Anonymní uživatel :: Přihlásit
Diskuze
Pro vstup do diskuze je potřeba se přihlásit, pro zaslání přihlašovacích údajů si napište zde.
Archiv diskuze: 2004-2006 :: 2004 :: 2003
Příspěvky k tématu: Akce a závody v cizině (ID: 502) | Ostatní témata |
| Autor: Kolíkáč | Datum: 2021-08-18T21:16:59Z |
| Předběžně plánujeme útery - streda (24.-25.8.2021) dvě alpské etapy v okolí Innsbrucku. Kdo by měl chuť a čas, dejte vědět. Vše rozhodne neděle a předpověď počasí ... zatím o tom sní Luke, HonzaB, Kolikac ... | |
| Autor: Dreamer | Datum: 2021-07-23T20:10:48Z |
| ROUVY camp - 2x Stelvio - 200 km, 5600m
Na patek se chysta tymovy teambuilding vyjezd na Stelvio pres Prato, z cehoz maji nekteri hruzu v ocich a nekteri jsou nateseni. Jelikoz hlavni skupina zacne pod tunelem ve Svycarsku, premyslim jak to udelat, abych pres tunel nemusel jet, kdyz jsem se mu cely tyden uspesne vyhybal. Vyrazim tak opet brzy rano na Foscagno a Bormio, kde mam v planu pres Umbrail spadnout dolu a potkat se s tymem. Rano me hned po vyjezdu oblozi profik ktery si dava interval pred snidani, ale na Foscagnu to otaci. Ja mirim do Bormia, je porad docela kosa, takze od rana jedu ve vetrovce. Ono totiz ma byt horko, ale jsou tu takove ty ranni mraky. Stoupam na Bormio a az po par km za jizdy sundavam vetrovku. V 9h prichazi sms od Vilema, ze jedou tunelem busem dolu, cimz vidim, ze mam casovou rezervu a tak beru za sve jeho vcerejsi hecovani ze musim dat Stelvio komplet, ze odbocka pres Umbrail se nepocita. No a tak davam prvni ranni vyjezd na Stelvio. Tam je kolem pul desate jeste minimalni provoz. Oblekam vetrovku a mirim zpet na Umbrail Pass a dolu do Svycarska. Az tam je teplo, sundavam vetrovku, navleky a jedu klukum naproti. Po par km vidim jejich grupu, takze se otacim a konecne jedeme spolu. Mirime dlouhym tahlym sjezdem do Prata. Z kopce vsichni hyri aktivitou, nastupuje se za autobusy, nalada vyborna. Zastavka na kafe v Pratu mi prijde vhod, protoze mam v nohou pres 4h a zatim jsem vypil ani ne pul bidonu a snedl jeden sojovy suk. Mirime z Prata na Stelvio, formuje se grupa, slunce pripaluje o sto sest a kazdy si zacina psat svuj pribeh. Postupne se rozpadame na mensi skupinku, az zustanu sam s Petrem Polaskem. Ten ale jede famozne a az v cca polovine kopce trochu prislapnu v prudsi casti v lese a Petr chyti odlepa. Dal jedu v zasade naplno, preci jen uz sil moc neni. Petr stale se stejnym rozestupem za mnou. Otevira se vyhled na ledovec a vrchol se blizi. Jak jsem rozjety, jsem nahore. Prijde mi, ze vsechny tri vyjezdy jsou podobne tezke, rozhodne mi tenhle neprisel vyrazne obtiznejsi. Nahore rychle vetrovku, cepici, prijizdi Petr. Ujimam se role uvadece do restaurace, tudiz se vzdy sjezdem vracim, dokud nevidim nekoho od nas a pak ho nasmeruji do te spravne hospody na vrcholu. Nakonec dorazi vsichni, vcetne Liby a naseho sefa, ktery to dal na tezky prevod s 25z vzadu, to fakt respekt. Stejne tak Liba to vyjela s bravurou! Objednam si kafe a spekovou polevku, ale prinesou zeleninovou. Kdyz ji reklamuji, reknou mi ze prave zaviraji kuchyni a mam smulu. No nic, snim dve tycinky a mirime dolu. Sjezd z Bormia je dost nebezpecny, kluci jedou jako o zavod, predjizdeji auta. Glosuji ze terenak RAM na jehoz zadek par minut koukame je pekne auto, Petr. S odpovida ze opravdu vhodne auto na sjezd ze Stelvia. V galerii to tam kluci pusti a ja mam co delat, abych vybral zatacku v galerii. Konecne sjezd za nami, pockame na zbytek a resime kdo dojede po ose a kdo uz to neda. Nakonec dame jeste pauzu pod kopcem, davam polevku, ostatni lasagne a toasty. Zda se ze uz to dame vsichni, nebo se o to aspon pokusime. Jedu s Petrem Polaskem prijemnym tempem a hodnotime cely pobyt. Nahore na Trepalle se s Petrem loucim, ten ceka na zbytek, ktery to take objel cele na vybornou. Ja sjedu dolu, konecne kouknu na computer a chybi deset km do dvoukila. Dotocim ho dole a spolecne s rekordnimi nastoupanymi 5600m koncim tenhle dalsi super svih. Vubec jsem necekal ze se mi za pobyt povede stihnout Stelvio ze vsech tri stran, o to vetsi radost mam. Livigno je opravdu misto (nejen) cyklistice zaslibene! | |
| Autor: Dreamer | Datum: 2021-07-23T19:48:13Z |
| Pistachio parada, zda se ze vsechny cesty tento tyden vedly na Stelvio! | |
| Autor: Pistachio | Datum: 2021-07-22T15:58:15Z |
| Snílku, parádní reporty a neskutečný výkony. Z Prata na Stelvio jsme to včera lámali s bráchou na bajkách. Chtěl jsem pak ještě po prašný a kamenitý cestě až do 3000 k holelu Thoni 3000, ale moc to nešlo, přední kolo se zvedalo, zadní prokluzovalo, tlačit jsme nechtěli, takže to neklaplo. Dolů pak přes Umbrail a St. Maria, takže proti Tobě. Super sjezdík. | |
| Autor: Dreamer | Datum: 2021-07-21T17:14:08Z |
| ROUVY camp - Forcola, Mortirolo, Gavia, Foscagno - 200 km, 5000m
Po pondelnim Stelviu a uternim odpocinku prichazi streda, kdy je dlouhy vylet treba. Od Misutky dostavam trasu, kterou mam jet a docela se shoduje s mymi plany. Vyrazim opet v pul sedme, kosa 8st, dnes beru dlouhe rukavice. Je ale jasno a tak se jede docela prijemne. Nejdriv hura na Forcolu na zahrati a pak doleva dlouhatansky sjezd do Tirana. Tady sundavam vetrovku, cepici, rukavice, navleky na nohy. Prichazi prvni vrchol dne, slavne Mortirolo v nejtezsi variante. Jelikoz zacinam stoupat v pul devate rano, horko jeste neni, v lese je prijemne a tak se mi tenhle kopec jede dobre. V nekterych pasazich je to jako Zoncolan, ale jsou tam volnejsi useky, takze celkove hodnotim Mortirolo jako tezky, ale takovy pekne jezdivy kopec. Po ranu predjizdim jen par cyklistu, ale atmosfera Gira je tu citit v kazde serpentine. Nahore par fotek a mirim dolu do udoli. Sjezd docela narocny, ale na vetsine novy asfalt. Odbocka doleva a po hlavni do Ponte