Akce Kitzbüheler Radmarathon 2024

Akce Kitzbüheler Radmarathon patří do kategorie Silniční maraton. Datum: 2024-09-08.

Nejdelší varianta má délku 216.00 km.

:: Propozice :: Celkové výsledky :: Diskuze :: Fotky :: Garmin :: Flyby

Historie: 2021 :: 2023

• Luke – Královská záležitost
  
  

  Už v červnu jsem se přepnul a doufal, že tenhle highlight sezóny mi zvedne náladu. Pak to šlo s kolem a celkově formou dost z kopce, ale co už, dvoukilo v Alpách si prostě ujít nenechám. Vyděšeně koukám na loňský wattový průměry v kopcích i na rovinách. No ty jo, to prostě nejde zajet líp. Navíc s nedostatkem času jsem přes léto nezajel nic dlouhýho, takže se dost bojím jak ty poslední 3-4 hodiny z 8 budou vypadat.
  Na druhou stranu jsou konečně vyslyšeny moje stesky po týmové účasti na nejtěžším závodě (a pro mě i nejhezčím) v okruhu do 5h jízdy autem, což dost zvedá mé odhodlání nejet to jen jako výlet. Ne že by člověk po takovém výletě pak stejně nebyl zpráskanej.
  Sraz klapne, týmově pro čísla, těstoviny a roztočit trochu Žábu. Užít si pak společný starťák i ranní přesun na start. Žába si zařídil první blok a já ho dostal na základě loňského času. No ty bláho, trochu moc elitní na mě, říkám si.
  Nakonec zůstáváme ve vestách, je docela chladno a lesy tu bývají studené. Vyvážíme se s Žábou dopředu, já se v prvním zvednutí kopce cedím dozadu, nechci jít přes práh, pokud to nebude nezbytně nutné. Nakonec musím přišlápnout víc, než bych chtěl, ale pořád to je s rezervou. Následuje další rovina, jsem zabudován na chvostu a jen sleduju jak si Žába užívá přední brázdu, když se zrovna nejede. Kopec se konečně a trvale zvedá, koukám, kdo by si se mnou mohl vystoupit a nikdo takový tu není. Opět tedy jedu trochu víc než bych chtěl, ale za chvíli se to konečně rozpadá. Hledám si skupinku kde zaparkovat, ale bohužel jsem to moc netrefil a ta moje se v závěrečné mírnější pasáži rozpadla. Takže trochu zbytečného větrání a hurá do sjezdu. Cíl je skupinka přede mnou, asi 10 lidí, to by byl dobrý základ. Euforicky se k nim přiřítím zhruba v polovině a ještě je dotáhnu na další skupinku před námi.
  Proletíme Mittersillem a vydáváme se na delší přesun pod další kopec. Docela se jede, až se divím, tvrdá lajna, žádný prostoje. Nechci sundavat vestu v tom kvapíku, tak ani neprostestuju, když se na špici za celou dobu ocitnu jen jednou.
  A jde se na Gerlosspas, krásný schody se 17% stojkama. Převodama jsem vybaven a nezvykle dávám většinu v sedě, zvednu se, jen abych se protáhl. Dole jsem sundal vestu a nahoře si hledám nový kamarády. Rozhodně jsem přijel s lepší skupinou než loni, takže jsem spíš někde ke konci lepší poloviny, než že bych to tady rozvěsil, ale i tak mám nahoře lepší čas než loni. Jak v kopci, tak celkově, což jsem nečekal. Vynechávám občerstvovačku, protože nikdo kolem nestaví a jde se na sjezd.
  Ten se mi vždy líbil, ale na suchu se jede až tak nějak moc rychle, ty rychlosti 70+ mě pořád trochu znervózňují. Křižovatky jsou perfektně zabezpečený, auta stojí a neposlušné krávy paní policistka vyhání za použítí obušku, super rozptýlení. Ve volnějších pasážích točíme a nabíráme další lidi. Konečně serpentiny do Zillertalu, kde ale přichází okamžik hrůzy, když vláček zatáčejících cyklistů v serpentině protne rovně se řítící závoďák. Netuším co dělal, ale tak 60kou brnknul o kolegu přede mnou a odletěl kamsi. Kolega to přežil bez pádu, střelec snad přežil.
  V údolí se zas jede, pro mě euforie, že závodím, tady a teď, v Alpách, v zásadě asi v lepší grupě jak loni. Nikde se neschovávám, poctivě točím, těším se na další kopec. Pár km před ním se najím a chce se mi na záchod. Už tam mám své osvědčené místečko, tak jen projet vesnicí a v lese si odlehčit. Pak si užít kopec podle sebe, nahoře se stejně staví, v grupě mi většina ujede v kopci, nahoře by stejně nestavěli, mají tu lidi, a bude to ještě dlouhý... Kerschbaumsattel jedu o něco pomaleji jak loni, ale nahoře mám 12 minut náskok na dokonalýho Luka z loňska. Ty bláho!
  Pak se to ale začíná drolit, zase sanitka v jedný točce, zase padá borec v další. Dál pokračujem ve dvou, to nic moc. Přichází dvojkopec Aschau - Brandenberg. První půlku ještě docela dávám, v druhý už se necítím nic moc a nahoře jsem dost bez energie. Snažím se jíst a pít když mám hlad a žízeň. Zachránil jsem tím sice žaludek, ale energie dochází, nebo prostě jen 5.hodina a přišel pan vrchní. Pak ultra strmej sjezd, kde ale naštěstí neztrácím a dole jsme ve 3. No aspoň něco. Ale jak dřív jsem tu vždy nabíral další a další lidi, tak letos se to nekoná. Moc nejedem, moje špice jsou nic moc a v háku to je pohoda. Z náskoku oproti loňsku postupně ztrácím. Nabírá nás sice lepší skupinka, ale na občerstvovačce mě nechávají. Cítím blížící se křeče a risknout to a nezastavit si nedovolím. Dál se pachtíme ve trojici a jak už to tak tady bývá, přižene se velká skupina ve stojce v Hopfgartenu. Sotva chytnu tu horší půlku a nějak to s nima doplácám až do Brixenu, kde je nejvyšší bod úseku. Tam přes horizont odstřídám na chvost skupiny a tam už zůstávám až do poslední občerstvovačky. Z té zas jedu sám, odevzdanej. Pod kopcem hned řadím kašpara, lidi sice fandí, ale já už jedu na nejlepší kaiserchmarrn na světě, místo abych závodil. Vyhlížím kdy mě přežehlí Vláďa, toho se dočkám někde za půlkou, navíc slibuje ještě Kolíkáče, ale toho teda vyhlížím marně. Nakonec to i s neustálým se otáčením docela uteklo, i když jsem v poslední části a hlavně v kopci prohýřil skoro všechen najetej čas, nakonec z toho je drobné zlepšení PRka. Což ale nebylo nohama, ale počasím a lepší grupou po prvních 2 kopcích.
  Po 2 dnech mě vlastně mrzí, že nebylo natrénováno na víc, rozjeto to bylo na čas kolem 7:40 a chybělo snad jen něco málo vytrvalosti. Na druhou stranu jsem tam fakt nechal všechno, poslední 3 hodiny křeče obcházely kolem. Moc si toho ani nepamatuju, takže i to utrpení posledního kopce mám takové matné, vlastně neškodné. Takže se těším za rok.
  A jo bavilo mě to, dlouho jsem si takhle nezazávodil, neužil si tolik kolo. Prostě i když nemám nohy, nebo čas, tak žít umím, toho si cením. A samozřejmě i kdyby to byl nejhorší závod v životě, ten konec nahoře v 1700 metrech se stejně postiženejma kamarádama, cpát se nejlepším kaiserschamrrnem na světe. To je prostě královská záležitost.
  

