Akce Kolem Melechova 2023

Akce Kolem Melechova patří do kategorie Silniční závod. Datum: 2023-07-15.

Nejdelší varianta má délku 66.00 km.

:: Propozice :: Celkové výsledky :: Foto :: Strava Flyby

Historie: 2014 :: 2016 :: 2017 :: 2019 :: 2020 :: 2022

• Kolíkáč – Že bych fakt zase závodil?
  
  

  Zkusit přiložit pár větviček do závodnického ohýnku, aby se zase ve mně rozhořel. Před týdnem na Col du Saxel, Col de Cou, Col de Jambaz a začátek na Col de Ramaz se ho podařilo zapálit, ale Col de Joux Plane ho dokonale hasil, ale snad úplně neuhasil… nebo snad ano?
  Kolem Melechova, start v Meziklasí, žije tady tím celá náves a parking na louce naznačuje velkou účast a konkurenci. Radim Skála parkuje hned vedle, vzpomínám na svoje první Doksy 2005 a jeho tým Scorpios. No taky se ho ta cyklistika již pěkně dlouho drží jako klíště. Rozjet se s Lukem, pozdravit se s naším vt a pokecat s Jardou Halíkem, domácí hvězdou, a jde se na to. Čekám vysypání z balíku v prvním brdku, ale co to? Já si úplně chrochtám na číslech začínajících 4! No to bude pěkně mastný konečný účet…
  V balíku loket na loket se stále necítím úplně komfortně, ale nechci si vystupovat, dokud to moje nevýkonnost dovoluje, tak ještě bojuji. Bohužel úvod je furt nahoru, čelo přitápí a přibližně na 7. kilometru to praská a asi 30 lidí mi nenávratně mizí včetně našeho Luka. Nepanikařím, chci si to užít, i v naší formující se grupě se docela jede a je nás hodně. Je tu Hanka Doležalová a po chvíli k nám doskakuje i náš vt, tak to nebude nuda!
  Hlídám si oranžová čísla, která by měla značit moji kategorii, na špic se vůbec nehrnu, testuji, co vydrží noha, přece jenom dnes je to úplně jiný závod než před týdnem, tady se pálí jedna sirka za druhou v mnoha stojkách a brdkách, kde se jede full gas. Noha drží, užívám si zase po dlouhé době závodění, tohle je tak nabíjející. V největší stojce u vesničky Dobrovítova Lhota bohužel vt padá řetěz, tak to bude trochu smutnější bez týmového kumpána…
  Jeden okruh za námi, stále je nás docela dost, hlavně mě fascinuje borec v SPD pedálech, který to drtí neskutečně a má bohužel oranžové číslo! Tak toho si pohlídat, ty wado, že bych fakt zase závodil? Hanka jede taky famózní bomby, dokonce leze i na špic, no má tu soupeřku ze své kategorie, tak to bude velký souboj o ženské zlato. Já zatím stále v háku, s otazníky v hlavě, co noha, ale ta zatím drží hubu a nekecá
  Další okruh za námi, ani jsem nevěděl, že ženy měly jen 2 okruhy, takže jsem jen přihlížel tomu oblaku prachu, který se zvedl v poslední točce před cílem a signalizoval tak lítý boj o ženský trůn. SPD pedály začaly zhurta šlapat na plyn a já se začal taky zahřívat. No ono jsme byli zahřátí až dost, bylo tropické vedro, sucho v hubě bylo stále nutné zavlažovat. Ale SPD jsem nechtěl nechat ujet, tak se trochu angažovat vepředu skupiny. Další oranžové číslo taky na tom vypadalo hodně dobře, ale já měl v hlavě, že je musím dát a bláhově si vysnít, že třeba jedeme o podium.
  Takže jsme teď tempo určovali většinou my tři, SPD alias Skokan Pavel – 1972 se stále snažil odjet a my ho naháněli. Tady to hodně bavilo, i když kolotoč jsme moc neroztočili, zbytek skupiny moc nespolupracoval. Blížily se poslední kilometry, tady to bylo furt nahoru a dolů, segment Rampa Veliká to zkusit urvat pro sebe a v dáli uvidět Luka! No ty wado, to je znamení, teď se ještě zvednout, doletět si ho a valit ve dvou do cíle. Ale to bylo jen zbožné přání, nohy kaput, za mnou nalepená oranžová čísla, tak jen rychle regenerovat, aby se ty závěrečné brdky přejely důstojně.
  Borečci nevadnou, poslední možnost v Koňkovicích za to vzít a překvapit, ale mně už vyschla nádrž, není z čeho. Navíc noha začala mluvit, tak už se jen motat do cíle a tam poblahopřát lepším. A pak ve výsledcích zjistit, že pódium padesátníků odjelo už hned na začátku a že to druhé oranžové číslo je ročník 1959 a vítěz šedesátníků. No potěš koště! Ale zase to dává naději, že i za 10 let se dá ještě parádně závodit…
  V cíli pokec, párek, pivo a doufat, že ještě letos něco podobného klapne!

