Akce Albertville - La Plagne 2025

Akce Albertville - La Plagne patří do kategorie Silniční maraton. Datum: 2025-07-20.

:: Propozice :: Diskuze :: Trasa a profil :: Garmin :: Celkové výsledky :: Foto :: Flyby

Historie: 2022 :: 2023

• Luke – Všechno to okolo
  
  

  Z předešlé a první mojí účasti na francouzské L'Étape jsem nebyl kdoví jak unešen, že bych chtěl trávit přes deset hodin v autě tam a to samé zpět. Nicméně jsou příležitosti, co se neodmítají, takže když se odhalí trasa, kde ideální místo k rozložení základny je Bourg Saint Maurice, potvrdí se týmová hojná účast a rodinná rada na to dá placáka, prostě se v přihlašuji a za půl roku se uvidí.
  Cesta tam proběhla skoro hladce, zkušený cestovatel by si jen nezapomněl zapnout druhou SIM s tarifem pro Švýcarsko, neměl by paralyzovanou navigaci (respektive věřil BMW) a nestrávil hodinu v tunelu pod Zurichem, ale i to se nakonec zvládlo.
  Bourgh je kouzelné místo, nebál bych se říct cyklistický ráj. Kde jinde z jednoho kruháče začínají 4 kopce o 1000+m převýšení. Z údolí se dá pak dál na La Plagne, další známe i neznáme boční silničky, vždy alespoň 500m. O dalších průsmycích v okolí jako je Col de la Loze nebo Col de la Madelaine je skoro zbytečné s zmiňovat.
  
  Col du Tra
  Byl jsem tu (v Bourgu) před 6ti lety a často na to vzpomínal, takže jsem měl velkou chuť se vracet a využít o něco lepší kondici k cyklo výletování, navíc malá po obědě ještě spí, tak to k cyklistice přímo vybízí. Po dopoledním dětském hřišti tedy místo oběda vyrážím směr Col du Tra. To je mini průsmyk nad Moûtieres, celé to je v jednom údolí, tak si to vykládám jako rozjetí kolem řeky. Po pár km ale Garmin pípne začátek kopce 200m up, pak 100, pak 500 a sem tam něco co ani prý není kopec.
  Pod Col du Tra mám 1000m nastoupáno, tohle je col na zahřátí, jen 800m up na 10 km. Je docela horko, ale nějak se poschovávám v lese, dopiju oba bidony a se ctí se dostanu nahoru. Nahoře je pítko, tak doleju bidon a už se vracím domů. Jen sjezd, sem tam protibrdek a nakonec zas 500m up k ubytování.
  To už Garmin ukazuje 37 stupňů, tělo v horečce, voda došla a já slíbil po spinkání výlet, takže žádný svěšování se konat nemůže. Dost peklo a ani si nevybavuju jak sem to vyjel. Snad kdybych věděl, že tenhle kopec pojede Kapr domů po závodě, tak mě to trochu rozveselilo, ale jinak jsem byl zbytek dne dost na odpis.
  
  Col du nic
  Další den jsem musel hodit v cyklistice neutrál a tentokrát se opravdu jen projet po rovině. Což teda skončilo opět 500m up kopcem k ubytování, jen z druhé strany, ale měl jsem pití, čas i volné tempo, tak to šlo. Tůry se tu nehodí popisovat, stejně jako horské včelíny, nebo chuť borůvkového koláče ve 2000m, takže to nechám na čtenářově fantazii.
  
  La Plagne
  Při včerejší procházce jsem zjistil kvalitu gravelu na vytipované trase a radši to zrušil. Místo toho radši průzkum cílového kopce. Celkovej pocit byl, že to je vlastně jednoduchý kopec. Z části to bylo sklonem, z části odpočinkem den předem a nejspíš i vcelku chladnějším počasím. Kopec se mi líbil, plus jsem si ho rozdělil do částí, respektive on je tak nějak rozdělen do částí, a to jsem věděl, že mi dost pomůže v závodě. První část jsou hezké serpentiny, kritická je exponovaná část na louce, kde může být horko. Pak se člověk schová v lese a jak se dostane k bobové dráze, už to jednak není daleko a druhak už bude dost vysoko a vedro by nemuslo být kritické.
  Pak dáme s holkama sraz na zmrzlině. Počítám, to mám 20 km dolů, fanfaróncky z vrcholu hlásím, že za 20 minut jsem tam. A stihnu to. Boží sjezd.
  
