to s dlouhým Mamutem.Letos nejsem kupodivu nijak výrazně nervózní.Stojím poměrně vpředu,vedle mě je Ric,přes zábradlí se k nám protačil i Robert Skřeček,Ricův kamarád.Já jsem ho poznal až na moravě,prima kluk a ještě k tomu mu to báječně jezdí,Malina Vám to může potvrdit .Šlapky jsou všude okolo,podáváme si ruce s přejeme si navzájem hodně štěstí.Jěště jednu známou tvář vidím,Jíru Hledíka,s ním jsem již jednou,při mém druhém startu,část maratónu uvisel.Můj plám je docela jednoduchý.Snažit se přijet pod Slavkov s čelem, pak se procedit do nějaké jetelné skupiny a dostat se s nimi pod Tesák.Pak už se to do cíle dá doklepat i na samotku.Snil jsem o prolomení 8 hodin,i když to bylo docela těžké,trať byla letos o 7 km delší.
  
  Konečne odstartováno.Letos poprvé zafungoval vodicí vůz a tak se Přerovem projelo ,alespoň z mého pohledu,docela v pohodě,sice zas byl pád v tom nešťastném podjezdu,ale v tom pořadatelé prsty neměli,někteří cyklisti jsou prostě nemají šajna jak se chovat v balíku.U Mamuta konečně pořadatelé zamávali a začalo se závodit.V těhlech chvílích závodu mám prostě strach.Když vidím tu přelévající se masu cyklistů,automaticky se stahuji dozadu,abych omezil možnost pádu.Raději pouštím ty bezhlavé jezdce před sebe,nemám chuť se s nimi přetahovat .Ve výsledku to ale znamená jediné.Jsem uplně na konci balíku a tudíž i na větru.Moc jsem tudíž nevěřil,že se pod Slavkov dostanu dle plánu.Nakonec se podařilo,ale za cenu obrovského úsilí a na poslední moment.To co potom následovalo mě proto nijak nepřekvapilo.Zůstal jsem pod Slavkovem sám a jen zíral na Rice,jak peláší s čelem nahoru vstříc první kopcovité zkoušce.
  
  Fakt je to nepříjemnej kopec.Dlouhej a uprostřed dvanáctková schodová partie.Jel jsem svoje a čekal na první balíček k testovaní svých sil.A vida,docela to šlo.Dokonce se mi zde představila pro mě neznáma šlapka TinkTink.Bohužel při stoupání do Partutovic mě utrhli.Nechtěl jsem nijak hrotit tempo,přeci jen vidina jak zvracím na Tesáku mě umravňovala.Další skupina mě sjela zanedlouho,ještě před nájezdem na hlavní,před sjezdem do Oder.No skupina,byl to spíš slepenec cyklistů,kteří neměli tušení jak se chovat ve skupině.Ze špice se chodilo po větru,a když už někdo šel tahat tak tím způsobem,že šel ze sedla a celou skupinu utrhl…….Nic mě tedy nenutilo s nimi zůstávat déle než k dalšímu kopci a to na Dobešov.Zde mé prosby o slušnou skupinu byly konečně vyslyšeny,za zadkem se mi zjevil Jíra Hledík a Gavoš.A když jsem zjistil,že jejich tempo mi plně vyhovuje,byl jsem v sedmém nebi.Tak,jak se blžila meta,která rozděluje dlohou a střední trasu se tempo zrychlovalo.My,co jeli dlouhou jsme z toho zrovna nadšeni nebyli a tak,když se naše cesty rozdělili,byli jsme docela rádi,že můžeme tempo poněkud zkorigovat.Zůstali jsme v pěti,Gavoš jel krátkou,se mnou zůstal Jíra.Gavoš ke konci poctivě tahal,mě a Jíru nenechal jít vůbec na vítr.Díky moc.No a pak přišla ta „ohavná“ část pod Tesák.Vítr většinou proti a samej brdek,asfalt jak struhadlo,děr nepočítaně.Ale abych nebyl nespravedlivý,ty díry byly všude.Konečně dole pod Tesákem.“Sláva“,volám v duchu,“ jsem zde“ , už mě můžou utrhnout.Alespoň před dvěmi roky mi tu Jíra zdrhl .Ale tentokrát to bylo jinak.Šest chybějících kg bylo poznat a tak jsem s Jírou vyjel Tesák bok po boku.Ale hrábl jsem si,ne že ne.Nakonec i ostatní se tvářili podobně.Mě však začala navíc bolet hlava a to fakt nemám rád  . Na bufetu jsme doplnili bidony,nějakej rohlík taky,já navíc nealko pivo a hurá ke Kašavě.Sjezd byl pro mě šílenej.Ten vítr,co hvízdal kolem uších jen prohluboval bolest ve spáncích.
  Včera jsem s psaním už musel končit.Začínám tedy dnes znova a jak to tak po sobě čtu,zapoměl jsem uvést pro mě 2 důležité věci.Druhým bufetem jsme neprojížděli,ale stavělo se.jednak pro vodu a byla už taky chuť na nějaké normální jídlo.Do kapes jsem před startem narval 3 sojové suky,banán a 3 gely.Banán,1 suk a 1 gel zmizely,takže půlka rohlíku teď podaná rokou dobrovolníka vě mě jen zahučela.Ta druhá věc,na kterou jsem včera zapoměl,byl náhlý pocit hladu,který mě přepadl pod Tesákem,Zahnal jsem ho gelem.Byla to od mě hloupost vůbec něco takového dopustit.Na maratónech je jídlo a pití alfou a omegou úspěchu.
  
