Den před velkou la Primaverou Miláno - San Remo se jela na jižní Moravě biková Primavera. Letos bylo zázemí přesunuto z hrušovanské radnice do Sportcentra v Šanově. Trať Primavery se jede skoro celá na tvrdém pevném povrchu, tak jsem nasadil na bika lehké kola s rychlými plášti a přifoukl na vyšší tlak. O třičtvrtě na devět jsem vyrazil na kralovopolské nádraží. Na peróně bylo hafo cyklistů, kteří se přece jen naskládali do osobáku. Horši to bylo na hlavním nádraží. Tam už je průvodčí nechtěla pouštět do vlaku. Po delší chvíli se do vlaku dostali všichni a mohli jsme vyjet k jihu. Ve Vranovicích jsem vystoupil a čekalo mě zhruba třicet kilometrů proti jižnímu větru do Šanova. Cesta dobře ubíhala a po hodince jsem se vítal se známými před Sportcentrem v Šanově. Byl tam i kolega Šindy, u kterého jsem si nechal věci v autě. Po procesních záležitostech jsem do sebe nacpal trošku jídla a pití, odlechčil si od oblečení a začal chystat propreity na závod. Banán, telefon, lístek na jídlo a pití. V tom přichází Helča z CBase a já ji nalévám do bidonu colu. Vše balím a ještě kontroluji kolo. Zadní plášť se mi jeví trošku měkký. Pár žduchů pumpičkou to spraví, mám tam přece pitstop. Pak už se věnuji předstartovnímu klábosení. Pozdravím se i s čestným hostem Honzou Smolíkem.
Před půl jednou se slavnostním startem zahajuje sezóna. Vydáváme se k ostrému startu, ale Šindymu se chce čůrat a tak na vlakovém přejezdu naskakuje červená. Šindy vykonal potřebu a tak zhasíná červené světlo a mi pokračujeme. Eva Syslová, místní znalkyně mi radí, ať se držím za ní. Byla to dobrá rada, která mi v první pětině moc pomohla.
Po odbočení ze silnice Pohořelice-Laa následuje ostrý start. Ten je opravdu ostrý. Rychlostpřes 20 km/h se okamžitě zdvojnásobuje. Po půl kilometru se pomalu začíná zvolňovat. Rychlost neklesla ještě ani ke třicítce a už se nastupuje znovu. Tak se to opakuje co kilometr. Někdy neklesne pod 33 km/h a už se zase nastupuje. V pořadí devátý nástup za Černou strouhou katapultuje rychlost na 51 km/h. Mám toho plný kecky, ale jsem stále v balíku. Při nájezdu na silnici za Hevlínem, to místo znají účastníci soustředění v Perné, se nastupuje opět. Po desíti kilometrech jedenáct nástupů a já jsem stále v balíku. Dobrá statistika. Bohužel tou se nemůže pochlubit Šindy, Helča s Kamilou, spolubojovník s 1.zimního na Slovensku Martin Švejda, Ottu Onódiho i Michala z CK komín. Před sebou registruji Romana z Holštejna a nějakého rakušáka. Je to dobré, zatím jsem na bedně.
Za mostem přes Dyji sjíždíme ze silnice. Větší část balíku se mnou najíždí na protipovodňový násep, zbytek s Evou na cestu kolem pole. Začaly jsme sjíždět travnatým ubočím na polňačku. Tímto technickým zaváháním se balík natáhl do neskutečné délky a začal se trhat na mnoho malých skupinek. Hákaji se za jednoho mlaďocha z krátké. Jede se ukrutná soda. Do toho ještě silný boční vítr. Začínám cítit měknoucí zadní kolo. Vzdálenostna ty před náma se moc nezkracuje. Jsem tři tepy pod maximálkou. Po kilometru této sody a dalších čtyřiačtyřiceti kilometrů do cíle svěšuji nohy a vypouštím vidinu svezení v balíku. Je to dobré, zatím jsem třetí v kategorii. Za mnou je asi sto metrů Evča, tak na ni počkám a hraju si na domestika. Evča sice říká: Jak si odpočnu, tě vystřídám. Po pěti kilácích přiznává, že na to nemá, aby mne vystřídala. Tahám to ve větru sedmý kilák bez oddychu a cítím pomalý úbytek sil. Potřeboval bych na chvíli orazit. Za námi jede skupinka šesti bikerů. S Evou na ně čekáme a chvilku nabírame síly. Dojíždí nás a začínáme to točit na špici. Spolupráce je dobrá, ale u Hradiště Evča cosi křičí. nemůže udržet tempo a vystupuje. Vystupuje další z dlouhé. S pěti zbylými najíždím na hráz podél říčky Jevišovka, přes most k cukrovaru.Zadek díky podhuštěnému plášti začíná plavat. Kilák před cukrovarem odbočuji do druhého kola. Zůstávám sám, neboť těch pět jelo krátkou. Přede mnou nikoho nevidím a za mnou známou siluetu Evy. Dopíjím první bidon a chci jej vyměnit za zadní. Ale ten je taky prázdný. Že by praskl a vytekl. Není čas na přemýšlení. Eva už mě dojíždí. Hold mě čeká padesát minut na sucho, bez pití. Bohužel s Evou přijíždí i slovenka Milotová s tatíkem. Na špici ani po dvou kilometrech nechtějí a tak je seřvu. Když konečně jde tatík na špici, začíná se krmit. A tak s Evou nastupujeme. Bohužel se okamžitě hákují. Do cíle je to ještě čtyřiadvacet dlouhých kiláků a s Evou je nechceme táhnout do cíle. Než jsme je přinutili k jakési spolupráci, tak nás dojíždí Laďa Kocmánek s Michalem Skopalem. Snažím se zatěžovat přední kolo, aby zadní vydrželo a já dojel. S klukama se točím na špici a slováci se jen vezou. Za Travním Dvorem ztrácíme slováky i s Evou. Na špici to stále točíme, ale je cítit napětí a taktizování z blížícího se cíle. Při odbočování z protipovodňového náspu na most přes Jevišovku Laďa v předposlední zatáčce padá a bere mě k zemi sebou. Bohužel dopadám hůř jak on, co se týče odřenin. Navíc nohou ohýbám přehazku. Michal nám odskakuje. Na podhuštěném kole, které už mělo necelou atmosféru, jsem neměl na to, ho dotáhnout. Tak na mě zbývá bramborová medaile. Čas dost dobrý, průměr přes 31,5 km/h.
Za chvíli za námi dojíždí slováci a Eva. Na cílové pásce Eva těsně prohrává s relativně odpočatou slovenkou, která se celý závod vezla za taťkou.S Michalem, Evou a Laďou odjíždíme k Sportcentru. Zde zkouším bidon. Neteče. Já, sklerotik si ho nenalil.
Po vyhlášení dohušťuji zadní kolo, nasedáme s Helčou na kola a odjíždíme do Brna. Po osmé jsem doma. Za necelých šest a třičtvrtě hodiny jsem ujel na biku 165 km. V neděli prší, tak se jdu podívat na kolo. Na zadním kole mám prasklý ráfek.