Akce Tour de Zeleňák 2022

Akce Tour de Zeleňák patří do kategorie Silniční závod. Datum: 2022-09-03.

:: Propozice :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto

Historie: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018 :: 2019 :: 2020 :: 2021

• Hulis – Zpackanej dojezd!!
  
  

  Závodní sezona se pomalu blíží do svýho konce a to znamená jediný. Opět máme za sebou mistrovství vesmíru Tour de Zeleňák. Na rozdíl od minulýho roku jdu do tohohle ročníku s ambicemi nebo snad neee? Kde začít… ))" width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" /> Musím říct, že minulej rok byl mnohem „příjemnější“, měl jsem hovno najeto, TzD byl za celej rok můj jedinej závod, takže jsem neřešil vůbec nic a bylo mi docela jedno, kde a jak skončim. Nakonec jsem byl mile překvapenej, že i bez formy jsem si vylepšil vítěznej čas z roku 2019 o cca 2,5 minuty (dojezd ve druhý skupině). Tenhle rok je to všechno jinak, pořád to člověku šrotuje hlavou, vymýšlí si scénáře, co, kde a jak vymyslet… Po dlouhý závodní pauze - poslední opravdu povedenej závod (Lesná) už je dávno zapomenut a forma a nohy za poslední týdny šly poměrně slušně nahoru. Cca dva tejdny před Zeleňákem ještě švihám kopce do poblití – tak po roce a půl znovu ochutnávám, jaký je to zase sbírat KOMy a ne jen o ně v době zataženosti přicházet… Poslední tejden do závodu se chci už jen lehce vozit a spíš si „vyležet“ formu, ať jsem odpočatej. V pondělí plánujeme s Matesem naposledy ostřeji projet trasu. Nohy jedou bezvadně, kéž by to jelo v sobotu minimálně stejně tak. Začínám si poměrně slušně věřit na dobrej výsledek. Cíl je jasnej, minimálně TOP 10 a zkusit se poprat o bednu… Pak ale přichází úterý, nebudu rozvádět, kdy, kde a jak se mi to stalo… Prostě při fyzický zátěži a pohybech, na který moje nohy nejsou zvyklý. Nožičky se mi poměrně zajímavě klepaly a mě po práci přišlo jako super nápad jet se projet na kole a lehce ty nohy vytočit a vyklepat. Jenže to bych nesměl jet na sraz na náměstí, kde se avg 25 moc nenosí… Místo toho, abych se na to vykašlal a nechal nohy odpočinout, jsem to ještě víc do*ebal. Druhej den ráno natažený snad všechny svaly na stehnech co mám, sotva vstávám z postele. Výborně Martínku, máš 4 dny do vrcholu sezony a ty se takhle odrovnáš. Jde na mě deprese a černý myšlení, protože všichni dobře víme, že přetažený a namožený svaly nepřestanou bolet za den… Hned po práci doma lezu do ledový vody s ledem, mažu nohy mastma a válim se na gauči. Večer opět voda s ledem. Čtvrtek – nepociťuju nějaký výrazný zlepšení, možná o trošku, furt sotva chodim a už se smiřuju s tím, že Zeleňák pro mě tenhle rok skončil dřív, než začal… Ve čtvrtek pro změnu volím cestu masáží a zahřívání svalů, koňský masti atd atd… V pátek první výraznější zlepší a úleva od bolesti (alespoň v klidovym režimu). Při doteku nebo zatnutí svalů furt výrazná bolest… Opakuji tedy procedury z předešlýho dne a věřím v zázrak, že se zítra budu moc postavit na pásku a doufat v to, že nevykřečuju v prvním brdku. Pořád jsem odevzdanej a už mi to začíná bejt vlastně jedno, jak to všechno dopadne… Z původních plánů na Top 10 budu rád, že to nějak obstojně dojedu. Prostě zítřek pro mě bude velká neznámá, vůbec netušim, co od těch nohou můžu čekat.
  