  
  
  
• Nemi – Sci-fi s fantastickou partou šílenců
  
  

  Když jsem na Beskyd Tour do kopce tlačil kolo, Luke básnil o ještě mnohem náročnějším maratonu kdesi daleko v Alpách, kde šel pěšky i jeho vítěz. Účast na něčem takovém zněla jako úplné sci-fi. Samotného by mě taková šílenost ani nenapadla. Ale sám nejsem. Mám kolem sebe fantastickou partu oranžových šílenců, ke kterým se stačí jen přidat. Spolu s Lukem se přihlašují Vláďa a Žába, a když se rozhoupe i Kolíkáč, nedokážu říci ne.
  
  A tak v neděli v pět hodin ráno v Kirchbergu in Tirol přemýšlím, jestli se namazat nejdříve hřejivkou a pak opalovacím krémem nebo naopak. Jako vojáci na frontě se připraveni k útoku za svítání řadíme do čtvrtého startovního bloku. Když v úzké uličce ztichlého Kitzbühelu neslyšně odjíždí předchozí vlna, tušíme, že za chvilku je řada na nás. Naposledy se pomodlit a popřát si hodně štěstí. V nekonečném proudu lidí se s Vláďou a Kolíkáčem snažíme držet při sobě a v prvním stoupání na Pass Thurn vylepšujeme pozici o stovky míst. Rychlý sjezd bez brzd a rovinatý přejezd ke kopci Gerlos Pass s řadou stojek. Abychom měli hezké fotky, začíná svítit slunce. Sundáváme vesty a rozepínáme kombinézy. Nahoře je první občerstvovačka, ale já nestavím, protože chci stihnout skvělé časovkáře na nejdelším rovinatém přejezdu.
  
