Akce Šlap okolo Slap 2009

Akce Šlap okolo Slap patří do kategorie UAC. Datum: 2009-05-02.

Nejdelší varianta má délku 75.00 km.

Propozice :: Mapa :: Profil :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Fotogalerie Ataman :: Fotogalerie Kapr :: Fotogalerie :: Racergallery :: Report Enduraining :: Poděkování

Historie: 2008

• Léňa – Trojka na Slapech
  
  

  Slapy jet byla nutnost. Ještě zbývalo sehnat za sebe človíčka do zatáčky jinak bych si účast na našem závodě nezasloužil. Díky mého bráchovi Petrovi, jsem se mohl na start postavit a pustit se do souboje s Mářou s Česyku, který celou zimu pilně trénoval a celkově šel tento rok na svou přípravu rozumně pod kontrolou. Docela jsem měl obavy, že proti systematickému tréninku můj trénink na pohodu nebude mít moc šancí, ale mám rád výzvy tak hurá na start! " width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" />
  Na startu jako vždy jsem se nezaklapl do pedálu na poprvé, propadl jsem se tedy někam do středu balíku. Tempo se jelo poklidné, takže v mém okolí bylo spousty bláznů, kterým jízda v balíku moc neříkala. Dost jsem se bál kolize, ale hnát se dopředu a sám vytvářet nebezpečné situace jsem taky nechtěl. No nic, čekal jsem až za to čelo vezme a tyto šílence vytrousíme.
  Čelo za to vzalo někde v poslední třetině kopce, ale na vrcholu bohužel zpomalilo a tím náš balík opět zahustilo kaskadéry. Následný sjezd do Blaženic byl dost rozbitý, úzký a díky kaskadérům dost nebezpečný. Druhý kopec přes Bělice se jel výživně (stále kolem 180tepů) v mém okolí se pohybovali Alánek, Bobek. Mářu nikde nevidím..... Přede mnou je dost velký balík, je možné, že Mářa je tam. Na hlavní konečně začíná trochu lepší asfalt, rychlost se nezvyšuje, ono proti větru se nechce nikomu jet. Přemýšlím o tom, že si povyjedu více dopředu, protože nemám rád když ve sjezdu v 60km/h rychlosti nevidím cestu před sebou a tady je to dost rozbité. Nevím proč, ale nakonec se nikam neženu spíše se choulím do balíku a doufám, že člověk přede mnou volí správnou stopu. Před sebou mám borce ze Stodůlek, ke kterému se dost ostře z leva připojí jeho kolega z týmu, ostře tím myslím, že mě vzal zleva a vjel hned přede mě, až jsem musel dost brzdit což v balíku je nemilé, naštěstí vše ok. Jenže jen na chvíli, ten šílenec na přehledném, širokém sjezdu z ničeho nic zavadil loktem o svého kolegu pak ještě zavadil svými říditky o berany, pád musel být nevyhnutelný, tuše že ho přejedu vybočuji a brzdím, kaskadérista sebou plácnul tak 5m předemnou a ztrouhal asfalt až do příkopu, jeho kolega se také poroučel k zemi a při jeho objíždění jsem o něj jen trochu zavadil, ale ustál jsem to. Naštěstí nikdo jiný to z balíku už neodnesl.
  Tímto manévrem jsem si zachránil kůži, ale také vytvořil díru, kterou jsem díky stále pokračujícímu sjezdu rychle sjel, ještě jsme stihli s Mahagonim okomentovat duševní kvality kaskadéra.
  Díky této příhodě jsem byl spíše na chvostu balíku což před nejdelším stoupáním na Křenice nevěstilo nic dobrého. Alánka ani nikoho jiného jsem neměl na dohled. Tento kopeček mám rád, dá se jet pravidelné tempo, ale začínám-li na chvostu a špice za to veme, pak ho nesnáším! Jel jsem fakt hranu, tepu kolem 190, sjíždím jednoho borce za druhým, dokonce v dáli vidím i Alánka, který na mě působí jako magnet, ale asi v půlce když dojíždím druhou větší grupu za to tato grupa bere ještě víc a zůstávám sám. Opravdu z 190 tepů nejsem schopný zrychlit. Vytváří se asi 50m díra na grupu s Alánkem, a ikdyž jedu co to dá nemůžu se přiblížit. Po chvíli se ke mě připojuje Ruda Kadlec z KPO, který stále tahá velkou a Jirka