Loudání Českou krajinou 2009
Organizátoři se inspirovali závodem Great Divide Race, který se jezdí v USA a popisuje jej Honza Kopka ve své knížce Cyklistickým peklem.
Dobrodružný příběh prvního ročníku tohoto „závodu“ na stránkách cykloserveru mě moc zaujal. Umínil jsem si, že se letos musím zúčastnit stůj co stůj. Povedlo se.
Letošní trať měří 550 km. Vede z 90% po turistických stezkách. Limit je čtyři dny, ale když přijedete do cíle až v pondělí, určitě vás ještě změří.
Od května zaujatě diskutujeme jestli je lepší vézt spacák a další nelehké předměty potřebné pro přežití noci v lese, nebo jet raději na lehko a spávat po ubytovnách. Stejně toho moc nenaspíš, když chceš vyhrát.
Trasa se tají do posledního momentu. Mapky jsme dostali až těsně před startem.
V půlce května jsem bicykloval dva týdny po Albanii. Ideální to příprava na Loudání. Jenže po návratu mě napadl bacil a celých 10 dní hlodal na horních dýchacích cestách, takže kondička se dostala zpět do mezí průměru.
Teď je důležitý dobře si promyslet co povezu. Aby toho bylo co nejmíň, a přitom přežít ty tři noci tak, aby nezanechaly stopy na výkonnosti. Má být zima – chyba. Ale pršet by prakticky nemělo. Někdo plánuje spaní v penzionech, ale tam jseš limitován přijet na místo ňák solidně večer, a ráno čekat až odemknou...viz loňské příhody. Todle ne. Takže spacák – ¾ kila, dvoje tenké tepláky, pár středně tenkých triček, tenoučká alu-karimatka, kus igelitu jako prostěradlo, mikrotenovou folii 2x2 metry, která poslouží jako střecha...vše zabalit do pytle od psích granulí. Neznám nepromokavější batožinu. 5 kilo ten měch určitě neměl. Naložím jej na nosič na sedlovce. Před startem jsem viděl pár borců s objemným tlumokem na zádech. Je fakt, že v terénu budou mobilnější, ale vézt tohle na hrbě je velký mučení. To bych nezvlád. Zajímalo by mě jak dopadli.
V zájmu celkového odlehčení pojedu v kristuskách z Hudy-sportu.
Vyřítili jsme se na trať s Honzou až ve čtvrtek za svítání. První sjetí ze správné cesty kdesi na cca 25 km...ztráta pár desítek minut. Po druhé to bylo horší. Místo ke Svatému Jánovi jsme vystoupali do hornického skanzenu. V obou případech jsem byl na špici. To jednoho docela znejistí.
Na vrcholku Děda jsem to podělal jak to šlo nejvíc. Zapomněl jsem tam ruksáček. Honza se svou kondičkou mě zachránil, za což má mé nekonečné díky.
Spíme ve smrkovém lese na jehličí – ideál. S ochrannými prostředky jsem to odhadl dobře. Zima nebyla.
Pátek.
S Honzou jsme se rozdělili ještě před Rokycany. Potřebuje nový plášť. V tom mu nepomůžu. Je rychlejší, takže je předpoklad že mě dojede. Cesta je vytyčená fakt zajímavými místy. Po těch stezkách turist roky neprošel. Tím míň cyklista.
Nerad jezdím potmě, ale musím se vzmužit a neskončit etapu hned jak se setmí. Ta rozlehlá kaluž za vsí Studánky na 240 kilometru mě ale dostala. Nechám ju na ráno. Rozložil jsem se pod smrky jako včera. Fajn.
V sobotu se začala projevovat neprokrvenost hlavy v důsledku nezvyklé námahy a stresu. Po prvé jsem si nevšimnul odbočky doleva a sjel hluboko do dědiny Pasečnice. Tož zpátky nahoru. Rozpršelo se, ale byla to jen krátká nevýrazná sprška, jak ranní deště bývají.
Po lesních asfaltečkách to dobře odsejpá. Jen ty deštíky kdyby neotravovaly.
Sjel jsem dolů do Capartic. Ještě není 8 hodin. Všechny provozovny zavřené. Tady břicho nenaplním. Koukám do itineráře – další bod k vyfocení je vršek kopce Čerchov. Šmarja, dyť ten je už za mnou! Mě snad porazí!
Když jsem se do Capartova vrátil, bufet už byl v provozu. Aspoň ňáké plus ty kilometry a výškové metry navíc mají. Už se netěším, jak to bude příjemný až někoho dojedu a předjedu...
Hřeben Českého lesa s hradem Herštejn byl co do sjízdnosti jeden z nejhorších. Řídký déšť už mě nevzrušuje.
Za hradem jsem se zase dostal na scestí, zlákán korytem po stahování klád. Ztrátu odhaduju na nejvýš půl hoďky. To jde.
Ves Rybník je epicentrum turistů, leč jen jedna hospoda. Zvenku vypadala zatraceně plně. Tady by to bylo na dlouho. Valím dál.
