Akce Annemasse-Morzine 2023

Akce Annemasse-Morzine patří do kategorie Silniční maraton. Datum: 2023-07-09.

Nejdelší varianta má délku 145.00 km.

:: Propozice :: Diskuze :: Trasa a profil :: Mapy.cz :: Celkové výsledky :: Foto :: Flyby

Historie: 2022

• Luke – VVV - Veleakce ve Velehorách
  
  

  Je ráno, 7 hodin. Místo spánku už chvíli stojím mezi 16 000 magory v Annemasse. Mám dost času přemýšlet o téhle akcičce. Těším se, dyť je to etapa Tour de France, hrát si na cyklistu je už nějakou dobu moje nej hobby a tady to je něco jako renesance fair cyklistiky. Atmosféru dokresluje borec v dresu sky a na zádech číslo s přezdívkou Le Kenyan Blanc, což je Froome jak si může člověk přečíst v galerii vítězů na předposledním kopci (když bude mít náladu).
  Ráno se povedlo (špulky a kabely radši nezmiňuju) a přestože jsem to (samozřejmě) během dovči přepálil a nenaladil na největší čerstvost všech dob, cítím, že nohy pojedou. Plán z auta zněl, dojet kluky (startují 15 minut přede mnou) a pak společně. Zkus dát třeba na Mamutovi někomu 15 minut náskok. Hovadina, ale co, mám chuť to zkusit. Prostě závod od km 0, než je sjedu a pak se uvidí. Stejně bude vedro, bude to zlý, mám chuť si užit svěží vzduch ráno a pak - se uvidí.
  Vůbec jsem dostal spoustu rad do závodu od loňských účastníků a většina jaksi nezafungovala. Ale co, nevěř kecům v autě. Konečně je tu start (7:22:30), můj blok 3 (čísla od 0, ať žije IT) se rozjíždí a já čekám co se bude dít. Rada číslo jedna, netahat, pořád chce někdo jet. Tak čekám kdo se rozjede, ale balík spíš než start závodu připomíná odjezd od Kapra směr Ještěd. Trpělivě se sunu aspoň vpřed, překvapivě ani o to nikdo moc nestojí a časem se udělá dost místa. Konečně někdo, v 6 letíme levým pruhem skoro 50, vpravo se furt jede na Ještěd a nikdo nás ani nezkouší háknout. Kruháče a zatáčky nás ale rozbíjí jak se mícháme s Ještědskou grupou až se po chvíli tahle expres grupa rozpadne a lidi zmizí. První brdek je tu, pořád jsem nedojel na čelo bloku 3 a blíží se první kopec.
  Col du Saxel (3), na velkou, hákovej, dokonce i hákuju, ale je to spíš psychický. Borce to ale naštve a nastupuje. Nechápu, stačilo něco říct, nebo mávnout. Stálým tempem ho pak předjíždím. Trasu mám projetou, sjezd půjde jet, tak nahoře spurt, abych měl před sebou co nejvíc prázdnou silnici. To se daří, letím dolu na rámovce, značka ideál. Nikdo mě nepředjíždí a ti co se bojí mi nechávají celý levý pruh. Už jsou tu i lidi z bloku 2 (7 minut náskok), ale pořád víc těch z trojky.
  Hned za sjezdem je Col de Cou (1), to už bude k půl hodince stoupání. Jede se mi skvěle, přijde mi, že předjíždím další a další lidi a mě nikdo. Asi dost selektivní vnímání, ale co. Ale špatně asi nejedu když si mě paní všimla a na celý kolo křičí [alé majó oránž]. Zase sjezd znám a užívám si ho. Přijde mi, že stejně jak do kopce, míjím lidi i z kopce. Po sjezdu, kde jsou krásný výhledy na Ženevské jezero, následuje trocha roviny. Najíst, napít a hlavně se zašít do nějaké té grupy, co pořád prý jezdí kolem. Jenže tady nikdo jet nechce. Pár lidí mi padne do háku, ale vystřídat nechtěj, grupy jsou, ale teatrálně tam nešlapou ani ti na čele. Dojedu si tedy za své pod Col de Feu a dám si další půlhodinku. Cítím, že už jsem dnes něco odjel, ale pořád jsem spokojen. Je tu i plno lidi z bloku 1 (blok HonzyB a Kolíkáče), pořad jedu vlevo a předjíždím. Bohužel, group track hlásí kluky už hodně blízko, tak trochu ubírám, ale pak přestane fungovat úplně a ukáže se, že to celý bylo nějak rozbitý. SMS ze Švýcarska to pak vysvětluje nefunkčním internetem. Snažím se tedy zase přidat, ale oranž kumpáni nikde.
