Akce Ústí nad Labem 2018

Akce Ústí nad Labem patří do kategorie Vyjížďka. Datum: 2018-03-04.

:: Diskuze :: Mapa :: Foto :: Strava Flyby :: Relive

Historie: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017

• Kolíkáč – Ty krávo, půl čtvrtý!
  
  

  Je pondělní večer, šinu si to autem přes Most Barikádníků na tenis do Čakovic. Na asfaltu ohromný nápis ÚSTÍ. Ty wado a zase v tom lítám…
  Nedělní ranní losovačka, co vzít na sebe. Teploměr ukazuje -9 stupňů, ale rosničky hlásí na odpolední Mělník až +5. A do toho Sebuzín, první kopec sezóny, který nastíní aktuální stav těla. Arktickou bundu nechat doma, vzít sepranou, dvě spodní trička a v poslední chvíli stará cyklistická vychytávka – papírový letákový čtvrtečník z jedné nejmenované nákupní stodoly. A z něj pak mít radost po celou dobu výletu, jelikož posloužil neskutečně. Jednička už hýká v předsíni, termosky zastrčeny, dva rohlíky, banán a suk. A pytlík s drobnýma, nakrmíme určitě zase nějaký kávový automat.
  Je to po těch letech až nepochopitelný, ale těším se jako blázen. Kruhák a téčko narvané, dokonce s překvapivým Mlhošem, Turistou a Pupákem. Ocitáme se v jiném světě, sladká wobjížděčova neděle, všichni naladěni na stejnou notu, vtípek střídá vtípek. Skvělá atmosféra. Vůbec nevnímám nějaký mráz, jak kdybych stál na startu nějaké maratónské bitvy, ona ta sezóna je už fakt blízko.
  Mírovice žijí cyklistikou, všichni na čas a mastíme to směr Bášť. Líznout si trasy časovky, vzpomenout na zaprášenou ikonickou Břežanskou osmu. A jsme na hlavní silnici směr Veltrusy, vítr v zádech, slunce nad hlavou a před námi sopky. Dojíždíme rudocha Čespu. Před kruhákem ve Veltrusech pokropit krajnice a setkat se s Vlčákem a Mišutkou. Stálice, kterým wobjíždění klokotá v krvi. 8 dvojiček si společně užívá cvrkotu řetězů. Turista se odpojuje a míří na Roudnici. My dál na Doksany a Lovo je tu co by dup.
  A pak neskutečná paráda po vyžehleném asfaltu kolem Labe do Ústí. Vivat dálnice, díky tomu je tato silnice jen pro nás. Paroduji si jeden bývalý klub – Oranžoví osvoboditelé silnic! Foto se Střekovem musí být. Zase jsme to společnou silou dali. Hulis s kamarádem doplňují naši sestavu a razíme na automaty na pumpu. Vitríny s poháry zmizly, ale kafe tady bude vždy skvělý. Pohled do rozzářených očí kolem znovu bere za srdce. Kdo by to byl čekal, že tady budu třeba někdy s Icemanem!
  HonzaB v ráži to burcuje k odjezdu. Jeho starťák před Sebuzínem pomalu přeskakuje na ostatní. Zkušeně si to práskne zase na svém oblíbeném blatníku. Možná tam má ještě zaschlý prach z minulých Ústí. Brána do nové sezóny, architektonický skvost přes Labe a teď hlavně nedefektit. Střekov je zvláštní městečko. Už se jede lajna, kterou táhne HonzaB a za ním v háku Iceman. Nikdo nechce být vzadu, z kruháku je potřeba najíždět v předních pozicích. Pohltilo mě to tak, že si sundávám i tlusté zimní rukavice, noviny z pod dresu už jsem vyndal na pumpě. Chci jet co nejvíce na lehko.
  Bonzo se s tím nemaže a jeho zadek se mi stává magnetem. Uááá naposledy jsem si takto dával na Českobrodské desině. A začíná mi to růst pěkně přes hlavu, ale ten pohled zpět je tak opojný! Bonzo znovu tancuje a vystavuje mi stopku. Cítím ten ledový vzduch na plicích, dávno už jsem přestal dýchat nosem, oproti dvěma borečkům, kteří mě teď sjeli. Čespa na karbonu a za ním v háčku na horáčku Karl. Čespa mě přesto nabádá: „Kolíkáči nosem!“ 20-30 metrů s nimi a zjistit, že ani toto není moje krevní skupina. Karlovo zadní kolo se mi nebezpečně začíná vlnit před očima, jó jsem krásně prošitý.
  Tak kdo další? Otáčím se a on to Kapr. I když po noční hlásil, že na pohodu, tak mu to nedalo. A to je dobře! S ním už musím! Kočkujeme se o špic a vidíme před sebou boj o pódium. Čespa s Karlem jdou přes Bonza. Kapr mě vyzývá, dej ho! Ale není z čeho…
  S bráchou za ramena, ve stejném čase jako před rokem a s tradičním přáním, ať to letos klapne. Ztěžka přizpůsobit dýchací aparát na wobjížděcí frekvenci a pozorovat na ostatních, že kopce jsou smyslem cyklistiky! Noviny na hruď, zimní rukavice a robota proti větru domů. Padáme do Lito a pak pokecat s Čespou na špici. Jede se mi podezřele dobře. Frajersky přestávám pít a jíst, vždyť do Mělníka na hotdog je to kousek. Štětí a po levém břehu kolem vinic. Pumpa kousek, a já jsem kousek od kolapsu. Termoska a suk zachraňuje, to by se nemuselo vyplatit, navíc když Kapr velí Stěna Mělník. Hotovo, posekáno, konečná. Kutálím se k pultu na čerpačce.
  A pak domů, vždyť už jen pajda, v týhle partičce to je kousek! Camrda o půl čtvrtý začíná vidět krávy, ale co byste chtěli, takový výlety se zapisují hluboko do všech pórů! Dnes to sedlo, díky všem, jste neskutečný wobjížděči!
  