  Col du Petit Saint Bernard
  Z Bourgu začínají 4 kopce a jeden z nich je malý Bernard. Necelých 30 km do většinou příjemných 5%. Před 6ti lety jsem si troufl a měl z toho super zážitek. Tentokrát vím do čeho jdu a rozhodně si to neužívám méně. Občas foukne do zad, dám si interval, není problém jet 20+ a přitom člověk pořád stoupá, dělá to dojem profesionální cyklistiky. I když samozřejmě 20+ na celém kopci by bolelo, ale KOM je až za 28.
  Nahoře solidně pofuguje, ale pořád je tu všechno na krátké-krátké, snová dovolená. Najít cílovej patník a vyfotit stejnou fotku jak před 6ti lety. O měsíc později tu chybí 2 metry sněhu, kolo jiné, vlastně všechno už je dávno jinak, ale zážitek z prvního passu v životě zůstal a nezmizí.
  Užiju si sjezd a zas kopeček na ubytování. Vlastně krásná a pohodová vyjížďka a to se do ní vešlo pár sweat spot intervalů a ten poslední končil ve 2000m, no snad se to bude hodit.
  
  Beaufort
  Konečně dorazil někdo ze šlapek, takže další výlet už je s HonzouB. Dáme si průzkum předposledního kopce a posledního sjezdu. Jedeme z Bourgu na kopec číslo 2, Cormet de Roseland. Nahoru docela v tempu, hákuje nás nějakej Holanďan, takže Honza nesvěšuje, občas ho odpářem, ale vždy se vrátí. Mě už tempo moc nevyhovuje, ale visím, naopak nahoře si přijdu docela silnej a divím se proč zpomalujeme. Pak sjezd do Beaufortu, kde začíná Col du Pré, podle některých i možná nejtěžší kopec Tour, rozhodně nejtěžší v naší etapě. Pořád utahuje a poslední půlka je pořád přes 9%. Tady si hodlám jet svoje a pro jistotu se ještě ztratím, takže naberu značnou ztrátu. To mě pak dál motivuje nejet a tak aspoň něco vyfotím. Z prvního kopce totiž fotka není a nejspíš by tak nebyla z celého výletu ani jedna fotka.
  Kopec mě dostatečně vyděsil a dělám si do trasy závodu pořádný vykřičník, tady se bude lámat chleba. Nahoře dokonce stavíme na fotku a pak pokračujeme podél přehrady a po ikonické hrázi dál. Jsme už dost vysoko, a tak má z téhle strany Cormet de Roseland jen 350m up. Pod ním ještě umluvím HonzuB na zastávku na vodu a cukr. Nic, než restauraci ale nenajdu a dvě 330ml lahvičky Coca Coly výlet pěkně prodraží, ale zase přinesou vzpomínky na Dreamera a úsměv do tváře, tak to za to stojí.
  HonzaB nervózně stepuje u kola a povídá cosi o lanovce kterou je třeba stihnout. Lanovka z Bourgu do Arcu je další zážitek, takže mu to nechci odepřít a nasazuji svůj sweetspot. Jenda brblá, ale v zásadě je rád, že stihne lanovku a tak většinu kopce vzorně hákuje. Nahoře ještě potkáme dva borečky, které jistě identifikuju jako profi. Sice nemají žádný známý dres, ale když někdo vypadá, že by na něm plandala Kalaš velikost jedna, tak je to celkem jasné.
  Sletíme závodní sjezd závodním tempem a loučíme se. HonzaB na lanovku, já zas obligátní kopeček k ubytku, tentokrát z nejpříjemnější strany, ale okořeněn solidním ksichťákem. To přesně chceš po nastoupených 3000m. Jenže Bourg je prostě cykloráj a to se projeví třeba i tak, že mě po chvíli dojíždí oni dva profíci z vrcholu. Sprostě padám do háku, každý watt dobrý. Na světlech se dáváme do řeči a zbytek výletu mě dovezou příjemným tempem domů. Navíc se dozvídám, že nebudu takový máslo, že dali jen o jeden kopec a tisíc metrů víc, že včera byli na Iseranu (tam jedu zítra) a že jsou tady na soustředění. Po lustraci na stravě pak ještě zjistit, že krom váhy to jeli v podstatě na stejnejch wattech jak já, takže trochu za oči tahá ten nepoměr o kolik oni pak zrychlí v závodě.
  
