Akce Doubrava Vysočina Tour 2015

Akce Doubrava Vysočina Tour patří do kategorie Silniční závod. Datum: 2015-08-29.

Propozice :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto

Historie: 2009 :: 2010 :: 2011 :: 2013

• Camrda – Malý divadlo s velkým kašpárkem.
  
  

  I když to poslední dobou celkem jezdí, nějak mi to závodění moc termínově nevychází a s ohledem na odřeninky při mých posledních letošních akcích to chce i dostatečně takticky vyjednávat se zbytkem rodiny.
  
  Nakonec se ale zadařilo a s Technikem stojíme na startu DVT 2015. Trochu nám to stěžují komplikace s registrací, která se musí 2x opakovat (ta ztráta dat, to je potvora…), takže vyjíždíme s 15ti minutovým zpožděním.
  
  Ze začátku vlažně, balík nás nechává s Technikem větrat na čele, ale v prvním minibrdečku to rozjíždí Petr Novotný z Agra Kolín a tempo se stupňuje. Podle osvědčené taktiky se snažím zůstávat vepředu, což je ale, jak se později ukáže, dost zbytečně a dost zbytečně mě to stojí spoustu sil. Po zhruba 15ti km se dostáváme na lepší silnici a jdu se pěkně vyvětralej schovat do balíku. Za chvíli se ale půl metru nalevo ode mě 2 borci nějak divně zkroutí a už je jen slyšet velká rána a obvyklé škrchhh. Je mi fakt divně, minulo mě to jen o fous a kdybych v tom byl, tak bych to už nikomu nikdy nevysvětlil…
  
  Jedeme dál, computer sleduju bedlivě protože vím, že kolem 40tého km má přijít první záživnější stoupání. A je to tu. Hned ze začátku nastupuje borec v bílomodrém dresu, Jonatán se zvedá, Libor jde do toho, no tak se pojede pěkně vodspoda.
  
  Do půlky kopce mám kontakt s čelem, ale bolí bolí bolí. Po půlce kopce se to začne ještě zvedat, já začínám couvat a konec vidět není. Nedá se to, shazuju na malou, pořád couvám. Je vidět takový horizont nehorizont, není jisté jestli to tam končí nebo ne. Čelo definitivně odjelo, na horizontu se tvoří taková 20ti členná skupinka. Kopec končí a já za to beru, ve sjezdu je, hupky dupky nějakej watt to stálo, sjíždím a jsem tam! Škoda, že si to nesjel taky Technik, kterej byl jenom kousíček za náma.
  
  První km jedou 2 Vokolci fakt slušnou kaši, to si říkám no potěš koště, ale rázem jak mávnutím proutku tempo vadne, nikdo nejede. Za chvíli to nevydržím a jdu chvíli na špici a další 2-3 se toho chytají a pravidelně střídáme. Bohužel v prvním menším brdku se v naší skupince začíná tvrdě nastupovat a zrovna krátce potom co jsem slezl ze špice. No dobrá, myslel jsem si, že aspoň chvíli budeme spolupracovat, ale evidentně jsme pořád všichni soupeři. No jak chtěj vaši, našim je to jedno, říkám si v duchu. Chybí mi tu ten Technik.
  
  V dalších úsecích po rovinách se opět nejede, ale vůbec, až mě to chvílema přestává bavit. Zase ale lepší než drátem do voka, nebo bradou vo asfalt… V kopcích se ale závodí. Po chvíli je tady další poctivější stoupání. Nechávám velkou a jedu pěkně v čele s heslem „málo šlapat, hodně jet“. Na horizont se mi daří dojet mezi prvními 3, trochu jsme se potrhali, pár nás ubylo, ale pořád to není na to, abychom to trochu rozjížděli i po rovinách a o něco se začali snažit.
  Je dost teplo a síly začínají ubývat. V dalším brdku kolem 70km začínám cítit, že jestli se do toho trochu opřu, zakousne se mi něco do obou stehen, nepříjemné, ale snad to přejde říkám si.
  
  Nepřejde, i když je to do cíle už spíš z kopce, pořád tam nějaký brdky jsou a já za to prostě nemůžu vzít… Kde je ta síla z Petříkova, kdy si zacvakám pákama, opřu se do toho a vystřelím vpřed? V pr…i! I v krátkým kopci řadím malou a můžu si dávat jen lehčí. Nohy používám jak šlehač na máslo. Tenhle Froomstyle mi nesvědčí a připadám si divně, když mi to při každém naklonění odjíždí. Pořád tam ale jsem. Poslední horký chvíle jsou cca 10 km před cílem, když je kopec trochu delší a já chytám tak 100 m díru. To už se s nimi loučím, ale ta skupinka ještě před horizontem svěsí nohy a já si je úplně v pohodě frekvencí asi 220, dojíždím. Tohle se asi normálně nestává, fakt zvláštní. Do konce je už jen pár km a pořád se nejede. 2 km před cílem někdo odjíždí, nereaguju, chci si to jen už došmrdlat do cíle.
  
  Poslední kilák se ale začíná jet zlehka vostře, ale pořád v balíku zůstávám. Po zkušenostech z Unhoště a s křečky ve stehnech se ani nezvedám. Jsme na cílový rovince, uprchlíka jsme sjeli, na můj vkus ale nikdo nespurtuje. Tak nějak samospádem beru 3. fleka ze skupiny. V koridoru se nechávám zapsat a s rozhodčím si potvrzuju 3. flek ze skupiny a 10. flek celkově. Cože? To bylo před náma jen 7 lidí? Jo, jen 7.
  
  Spokojeně si jdu strčit hlavu pod kohoutek do umývárky a lehnout do auta. Půllitr Coly zdarma, kterej dostáváme za startovný hážu na ex, řízek si pro jistotu nechávám zabalit sebou. Technik je na tom podobně, navíc ho sejmulo cestování přes prac. tejden, který aktuální kondici moc nepřidá.
  Na výsledky se nám čekat nechce, tak to balíme a jedeme domů. Až v pondělí ráno se z výsledků dozvídám, že mě nakonec připsali až 13. flek, v kategorii je to bronz. Zkouším reklamovat a dostat zpět své 10. místo, podle kategorií pak krásný stříbro. Asi marně.
  
  No ale nakonec jsme si tam pošpásovali moc hezky.
  
  Cestou zpět se stavujeme u Bobka, kde potkáváme i p. Šturce a dozvídáme se, co se stalo s jeho posledníma 3 mechanikama. Bobkovi jeho osud fakt nezávidím... .