  Vesnice Kašava a s ní nepříjemná stojka.Hlava pořád bolela,přestal jsem střídat.Na tempu měl zásluhu jen jeden cyklista.Nepamatuji bohužel jeho číslo.Nebyl to žádný hubeňour a měl fantastickou páru,na rovinách doslova lámal kliky.Horší to však s ním bylo v kopci.Zřejmě tohle mě tak drželo zatím ve skupině.Do kopce jsem kvůli němu přizpůsobovali tempo,nemělo smysl mu ujíždět,na rovinách bychom pak museli tahat sami .Z mé strany už to fakt nebylo ono.Bolest hlavy se sice nestupňovala,ale uplně to stačilo,byl jsem bez šťávy a chuť závodit zmizela.Hadovna.Opět poklidné tempo.Roviny pro mě byly horší.Před posledním bufetem přišla poslední rána.Poslední hřebíček.Nutkání zvracet.Nevěděl jsem jestli mám zastavit,zatím jsem jel,ale bylo mi jasné,že pokud s sebou něco neudělám na posledním buftu,bude zle.Bohužel nikdo jiný nestaví.Jasně.Já musel.Strávil jsem zde tak 5 minut.zdlábl 2 chleby se škvarkama,byly báječné,a vypil půllitr nealkoholického piva.Docela jsem se dal dohromady,nicméně těch posledních 30 km bylo fakt z mé strany o ničem.Jel jsem je asi tak rychle jak Ric .
  
  V cíli mě potěšil jen čas.Fyzicky a psychicky jsem byl bídnej.Sedl si na patník a chtělo se mi únavou brečet.I Spešla jsem prodával .Sotva jsem byl schopen vrátit čip a odjet na večeři a ubytovnu.Svalil jsem se do postele,aniž bych se svlékl a hodinu zíral na strop neschopen usnout.Pak přišel Astral.taky mu nebylo hej,trochu mě potěšilo,že nevypadám tak blbě jen já.Ale on na rozdíl od mě vyhrál svou kategorii,takže to u něj to bylo vice než pochopitelné .
  
  Večer už chybu neměl.V hospůdce jsem poseděli do 11 hodin.
  
  Co závěrem.Každý marathon,který dokončím bez pádu a tech.problémů potěší.I čas nebyl na mě špatný.Ale zdá se mi,že jsem udělal chybu v jídle.Jezdím maratony 4 rokem a ještě se mi nepodařilo vychytat jídlo.To netěší.No nic,udělám teď nějaký rozbory a na Rampovi to snad bude lepší.
  
  

  
  
  
• Josef – Jak jsem jel Mamuta po šesté.
  
  

  Na letošní závod jsem se hodně těšil. Nepříjemné zdravotní problémy z února a března se zdály zažehnány a přestože jsem toho letos na silničce moc nenajel, bajk má taky něco do sebe. V pondělí po Šele jsem si dal ostrých 70 km po Hostýnkách a už jsem hodlal do závodu jen popojíždět a relaxovat. Osud tomu chtěl, že v úterý dopoledne mi dovezl syn velký Marius-Pedersen trámů a desek z bouračky a já jsem úterý a středu po 12 hodinách řezal na cirkulárce a schovával dřevo na topení na zimu. Večer jsem dal vždycky protahovačky na páteř proti ztuhlosti, ve čtvrtek a pátek jsem jen masíroval tělo a polehával. V sobotu ráno jsem naložil silničku do auta dalšího ze svých 4 synů a vyrazil do Přerova. Po jistém bloudění při hledání vjezdu na parkoviště jsem byl na místě.
  Zvolil jsem kátkou trať, na které si sice člověk moc srandy neužije, protože je to strašně brzy hotové, ale věděl jsem, že zde mám slušné šance. Počasí bylo až neuvěřitelně krásné, až na ten vítr. Foukal pořád a kromě samotného závěru vždycky brzdil. Po výstřelu se vždycky chvíli snažím nespadnout a pak už to fičí. Začátek na můj vkus šíleně rychlý. Rozdýchávám se pomalu, ale nechci nechat všechny dobré vláčky ujet. Za Čekyní po prvním sjezdíku už je to lepší a v dalších menších stoupáních se zabudovávám do skupinky 4-5 členné, která je pro mne optimální. Střídám ze všech nejméně, ale na jednom brdku docvakávám další skupinku a jede nás asi 10. V relativním poklidu dojíždíme na dělení tratí. Celá moje parta odbočuje vlevo, ve stejném okamžiku zezadu přiletí 2 borci. Jedou taky krátkou, ale v mírném sjezdu při jejich hmotnosti mají na mě v mžiku 150 metrů. Bylo mi jasné, že tady se rozhoduje o čelním pořadí v mé kategorii. Další asi 2 kilometry jsem jel na pokraji bezvědomí, ale těsně před Lipníkem jsem je doskočil. Na kruháči jsem si za nimi dáchnul a už bylo dobře. Ve dlouhém táhlém stoupání za Sušicí bych měl i na rychlejší tempo, ale bylo mi jasné, že ty dva rafany mi seslalo samo nebe. Na horizontu za to taky pořádně vzali a tahali prakticky až do cíle. Několikrát jsem sice pomohl také, ale můj podíl byl mizivý. Kostky před závěrem jsou vždy děsivé, ale dají se přežít. A když se trať obrátí k Přerovu a lesík na horizontu se přibližuje, je to příjemný pocit. V cíli jsem se svým dvěma tahounům do spurtu nemotal a za cílem jim srdečně poděkoval. A nejvíc mě potěšilo, že závodník z mé kategorie, který se loni za mnou 30 km vezl a na pásce mě přeskočil, skončil za mnou. Je škoda, že ještě nebyly Šlapkovské dresy. Mohl jsem být Šlapka na bedně. Snad příště.

  
  
  
• Quit – Podařený Mamut...
  
