Jíťa kosí Vyskeř, Dan Rataje, ostatní jsou kdovíkde, a tak nezbývá než sám vyrazit bojovat se začínající okurkovou sezónou do Meziklasí. Kopcovitý závod takřka bez kopců. I tak lze vnímat trasu tří okruhů Kolem Melechova, kde na 67 kilometrech nastoupáme přes 1000 metrů. Okruh se skládá z jednoho delšího, ale nikoli kontinuálního stoupání na Rejčkov, za ním následuje rovinatější pasáž a na závěr přichází soustava několika stojek. Cíl je tentokrát posunutý až několik set metrů za Meziklasí, aby se nespurtovalo v nebezpečném esíčku z kopce mezi domy.
Stejně jako loni se už v prvním Rejčkováku láme chleba. Pro mě se láme do druhé skupiny, vlastně docela početného balíku. O tempo se starají hlavně dva borci z CTW. Občas jeden z nich jde do úniku, ale žádný nemá dlouhého trvání. V prvním kole sjíždíme pár odpadlíků z čela, kde zůstává šest nejlepších. Ve druhém stoupání na Rejčkov ohlédnutím zjišťuji, že polovina balíku za mnou už není. Trasa je hodně dynamická. Po rovině se moc nejede, zato do stěn se drsně nastupuje. Člověk musí být pořád ve střehu, aby včas vycítil, že to ten před ním může rozpojit. Několikrát se mi povede společně s dalšími lepit vzniklé díry. Ale ve stěně přes Dobrovítovu Lhotu, asi 5 kilometrů do cíle, už další nástup nechytám a do cíle dojíždím sám.
Ještě celkem dlouho jsem měl svoji skupinku na dohled, ale při vědomí toho, že jsou lepší, mi hlava nedovolila je zase zkusit dojet. Navíc mě zmátlo, že nikdo neměl stejnou barvu startovního čísla jako já. Loni barvy odpovídaly kategoriím, ale jak vysvětluje Jarda Halík, letos to při výdeji popletli. A přitom ve skupince jeden z mojí kategorie byl. Ale co je ještě zajímavější, Kolem Melechova byl letos jediný závod, který jsem jel za třicátníky. Organizátor si totiž dal práci s rozřazením závodníků podle data, a nikoli podle ročníku narození. Mezi čtyřicátníky bych byl druhý, takhle jsem bral jenom bramboru. Proč jsem se nenarodil o pár dní dřív? Dneska bych krásně stál na bedně, říkal bych si div 😊