  Col de l'Iseran
  Týmová synchronizace nakonec nějak vázla, a tak byl jen jeden den kdy se dalo jet aspoň ve 3. Cestou na sraz potkávám Demi Vollering and girls a řikám si, proč to vlastně zazdil Nemi. No ale každý svého štěstí tento, že jo.
  Takže vyřážíme s HonzouB a Kolíkáčem na col colů… Col de l'Iseran. 3. kopec na který se dá jet z Bourgu. Dle wikipedie nejvyšší průsmyk Alp, o pár metrů vyšší než Stelvio. Kdo věří na náhody, tak náhoda tomu chtěla, že to je přesně měsíc po tom, co jsem slavně dobil Stelvio.
  Chtělo by se říct sen, jen bohužel trochu i noční můra, protože mám nohy už úplně na kaši a nemít to domluvený jako group ride, tak nikam nejedu. Takhle se nechám vláčet do Val d'Isere, což je zhruba 1000m up. Tam vyškemrám zastávku na pití, který ale záhadně zmizí dřív než ho naleju do bidonu a za značkou konec Val d'Isere jsem zas bez vody. Bejt bez vody a bez nohou není úplně dobrý, naštěstí už jsme v půlce a zbývá už jen ani ne 1000m. Chvíli si řikám, že to bez vody dám, ale po přejezdu říčky asi Iser, česky Jizera, už hledám pramínek pomalu pod každým šutrem. A nenacházím.
  Představoval jsem si teda trochu víc pokecu, vlastně kdybych to jel sám, bylo by to lepší, neb bych neměl výčitky, že někoho brzdím, ale 6tý den je prostě 6tý den a ty tisíce metrů navíc proti klukům jsou znát. Navíc se vzpomenu na jejich ksichty na placatém soustředění ve Znojmě po 3 dnech a jsem bez výčitek.
  Nahoře ale skupinové foto, co už se nebude opakovat a vše je zas růžové. Ze sjezdu se ale taky nepokecá a tak se samotka končí až těsně před ťuknutím pěstičkami a „díky bylo to fajn“.
  
  Den D – 1
  Prší, takže si můžu dát nohy na stůl. Paráda, večer se jen projet a očumovat na nádraží TGV. To bych taky chtěl aby jezdilo z Prahy do Jilemnice.
  
  Arc 1800
  Vyjetí. Z 800m v Bourgu vyrážím vyfotit lanovku, dám kousek. Ale je to ten 4. kopec, není škoda v cyklistickém ráji neochutnat vše? Já teda už nahoře byl 6ti roky zpět, ale to nebyly nohy na Iseran, tentokrát by to bylo komplet během jednoho pobytu. Jede se mi dobře, dolů lítají borci Decathlonu a Vismy. A jeden už frčí nahoru. Přejede mě, hákuju. Zapomněl jsem na vyjetí. 320W krásně v háku. No, dokud můžu jdu se zeptat, kolikrát to plánuje jet. Na rámovce čtu Wilco Kelderman. Prý to takhle celý nahoru nejede, protože má předepsaný intervaly. Áha, jasně, takže 320W máme teď odpočinek mezi intervaly. Omluví se, že musí, já mu popřeju ať si to užije a odlétá kosmickou rychlostí. Vidím ho docela dlouho a nechápu, že furt nesvěsil, prostě letěl až odletěl.
  Nicméně mi docela poléčil nohy, takže jedu dál, pak se vrací proti a zdraví. V půlce má auto – intervaly se asi nejezdí až nahoru kvůli výšce a výkonu. V autě lednice s pitím, na ramínku suchá komboška, asi až bude mít hotovo, tak abych mohl za kamarády co tu kopec nehoblují někam na výlet. Nahoře v 1800m mám splněno dalších 1000m up, fotku a sjezdem se rozloučit s cyklorájem, nebo je to spíš nebe, když tu člověk může pokecat s hvězdama?
  

  
  
  
• Luke – Hors catégorie
  
  