  Je tu den D a nohy jsou překvapivě docela v pohodě, otázkou zůstává, jestli vydrží max. zátěž a nástupy v kopích. S Lukášem, který u nás i se ségrou spali se oblíkáme a jedeme se ještě před tím, než si stoupneme na pásku rozjet (čísla a čipy jsme si vyzvedli už včera). Něco po půl 10 už míříme směr náměstí – sice máme pošéfovanou první vlnu, ale i ta bejvá dost početná, takže chceme stát co nejvíc vepředu. V koridoru se poprvné zdravím s Žábou. Stejně jako každý rok i dnes je tu poměrně vypečená konkurence. 9:50 – start MTB + historický, 9:55 – start obr, přesouváme se o několik desítek metrů v koridoru na pásku. Nervozita lehce stoupá, popřát si se šlapkama hodně štěstí a jde se na to!! Je tu výstřel a masa cca 500 lidí se postupně od předních pozic dává do pohybu. První zatáčky přes město se jede za autem. Přejezd přes železnici – z pravý strany skáču několik desítek lidí a vyjíždim si dopředu k čelu. Najíždíme na hlavní směr Jiříkov a je tu odpískanej ostrej start. Klasicky se pár lidí hned zvedá a zrychluje se, ale nic tak extrémního jako před 2 lety, kdy už tady jsem byl poblitej a pomalu se tady dělil balik… Sjezd do Jiříkova, ostrá levá, kde bejvaj občas problémy a strkanice, zatím ale v pohodě. Začínáme najíždět pod první kopec. Na čelo vyjíždí němec Maxmilián (bronzovej z minulýho roku) a začíná slušně přikládat pod kotel. Takhle rychle jsem do tohohle kopce za těch 13 let snad nenajížděl. Doufám, že to vydržim až nahoru. Jede se fakt rychle a kopec i když v závěru dost utahuje utíká strašně rychle. Během chvilky jsme nahoře a vzhledem k tomu jak jsme letěli mi to zas až tak hrozný nepřišlo. Nohy zatím OK – pravá v cajku, levá lehce tahá, ale nic hroznýho. Čeká nás klidnější část, cca 8km pořád lehce z kopce do Šluknova. Před náměstím si vyjíždím dopředu, abych byl vidět, až budu mávat soukromému fanklubu!! ))" width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" /> Na špici jedoucí Maxmilián mě pobízí ke střídání, k čemuž se moc nemám. Dneska chci jet chytře a zbytečně se nevětrat. Během chvilky se to přezemě převalí, to už ale stoupáme do dalšího brdku na partyzán. Zatím se nejede vůbec pomalu, což dokazují i PR na stravě. V balíku se ale jede poměrně „příjemně“. Krátkej sjezdík, přejezd a zase chvilku nahoru nad Lipovou. Okolo půlky „kopce“ ke mě přijíždí Honza Doležal (brácha Daffyho) a ptá se mě, jak se zatím jede. Tak mu říkám, že zatím je to cajk, uvidíme dál… Rychlej průlet Lipovou a už valíme zas nahoru k Anenskýmu vrchu. Jede se konstantní tempo, nikdo za to necuká a střídá se, zatím ideální stav. V serpentinách při sjezdu do Lobendavy to týpek předemnou trošku přehnal s rychlostí a musel jít víc na brzdy. Ustřelil mu zadek, ale naštěstí to ustál, vyděsit mě se mu ale povedlo. Naštěstí vše ok a valíme dál. Za Lobendavou jako již tradičně dávám gel a cucám větší množství ionťáku. Všechny 3 šlapky teď jedeme vedle sebe, tak klukům řikám: „do teď byl klid, teď se teprve začne závodit, tak uvidíme“. Zatím jsem hezky uklizenej v balíčku, jak se ale blížíme ke stojce v Dolní Poustevně pomaličku začínám pokukovat po volnym místečku kudy se procpat co nejvíc dopředu. Nohy zatím furt dobrý, ale nechci nic podcenit, ať je kdyžtak kam se cedit… Místo si nacházím s ideálním načasováním na levý straně a do kopce najíždím, dá se říct z čela. Jedu tak, abych nebyl v červenejch číslech a doufám, že to bude stačit na to, aby si všichni řekli ok, takhle by se to dalo vyjet a nenastupovali. To by tam s náma ale nesměl jet 55 kilovej Daffy, že ano. Takže pro něj v ideálním asi nejprudším místě závodu se zvedá a bere za to… V duchu si řikám, co zas dělá tvl, se z něj poseru… ))" width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" /> Pochopitelně ho nikdo odjet nenechá, takže se to zvedá a začíná se jet podlaha. Teď už v červenejch číslech jsem, ale pořád jedu okolo 10. místa a držím to. Nejprudší pasáž máme za sebou, očekám že se alespoň na chvilku zvolní, abych se mohl srovnat, ale bohužel. Lukáš se asi rozhodl, že mě tu chce nechat a nejen mě… ))" width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" /> ))" width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" /> Na