A znovu deštík. Safra, tentokrát jaksi houstne. Má kompromisní bundička (vždyť pršet nemá.) z vodoodpudivého materiálu, neklade té vodě nejmenší odpor. Dokud jedu do kopce, je to teplotně jakž takž. Zato když jeden nabere rychlost....V Železné se třesavka stává nezvladatelnou. Klepu na první barák, co vyhlíží jako hospoda. Otvírá pěkné děvče: „tady není hospoda. Jsme noční podnik“ hlásí se vstřícným úsměvem. Aha, tož sory. Končím v cafe-baru mezi stánky s trpaslíky u celnice. Vevnitř se netopí, ale nic lepšího neseženu. Při dobrém jídle se soustřeďuju na produkování tepla a dumám, že na blízké benzince koupím automapu a pojedu nejkratší cestou na vlak. V pět přestalo pršet. Počkám do zítřka a kdyžtak to zabalím potom.
Další dnešní bloudění přišlo u Staré knížecí hutě. Zkusil jsem to ostře doleva k JZ. Značka přišla až před rozcestím tvaru T po skoro kilometru. Odhadl jsem to doleva. Ujel jsem více než 2 kiláky, nic. Vracím se a vidím značku jak ukazuje doprava – hned za rozcestím. Mohlo by se tohle stát člověkovi v normálním rozpoložení, aby se na tu druhou stranu vůbec nepodíval?! Vysvětluju si to mimořádným nedokrvením mozku kvůli stresu a neobvyklé námaze. A to jsu na cestě teprv třetí den.
Kempuju už v devět na suché verandě. To člověk ocení, při propršenosti celého kraje, kapání ze stromů, mokré vysoké trávě... Za těch pár hodin jízdy jsem oschl. Jediná mokrá věc jsou ponožky. Těch vozím zásobu. Kraj je zcela pustý. Tady určitě člověka neuvidím.
V noci sprchlo jen trošku.
Neděle.
Neprší. Není důvod to balit. Z igelitu pod spacák jsem sešpendlil takový jakoby pončo - kdyby bylo nejhůř.
Brzo přišlo rozcestí šesti cest totálně zdevastované dřevorubci. Všude bahno, zbytky stromů, velké pařezy...jak jsou ty turistické značky pomíjivé. Stačí jeden člověk s pilou a jaké jste byly. Stopy kol, táhnoucí se kilometry všemi směry mluví o tom, že spoluzávodníci to tu taky neměli jednoduché. Ale jednu cestu zvolit musím. Naštěstí mám kompas za 10 Kčs – ještě z bolševické éry. Jediný pevný bod ve vesmíru. Podle mapy bych se měl brát k severu. A fakt – po kilometru se objevila kýžená značka. Hned je lepší nálada. Řítím se vpřed lesem, přes kopce, polomy, balvany, vysokým bejlím i rašelinou.
Před desátou v Broumově kvůli mně otevřeli hospodu. Za odměnu jsem tam nechal dvoustovkový cejch. Však si zasloužím trochu těch joulů, iontů a omamných látek.
Od rána několikrát sprchlo. Do Mariánek na nádraží to není daleko. Pak vysvitlo slunce. Dojedu ještě do lázní Kynžvart a tam se uvidí.
Pod vrškem Dyleňa jsem zchytal takovou průtrž mračen, že není o čem přemýšlet. ...se na to můžu. Ale dole ve Staré Vodě už je zas slunečno a teplo. Až před šestou za Bečovem připlul další černý mrak a znovu leje.
Kamarádi píšou : „kde jses? Držíme ti palce“
Rád bych to dnes natáhnul, ale v tom dešti...ke všemu už mám z turistických značených cest fobii. O plynulé jízdě se nedá mluvit. Na každém rozcestí musím zpomalit, mžourat po značkách, kam odbočit...
Vyčasilo se, zdá se že definitivně. Následuje dlouhý úsek po silnici. To se hodí.
Před půlnocí, když jsem se blížil lesem k Ratiboři, je tu další liják. Jakž takž jsem to stihnul k opuštěné zchátralé usedlosti, jakých je tu všude hodně. Celou noc bych stejně nevydržel jet, a nedovedu si představit horší situaci, než nad ránem propršenej klepat kosu.
Ve tři už křepce vstávám a těším se na zimní stadion – na cíl ve Slaném.
Celé pondělí ani kapka a vítr v zádech. Úžasné.
Parádní dobrodružství končí
Za zmínku stojí, že můj tachometr ukazuje 644 ujetých kiláků a 10884 nastoupaných metrů.
Při pohledu na výsledky – sedm lidí z patnácti vzdalo – si naplno uvědomuju, jak je u takových podniků důležitá psychika – zkušenosti s vandrováním na divoko. Potom dlouho dlouho nic, a až pak záleží na dobré kondičce a spolehlivém stroji.
Díky, chlapi, že jste dokázali uskutečnit takový podnik. Na starý kolena bude na co vzpomínat.
Detaily na http://www.loudani.borec.cz/2009/index2009.html
Howgh Honza Vlasák