  Jedu vpředu větší skupiny a za sebou cítím, že jeden borec letí kolem. Jmenuje se Dominik Schwarz a na kole je poskládaný, jako by měl triatlonová řídítka. Okamžitě ho hákuji. Odjíždíme asi půl kilometru, Dominik se otáčí a vidí mě. Já se otáčím a nevidím nikoho. Jedeme v drsné intenzitě dále, občas Dominikovi vystřídám, ale zdaleka ne na tak dlouho, jako táhne on mě. Sjíždíme skupinu před námi. Chvilkové zvolnění a pak odjíždíme i jim. Dojíždí nás pár dalších časovkářů a s nimi přeskakujeme další skupinky až k úpatí strmého Bruckenbergu. V závodu, který má přes čtyři tisíce výškových metrů, není rozumné pálit glykogen v rovinatých přejezdech. Ale nemohl jsem tomu odolat. S Dominikem se loučím řka „This is the end of the race for me“ a v kopci zvolňuji nedbaje jeho slibů, že „There will be another flat“.
  
  Nahoře stavím na extrémně dlouhé občerstvení a dojíždí mě Kolíkáč a Vláďa. Trénink z Dolomit stále plodí ovoce a z kopce nejenže neztrácím, ale dokonce získávám. S Kolíkáčem jedeme od dalšího kopce dále spolu, abychom ušetřili za společné fotky. Jedeme docela v poklidu ve větší skupině, ale v předposledním kopci nejlepší borci nastoupí, přitom se je snaží dojet další dojížděči, které se snaží dojet Kolíkáč, kterého se snažím dojet já. Zatímco Kolíkáčovi se dojíždějící dojet podaří, mě už bohužel ne, a tak se na chvíli ocitám sám.
  
  Nakonec trávím poslední desítky kilometrů do Kitzbühelu ve společnosti jednoho bludného Holanďana. Špatně odbočil, tak jsem na něj křičel a počkal, za což se mi odvděčil tím, že většinu cesty tahal špic. Nebyl to můj soupeř, protože zatímco já jsem se snažil šetřit každé šlápnutí na majestátní horu, která hrozivě trčela před námi, kolega už v poklidu dojížděl do zkráceného cíle pod úpatím. Podle pravidel závodu se člověk jedoucí po dlouhé trase může až na poslední křižovatce rozhodnout, že zlatý hřeb vynechá. A po sedmi hodinách v sedle to může být velmi lákavé. Ale já věděl, že nesmím zklamat.
  
  Můj plán byl závod dojet až do konce. S důrazem na dojet, nikoli dojít. Proto hned od začátku Kitzbüheler Horn, sedmikilometrového kopce s průměrně 12% sklonem jedu prostě nejpomaleji, jak to jde. A nejsem sám. Vlastně všichni to šněrujeme od kraje ke kraji tak, že jedeme skoro po vrstevnici. Asfalt je krásný, vozovka široká a provoz v protisměru zakázaný. Zatímco normální lidé jezdí lanovkou nahoru a dolů se svezou na kole, tady je to naopak. Kadenci mám proklatě nízko, stejně jako tepy. Je to dlouhé, ale vlastně nijak zvlášť netrpím. Zpětně si říkám, že jsem možná mohl zkusit zvednout zadek a trochu popojet, ale žádná motivační oranž nebyla v dohledu. Užívám si, že to jde. Nahoře čeká posezení plné euforie z toho, jak i počasí vyšlo na jedničku. Maraton ale končí až v jednu hodinu v noci, kdy se v dešti prokousáme kolonou až někam ke Köblitzu domů. Bylo to krásné a stálo to za to!
  

  
  
  
• Vláďa – Alpské monumenty
  
  

  A je to tady. Něco, co jsem už dlouho chtěl. Na co jsem se dlouho těšil. Nejdřív to už už vypadalo, že to klapne před prázdninama, ale počasí tomu chtělo jinak. A pak to chvíli vypadalo, že nic nebude. Ale vyšlo to! Maraton v Alpách. Pořádný dvoukilo s převýšením přes 4000m.
  
  V sobotu ráno nabírám do auta Žábu, Luke už se pár dní adaptuje na místo a Kolíkáč s Nemim taky sedí v autě.
  
  Ubytování proběhlo v pohodě, Luke se přidává do party a vyrážíme pro čísla a na mojí první pasta-party. Cestou trochu hecnout Žábu a nechat ho odfrčet mimo trasu. No prostě spousta legrace.
  