  
  
  
• Iceman – El Clásico
  
  

  Budík zvoní v 6. V neděli. Vůbec se mi nechce vstávat. Musím, El Clásico volá. Automaticky zapínám wifinu a čekuji změny, nejsou, jen Kolíkáč klikuje a lije do sebe kečup.
  Jak se oblíknout ? Kolem poledne má být až 5, teď je -8. Včera jsem natočil něco na samotku a málem jsem umrznul, kdepak, něco svlíknout lze vždycky. Snídám a pořádně. Z Ústí mám nahnáno. Čas utíká, bidony, tyčinky, oblékání, sakryš, na nikoho se nečeká, za 10 minut 8 zamykám a představení El Clasico může začít.
  Na kruháku jsem včas a i všichni ostatní. Mimo Profesora tedy. Na téčku Karl, Camrda,Turista. Teda že bych řval blahem že ho vidím. Promiň Mirku, ale ty Tvoje špice … Že HonzaB jede na krosce chápu, Karlův bajk ne.
  Do Mírovic jedem jako stádo, většinou naháníme Turistu. V Mírovicích jsme na čas. Šetnáct. Mazec. Pár kluků neznám, ale všichni vypadaj jako závoďáci. Jsem menší a menší, najraději bych to zabalil, no dal jsem se na vojnu musím bojovat. Jede se po větru a dost rychle. Tachometr jsem si schválně nevzal, akorát by mne ty cifry znervózňovaly. Malá neexistuje. Aspoň konečně jedem v krásné formaci, když na mne přijde špice, jen jí projdu. Kdepak, musím hlídat každý watt. Jestli mi na zpáteční cestě někde dojde a nebudu schopen točit nohama. Tahle představa mě nutí šetřit a furt šahat do kapes. Hergot to je dálka. Říp, Lovosice, divná to krajina. Cestou nabíráme Mišutku. Jsem docela rád, že tu je. Jdeme spolu do dvojice a podvakráte na nás vyjde i špice. Pokaždé si slušne dávám, Mišutka mi připomíná Šemíka, s ním se taky nedalo jezdit. Pořád chtěl závodit. Kdepak kamaráde, tohle si nechám na Sebuzín, ať zas můžeš napsat, „porazil mne už i Iceman“. Já nezapomínám kamaráde .
  Konečně Ústí. Tak už jen ten Sebuzín a návrat. Foto, pumpa a rychle pod kopec. Stoupání by mělo začínat na kruháku za řekou, alespoň tak mne instruovalo video, na mostě se tedz natlačím dopředu aby bylo kam propadat a prd, žádnej kopec, jedeme zpět kolem řeky a když ten správnej přijde, no jasný, všichni ze sedla a vzdalují se závratnou rychlostí. Pár prvních metrů je docela stěna, ale nic hroznýho, stejně jako celej kopec. Škoda, měl jsem v palici že aspoň pár metrů to zkusím s Mlhošem, no i na Kolíka jsem myslel, ale odlítli neskutečně. Když teď koukám na Stravu, sakra toho Mlhoše jsem mohl háknout, sám jsem se zmáčknout nedokázal, aspoň jsem se dobře zahřál.
  Sjezd byl horší. Zadní invalidní Mavic mečel jako koza, sjezdař teda rozhodně nejsem. Fuj. Naštěstí jsem se do Litoměřic vpořádku dostal a zabudoval se do grupy, která zas začala fenomenálně bez mého přispění fungovat. Štětí, Mělník, sláva druhá pumpa. Kapr se loučí, asi spěchá na noční, no to já odpočinek vítám. Začínám mít docela vymleto. Naštěstí Jížák už je za rohem, těch 50 bych domlátil i sám. I když. Síla tohohle balíku je naprosto úžasná a tak v půl čtvrté v náladě vtrháváme do hlavního města.
  Poděkování si půjčuji : „ Diky kamaradi, ze to stale drzime, diky ze jsem mel to stesti se s Vami v zivote setkat. „
  