rovině kolem benzínky se jede furt lajna a šrot a pokračuje se pořád i v lese nad Vilémov. Už to sakra bolí, ale na horizont už je to jen kousek a pořád jedu celkem slušně vepředu. Řádně vytepanej lapu jak po dechu tak po bidonu, rychle se vydejchat a co nejvíc se srovnat, protože očekávám problémy v kopci ve Vilémově k přejezdu. Tam to nemám rád. Ve sjezdu se to moc nešetří, ale i tak se mi povede posunout se o pár míst dopředu. Přes Vilémov se posouvám pořád dál a do kopce opět najíždím hodně vepředu. Koukám kolem sebe a čekám, co se bude dít. Jak moc to bude bolet a jak moc si budu muset hrábnout. Jede se slušný tempo, ale naštěstí se nikdo nezvedá, takže to vypadá, že tuhle pasáž přežiju v lepšim stavu než jsem čekal… Přejíždíme přejezd, kde se kopec láme do značně přívětivějšího sklonu a čeká nás pár kilometrů přes celé Mikulášovice mírně do kopce. Tahle pasáž mi nikdy nevadila a vždycky jsem tady „odpočíval“. Jinak tomu nebylo ani letos. Navíc když se přes Milulky nejela žádná kudla… Konec obce nás vyprovází krátkýma esíčkama, který lehce utahujou. Začíná se zrychlovat a já očekávám problémy. Začínám se tedy sunout dopředu, během chvilky se stupňující tempo mění v nástup. Je to v místech, který nejsou tak prudký, dost do tahu což mi nevadí. Míjím Daffyho, který se mě hákne a po chvilce co sjíždíme nástup na mě řvě: „tvl tohle nesnášim“… Naštěstí pro něj, to bylo jen pár metrů, kdy se balík natáhl, ale hned za horizontem se to vše zase scuklo k sobě. V kopci kolem kapličky nad Brtníkama jsem čekal větší šrot a boj o pozice do sjezdu před poslední brtnickou stojkou. Děje se ale uplnej opak, poměrně dost se kufruje, což změní nástupy až na horizontu. Sjezd do brtníků přes čím dál horší a chatrnější přejezd je na poměry zeleňáku docela klidnej. Ve sjezdu ani bezprostředně po něm nikdo nejede hranu, takže se balik zase v klidu sjíždí. Netrvá ale dlouho a začíná se to dost nebezpečně rozjíždět. Pár kusů se zvedá a nastupuje, nechci se přetočit, takže sedim a jedu si dál svoje. Pár lidí jde přezemě a dolepuje díru. Už před esíčkama se mi nejede bůh ví jak lehce, takže jen doufám, že se celej balik nezvedne a nezačne spurtovat třicítkou do těch 12%. To už bych fakt nedal. Tak do půlky sedim a snažim se to drtit v sedě, bohužel pro mě je to pomalý a ostatní se začínají vzdalovat. Už toho mám tak akorát, ale přeci si to tady nenechám na posledních 100m ujet. Házim těžší a dost neochotně se zvedám. Bolí to, je to hrana, ale jsem tam. Až tady mě poprvé výrazně začlo tahat levý stehno, ale snad to ještě těch posledních pár km vydrží. Teď bude relativně dost času si oklepnout, vydejchat se a pak něco vymyslet do závěru. Posledních pár km je spíš lehce z kopce nebo rovina, takže se málokdy jede pod 50km/h, spíš se to blíží k 60ti… Každej ví, že takhle jak tu jsme už to i dojede do cíle, teď už není kde odjet. Začíná zas stoupat nervozita v baliku, strkání a loktovačky o každou pozici. Což nakonec i vyústilo v pád kousek za mnou. Slyšet řev a rachot praskajícího karbonu není nic příjemnýho… Celý Křečany se nic zásadního neděje. První pokusy o nástupy začínají až na začátku Rumburka před přejezdem kde je to pár metrů lehce do kopce. Další nástupy následují hned za přejezdem, pořád si držím poměrně slibnou pozici. Osudová chvilka přišla až při odbočování do plynární ulice, kde se jeden týpek snažil pár lidí podjet a cpal se tam, kde nebylo místo. Díky němu pár lidí hodilo vlnu, včetně mě, opřel jsem se o Lukáše jedoucího vedle mě napravo. Musel jsem na brzdy a ztratil pár metrů. Takže v místech, kde bych se měl cpát mezi první, jsem doháněl ztrátu. V závěru už se letělo a já už na to neměl jak fyzicky tak psychicky… Věděl jsem, že už jsem hrozně daleko a že tak dobrý nohy, abych se tam dostal zpátky během 200m v plynární ulici před přejezdem železnice a pak zandal další 200m spurt na pásku prostě nemám… Možná trošku předčasně, ale boj o tu cílovou TOP 10 a bednu jsem vzdal už kilák před cílem. Nevypustit ten závěr úplně, možná jsem mohl bejt o pár míst lepší, ale desítku by to stejně nedalo… A bejt např. 12. nebo 17. už je asi buřt.
  