  Nahoře je občerstvovačka, kde to chtělo zastavit, ale na sváču chci s klukama, stejně jak na snídani. Takže když je nevidím, válím dál. Následuje snad 50 km, kde jsem se těšil na svezení v těch grupách, co jedou všude kolem. Rovinky, hakovej Col de Jambaz, šlapavý sjezdy. Tady všude zoufale potřebuješ grupu, já bych si rád vydechl, ale tady se vyskytují jen takový, co nejedou. Válím sám, přes Jambaz předjedu snad 4 skupiny, aniž by mě kdokoliv aspoň zkusil hákovat. Těm lidem je to úplně jedno. Jen já sklenuju každou grupu, jestli tam není [majó oránž] a pak zas pádím dál. Aspoň po sjezdu a před Ramazem naberu pár km v háku a tímto zakončím asi tak na 7km v háku dnes. Fakt bizár.
  Pod Col de Ramaz (1) musím na bufet. Bohužel to není nejrychlejší a v rámci snahy o dohnání kluků doplňuji jen jeden bidon a beru dva gely (a trvalo je najít). Vyrážím na první ze dvou hodinovejch kopců. Group track se vzpamatoval a ukazuje kluky za mnou. Tak jsem je musel minout na prvním bufetu co jsem projel. Chvilku počkám a tím to celý zabiju. Vypil jsem celej bidon, zjistil, že je mi vedro a přeplul se na výlet. Jenže hoši přepli na závod a já se začal vařit.
  Když vidím hadice s tekoucí vodou, tak hlásím, že stavím, rychle doplním jeden bidon, opláchnout se a hned ztrácím jednu serpentinu. Snažím se je dojet tempem z předchozích kopců, ale tím jen udržuju ztrátu. Po chvíli vyhodnocuju, že v tomhle horku už to je dál neúnosný a jestli chci dojet, musím už konečně zvolnit. Bohužel v takovým kopci se to moc nehodí. Ztráta narůstá a nikdo se neotáčí, takže jsem odsouzen k samotce. Další hláška byla, jak je super, že jsou furt kolem lidi. Ne není. Jednak to ruší, místo výkonu sleduju týpka, co si sedá na zídku u silnice bez vycvaknutí a podobný excesy. Druhak má člověk tendenci se těm lidem přizpůsobovat, což v tuhle chvíli znamená zpomalovat a nebo zastavovat. Zpomalování se nevyhnu, tak se snažím aspoň nezastavit. Největší bizár je, že furt někoho předjíždím. Někdo leží v trávě a to nás čeká ještě poslední kopec. 3 km pod vrcholem zase stavím pro vodu. Sice jsem jel cíleně tak, aby na mě kde kdo lil kde co, ale stejně jsem uvařenej a zas bez vody a 3 km na bufet se zdá jako věčnost. A v mém podání taky že jo.
  Na bufetu hledám Kolíkáče, který tu dle group track zůstal, ale marně. Tak aspoň vyexovat bidon a další dva naplnit. Dokonce měli i slaný salámy, podobný těm “Galibier” co mají i u nás, sakra na co jiného bych to vyjel, teda krom včerejší palačinky “crèpe Joux Plane” s výhledem na Mont Blanc.
  Sjezd je těžší a rychlý, ale jsem obeznámen a připraven, aspoň mě hezky ofoukne. Nikoho nepotřebuji, letím si sám, jen těch 10 km po rovině pod kopec bych jet sám nemusel. Ale pojedu, minu sice 5 skupin o 20 lidech, ale znáte to. Přece se nebude někdo z nich snažit a hákovat borce co tlačí extrémních 230W a těší se na poslední HCčko. Ale 50m před ním je naše apartmá, ochotná žena, dvě lahve koly a bidon. A právě se vyndavají z lednice. Lednice! LED!!! Nemám ani odvahu kouknout na teploměr. Lokty na řidítka a válím, co to jde, vzpomínám na návraty z JCL, jen kdyby to slunce už ráčilo zapadat.
  Míjím bufet a jedu k soukromému o 100m dál. Usrkávám kolu, rozdávám instrukce co s kterým bidonem. Druhá ledová flaška za krk. Postěžuju si na kluky, že mě tam nechali a vyrážím. Kolikáč prý měl 5 minut, plus 2 za bufet, takže tahle motivace odpadá, 7 minut mu nedám. Nezbývá než to prostě jen důstojně dojet.
