| O víkendu Šlapky vyrazily na podzimní Ještěd, ale já ho měl bohužel pracovní. Pěkné počasí má pokračovat i v pondělí a úterý, tak je čas na další výlet. Před časem jsem na Bikeforu četl o jednoduchých bivacích a trekových chatách, které jsou na německé straně Česko-Saského Švýcarska. Pro turisty jsou volně přístupné a je tam možno přespat od dubna do konce října. Vzhledem k tomu, že jsem si už dávno řekl, že na spaní pod širákem jsem starý, tak tohle mě lákalo. Naklikal jsem trasu, rezervoval trekový lístek pro přespání a začal připravovat naprosto amatérskou výbavu. Spacák z Lidlu, nafukovačka od Číňana, alumatka za stovku, namontovat druhý košík na bidon, do rámové brašny hodit duši, pumpu, multiklíč, zapalovač, svíčky, pár tyčinek, nabít powerbanky, mobil na řídítka, nahodit krosové pláště a jedem. Brr, to kolo s batohem vážilo snad dvacet kilo. Směr Budyně, líznout Litoměřice, kolem Labe proletět Ústí a přes Mnichov začít stoupat do kopečků. V Jílovém jsem vyloupil místní večerku a koupil dobroty na večer, na snídani, doplnil bidony. Kolo bylo ještě těžší. A silnice se začala zvedat směrem k Děčínskému sněžníku. Vyfuněl jsem nahoru k rozhledně přesně podle časového plánu. Chvíli kochačka, pár fotek a jedu dál. Za soumraku dorazím do kempu Pod císařem těsně před hraniční čárou. Hospoda plná Němců a psů, ale jídlo dobrý, pustím tam dvě malý pivka, z kopců zapocený spodní triko oschlo, vyzvednu trekový lístek a venku je totální tma. Nyní začíná dobrodružství. Zapnu světla, navlíknu čelovku, navigace v mobilu se přepla na noční režim a po lesních cestách a necestách drandím k první chatě, kterou jsem si vybral ke spaní. Okolo cest jsou hromady dřeva, přes cestu běhají srnky, občas se leknu, jak se zablesknou oči nějakých zvířat a odrazky turistických značek. Jen škoda, že z pískovcových skal nemám vůbec nic. Asi za 45 minut přijíždím k chatě Willy. Ach jo, uvnitř plápolaj plamínky svíček a přes otevřené je slyšet více hlasů. Žádná samotka. Dva kluci vyjdou ven a tak šprechtim, jestli tam je ještě místo i pro mě. Ještě se vejdou čtyři trosečníci. Škoda, chtěl jsem ticho, chtěl jsem se bát. Tak se loučím a vracím se do tmy. K další chatě je to asi 10 zvlněných km. Místy není signál a sekla se i GPSka. Fňukám do kopce a mobil stále ukazuje, že jedu 21, takže restart a je z toho 3 km zajížďka. V půl desátý dorazím ke Grenzbaude. Vítá mě naprostá tma a ticho. Beru za kliku. Hurá, nezklamali, je otevřeno. Vejdu do chodby a pro jistotu ze sebe vyloudím zdravící Hallo. Z půdy, která je označená jako prostor pro spaní, se ozve stejná odpověď. Zvenku tam byla tma a nikdo tam nemluví, tak je tam asi sám. Jdu do společenské místnosti. Stoly, lavice, krb, připravené dřevo na topení, na stropě požární hlásič, na stolech několik svíček a kniha hostů. Zapálím svíčky, odsunu stůl a lavice, kolo ke zdi, podlaha je čistá, tady budu hnít. Vybalím pelíšek, rozbalím oříšky a listuji knihou mých předchůdců. Paráda. Ticho, teplo, pod střechou. Nechám svítit jednu svíčku, do dveří postavím stoličku, baterku a kasr hned po ruce a jdu chrnět. Je to zvláštní, spát v cizí otevřené chatě, o patro výše spí někdo, koho jsem ani neviděl a pod dřevěnou podlahou si hrajou na honěnou myšáci. Chvíli trvá než usnu. V půl čtvrtý si odskočím. Venku je na říjen fakt pěkně, dnes by šlo spát třeba i v seníku, ale spacák v boudě je jistota. K mému překvapení se probouzím až za vycházejícího světla. Svíčka stále svítí. Mobil ukazuje 6:55, to už jsem měl být po snídani. Sušenky zaleju ledovým kafem a vše balím, aby se to vešlo do původních obalů. Pohyb je i o patro výše. Zapakovanej a zazimovanej vytlačím kolo z chaty. Dva spolunocležníci snídají u stolu venku. Vyrážím okouknout bivak, kdybych se někdy vrátil. Ouzkou boudičku s palandami okupuje čtyřčlenná rodinka. Tak sem bych se už nevešel. Říjen, pracovní den, sakra jak to tady vypadá v létě o víkendu?? Po lesních cestách okolo skal se promotám až do civilzace směrem k Bad Schandau. Následuje sešup k Labi a pak už nabírám jižní směr k hranici. Vlevo přes vodu míjím Hřensko a vzpomínám na parádní Šlapkovský výlet. Po Labský cyklostezce to přímo letí. Sváču-oběd obstará KFC v Děčíně, berou stravenky a mají skvělou zmrzku. Pádím dál po Labský a míjím Těchlovice. Tady každé jaro začíná Rytířovské peklo. V Březně končí pohodička. Nechci jet stejnou cestou zpět přes Ústí a tak volím průjezd přes Středohoří. Funím, hrubé pláště nejedou, nejlehčí převod šponuje řetěz, ale užívám si prázdné silničky, Homole, Třebušín, zámek Ploskovice. Dále Litoměřice, Terezín a zastávka v Bobíkově. Tedy v Bohušovické mlékárně. Z výletu musím něco přivézt, tak kupuji pár dobrot a skoro je nemám kam nacpat. Dál pořád proti větru, Budyně, Slaný, svezu se i za nakladačem. Sice pomalu, ale skoro zadarmo. Nohy drží hubu, ale ozývají se záda, která nejsou zvyklá na batoh narvaný k prasknutí. Doma rychle vykoupat a začít vstřebávat všechny dojmy z natočených kilometrů. Kolo je prostě skvělý. fotky |