  Těžko říct jak tenhle výsledek brát. V pondělí s top nohama je to těžký sklamání. Od úterý, kdy jsem nemohl chodit a čekal, že nedojedu ani s druhou skupinou bych 17. flek bral všema deseti. Ale vzhledem k tomu že svaly vydržely a výkonnostně mě asi nijak nelimitovaly s tím, jak jsem zajel spokojenej prostě nejsem. Cíle byly vyšší a dojezd zpackanej. Každopadně to byl opět super závod za pěknýho počasí. Opět jsem si vylepšil PR o cca 2 minuty, takže to zkusíme zas za rok.
  

  
  
  
• Radim – Tour de Zeleňák Obr aneb první kolo za trest, druhé kolo za odměnu
  
  

  Na loňské akci Tour de Zeleňák jsem jel standardní 54 km trasu (1 okruh), letos jsem se přihlásil na Obra, tedy 106 km (dva okruhy), protože jsem si říkal, že tam pojede méně lidí a bude tedy větší šance nacpat se po startu více dopředu ne tak daleko od čela jako na krátké, kde loni trvalo přes minutu, než jsem se dostal z místa, kde jsem stál, ke startovní čáře, což už se pak špatně sjíždí. A také jsem vlastně během letošního července a srpna jezdil závody vesměs okolo 70 až 110 km, a do tohoto rámce také zapadal lépe Obr. Do Rumburka jsem se letos vypravil už v pátek a zůstal jsem až do neděle (ubytování v Penzionu Pod klášterem kousek od náměstí), abych si mohl dopřát i sobotní večerní kulturní program a v neděli ještě vyjetí po Českém Švýcarsku i německém Německu (nakonec 92 km). Řeč bude samozřejmě ale především o sobotě.
  
  Budíček v 8:00 je celkem příjemná změna oproti loňskému 5:30, kdy se vyjíždělo z Prahy, čip na kole a číslo na dresu už je připraveno od pátečního večera, takže je čas hodinku na snídani a přípravu a něco málo po deváté už šup pěkně na rozjetí. Původně jsem chtěl udělat takové malé kolečko přes německý Neugersdorf, ale nakonec toho času zase tolik není, tak jen nahoru k benzince směr Jiříkov a radši se jít řadit do startovního koridoru, ať nejsem někde úplně vzadu. V koridoru jsem tak půlhodinku předem, teplota celkem příjemná, přes den má být ještě příjemných letních asi 22 stupňů, tak ještě sundávám rukávky a bude to akorát. Jako první startuje v 9:50 kategorie El Clasico (kola s ocelovým rámem do roku výroby 1989, řazením na rámu, bovdeny horem a klipsnami místo nášlapů) a MTB, po nich v 9:55 je na řadě můj Obr na 106 km a po nás v 10:00 startuje ještě vlastně hlavní závod na 54 km, takže až se to po pár kilometrech začne všechno sjíždět dohromady, bude veselo. A to hned od startu poměrně je, protože jen co se projede z náměstí promenádou na hlavní, tak už se to láme na plnej knedlík! Odstartoval jsem pěkně na velkou placku, bo jsem celkem správně předpokládal, že úvodní stoupání k benzince nad Jiříkov se pěkně poletí, ale stejně se spíš dost propadám, párkrát se na rohu ulice přibrzdí a zase se to rozjíždí a já tak nějak pomalu ztrácím kontakt s čelem. Předjede mě Josef Fučík, se kterým jsem poslední víkend jel na Lawi Tour Classic, tak to mě trochu vyburcuje, chci zabrat, ale točím nohama nějak do lehka a když se kouknu pod sebe, tak ejhle a je tam malá placka! Zpočátku jsem myslel, že mi to někde muselo spadnout, ale když jsem si překontroloval páku, tak jsem zjistil, že je skutečně i mechanicky odřazeno, tak to je dobrý, vůbec si nejsem vědom, že jsem na to po startu kdy sahal, ale asi to byla nějaká zažitá automatika a někde na růžku jsem to radši shodil, ale jak říkám, nevím o tom a teď se mi to tedy moc nehodí, protože bych si rád ještě před horizontem doskočil na chvost hlavního balíku, který je opravdu kousek, ale zatímco pár lidem se to ještě na poslední chvíli podaří, tak já jsem první nebo druhý, který tam o kousek zůstane a ta malá placka na tom taky měla trochu podíl. Na horizontu samozřejmě nahazuji hned velkou a snažím se, jestli by to ještě přece jen nešlo z kopce doskočit, ale nešlo, vpředu se zkrátka jede a jednotlivec typu mě, tedy spíše vrchař a mizerný tempař, nemá prostě šanci. Na začátek Jiříkova tedy dojíždím sám plápolající v meziprostoru mezi první skupinou a pronásledovateli, pak mě pár lidí dojede, tak s nimi, při nájezdu do prvního kopce ještě trochu motání mezi dojetými pomalejšími jezdci El Clasico a MTB, což pak pokračuje celé stoupání, situace je mnohdy poměrně nepřehledná a musí se to brát zprava zleva. Pár lidí tu předjedu, některé i z Obra, ale nahoře se to zase zformuje už do nějaké větší grupy a jede se – Království, Šluknov, Lipová, Lobendava, většinou to jsou táhlé horizonty, kde se musím docela gumovat, abych někde nezůstal, protože lidí je tu tak ke třiceti a mám docela obavy, že vzadu se to může každou chvíli trhnout, což se občas i děje, ale naštěstí se to vždy zase sjede. V podstatě se jede pořád do plnejch a ani nemám čas se napít nebo tak něco, prostě stále jen ruce na řídítkách, oči na stopkách, nohy a plíce v jednom ohni a hlavně dávat bacha na pár lidí, kteří s jízdou ve větší skupině asi nemají moc zkušeností a dělají například to, že do pravotočivé zatáčky najedou někde u středové čáry, a pak ji jako natvrdo střihnou bez ohledu na to, že těsně za ním a při kraji jede ještě i někdo jinej apod. Další trochu komplikací je můj stále ještě ne úplně zaběhlý (cca 100 km proběh) řetěz, který střílí tedy hlavně na 39 17 a 39-19, což teď není potřeba, ale minimálně za chvíli v Dolní Poustevně bude dobré si na to vzpomenout. Ono ale i na 53-17 to v tahu ještě občas zazlobí (po rovině už se dá), zatímco 53-19 už celkem drží, občas si tak zvesela zastřílím po okolí, ale v podstatě už to celkem jde. Sjezd do Poustevny mám z loňska za celkem pohodový, tak se odvažuju poprvé v závodě sáhnout pro bidon a trochu se napít, jenže mi tam hned naskakuje 5 m díra a zase se musím gumovat, abych to doskočil zpět a nerozpojil půlku balíku. Naštěstí jsme právě v nejnižším bodě závodu a teď to bude zase převážně stoupat, tak snad se trochu zkonsoliduji. A opravdu, ve stoupání sice tempo neudávám, to zase ne, ale cítím, že to pro mě není taková hrana, jako ty horizonty teď do té doby, zkrátka že první hodina závodu se blíží a že se to začíná snad v lepší obracet, ale ty začátky tedy, to je hnus velebnosti!
  