  Col de Joux Plane (HC), je hned za rohem (doslova). Bezhlavě to napálím a míjím lidi jak Pogačar, když míjí poslední zbytky uprchlíků. Jako jeblo mi solidně, asi z horka. Naštěstí nohy vcelku brzo vyšlou signál, že to není ono a těch zatáček bude dost na to, abych je jezdil ze stoje na 350W. Navíc, tvl hodinovej kopec. A jo! Garmin ukazuje 5:05 jízdy a já už zhruba 5 minut jedu. Tak že by náhoda tomu chtěla a šlo to dát pod 6? Jako blbost to je, ale dehydrovanej mozek pod vlivem kofeinu to vyhodnocuje jako super nápad, tak to drtím hlava nehlava, ale hlavně furt nahoru. Přijde mi super, že od 6-tého km to už nepolevuje pod 10% a já se těším, že aspoň ty zbývající výškový metry budou rychleji ubývat. Jako hrabe mi fest, ale co chceš, z 6-ti hodin mám 4 v zóně threshold, takže mám právo bejt vyndanej. Za jednou zatáčkou se v dálce zmítá oranžová postavička v boji s kopcem, no neke. Při bližším ohledání to je Kolíkáč, seru na 6h, aspoň chvíli pokecáme. Štípnu ho do zadku, trochu se leknu, jestli jsem to nepřehnal, ale nakonec nevím, jestli něco cítil. Jen něco zahuhlal. Já mu nabídl kolu, která se ale za mým krkem už stala čerstvě vařenou kávou. Zas něco zahuhlal, ale podávanou láhev na čtvrtý pokus převzal. Asi jsem něco řekl, nevím co, on neříkal skoro nic, jen že mám jet. Jelikož jsem neměl kapacitu nic říkat a on taky mlčel, tak jsem jel dál. Lavičku, kde jsme se fotili v pátek jsem minul bez zastávky a uvědomil si, že teda asi furt jedu pod 6 a vůbec už v tom kopci nechci trávit nějak moc času navíc. Snažím se spočítat jakou rychlost musím držet, abych to dal pod 6h, když zbývá 12 minut, ale prostě to nedám. 10 minut propásnu a s 6ti a 5ti minutami mi to zas nejde. Už vidím vrchol, poslední kilák, pokusy o propočet času jsem vzdal. 300m, chci přidat, ale ať si stoupnu nebo sednu, jedu furt stejně a to se snažím zapojit i necyklistické svaly jako svěrač nebo zatnout prsty u nohou. Projíždím bránou, za kterou leží borci, na Garminu furt svítí 5:59.
  Stavím u výhledu na Mont Blanc, čekám na Kolíkáče, sjezd je totiž neutralizován. Celý týden jsem to hejtoval, teď jsem za to rád, dole bude výheň, tady je jen vedro a fouká. Jinak samo trvám na tom, že kdo chce nahoru, musí umět jezdit dolu a hlavě, dojet do cíle je první krok k úspěchu. A jak jsem i predikoval (sic!), byl to nejnebezpečnější sjezd. Ne každej to věděl, že už se nezávodí, takže já jel trochu pomaleji a jeden mě minul dost těsně a jeden mě v 55 lehce štrejchnul, nic příjemného.
  Průjezd cílem, narozdíl od sjezdu, byl fakt na neutralizaci, to vymyslel magor. Doufám, že profíci tam nepřijedou ve skupině. Pak ale první gratulace, fotka s Kolikáčem, medaile. Hezkej den to byl, dál už zas spíš pruda z toho jak mega akce to je. Ale to k tomu patří, show si žádá diváky a pro 300 lidi by tohle nikdo nedělal. Takže jo, bylo to super, užil jsem si to a budu doufat, že na příští rok přichystají něco podobného. Můj sen je okruh smrti v Pyrenejích, ale bohužel už se to jednou jelo, 60 % lidí DNF a svoz zombíků ze svahů stál tolik, že byl celej podnik v minusu. Inu není to sranda pořádat.
  Přídavek: pak bylo třeba se přesunout zpět do Samoëns, což obnášelo 20 km po trase. Tam nás v poho pustili a já si užil průjezd zavřených silnic ještě jednou. Had lidí nepolevoval, ale už nikdo nikoho nehákoval ani nepředjížděl. Já už sotva vytáčel nohy, ale stejně jsem jel vlevo fast track a byl jsem jedinej. Teď už jsem se odvážil podívat na Garminu na teplotu (37 - ne moje, ale okolí), slunce pálilo jak kdybych ležel na kamenech a já jen děkoval, že mi to jezdí dost dobře na to, abych mohl teď myslet na vanu a župan a ne Joux Plane.