di Legno. Tady uz zacina slunce pripalovat, mne neco zacne klepat ve stredu kola, takova moje klasika. Snazim se vic pit i jist, protoze me ceka dalsi legendarni kopec Passo Gavia. To zacina nejdriv sirokou silnici, sklon prijemny po Mortirolu. Pak je najednou uzka lesni cesta, ktera pripomina Pustevny, ale jen do te doby, nez prijdou stojky, kde opet tocim nejlehci prevod 34x29. Jak jsem vys a vys, teplota je opet prijemnejsi, takze i Gavia se mi jede dobre. Je ale nekonecna, kdyz uz si myslim ze musim byt nahore, porad nic. Nakonec prichazi neosvetleny tunel, kde mam problem do kopce udrzet na povrchu ktery pripomina pisek, balanc. Svetlo i blikacku nastesti mam, ale stejne nic nevidim. Tunel projety a konecne se blizim k vrcholu. Tam rychle foto a za krasneho vyhledu na ledovec napravo mirim dlouhym, ale rozbitym sjezdem dolu. V Santa Catarine chci sundat vetrovku, ale nakonec se mi to povede az pred Bormiem, kde uderi tradicni fen ze Sahary, takove je vedro. Hned vypiju bidon, doplnim vodu a mirim na Foscagnu, posledni velky kopec dne. Predjede me cyklista, po rovince jeste haknu, ale v kopci odpadam. Presto se mi jede dobre, na Gavii jsem preventivne dal kofein tabletu. Dnes minimalni zastavky, zadne kafe a zakusky, jen poctiva prace. Ve tretine kopce me dojede kluk z Gazprom Rusvelo, ale porad ho mam na dohled. To potesi, navic pred nami jsou videt dalsi dva. A zahy me naopak dalsi tri predjedou. Vzdy je pozdravim, ale jinak to na nejakou konverzaci nevypada, coz chapu. Kluci se sjedou a pak kdyz se sklon opet zvysi, kazdy si jede svoje. Coz znamena, ze zase nektere predjedu. Pripadam si trochu blbe, takhle se jim tu "plest", ale mne vyhovuje tempo toho jednoho, ktery jede plus minus jako ja. Takze to neresim a pod vrcholem dojedeme i toho kluka co mi dole docela jednoznacne odjel. Nahore profici berou vetrovky do sjezdu, ja jedu dal. Ve sjezdu me jich par predjede a v kopci na Trepalle zase predjedu ja ty, co uz jedou volneji. Dneska mi Trepalle docela sedlo, vlastne cely tenhle dvojkopec se mi jede pekne i diky te motivaci, ze jsou kolem profici. Prichazi sjezd do Livigna a svih se zda byt u konce. Chybi mi jeste asi 250 vyskovych metru do 5000m, tak jelikoz jssem tu drive nez jsem myslel, pridam si jeste jednu hodinku. Volnejsim tempem to tak dotahnu na neplanovanou dvoustovku a pet tisic nastoupanych metru. ovanou dvoustovku a pet tisic nastoupanych metru. Ve sprse doma se pak nemuzu prinutit vypnout proud horke vody a zavrit vicko od samponu. Dneska se to povedlo! | |
| Autor: Dreamer | Datum: 2021-07-21T16:49:25Z |
| Luku, diky za tip, tak musim si neco nechat do zasoby, clovek tady snad neni naposledy! | |
| Autor: Luke | Datum: 2021-07-19T22:55:24Z |
| Parádně si dáváš, užívej. Ale rejpnu si, Stelvio je nej z Prata, takže si to budeš muset dát ještě jednou... Co si tak pamatuju, tak Engandinem přes Scuol do Rakouska je to parádní trasa, výhledy na Inn a železnici. Pak brdek k jezeru s věžičkou (Reschensee), sjezd do Prata a můžeš si užít těch legendárních 48 serpentin... | |
| Autor: Dreamer | Datum: 2021-07-19T22:03:05Z |
Muzes to zkusit na Grapech, verim ze to pomuze!  | |
| Autor: Kolíkáč | Datum: 2021-07-19T20:36:06Z |
Uaaa to je jedna nádhera za druhou! Ani nevíš, jak závidím, taky ještě letos chci něco takového zažít! A to volání mamince pod kopcem, to asi taky budu aplikovat, jestli to pomaha  | |
| Autor: Dreamer | Datum: 2021-07-19T17:43:44Z |
| ROUVY camp - Bernina pass, Sv. Moric, Umbrail Pass, Stelvio, Lago di Cancano, Foscagno pass - 200 km, 4800m
Jestli vcerejsi den byla slusna naloz, tak o dnesku popravde nevim co rict. Ale pekne poporadku. Probouzim se brzy a tak muzu vyrazit jiz v pul sedme. To je super a jelikoz pojedu do kopce, beru jen letni dres, navleky na kolena a vetrovku. Po ranu se v udoli zveda mlha a ja mirim na Bernina pass. Trochu lituji ze jsem si nevzal dlouhe rukavice, ale dnes ma byt hezky a teplo, takze je pak nechci tahat. Pred Bernina pass vyjedu z mlhy, slunce zacne svitit, parada. Horsi je to ve sjezdu k Sv. Morici, to opet vjedu do mlhy, nevidim na krok a hlavne mi mrznou ruce, ac jsem rano dal preventivne hrejivku. Proklinam se, tohle moc zabavne neni. Konecne odbocka doprava na Zernez, lehce se otepluje, ale zadna hitparada to neni. Slunce sviti, posekana trava pusobi az kycovite letne, ale porad mam zmrzle ruce a vlastne jsem se za cele 2h jeste ani jednou nenapil. Usek do Zernezu je ale moc pekny. Za nim odbocka doprava a zacina se opet stoupat. Dojizdim skupinu silnicaru, kluk s holkou na triatlon kolech. Postupne rozmrzam a za jizdy sundavam vetrovku a navleky. Vyjizdim nejaky pass, ktery si ted nepamatuju jak se jmenoval (asi Pass De Fuom), ale taky me prekvavil ze byl docela vysoko pres 2100m. Padam dolu krasnym sjezdem a uz je tu odbocka na slavne Stelvio. Volim cestu pres Umbrail pass, kde to zacina pekne zprudka hned ve vesnici. Hazu 34x29, zavolam domu mamince ze je vse v poradku a uzivam si krasne stoupani. Silnicka uzka, provoz v pohode. Tady se konecne rozjedu a jede se mi dobre. Kdyz vyjedu z lesa, dojedem me starsi silnicar, ktery si slusne dava. Zahakuji ho a vyjedu nahoru s nim. On to otaci, ja koukam doleva jestli jako Stelvio jsou az ty baraky asi 4km nahore. Bohuzel ano, takze jeste pekne do kopce. Dojedu par lidi a jsem tam, zadarmo to nebylo. Nahore provoz jako na Vaclavaku, takze oblekam vetrovku a mirim dolu do Bormia. Jeste ze jsem si ji nasadiil, sjezd je dlouhy, krasne vyhledy, ale bez ni bych nahore zbytecne mrznul. Tady je velky provoz, takze opatrne. V Bormiu vjedu do velkeho vedra a zjistuji ze jsem vypil jen jeden bidon. A to jiz zacinam stoupat na Lago Di Cancano. Cekal jsem mirumilovny kopec, ale nakonec to je zase skoro do dvou