  
  
  
• Luke – Drsnej kraj II
  
  

  Jel jsem celej kopec přes 380W, nahoře se otočím a za mnou 30 lidí. Takhle nějak to v neděli v Kolodějích komentoval vítěz. Já už mezi těma 30 bohužel nebyl. Zlomil jsem se asi po 7mi minutách kopce. No zlomil, ono nejet svoje 6 minutový maximum najednou 10 minut asi není zlomit se. Prostě na to nemám. Nicméně jsem se zavařil v tom horku a vlastně jsem se už do konce neprobral.
  Na kopci padám do háku za borce, co vypadá, že pojede a vyrábíme skupinu asi 7mi lidí. Přijde mi to jako docela povedenej scénář, nikdo ani moc nechce jet, takže klid. Jenže jak se silnice narovná, je vidět balík a najednou pár lidí ožívá. Valíme do balíku, taky se otočím a před nájezdem do posledních 4 km, kde je asi 5 zabijáckých stojek jsme v balíku. Samozřejmě úplně k ničemu, ale těm lidem to za to vždycky stojí.
  Nicméně odpadáme znova hned v té první a nejvýživnější stojce. Mohl jsem být nahoře o 5s rychlejc, kdyby přede mnou člověk neshodil řetěz, ale výsledek by byl stejnej, takže nepanikařím. Odpadá imho těch stejných 7 lidí, plus možná i pár dalších, ale přes ty stojky a točky se žádná skupina neformuje a odjíždíme každý za svý. Když skončí stojky a tempaři by to mohli pospojovat, tak naopak tempaři jedou tempo, co se nevysí vůbec v pohodě a pořadí se zase přesýpá. Vzpomínám na svou první účast a report - jo je to drsnej kraj. Místo skupiny tedy boj o 30. místo a já nějak nemám morál to rvát ve 32 stupních na úplnej doraz a radši jedu soustavné tempo. Startovní vlna intenzit stačila a ještě mě čeká 2x 5 stojek... až až intenzit na to, že jsem se od března věnoval jen vytrvalosti a tempu do delších a hodně dlouhých kopců. Tady je člověku župan (Joux Plane) k ničemu.
  Objedeme rovinatější část ve 3 a dva z toho pěkně točíme. Pak kolegu co nestřídal ztrácíme, stojky zkouším tedy viset tempo dobrého tahouna. Jako dalo by se to jet rozumnějc, pak by se nám jeli líp ty rovinky, ale nějak není síla to řešit. Prostě drsnej kraj, opakuji si.
  Do posledního kola tedy nejedu sám a cíl je uviset až před finální sérii stojek. To se ale nedaři, protože mě už ta cukatura v kopci leze krkem a radši si jedu rovnoměrné tempo. A koukám, že za mnou se blíží grupa, kde tvrdí muziku Kolíkáč. Párkrát se otočím a typuju tak minutu odstup, nicméně doufám, že v části z kopce mě nesjedou. Přeci jen tohle mi docela jde a pochybuju, že budou kdo ví jak točit. To se i děje a před stojkama je za sebou nevidím. Až v předposlední stojce je uvidím a přijde mi, že to už je možná jen 20s. Tak ještě poslední dva horizonty musím spurtovat, abych se nějak obstojně rozjel, což bolí víc než bych chtěl, ale přijíždím do cíle sám a v klidu. No, jestli to za to stálo nevím. Co ale vím, že jsem si perfektně namohl svaly, který teď asi dost dlouho atrofovali. No, ale polabský klasiky se blíží a tam tyhle nástupy jako když najdeš...
  Kolíkáč kousek za mnou, ani nevím, jestli mu stačilo trochu pojezdit v Alpách a je zpět a nebo já byl tak marnej, že jsme dojeli v podstatě spolu. Každopádně mu to přeju, řikám to furt, já těm lidem dělám rád radost. Jinak to byl hezkej závod, dost kvalitně obsazen a návrat ke 3 kratším okruhům to udělal o dost drsnější, než když byli dva. Moc rovin tam teda nezbylo.

  
  
  
• Radim – Kolem Melechova aneb když je hic jak u vopic
  
  

  Sokol Veltěž - web