  Budíček v 5 ráno, mám pocit, že jsem se moc nevyspal, ale začínám fungovat. Nacpat kapsy k prasknutí a hurá za rozbřesku na start. Start tak ze druhé třetiny posledního bloku, žádnej stres. Průjezd startovní bránou, nikdo se nikam necpe.
  
  Za náměstím už je na silnici spousta místa, vlevo se tvoří fast-track, takže se jen řadím do vláčku a snažíme se dostat někam k čelu našeho bloku. Trvá to dost dlouho. Na čele i pár holek co se toho vůbec nebojí a normálně se točí na špici. Fast-track končí až na kopci - tohle byl fakt zážitek. No a ve sjezdu mi normálně odjiždí...
  
  Teda taky mi tam odjíždí Kolíkáč a Nemi, ale co už. Řadím se do skupiny, vybírám si místo, kde to snad nikdo neodpojí a jedeme údolím pod další kopec. Nakonec až zpátky do skupiny s Kolíkáčem a Nemim.
  
  Na úpatí dalšího kopce mi vypadne z oka čočka, snaha nandat ji končí čočkou na zemi. Nakonec si docela zvykám, že mám jen jednu a když mi pak vypadne pozdějc i druhá, tak si přijdu jak slepejš.
  
  Schody do nebe jsou každopádně dost zajímavý zážitek, ale cesta ubíhá dost rychle. Občas juknu na Garmina, kde je Luke, ale nevypadá to, že bysme se nějak rychle blížili a na občerstvovačce teda nečeká.
  
  Nahoře na občerstvovačce mám trochu náskok, popadnout pití, kousnout si rohlíku a hurá do sjezdu. Dobu trvá, než mě někdo dojede, pak se řadím za dva borce, co mě někde dojedou. V techničtější spodní části se to bohužel zeshora začíná valit a nakonec mi to dole prostě wodjede.
  
  Půlka dalšího přejezdu teda sám pak se ke mě připojí ještě jeden borec, tak se aspoň chvíli trochu točíme. V kopci zase překvapivě dojet Kolíkáče. Další sjezdy už nejsou tak náročný takže zůstávám ve skupině.
  
  Luke pořád stejně daleko, předposlední občerstvovačka, trochu se bojím, že mě Kolíkáč zase odpáře někde ve sjezdu a tak radši skáču na kolo a chytám se skupiny, co zrovna odjíždí. Skupinu naštěstí lehce přibrzdí auto, takže se tam udržím. Přichází poslední přejezd pod hlavní kopec dne. Čím víc se blížíme, tím míň se všem chce jet.
  
  
  A je to tady. Monumentální sedmikilometrová stěna s průměrným sklonem větším než z Pece na Modré sedlo. Vjíždím do kopce tak nějak v čele. Za zadkem zase Kolíkáče, který mi obratem nastoupí. No twl, to si snad dělá prdel.
  
  Podle Garmina je Luke pořád někde v kopci. Nasazuju tolikrát už dneska ověřené tempo. Netrvá dlouho a někde v půlce dojíždím Luka. Pokračuju dál, kopec utahuje. A taky mi to dost přestává chutnat. Krátká pauza, pokračuju. Další zastávka, abych si odskočil. Začínám mít fakt dost. Další zastávka 480m do cíle. Nasedám na kolo. Je to nekonečný. Průjezd cílem. Snad 5 minut tam jen stojím, piju vodu. Asi na mě někde křičí Žába. Pak se nějak donutím dojít z prostoru cíle kus dál a sedám si na zem. Trvá mi tak dalších 15 minut než se dokážu s pomocí Žáby zvednout. Trochu se dávám dokupy.
  
  Hurá na Kaiserschmarrn a nějaký piva. Totální euforie.
  
  Tenhle zážitek byl totální bomba. Luku, Žábo, Kolíkáči, Nemi - díky za společnost, tohle jsem chtěl prostě zažít. A příští rok snad z jiného startovního bloku než 4 .

  
  
  
• Kolíkáč – Neskutečný Kitz příběh!
  
