Původně jsem ho ani nechtěl jet. Po pádu na Starobrnu tour fríí jsem na horáku nemohl jet do terénu, tak jsem se věnoval silničce. Na ní se to s malými problémy dalo. Vše způsobila bikerka Šutřík alias Kámen úrazu tím, že mi nabídla startovné, které pro ochoření si nemohl vzít Jestřáb.
Tak jsem připravil kolo, nasadil hrubé pláště a duševně se nachystal na tuto dlohou, ale překrásnou trať.
V pátek po dořešení nějakých pracovních drobností v osmnáct hodin vyjíždím z Brna ku Holešovu.
Po registraci v místním kině a zaparkování auta v zameckém parku jsem vyrazil do města na večeři. Líbila se mi zahrádka Pizzerie kousek od kina. Přisedl jsem si ke dvěma bikerům z Tišnova, městečka vzdáleného třicet kilometrů od mého bydliště. Dali jsme pivko, pizzu a řeč o zítřku a o závodech v našem okolí, především o zajimavém závodu u Ráječka zvaného Magorman.
V dobré společnosti čas strašně rychle ubýhá a takový závod se bez řádného odpočinku jet nedá. Se setměním odcházím do kempu a co nejdřív zalehnout. Ve dvě ráno mě probouzí bzukot komára. Dlouho už nepřežívá.
Po rozednění se mě z pelechu moc nechce. Vstávám hodinu a půl před startem. Chystám věci, něco do sebe cpu a hlavně doplňuji tekutiny. Cyklista z vedlejšího auta řeší, co obout. Radím mu, aby dal hrubší, což také dělá. Odjíždím s ním na start. U zámku potkávám Martina Šmída a tak na start dojíždím s ním. Startovní ohrada na náměstí se už dost naplňuje a v startovním poli objevuji klubovou kolegyni Mirindu. S Martinem se k ní protlačujem, chvíli pokecáme a je tu třičtvrtě na osm. Výstřel a celé startovní pole vyráží k prvním stoupání na Poschlou. Stoupám plynule, hlídajíc si po očku tepy. Vytahuji z kapsy foťáček a snažím se vytvořit pár momentek. V rychlém sjezdu do Rusavy předjíždím Mirindu, ale před Rusavou se trať ucpává a na Hostýn stoupáme zase spolu. Opět pořizuji několik momentek a v stupňovitém stoupání Mirindě pozvolna odjíždím.
V mírném stoupání na Tesák mě už po druhé předjíždí kolega z vedlejšího auta. Je tu první občerstvovačka, beru koláček, koláček a zase koláček, potom pomeranč a pití. Doplním bidon a zastavuji se na servisu, kde signalizuji mechanikovi Mirindiny problémy s přehazkou. Chvíli čekám, zdá se neobjeví mezi přijíždějícími a pak vyřážím vstříc krásným bikovým terénům s fantastickými sjezdíky. Úžívam si krkolomných sešupů, prostě paráda. Ve velkém pocitu blaženosti v mírném a bezpečném klesání sundávám pravou ruku z řidítek a kontroluji kolo. A v tom to přišlo. Malý kámen, a já už se poroučím k Matičce Zemi. Naštěstí jen odřeniny levého lýtka a hyždě. Nasedám a pokračuji dále přes občerstvovačku Lázy, kde opět beru několik koláčkú pomeranč, meloun a do kapsy tyčinku.
Pomalu mi začíná docházet, ne v nohách. Pokládá mě jeden a půl měsíční nečinnost svalstva kolem naraženého hrudníku, což nejvíce odnesly ruce a trochu i záda.
Úžasnými terény přes Piškovou projíždíme k Jarcové, kde na další občerstvovačce se potkávám s kolegem z vedlejšího auta. Opět trojkombinace koláčky, meloun a pomeranč. Trať se zde začína stáčet zpět k Holešovu. Jede se tu chvíli po asfaltu proti proudu Vsetínské Bečvy, než se začne stoupat v dost nepřijemném slunci a za bezvětří. V tomto vedru se z každého řine pot proudem, snad je to nejteplejší místo na trati. Začíná mě zlobit řetěz. Je úplně suchý po baheních lázních a zasekává se. Naštěstí vedle jedoucí má podobné problémy, zastavuje, maže řetěz a poskytuje mi zbyteček oleje. Pomáhá to a tak svorně stoupáme na Krbátko. Další občerstvení s bonusem v podobě osprchování studenou vapkou, ó jak příjemné!!!
Ve zhruba dvacetiprocentním stoupání na kopeček Chládná odjíždím kolegovi z vedlejšího auta, který tuto stojku tlačí se dvěma dalšími cyklisty a jeden mě komentuje: „On snad má v nohách písty.“
To se projevilo i v posledním prudkém výjezdu za poslední občerstvovačkou. Ale to předbíhám.
Za Chladnou mu trošku odjíždím a v asfaltovém sjezdu k Trojáku dosahuji chvilkové rychlosti sedmdesáttři kilometry za hodinu. Rychlost po chvíli klesá na čtyřicetsedm a já v zatáčce potkávám auto. Vyjíždím na louku, naštěstí rovnou skoro jak silnice a po minutí vozidla, se mi bez větších problémů daří vrátit zpět. Už je tu občerstvovačka na Trojáku. Zatím co doplňuji do sebe energii mi pořadatelé dolévají bidon a mažou řetěz. Opravdu nejlepší servis na trati. Vyrážím přes Pardus k Rusavě. Ve stoupání Nad Raztokou mě opět Předjíždí kolega z vedlejšího auta. V dalším prudkém stoupání mu zase odjíždím já. Dá se to komentovat příslovím: Každý chvilku tahá pilku.
Definitivně mu odjíždím ve sjezdu k Fryštáku, kde na občerstvovačce beru jen pomeranč a meloun. Za poslední elektronickou kontrolou je také poslední stoupání k hřebeni Hostýnských vrchů. Na poslední občerstvovačce U Dubu beru jen kelímek s pitím a už vyjíždím poslední stojku na Hrubou Malíkovou. Ještě pár mírnějších stoupáníček a cesta pádá podél potoka Žopka do údolí. Průjezd obcí Žopy a polními cestami do obce Dobrotice je už po rovině. Po půl kilometru jízdy po hlavní silnici číslo 438 zatáčím vpravo na úzkou asfaltku. V další levotočivé zatáčce podjíždím jednoho z Ocelových letců. V zámeckém parku se před námi plete auto, tak ho předjíždíme proti silničnímu zákonu zprava. Po projetí závěrečného tobogánu kolem zámeckých jezírek projíždím s ocelovým letcem v zádech cílem.
Za chvíli přijíždí Mirinda do cíle. Na posledních čtyřiceti kilometrech bojovala se sokyní z týmu Jabkoty Kdyně. Nadělila ji v cíli pět a půl minuty. Po krátké hygieně jsme si sešli v občerstvovacím hangáru, kde jsme něco pojedli a sdělili si první dojmy. Ty bývají nejlepší.
Mě začala kroutit křeč prsty pravé ruky. To se mi ještě nikdy nestalo.
Pak už jen vyhlášení vítězů, tombola a rozloučení se s Velkým Drásalem.
Mých čtyřiadvacet hodin na Drásalovi se hluboce vrylo do paměti.
Drásal je Drásal,
ten všechny odrásá
a odkryje i ty nejmenší slabiny.