Tímhle závodem jsem měl zpočátku tendenci opovrhovat. Teprve když jsem si den před akcí cestou z místa startu s číslem a čipem v kapse kus trati projel, pochopil jsem, že ani tenhle závod nebude zadáčo (metaforicky řečeno, protože kolik jsem platil za registraci, si radši nepamatuju - ne, nechci se tu lacině pohoršovat: já už cenu fakt zapomněl). Byl už večer, přes třicet kiláčů už jsem v nohách měl popojížděním toho dne po Praze do práce a z práce, a nezbylo tak času projet si celou trasu. Dal jsem si jenom pět kiláků do protisměru, abych věděl, kudy mě, vyflusanýho, demotivovanýho, trasa povede v závěru, kousek pak i po směru, abych věděl, co můžu čekat ještě za plných, předstartovních sil a nadějí... Aha, začíná se jedním pěkným sešupem lesního úseku, hned nato přijde velmi slušný stoupání po zapadlé asfaltce, takže ona ta sranda nakonec bude! Tehdy jsem se přestal strachovat, že se pojede lážo plážo na prohlídku zříceniny Okoře.
Přípravu jsem ale nezanedbal. Chvíli před zahájením noční relaxační přípravy v předvečer Memoriálu Jana Hrubeše (P50) mi proběhla hlavou myšlenka na šlapky. (Já to slovo prostě miluju.) „Esli vono by do toho terénu nestálo za to namontovat si pedály, ze kterých se dá snadno sundat noha...“ Chrr... Tak dobře, možná zanedbal. Na šlapky jsem se vykašlal, čímž jsem si přivodil novou zkušenost: konečně jsem sebou v závodě taky jednou fláknul. Teda, ne jednou, protože rovnou dvakrát. Ale nepředjíždějme.
Příštího dne jsem se hodinu před startem řádně nacpal snídaní a na čáru v areálu ČVUT v Dejvicích jsem se, jak je mým dobrým zvykem, postavil sotva deset minut před výstřelem. Namáčkl jsem se do balíku druhý vlny, kam jsem podle čísla na řídítkách patřil (druhej balík jsem měl poctivě koupenej za příplatek 300,- jinak bych se podle pravidel musel zařadit pomalu někde u Kulaťáku... Blíží se podzim a s ním po ránu nižší teploty, takže jsem si na roštu střídavě nasazoval a sundaval šátek z hlavy, nemoha se za boha rozhodnout, jestli mi bude cestou foukat do uší, nebo jo, a mudroval nad tím, jestli si ty rukávky proti zimě mám nechat, nebo ne. Hluchejch deset minut do hodiny H mi tak krásně uteklo. Ještě mi zbyl čas vzpomenout si, že mám v Mapách nahranou trasu, pročež jsem si umístil mobil do držáku. Můžu prozradit, že výsledek toho byl sice čtverý, přesto však poměrně skromný: během závodu se na zařízení tak akorát usadil prach ze zvířených cest, překážel a dvakrát jsem o něj málem přišel. Možná pomalu přichází čas na zprovoznění tý Garmin navigace, která čeká doma, až ji přestanu ignorovat.
A vpředu se to už hnulo. Zezadu mi na nohu - my z druhý vlny na rozdíl od první jsme se ještě neodlepili od země - najíždí nějakej borec, kterej chce bejt nejspíš první už na prvních metrech pod prvním kopcem, co na tom, že má startovní číslo ve druhý tisícovce. Když to udělá podruhé, otáčím se na něj a cosi na něj tiše hulákám. Ale už je dobře, už je kdesi v čudu. A jede se, tady to znám, tady jsem byl, tady všude jsem byl! Nálada stoupá, křižovatky a odbočky jsou skvěle hlídány pořadatelem, všude policajti, šipky, hle, mihla se i jedna Šlapka v šlapkovském (to jsem jako já), nádhera! Včera už jednou projeté lesní klesání, hned ostrý stoupání, a po krátkém sjezdu opět hutný výšlap, který vede od Horoměřické směrem k Horoměřicům. Na této obci je zajímavé, že má ve znaku Horymíra z Neumětel (toho od génia Šemíka), ačkoliv s touhle slavnou dvojkou nic jiného společného nemá (tímto zdravím do Posázaví!). Nahoře z boku přirazí chlápek, že prej jestli nejezdím v Brdech. Já proč, on že tenhle dres tam vídá. No jo, to nejsem já, ale my jsme všude, dím na to já. Chvilku se předháníme a pak si zmizíme z očí.