  

  Minulý týden jsem si uvědomil jednu zajímavou věc... Oproti profíkům nebo skoroprofíkům máme my totální amatéři jednu zajímavou výhodu - nemusíme se snažit svému tělu i stavům vždy rozumět a stresovat se načasováním formy na onen den D, kdy chceme podat nejlepší výkon. Jasně, i já bych si přál, abych právě na závodě co nejvíc zaperlil a dostal ze sebe maximum, ale mám ten pocit, že moje tělo (a jak tak sleduju, tak nejen moje..) je jako nevyzpytatelná ženská, která si stejně vždycky dělá co chce a já se můžu na hlavu stavět...;-) Ale paradoxně v tomhle shledávám tu velkou výhodu.. Protože když rezignuju na veškerou snahu, abych zrovna v ten onen den byl v ideální formě, pak každý den, kdy sednu na kolo (a ten závodní obzvlášť) je pro mě jako rozbalování dárků o Vánocích... Někdy je to splněný sen, někdy holt jen to uhlí..
  
  Proč to sem píšu..? Protože jednoduše rezignuju na to, abych se snažil pochopit, co mám udělat, abych zajel to nejlepší co ve mě je... Stačí zavzpomínat... Na B8 jsem se vycucl jak citron, že mě pak cestou museli kluci tlačit... Následující den jsem jel ve větru 100km s Jestřábem a myslel jsem, že při tom omdlím přímo na kole... Dva dny na to jedu snad svůj nejlepší trénink v životě, mám chuť přervat řetěz a Mlhoš s Jetřábem o mě tvrdí, že jsem zvíře... Na ŠOSu jedu prvních 25 km rozpolceně daleko za koncem balíku a nevím co dělat a pak se chytám špice druhého balíku, kostky do Slap v pohodě stíhám s Vitasem a celé druhé kolo jedu s velmi kvalitními seniory... V týdnu zase naopak šílená krize, 2 lehké tréninky v úplné apatii a neschopnosti rozpumpovat tělo do vyšších obrátek...
  
  A je tu pátek večer, já vybaluju hadry z tašky na Stavařově a jdu se projet... S Rainym, Robinem, Lacem, Vláďou Černohubem a \"bajkerkou\" Mirindou, které to na silničce překvapivě hodně sluší... Není to se mnou tak zlé... Ale ikdbyby bylo... Mamut je super v tom, že bydlíme všichni společně, člověk se jen dívá kolem sebe, sleduje rituály ostatních, a už jen to, že jsem na jednom místě s partou stejných bláznů jako já mě nechává zapomenout na to, jestli zítra zajedu dobře nebo ne... jediné čeho se bojím je, že to bude zase strašně bolet... " width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" /> Škoda jen, že letos chybí Kolíkáč... " width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" />
  
  Ale dost keců a de se šlapat... Ráno sevřený žaludek, to je klasika... Příště už si dám obyčejný rohlík, moje jinak oblíbená sladká snídaně mi před závodem nějak nejede... Nějaký cíl do závodu by to přecejen chtělo... Když se setkávám s Mlhošem a ten potvrzuje svůj předběžný plán jet jen krátkou (střední nepíšu, protože by mi Laco vyhuboval), je cíl na světě... Jet prostě s ním... Jak jednoduché... Možná bychom mohli uviset i Gavoše a tak by zase jako loni byla nějaká oranžová skupinka... Ale to chce uviset start... Už loni jsem to nezvlád... Co letos...??
  
  Snažím se postavit dopředu... Díky tomu stojím na startu už 20 minut předem... Člověk přitom asi pěkně vytuhne, protože po výstřelu se mi jede dobře kousek za čipový koberec, pak už dýchám jak lokomotiva... Přichází podjezd pod koleje... Pekelně se soustředím, ruce na brzdách... Zaváděcí vůz peloton zpomaluje.. vznikají vlny... Ve zúžení za viaduktem, ke se odbočuje doprava je opět pád... přímo vedle mě vidím dva borce, jejichž kola letí přes ně... Instinktivně vyhazuju levou nohu z pedálu, musím skoro zastavit... Tím chytám 20 metrů díru na balík předemnou... Je to do kopce... nestíhám s dechem, balík je nedostižný... Po odmávnutí na konci města se ještě zrychluje a tím mi dochází, že i letos vyjedu sám, bez kluků... Na větru jsem rád, že se nepropadám výrazně do zadu, předjíždět je nemyslitelné... Jako tank kolem mě profrčí Kamion, nemám ani na něj... Najednou vidím Láďu Černohuba, jede stejně jako já, tak aspoň někdo... Chvilkama se formují menší skupinky, ale je to k ničemu. Tempo strašně kolísá, chvílemi se proti větru zpomaluje, nikdo nechce jet, chvílemi přijede ze zadu skupina, která to zase rozemele... Ve finále jsem pod Slavkovem jen ve 3, kousek před námi je grupa ale její stíhání nám proti větru bere hodně sil, tak se domlouváme, že to nemá smysl... Doslova se těším na ten kopec... Věřím, že až s ním přijde můj čas. A taky že jo... V kopci nacházím strojové tempo, začínám předjíždět a vzpomínám na minulý rok... Za chvíli přijde ta zatáčka, kde sem je loni zahlídnul... Letos nic... Předemnou spousta lidí, ale Šlapka žádná... Ještě nějaký čas jedu do kopce naplno, ale pak mi dochází že to nemá smysl a je třeba se připravit na vrchol kopce kde bude třeba uviset nějakou grupu... Kupodivu při nájezdu na hlavní je nás dobrých deset, řadíme se do řady a jede se skopce, ale docela proti větru... Ve předu stále jeden člověk, všichni ostatní se schovávají... Pane bože, jak rychle jsme tu loni jeli, když na špici Léňa a spol rozjížděli nádherné cyklistické divadlo... Teď jedem sotva 40... Tak dost, tohle nemá cenu... Jedu na špici a snažím se tenhle pomalý balík rozjet... Po chvíli zase střídám, řadíme se někde na 5. flek a řvu na ty mrtvé duše, abychom začali spolupracovat... A heleme se... Něco se mi povedlo... Už nejdeme, už jedeme a mezi mrtvolama se objevují osobnosti, které evidentně chápou co je to špice... Hřeje mě u srdce, že jsem něco zorganizoval, ale mám strach, jakou cenu za to zaplatím...
  
