Tak to bychom měli. Můj psychoterapeut mi na březen naordinoval slunce, cyklistiku bez monitoru, sluchátek a větráku. Dohnat (aspoň něco) zimní objemy abych mohl vůbec do Vídně na tu pravou vídeňskou ...
mletou kližku.
No a aby to nebylo fádní, ježíšek mi nadělil nějaký Grand Fondo Garda a ještě se mi omlouval, že je to jen kilo, jen 1000m převýšení a jestli to je vůbec výzva. Odbyl jsem ho hláškou o tom, že závod je tak těžkej, jakej si ho závodníci udělají a bylo. Ale jo, "jen kilo" neslibovalo nic převratného, tak jsem se po přesunu na Gardu nešetřil, vydal se hledat stopy Kapra s Kolíkáčem pod sníh na Monte Baldo a další den si dal "v klidu" 120 do Mantovy a zpět. "V klidu" byl (naštěstí většinou) bočák až 35 km/h. Dobře roztočený nohy z toho provázeli i bolavý záda, protože jsem 2 hodiny jel nahnutej doprava a zpátky dvě hodiny doleva. Ideální příprava.
Při ní jsem ale omrkl i kus trasy, která nepřípomínala nic z toho co znám. Možná tak Flandry bez kostek. Úzké silničky mezi vinicemi, nic moc povrch a neustálé změny směru. Registrace proběhla tak nějak "na pohodu" "poitalsku" což mě nemohlo rozhodit.
Ráno jsem to pak pojal stejně a 20 minut před startem jsem se spustil v kombošce a návlecích na rukou do Gardy kde byl start. Start byl v 8, což mě na Italy moc nesedí, ale těch 10 stupňů by člověk na teploměru nadýchal, tak to šlo. Víc vrásek mi dělalo avizovaných 1000 startujících a první kopec na natrhání až na 40 km. Čekal jsem ale, že to popraská už na zmíněných silničkách mezi olivami...
Start se udál se zpožděním a já se kolem 200. místa vydal vstříc letošní závodní sezóně. Proč se rozjíždět někde na Sázaváku, když se dá jet rovnou v 1000 hlavém balíku. Nic extra se ale neděje, až na to, že letíme do místních magnetů pryč od jezera pochynou rychlostí a nohy začínají pálit velmi brzy. Kolem se míhají vpřed ti ambicióznější a vzad zase ti méně ambiciózní. Magnety proklínám jen do chvíle, než se začne najíždět na kruháče a kličkovat po zdejších silnicích. Za každým kruháčem, za každou křižovatkou se jde na doraz. Přijde mi, že ty křižovatky takhle snad někdo skládal schválně. A to ještě nejsme v té slavné belgické pasáži. Nástup tedy střídá nástup, tedy za křižovatkou, jelikož na čelo nevidím, ač jsem stále ještě členem hlavního balíku, respektive té pěny za ním. Ale je to vlastně docela zajímavá hra. Dobře projetá křižovatka, plus dvě místa. Přebržděnej kruháč, minus tři místa. Špatně přehozeno do zatáčky, minus deset míst. Nebát se ze sjezdu, plus 3 místa. Učím se hrát a docela to utíká.
Přichází cestičky mezi olivami, balík praská a zase se sjíždí, na poziční boj jsem rezignoval, nějak nevím kdy mezi spurtem ze zatáčky a brzdou do další bych se měl ještě prokousávat vpřed (a to shovívavě vynechávám, že nevím, kde bych na to vzal nohy). V jednom okamžiku je vidět jak jsme rozsekaní na 6 a možná víc skupinek od čela k nám. Co je za mnou netuším, ale lidí asi pořád mraky. Jede se tvrdá lajna a když je čas se konečně na širší silnici srovnat, tak zas [déstra] a točíme mezi olivi. Říkám si, že se to aspoň nasekalo a bude trochu klid. Po půlhodině nástupů bych už trénink ukončil jako hodně výživnej, ale tohle jaksi není trénink, že? Takže najíždíme na asfalt a řítíme se směr první kopec. V pár lidech dolepíme větší skupinu a čekám jídlo, pití a tak... místo toho nevěřícně čumím, kterej blbec má teď chuť je na špici 45 do tohohle magnetu. Takže visím, za zatáčkama už ty nástupy nelepím tak snadno, no prostě nic moc a evidentně se svěšovat nebude. Eurosport by nám dal asi cedulku "gruppo 4", ale kdo ví kam vidím. Nicméně jedem furt v lajne a furt někoho sjíždíme. Takže za chvíli už jsme možná "G3". Pak už jsme tak velký, že bych skoro řekl, že už jsem součástí něčeho co je "G2", respektive asi i pelotonu, to si ale jen myslím na základě toho, že se najdou asi 2 několika sekundové momenty kdy se pěna na konci zahůstí tak, že se člověk i může napít a nemá z toho 2m díru.
