Štěstí prý přeje připraveným, a tak jsem si nechal přecentrovat kola. Přední při zatížení zpívalo a na zadním menší osma. V pátek odpoledne v práci, jak to bývá pravidlem, na podělání. Honem skočit na zimáka, trochu se projet a na zpáteční cestě se stavit pro kola do servisu než zavřou.
Večer ještě namontovat kola, seřídit a ...... co nejdřív jít spát!!! Žebra se v noci ještě ozývají. A tu jsem udělal dvě hrubé chyby. Nezkontroloval jsem vše po mechanikovi a neprovedl zkušební jízdu.
Ráno honem se psem, obléct a ono začíná poprchat. Hlavou se mi honí myšlenky: Být či nebýt, spíše jet či nejet? Vyhrává šílenství. Jedu. Vyrážím na kole k autobusovému nádraží. Po dvou kilometrech mi začíná vlhnout zadek. Dojíždím tramvaj, rezignuji a nastupuji. Alespoń nebudu tak mokrý v autobuse. Cestou do Kroměříže za debaty s řidičem začíná z oblohy doslova lít. Jako by měla přijít potopa. V Kroměříži raději čekám na vlak do Hulína, kde nádraží je naštěstí kousek od startu. Dvacet minut před startem dostávám od jedné cyklistky startovné zdarma. Vyhrála ho v tomblole a v tom lijáku nechce jet. O nějaké kompenzaci nechce ani slyšet. Ještě jednou díky.
Startuje s dvouminutovým spožděním, jako by se čekalo, že přestane pršet. Nestalo se tak, my v málém počtu vyrážíme vstříc proudům vody.
Při prvních silnějších záběrech mi něco silně klape v převodech. Řadím nahoru, dolů a zase zpět. Nejhorší je to kolem pátého pastorku. Snažím se střed kazety nepoužívat.
V Holešově nám Městská policie uzavírá oba kruháče, ale z boční ulice vyjíždí zájezdový bus. Celý minibalík musí prudce brzdit. Naštěstí se nic vážného nestalo. Opouštíme Holešov a silnice se začíná vlnit k Hostýnkám. Po patnácti kilometrech přestává pršet a cesta se začíná zvedat prudčejí do kopce na Hrubou Malíkovou. Balík mi nadobro mizí v dáli přede mnou. Na samotku sjíždím k Rusavě. Ohlížím se a v dáli cyklista. Přibržďuji a čekám na něj. Ejhle, on je to Honza Mrnušťík, hlavní aktér mého taktického plánu. Ten zněl: Držet se ho co nejdéle!!! Se slovy „Ve dvou se to lépe táhne projíždíme vesnicí Brusné přes Slavkov pod Hostýnem do Bystřice. Zde je krátký úsek dlažebních kostek, naštěstí jediný. Zde začíná nejdelší kopec. Kolem Bludného na Tesák taháme pilku každý chvíli. Te´d ještě sjezd do Bernádky a kratší výšlap na Troják, kde je občerstvovačka.
Dáváme si horký čaj, pomeranč, kiwi a na cestu banán. Na jídlo nemám ani pomyšlení. Po chvíli vyrážíme na zpáteční cestu. Až do Slavkova se střídáme na špici. V dalším stoupání stoupání mám menší krizi a Honza mi odjíždí. Cpu do sebe gel a zapíjím ho. Teprve teď si uvědomuji, že málo piji. Snažím se to napravit studeným ionťákum, ale moc to nejde. V Brusném jedeme spolu. V mírném stoupání Rusavou mi začínají klapat i lehké převody. Teprv teď mě napadá, že je to asi volná kazeta. Po odbočení na Hrubou Malíkovou Honza nastupuje a odjíždí mi. Zná to tady a tak si to na mě dobře připravil. Po sjezdu na Hadovnu ho vidím kus přede mnou. Už nemám sílu ho dojet. Bez řazení na druhý nejtěžší převod to tahám do cíle. Vyšťavem, ale spokojený lehám na řidítka. Po krátkém vydechnutí zjišťuji, že pastorky mají vůli. Na dotaz: „Nemá tady ořech na dotažení kazety“, jsem odeslán ku kruháči do prodejny Yetti sport, kde by měl být ještě majitel.
Po krátkém klepání mi otvírá a dotahuje kazetu. Vracím se už bez cvakání.
Honem převléci se. Jak člověk prochladne studí i funkční prádlo. Nestačím se převléci a už volají na výhlášení výsledků. Vyhlášení proběhlo už za hřejivého sluníčka.
Celkově výhrál kamarád Vinohradských Šlapek Pohy. Jediná žena na startu i v cíli byla Kateřina Nábělková. Té na Mamutovi Mirinda před Přerovem ujela. Ještě losování tomboly, kde každý něco vyhrál.
Po patnácté hodině vyjíždím směrem na Brno. Ještě mě čeká tři a půl hodiny šlapání, po kterých už jen horká vana, procházka se psem, vydatná polévka a postýlka. Asi jsem to trošičku přehnal. V noci jsem musel dvakrát převlékat z mokrého pyžama. Dnes dost kašlu, ale se závodem jsem spokojen. Plán mi vyšel. Honzy jsem se držel až do posledního kopce, s tím jsem nepočítal.
Foto MXM