tisic metru. Druhy bidon vypiju nez jsem nahore a to me zachrani. Tady uz prichazela fakt krize. Seniori z Ceska se me ptaji jak si koupit parkovaci listek. Nahore vidim v restauraci ROUVY dresy a vida, je sam pan nejvyssi s rodinkou. Dam rychle kafe s mrizkovym kolacem, rozloucim se a pokracuji dolu. Ve sjezdu me predjede nekdo z Bahrain Merida, no ma to v ruce vic nez ja. Nebo spis ma novejsi kolo, ja tu sjezdy radeji jezdim opatrne. Dole jeste stavim u potoka na vodu, protoze kafe me sice nakoplo, ale chce to i vodu. Zacinam stoupat na Foscagno pass a prichazi dalsi super pasaz dneska. Nejdriv vodu piju opatrne, protoze je studena, ale v tom horku se rychle ohreje a tak muzu vypit prvni bidon. Dojizdi me nekdo z Assos Qhubeca, vypada ze je opravdu od nich, podle kola, bidonu a samozrejme i vykonu. Predjede me, ale dari se mi ho drzet. Cekam kdy odpadnu, ale mezera je porad v pohode, takze se ho drzim na par metru. Asi ho to trochu rozhodilo, nebo mu koncil interval, ale v pulce kopce zastavil a sel curat. Pokracuji sam nahoru v podobnem tempu. Coz se hodi, protoze uz toho mam dost a chci byt doma. Jsem nahore, kratky sjezd, ale jeste je tu posledni stoupani na Trepalle. Tady uz chytam solidni krizi, ale s vypetim sil to vylamu nahoru. Uff to bylo o fous. Sjezd do Livigna a jsem tu. Zbyva asi pet km do dvoustovky, takze to dotocim v poklidu na mistni cyklostezce. Jeste si pohravam s myslenkou, ze bych nastoupal pet tisic metru, protoze moc nechybi, ale beru posledni zbytky rozumu do hrsti a pred apartmanem mackam tlacitko stop. Dnes tomu nechybelo nic, tesne jsme se minuli na Stelviu s kluky, kteri jeli o neco kratsi trasu, ale taky podali famozni vykony. Ma to tady opravdu neco do sebe, mozna jeden z nejhezcich koutu Italie, jaky jsem zatim poznal. | |
| Autor: Dreamer | Datum: 2021-07-18T18:42:39Z |
| ROUVY camp - Bormio, pod ledovec do Eily, Bernina pass, Livigno pass - 155 km, 3500m
Treti pruzkum terenu a rovnou pekne naostro. Predpoved neni uplne prizniva, takze vyrazim po 9h a chci jet spis smerem na jih, kde by prset nemelo. Vyjezd z Livigna na prvni pass docela zahreje a kupodivu moc ani zima neni. Ve sjezdu do Bormia postupne odkladam svrsky, v protismeru potkam nekoho z Quickstepu. Sjezd je deluxe, asfalt kvalitni. Mijim odbocku na Stelvio, tam dnes nepojedu. Kolega naklikal cestu nekam pod ledovec do Eily, takze jsem zvedavy jake to bude. Trochu kufruju na silnici, ktera vede paralelne s dalnici, ale pak uz zacnu stoupat k ledovci. Poradny kopec, prevyseni 1000m. Krasna cesta skoro bez provozu. Uzivam si to, nahore ale prekvapeni, ktere neprozradim, protoze by to mohl cist kolega, ktery tam bude chtit jet. Dojedu az kde konci asfalt a pak jedu stejnou cestou zpet. Otepluje se, dest nastesti zda se dnes nebude, je polojasno. Mirim opet do udoli, po cyklostezce pekne podel reky. Stavim na prvni prave italske espresso, coz mi doda sily do nohou, ktere se budou hodit. Prichazi Bernina pass, kopec z 500m do 2300m kdyz tedy zapocitam Livigno Forcola pass. Nastesti jsem to dopredu moc nezkoumal, ale bylo to peklo. Dole bylo vedro, svycarske jesterky se mi pletly pod kolo. Kopec nekonecny, nahore se nastesti lehce ochlazuje, coz me zachranuje. Konecne odbocka na Livigno, ale kopec jeste nekonci. Pod vrcholem zbytek snehu, dojede me silnicar, ale nahoru vyjedeme spolu. Zbyva sjezdu z kopce dolu, uz ani nenasazuji rukavice a vetrovku, fouka docela protivitr. Vyzivnych 155 km a pres 3500m prevyseni. Doma hned do sprchy, protoze jsem docela zmrzly, takze priste radeji vetrovku nasadit, i kdyz se to zda zbytecne. Prvni tezky svih tedy za mnou, na to ze dnes melo prset, tak se to povedlo pekne a kopce, krajinka i silnice jsou tu nadherne! | |
| Autor: Dreamer | Datum: 2021-07-18T18:42:06Z |
| ROUVY camp - Bormio, pod ledovec do Eily, Bernina pass, Livigno pass - 155 km, 3500m
Treti pruzkum terenu a rovnou pekne naostro. Predpoved neni uplne prizniva, takze vyrazim po 9h a chci jet spis smerem na jih, kde by prset nemelo. Vyjezd z Livigna na prvni pass docela zahreje a kupodivu moc ani zima neni. Ve sjezdu do Bormia postupne odkladam svrsky, v protismeru potkam nekoho z Quickstepu. Sjezd je paradni, asfalt kvalitni. Mijim odbocku na Stelvio, tam dnes nepojedu. kolega naklikal cestu nekam pod ledovec do Eily, takze jsem zvedavy jake to bude. Trochu kufruju na silnici, ktera vede paralelne s dalnici, ale pak uz zacnu stoupat k ledovci. Poradny kopec, prevyseni 1000m. Krasna cesta skoro bez provozu. Uzivam si to, nahore ale prekvapeni, ktere neprozradim, protoze by to mohl cist kolega, ktery tam bude chtit jet. Dojedu az kde konci asfalt a pak jedu stejnou cestou zpet. Otepluje se, dest nastesti zda se dnes nebude, je polojasno. Mirim opet do udoli, po cyklostezce pekne podel reky. Stavim na prvni prave italske espresso, coz mi doda sily do nohou, ktere se budou hodit. Prichazi Bernina pass, coz je kopec z 500m do 2300m kdyz tedy zapocitam Livigno Forcola pass. Nastesti jsem to dopredu moc nezkoumal, ale bylo to peklo. Dole bylo vedro, svycarske jesterky se mi pletly pod kolo. Kopec nekonecny, nahore se nastesti lehce ochlazuje, coz me zachranuje. Konecne odbocka na Livigno, ale kopec jeste nekonci. Pod vrcholem zbytek snehu, dojede me silnicar, ale nahoru vyjedeme spolu. Zbyva sjezdu z kopce dolu, uz ani nenasazuji rukavice a vetrovku, fouka ale docela protivitr. Vyzivnych 155 km a pres 3500m prevyseni. Doma hned do sprchy, protoze jsem docela zmrzly, takze priste radeji vetrovku nasadit, i kdyz se to zda zbytecne. Prvni tezky svih tedy za mnou, na to ze dnes melo prset, tak se to povedlo pekne a kopce, krajinka i silnice jsou tu nadherne! | |
| Rok 2020 |
| Autor: Bobek | Datum: 2020-09-04T16:10:27Z |
| Díky Miro, i ostatním.