  Hors catégorie (HC) je francouzský termín používaný v etapových cyklistických závodech k označení stoupání, které je „mimo kategorizaci“. Termín se původně používal pro horské silnice, kde se neočekávalo, že auta budou schopna projet. A taky pro stoupání Col du Pre a La Plagne. A k nim vede dnes cesta přes nějaký další brdky. Tak jsem si to v na podzim vysnil a tak si to teď užiju.
  Ráno vstát nekřesťansky brzo a naložit sebe a HonzuB do auta. Ještě je tma, vyrážíme a potkáváme magory co jedou na start na kole. A taky 4 český dodávky Petr Čech. To už ten race breafing v češtině začíná dávat smysl. Za odbočkou na La Plagne se už silnice plní, nepochybuju o tom, že nikdo jinej než cyklomagoři teď nikam nejede. Stavíme a parkujeme zhruba 10 km od startu, setkání s Kaprem a Kolíkáčem, kterej má ještě kamaše do kterých nachytal světlušky při sjezdu z La Plagne. Proč furt někdo opakuje to La Plagne?
  Když konečně vyrážíme, těsně nám ujede pelonon 20 lidí, sakriš, mohli jsme se svézt. Ale ne, sotva jsme nacvakli, tak jede další a už se vezeme. V balíku je slyšet čeština, bizarní ráno. Jsme ve městě, foto, wc a najít svůj koridor. Druhá snídaně, kydnout se obrubník a schroupat pain au chocolat par excellence. A pak ještě druhej. Mezitím se blíží start, DJ vyhrává, párty je v plném proudu. Ale já sem nepřišel kvůli párty, ale něco zajet, že jo. No nebude to sranda, ještě jednou si to urovnat, jsme starej, zkušenej, už jsem něco odjel a nenechám se vyhecovat, ani to nebudu zbytečně flákat.
  3 2 1 start. Vůbec to na mě nedolehlo, takže v pohodě, jen hákuju cokoli se pohne, přece se nepotáhnu pod první kopec sám. Docela to jde, pár kruháčů, mraky fanoušků, nájezd na dálnici a za chvíli jsem v balíku. Stál jsem totiž dost na konci a náš balík, číslo 1 (Jsou to ajťáci, tak to číslujou od nuly), vyrazil 7 a půl minuty po první vlně. Teda doufám, že jsem na čele, ale před námi není nic vidět a jede se svižně, ale ne zběsile. Silnice, totiž dálnice, stoupá mírně asi 1%, rychlost se ustálila na skoro 43 km/h, nohy jsem po startu roztočil, tak co víc si přát.
  Chvíli mám tendenci se tlačit na svojí oblíbenou levou stranu, ale při pohledu na dálniční svodidla se pak radši sunu doprava, kde balík nechává nevyužitej odstavnej pruh. Za deset minut jsme v Ugine, je čas se pro dnešek rozloučit s rovinama a vzhůru do kopců. Ještě předtím na zúžení trasy do jednoho pruhu trocha zmatku v balíku, ale všichni to ustojí, a dokonce ani po brždění nenastává zběsilý úprk, ale pozvolna se opět rozjíždíme. Tak to bylo fajn.
  
  Côte d'Héry-sur-Ugine (cat 2)
  První brdek je tak na zahřátí (11 km, 5,4%). Rozjíždím konzervativní tempo, tedy opravdu tempo, dolní hranici SS. Jede se nepřekvapivě dobře, takže prudší sklony se nebojím přišlápnout, stejně jako když je třeba se někde protáhnout. Snažím se ale i zvolnit a protáhnout se, když je k tomu příležitost. Je čas se podívat po louce dolu, na věžičku kostela, ale hlavně se soustředím na výkon a průměr za kopec pak strava ukáže tak, jak měl být. Super. Dole už jsme potkali i pár lidí z bloku před námi, nahoře pak proletí první z bloku za námi. No jako smazat na mě 7 a půl minuty v kopci ok, ale držet to pak i zbytek závodu? Pod poslední prudší částí do sebe ještě narvat gel a mám splněno. Následuje sjezd, který se mi taky jede dobře, ale než se člověk naděje, přejede mostek přes říčku v údolí a bez varování zase stoupá.
  
  Col des Saisies (cat 1)
  Tohle už bude delší, s mizesjezdem poctivá hodina. (13,7 km, 7,3%) Jede se mi stejně jak předchozí kopec, takže všechno jde podle plánu. V půlce je trochu roviny, tam je v plánu druhý gel. Všechno jde hladce, baví mě to, občas někdo česky povzbudí, někdy i pokecá. Kolem občas proletí borec z bloku 2 nebo už i 3, ale nechává mě to v klidu, jinak se určitě nepropadám, navíc ve sjezdu určitě ještě nějaký místa získám. Blížím se k vrcholu, když se za jedním horizontem přímo nad asfaltem vynoří Mont Blanc, je to vskutku monumentální podívaná. V mezisjezdu pak něco ztratím, protože potřebuju dát další gel, ale jinde kde jíst zase nebude, protože ve sjezdu to je tvrdá robota a 20 minut soustředění. Vlastně ty chybějící roviny mezi kopci dělaj závod opravdu těžký. Poslední zbytek kopce, projet lyžařským střediskem a konečně si vychutnat delší sjezd. Teda je to taky robota, ale baví mě to. Před další kopcem je ještě velecenný kilometr roviny, kde dám další gel (akorát to vyšlo zhruba po 30 minutách) a zastavím před vesnicí na wc, nechce se mi to řešit na občerstovačce.
  