  A je tu bufet. \"Budeme stavět???\" Ptám se do pléna... Asi 5 lidí odpovídá, že jo, tak doufám, že se skupina nerozpadne... Žádám si o čistou vodu, abych se mohl osvěžovat, hltám hrozno a honem do pedálu, ale balík je fuč... Kolem mě jsou 4 lidi, tak vyjíždíme společně... Přichází druhé stoupání, ve skromné společnosti už více kecáme, seznamuju se se sympatickým borcem, který má na zádech tým \"Valaští Bajkeři\" a vrchol mého rodného Radhoště... V Partutovících už to ale začíná trochu bolet, a je vidět, že i kolegové se více zamlkli... Ve stoupání jsme ale dojeli pár dalších jedinců a tak můžeme s kopce dolů do Oder zase pěkně účinně střídat. Krátké špice, s kopce přes 50, paráda... Pěkně jsme to zformovali... Když už je to zase víc po rovině a blíží se Odry i mů další flek na špici, sjíždíme velký balík, s kterým jsme jeli do bufetu... Bomba... Větrná špice na mě nevyšla a v háku dojíždím až pod 3. kopec - Dobešov... A teď je třeba vydržet... Snažím se pohybovat na čele, protože v zadu bych mohl být na gumě... Seznamuju se s dalším sympatickým lídrem grupy, Nymburským seniorem v dresu Caisse d\'Epargne. Nohy už mám pěkně kyselé, ale jako bych na tom byl stejně jako všichni ostatní... Nijak se nepropadám... To strašně dodává... Vidím, že mám šanci tu zůstat, nejsem na tom o nic hůř než ostatní... A jsme nahoře... V dálce vidím další menší grupu a v ní jako by oranžový dres... Kolegové mě utvrzují, že je to skutečně Šlapka... Tak buď Kamion a nebo..., že by snad Mlhoš...?? S Nymburčanem se nám daří nevídané... Rozjíždíme střídání ve dvojičkách... Nestačím se divit... Vyučujeme tady cyklistické hobíky jak jezdit v balíku.. Jááá... Tímto způsobem samozřejmě grupu před námi sjíždíme a kdo je to v ní...??? No jasně... Mlhoooš. Mám obrovskou radost. Svěřuje se mi, že moc tahal špice a tak odpoadl Gavošovi, ale já ho uklidňuji, že mu vezu disciplinovanou grupu, kde se střídá a spolupracuje... Jenže hodně lidí se už asi unavilo.. Takže se s Bajkerem, Nymburčanem, Mlhošem a dalšími pohybujeme pořád vpředu a střídáme jen mezi sebou... Mrtvé duše vezem za sebou... Okolo dálnice je to úsek, který mi moc nevyhovuje. Spousta menších brdků, to mě hodně unavuje a já už se těším na bufet.. Navíc Nymburčan za to strašně bere, jako by se začínal nudit a chtěl to těm mrtvolám za náma pěkně osolit... Osolil to i mě... Ale do bufet sem vydržel... Super... Jenže i zde se mega skupina rozdrobuje... Před Helfštýnem už jsme ale zase v mnohem početnějším balíku a čeká nás poslední kopeček... Mlhoš pořád se mnou, i mí další noví kamarádi, a dokonce nakonec i Nymburčan, to je výborné... Hlavně neodpadnout.. Zase se v kopci snažíkm držet vepředu, ale je to dobré... Sice už si hrabu, ale jsem pořád při vědomí, do cíle něco přes 20 km... Teď už musím vydržet.
  
  Na rozdělení tras se odděluje jen pár borců, velká většina jede se mnou, včetně všech které jsem si pojmenoval... Dávám si Šlehu a dívám se na hodiny. Něco kolem 4 hodin... Osobák by mohl padnout... Začíná se makat... Oproti loňsku mi tahle pasáž strašně utíká, na kostách vzpomínám na Lacovu poučku a ze špice tahám za sebou spoustu borců... V zahrádkách si člověk aspoň trochu odpočine a je tu rovinka trpělivosti... Už střídáme jen asi v 5. Jsem maximálně spokojen se svým výkonem a kuodivu se hrozně těším na pivo... I to je dobré znamení. A je tu Přerov, posledních 500 metrů a Mlhoš za to bere... Asi bych ani nezávodil, toho zbytku cyklistů jsem si celkem vážil na to, abych se s nimi rval o nějaké metry, ale když Mlhoš spurtuje, beru za to taky... Zatáčku projíždím vzorově a už v bráně Mlhoše mám... pak už jen poslední šlápnutí a jsem před ním... Zírám... ))" width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" /> Z celé grupy mě předjel jen Nymburčan a Bajker z pod Radhoště... V cíli si podáváme ruce... Úplně cizí kluci se na čas stali mou adoptivní rodinou. Sice není nad to, když člověk dojede se svými, ale tohle je skoro stejně dobrý pocit... Navíc, přecejen tam byl aspoň Mlhoš... A čas..? O 5 minut zlepšení z loňska... Jsem zcela spokojen...
  