Zas tak horké to není. Tuknout dva body v mapě není složité. Konzerva těžší je, o to víc na kopci chutná, o to víc času (dolů z kopce) je na trávení. V Zell jsme si potvrdili, že obdiv patří těm, kteří takovéto putování zvládli/zvladaji s papírovými mapami bez mobilu. Počasí bylo horšící se na další dobu, ale vzdálenosti jednotlivých dni jsem mu nepodrizoval. Vyšli ze zkušeností a situace. Sobota by byla volná, případně velmi krátká, možná i s neděli. Přeci jen se so MČR to bylo vcelku 7dni v sedle a 1020km. Každopádně dobrý test příště soupnout něco delsiho. Nicméně velmi mě mrzí, že si takto užívám sám a nedotáhl jsem společný návrh UA. | |
| Autor: Turista | Datum: 2020-09-02T22:50:46Z |
| Bobku, tvoje dobrodruzstvi jsem sledoval jen okrajove z Whatsappu, utrzkovite bez souvislosti. Ted jsem konecne pochopil co jsi podniknul.
Jses BOREC!!! Organizacne, cyklisticky, mentalne. Mam urcitou predstavu jake to je pohybovat se s nalozenym kolem po kopcich ale to co jsi podniknut ty je bomba. Za mne bych zkratil etapy, prumer a netahal se po horach s tezkou konzervou gulase a fazoli. Ale chapu tlacilo te pocasi. Bikepacking je krasna disciplina a budiz inspiraci tvim nasledovnikum. Na chvily jsem se zasnil. P.S. Na fotkach mas dve elektrarny, vodni precerpavaci. | |
| Autor: Barbánek | Datum: 2020-08-31T23:06:47Z |
| Nádherné Bobe! | |
| Autor: Basko | Datum: 2020-08-31T09:11:42Z |
| Gratuluji Bobky. Užijte si výlet. Pokud půjdeme příští rok, půjdeme spolu !!! | |
| Autor: Bobek | Datum: 2020-08-30T23:50:59Z |
| Méně znamená někdy více; 50km/h. Cedule která se dá potkat u několika křižovatek, obcí cestou na Vysočinu, i jinde. Podobně, méně, je na tom i začátek tohoto roku se závody a rychlost do té doby běžných životních záležitostí, díky stále omílanému viru. Avšak říká se, že neplánované akce jsou nejlepší akce, nebo, všechno špatné, k něčemu dobré. Tedy to co jsem plánoval, tak nějak samovolně odpadlo, a to co neplánoval, samovolně vyplynulo.
Podobně i letošní průzkum po Rakousku. Původně byl plán objet nějaký závod, ale z hlediska množství a nadmíru rychle přibývajících letošních km, shonu v práci atd. převládala chuť se na vše vyprdnout. Konec konců vyšlo i to týdenní volno, které bylo potřeba jen nasměrovat správným směrem a díky počasí využít výškou. Samosebou velkým lákadlem bylo moře, třeba i krátké svlažení, ale přednost dostal malý zapadlý kout. 1.den: V týdnu před po cca týdenní pauzičce roztáčím nohy po českých dědinách, s výhledem uvažovaných 800km, 6 denní aktivity. To narušuje jen lákadlo v podobně MČR v MB den před odjezdem, kdy stále nemám nic sbaleno a počasí je malinko ,,jako na houpačce". Nicméně směr je tak nějak jasný, navíc se během cesty potvrdil jako ideál. Po návratu z MB sleduji ze záznamu přenos MČR asi do 1:00 což narušuje plán odjezdu v ranních hodinách, pomalu balím a stále zívám. Petr Benčík vyprávěl během přenosu o zívání jako o soustředění se na situaci, což mi přijde úsměvné; stresík vše opustit s pár základními věcmi určitě je, navíc podpořen pozdním odjezdem a vyhlídkou vlahé podvečerní bouřky. Odjezd tedy ve 13h vlakem do Rybníku kde v 17h vylézám a přesunuji se do Vyššího Brodu. Kupuji něco ke sváče a v garáži místního elektromontéra vyčkávám než se přežene deštík. Ze zkušenost vím, že zadní 15l kapsa kvalitně splňuje funkci blatníku, stačí tedy doplnit kvalitnějšími návleky a pláštěnkou, aby se udržel příjemný pocit sucha. Proti plánovaným 150km ke Gmundenu, však stíhám jen 50 dolů k Dunaji. Cestou v Bad Leonfeldenu plením bankomat z důvodu otestování karty a nějaké té hotovosti, před dosažením nižší nadmořské výšky a vzdálenosti od hranic. Tento večer dávám za vděk Binderovým a jejich malému příjemnému zahradnímu rodinnému kempíku v Ottensheimu na břehu říčky Rodl, jejíž šumný splav stejně jako sklenička výborného bílého vína zahání celý večer chmurné myšlenky. 2.den: Ráno vylézám něco po 6h, bylo vlahé srpnové ráno, rosa, kopce Německého Lesa neboli Šumavy pěkně v mlžném oparu. Načínám pytlík rýže a něco před 8h vyrážím. Itálie a moře stále leží ve hlavě, pokud se tam chci rozumě dostat, druhý den/etapa bude vyžadovat přesun cca 200km do Zell am See. Děsím se jen zkratek a průjezdy měst, které mi ukazují mapy Seznamu. Navigaci není můj styl, s mapou tak nějak reflektuji co kde je kolem, které město, řeka, atd., nebo že mírně vlevo vedoucí silnice tě opticky stáhne vpravo a v menších vesničkách nebývá ukazatel směru, v brdcích kolem vidno že Dunaj se vzdaluje. Labirint u nás řečeno milionářské čtvrti je v okolí Welsu také pěknou pavučinou a výzvou, navíc některé odbočky už nejsou aktuální. Celkem pěkné nadmíru očekávání velké město. Průjezd trochu připomíná Palackého třídu Pardubice a dále návrat do nížiny. Podél říčky Traun do Gmendenu. Alpy tu o sobě dávají už pěkně vědět-viz.foto, komentář netřeba. Gmunden plný lidí, hustá doprava, ale všude kolem je na co se dívat. Řidiči jsou doopravdy ohleduplní. Stezky využívám co to jde, o jejich kvalitě se není třeba zmiňovat, pouze, v případě přítomnosti většího množství štěrku nebo písečku a vlnek ze zálivů k přilehlým domům vynechávám. Přesto mě nikdo nevytroubí a i tak stále dává přednost a s respektem objíždí. Zde je to první seznámení s Alpami, udivuje mě jejich ohromnost a styl. V kombinaci s přibývající oblačností budí respekt a uklidňuje jen profil trasy 200km s 