  
  

  
  
  
• Camrda – Sebuzín s knírkem
  
  

  První dvoukilo letos. Vím jak po dvoustovce bejvám prošitej, i když mám najeto. Nechce se mi trpět s pocitem, že už nejsem schopen otočit klikou. Nechci, aby mi to po 150ti km začalo v každým brdku ujíždět. Nechci přijet domů totálně prošitej a celej večer trpět gastrodemencí a nebejt schopnej poskládat větu rozvitou. Nechci, ale ten vejlet s těmahle koňma za to všechno stojí.
  
  Ranní folklor máme za sebou a Mirek už nás tahá jak kočka koťata do Mírovic. Jo, tenhle kluk má rok od roku větší fyzickej fond, což ne úplně každý dobře psychicky snáší😊. Tuším, že letos mu to bude lítat i v kopcích a já se snad na ten náš tradiční, letní vejlet do Kolína pětatřicítkou těším. Věřím, že když najdeme vhodné parťáky zvládneme to i sedmatřicítkou a Mirek bude ještě spokojenější a na konci tak uvidí totálně vykostěnýho nejen mě.
  
  Grupa se rozrůstá a pocitově mi přijde, že se jede kaše, v háku, protože na špici se snažím moc neukazovat, tam vládnou jiní, povolanější… S Kolíkáčem si poměřujeme tepy. Čísla jako ze sportky ani ze šťastných deseti to nejsou, na těch se drží pouze Mlhoš, který je ještě v hibernaci. Skupina je neskutečná, Iceman vyšvihanej jak zvíře, Karl tahá špice čtyřicítkou na 26“ biku s hrubým vzorkem, Kapr při chuti, neúnavný Mirek, Bonzo ve hvězdný fazoně, HonzaB s vyfoukanejma vlasama na zimáku, kopec dalších lidí, neskutečný, pořád letíme šrot.
  Mirek se od nás odpojuje někde kolem Roudnice, je to znát, zpomalujeme na lidské tempo, ale stejně na tu benzínku nakonec dojedeme. Vitasovi poháry chybí, ale kávovar pořád jede a Kolíkáčovi vtípky taky. Přidává se Hulis s kámošem. Vyrážíme na Sebuzín. Letos snad poprvé bez starťáku, bojím se to tam poslat, abych vůbec dojel domů.
  
  Jsme na kruháči a první stěna před náma, hubený zadky se zvedaj a mizí. V dáli je slyšet jen hukot terénních pneu z Kárlova mtb. Tak s kým to letos pojedu? Zkusím to s Mlhošem a když to nepůjde, tak počkám na Mišutku😊. S Mlhošem to jde, z jeho hlubokého zimního spánku ho neprobudí ani moje hluboké dýchání. Tak to asi půjde, pro jistotu si lezu na špic, abych jel tempo, ve kterém si s ohledem na jisté okolnosti připadám celkem komfortně. Jedeme s Mlhošem, kamarádem Bonza a pánem s knírkem. Mlhoš jde do zadu, kamarád Bonza začíná kroutit hlavou, knírek nám nastupuje. Nastupuje brutálně, tak jak mi na stejném místě nastupoval loni Malina asi 1000x za sebou. Závodnický červíček hlodá, ale neodpovídám. Loni jsme už v těchhle místech s Malinou a Tomášem Šulcem ujeli všem wobjížděčům, tak to za to stálo😊! Knírka ale nakonec stejně ještě před prvním horizontem sjíždím, klesání jedu sám. Knírek mi ale pořád dýchá na záda. Vidím totálně mrtvýho Hulise, u kterýho byl asi pan účetní. Když ho míjím, vidím, že to nebyl jen pan účetní, ale celej finančák. Knírek pořád kousíček za mnou, takže jedeme až nahoru. Na tu bídu asi se ctí, nevěřil jsem, že to budou jen 2 minuty za tou loňskou parádou s Jirkou a Tomášem.
  
  Cesta zpátky na pohodu, všichni klábosí, spokojení. Teplota leze nad nulu. Chvíli jedeme i po trase Zavadilky. To jsou vzpomínky, na každým kilometru vím, jak to bolelo, kolik jsem tepal, jak Kapr na špici jezdil zatáčky přes zrcadla, jak jsme se hecovali, neskutečný, kdo nezažije neví, tohle se nedá popsat.
  Blížíme se k Mělníku a já čekám, kdy mi dojde, zatím v poho, dokonce i místní stojka je celkem v pohodě. Zastávka na benzínce a poslední páďo domů. Ve Kbelých sice zjišťuju, že je ty krávo už půl čtvrtý...
  
  Pořád to za to stojí!