  

  Splnit si předsevzetí, každý rok aspoň jeden závod v kopcích, které trvají hodinu. Už jsem v to letos nevěřil a hle, ono to klaplo. Se vším všudy. A přitom předehra byla hodně špatná. Koloděje naznačovaly, že když se všechno sejde, tak i po dovolené tam něco zůstalo. Navíc mě ve středu protáhl tropickým Posázavím až ke kouzelnému pramenu v Sudějove HonzaB a já to nějak doklepal domů. A s Nemim padlo konečné rozhodnutí, není třeba váhat, jedeme!
  Jak jsem byl natěšený a sebevědomý, tak v pátek večer přišel pan Starťák a přinesl s sebou i kamarády ze Zadních Dutin. To nechceš! V noci orosené čelo a dýchaní otevřenou pusou. Ráno lezu do auta k Nemimu totálně rozložen a vlastně doteď nechápu, že jsem to nevzdal. Ale jak v dávných dobách napsal Jestřáb z "Krále Šumavy 2007": "Sám bych určitě nepřišel na start, ale všichni ti blázni v oranžovém mi to prostě dneska nedovolí. Dnes by ti blázni v oranžovém šli na start i kdyby sněžilo a mrzlo. Tohle všechno dokáže ten šlapkovský duch plný euforie, síly a odvahy." Jo, často si ta slova opakuji a jak jsou stále pravdivá… Cesta probíhá v družném pokecu o našem bláznivém koníčku, kolem Mnichova si pěkně poskáčeme v kolonách, abychom za 6,5 hodiny brzdili konečně u ubytování, co zařídil Vláďa. Ani změna vzduchu a oranžoví kamarádi u mě nevyhnala oba pány, kteří se ke mně přisáli v pátek večer. Ba naopak. Vlastně stále hledám nějaký důvod, proč nejet a raději podávat někde bidony.
  Dorazil i natěšený a zkušený Luke, který tady už dva ročníky absolvoval. Dělá nám průvodce a pro mě i překladatele při prezentaci a následné pasta party. Předtím nám protáhl Žába svaly rozjetím, jo marně jsem volal móc, dnes určitě nechci, aby to začínalo 3. Pak ještě pár fotek, zmrzka a kafčo a za zády mít majestátný Kitzbüheler Horn se svojí cílovou asfaltovou stěnou, to se silnicí prostě nedá nazvat, ale to jsem poznal až při závodě.
  Narvat do sebe ještě vaničku těstovin, zalít to dvěma Zubrama místo prášku na spaní a vzpomenout tak na Přerov a jeho Mamuta. Zítra nás čeká vlastně první maraton sezóny, trať přes 200 km. Stále laborujeme, co na sebe, nakonec číslo připíchávám na Verano. Uléhám s Nemim na manželské lože, ten si dává preventivně špunty do uší a já se začínám zase potit. Ty woleee, to jsou zase stavy, ti dva pánové jsou furt se mnou. Budíček v 5h. ráno, v hlavě Král Šumavy a jeho temná rána a náměstí v 6,30h. Tady je to vlastně úplně stejné. Sonduji venkovní teplotu a stresuji, přepíchávám číslo na kombošku Brios a beru ještě přes to slabý dlouhý dres.
  Vydáváme se potemnělou silnicí mezi vysokými štíty hor na start do vyšperkovaného Kitzbühelu, kam se sjíždějí elastické postavičky ze všech stran. Magická atmosféra! Týmové pěsti, Žába s Lukem do předních linií, já s Nemim a Vláďou úplně na konci. Je tu start po blocích, ale čas se měří každému bloku zvlášť, což je pro bezpečnost ideální. Rozeklaná dlažba a startovní brána, moderátor to hecuje a už se střílí. Valím po své oblíbené levé straně a snažím se dostat co nejvíce dopředu. Tělo je neskutečná sviňa, předešlé dny jsou zapomenuty, ti dva pánové zůstali někde na penzionu a mně se jede tak bezbolestně. Klukům jsem říkal, ať se o mě nestarají, že si vůbec nevěřím, ale teď mám chuť jet s nimi. Držím si je za sebou, až po pár kilometrech se hrne oranžová dvojka přese mě. Hned skočit Nemimu za zadek a nechat se Vláďou před ním odtáhnout do čelních pozic našeho bloku 4.
  Ale to už pomalu sjíždíme i ocas bloku 3, takže na nic se nečeká a valíme furt vpřed směr "Pass Thurn". Je to příjemné hákové stoupání, procenta sklonu nepřelezou do dvouciferných hodnot, takže takové ideální na rozjezd a zahřátí a dáváme to kolem 40 minut. Kluky si držím na dohled a do sjezdu tak jdeme všichni společně. A je to za odměnu, široká silnice, díky mapě na budíku sleduji, jak se to klikatí a pálíme to dolů. A v údolí se tvoří velká skupina, tak jen vlézt do dlouhé lajny a nechat se odvézt pod další kopec.
  Ten začíná Vláďovou vypadlou oční čočkou a mně se začínají pomalu vařit ruce v tom dlouhé dresu. Ale chci to vydržet na první bufet, kde chci zastavit, moc jídla jsem si nebral a jeden bidon už mám vypitý. Stoupáme na "Gerlos Pass", tady to už tak pohodové není a jsou tu chvílemi pěkné rampy. Ale na bufet dojíždíme zase pospolu, já sundávám dres, cpu ho do zadní kapsy a do toho podávám obsluze bidon na dolití "iso", jak se tady ionťáku říká. Ještě doplnit zadní kapsy nějakými gely a tyčinkami a teprve teď zjistit, že Nemi i Vláďa odjeli. Tak rychle za nimi! Ve sjezdu předjíždím Vláďu a na přejezdu údolím zase chytám slušnou skupinu, ve které to jede skoro zadarmo. Jedeme tu spíše po zemědělských cestách než po nějaké hlavní silnici, a tak inkasuji i kus kravského lejna přímo do tváře od jezdce přede mnou. Uááá!