  Col du Pré (HC)
  Hors catégorie, celé to je dneska o tom. Před závodem mám projeté oba HC kopce, La Plagne je v pohodě, sama o sobě, jenže co to dělá těžký je Col du Pré. Mám z toho strach a celá strategie je postavená na tom, tenhle kopec přejet dobře, v pohodě a s rezervou i ve vedru. První cíl tedy byl přijet sem červej. To se podařilo, další věc je, je to kopec na hodinu. Žádný riskování s jedním bidonem, dva jsou poctivě vypitý, zatím sice nebylo vedro, tak jsem se trochu nutil, ale vedro bude. Nic nepodcenit. Beru vodu na polejvání a džus na kopec, protože nemám vyzkoušeny zdejší patoky.
  A tři slaný oříšky. Ne, to není žádná symbolika, chtěl jsem hrst, ale nepovedlo se a ten jeden krok zpět prostě neudělám, mám přece svoje závodnický flow. Džus moc dobrej není ale na pití ok, půl vody taky vypiju a půl použiju k polejvání, jak začíná být horko. Teplotní managment zatím funguje, jede se mi dobře. Věřím, že ztracený čas kvůli těžkým bidonům doženu. Navíc ty minuty na občerstvovačce daly šanci vidět HonzuB s Kolíkáčem o dvě serpentiny pode mnou. Sice na sebe můžeme halekat, ale časově to vypadá na několik minut. No s čůráním a občerstvovačkou to vypadá, že jedou podobně rychle. Takže další vzpruha, že neztrácím, přestože, jak by řekl Kapr, jsem ještě nešlápl. No, a protože kluci říkali, že je třeba se chválit, tak tedy: Dobře já!
  Jak kopec znám, vím, že se blíží konec. Pořád držím dolní hranici SS, stejně tak vyjde nakonec průměr za kopec. Prostě všechno jde podle plánu. Sjezdík s luxusním výhledem na přehradu, 700m rovinky po hrázi, akorát tak čas slupnout další gel. Beru to jak prášky proti smrti, nechutnám, rovnou polykám, jen si odškrtnout další cíl. Napít, polejt a je tu další kopec.
  
  Cormet de Roseland (cat 2)
  Vlastně by to mohl být klidně jeden kopec, protože mezisjezd byl kraťoučký, ale tenhle zbyteček na hřeben sám vydá za kopec druhé kategorie, tak co. Dalších 24 minut do kopce, ještě jsem nezrychlil, ale přijde mi, že lidí co předjíždím v poměru k těm, co jedou plus minus stejně, se zvětšuje. A co teprve až za to vezmu. Ne ba ne, to je schováno až případně na druhou půlku La Plagne, navíc moc dobře vím, že úspěch bude tempo udržet, protože i to bude sakra těžký.
  Konečně se to nahoře rovná. Další gel, trochu vyvěsit v rovnější pasáži před horizontem, protože pak to přijde, nejtěžší a nejhezčí sjezd dne. Těším se, zároveň vím, že to bude 20 minut pekelnýho soustředění, rychlostí k 90 km/h a serpentin, nástupů, no prostě Alpskej sjezd se vším všudy. Takže zabzučet na velkou, ještě se polejt, ať se člověk cestou dolu dobře vychladí a jde se na to.
  Trochu to rozjet a první část je o polehávání na rámovce. Při rozjetí jsem letěl přes devadesát, ale dneska fouká poměrně dost proti, což situaci trochu ulehčuje. Jede se jen 80, navíc lidi, co si nelehli na rámovku míjím větší rychlostí a tedy s větší jistotou.
  Pak přichází točivá pasáž, hezký zatáčky, tu poslední musím co nejlíp, pěkně čára, apex, čára a netrefit při tom tu majestátní skálu co se na to zvídavě kouká seshora. Paráda, minout dřevěný zábradlí o pár desítek cm a zase si lehnout, aby byl člověk odpočatej na 10 serpentin, co prověří kotouče a destičky. A jak se později ukáže i pláště.
  Využívám kotoučů a brzdím co nejpozději, ale vychází to dobře, točky v pohodě, trochu si přišlápnout, ať to jede. Tohle je můj svět, tady mě nikdo nepředjíždí, ani nehákuje. Následuje jen lehce klikatá pasáž kaňonem, brzdit se moc nemusí, ale kdo nezná, tak se lekne každého zahnutí silnice. Tady se dá jet v klidu 70, nebo taky pořád brzdit na 50. Volím první možnost a za chvíli jsem na louce nad Bourgem. Tady už mě pár lidí přibrzdí, ale co, sjezd mám za sebou, teď je třeba se uklidnit a mentálně se připravit na grande finále.
  Průjezd městem na pohodu, malý brdeček, na kruháči fandí holky, mají pro mě dva bidony, kolu k tomu. Všechno podle plánu. Prý jsem vypadal hodně svěže, aby ne, když jsem přijel na 300W a odjížděl na 600. Taky mě přes kruhák hnalo mraky lidí. Potkávám borce co jede, tak se přidám, dvakrát se otočíme a jsme ve skupině 15 lidí, co si dávají přednost. Chápu to, pod La Plagne prostě nechceš šlápnout navíc. Ale zase někdo jet musí, jinak tam nikdy nedojedeš. Nestřídaj, rozbíjej tempo. Nechaj mě odjet ze špice, borec to dolepí, ale nesetřásl je. Pak střídám, nechají ho odjet, já to nelepím. Ať klidně zastaví, když chtěj. Pak se zvednu, pošlu tam 800W a jedu do pr, za borcem. Asi ta coca cola, no. Pak zas hezky střídáme a na u odbočky na La Plagne jsme v další skupině.
  
