Akce Horem Dolem Vysočinou 2009

Akce Horem Dolem Vysočinou patří do kategorie MTB závod. Datum: 2009-05-23.

Nejdelší varianta má délku 55.00 km.

Propozice

• kámen úrazu – Poloorientační padesátka bez mapy
  
  

  Graf ze závodu na Enduraining.com
  
  Místo startovního výstřelu písknutí, hromadné cvakání kovu o kov, a je to tu, zase to začíná, tentokrát na Horem dolem Vysočinou. Pestrý barevný balík nadšenců se dává do pohybu, už podjíždím slavobránu, jedém!
  
  První kilometr vede po silnici do mírného stoupání. S pohledem upřeným na přibližující se skupinku tří závodnic brousících kousek přede mnou krajnici nechávám řadící páčku na pokoji. Příjemné to není, ale tahle skupinka mě dráždí jak rudý hadr býka. Jedna z žen se zvedá ze sedla. Palec svrbí, ale nepřeřadím, dojedu je, předjedu je, hned teď, přesvědčuji se. Podaří se až při nájezdu do terénu.
  Polňačky jsou kodrcavé, podmáčené a plné kaluží. Objíždět je nemá cenu, některé ani není kudy. A ti, kteří se o to snaží, jsou stejně postříkáni bez zpomalení projíždějícími skrz a blátivému písku mezi zuby se nevyhnou. Navíc kličkování zpomaluje, beru to rovně a doufám, že některá z kalných kaluží nebude ve skutečnosti maskovaná jáma na mamuta.
  Nevím, jak rychle jedu. Mám ale pocit, že letím. Přiměřeně kamenité kluzké polňačce. Realita je možná jiná, ale rozptylovat se teda nenechám a na závody tachák nařizuji tak, aby ukazoval vše možné jen ne aktuální nebo, proboha dokonce, průměrnou rychlost. Takže letím. V krátkých mírných hupcích stíhám a mám úžasný pocit. Kolem jsou pěkní chlapi, samá hezká lýtka a zadky, to je dobré znamení. Špatné to bývá, když většině okolojedoucích plave břicho na řidítkách nebo jedou v keckách na kole s nosičem.
  
  Po průjezdu vesnicí pokračujeme po lučních cestách. Mokrá tráva, první delší stoupání, bez námahy předjíždím. Ob pár bikerů přede mnou se objeví další baba, modrý dres se veze za chlapem, těsný hák, kolo na kole. Chlap přejede na levou stranu cesty, modrý zadek za ním, nenechá se rozptylovat dalšími. Nemusím zrychlovat a po pár desítkách metrů se řadím za Modrou. Chvilku počkám na vhodnější úsek a dávám i je. Ještě pohled bokem, ať vím, koho předjíždím. Jé, táhnoucí chlap je taky baba. Moc nebyla za Modrou vidět. Slyším, že se Tahačka snaží zachytit se mě. Ale jsem jak rozjetá parní lokomotiva a vagónky neberu. Teda, dokud se stoupání na chvíli nezvedne. Hážu lehčí převod, nechci si trhat nohy. V tom okamžiku se kolem mě přežene Tahačka a hned za ní Modrá. No toto. Tak zas zařadit vzadu menší kolečko a nenechat si je moc ujet. Prudší úsek brzy končí a v kopci s normálním sklonem je zase předjíždím. Podruhé v životě si připadám jak velký závodník.
  (Prvně to bylo v počátcích ježdění a těch dvacet, třicet minut v polovině závodu na tepech 190 až 199 se ošklivě projevilo ke konci... ale přes čtyřicet po rovině jsme tenkrát jely, obě začátečnice... zdravím, Radko ).
  Trasa se na chvíli zase jen vlní, baby mě opět předjíždí. V prudším mokrém sjezdu po pěšině dojíždím Modrou. Netroufám si ji v málo přehledném úseku předjet, ale brzy se za mnou ozve křiknutí \"jedu zleva\".
  Tak jo, přidám se: \" Já taky zleva,\" a beru to za chlápkem.
  Tahačku uvidím až když se cesta zase stáčí směrem nahoru. Má náskok dobrých čtyřicet, padesát metrů. Modrá je těsně za mnou, stoupáme opět po polňačce. U trati má fandy, křičí na ni: \"Betty,dej ji! A tu první taky!\"
  Modrá Betty si stoupá a předjíždí mě. Nechám to tak. Ať mají její fanoušci chvilku radost.
  
  Polní cesta přechází ve výjezd po kořenité pěšince. Jedu na kašpárka těsně za Modrou. Před horizontem Modrá řadí menší pastorky a zrychluje. Chystám se k tomu samému, ale palec mačká páčku navolno. To snad ne! Až v krátkém pidisjezdu mě přehazovačka poslechne. Modrou, Tahačku, ani chlapy, s kterými jsme jely, nevidím. Nic divného ve sjezdu. Ale nevidím je ani ve výjezdu. Jsme si jistá, že jsem nikde nezahlédla šipku. Ani mlíko nepřehrazovalo cestu, po které jedu. Jen pár pěšáků se tam toulalo. Že by do kopce tak zrychlili?
  Dojíždím do vesnice a je mně jasné, že jsem zakufrovala. Ale kde? Na silnici jsou nějaké šipky. Jedu po nich na konec vesnice. Vracím se zpátky. Už tam čekají tři bikeři a jedna bikerka. Vyjíždíme na opačný konec vesnice. A naproti se řítí velikánský balík, odhadem tak 25 chlapů! Huráá! No jo, jenže oni prý taky bloudí. Sedm minut ztracených. To už Modrou a Tahačku nedojedu, Nálada mně klesá ke dnu. Jelo se mně tak pěkně, navíc jsem měla s kým opravdu závodit, to při počtech žen startujících na závodech časté nebývá, Dalších šest minut čekáme, stojíme, voláme pořadatelům. Stále dojíždí další a další, už jsme tu čtyři baby, dvě a dvě dvou kategorií. A celkem k pětatřiceti bloudících kousků. Hromadně jako skupina, bez snahy ujíždět druhým, to bereme \"zkratkou\" na trať. Cesta vede po velkých kamenech alá šotolina u železničních kolejí, moc to nejede.
  Po napojení se na trasu se zase začíná závodit. Moc chuti k závodění mně už nezbylo, ale úplně se neflákám. Na konci se i zmáčknu a předjíždím jednu z bab, které mě dojely při čekání (aby nebylo zmatků málo, ani není ve výsledkové listině).
  Jsem trochu smutná, že jsem zakufrovala, jsem ale i ráda a veselá, že se mně prvních dvacet kilometrů jelo tak hezky a že jsem si zazávodila.
  
  Dle pořadatelů došlo během závodu k přeznačení tratě cizími. Možná jsem byla první, které se to týkalo. Naše skupinka cca 35 bikerů skončila, až na výjimky, na konci výsledkové listiny. Bikeři a bikerky, kteří nedorazili do \"čekající vesnice\" v době, kdy jsme tam stáli, dojeli do cíle mnohem dříve než my. Možná se na trasu napojili v jiném místě než my, možná se přenesli časem, vždyť už je to všechno jedno. Příště bude líp.