Humlík z HH Smíchov. Jedu s nimi, věřím především Rudovi, který na mě působí, že má obrovskou sílu, že skupinku s Alánkem docvakneme. Na vrcholu ztrácíme tak 100m, točíme jak to jde, ale ve sjezdu moc nestahujem, protože jsou tady dost prudké zatáčky ne zrovna s dobrým povrchem. Čekám na brdek za Chotilskem, kde doufám, že skupinu cca 12lidí sjedeme. Žene mě dopředu myšlenka na to, že tam jsou lidi, kteří by měli být za mou! Podařilo se skupinu sjet tak o 50m víc ne, zkoušeli jsme to až do Buše, ale vzdálenost byla stále stejná. Ještě k tomu Ruda v kopcích začínal mít problémy, jet ve dvou by byla sebevražda, zvolňujeme s tím, že nás nesmí nikdo dojet. Střídáme pravidelně, tepu na hranici 170 tepů, špice nad 180. Sjezd ze Slap nám slouží jako bufet, po rozbité cestě jedeme více od sebe přeci jen bezpečnost je na prvním místě.
  Do cíle prvního okruhu vjíždíme ve trojici s vědomím, že to už dojedeme spolu na vrcholu Rabyně nám hlásí ztrátu 4minuty. V naší trojici je z B kategorie Jirka, cíl je dojet v případném spurtu naší skupiny před nim. Každý bod se počítá a když už mi v Zákolanech spadnul řetěz a bodů jsem ztratil spousty tak teď je každý bod dobrý, zvášť když jsme viděli defektem zasáhnutého Malinu (sakra vsadil jsem si, na něj....) Klukům to už moc nejede vlastně všechny kopce i brdky tahám sám, ve sjezdech si vždy jen odpočinu a jdu také rychle na špic. Jsem na závodech a nechci jet jen základní ZDV, takhle nejedu sice takticky, ale držím se kolem horního prahu, takže si jízdu užívám. Po sjezdu před Blaženicemi musíme chvíli s Jirkou čekat na Rudu, který se někde \"zapoměl\". Po jeho docvaknutí jsme zase trio a uháníme vstříc cíli.
  Za Chotilskem nabíráme někoho s CK Markus, borec s námi chvíli jede, ale v kopci před Buší ho vytrácíme. Další korálek sjíždíme ve sjezdu ze Slap, je to příchozí moc mě tedy netěší, že sjíždíme samé \"cizí\" lidi. Nedá se nic dělat jedeme ve čtyrech, ale mám zde jen jednoho soupeře, Jirku. Jirku jsem celou zimu viděl najíždět km, věděl jsem, že bude silný, na PRSu ho z boje vyřadila zajíždějící sedlovka, ale na B8 ukázal, že mu to jezdí fakt dobře, dal mi přes 2minuty. Minulý rok na Klikových vrších mi před cílem úplně v pohodě odjel, takže respekt jsem měl. Borec , kterého jsme nabrali se zapojil do spolupráce aktivně, nemusel jsem jet špic dlouho a díky tomu jsem se začal šetřit na cílový spurtík.
  Do cílového kopce jsme jeli stále kolem 30km/h, za Novou Rabyní se trochu zvolnilo, schodil jsem i velkou a jen točil nohama a v hlavě spřádal jak to udělat abych se vyhnul spurtu. Jako nejlepší varianta byla nastoupit u vyhlídky na přehradu od, které to je do cíle asi 300m. Hlídal jsem si Jirku, který mi jel hezky v zádech, vypadal dobře. Hned při výjezdu ze zatáčky od vyhlídky jsem tam hodil velkou, a vsedě roztočil docela kvapík, kterého se chytil pouze Ruda, který ale spurtoval a tím mě před cílem vzal. Moc mě to nemrzelo, protože Ruda je z A kategorie, kdyby byl od nás z Béčka tak byl na něj nasranej, protože jsem mu to odtáhnul a pak tohle.
  Mářa dojel asi 4minuty za námi, takže cíl zaříznout Česyka, splněn. Chtěl jsem dojet s jinou skupinou, ale co se dá dělat, chybami se člověk učí. S jirkou a Rudu se mi jelo velmi dobře, je to lepší než jet krefffff. V cíli se dovídám o Kolíkově pádu, což pěkný závod hatí. Naštěstí má jen pár odřenin, takže ok.
  Chci poděkovat bráchovi, že díky němu jsem mohl startovat, Kolikáčovi za odvoz (hlavně se do Mamuta vykurýruj!!!) a všem ostatním šlapkám za pomoc Kuřeti s organizací tohoto krásného, náročného ikdyž na špatném asfaltu jezdicího, silničního závodu.
  