Dál se střídá silnice s terénem. Terén má většinu. A to mi neměl dělat. Přece jen jsem vyrostl na silnici. Jedu na dvacetiletém udržovaném trekingovém kole, na kterém jezdím do práce, takže ho podvědomě celej závod šetřím, aby se mu nic nestalo. Jsem dlouhými léty naučenej, že jakmile sjedu ze silnice, automaticky zpomalím a dávám pozor na šutráky a vlastně jakýkoli nerovnosti. Prostě předběžná opatrnost. Což se mi zrovna na Pražský 50 nehodí. Zatímco na asfaltu traktoristy pravidelně předjíždím, v lese a na poli mi to, zejména ve třetí třetině, vracejí v plný palbě. Střídání sametovýho asfaltu se stezkama pro krávy mě postupně začíná víc a víc frustrovat. Sotva se člověk trochu rozjede, už se odbočuje do lesa nebo oranice. Bukolickou krajinu miluju, ale teď se na ni ne a ne naladit. Nezvyk mi navíc ubírá síly. Chtěl bych jet, ale léty zažraná terénní unylost mě nepouští. Na posledních deseti patnácti kilometrech se mě zmocňuje rostoucí nefalšovaná apatie. Dostoupí vrcholu před Statenicemi. Tady to už zase znám! Tudy jezdím! (Po silnici... A nebo po širokých šotolinových cestách.) Těším se, že se projedu aspoň na závěr, ale ouha! Po sotva pár set metrech... Nee, tudy nee... Ve stoupání diluviálními dešti vymletou lesní strouhou mě předjíždí tak deset chuligánů, nahoře se přidá další pětka, protože ani tam se stále ještě nechytám. Později je už dávno polorovina, a stejně nemůžu chytit tempo. Teprve pár kiláků před cílem se to lepší, když zrovna nikoho před sebe nepouštím. Ještě ale není konec. Kůl do závodnického srdce mi zaráží závěrečný lesní brd, ten, který jsme na začátku sjížděli, a který za dva dny jedu už počtvrté (dvakrát vzhůru, dvakrát dolů). Jsem tak bez motivace a sil, že přeřazuju na to nejmenší, co na kole mám, a jedu jenom abych jel (způsobem jízdy mezi znalci slujícím „jízdaprojízdismus“). Propadám se o další místa. Ale každý zatrolený kopeček někde končí. Divoký sjezd mezi hanspaulskými vilkami mě chlácholí a udobřuje mě s veškerými na trati nasbíranými bolístky. Hlídám si svý vydřený 106. místo v kategorii (106 / 308 klasifikovaných).
Za cílem nejím, zaprvé proto, že jsem ústřižek na teplou porci někde vytrousil, ale hlavně proto, že mi žaludek (ostatně jako vždy) dává najevo, že nepřijímá. Přemluvím ho aspoň na cukr, a tak si pro chuť v areálu pořizuju kousek závinu z kiosku. Zatleskám umělci s kytarou, na kterého všichni kromě jedné veselé posluchačky zvysoka to, a jedu domů. Tak příště pod stovku!
P.S. Podotek k double „padací“ premiéře: Poprvé u občerstvovačky, kdy jsem si ze vzduchu ulovil kelímek s pitivem a následně se přerazil předním kolem o zadní týpka, co se najednou rozhodl zašvingovat ke stolům. Jelo to pomalu, tak jsem se poslušně složil na bok s nohama v zámcích a sklouzl se pár cenťáků. Nic z toho nebylo, jenom naraženej loket a trochu odřenin.
Podruhý jsem se skácel pospolitně s ostatními na jedné terénní vlně, to už bylo ke konci. Jeden mě, škrábajícího se tam na nohy, chtěl zajet, ale zanadával si a uhnul. Pokud znáte toho, který umí nejpěknějc v pelotonu říct „do prdele“ a „do hajzlu“, že ho zdravím.