  Hurá na další maratony, hurá na delší štreky, příště už to tak krátké nebude... \

  
  
  
• Yetti – Jak mne Mamut potěšil
  
  

  Jak mne Mamut potěšil
  
  Po diskuzích s Lacem jsem se rozhodl dát jako prubířský kámen před Rampušákem prostředního, ó pardón Laco, krátkého Mamuta. Tak jsem se přihlásil.
  Celý duben jsem se cítil blbě, utahaný, při intenzivnější jízdě na kole mne pobolíval stehna, no prostě hrůza. Myslel jsem, že je to únava po dvanáctihodinovce, tak jsem mezi závody přes týden odpočíval a jezdil spíše regeneračně.
  Naštěstí v úterý, čtyři dny před Mamutem, mi zjistili přechozenou virózu a tak jsem začal okamžitě s intenzívní léčbou. Den ze dne se to lepšilo a tak jsem se v pátek po splnění nějakých povinnosti jel projet na dvě hodiny. A ono to jelo, Po nějaké chřipce už žádné známky, ba naopak, s přibývajícími kilometry si mi jelo lépe. Tak ještě večer namontovat nová říditka s kratším představcem a ráno vyrazit na lov Mamutů.
  Krásné rozednění předvídalo ještě hezčí den. Vyvenčit se, teda psa, naložit věci a vyrazit směrem Přerov. Nábřeží jsem našel lehce. A pak zaparkovat, převléknout, sednout na kolo a zajet na výstaviště pro startovní číslo. Při hledání prezentace jsem si třikrát nevědomky projel poslední zatáčku a netušil, jak dobře jsem udělal. Vrátil jsem se k autu. Na parkovišti byli tři šílenci od Kolína na bláznivých strojích a hned na mě, jestli nemán ořech na povolení kazety. Měli štěstí a za to mi prozradili, kde hledat muže v oranžovém. V protější ubytovně se prý to oranžovým jen hemží. A ono fakt, hned před vchodem Laco, Robin, Mirinda, Rainy, Jura Janoušek a další.
  Vyráží se na náměstí, kde se to pomalu zaplňuje. Potkávám další členy Vinohradských Šlapek.
  V startovacím koridoru přede mnou stojí Cancellara a za mnou příjíždí Mirinda. Ještě nutné pánské odskočení si a už odpočítávají minuty do startu. Přemýšlím, co se bude dít, jak se pojede.
  Už je to tady!
  Start. Vyražime. Spíše poskakujeme v úzkém výjezdu z náměstí. Pak už krása, policie trasu uzavřela, tak projíždíme i na červenou. Dvacet metrů přede mnou na kruháči někdo padá. Zvedám ruku, zpomaluji a objíždím chumel na zemi. Dále už se nic vážného neděje. Vyjíždíme z města a já hledám oranžové dresíky. V okolí je Robin a Mirinda. Robin v kopečku odjíždí a tak čekám na Mirku. Po pár kilometrech se k nám přidává Laco se Strejdou. Tvoří se větší skupina, která nepravidelně střídá. Trať se vlní vesničkami k proslulému kopci, kde se koná několik závodů jako Šela, Slavkovské Radary a též i náš Mamut. Silnice se nám začíná stavět. Strejda odjíždí a za ním Laco.
  Pomalá Šlapkovská jízda se úplně rozpadla. Jsem před velmi důležitým rozhodnutím........ Co dál? Rozjet se za klukama a třeba i s vyplazeným jazykem viset za nimi. Tentokrát vítězí chladná hlava a v ní se rodí plán. Utvořit nováčkovskou pomalou miniskupinu a pomoci Mirce k dobrému času. Tak sní svorně stoupám silnicí ku Slavkovu. Když procenta stoupání překračují desítku, Mirka si posteskne: „Bajk má více převodů.“ a šlapeme na kašpárka s vousatým pánem v modrém dresíku. Míjíme Slavkov, za kterým už je to mírnější. Předjíždí nás osamocena cyklistka. Při výjezdu na hlavní silnici se občerstvuje gelem a nám z nepochopitelných důvodů nestáčí a odtrhává se. Začíná foukat a já začínám ožívat. Nastupuje, již dříve v diskuzi zmiňovaný, domestik proti větru. Nasazuji pravidelné tempo a s Mirkou dojíždíme osamocené zavodníky. Delší dobu už to tahám a tak na chvíli poušťím na špici Mirku. Dojíždí nás vousatý pán v modrém dresíku a snaží se nám pomoci na špici. Pozvolna klesáme k první občerstvovačce a já si stěžuji: „ Proti bajku mi tu chybí adrenalinový sjezdík!“ S klesajícími metry se nám rozrůstá skupina. Zvedám ruku a zpomaluji, ale nikdo se nemá ke střídání. Až když Mirka tahá špici chlapi se probouzí a jdou na špici. Jenže tempo se zpomaluje. Nedá mi to a s Mirkou v háku výrážím na špici a rozjíždíme to trošku. Balík se natahuje a možná i trhá, ale to ze špice nevidím. Po chvílí se nechám střídat a tak dorážíme na občerstvovačku. Dolívám oba bidony, dávám banán do kapsy, zakusuji do všeho možného od pomeranče přes tatranku k rohlíku. Něco mi to chybí. Ale co? Už to mám. Koláčky. Na dotaz „Kde jsou koláče?“ je pořadatelka vytahuje z pytle ke spokojenosti i ostatních. Hned do mne padají dva, třetí zasouvám pod pravou nohavičku na dobu pozdější. Za občerstvovačkou je krásné lomové jezírko.