2tis m up. Cesta do S.Aghaty je tedy celkem frekventovaná; tedy jsem rád, že v první výrazném stoupání (12%) po boku Dachsteinu výrazně opadá a nahoře už je celkem klid. Výrazně tedy opadá i tempo, značení zdali se dobře pamatuji v úvodu říká cca 3km, což mi připomene kopec za chalupou na Vysočině v délce 100m. Ha! Ve Sv. Martinu zdolávám druhé podobně dlouhé, zato mírnější stoupání a lahev jabkomrkvového džusu. Ale to už byla odpolední svačinka, Oběd byl dávno vyřešen ve Gmundenu, vzal za vděk Bille s teplým pultem, pěkně tučným plátkem krkovice a že bodla. Po malé pauzičce valím údolím dál ke Sv.Johanu. Tady mi dochází zdali se nejedná o místo kde se jezdila Mr.Masters, doprava zde razantně zhoustla, 3x - 4x oprovti Gmundenu. Jedná se o jedno auto za druhým, ale stále je přítomná ohleduplnost, a přilehlé stezky pro cyklisty jsou tedy fajn. Také začínají delší tunely kam cyklisté nesmí a stezky mimo ně působí fakt zajímavě. Za prvním delším tunelem nacházím starou zapadlou silničku v délce 10km kde potkávám jediné auto a párek mladých cykloturistů. Vše kolem půobí temně, oblačnost značně zhoustla, postoupil i čas, jsou místa kde musím sundat tmavé brýle. Posledních 20km do Zell proprší. Hned zkraje jezera na Bruckem je malý kempík který přitahuje pozicí v nezastavěné turistické oblasti, bez šumného splavu. Překvapí navíc domácími vajíčky. Šumný splav nahrazuje chrápající motorkář tak dávám za vděk i možnosti posunu bivaku o pouhých 10m. Únava jistě je, ale přes okolí se tolik nevnímá. Z druhé strany sousedící holky z ČR sdělují spousty informací. Např. že celý sever proprší. Zběžně shlédnu radar kde je vidět postupující oblačnost přes Polsko a potvrzuji, že následující dva, tři dny mají být slunečné, směr cesty ideální. Hrnek černého čaje dokreslí příjemný večer. 3. den: Povídat si s děvčaty je stále o čem i ráno. 6 domácích vajíček dodává síly, jen balení bagáže jde pomaleji, tedy vyrážím téměř v 10h. Před úvodem stoupání návštěva Billy, kupuji 2banány do kapsy, něco k pití. Za poslední křižovatkou rozjíždím interval, sjíždím holčinu na elektrokole, a před ní jedoucí mladíky. Hákuji, jedem asi 32, držím se v závěsu, do předu po chvilce rozhodně nejdu. U mýtné brány mě vítá piktogram 12% a km údaj. Řadím jasně malou pilku vzadu 28, držím 10km/h. Jede se pěkně a než o vzdálenosti člověk přemýšlí, v jaké výšce už to sakra je, jak to bude dolu brzdit a jestli odkapávající pot z čepičky pod přilbou neutopí cyclocomputer. Je zde opravdu velký provoz, tak jak jej popisují; výhledy vskutku skvostné, tak jak předpověď napovídala. Asi v polovině kopce mě dojíždí borec z KovoPraha a chce si povídat. Upravuji tempo na 8km/h a tak teda poměrně dlouho kecáme až dostávám chuť zlikvidovat banány v kapse. Samozřejmě jedu i ze stoje, jde to. Borec tedy říká že moc ne, proto nechávají bagáž dole a vracejí se zpět; jezdí tak do 100km proti mým 160 po 230km přesunu. Ale tentokrát nejedu na rychlost, ani čas. Tak se loučíme, v zálivu zltnu banány, dělám pár fotek a pokračuji. Musím říci že je to sakra kopec. S 15kg kolem přemýšlím, o kolik dříve se dá asi dosáhnout passa bez té bagáže. Konečně první top a sjíždím k jezírku kde mě překvapuje další stoupání k druhému nejvyššímu vrcholku s chladným tunelem. Zajímavost: Celou cestu nahoru foukalo do zad, zde na odvrácené straně fouká proti... Pro aktuální stav nahoře na hoře použij fotogalerii – bez komentáře. Nasazuji návleky a vestu, a valím dolů, po chvíli přidávám návleky na nohy a vzpomínám na zimní čepičku jenž jsem nevzal, nadmořská výška a chlad jsou citelné. Dole v Heiligenblutu kupuji konzervu fazolí a tuňáka, banány a kolču. Valím dál, teď už to bude přeci celé z kopce jen malý brdek u hranice. Nicméně jsou tu nenadále dva pěkné brdky kolem 1000m. - První, Iselsbergpass se ještě nechá pomalu vyjet, ikdyž se dostavují křeče, zvolňuji, vydýchávám, přeci jen ten Glock asi nebyl tak lehký. Za Iselsbergem ale točím vlevo na Stronach, Dolsach až z toho padáku začnou lézt oči z důlku, ufff, to bude makačka zítra nahoru... Typl bych to zde kolem 18%. Odměnou je rovinaté 15km údolí k Oberdrauburgu podél říčky Drau. Určitě se vyplatí jet po cyklostezce, přestože polovina je po šotolině - je pěkně zpevněná a vše kolem pastva pro oči, navíc v klidu bez aut oproti hlavnímu tahu na druhém břehu. - Druhý, Gailbergsattel, překvapil více. Zde totálně došli síly, došlo i na hovězí guláš v mošně pod sedlem. Usedám na odpočívadle nahoře v 981m. Bylo zde krásně ticho, jen pár projíždějících aut oproti údolí předem; tak jako guláš lítal ze strany na stranu pod sedlem na Glocku, lítá do mě tady na lavičce. Kupodivu zde mají i košík. Mohlo být tak kolem 15h, slunce peklo, ale zastavení zde bylo jedno z nejklidnějších. Konečně se začínají objevovat cedulky ,,Italia". Dole v Mauthenu už se to zdá relativně kousek, ale zmíněný brdek se projevuje pravým a nezapomenutelným názvem: Ploeckenpass/Via Monte Croce, 1357m (později se o něm zmíní i sám Kolíkáč). Funguje stejně krásně jako harmonie v hudbě-prima, subdominanta, dominanta s návratem k primě. Jeho kouzlo stojí za to projet z obou stran, nejhezčí úsek z celého týdne. Zde si jasně uvědomuji, že již nepřekvapím přejetím Zoncolanu z obou stran a následně v Paluzze zdvořilostně odbočuji vpravo přes Sella Valcalda 958m, do Ovara. Zajímavosti: v tomto koutě, všude kolem, výrazný klid. V Ovaru jsem v cca 19:30, kemp zavřený, místní tenisti mi dohazují penzion který vřele po tomto horském masakru přijímám. V penzionu však nikdo není a tel.nikdo nebere; slečna v sousedním obchodě radí své ubytování asi 4km daleko, ale neshledává můj pohled s libostí, tak volá sousedce která po chvilce přichází a zve mě dál ikdyž trochu zkoumavě, možná nedůvěřivě, pro jistotu sděluje cenu předem, ale už nejsem žádný student, pár km a kopců mám v nohou, laskavé slovo rád odměním. Kouzelný kraj, kouzelný večer pod bránou Zoncolanu s mísou salátu, skleničkou vína a pár lidmi kolem, jak obraz od Leonarda. 