  La Plagne (HC)
  La Plagne, kdo to zase řekl? Ještě tam nejsme. Jede se příprava a naše snaha jet je po zásluze odměněna, protože tahle skupina, tak ta jede. 250W v háku, 3% magnet, to je přesně to tempo, co už bolí, ale můžeš se z něj zvednout. Aspoň to jsem si psal do poznámek z GF Benedetto. Ale chci se zvedat? Na hodinu a půl dlouhým kopci? A vůbec, můžu se ještě zvednout, když tohohle už mám dnes v nohách přes 3 hodiny? Otázek spousta, ale odpovědi se hledají těžko, když co chvíli ze skupiny někdo odletí a já si ho musím obhazovat. Konečně zhoupnutí ke kruháči a oficiální začátek kopce.
  Kotel jako na Kleti (sorry, no, kecám). Kotel jako na Tour, borce to vydráždí a všichni jdou ze sedla. Taky se zvednu, ale wattama tu kouzlit nebudu. Jako já to chápu, je to efektní, když ti to v patě kopce rozjede Narváez nástupem a ty pak pojedeš celej kopec jak Pogačar. Ale my nepojedem celej kopec, my si za minutu sednem a v půlce budeme žebrat o vodu, ne?
  Skupina odletěla, teda část, za sebe se nedívám. Jedu si svoje, napít, polejt se, najít rytmus. Kopec je lehkej, řekl jsem, tak ať to podle toho vypadá. Držím rozumný tempo, vlastně to jedu stejně jak první kopec dnes, rezervy jsou. To je dobře, bude to dlouhý.
  A je to dlouhý, vím kde jsou zlomový body a nějak trvá se k nim dostat. Přejet louku, kde peče slunce, to je nekonečný. A já začínám bejt taky pečenej. Rezervy nejsou, ale držím se v zóně, ze sedla, protáhnout, polejt se, napít, jíst se mi nechce. Začíná to vypadat zajímavě. Lehký to je, vole! První kopce tě měli orvat, utahat, jen aby ti to přišlo tady těžký. Ale já to prokoukl, neutahal se a je to lehký. Jasný?!
  Core senzor ukazuje teplotu, desetina stupně nahoru, další, další. Ne, že bych to necítil, ale je dobrý to mít změřený a vědět, že nekecám, že jo. 39 jsme překonali a já vím, že kolaps se blíží. Leju zbytek vody, když někdo polejvá nechám si to líbit a dělám opičky, abych nalákal další polejvače. 39,2 víc jít nechci, mám vyzkoušeno, že 39 a půl jsou mdloby. Takže budu muset zpomalit, nebo se asi někde vykoupat. Naštěstí je tu občerstvovačka. Mají jen a pouze vodu, ale přesně to potřebuju.
  Je tu plno, všichni bloumají kolem a vymýšlejí proč ještě nemusí jet dál. Naopak já chci jet dál, kolo opřu o týpka a sápu se po velký flašce Vittelu. Paní protestuje, že to rozhodně nemůžu pít z flašky, tak říkám, že jí chci na hlavu a stejně jí potřebuju celou. Paní neví, ale borec pochopí. Nesměle mi to leje dírou v helmě na hlavu, čekám až ledová voda proteče kolem kotníků, zaplaví paty a nakonec ochladí i malíčky u nohou. Naznačím borci, že nemusí šetřit a ten do mě pustí zbytek flašky. Dva palce nahoru a nejšťastnější mercíííí obsluhu rozveselí, čapnu dogmu a valíme dál. Minuta a čtvrt co mi zachránila den.
  Po chvíli Core ukáže 39.1, za rohem foukne ze stínu lesa a je mi hej. Cítím se dobře, dál už to nesleduju, ale ještě to kleslo i když mírně. A vzduch měl v tu chvíli 35. Prostě peklo.
  Konečně vidím lanovku a bobovou dráhu, zbývá 500m up, nějakejch 30 minut. Už nejedu SS, ale do tempa se vlezu, rezerva je velmi malá, plus jsem v 1600 metrech. Párkrát zas udělám blbost s pitím tří loků na jeden nádech a pak to rozdýchávám. Sice to není 2500m, ale asi i vzhledem k únavě už to tělo moc nedává.
  Hodně ale pomáhá, že všichni okolo jsou na tom o dost hůř. Od začátku kopce mě nikdo nepředjel, lidi z naší skupiny jsem nechal dole, pár lidí jsem předjel dvakrát kvůli zastávce pro vodu. Vzpomínám na Stelvio, furt si jedu to svoje a kosím to jako Pogačar zbytky uniku. Myslím, že kdyby se to v TV pustilo poloviční rychlostí, tak by to fakt vyšlo nastejno.
  Už vidím La Plagne, obří hotely, reklamy kolem silnice. Kruháč před vesnicí, jak se silnice trochu rovná držím watty a zrychluji a zas mi přijde, že jsem jedinej. Brána do La Plagne, další kruháč a už vesnicí vzhůru. Tady už se fandí fest, je slyšet cílovej hukot s moderátorem. V hlavě mám, že se ještě musím dneska dvakrát zvednout. Vidím Kolíkáčovic holky, klubovou vlajku, tak poprvé ze sedla a 300W a za zatáčkou pak do cíle ještě co zbylo. 400W, no to teda moc nezbylo a není to úplně spurt do cíle, ale 2 lidi předjedu a mám aspoň nějakou rychlost.
  