  Kývám na Mirku a vyrázíme na Partutovické schody. Balík, který se utvořil ve sjezdu, je rozprášen a tak bok po boku ukrajujem jeden schod za druhým. Partutovice jsou za námi a znovu dolů proti větru. Opět nás dojíždí vousatý pán v modrém dresíku se slovy: „Už jsem myslel, že vás nedojedu.“ Když táhl špici, občerstvujeme se. S Mirkou pojídáme banán. Spíš já krmím nás oba. Střídám vousatého pána v modrém dresíku, potom Mirka mne a tak dokola. Musím dodat, že jsem Mirku na špici moc dlouho nenechával. Dojíždíme roztroušené závodníky. Někteří propádávají, někteří se nabalují. Ne moc dobře se střídá na špici a náš balíček dost často zpomaluje. V tu chvíli jdu na špici a snažím se držet optimální rychlost. Po chvíli chci vystřídat, ale nikdo se k tomu nemá. Na špici jde Mirka a pánové se opět probouzí. Hned jsou na čele dva. Ale jeden druhého nevystřídá. Až na moje upozornění. Vjíždíme do Oder. Po projetí obcí začínáme stoupat k Dobešovu. Poslední, kdo tahal špici, ujíždí. Skupina se opět trhá. Po opušťění Oder mne začíná kroutit křeč v zadní části levého stehna. Oznamuji to Mirce a ona mi nabízí gel. Zprvu odmítám, že mám tablety, ale nakonec ho beru. Stoupáme, ale křeč nepovoluje. Visím očima na Mirčině zadním kole a hledám, jak optimálně šlapat. Přicházím na to: kolena tlačím do středu div se nebouchám o štanglu. Předjíždí nás závodník velkou rychlosti a my přemýšlíme, kde se tu bere. Asi měl defekt. Z lese vyjíždíme jako první z poslední skupiny. Křeč začíná povolovat a já tímto opožděně děkuji Mirce, jak moc mi pomohla. Fouká nám do zad a tak jedeme vedle sebe a klábosime. Sjíždíme k Hranicím a v Klokočí nevíme, jestli jedem správně. Já startuji GPSku a Mirka se ptá místních. Obě varianty potvrdily správný směr. Mirka se trošku trápí ve stoupáníčkách za Milenovem a už za chvíli dojíždíme na druhou občerstvovačku. Z ní právě odjíždí manželé Mikšovští, které jsme po občerstvení začali stíhat. Za Lipníkem jsem Mirku přibržďoval, abychom nepřijeli pod Helfštýn vyšťaveni. V kopci Mirka udávala strojové tempo a já ji jen sekundoval. S matematickou přesností jsme se k pronásledovaným přibližovali. Před jejich dojetím říkám Mirce: „Oni jsou pohádaní.“ A taky že byli, což nám nepřímo potvrdili.
  Za chvíli byl horizont a už nás čekala jen cesta dolů do cíle. Netušil jsem, že z hlediska taktického to bude nejzajimavější úsek závodu. Ve čtyřech v Sušici dojíždíme Katku a Aleše Nábělkovi. Jedou úplně netýmově. Chvíli se vezou v háku a na masturbačním úseku (kostky) se to snaží roztrhat. Skoro se jim to daří. S Mirkou zaostáváme tak dvacet až třicet metrů. Konečně. Kostky končí. Snažím se s Mirkou dotáhnout čtveřici. Do Prosenic se nám to daří. Střídáme se . Neuvěřitelně se snaží Katka Nábělková tahat špici. Není to ale nástup, že by se utrhla ze skupiny. Po chvíli jí asi dochází a oba odpadávají těsně před Přerovem. Na špici jde Tomáš Mikšovský. Nechce střídat a tak se s Mirkou vezeme zaháknutí. Radím Mirce, ať šetří síly. A už poznávám zatáčku, co jsem jel ráno třikrát. Křičím: „Mirko jeď!“ Oba vyrážíme. Mirka venkem zatáčky, já vnitřkem. Spurt. Cíl!
  Premiéra se nám vydařila.
  V cíli nás čeká Qiut, Gavoš, Robin a další. Chvíli po nás dojíždí Rainy. Quit nám donáší pivo a já začínám dělat pár fotek na oranžovo. Už nevím, kdo nám odevzdal čipy. Po krátkém oddychu jdu pro diplomy. Hledám je v hromadě na stolech. Nacházím svůj, ale ten mne moc nezajímá. Hledám Mirčin. Dávájí mi ho Nábělkovi.
  Nechci věřit svým očím, do kterých se hrnou slzy štěstí.
  