  (FOTO)
  
  Do kopce najíždím s ohledem na řetěz na 53-21 a držím to až někam ke kadenci 50, teprve pak shazuju a pokračuji rovnou na 39-21, jako líp to vymyslet asi nešlo, když 17 a 19 nejsou ještě úplně v top formě na malé placce na plný záběr. Celkem ale v kopci nijak neztrácím a spíš se pohybuji v popředí skupiny, což do této chvíle bylo asi jen ve dvou trochu výraznějších sjezdech k přejezdu u Velkého Šenova a pak z Annenského vrchu před Lobendavou. Karty ovšem dost přerozdělí fakt, že na konci obce nás dojíždí čelo krátkého Zeleňáka, nejprve někdo ze Šlapek a za ním s odstupem asi 10 s balík snad 40 lidí, poznávám Jirku Stránského z Active Tour, ale jinak tedy hlavně nastává čas rozhodnutí, zda jet s nimi, či nikoli. Jelikož nás dojeli na začátku takové skoro rovinky, tak není až tak nemožné konec skupiny zahákovat, což tedy dost lidí z té naší skupiny činí a činím tak i já, protože by se takto dalo celkem slušně popovézt minimálně do Vilémova. Chvíli si tedy spokojeně hekám na konci této velké grupy, ale trvá to asi tak 30 s, než dojedeme k lesu, kde se to před Vilémovem ještě trochu zvedne. Na tento druhý horizont z Poustevny už jsem od loňska nějak zapomněl, prostě s ním mentálně nepočítám a nohy s tím taky nějak nepočítaj, no prostě balík jel dál tou svoji plus minus čtyřicítkou a já tam zůstal jak patník u cesty, nicméně nejsem v tom zdaleka sám, jako pár čísel z dlouhé se udrželo, budiž jim to přáno, ale jinak z té mojí původní skupiny je většina spíš za mnou, tak se nechávám dojet a postupně se vykrystalizuje asi tak 15 lidí, z toho dva na El Clasico strojích s klipsnami a řazením na rámu. Pokračujeme krátkým sjezdem přes Vilémov a už to zase stoupá na Mikulášovice, zpočátku trochu prudčeji k přejezdu přes průjezdný pitný bufet, kde si ale teď nic neberu, protože vody v bidonech mám zatím dost, a pak už trochu volněji skrz obec, která má na délku skoro 5 km. Za ní následuje takový výraznější výjezd podél louky do lesa, sjezd přes přejezd (od loňska je nějaký opravený, takže už tolik nevyhazuje) a zde trochu nepřehledná situace, protože v zatáčkách pod přejezdem nás zrovna dojíždí další ze stíhacích skupin kratší trasy závodu a berou nás zleva zprava, jak se dá, no úplně příjemné to nebylo, ale aspoň jsme si tímto připomněli z druhé strany, jak asi bylo mnohým klasikářům a bikerům, které jsme my takto hromadně brali krátce po startu v Jiříkově a za ním. Skoro jsem si až říkal, že by stálo za to odsadit start krátké trasy aspoň o 10 min od Obra (stávajících 5 min je podle mě málo), aby těch prvních pár skupin z Obra stačilo projet do druhého kole nerušeně a pořád se to takto nemíchalo. Takhle se skrz Brtníky zase aspoň chvilku háknu do rychlejší skupiny z kratší trasy a je nás tam takových víc, ale jak se při průjezdu obcí začne sklon pomalu utahovat, začíná se to vzadu trhat a povětšinou jako první vypadávají samozřejmě zelená čísla z Obra včetně mě, ale vysypalo se i pár bílých čísel z krátké trasy.
  
