Abych byl příští týden v úplném pořádku po silné viroze, vzdal jsem účast na letošním silničním maratonu Sudety.
V sobotu jsem se jel zlehka projet s kamarádem Jarou a při řeči padla zmínka o místním seriálu Kavkazcup. V neděli 14.6. se měla jet Bystrcká padesátka. Abstinenční příznaky byly dost silné a tak v neděli po deváté jsem vyrazil k restaraci Kavkaz, podle kterého má seriál název.
U restaurace byl jen jeden cyklista a shodou okolností tam byl také poprvé jako já. Vypadalo to dost špatně, nikde nikdo. Kolem třičtvrtě na deset se dole na silnici utvořil hlouček asi dvaceti cyklistů a začali se rozdávat čísla. Zaplatil jsem symbolické startovné a připevnil si číslo na rám.
V to jsem zaslechl z hloučku: „Je tu Padrnos.“ Kouknu a on je tu opravdu „Cyklista z velkých závodů“.
V 10:10 po odjezdu místní autobusové linky jsme se seřadili na zastávce. Menší proslov pořadetele a už vyrážíme vstříc padesáti kilometrům. V prním kopečku v Ostopovicích se Padrnos odtrhává a odjíždí. Asi chtěl vyprovokovat balík, aby se roztrhal. Asi po kilometru se vrací zpět do peletonku. Je třeba podotknou, že si s námi mohl hrátjak kočka s myší. Jede se proti silnému větru a tak nikomu nechce dopředu. Vyjíždíme ze Střelic ke skladům Čepra a dále k Veselce, odkud se to začína zvedat po staré dálnici. Pro mě dost překvapivě se držím na konci hlavního balíku. Před odbočkou na Kohoutovice odpadám a čekám na čtveřici za mnou. Před Bystrcí s ní dojíždím konec dosti nataženého peletonku. Na kopci v Bystrci se vše trhá do malých skupinek. Ve trojici dojíždíme do Žebětína, kde nás čeká největší kopec. Se slovy „Jdu umřít“ dávám kašpárka a snažím se držet pravidelný rytmus. Mladíci mi odjíždějí a osamocen se přehupuji přes nejvyší bod dnešního závodu. Proti větru sjíždím do Ostrovačic, kde se trať závodu stáčí k východu. Teď už to bude víc po větru. Ve stoupání k Omicím jsem si myslel, že mi budou docházet síly , ale snažím se udržovat pravidelné tempo. Sjezd do krásného údolí Bobrava, přes železniční přejezd a výjezd na hlavní silnici. Dvacet kiláků si stále držím třetí místo v kategorii M 45+. Začínají mi trochu tuhnout nohy a ozývají se i bedra. Protahuji se a v tom míjím odbočku na Střelice. Po půl kilometru mi dochází, že jedu špatně a tak to otáčím. Při návratu na trať se propadnám o jedno místo za Mirka Tešaře a pátý, podle dresu přezdívaný Valverde, byl za mnou asi dvacetpět metrů. Říká se, že vše špatné je k něčemu dobré. Ve stoupaní ke Střelicím nasazuji pro mě neuvěřitelné tempo s vysokou kadencí a v tunýlku mám náskok na Valverdeho alias Přemka Šmardu už padesát metrů. Na horizontu jsem se mu prý úplně ztratil z dohledu. Následoval průlet Střelicemi, pak dlouhá rovina mezi poli a stoupání přes Nebovidy do Moravan. Zde se odbočuje do leva na Ostopovice. V táhlém sjezdu proti větru vidím asi sedmset metrů před sebou Mirka. V Ostopovicích se trať stáčí zase po větru k Bohunicím. Síly mě stále neopoštějí a tak to točím na hranici svých možností. Tisícdvěstě metrů před cílem má Mirek náskok už jen sto metrů. Jdu do maxima a v předposledním kopečku šestset metrů před cílem ho předjíždím. Do cíle příjíždím s desetivteřinovým náskokem nemohouc popadnout dech. Ale to mám rád, vyhecovat se, to patří k závodům.
V cíli to Mirek komentoval s humorem: „Jedu, za mnou široko daleko nikdo a tak si to do kopečka sněruji do cíle. A naráz se kolem mě přeženeš jak rychlík. Málem jsem z toho spadnul z kola.“
Pár slov s Pavlem Padrnosem přerušila Městská police, která řešila na udání pořádání tohoto závodu. Tak jsme se přesunuli na zahrádku restaurace Kavkaz, kde proběhlo vyhlášení výsledků.
Já jsem byl nadmíru spokojen. Tento závod byl nejlépe zajetým závodem v mém životě.
Chtěl bych ještě poděkovat pořadatélům za velkou snahu a aktivitu při pořádání tohoto seriálu.
Foto