Při vyjíždkách s Jarem Rakusem z Hojakola přišla řec na závod Modrá míle. Tato dvanáctihodinovka dvojic se jezdí kousek za Brnem v Horákově. Jarův nápad, abych jel s Jarem Horákem též z Hojakola, padl na úrodnou půdu. Kategorie veteránů byla limitována součtem věku dvojice a musela dát sto let a více. Kontakoval jsem Jaru, který bez váhání souhlasil.
Tak jsme se v sobotu kolem půl osmé na tento závod prezentovali. O čtvrt na devět byla rozprava k závodu a o půl deváté byl závod odstartován. Jara vyjížděl jako první. Střídali jsme se napřed po dvou kolech na rozjetí a pak série po třech kolech.
V mém třetím kole, celkově v osmém jsem vytáhl z kapsičky dresu foťák a za jízdy fotím. Hlavně v pomalých výjezdech v kopci. Prostě jsem si to užíval. Po průjezdu do dalšího kola opět fotím a.... zapomínám u hnojníku odbočit a jedu špatným směrem. Cyklista jedoucí za mnou na mě volá, otáčím se a vracím na správnou trasu.
Po průjezdu do desátého kola si říkám, že nesmím zapomenout odbočit. Švihám pravidelné tempo nahama, zabořen v beranech neodbočuji a zase jedu špatně. Znovu se otočit a vracet se na trať závodu.
Začínáme už třetí sérii po třech kolech. Zatím se držíme celkově na šestém místě a v kategorii vedeme. Na výsledkové tabuli zjištuji, že tým s číslem deset se nám začíná přibližovat. Únava se začíná projevovat především na mě, hlavně díky středečnímu flámu, kdy jsem toho moc nenaspal.
Podaří se mě Jaru přesvědčit, střídat co dvě kola. Naši největší soupeři střídají každé kolo a stahují náš náskok. Jara krouží dvacátésedmé kolo a já se stavím na střídací pozici. Chci střídat už po jednom kole. Jako bych to tušil. Jara dojíždí a volá: „Průšvih, musíš to dojet sám, prdlo mě lanko přesmykače. Vyrážím do dalšího kola. Kalkuluji, co udělat. Podle matematického modelu by mě ten lepší z pronásledovatelů měl dojet někde u Horákovské myslivny. Vybírám poslední zbytky poživatin z kapsiček a cpu je do sebe. Budu potřebovat hodně energie na poslední dvě či tři kola, co zbývají do konce, proti pravidelně se střídajícím soupeřům. Nechávám si jen gel jako poslední záchranu. Vše zlé je k něčemu dobré. Psychicky mě to jaksi nakopává. Šlapu jako o život. Když stoupám k Horákovské myslivně dojíždí mě dvojice. Naštěstí jsou to cyklisté jedoucí na čele závodu. Ve sjezdu k Horákovu do sebe cpu jen půlku gelu a to pro případ, že by mě čekaly ještě dvě kola. Při průletu do dalšího kola slyším zvonec oznamující poslední kolo. Je to častečná úleva, ale není to ještě konec, ještě deset a půl kilometrů. Mizí ve mně zbytek gelu a už mi nic nezbývá než jet na doraz. Čtyři kilometry před cílem se cesta začíná zvedat do posledního stoupání končícího esíčkem se čtrnácti procenty. Vydávám ze sebe poslední zbytky sil. Na tak těžký převod jsem tu nestoupal ani na počátku závodu. Za mnou v dohledu nikdo. Jdu ze sedla. Závěrečné esíčko stoupání, horizont, Horákovská myslivna a euforie. O vítězství nás může připravit jen nějaký průšvih. To ale netuším, jaké nervy prožívá Jara v cíli. Při vjezdu do Horákova na křižotavce dostávám smyk na zadní kolo. Ustojím to. Další zatáčka mě trošku vynáší. Cesta přede mnou je volná a tak se z posledních sil řítím do cíle. Dres na mě by se mohl ždímat. Padá ze mě vše, napětí i únava. Pocit z vítězství překrývá vše. Druzí v kategorii veteránů dojíždí po třistačtyřechapůl kilometrech s minutovou ztrátou. Přepočet výsledků, vyhlášení výsledků a rozdání certifikátů končí tento nadherný závod. Po deváté nasedáme s Jarem na kola a směřujeme do Brna, domů.
Fotil jsem za jízdy.