  
  
  
• Kolíkáč – Opalovačka na Slapech
  
  

  V posledních týdnech se u mě nějak vytratila cyklistická radost, nevím, jestli únava, nepovedené závody, předčasné pylové jaro, prostě bylo málo okamžiků, kdy mě to opravdu naplňovalo, nějak jsem jezdil, jak kdyby z povinnosti. A ke všemu ten stres, aby se zvládly naše oba jarní závody. Asi si všechno moc beru .
  Na ŠOS jsem byl ale natěšen, porazit Marhiho bylo povinností a kdyby se podařil i Míra ze Záluží byla by spokojenost. Míra však svoji účast odvolal z důvodu nachlazení a tak mi zůstal jen Marhi. Laco mi vyladil ještě přehazovačku a tak nic nebránilo tomu zakousnout se do prvního stoupání v plné síle. A letos se naštěstí začalo trochu jet až od půlky kopce, takže se mi podařilo uviset v hlavním balíku i za cílovou čarou. Silnice se pak ale změnila v pěkný tankodrom a mastit to v tolika lidech bylo docela o ústa. Trasa se hezky houpe, furt nahoru a dolů a v Bělicích chytám první zásek, balík se už šikuje na hlavní ke sjezdu, kdežto já ještě hobluji brdek před zatáčkou na hlavní silnici. Okolo mě Johny a pár dalších borců, zkoušíme se dát dohromady, ale o nějakém střídání nemůže být ani řeč, jedině z HH Smíchov má snahu o spolupráci.
  Přelítneme most u Živohoště a stoupáme na Křeničnou, před námi se vylupuje nějaká orange postavička, asi v půlce stoupání se za námi přiřítí Honzis, za něj se zavěšuji a docvakneme tak Favorita a překvapivě i našeho Pilku, probůh, co on tady dělá, on je uvisel až sem Bohužel zase jedeme rozháraně, borci si nastupují, žádné rozumné tempo, jak kdyby se rozhodovalo právě tady Ani profil trasy nám moc nepomáhá, stále se musí řadit, sjezd střídá hned brdek a tak tomu ještě vypečené kostky na Slapech. Sjíždíme k hrázi a znovu se drápeme k cíli, tam si dokonce dovolím menší spurt a vítězné gesto vůči časoměřičům. Jak kdybych tušil, že se sem už dnes nepodívám
  Někde jsme vytratili Honzise, mě zase začalo zlobit přehazování, takže některé brdky drtím na velkou, což se mi pak v závěru krutě vymstí. Klobouk dolů před Johnym a Pilkou, na to co mají najeto, jedou parádně. Bohužel ale stále jedeme jak neuspořádané stádo, už nemám sil po několikáté buzerovat kluky okolo, furt si navzájem nastupujeme a tak je mi překvapením, že sjíždíme odpadlé kusy, jako například našeho Bobka, Michala Berku ze Stodůlek a Hovorku z Markusu, tak aspoň tito borci snad nastolí pořádek ve skupině. Ale neděje se tak, blíží se čelo druhého balíku a tak asi každý šetří síly na případné zaháknutí.
  Už je tu ujetý Dix a na kostkách ve Slapech se za ním žene houf veteránů, kterým vévodí náš dres! Tak to je pohled, díky Kapře za něj Povzbuzuji Kapra, zkouším se ještě rozpohybovat, ale začínající křeče v lýtkách mě přizemňují a všechno to odjíždí. Před hrází se naše grupa dává zase dohromady, tak teď už jen vydržet závěrečné stoupání. Jedu na špici skupiny, pak odstřídávám a nechám se prosít až na chvost, tam odtud se bude dobře útočit Ale než si v hlavě začnu připravovat bojový plán, je tu najednou přede mnou zadní Pilkovo kolo, které trefuje moje přední. A už cítím jak moje rameno a loket brousí asfalt, řvu bolestí a bezmocí, do háje, během setiny sekundy je všechno jinak . Z lokte mi crčí krev, Pilka přibíhá za mnou, omlouvá se a ptá se jestli jsem v pořádku, já ho vysílám do cíle, přibíhá paní s vodou a vyplachuje mi rány. Duály ohnuté, opírám se o kolo a čumím nepřítomně do svodidel a přemýšlím, mám jet do cíle a nebo rovnou dolů k sanitce? Jsem naštvaný na celý svět, vítězí sanitka, závod nezávod.
  Jednu pozitivní věc to mělo, nemusím jezdit k moři, krásně jsem se opálil už v květnu na Slapech. Tak snad bude lépe
  

