Týden dovolené, ve kterém jsem si užíval rodinky a jednou zavítal zaturistit do Kolodějí jsem chtěl zakončit pořádným výplachem mozku na nějakém závodě. Kroužit v Letech, riskovat kolizi to byl nesmysl a vzhledem k tomu, že již v neděli musím zase navštívit ústav svého chlebodárce, nebyla jiná možnost než vyrazit na Doubrava Vysočina Tour.
Natěšení na závod se ještě vystupňovalo jakmile se pracující ,bývalý student aktuální inženýr a věčně v Rusku pobývající Malina ozval, že by jel taky. Cíl byl tedy jasný, pořádně se zrušit až do bezvědomí a možná ještě dál a Malina by mi do toho stavu jistě velmi rád pomohl.
Nevím proč nebo co se stalo, ale Malina zmizel ze světa a do Vrbů nedorazil, ještě, že tady byl Mišutka a triatlonová dvojčata Bonzo s Hulisem, super mám se s kým svézt.
Odstartovalo se přesně v 11hod, ještě jsem stihl pozdravit nejúdernější duo silniční části formace, která trénuje chytře, Zahradu s Petrem časovka Novákem, přislíbil jsem jim také report a mohlo se vyrazit. Trať jsem vůbec nestudoval, dle výsledků z minulého ročníku kde vítěz měl průměr 40km/h jsem jen věděl, že nebudou kopce, což byla škoda, na rovinách se špatně člověk zrakvuje. Balík je docela početný něco přes 80 kousků, je jasné, že je tady spousta magorů co hází myšky, neumí jezdit rovně, taková ta klasika. Jedu si opatrně, čímž se samozřejmě propadám mezi tyto vrahy, neustále musím někoho okřikovat, bohužel zbytečně.
Profil je ze začátku mírně zvlněný, ve předu stále vidím, že je někdo odjetý. Pěkně fouká z boku, takže pacienti co závodí si svá místa v závětří drží za každou cenu. Do předu se mi nechce, tak jen točím nohama někde v druhé polovině balíku. Nějaké první zrychlení přichází po dvaceti minutách, kde přichází takový kilometrový magnet po hlavní silnici, jede se opravdu fest což dost lidí nedává a mám co dělat abych objel odpadlíky a dotáhnul se do skupiny vepředu. Mohl jsem se tohoto vypětí vyvarovat, kdybych byl více na špici, ale to bych přišel o první dávku laktátu a to by byla škoda.
Tento magnet vyselektoval jen pár jedinců, je nás stále kolem šedesáti, plus, mínus. Když vidím vedle sebe Honzu Škarnitzla nedá mi to a zdravím ho. Sděluje mi, že než aby seděl doma na gauči, přijel se tady s námi svézt. Což je dobrý důvod, v případě, že by na tom gauči byl sám…. No nic, ten to tady neroztrhá. Okolo sebe slyším, že se blíží první kopec, někdo shazuje velkou a abych nebyl pozadu činím tak taky, rychlost stále osciluje mezi 25 až 30km/h, tak mi to moc jako kopec nepřipadá. Zlom nastává až ve vjezdu do lesa, kde jen sleduju jak ze špice odjíždí takových deset kousků, chtěl jsem za nimi, ale byl jsem dokonale zavřený, než jsem se z tohoto klinče dostal naskočila mi dvacetimetrová díra, kterou ne a ne sjet, jsem zhruba na pětatřicátém kilometru, mám se rád a ještě se neplánuju zrakvit, proto snižuju frekvenci a jen si hlídám lidi kolem mě abych na vrcholu nebyl sám. Poznávám jen Prchala z Sp Kola, který serpentýny bere hlava, nehlava, dvakrát mě málem srazil do lesa, pak jsou tady borci z HSK, s kterými jsem ještě před kopcem stačil probrat jejich včerejší závod v Hradci, ke mi s obdivem sdělují, jak tam Kapr všem vytřel zrak (ani se holomek nepochlubil), probrali jsme Pebánka, prostě to jsou fajn borci a teď jedeme pospolu. Přiznám se, že mě docela překvapila délka tohohle Barovického kopce. Jak jsem pořád očekával, že skončí nechával jsem si tam stále těžší převod a to mě stálo v závěru dost sil.