  I am done, I am dead.
  Je konec, je mi fajn, ale jsem rád, že jsem rád. Fakt jsem si to užil, i když je to závod vlastně sám se sebou, časovka na 6 hodin, s tím, že se pořád motá někdo kolem, ale pomůže to minimálně. Ale je to zábava, super kulisy i lidi kolem. Takticky to asi líp jet nešlo, ke konci už nebylo kde brát a čerstvej jsem určitě nedojel, takže dobrý. Letos toho bylo tolik, že je mi blbý říct, že to byl nejtěžší závod, hlavně když má člověk vždycky trochu jiný nohy a jinak se jede. Paradoxně to ale možná bylo nejtěžší, protože to bylo krátký, respektive chyběly kilometry, kde se nic neděje, člověk nemusí jet, nemusí se soustředit, může se najíst, napít, zamyslet. Zároveň ale zase lehčí v tom, že si může jet svoje, není závislý na skupině, cizím tempu. Důležitý ale je, že to bylo super a člověk se bavil. Tak snad zase někdy.
  
  PS:
  A ta atmosféra prostě je jedinečná, lidi fakt blbnou. Letos jsem si vyslechl i krásný francouzský [alé slapkýýý]. Kolem trati vtipný transparenty, nápisy na silnici. Děcka co čekaj v posledním kopci na tátu s fotkou a kartonem “Wanted papa - Live or Dead”, to jsem šel málem do škarpy. Myslím, že dostali to druhý. Ke konci už mě to monotónní [aaaalééééé] vyloženě vytáčí, dost se bojím, že to budu křičet ze spaní. Fuj, jen jsem si na to vzpomněl. Prostě všudy přítomný cyklošílenství, před, po i při závodě.
  

  
  
  
• Kolíkáč – Navždy v mysli, srdci a nohách!
  
  

  Těžký návrat. Budíky hlásí, že jsem aklimatizován na 2000 m a přitom zase buším do kovadliny tady v pražské kolbence ve 300 m. Chci si vyměnit nohy, krev a stoupat plný sil aspoň hodinu do kopce vzhůru k cyklistickým bohům.
  Ve čtvrtek roztočit s kumpánama nohy na Col de l'Iseran, odškrtnout si další mýtický vrchol. Holky vysadit v Tignes u nádherného jezera a sletět dolů do Bourgu do 800 m. Na lavičce počkat na HonzuB a Luka jak někde u kostela v Kolodějích a vydat se na bohoslužbu.
  

  
  

  
  
  Začínáme ve vedru stoupat do 2770 m. Jsem v tradičním předzávodním stavu s plným nosem a hubou plnou oparů a s nervozitou, jak to v neděli objedu. Naštěstí jedou kluci galantně, Luke je vyžízněný a vypráskaný z minulých dní, HonzaB střádá plány na závod. Vedro k zalknutí, ale s postupnou výškou začíná být příjemněji.
  

  
  

  
  
  
  Foto u přehrady s českými motorkáři a ve Val-d'Isère pitná přestávka. Pak už každý podle pocitu a sil, zkouším s HonzouB jeho tempo, ale odpadám. Nekonečně se kroutící silnička s epochálními výhledy, tohle si stejně musí vychutnat každý sám na vlastní bulvy a nohy. Pak zpětně podle mapy zkoumat, že jedeme i chvílemi po sjezdovce, no snad to tady ještě i na lyžích letos ztrestám. Konečně vrchol, kde se slušně ochladilo a fouká vítr.
  