  Vláďa mě sjíždí až ve stoupání na "Kerschbaumer Sattel", kde je nahoře znovu bufet. Kopec měří sice jen 5 kilometrů, ale průměrný sklon je tu přes 10 %, takže už to slušně tahá za nohy. Na bufetu Nemi, doplňuji oba bidony a dosyta si užíváme místních pochutin. Ještě si odlehčit a vrhnout se do parádního sjezdu. Nemi odhodil všechny zábrany a valí to parádně dolů, Vláďa si jede svoji letošní jistotu, ale dole v údolí jsme zase po chvíli znovu u sebe. Tady jsme si asi najeli všichni maximálky hodně přes 80 km/h. Je tu stále okolo mraky lidí, co se nebojí vlézt na špic a pospojovat jednotlivé kusy ve velkou skupinu.
  Neskutečně si to užívám, stále nějak nechápu, co se děje, vždyť včera jsem to chtěl zabalit a dnes se vezu na euforické maratónské vlně a stále v orange společnosti! Bufet na 160 km se pomalu blíží, ten úsek k němu je taky hodně zvlněný, ale nejsou to extra dlouhé kopce. Nemi je stále aktivní, Vláďa si vše hlídá s nadhledem, zdá se mi z nás nejsilnější. Ale oba mě svojí přítomností hecují, ať s nimi vydržím co nejdéle a přeju si, ať nepřijdou křeče nebo jiné problémy. Před bufetem hlásím, že by to chtělo odjet z něj pospolu, čeká nás dlouhý přesun pod cílový kopec, tak ať založíme jádro skupiny. 3 oranžové dresy totiž vzbuzují velký respekt, borec, co jel s námi, to glosoval hláškou „orange train“.
  S Nemim jsme se ale zdrželi o trochu déle a Vláďa nám odjel. Nalil jsem do sebe nějakou organickou colu z plechovky, která mi vypěnila na řídítka, obsluha už doplňuje bidony přímo z hrnce s „iso“, do toho cpu do sebe švestkový koláč, ruce zalepené od cukru a kravského lejna, co jsem setřel z tváře a je mi to všechno jedno. Jo to jsou ty vysněné maratónské stavy! Tak hurá do posledních kilometrů
  S Nemim jsme skončili v jedné grupě, točíme se pravidelně, začíná být slušné vedro, leju do sebe magnesium a vyprazdňuji zadní kapsy. Poslední bufet už nechci stavět, přeci do závěrečného kopce nebudu tahat plné bidony. Je tu ještě jedna stojka, kde pěkně zaparkujeme, ale nějací borci odskočili a já chci jet s nimi. Zvedám zadek a pomalu se k nim blížím, nohy drží a zezadu řve Nemi. Věřím, že ho ještě vyprovokuji, ale na rovině už tu s námi není a já se vezu asi ve 4 lidech, kteří mají chuť jet. A není to vůbec marné, před námi se totiž zjevuje velká grupa a v ní posléze rozeznávám Vláďu a že by tam byl i Luke?
  Tak tohle je grande finále, jede se mi nad očekávání skvěle, 200 kilometrů v nohách, na budíku průměr přes 30 km/h. a já špásuji s Vláďou. Už jsme v naší vesnici, kde máme ubytko, tady už to poznávám, tady jsme si jeli roztočit nohy. Tady jsem nechtěl, aby to včera začínalo 3, ale teď chci všechny posekat a chci, aby to začínalo 4. Bože, jak je ten život krásný!
  A tak když zahneme doleva na "Kitzbüheler Horn", vůbec si nepřipouštím, že bych měl za pár desítek minut sesedat z kola, a přitom nebýt v cíli. Na úpatí ještě provokativně nastoupit Vláďovi, pak si ještě myslet, když mě přežehlí, že bych ho mohl hákovat, pak si myslet, že by to mohlo furt začínat 3 a pak pomalu začít střízlivět. Kuwa co to je?
  Kopec do cíle, který se musí zažít, to se nedá popsat. To byla apokalypsa, cyklistické mrtvoly se plížily pomalu nahoru k cílové lajně. Poprvé v kopci musím udělat zdravotní zastávku, vycvaknout a vydýchat se. Klepu se jak na smrtelný posteli, dopíjím bidony a znovu si dávám 13 až 15 %. Převod 36x32 je zoufale málo! Silničku kroutíce se až k někam k nebesům šněruji od kraje ke kraji, ani chvilka oddechu, úplně prázdný nádrže, výpary taky v čudu. Jedu 4-5 km/h...čiré zoufalství...konečně cíl a za ním stánek s posledním bufetem. Sežral a vypil jsem ho úplně celý...
  Ale stejně to bylo skvělý, díky Luku, že jsi nás nalákal, poklona oranžové pětce, byli jsme vidět a každý z nás tam nechal úplně všechno... tohle byla silniční cyklistika v té nejryzejší podobě, tohle mě drží při životě, díky kumpáni!
  V úterý furt v kómatu, nemůžu se soustředit na práci, v hlavě stále ten poslední kopec s jeho neskutečným příběhem. V puse chuť cílového bufetu, jak jsem tam plácal pátý přes devátý a Luke mě tahal pryč, pojď, bude Ti blbě. V uších cinkání krav a půllitrů v Alpenhausu v 1700 m s nejlepším pivem, co jsem kdy pil, s výhledem do monumentálních kopců a údolí. Kamarádi, to fakt nemělo chybu, fakt díky!