Fakt to byl balík, zjišťuju za chvíli, protože jsem v prvním kopci a je vidět zaváděcí auto o serpentinu vejš. Hm a já mám nohy na kaši z tréninku nástupů. A průměr 40... Nahazuji "šrot" tempo, co mi pocitově přijde akceptovatelný, tedy že se sice vleču, ale nepropadám se, spíš se (velmi zvolna) sunu vpřed. Když zjistím, že ta bída má hodnotu 330W docela mě to povzbudí a zbytek kopce se jede o dost líp. Nahoře dokonce chytám pár lidí s nadějí, že se ještě nějak zmátoříme a dolepíme velkou grupu před náma...
No nepodařilo se, co si budem povídat, prostě jsme byli mrtví a jeli prd. Takhle se grupa nesjíždí. Nicméně nějak jedeme dál a je čas se i najíst, v to jsem pomalu ani nedoufal. Snažím se být aktivní, ale moc to nejede a tak přecházím do módu, že jedu max svůj díl, což je ve skupině okolo 12 lidí těžká pohoda. Dokonce dostáváme vlastní doprovodnou motorku, teda to jsem si myslej, ale ona to byla spíš předzvěst toho monstra, co se zjevilo za námi. Mega grupa, teda spíš mega balík. No na konec sem neviděl, ale vypadalo to děsivě. Nejvíc jsem se propadl někam na 60 místo a konec to rozhodně nebyl. Každopádně tím skončili těžší špice proti větru a tak nějak samo se to hezky v závětří rozjelo, přestalo foukat a dost se oteplilo... Jen tím jaksi vniveč přišlo moje vrchařský vystoupení na prvním kopci, no jo, ale kdo to má vědět.
Pak jsme se otočili a valili podél Adige zpět. Tahle rovinatá pasáž by byla docela nuda, kdyby se pořád někdo nepokoušel odjet, nebo aspoň rozjet pořádný peklo. Teda ne že bych rozumněl, ale tak nějak mi ty debaty přišli. Výsledek byl na 20 km průměr 44 km/h a najednou tu byl kilometer 81 a druhý kopec. K němu vedla zase úzká cesta, ale já se nedal a držel top 20-30. To se vyplatilo, nahoře jsem byl kolem 15 místa a za chvíli se zase vezl, tentokrát vlastně ve vedoucí grupě našeho nového závodu (později zjišťuji, že to byl lítý boj o 191.místo celkově). Ještě se trochu nastupovalo, ale popravdě, to už jsem vnímal jen jako info "teď to bude bolet víc" bez nějakého nároku se do téhle taškařice zapojit. Občas mi naskočila nepěkná díra a trvalo než jsem jí dolepil. Ale to van Aertovi taky a pak vyhrál E3, že jo, takže jsem pořád přemýšlel o finálním útoku. O to víc, když přišel poslední kopec a já si tak nějak hlídal čelo, jako nenápadně trochu zezadu, ale v zásadě jsem měl pocit, že se ještě můžu zvednout kdyby něco. To ve mě vzbudilo pocit, že když bude vhodná příležitost, tak se zvednu a poletím... Místo toho dolepuju 10m díru po jednom lenochovi za další zatáčkou. Chjo.
6 km do cíle, trochu to znám, ale ne v tomhle tempu. Přichází brdek, kde se posouvám trochu do čela a další, kde nechci jít na špic, tak zvolním a hned sem zase 10 míst zpět. Tohle na spurta nevypadá. Zkusím se v dalším brdku dostat do top 10 aby byla pozice na spurt, vkládám 600W a hovno se děje. Hm, tak asi nejsem jedinej s takovým nápadem. No pak už je to bezmoc, napálit to do dalších dvou zatáček a čekat, bohužel cesta se neotevře a tak cílem člověk sice letí 69 (km/h), ale v podstatě na brzdách a zavřenej. No ten finish se organizátorům moc nepovedl, ale co už, ne že bych měl nějaký ambice. Nakonec 215 z 757 dojetých... podle mě solidní výsledek i výkon. Ke konci sem byl tuhej, ale bojoval a vydržel. A hlavně cenná zkušenost. Na to v jakým počtu se jelo a jaká byla trať, tak jsem neviděl ani neslyšel jedinej pád, viděl 2 defekty a vůbec měl pocit, že to mají borci tak nějak víc v ruce. Každopádně závist Italům, počty cyklistů, počty závodů, prostě cyklistickej národ.