  (FOTO)
  
  Brtničák je krátký, ale poměrně prudký kopec, i když ta nejprudší pasáž je jen asi tak minuta jízdy, čili opravdovým kopcem se to ani nazvat nedá, nicméně trhá se to tady vždy dost a až mě loni překvapilo, jak hodně se tady dá za ten krátký čas získat (to byl naštěstí můj případ), nebo ztratit. Dnes je to zatím tak nějak remíza, spíš tedy jsem odjel těm, se kterými jsem tam najížděl, a dotáhl se k pár dalším před sebou, se kterými jsme před chvílí plápolali na ocase té trhající se smíšené grupy.
  
  (FOTO)
  
  Jsme tu čtyři z dlouhé a dva z krátké, z toho jedna žena s číslem 417 (Eliška Drahotová). Tito dva by se chtěli dotáhnout do skupinky před námi, my zbylí čtyři jim v tom máme pomoci spoluprací při střídání, ale rozdíl ve výkonu je přece jen trochu znát, nás čeká ještě jedno celé kolo, zatímco ti dva už jedou do cíle a sjeli na nás od startu 5 min, takže se nám po několika prostřídání postupně vzdálí a spojí síly ve skupince kousek před námi, zatímco my zůstáváme ve čtyřech. Přijíždíme přes Staré Křečany zpět na okraj cílového Rumburka, ale zatímco krátká trasa točí za nádražím doprava do cíle, my poslušně zahajujeme zatáčkou doleva do kopce druhé kolo. Ze skupinky před námi zatočili až na jednoho všichni do cíle, takže situace je taková, že před námi asi 100 m jeden, pak naše čtveřička a za námi kdosi v dálce, takže si říkám, že fajn, dojedeme toho jednoho a v pěti to pak společně poslušně obkroužíme až do cíle.
  