  Mirka je čtvrtá.
  
  
  

  
  
  
• HonzaA – * * * * * z pěti možných
  
  

  Mamuta považuju za nejtěžší maratón Velosérie, protože tam jezdí dlouhou jen pár lidí a ti už mají na Mallorce dost natočeno. Ale zase jeho chobot vede hezkou krajinou, kam se normálně nepodívám. Navíc lesní cesty, kudy vedou ta nejdelší stoupání, mají bezvadný povrch.
  Mamutí start je nepříjemný, protože je pro všechny tratě společný a vyráží se z centra. Na jezdcích kratších tras je často znát, že nejsou zvyklí jezdit ve společnosti. Podle toho to tam taky dopadá. I letos to tam trochu lehlo.
  Po startu jsem se pohyboval někde na chvostu a zhruba kolem Míši, která byla domluvená s Igorem, že s ním pojede ve skupině A. Na Mamutu nemívám bojovnou náladu a tak jsem se taky chtěl postupně k Igorovi procouvat. Míša ale chvílemi podléhala závodní euforii. Měl jsem co dělat, abych jí stačil (trochu silně řečeno, ale to tempo mi dělalo duševní potíže). Igor byl stále v nedohlednu a my jsme se vmísili do skupinky, ve které udával tempo i Šlapka Robin. Usoudil jsem, že cestu k Igorovi odložíme na Slavkov (1. velký kopec). Skupinku jsem několikrát okřikl, že do brdků jedou jak magoři a Míšu jsem odháněl ze špice. Na Slavkově (zase jsme zařadili couvací program) nám odjelo pár těch magorů, pár jsme jich nechali za sebou. Robina jsem přemluvil, aby jel s námi a trochu nám duševně pomohl. Při dlouhém sjezdu do Oder jsme ty, co nám v kopci zmizeli, zase pochytali.
  V kopci za Odrami Robin usoudil, že nám pomohl dost a zmizel. Asi v pěti jsme dojeli na rozdělení tratí. No a pak teprve začal ten pravý Mamut. Zůstal jsem jen s Míšou a před námi Tesák (nejtěžší kopec), zmijovice Hadovna (raději jsem zatajil, že jsem ji napoprvé z poloviny vyšel) a dlouhý kus dlažby asi 5 km před cílem. Cesta k Tesáku je nekonečná, se spoustou rozbitých úseků, a hlavně ostrých brdků. Právě tam se pořadatelům podařilo vmáčknout 4 km jakési objížďky – samozřejmě do kopce a se 3 krátkými stojkami. Nejhorší je, že ten Tesák stále vidíš před sebou a jen se domýšlíš, kudy se na něj máš sápat. Naše konverzace před každým brdkem: \"To už je Tesák?\" \"Ne, ještě vyčkej.\" Sobě bych odpovídal výstižněji…. Když už je těch brdků náležitě po krk, zahneš na lesní pěšinu a pomalounku začneš stoupat. Ve 2. půli kopce se ale stoupání proklatě zrychlí. Na kopci je naštěstí bufet. To byla pro Míšu tak dobrá zpráva, že si začala prozpěvovat.
  Cestou z Tesáku do Kašavy za to Míša po rovině poprvé pořádně vzala, až jsem z toho dostal křeč. Naštěstí za Kašavou je důstojná stojka s převýšením 100 m, takže na mě nemusela čekat. Na dalších rovinách jsem už ochotně střídal. Jenže z háku jsem toho moc neměl, protože Míša jela po rovině poctivých 39 a já se neodvážil oko odtrhnout od Eurusu přede mnou. Ale jinak se o mě Míša postarala skoro mateřsky, poskytla mi gelík a půl tyčky (zapomněl doma). Já jsem na ni oplátkou na Hadovně (poslední velký kopec) počkal. Ale jen chviličku.
  Takhle nějak jsme dojeli k poslední občerstvovačce – a ejhle! Kolega spolubydlící Vláďa Černohub a kolega z UACu (č. 522) Piňarelo P. Krajčík. V Míše ovšem bouchly saze. Žádné lelkování, soupeř je tu. Hodila do sebe banán a začala závodit. Vláďu jsme odpárali hned v prvním stoupání a pak odpárali mě. Teda Míša. Kolega Krajčík byl už řádně nepoužitelný /termín Igor 2007/. Jelikož Černohub nebyl v dohledu, začal jsem z dlouhé chvíle tu dvojku pronásledovat. Za kostkami jsem je dojel. V zahrádkářské kolonii nás málem porazila nějaká baba v autě a Piňarelo zůstal pozadu. Před námi byly už jen asi 3 km roviny do cíle. Tak jsem Míše řekl, ať neváhá a počkal jsem na kolegu. Byl jsem rád, že se pořadí na cílovém koberci čestně vyřešilo.
  Zkrátka jsme s Míšou lov skupiny A nedotáhli k cíli, ale myslím si, že jsme si letošního Mamuta docela užili oba. Některé kopce mají v Míšině podání lehce erotický náboj, stačí být na doslech. Třeba takový Slavkov, v máji provoněný kvetoucí měsíčnicí vytrvalou (Lunária rediviva L.). Rostlina je chráněna podle vyhlášky MŽP ČR č. 395/1992 Sb. a je zařazena do kategorie \"ohrožený druh\"
  Takže výsledný dojem * * * * * z pěti možných: Hezké prostředí, ideální počasí, krásná a příjemná společnost (na prvním místě tedy!), solidní sportovní vyžití a solidní (ale překonatelný) výsledek.
  
  

  
  
  
• RiC – Polibek křečové víly
  
  

  Tak už to mám za sebou. Letos jsem si v cíli skutečně odechl. První polovinu jsem si připadal jak závodník, tu druhou jako.... (doplň sám).
  
  Příprava na Mamuta byla všelijaká. Nepodařilo se mi chytit ten správný tréninkový rytmus. Výsledkem bylo, že jsem vůbec netušil, jak na tom jsem.
  
  S Dušanem přijíždíme do Přerova ráno po šesté hodině. Máme dost času se zaprezentovat a všechno si připravit. Po osmé už stojíme v prázdném startovacím koridoru, který se ale rychle zaplňuje. Pár minut před startem se ozývá rána. Není to ale startovní výstřel, jen nějakému nešťastníkovi na slunci praskla duše. V rychlosti ji mění. Ještě pár okamžiků, pozdravím se s Icemenem, s Igorem a dalšími Šlapkami. Ještě si stihem popřát zdar.
  
  A už je odstartováno. Stojím pár metrů za čelem, ale tlačenice z boku je veliká a čelo samozřejmě ujíždí. Vyjíždíme na hlavní a pereme to co to dá. Na červenou, kruháky v protisměru, prostě závod na plno. Šílenství ale netrvá dlouho. Kupodivu zaváděcí vůz plní svoji funkci a celý balík zbrzdí. To je snad poprvé co vidím, že zaváděcí vůz zafunguje. Asi na základě zkušeností z loňska. Projíždím podjezdem, kde to vloni lehlo. Odbočuje se doprava a všichni brzdí. Hned za sebou slyším charakteristický zvuk smotku. Ani letos není výjimka a někdo si zde ustlal. Cestou pod Slavkov, než se balík roztrhal jsem viděl ještě 1-2 havárky. Je to trošku nervózní, už abychom byli v kopci a nadělilo se to.
  
  Hned na začátku stoupání do Slavkova dávám malou a snažím se švihat. Tady už nějaké lámání nemá smysl. Snažím se jet rovnoměrně. Nikoho nedojíždím, nikdo nedojíždí mě. Zvláštní, to se mi ještě nestalo. Až na vrcholu se sjede dost velká skupina, s kterou pokračuji do Potštátu a pod Partutovice. Ovšem spolupráce je šílená. Jakákoliv změna na špici znamená změnu tempa, nastupuje se, brzdí se. Hrůza.
  