4.den: Během večera jsem zjistil, že jsem na zmíněném vršku Gailbergsattelu zanechal rukávky tak v koordinaci s počasím, přejezdu Zoncolanu, a Glocku z druhé strany plánuji návrat stejnou cestou. Paní domácí se hezky stará, připravila krásnou voňavou snídani i s voňavým čajem. Bohužel jsem ji ale v podvečer nestihl říci o indispozici, tak mlsám pršuto, výborný sýr a pro zajímavost zkouším kousek chleba který se nedá s naší Šumavou vůbec srovnat. Chudák kroasant a zbylé plátky chleba tak zůstávají bez vysvětlení opomenuty na talířku. Trošku se rozpovídáme o cestě, platím a loučíme se. Zoncolan je zvláštní hora. Téměř není vidět, tajemná jako její skryté nepolevující stoupání a tunýlky před vrškem. Dreamera zajímal hlavně převod a jak se jelo s brašnami. I když to nebyl žádný šlágr, nejednalo se o Giro a dosažení jakéhokoli výsledku bylo nepodstatné; dalo se to vyjet, s 36/28 a 15kg, vícekrát ve stoje doplněno srabácky šňěrováním ze strany na stranu, nicméně stále vyjet a ne vyjít; musím konstatovat, chce se to vrátit a vyzkoušet bez brašen! Celých 8km připomíná nejprudší stoupání na Řípu. V budce na vrcholku kupuji pár náramků a přívěšků pro děti a Mílu Šturce. Čas letí, jako podobně letím dolů do údolí k Sutriu, pár fotek a svačinka v Paluzze dokreslí místní nezaměnitelnou atmosféru. Rovinu tu nalézám akorát v masném koutu prodejny, na řeznickém prkénku a uklidnění v pohledu na nádherně prosluněnou Via Monte Croce s tunýlky a serpentýnami skrytými v okolní zeleni a skalách. Atmosféra v tomto koutě je nepopsatelná, proto jen tak stroze, vše kolem by byla jen polemika. Při návratu opět usedám nad Laas a baštím fazolky z Heiligenblutu které jsem přetáhl pře všechna tato okolní passa. Dnes je tu poněkud rušněji, ale jsem tu dříve a lavičku ještě zalévá ranní stín. Čerpám síly na nadcházející Dolsach ke kterému se komplet blížím po cyklostezce údolím Drau. Vynechávám zkratku přes Stronach a pomalu opravdu pomalu stoupám 8km nepolevujícím 6% k Iselsbergu kde vzdávám boj a zalézám do místní cyklokavárny. S ohledem na čas, nadmořskou výšku, předpověď na ranní teplotu a současnou únavu, stavím v campu na farmě již v Lassachu. Podobně zde také nabízejí domácí vajíčka, navíc klobásy atd., které zmizí z nabídky dříve než se stačím trochu upravit. Zavzpomínám na Jirku Malíka, posílám fotku jedné stěnky z údolí Drau která mi připomene jak říkal: Tatry jsou velehory. A jelikož Jirka to má nejen ve jméně, ale i v tom malíku, uléhám se západem slunce ani nečekám do tmy a přemýtám jak babička říká: na horách se dříve stmívá (viz. Foto západu slunce) Zajímavosti: z Itálie se nechtělo, v tu chvíli nabídla klidnější a uvolněnější atmosféru. 5.den: V plánu poslední velikán, opět Glock, ale z druhé, tedy jižní strany a dostat se pokud možno k Salzburgu. Ráno je opravdu zima, řekl bych větší než v Tatrách v Lomnici kde bylo nějakých 6°. Zde bych srazil ještě 5°dolů a oceňuji investici do péřovky. Rychle do sebe nasoukám 6 vajec, několikrát rozehřívám prsty u nohou, rychle balím aby byl pohyb. Sluníčko se objevuje až v Heiligenblutu, tak je nutné se ještě párkrát vyzout a promasírovat prsty u nohou i přes stálé stoupání k úvodu strmého stoupání které je ale poněkud mírnější než z naší strany. Dnes ale o cca 2h dříve, doprava je tak mírnější (možná je to na této straně typické po celý den). Kousek za odbočkou fotím krásného Harleye v plné výbavě ,,toulavého vlka“ který už dávno přišel na to, že nejkrásnější ochlupení bude Alpínský drn na svahu těchto hor v noci pod hlavou. Pozdravíme se, v klidu pokračuji dál z posledních sil k passu. Na vršku se kolem proženou tři Bugatti. Nestíhám fotit, ale doháním je na parkovišti opodál. Každý kolem fotí a okukuje,a bodejť by ne. Celý tento kopec je v podstatě jedna velká výstavní síň. Malé rozloučení s nadmořskou výškou která se nezapře a sešup dolů; uteče jak nic. Nahoru opět valí průvod aut a cyklistů, rychlost párkrát lízne 80km/h. Nutno podotknout, že z Pohledecké skály dolů do Nového Města se nechá atakovat 84 s menším úsilím, nicméně ne v takové délce, po takový čas. V Brucku doplnění energie opět v Bille, opět fazole a Tuňák. Vynechávám centrum Zell a volím jistě méně frekventované východní pobřeží See, za kterých se rozprostírá ,,nekonečné“ údolí řeky Saalach až k Salzburgu. Hned za Zellem volím nádherné ,,houpající“ vedlejšky přes Gerling, Ruhgassing k Saafeldenu, odkud střídavě, stezka/hlavní/vedlejší do Loferu. Odtud je nádherná stezka avšak šotolina, nicméně stojí za to ji projet, přestože na silničce s báglama to může působit exoticky. Odtud pochází i fotka kapličky s domečkem dělená cestou po louce. Klid ve městečcích tu tišší obchvaty zařízlé do tunelů. Mapy seznam tu mají problém naplánovat trasu pro silniční kolo, ale vše je krásně