  Úvodní stoupání jedu asi jako jediný na velkou pilu, protože 53-21 je prostě v momentální situaci nejvíc, takže se dostávám na čelo a všichni poslušně za mnou, no takhle to tady chtělo jet v tom prvním kole! Jenže to se jelo a i ten chleba se tu lámal podstatně rychleji. Nahoře u benzinky odstup na jezdce před námi zhruba pořád stejný, ani ve sjezdu do Jiříkova moc nestáhneme, kdežto k nám zezadu přiletí dva a je nás šest, vydupeme kopec, chvilku se pohoupáme nad obcí Království a je nás 10, na vjezdu do Šluknova na mě vyjde špic, tak potáhnu kousek za koleje, odstřídám na konec grupy, přepočítám ovečky a je nás 15, no tohle?! To až budu jednou někde vyprávět, jak při stíhací jízdě za jednotlivcem čtyřčlennou skupinou se tato rozrostla na 15 lidí, zatímco odstup toho sólo jezdce zůstal po celou dobu prakticky stejný +- 150 m, tak tomu snad nikdo ani neuvěří! Někde za Šluknovem ho tedy konečně dojíždíme a je nás 16 kousků, což je docela velká skupina na zpáteční cestu proti větru, z čehož mám nakonec celkem radost. Za Lobendavou si na čelo vleze jeden mlaďas, potřeboval bych dát preventivní magnesium, ale na druhé pozici se mi nechce riskovat, že ten přede mnou odstřídá a já budu najednou na čele s tubou v hubě, tak to zatím odkládám s tím, že po jeho odstřídání 30 s potáhnu, odstřídám taky, dám to magnesko, napiju se a budu tak nějak ready do následného kopce, jenomže ten mladík mi do toho trochu hází vidle, protože jede stále špic a neodstřídává snad tři minuty, tak už jsem za ním docela nervózní a nakonec to tedy risknu a operaci provedu na té druhé pozici, naštěstí to ale chlapec dotáhnul až úplně pod kopec a tam počítám hned taky ze skupiny definitivně odpadl, protože v dalším průběhu už jsem ho nikde neviděl. Kopec z Poustevny tedy začínám z první pozice a myslím, že to tak bylo až nahoru, zkrátka ve druhém kole už se přece jen začínám trochu prosazovat a nahoře je nás odhadem už jen tak deset silnějších kousků. Na výjezdu z Vilémova se dostávám do lehkého odskoku společně s jezdcem číslo 797 (Michal Navrátil, HC Motor Plaňany), což je myslím právě ten, kterého jsme na začátku druhého kola tak dlouho sjížděli, na bufetu si dokonce i chytnu kelímek, původně jsem to ani neměl v úmyslu a o ionťák vlastně ani neměl zájem, ale na poslední chvíli jsem si všiml, že chlapík na bufetu drží i kelímek s kolou, tak jsem si o ni řekl s tím, že trocha kofeinu se do závěru bude hodit. Společně s 797 máme trochu náskok, tak se ho ve zbývající té prudší části stoupání k přejezdu snažím namotivovat, že na Brtničáku bychom mohli zkusit odjet s tím, že třeba se někdo přidá a mohli bychom to dotáhnout až do cíle, protože jinak počítám, že bych v poměrně rovinatém dojezdu a hlavně samotném závěrečném spurtu lehce z kopce a ještě po kostkách bral nějaké místo až na konci skupiny. Loni mi tady ten závěr takto docela vyšel, tak proč ne i dnes, že? Michal předběžně souhlasí, tak domluveno, chvilku počkáme na ty za námi a jedeme přes Mikulášovice teď již mírnějším stoupáním dále. Zašívám se někam na konec skupiny s tím že tady by se nic podstatného dít nemělo, ale jak se to na konci obce trochu víc přizvedne, tak 797 docela akceleruje a hned má celkem slušný náskok odhadem 100 m a víc. Hergot snad to blbě nepochopil a nezaútočil už tady, to by bylo ještě moc brzo! Začínám to kontrolovat ze druhé pozice, ale spíš jen tak opticky, úplně dotahovat se mi nechce a snad když uvidí, že je sám, tak to pochopí a nechá se zase sjet. Okolo mě se převalí jeden jezdec v červenobílém dresu s německými nápisy (ale možná to je Čech), tak za tím už se s mezerou za sebou vydávám, že by to třeba mohlo vyjít ve třech. Skutečně nějaký náskok tam je, ale 797 před námi opravdu zpomaluje a naopak ti za námi přec jen trochu zrychlují, takže to vypadá, že se to nakonec do Brtníků zase sjede, nicméně vypadlo to poměrně zajímavě a odhadnout to nebylo jednoduché. Každopádně trochu mrhání silami, ale věřím, že na samotný Brtničák tam ještě něco zbylo. Za křižovatkou na Vlčí horu ještě pod kopcem si jezdec vedle mě všimne, že na asfaltu kousek před námi je čerstvě nablito, tak tady do toho někdo dal asi opravdu všechno! Naštěstí se vyhýbáme a v tom už na nás kýve Brtničák svými dvěma serpentinami. Hned dole to vpředu všichni shazují, tak to je ideální příležitost podržet tam ještě chvíli těch mých nestřílejících 53-21, trochu jim odskočit, pak za první zatáčkou to shodit na 39-21, trochu to kadenčně popohnat a v závěru už tedy spíš zuby nehty podržet, za sebou nikoho necítím, tak ještě kousek na horizont k fanouškům s bubnem, ohlédnout se … a zjistit, že tak 200 m za mnou vůbec nikdo! Tak jako trhák to byl sice pěknej, ale celkem k ničemu, protože sám v protivětru s mými tempařskými schopnostmi nemám šanci a prostě tu měl teď být ještě někdo se mnou. No nic, tak si aspoň v klidu loknu z lahve, nahodím zase velkou a v podstatě jen čekám, kdo mě první dojede, jak na tom bude a že to snad nebude celá grupa naráz, ale nic víc už s tím teď nenadělám. Stejně mě ale zase po roce překvapuje, jak snadno si lze vybudovat takový náskok v tak krátkém stoupání a navíc ještě v této fázi závodu, zase žádný zabiják typu Vojtěch Jonáš nebo Venca Nežerka rozhodně nejsem, a stejně tam všichni zůstali o notný kus zpět!
  