  
  
  
• Žába – Závod o jednom kopci
  
  

  Aby to nezapadlo v záplavě dojmů, uvedu na začátek důležité poznatky:
  Zvládnutá organizace, perfektní zajištění tratě, stálo to za každé €.
  Epická alpská panoramata nadchnou, kdyby měl člověk čas zvednout hlavu.
  Je jedno jaké má kolo převody, nikdy nebudou dost lehké.
  Závod o jednom kopci.
  Bolí to. Bolí to hned po startu, bolí to na dvoustém kilometru, bolí to v cíli a bolí to dva dny po závodu.
  „Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí“ - Jan Palach
  
  První opravdový maraton sezóny nechává klub na můj vkus chladný. Do poslední chvíle to vypadá na komorní účast tří statečných, nakonec startujeme pět Šlapek. Bohužel v prvním startovním bloku budu stát jen s Lukem, zbytek buď nechtěl závodit nebo se přihlásil až po vydání startovních čísel.
  
  Týmové instrukce od sportovního ředitele jsou strohé. Žábo, jedeš čas do týmové soutěže, zapomeň na krátkou trasu a jeď pod 7 hodin! A rozhodně na nás nečekej, třeba pod záminkou defektu. Staré čínské přísloví praví: "vidět žábu na krajnici, mít pět hodin trápení".
  
  S Lukem si připadáme v první vlně na startu trochu nepatřičně. Stojíme v klidu na konci sekce, před námi dostihoví chrti, za námi borci v druhé vlně nahžavení vlčáci. Roztleskávání před startem, odpočítávání a start. Je to dvoukilo maraton, minutu stojím na místě. Šlápnu a zase se vycvaknu. Pak se teprve v klídku i my proplétáme z centra. Čelo už není vidět a Luke přeskakuje jeden korálek za druhým. Pak chytám rychlejší proud jezdců, trochu došlápnu a konečně parkuji na konci balíku.
  
  Za chvíli dorazí Luke, prohodíme pár vět a polehku vjíždíme do kopce. Pořád nemám jasno, jak chci úvod jet a tak se cpu pro jistotu dopředu. Jede se mi lehce, čelo nikam neletí a tak se postupně dostávám dopředu a uzavřený první sjezd si náramně užívám. Pod kopcem si všímám, že proběhla zásadní selekce a je nás cca 25 kusů. Začne se letět a jsem rád, že mě kritérium městem nebude vepředu moc bolet. Jak mi přišel rozjezd pěkně rozvážný, najednou maraton ukazuje nečekanou tvář. Dokud nás nezastaví vlak. Během minuty čekání nás dojíždí celkem velká skupina. Neee! Před závorou vcucnu první gel, sbalím vestu, dokrvím mozek a dochází mi, že mě vlak zachránil. Co bych proboha dělal za 30 km pod kopcem. Letět s chrty přes hory?
  