jetelné případně i po hlavní, pro cyklisty mimo tunely přes města. Před Bad Reichenhall volím cestu vlevo přes Karlstein, avšak doprava zde razantně neočekávaně zhoustla. Kdo ví, zdali by 1 vpravo byla/je méně frekventovaná… Celé údolí je takřka po rovině, atakuji 150km, únava pracuje a šum kolem tomu nepřidává (charakteristický je podjezd VPD), těším se z města pryč i když dole u řeky se naskytne pěkný pohled na pevnost Hohensalzburg. Druhá polovina města se jeví kratší a tak zanedlouho opouštím ruch velkoměsta podél dálnice přes Hallwang, Tiefenbach k dnešnímu cíli Wallersee. První kemp je ale údajně plný. Infotabulka hlásí provoz do 15h čemuž se usměju, nicméně paní z vedlejší restaurace mě osloví co si přeji. Když hlásím že bych rád jedno místo pro přespání na jednu noc, stroze odvětí že je vše plné, rezervované dopředu. Na dotaz zdali ostatní kempy jsou plné, odpoví že je plné vše a odejde. Trochu mi docvakává, že jsem asi v místě štamgastů, a můj výraz po 170km není asi úplně to nej, případně český název na tričku neladí s mnou podaným německým dotazem. Smutně pokračuji dál a vzpomínám na transzávodníky kteří jedou dokud neupadnou do škarpy. V podobném duchu pokračuji dál a zkouším poslední kemp který působí dojmem chudých německých občanů, kteří přes léto pronajímají své domy a tak tráví léto v karavanu u vody. Vyjímkou je malý plácek který působí jako stanové místo, na kterém je pár lidiček, kteří se zájmem sledují kdo to přijel. Hoch u baru hlásí, že místo na přespání bude a volá holčinu která to potvrzuje. Dostávám čip do sprchy a na záchod, nicméně nefunguje, bar i restauračku zavřeli než jsem se stačil převléct a trochu zaplavat v rybníce. Ufff… 19h, slunce ještě svítí na lavičku, trochu zaplavání a plážová sprcha maže vše nepodstatné. Dojídám jerky a cítm se jak u opravdického moře. I vzduch je tu teplejší a nechá na sobě znát, že takový vydrží do rána. 6.den: Trochu mlha, spíš opar. Zbývá 140km na hranici. Nejtěší očekávám stoupání na Šumavě, od Dunaje, ale úvod kolem Neumarktu až k Wolfseggu je ryzí Vysočina. Brdek dolu, brdek nahoru, -10/+10%. V Ottnangu kousek před Wolfseggem stavím ve Sparu, na pořad se dostává obyčejný salám. Na rýži ani fazole nemám pomyšlení, přikládám dva saláty Riomare. Samotný Wolfsegg mi připoměl Dřínov. Vesnička na úpatí brdku. Kdo by ji chtěl blíže prozkoumat, zastavit může zde: https://mapy.cz/zakladni?x=13.6726637&y=48.1058442&z=17&source=osm&id=110242889&gallery=1 Odtud se krajina výrazně svažuje přes Grieskirchen přes Eferding jehož nivy připomínají zemědělské oblasti Sedlčánek, Přerova a Polabí vůbec. U Dunaje, zhltnu saláty, pro Dreamera zhotovím fotku řeky. Po chvíli se dostavuje stařík se psem a začne co si vyprávět o sv.Martinu kam mířím, 15ti kilometrech. Odvětím jen že nerozumím a jedu z Alp na což pokývá hlavou. Za řekou v Aschachu vítá cedulka s logem 13%. Pozitivní je snad jen to, že zde, přes Dunaj není tolika mostů, tak nezbývá než začít poslední stoupání zpět k rodné hroudě, které utichá až kolem výšky 800m. Šumava se nezapře a s Alpami se nedá srovnat. Vedro tedy je, obloha se pomalu zatahuje, bouřkové dusno houstne. V jedné vesničce prosím místního domorodce o bidon vody a již zbývá sklouznout do Leonfeldenu, přehoupnout se k hranici od které se volně padá do Brodu. Na návsi dávám pozdní oběd a přesunuji se do Rybníku, posledních 12km které se jeví nekonečné, na vlak o páté. Shrnutí: - Jednalo se o náročnější trip z hlediska výdeje; určitě to nezkoušejte (920km, 16tis m up, 6 dní) - Z hlediska příjmu je na každém pahorku stánek s kokakolou, vozit sebou jídlo mimo kapsy dresu je zbytečné, avšak na naše poměry se obchody brzy zavírají (18:00), restaurace kolem 21h. - Všichni se chovají slušně, ohleduplně. Vězení jsem žádné nepotkal. Přišlo mi, že by tam ani neměli co/koho dát, kromě sebe. - Tráva se seká od krajnice až k lesu, nebo ke skále, proto bude Hořec jarní kriticky ohroženou květinou a nalézá se na našem území, nebo Mlok skvrnitý u nás ve Hřensku. - Nabíječka na elektromobil je téměř na každém rohu i samotném vrcholu Glocku, za to elektrárny byli sporadicky dvě; větrníček u hranice s Itálií o výkonu ke spotřebě TV Šilelis, pod Salzem z vodopádu a kdesi opodál 3 větrníky. - Krávy mají všude, lze se tedy domnívat, že obrázek na obalu je pravý. Bioplynové stanice jsem si nevšiml. -velmi těžké bylo najít odpadkový koš, natož něco na tříděný odpad – skleněnou lahev od moštu. -Pro technické údaje použij Stravu, Tomas Bobek 23.8.2020 - Kdo to nezvládl přečíst, můžu mu to odrecitovat na nějakém semináři s videoprojekcí dokreslenou hudbou. Foto uloženo zde (podle data): https://vinohradskeslapky.rajce.idnes.cz/ | |
| Autor: Kolíkáč | Datum: 2020-08-17T08:29:08Z |
| Užívej Císaře v nohách! | |
| Autor: Dreamer | Datum: 2020-08-16T22:28:11Z |
| Italie - Monte Zoncolan 13.8 - 16.8