  Dojíždíme pod Partutovice, kde je první bufet. Za jízdy beru banán pokračuji dál. Velká skupina se začíná dělit a zůstává nás asi šest, možná víc, přesně už si to nepamatuji.
  Z Partutovic je dlouhý sjezd do Oder. Jak byla před tím spolupráce slabá, tentokrát je výborná. Letos jsem Mamuta absolvoval po čtvrté, ale takhle krásně jsem do Oder ještě nejel. Drobný kaz na kráse mohl způsobit jeden maník v okamžiku, kdy jsme jeli v bočním větru a on chtěl odstřídat po větru. Málem jsme vypadali jako kostky domina, ale ustáli jsme to.
  Stoupání na Dobešov jsem celkem zvládl, i následující úsek, který nemám moc rád. Sjížděli jsme větší skupinu před námi, což se nám nakonec i podařilo. Jeli volně. Po chvilce jsem zjistil, že naše původní skupina se dostala na špici a trochu jsme jim ten poklid narušili.
  
  Na druhém bufetu jsem stavěl a všichni ujeli. Zůstali jsme dva a začali jsme je stíhat. Dojeli jsme je až v Lipníku.
  Ve stoupání u Helfštýna už se necítím tak v pohodě. Občas mi začíná cukat ve stehnech. Předzvěst potíží. Po rozdělení tratí z mnohahlavého balíku zůstává pár jedinců. Ostatní odbočili na krátkou.
  Křeče se ozývají čím dál častěji. V jednom kratším stoupání dva odpadáme a za chvíli už zůstávám sám.
  Křeče mi už nedovolí zabrat silou. Musím švihem. Při jízdě ze sedla mě berou křeče do stehna z vnějšku (quadriceps?), v sedle zase vnitřní strana stehen (velký přitahovač?). Snažím se to rozehnat lehkýma převodama, ale pomáhá to jen na chvíli. Dojel mě jeden samotář, ale jsem bez šance se zavěsit.
  
  Dostávám se pod Tesák a jsem zvědav jak ho švihem vyjedu. Ještě na začátku mě předjede skupina, ale nemám šanci se chytit. Točím lehké převody a na ně nemám. Za častého škubání ve svalech vyjedu Tesák a na bufetu si dávám hlt piva. Už mi gely lezou krkem. Při mém příjezdu na tesácký bufet odjíždí grupa, která mě předjížděla. V následujícím sjezdu by bodla, ale musím doplnit bidony. Tak to vzdávám. Stejně je otázka, jak bych je uvisel v nějakých brdcích. Silově fakt šlapat nemůžu.
  Sjezd z Tesáku je příjemný, na Troják nějak vyjedu i s křečema. Krize je ve stojce za Kašavou. Ať v sedle, nebo ze sedla mám stále křeče. Nohama se otočit nedá. Musím zastavit. Po chvilce největší křeč odezní a já řeším problém, jak se ve 12% stojce rozjet. Pokud možno švihově :) Naštěstí provoz je slabší a můžu se rozjet po vrstevnici. Nahoru to vylámu střídavě v sedle a ze sedla. Křeče se ozývají střídavě, tak styl jízdy můžu měnit.
  
  Další trápení už nemá cenu popisovat. Na větru se trápím, křeče se ozývají pokud zapomenu švihat. Krize je ve Fryštáku, kde musím zase zastavit a dát odpočinout nohám. Za chvíli bude Hadovna a já mám strach co bude. Až pod ní jedu co nejlehčí převod, nicméně hned na prvním úseku tohoto posledního většího kopce musím opět zastavit a dát nohám vydechnout. Křečová víla opět zaútočila z obou stran. Po chvilce odpočinku můžu pokračovat dál až na vrchol. Už by se mělo jen sjíždět. Volím vyšší kadenci a snažím se vyhnout silovému šlapání.
  
  Na posledním bufetu se jen napiji, vezmu kolečko salámu a „valím“ dál. Tajně ještě doufám v čas 7:30 ale tuším, že by se musel stát zázrak, aby to vyšlo. Dám schlehu v naději, že snad ona ten zázrak způsobí. Nezpůsobila, ale od tohoto okamžiku zmizely křeče. Má-li to souvislost nevím.
  Do Přerova už je to víceméně z kopce a s příznivým větrem. Křeče pominuly a není důvod se šetřit. Jedu nadoraz. Odbočuji na usek s kostkami. Tentokrát se na ně těším, jednak vyzkouším co dokáže pohltit carbonový rám a hlavně doufám, že natřásání trochu rozežene křeče. Do Přerova to je už kousek a bylo by škoda teď zastavovat. V hlavě mi vyvstane vzpomínka na loňského Mamuta, kdy Kolíkáč &spol. dojeli Gejzu v cílové rovince. Já za sebou tuším Icemana. Celou tu dobu, co se trápím, čekám, že se za mnou ozve „Nazdar RiCi...“. Zatím nic a rád bych, kdyby to tak už zůstalo :)
  Prokličkuji zadními trakty a už je tu poslední rovinka do Přerova. Přerov, odbočka na výstaviště. Ještě se snažím vystupňovat tempo. Cíl.
  
  Mám toho dost. Chvíli kroužím, abych se trochu srovnal. Za cílovou branou jsou Šlapky. Nejsem moc hovornej. Jen se s nimi pozdravím a jdu se dát trochu do gala, najíst, napít apod.
  Tak to by bylo.
  
  
  
  Závěr
  Doma, při prohlížení záznamu z Polaru jsem zjistil, že na 130km, kdy potíže se křečema byly už nesnesitelné jsem měl AVS 32 km/h. Zbývajících asi 90km jsem pak jel sám průměrem 25,9 km/h.
  
  
  
  Něco statistiky:
  
  oficiální čas: 7:43:45
  
  můj čas taktéž 7:43
  
  umístění:
  
  62.absolutně (dokončilo 103 závodníků ze 108)
  
  12. v kategorii do 50let (v kategorii bylo 25 závodníků)
  
  naměřil jsem 226km za 7:44 AVS 29,5km/h. (někdo uvádí 221km)