  Po chvíli koukám, že se jeden přibližuje a je to skutečně jezdec 797, se kterým byla spolupráce předem domluvena, v kopci se tedy trochu zapomněl, ale vypadá to, že chce jet, tak mu skáču do háku a valíme. Za námi kousek další dva nebo tři, to nevidím přesně, ale není čas moc to zkoumat, je třeba hlavně jet. Kolega je naštěstí docela dobrý motor, ne nadarmo předtím tak dlouho odolával tlaku naší stíhací jízdy ve druhém kole, jeho špice nás vždy trochu dostanou z dosahu jezdců za námi, kdežto moje špice je naopak vždy trochu přiblíží, ale střídáme poměrně pravidelně a náskok tak zůstává plus minus stejný. Říkám si, že pokud nám to vydrží až k nádraží, tak už by to mělo vyjít, ale u nádraží už to vypadá zase trochu jinak, 797 mi přece jen v posledním kopečku trochu poodjede, zatímco ze skupinky za námi také jeden odskakuje a před nájezdem na most přes trať už ho mám prakticky za zadním kolem (610, Jan Červíček, Team Louny), jenže pak je to v krátkém sledu pravá-levá-pravá a zase mu trochu poodjedu, a tak už to naštěstí vydrží až do cíle, který protínáme asi v 5 s odstupech mezi sebou.
  
  (FOTO)
  
  Za mě tedy nakonec za druhé kolo spokojenost, sice nejprve jsme se rozrostli na 16 lidí, ale útokem na Brtničáku se mi podařilo získat vlastně 15 míst k dobru, takže tak se na to tady asi musí. Výsledný čas mám zaznamenaný 3:10:58 h (33,3 km/h), což dělá v absolutním pořadí 116. místo ze 187 na startu a 177 v cíli, v kategorii pak 39. z 63 na startu a 58 v cíli:
  
  (TAB)
  
  Z následujících mezičasů je zhruba vidět vývoj pořadí během závodu, nejprve poměrně vysoko na startu (74.), pak ale rychlý propad na první mezičas (130.) a za druhého kolo naopak lehký posun pořadím vzhůru (116.):
  
  (TAB)
  
  Ten výkon po startu by to prostě chtělo zlepšit, ale to už je poměrně obehraná písnička, ze začátku prostě většinou vychcípnu, pak se nějak zkonsoliduju a nakonec by to ještě jelo … no možná lepší než naopak. Každopádně dnes byl ten hlavní balík po startu opravdu blízko a chyběl jen kousíček, abych se svezl do Jiříkova s čelem, tam se zachytil v nějaké ještě rychlejší skupině a vidělo by se, možná i ta magická hranice 3 h by tady nakonec šla prolomit. No nic, za rok bude zase šance, pokud zdraví vydrží a čas dovolí.
  
  Jinak Obra letos vyhrál Vojtěch Jonáš (LAWI Stars – GIANT) v čase 2:36:31 h (40,6 km/h) ve spurtu před Michalem Kollertem (Xeelo Cycling Team) a Janem Brňákem (AC Sparta Praha cycling):
  
  (TAB)
  
  Na závěr je třeba zkonstatovat, že Zeleňák je opravdu pěkný závod, s kvalitním zajištěním a pěknou atmosférou, povrch silnic většinou dobrý, vlastně až na úsek okolo nádraží dá se říci, že velmi kvalitní. Nakonec ten Obr byl za mě asi dobrá volba, 54 km by na mě bylo krátké, takhle jsem si dal první kolo ještě ostřeji, než loni (podle Stravy vesměs samé PR), kdy jsem jel jen jedno kolo, a v tom druhém kole jsem si to už vlastně docela užíval, hlavně návrat z Poustevny do cíle. Za rok se budu (snad) opět těšit!
  
  Odkaz na záznam Strava: https://www.strava.com/activities/7746919113
  
  Odkaz na originál článku (i s fotkama): https://www.sokolveltez.cz/?p=5470