  
  

  
  
  
  Společné foto a pálíme to dolů. Tohle se nedá popsat, tohle se musí zažít. Nekonečný dechberoucí sjezd. Prsty brní, ale cyklistické srdce pulsují štěstím. Kudla, ikona Col de l'Iseran, je to tam!!
  V sobotu si nacvičit ranní sjezd z La Plagne při přepravě na start. Jo měl bych to dát za 30 minut. Pak ale zase vystoupat nahoru a prásknout si 1500 up a pořádně zmoknout. Nó nepřehnal jsem to roztočení nohou?
  A je tu den D, budík na 4 hodinu ranní, snídaně a s hrůzou koukat ven do té černé tmy. To bude chtít snad čelovku na ten sjezd. Zabalit se do všech vrstev, rozsvítit světlo a hurá za Kaprem. Ale je tu již kolona aut, celé Alpy se stěhují do Albertville, kde je dnes cyklistický svátek. Přes 16000 natěšených cykloidů. Luke s číslem začínající 1, já s HonzouB začínáme 2 a Kapr 3. To se dnes asi nesjedeme. Startovní foto a jdeme na to!
  

  
  

  
  
  
  V plánu mám s HonzouB pod poslední kopec a tam se děj vůle boží. Na programu máme legendární stoupání:
  
  Col d'Héry-sur-Ugine - 11.54km 586m 5.0%
  
  Col des Saisies - 13.71km 908m 7.3%
  
  Col du Pré - 12.48km 981m 8.7%
  
  Cormet de Roselend - 5.82km 386m 6.8%
  
  a velkolepý cíl La Plagne - 15.33km 1,173m 7.7%
  
  Startujeme v klidu, žádná mačkanice, je pro nás uzavřená dálnice z města. Vše podle plánu, první kopce a sjezdy bez problémů. Není tu snad ani metr roviny, o nějaké síle balíku si můžeme nechat jen zdát, hezky každý za své. Col du Pré je nekonečné, nakloněná alpská louka, kde již slušně trpím. Navíc o 2 točky nad námi Luke a máme snahu a nohy na to ho sjet.
  

  
  

  
  
  
  Ale chyba lávky, furt kolem 9% je bolavé a na zrychlení už jaksi není z čeho brát. Konečně vrchol! Luke někde nedohlednu a my padáme dolů vlásenkami s výhledem na přehradu Lac de Roselend. Úchvatný zážitek! A přes hráz zase nahoru!
  

  
  

  
  
  
  Začínám věřit, že by to dnes mohlo klapnout podle plánu, když se zakusujeme do Cormet de Roselend. Bohužel ale cítím, že v naší dvojici hraju druhé housle. Doteď jsem měl na každé zrychlení a na HonzuB jsem si věřil. Ale role se obrací, chytám malé dírky a Jenda se vrchařsky rozvášnil. Většinou stále předjíždíme a já se tak těším na domluvený bufet na vrcholu Roseland. Tam ale nastává první velká chyba, beru ionťák nevalné příchutě. Chutná jako ústní voda a pálivý bonbon dohromady. Sice to osvěžilo hubu, ale žaludek začíná protestovat. Letíme do Bourgu a fest začínám závodit a ztrácet na svého parťáka. Navíc mě v údolí zabíjí teplota přes 30 stupňů. Jeden bidon je nepoužitelný, druhý s jinou příchutí jakž takž do sebe tlačím. Kruhák pod La Plagne je tu a s ním i 20 km s průměrem 7%. Loučím se s HonzouB a opouštím vlhké sny o tom, jak to s ním vyjedu, že sjedeme Luka a ve třech za ramena do cíle. Tohle bude zase jen pouhý boj o přežití.
  

  
  

  
  
  
  Total kolaps...kolo jsem nesnášel... křeče, na zvracení, úplně bez síly, aby to začínalo 2 úplně nemyslitelný...předjelo mě minimálně 100 lidí... Stavěl jsem jako na výletě u prvního žlabu s vodou a tlačil do sebe jen čistou vodu. 5 km před cílem fatální křeče, které jsem rozcházel kolem autobusové zastávky za stálého povzbuzování kotle fanoušků „Allez!!!“ Už jsem to nesnášel, ani Courage, Courage!! Já chci ležet jen na pokoji!! Nekonečný boj a pohledy nahoru, kde byl vysněný cíl. Sliboval jsem si, že tohle už nikdy, nikdy nechci zažít. V poslední točce před cílem oranžová vlajka a orange kotel od mých holčiček.
  

  
  

  
  
  
  Slzy v očích. Tohle jsou pocity, které nikdy ze sebe nevymažu. A musím si jich vážit. Kolikrát ještě? Trmácet se přes půl Evropy, zajišťovat si, aby všechno do sebe zapadlo a mohl jsem projet po tomhle žlutém koberci!
  

  
  

  
  
  
  Za cílem vysmátí kumpáni, ale taky slušně vykropení. Gratulace bejci a především Kaprovi, jste dobrý! Nesdělitelné okamžiky, je to tam!! Děkuji!