Na vrcholu jsem ve skupince šesti lidí, tři borci z Veloservisu, Prchal a dva bikeři bohužel se nemůžeme srovnat, takže jedeme jako stádo, několikrát to zkouším roztočit, ale marně. Postupně nás dojíždí malé skupinky, my dojíždíme odpadlíky z čela a stává se z nás hlavní peloton závodu, hádal bych dobrých třicet lidí.
Závod se přeměnil na výlet, nikomu se moc nechce jet, ti co na to mají se většinou větrají pár metrů před balíkem, protože když za to vezmou tak je nikdo nenásleduje, prostě výlet hobíků. Párkrát se také pokouším špici rozhýbat, je to marné zkouším asi třikrát s někým odjet, bohužel vždy neúspěšně, parťáci prostě nechtěli jet a sám to prostě nedám. V jednom úniku jedu s Honzou Škarnitlem a s někým z Agra Kolín, liboval jsem si, že by to mohlo vyjít, ale bohužel Honza jen trénuje, proto v prvním brdku zvolňuje, po chvíli zvolňuje také druhý kolega a jedu zase sám, to radši couvám zpět do stáda.
Můj plán jet do bezvědomí začíná mít trhliny, jsou dvě možnosti buďto prostě pojedu pořád na špici krev, potáhnu za sebou balík lidí a cíl si splním, ale dojedu poslední nebo se prostě jen povezu a budu doufat, že naskočím do nějakého rychlíku s někým a tam se zgumuju. Druhá varianta je mi sympatická, protože nemám rád jízdu na větru a kolotoč je činnost, kterou mám rád.
Stále se mi vybavují Koloděje, kde se jezdí mnohem větší krev a řídím-li se Zahradovou poučkou, kterou pronesl na ŠOSu 2009: „Není-li tady kopec na malou, tak je to bez kopců“ nejsou tady ani kopce.
Od padesátého do osmdesátého kilometru se jen vezu a čekám na nějaký kopec, kde se vyselektujeme a začneme závodit. Ten přichází nad Sečí, vede lesem po rozbité silnici, sklon má takový jetelný, hákovací. Konečně se začínám gumovat a díky tomu, že jsem se vezl na chvostu balíku, předjíždím jednoho borce za druhým, po pár serpentýnách vidím, že nám odjelo pět lidí, jak jedu hranu, začíná mi docházet a jsem rád, že kopec končí a kolem mě je dost lidí, s kterými se chystám pětici sjet. Jenže co se nestalo, vyjeli jsme na kopec a všichni kolem mě vytáhli bidony a začali pít! Hm, sám do toho nejdu. Tato přestávku způsobuje, že nás zezadu opět sjelo pár lidí čímž jsme se zase stali pelotonem.
Nevím jak a kdy, ale za pár brdků jsme pětici dojeli což zase způsobilo zpomalení až někam k 30km/h. Z této letargie vystoupil jeden borec z Veloservisu a vydal se kupředu, chvíli jsem přemýšlel, že ho háknu, ale v kopcích moc nejel a nebyl jsem si jistý, že bychom to dojeli a stále jsem ještě čekal nějaký kopec, na který jsem musel zregenerovat. Jenže Veloservisák, se stále držel a vzdálenost mezi ním a námi, rozuměj dvaceti lidma, oscilovala, kolem 100 až 400m. Nejeli jsem úplnou pohodu, ale o spolupráci skupiny nemohla být ani řeč. Vedle mě jede jeho kolega, kterému sděluju svůj obdiv k počínání jeho kamaráda. Ujisťuje mě, že to vydrží až do cíle, docela tomu věřím.
Cíl se začínal blížit každým šlápnutím, začíná se nastupovat, moc se do toho nemotám, na ty myšky, nástupy prostě nejsem, vždy jen někoho zahákuju s vše si sjíždím, v nájezdu na cílovou rovinku jsem kolem patnáctého fleku, ještě do pásky beru tři borce, na víc nebylo sil, hold jsem tady neměl svůj vlak.
Do cíle jsem přijel za cca 2:51:00hod, to na 108km docela jde. Veloservisák to udržel až do cíle, je škoda, že jsem nejel s ním, prostě jsem na tyto akce srab. Doubrava je krásný, nenáročný závod s výbornou organizací a zabezpečením, takových kdyby bylo víc.