Letos jsem se rozhodl, že si víc zajezdím maratony. Zúčastním se je správně, protože uznávám olympijské heslo „ není důležité…“. Na konci května jsem zjistil, že bych mohl užít si s kolem o volném víkendu 7.6. na nějakém blízkém maratonu. Rozhodnutí padlo na Bike Vysočina, protože je blízko a už jsem na něj byl ,coby majetel kol Merida, zván. Příprava celkem vyšla, počasí hlásili po dlouhé době perfektní a tak jsem vyrazil do Nového Města. Modrá obloha, cesta pěkně utíkala, jenom jsem trošku v nohách cítil , že to není ono.
Na startu mě překvapilo, že je nás celkem málo na tak mediálně známý závod. Po výstřelu jsem zjistil proč (většina už to znala a jela krátkou). Velké stoupání lesem hned od začátku a potom jízda po kořenech. Všichni se okolo mě hnali jako šílení , Yetti se jen mihnul a už jsem ho neviděl . Stále jsem se propadal. Pomalu se vkrádal pocit, že dneska nevyhraju. Pak jsem prožíval lepší chvilky v táhlých výjezdech a deprimující průjezdy bažinami ,přes kořeny a jednou i bloudění. Každé trápení jednou skončí a výsledný pocit i přes špatný výsledek (asi vlivem vyplavených endorfinů )je perfektní.