  Dál zůstávám spíš vepředu, to kdyby se padalo. Na rovinách se letí chvíli 60 bez zjevného důvodu. Nebýt vlaku, jel by se kolotoč, 50+ pořád. Brrr. Do prvního velkého stoupání najíždím rozumně a čelo mizí během pár serpentin. Kolem mě se formuje zajímavá skupinka. Ostré pasáže mi nevadí, ve volných pohodlně odpočívám. Tlačím do sebe jídlo, nutím se pít. Přemýšlím zda zastavit pro vodu už teď. Bude teplo, tak si nechávám v prudké části skupinu ujet a za chvíli kotvím na občerstvovačce. Jsem nejspíš první kdo tam staví a obsluha neví jak naplnit bidon. Původní skupina je v trapu. To nebylo dobré. Postupně se v klesání nabalí nová, hodně různorodá, skupina. Moc se nespolupracuje a spíš nás dojíždí lidé zezadu. Zastavit pro pití byla evidentně chyba.
  
  Náladu mi zlepší další sjezd bez provozu. Neskutečná pecka. Opuštěný Brocon byl parádní, ovšem s číslem na zádech je to nejvíc. Nepojede se maraton přes Brocon Pass? Na pomalé rovince přemýšlím, zda ještě pořád jedu pod 7 hodin. Přijde mi to dost napnuté, nicméně pořád jsem ve hře.
  
  Třetí kopec a jedu spíš rychleji než zbytek skupiny, nahoře nestavím a skupina se přeskupuje. Zase se organizuje kolotoč, tentokrát alespoň občas jedeme. Bohužel tu není další žába, vrchařům kteří mi nenatahují v kopci držku to na rovině zrovna neletí. 7 hodin mi polehku odjíždí, ale nevzdávám se.
  
  V sérii kratších stoupání se skupina selektuje, vypadávají borci co bourali tempo a zrychlujeme. Dokonce dojíždíme lidi zepředu. Před další občerstvovačkou si nastoupím, roztrhám skupinu a doufám, že se stihnu vrátit než se znovu rozjedou. Bohužel. Docvakávám slabší část, rychlejší trojice je pryč. Čeká nás 60 km, to není ideální. Konečně přestáváme blbnout s kolotočem a vsazujeme kratší špice v lajně. Asi nedávám při svých tříminutovkách hák zadarmo, ale rozkaz zněl jasně, 7 hodin! Dva přestávají točit, třetí vsazuje maximálně 30 sekund. Svenja naopak špice natahuje, aby si odpočinula před mou rundou. Teď už všichni jedeme závod o jednom kopci zdobícím horizont před námi.
  
  Počítám gely, kontroluji vodu. Mám riskovat dojezd bez vody, nebo si zase vystoupit? 7 hodin je nereálných, zastavuji pro jistotu, dávám gel a hurá na kopec dne.
  
  Dole se fandí a tak pro fotografa nasazuji ambiciozní tempo, které hned za zatáčnou umravňuji do řežimu jet tak pomalu jak je to jen možné. Po úvodním dvoukilu nejsem úplně odpočatý a navíc vyhlížím brutální stojky uprostřed masakrální hory. Předjíždím jednoho borce, který nevzdal. Přede mnou je z mé skupiny jen Svenja v dálce a jeden borec cca serpentinu nademnou. Osatní jedou Kitz. Plazím se jak had ze strany na stranu, nejdu ze sedla. Mám strach to přepálit. Na téhle stěně bych asi znovu nenasedl a musel až nahoru pěšky.
  
  K mému údivu brutální stojky nepřicházejí a nohy mám nahoře stejně špatné jako dole. Před cílem dostanu za rozepnutou kombinézu mohutnou vlnu povzbuzení od skupiny fanynek. Tolik energie mě donutí hodit o dva pastorky dolu a zvednout zadek. Čtení mého jména v cíli je super zážitek, tak makám ať to trochu vypadá na cílové fotce. 

Závěr jsem evidentně podělal ještě víc než taktiku na občerstvovačkách. U stánku s posledním občerstvením mi dochází, že když mám nohy v pohodě pro pózování na fotkách, tak jsem klidně mohl přišlápnout v kopci. 7 hodin by neklaplo, ale mohlo to být v TOP10 

Vyčerpání a zklamání postupně střídá nadšení z luxusního závodu. Po necelé třičtvrtěhoďce fotím Vláďu s Lukem na cílové čáře, dáváme pěstičky. Než dojím další tvarohový řez přijíždí Kolíkáč s Nemim a jdeme na Kaiserschmarrn. Nejlepší Kaiserschmarrn široko daleko.
  
  PS: Pokud mi budete chtít napsat zprávu nebo mě pozvat do diskuzní skupiny, jsem na Signálu.