  
  
  
• Cancellara – Drtivé kostky na Slapech
  
  

  Na ŠOS jsem se těšila, protože loni jsem ho nejela. Takže jsem vůbec netušila, jaká trasa mě čeká. Věděla jsem jen, že bude hodně hrbolatá. Odstartovalo se a začalo to jak jinak než do dlouhého kopce. Visela jsem tam jak nudle u nosu, ale jelo se mi kupodivu dobře, ale samozřejmě první balík mě urval asi ve třetině závodě, tam už jsem se pohybovala nad hranicí mé neexistující tepovky a nemohla jsem dýchat. Jsem se chvilku vzpamatovála a rozdýchávala to. Projeli kolem mě dvě malé skupinky, ale neuvisela jsem opět. Pak jsem si sjela jednoho chlapíka a navrhla jsem mu, že pojedeme spolu. Protože na samotku se mi jet nechtělo. Dával mi v kopcích pěknou sodu, funěla jsem jak parní lokomotiva. Ale asi v půlce prvního kola nás dojela skupinka se třemi chlapíkama a s Alčou a Radkou. Tak jsme jeli společně v jednom balíku. Kluci nás vůbec nešetřili, pěkně nám nastupovali a pak zase nejeli, nedrželi vůbec stejné tempo, takže to ubíralo dost sil. Ale byla jsem ráda, že jedeme v balíku. V druhé půlce druhého kola jsme ztratili Alču, kluci tam nesmyslně zas nastupovali a trošku popojeli. Tak jsem navrhla Radce, že je dojedeme a dotáhla jsem je. Pod cílovým kopcem jsem zbyla já, Radka a jeden chlapík. Jeli jsme slušné tempo, já jsem se snažila i trošku ke konci zrychlovat a tak jsem Radce před cílem trošku poodjela a zašpurtovala jsem si aspoň i na samotku. Byl to skvělý závod, velké díky organizátorům a také Lucce od Kuřete, která mi podala v druhém kole vodu, jinak bych neměla šanci to dojet, protože bych byla vyprahlá jak sahara. Docela jsem se pěkně zmáčkla, polar mi ukázal, že jsem strávila 50% závodu na maximálce, takže o pohodovém závodění se rozhodně mluvit nedá. Byla to moc pěkná trasa, až na ty kostky, ty mě drtily.