Den 1 Dlouho planovana dovolena v casti Alp kolem legendarniho kopce Monte Zoncolan se priblizila, ctvrtecni pata ranni hodina a my vyrazime autem na vice nez 7h cestu do mestecka Ovaro v Italskych Alpach. Sestava letos vice nez slusna, HotGeorge, J. Jirku a dalsi vice ci mene zname tvare. Cestou ladime pocasi, chceme jit odpoledne jeste na svih, ale hlasi dest. Cele dopoledne je klid, tak si rikame ze nic neprijde. Cesta svizne ubehla, ale jakmile pristaneme v Ovaru, tak to zacne. Ja si privezl defekt predniho kola, Kubovi to neradi. Vse ale nakonec opravujeme a vyrazime relativne podle planu. Vedro a dusno k padnuti, nicmene bohuzel mirime primo do oka prichazejici bourky. Jakmile zacneme stoupat, prichazi prutrz mracen a plany na objeti okruhu berou za sve. Ale v Italii netreba veset hlavu dopredu. Jak rychle dest prisel, tak rychle odesel. Pokracujeme tedy v kopci dal nahoru a nebyt unaveny po jizde autem, tak si to uzivam, ale takhle v tom jeste vetsim dusnu z nas leje pot o sto sest. Zezadu utoci Magda, musim pritlacit nad 170tepu, abych odolal ataku. Nasleduje prvni sjezd v plastence, okoreneny tunelem, kde byla zima, mokro, tma, prislo mi to jako vezeni nekde na Alcatrazu v dobach sve nejvetsi slavy. Druhe sedlo se mi jede uz lepe, telo se s temi teplotnimy soky pomalu zacina srovnavat. Opatrne na navlhle silnici dolu a prvni den s 85 km a 2000m up je za nami. Den 2 Ubytko je v pohode, docela jsem se vyspal, takze hura na dalsi etapu. Ta vede pres cca 5 kopcu, kdy nejvys jsme sice jen kolem 1500m ale pri vyjezdu na ten nejtezsi si rikam, jestli je tohle nejlepsi napad den pred Monte Zoncolanem, ktery mame v planu na sobotu. Kostky jsou ale vrzeny, vsichni jsme na tom stejne. Tedy na Magdu, ktera si sla Mt. Zoncolan vybehnout. Kdo umi ten umi, zbytek jako letos i ja, jen kouka na v kazdem kopci mizejiciho Jirku s Kubou. Ale vlastne mi to tak vyhovuje, jezdim si svoje tempo, ktere na kluky nestaci, ale mne by melo neco dat. V pulce svihu stavime na prvni letosni kafe, toast, dam si i zmrzlinu, ve sjezdech sice teplo uplne neni a protoze cesty jsou tu spis rozbite nez luxusni, neodpocinete si ani v nich. Dole je opet vedro k padnuti, navic se blizi bourka, takze takze k tem peti kopcum prijdou jeste dve rovinate tymove casovky, ale desti nakonec uspesne ujedeme. V navalu euforie se jdu jeste vyjet k sikmemu kostelu a druhy den je tak 133 km a 3000m up. Den 3 Monte Zoncolan je tu, preventivne davam kofeinovou tabletu jako pred zavodem, protoze co jsem o nem slysel, je opravdu strasidelne. A realita? Jak se to vezme. Vyjet se to da, zvlast kdyz jsem vyladil prevod na 34x29, ale i tak je to spis jen o tom vyjet nahoru a nekde nezastavit. Nejede se mi spatne, ale unava z predchozich dvou dnu se projevit musi. Nastesti vyjizdime kopec po 9h rano, kdy je slunce jeste vetsinu kopce pod mrakem, v nejakem vedru bych to opravdu jet nechtel. I tak opet nahore tece pot proudem. Zpetne si rikam, ze to vlastne az tak tezke nebylo, mit jeste lehci prevod a byt tam cerstvejsi, tak by si s tim kopce mozna slo trochu pohrat. Rad se sem jeste nekdy vratim, je to vlastne hezky kopce, takovy Pancir na entou, kdyz o tom premyslim. Mozna to trochu zni jako ze me Zoncolan az tak nenadchl, coz neni pravda, ale prameni to z toho, ze vrcholem dneska se pro me stal dalsi kopec Monte Crostis. Nejdrive skoro hodinova poctiva prace po krasne lesni asfaltce, opet horko, pot tece, ale jednak uz si clovek trochu zvykl na mistni podminky a druhak ten sklon kolem 10% se po Zoncolanu jede o dost lepe. Takze kopec si opravdu uzivam a jede se mi dobre. To vse do momentu kdy se priblizim k hrebeni, kde nejdrive chladive foukne, ale pak uz vidim bourkovy mrak. Zahrmi, do toho vjedu na slibovany 6km sotolinovy usek, kde je ale vic kameni nez sotoliny. Zacne prset. Nasadim plastenku. Staci u me auto, ale chlapikovi nerozumim, byt samozrejme bych si nejradsi vlezl k nemu do auta. Je ve me mala duse, proklikam HotGeorge. No nic, moment navratu jsem propasl a jestli jet 2km nazpet nebo 4 km dopredu, je uz tak nejak jedno. Kolo zablacene. Ale opet, jak rychle dest prisel, tak odesel. Ok, tak z nejhorsiho jsem venku, ted uz jen prezit zimu a hlavne ten priserny povrch. Jedu skoro krokem, tady opravdu nechci pichnout. Jaka uleva prichazi, kdyz se objevi asfalt. Jeste kratka stojka, kterou ale vitam, protoze se alespon zahreju a uz vidim kluky. Zloba me mezitim presla, tak jen komentuji ze Magda Jirkovi za tento usek jiste podekuje. Ta prijizdi zahy, ale taky je tak nejak smirena s osudem. Myslim, ze kazdy je rad, ze to prezil ve zdravi a to je to hlavni. Pak uz jen dlouhy, ale hodne narocny sjezd. Tak tohle byla super kralovska etapa, na 111 km nastoupano 3500 m, nic tezsiho jsem nejel. Den 4 Rano zabalime veci a vyrazime na cca 68km a 1500m up svih. Jedu s Frantou napred, kluci nas brzy doleti. Prvni kratsi kopec se jich ale statecne drzim, ze by konecne prichazela forma? To bych si mozna overil v druhem hlavnim kopci s prevysenim 400m, kdybych ovsem v mezisjezdu nepichnul. Ale nevadi, defekt opraven, nahoru si vyjedu svym tempem, kluci mi pomuzou dofouknout kolo a mirime po luxusnim asfalt zpet. Pak uz jen tak symbolicky poskadlim Jirku, za coz jsem v zaveru vytrestan, kdy mi kluci v brdku s 30m prevysenim nastoupi, ve sjezdu zalozi a pak uz je vidim jen v cili posledni etapy. Genialni koupel v chladive rece a letosni vyzivna Italie s Jirkou a spol. je u konce. Jako vsude v Alpach jsou tu kopce tezke, ale ty stojky a aktualne horke a dusne pocasi tomu davaji jeste dalsi rozmer. Uz se tesim, do jake casti Alp naplanuje Jirka dovolenou priste! | |
| Rok 2019 |
| Autor: Mišutka | Datum: 2019-12-13T18:48:16Z |
| Něco z mé letošní sezony a snad pro někoho inspirace pro tu příští Giro 2019 , Parkoviště Giro 2019, Mont Ventoux 2019, Romain Bardet , Madonna del Ghisallo, Muro di Sormano , trochu sněhu v létě | |